Depeche Mode vs. Pet Shop Boys a Tlačenka

Minimálně od dob Beatles a Rolling Stones se po nějaký čas dělili hudební fanoušci na losny nebo mažňáky. Sám to z vlastní zkušenosti nevím, tou dobou dlela jedna moje polovina v tatíkovým chámovodu na Vysočině, zatímco ta druhá dozrávala (a ještě mnoho měsíčních period poté dozrávala) ve vaječníku tehdy asi dost pubertální matky někde u Prahy, ale dočetl jsem se to v knize Antonína Matznera Beatles – příběh jedné generace, která byla svého času mou nejoblíbenější knihou. Matzner to tam (ve zjednodušující zkratce) popisoval tak, že drsňáci žrali stouny, zatímco slušňáci brouky. Díky té knize jsem se tedy dozvěděl, že jsem slušňák.

Já jsem si ty losnovsko-mažňákovské boje připomněl zrovna dneska, když jsem si na Google Play koupil desku od Oasis (What’s The Story) Morning Glory a vzpomněl jsem si, jak tehdy, v polovině devadesátých let, zuřily mediální boje mezi losny oejzisáky a mažňáky bléristy. Pamatuju si, že tehdy jsem byl střídavý dezertér, Oasis a Blur se mi líbili zhruba asi tak stejně hodně.

(Odbočka od tématu) Zjišťuju, že jsem v posledních dnech na Google Play utratil za muziku víc než za posledních několik let. Svého času jsem usoudil, že dávat za cédéčka pětikilo a víc nemám zapotřebí, stejně tak nemám zapotřebí si zadarmo z různých pololegálních úložišť stahovat s hudbou v pochybné kvalitě i mraky virů, takže jsem se spokojil se svou hudební knihovnou z doby, kdy jsem utrácel za cédéčka pětikilo a víc. Zažívám tedy takový deja-vu, kdy jsem u Tůmiče v musicshopu držel v ruce nejedno CD za pětikilo a víc a říkal jsem si: „Jako dobrý, ale ne tak, abych to musel mít hned, koupím si to někdy příště.“ Těch současných 150 kaček za desku v Google Play mi už přijde přiměřených, takže Oasis už mám a Blur přijde na řadu jakmile budu mít ten Wonderwall a Don t Look Back In Anger oposlouchané.

Takže zpátky k losnům a mažňákům. První losnomažňákovské boje, které si mi vybavují, byly boje příznivců Sandry a Samanthy Fox na pionýrském táboře v Božanově. Oba tábory měly své argumenty. Sandra měla líbeznější hlas, zatímco Samantha Fox bujnější poprsí, což byl pro …náctileté bojovníky docela pádný argument. Jenom Renda tehdy říkal: „Ts, Sandra, Samatha, nejlepší je Madonna.“ Čas mu dal zapravdu. Kdo dneska ví, kdo byla Sandra nebo Samantha (vůbec nikdo, ani na české wikipedii o ní není zmínky), zato skoro každý ví, kdo je Madonna.

(Upřesnění dvacetileté kolegyně Elišky: „A kdože je ta Madonna?“) Dobře tedy, opravuji, každý, komu je nad třicet, ví, kdo je Madonna.

