DanKruml.cz
Knihkupcova grafománie II
Jako to s tím sněhem by snad už fakt stačilo. Je to sice hezký, jak neustálej příval sněhu zapadává ty psí chcanky, který jsou u nás ve městě na každým rohu, ale… Ne, vážně, přes rok, dokud v zimě nenapadne, v našem případě po třech letech, kdy byly zimy víceméně bez sněhu, si toho člověk skoro nevšimne. Jo, sem tam nějaký hovno od dogy a hovínko od čivavy, ale dá se říct, že majitelé hafanů v našem městě se už ta hovna víceméně naučili sbírat. Ale jak napadne sníh… Bože, to je eklhaftní, jak pak je na každým metru do sněhu vychcanej tu žlutej, tu oranžovej koláč. Za ty dvě zimy bez sněhu jsem tomuto jevu unikl, ale teď se uniknout nedá. Nechutný, nechutný, nechutný. No, budiž. Beru těch dnešních dalších deset čísel nově napadanýho sněhu na milost, ale to jen proto, že už jsem rezignoval na to, že bych měl jakkoliv použít vůz. Už dvakrát jsem ho hodinu vykopával ze závěje a kašlu na to. Běžnej nákup odnesu v tašce a piv mám od Vánoc ještě plnou lednici (ještěže v naší rodině všichni všechno co potřebujeme, víceméně máme, takže dary se pak omezují na doplňování zásob piva, vína, destilátů a uheráků), takže na třetí vykopávání auta ze sněhu seru.
Ony vůbec takto na sníh bohaté zimy přinášejí u nás na sídlišti zajímavý jev. Poněvadž město na uklízení sněhu víceméně sere, kromě vypluhování silnic a někdy i chodníků, tak se o svoje parkovací místo musí postarat každej sám. To by bylo normální, i majitelé rodinných baráků se musejí o svoje parkovací místo na dvorku postarat sami, ale oni mají plot a bránu a ani se nedá čekat, že by jim někdo zatoužil zaparkovat auto za tou jejich branou, ale u nás na sídlišti jsou všechny ty parkovací plochy veřejným prostranstvím. V časech bez sněhu už není s parkováním víceméně problém, poděkujme městu za vybudování několika nových parkovišť, které se událo v posledních letech, ale v zimě, co si člověk nevyhází, to nemá. A samozřejmě, pokud hodinu hází, tak logicky nemá zájem na tom, aby večer přijel z práce a na jím vyházeném placu stálo jiné auto. A on házel další hodinu někde vedle. Nyní, když už je sněhu metr, co metr, na místech, kam vyházeli sníh uživatelé vedlejšího parkovacího místa, to jsou dva metry, tak by to nebyla hodina, ale dvě. Tím pádem je samozřejmě potřeba si svůj plácek označit, a tak to u nás vypadá, jak za zlatý horečky na Aljašce. Každej si vykolíkuje ten svůj claim a běda, jak mu na něj někdo vleze. Fantazii, jak to svoje místo označit, se meze nekladou. Někomu stačí bedýnka, někomu kýbl a někdo na výrobě označníku stráví asi víc času, než na vyházení nového místa. A tak se nám tady po sídlišti povalují židle, všelijaké trojnožky, sloupky, někdy i s umně vyvedenou espézetkou auta, které si rýžoviště zabralo. Moc esteticky to většinou nevypadá. Já jsem dříve byl k tomuto jevu naladěn ambivaletně, však je přece logický, že když je ten plac evidentně v potu tváře ručně lopatou vyházen, tak žádného slušného člověka nenapadne na takovém místě zaparkovat. Nicméně, když jsem před pár dny odjel z toho svýho místa na nákup do kaufu, a když jsem přijel, tak se tam už chystal nějaký týpek zaparkovat, tak jsem si tu bedýnku do auta taky hodil. Pravda, pán říkal, že si tam jenom „přibrzdil“, ale než jsem vyložil nákup, tak už si o pár metrů vedle taky vyhazoval. Pamatuju si, že před několika lety, kdy byla taky takhle na sníh bohatá zima, se věc řešila v místním plátku. Nějaká paní, která přijela na víkend z Prahy si tam stěžovala, jak jí „majitel“ vyházeného místa nastříkal nějakými barvičkami na sklo nápis „Čůráku, neházels, tak neparkuj“ a házela tam paragrafy na téma, že nikdo nemá právo si pro sebe zprivatizovat veřejné prostranství. Téma pak plnilo další a další čísla radničního listu až do jara. Přitom řešení je prosté. Jednoduché. Krystalicky čisté. Všechny ty bedýnky a trojnožky a židle by se po sídlišti povalovat nemusely, kdyby majitel veřejného prostranství, čili město, to veřejné prostranství uklidilo. A kdyby neuklidilo, tak že by žádní čůráci, co neházeli, na vyházených místech neparkovali.
