DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

knihkupcova grafománie I.

Vybrané příspěvky z knihkupcova původního blogu z let 2005-2011.

Blackout

Příspěvek z původního knihkupcova blogu ze dne 19. 10. 2006

Tak jako… Ten včerejší blackout byl fakt drsnej. Seděl jsem zrovna v Plzeňce, když maloměsto zhaslo, probíhala tam pak taková černá hodinka. Venca roznesl po stolech svíčky, do tmy žhnula žvára a já jsem poprvý po dlouhý době zalitoval, že už nečudím, páč kdybych čudil, tak bych měl po ruce aspoň to malý červený žvárosvětýlko a takhle jsem neměl nic. A asi i proto mě ta černá hodinka v hospě přestala bavit. Poslední, co jsem v tý hospodě zaslechl, potom, co mě přišel Venca s baterkou zkasírovat (zvláštní, jak  člověk najednou díky tomu, že nikde neřve žádná bedna, případně rádio, slyší všechno, co si alkáči povídaj čtyři stoly okolo) bylo: „Ty vole, to bude bejbybům za těch devět měsíců, cha,“ povídal jeden typ o dva stoly vedle.

Z Plzeňky to mám domů tak sto metrů. Tu cestu jsem si ale fakt užíval, však kdy se člověku poštěstí, že když vzhlídne vzhůru, jsou tam fakt hvězdy. A to jako jó: oproti těm mihotavejm světýlkům, který za normálních okolností bojujou o pozornost romantiků ubíjený světelným smogem, bylo tam nahoře těch hvězdokup dvakrát tolik.

Zastrčit ten správnej klíč do zámku, když je všude kolem tma jak v prdeli, je fakt docela problém…

Ale podařilo se, v cimře mi svítil dodejchávající noutbůk, tak jsem ten jedinej zdroj světla, kterej jsem v tu chvíli měl po ruce, použil na to, že jsem s tím noutbůkem chodil po bytě a hledal jiný zdroje. Svíčku třeba. A pak, když se svíčka rozžála, noutbůkova baterie začala chcípat, až dodejchala docela.

Děsný, jak jsme my moderní lidi na tu elektriku fixovaný. Po tom, co se odporoučela do dočasnýho hřbitova elektrickejch spotřebičů ta moje poslední, sice baterizovaná, ale nikoliv již jak za mlada dobrý tři hoďky bateriovýho výkonu schopná zábava, po tom, co mi zbylo jedině snad čumět do plamenu svíčky, začal jsem se ukrutně nudit. Ani si nepamatuju na poslední takovou chvíli, posledních několik let okolo mně furt něco televizuje nebo hraje nebo kompjůtruje či aspoň k četbě knihy svítí a teď se nedalo dělat lautr nic!

Jen poslouchat. V čase klidu spotřebičů, kterej nastane jenom když je nějakej blackout, je slyšet v paneláku leccos: tupý nárazy na podlahu, někdy včetně neidentifikovatelnýho jekotu (jakýsi soused asi zakopl o kočku či co), pády předmětů ze skříní (není jednoduchý našmátrat svíčku, která je na takový tý poličce, kde jsou všechny možný zbytečnosti, včetně skleněnýho slona (teď už bývalýho) od babičky). Povzdychnutí: „Áááá, ne,“ který bylo k zaslechnutí snad ze všech stran paneláku poté, co po hodině výpadku běžela elektrika tak dvacet sekund do další doby temna.

A… samozřejmě… I jiná povzdychnutí ještě větší intenzity. Počátek babyboomu v maloměstský porodnici za devět měsíců. 

Sám jsem zvědavej na tu vrchlabskou statistiku porodnosti, L.P. 18. července 2007.

Komentář dnes: vida, vida, jaká to užitečná kronika, ten můj starej blog. Kdo si dnes vzpomene, že jsme měli v kraji takovej obří výpadek v říjnu 2006. Nevíte, kde bych našel statistiku porodnosti ve Vrchlabí kolem data 18. července 2007? Mohlo by to být zajímavé.

Pár novinek z maloměsta

Příspěvek v Knihkupcova původního blogu ze dne 25. června 2005.

Hurá, do díry na Krkonošský už asfalťáci lejou asfalt! Tak to snad už brzy bude z tý silnice zase hlavní silnice a né pěší zóna (Teda jesli si zase nějakej asfaltér vomylem nezalil do toho asfaltu nějaký asfalťácký nářadí, kůli kterýmu by se zase musel ten asfalt vodasfaltovat.). Vono by teda už bylo potřeba, aby ta silnice byla zase průjezdná. Já se tady na maloměstě totiž už začínám cejtit jako masochistickej Pražák, milovník trčení v autokolonách. Zrovna v pátek sem potřeboval zajet do železářství k Šírovi, jak má ten svůj plechovej vobchod vedle Lídla. Jel sem tam autem, páč pěšky to je asi kilák a to mi přijde docela zdlouhavý, jít ten dvakrát kilák pěšky.