Další losnovsko-mažňákovská potýkání proběhla na základce v osmé třídě. Osmá A na základce na Náměstí Míru byla tehdy rozdělena na depešáky a petšopbojáky. Depešáci omílali donekonečna desku Music For The Masses a byli celí vyplesklí hlavně z písně I Want You Now, ve které slyšeli zvuky připomínající pro ně tehdy mýtický pohlavní styk, zatímco petšopbojáci se spokojili s albem Please s hitem West End Girls. Což byla naprosto nemýtická skladba. V analogii s boji mezi tvrďáky stouny a měkkýši brouky dvacet let předtím byli petšopáci ti měkkýši. A já… Já jsem byl v těchto bojích tvrďákem. Ovšem jen teoreticky. V přestávkové hře zvané tlačenka… Znáte tlačenku? Ne? Tedy, tlačenka spočívala v tom, že se losnové a mažňáci seřadili v rohu třídy, každá grupa podél jedné zdi, a tlačili toho nešťastníka v rohu z obou stran. Tento člověk, zvaný Tlačenka, se snažil z rohu uniknout, a pakliže se mu to podařilo, byl do rohu natlačen další losna nebo mažňák v pořadí. Ono to vypadá jednoduše, uniknout z tlačenky, teoreticky stačí rychlý pohyb směrem z rohu ven a následně se zařadit na konec příslušné řady, ale ona to byla tvrdá hra. Vše bylo dovoleno. A tak, když se vedle Tlačenky (zhusta mě) objevil v týmu petšopáků Pepa Hofman a svou vahou a svým medvědím objetím zabojoval za svůj tým, nebylo úniku. Tlačenka pak sotva lapal po dechu a ani podpora Vency a Rendy z týmu depešáků nebývala moc platná. A vzhledem k tomu, že tým petšopáků postupoval takticky a nasazoval Pepu Hofmana na začátku mače na konec řady, tudíž na konci přestávky byl Pepa tím klíčovým hráčem tlačícím Tlačenku do rohu, tak jsme v okamžiku konce hry, který byl určován zvonkem oznamujícím konec přestávky, obvykle my depešáci prohráli. Tedy, jak řečeno, ve hře tlačenka jsem býval měkkýšem, což devalvovalo to mé depešácké tvrďáctví.

V pozdější době nastalo období nevyhraněné. Nebyli žádní stounisti versus broukaři nebo depešáci versus petšopáci. Byli nezávisláci versus popaři nebo metloši proti komerčákům, nebo, oproti světu okolo o dvacet let zpoždění, skinhýti versus pankáči. Žádné dvě hudební skupiny se svými až tak zaujatými fanoušky, kteří by šli tvrdě proti sobě. Snad jen… Ano, ti věční a nesmrtelní depešáci, proti nimž byli zaujatí všichni ostatní.

V polovině devadesátých let tady tedy byli oejzisáci proti bléristům, ale myslím, že u nás v Česku to byla spíše virtuální realita, zato Angličani si tehdy vzpomněli na prachem již zavátou rivalitu Stones versus Beatles a tu rivalitu mezi Oasis a Blur prožívali daleko náruživěji. Četl jsem tehdy časopis Rock a Pop, takže si na ty barvité popisy té anglické rivality trošku vzpomínám, padaly tam tehdy nehezké řeči, kdy bratři Gallagherové z Oasis přáli v jamémsi novinovém rozhovoru Damonu Albarnovi z Blur smrt či něco podobně nehezkého.

A potom… Potom už jsem hudbu nesledoval tak zaujatě, abych si nějaké podobné rivality všiml. Buďto jsem si nevšiml, anebo, což je asi věrohodnější vysvětlení, od doby let devadesátých se už neobjevily žádné dvě skupiny, které by byly pro tu dobu natolik určujícími, aby se kolem nich seřadily davy pořádně zfanatizovaných fanoušků. A pakliže se takové skupiny neobjevily, tak musím ty současné hudební fanoušky politovat. Přicházejí o hodně. O tlačenku třeba.

I když, možná se hra v tlačenku provozuje dál, nevím. Jenom holt asi v té jedné řadě nejsou žádní depešáci a v té druhé žádní petšopáci. Třeba se na Tlačenku z jedné řady tlačí tabletisti a z druhé noutbůkáři. Nebo twitteristi a fejsbůkáři. Nebo vegetariáni a stejkaři. Majnkraftisti a engrybirdisti. Fakt netuším.

Tuší někdo z vás, jací zapřísáhlí fanoušci toho či onoho se tlačí, řekněme v osmé B ve škole na Náměstí Míru, na nebohého Tlačenku v rohu?