Dneska ráno jsem si pustil Miro Žbirku. Páni, ten člověk napsal takovejch hezkejch hitů. Hlavně balady mu jdou. V těch letech, kdy je psal a vydával na deskách, jsem ho neposlouchal, zčásti proto, protože jsem československým popem pohrdal, zčásti proto, že i kdybych nepohrdal, tak zdroje na nákup hudebních nosičů byly omezené a ty moje zdroje stačily jen na depešáky, kjůry a Pixies. Hudební pirátství tehdy bylo v plenkách, navíc bylo časově náročný kopírovat nějaké kazety či magnetofonové pásky, takže si člověk musel sakra vybírat, co bude poslouchat. Dneska, v časech streamovacích služeb za pár kaček člověk konečně může experimentovat. Takže jsem si dneska sjel Mirovy největší hity. Samozřejmě, Baladu o slepých vtákoch znám z Pupenda (použití této skladby v tom konkrétním místě filmu považuju za jedno z nejtrefnějších použití skladby ve filmu, tam na to místo, jak ta holka, co miluje Polívku, zjistí, že Polívka ji nemiluje, a pouští po vodě ty dopisy, sedí ta tklivá píseň jak prdel na hrnec), ale několik dalších písní od Mira bylo pro mě nových a taky se líbily.
Tjo, biatlonisti dneska zase dvě místa na bedně… A bezpochyby zase rekord sledovanosti na čétéčtyři. Ten sport je fakt skvělej, ta tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem na poslední střelbě, kdy i ten nejlepší běžec může propadnout na dvacátý místo, to je drama, který nabízí málokterej sport. Doufejme tedy, že naši reprezentanti v něm budou i nadále dobří. Dá se předpokládat, že kdyby nebyli a negenerovali by tu sledovanost, tak by se celej ten sport přesunul do záznamu, případně úplně mimo program. Mimochodem, dávaj vůbec v bedně obyčejný běhání na lyžích bez flinty? V kterémžto sportu nyní nemáme žádné hvězdy. Já že jsem to už dlouho neviděl. Tak vidíte.
Dneska jsem málem vyrovnal nebo se aspoň přiblížil k rekordu nevyřčených slov za den. Tedy když pominu hovory s mým já. Pravda, absolutní nula, která se mi párkrát taky podařila, ohrožena nebyla, ale na desítku jsem mohl dosáhnout. Až do šesti odpoledne jsem vyřknul jenom slova: „Dobrý, den, platím, kartou, nashledanou, dobrý, den, jedno, pivo, zaplatím, dobrý, den, na, kopec“, která jsem vyřkl postupně v lídlu, v hospodě, v autobuse. Sakra, to dobrý den a nashledanou jsem si mohl odpustit a mohl bych atakovat skvělý výsledek. Nonic, pak mi stejně telefonovala máti, takže i kdybych v tom krámě, hospodě a autobuse slušně nepozdravil, výsledku blížícímu se nule trestných slov, bych se stejně nepřiblížil.
Hm, člověk je prý komunikativní tvor. A když má nedostatek komunikace, tak je nesvůj. Aha, tak proto jsem se zde tak rozepsal a na pět banalit, který se daly vyřídit slovy: pochcanej, sníh, bedýnky, Žbirka, biatlon, nákup, jsem použil takovou spoustu slovního balastu.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.