Tak sem se s tím autem zasekal nejdřív na Jihoslovanský, po kerýžto provozem dálnicí a šířkou vokreskou se rozhodly kromě mě a dalších desítek vosobáků, jet taky dva kamióny a zrovna naproti sobě. Tak tam vobě ty kolony z vobou směrů couvaly, připadal sem si jak u debilů při tom couvání na druhou stranu, než kam sem potřeboval jet.

Pak zas nějakej dement parkoval před poliklinikou, čímž paralyzoval provoz po celý Jihoslovanský až tak, že už se nedalo ani nikam couvat.

U vodbočky na kamennej most sem zase čekal a na křižovatce Slovanský s ulicí Komenskýho sem si fakt připadal jako někde u Klementýna. Jen ty tramvaje tam nebyly, ale řady auťáků byly skoro stejný, jako ty klementýnský. Tam mě teda fakt už chytal amok, páč ta řada aut na tý ulici Komenskýho byla nekonečná a z tý Slovanský se fakt nedalo mezi ně vecpat. Naštěstí mě vod infarktu za volantem zachránil jeden móc hodnej řidič autobusu, kerej jel po tý hlavní a zastavil tam a pustil do toho štrůdlu aut taky pár plecháčů z tý vedlejší, včetně mě.

Zasekanou křižovatku u Lídla snad ani nemá cenu komentovat, páč kdybych měl tu zacpanou křižovatku komentovat stejně dlouho, jak dlouho sem tam stál, tak bych se ukomentoval až k maximálním deseti tisícům povolenejch znaků dýlky příspěvku na tomdle blogu.

Kdybych to byl býval věděl, tak bysem tam nejezdil. Šel bych pěšky, vodboural nějaký špeky a eště bych se nemusel neplodně rozčilovat.

Dneska dopoledne byl na náměstí nějakej sraz veteránů. Teda jako starejch aut. I když… Veteránek tam bylo tam bylo taky dost. Teda jako vopršelejch ženskejch.

Zdá se, že na maloměstě začíná turistická sezóna. Hospodský zase zdražili a po městě se potloukaj grupy vepřů a nurlimonádů. No, sice snad něco na těch turistech vyděláme, ale já zase budu určitě ikskrát nasranej, až budu chtít jít na pivo a hospody ve městě budou plný těch valutovejch cizinců. I když třeba nějakej jeden volnej stůl utrhnu, to se, sakra, zase načekám, až nějakej dýškochtivej pingl bude u stolu vepřů dělat půl hodiny piruety a na tu mou hlásící se ruku bude jen tak útrpně zahlížet.

Pro ty turisty se vůbec u nás na maloměstě dělá docela hodně. Dneska se na náměstí vyrojili nefalšovaný drožkaři. Ale jó, tágisti taky, ale ty nemám zrovna na mysli. Vobjevili se tam takový ty pravý povozníci s koněma a luxusníma kočárama. Pořadatelé romantickejch vyhlídkovejch jízd. To fakt nechápu, kudyma dneska vozili ty turisty na ty romantický jízdy, když ta díra eště není úplně zakopaná. Že by projížděli s těma turistama těma vedlejšíma vobjížďkovejma ulicema, jak tam sou ty díry v cestě a voprejskaný baráky? Hm, proč vlastně ne. Dyk zrovna tam, na těch vošuntělejch místech, je možný skouknout takovou tu jedinou pravou, nefalšovanou, východoevropskou romantiku.

Komentář dnes, tedy téměř po devíti letech:  Že mě huba nebolela a klávesnice do ksichtu nepraštila, takhle ošklivě psát o německých a holandských turistech. Co bychom dnes, po několika letech, kdy maloměsto již zdaleka není takovou turistickou destinací jako tehdy, za ty kačky, který by nám za mapy a pohledy a český kuchařky v němčině zaplatili, dali. Není tedy překvapením, že ani vyhlídkové jízdy se u nás na maloměstě už léta nekonají, není kdo by se vozil. Na druhou stranu, tak jako huba bolí mě, zabolela asi i ty pingly a hospodské, a tak, dá se říct, zmizela ta zjevná přezíravost pinglů vůči českému hostu, jakmile se někde v hospodě objevila partička skopčáků. Ba naopak, dokonce mi přijde, že jako stálý host, který utrácí často, jsem váženější než hosté náhodní. Evidentně platí, že aby si člověk začal vážit toho co má, musí něco ztratit.

Konečně nějaký to maloměstský drbání

Z původního blogu ze dne 3. ledna 2007.

Ale nejdřív k tý včerejší oslavě třiatřicítky, která (ta oslava) se zpočátku zdála bejt nudnou, poněvadž jsem se klasicky pomalu, ale důsledně přiožíral na samotáře v Íté a pokud by to tak bylo až do samotnýho večera, pravděpodobně bych šel domů kolem osmý, frustrovanej a s lehkou depkou. Naštěstí, bez toho, že bych volal na všechny strany: „Kurva, lidí, mám narozeniny, pojďte kalit,“ tak kolem tý mý slavící osoby cirkulovali kámoši tak nějak náhodně a soustavně. Vždycky, když to ten předchozí, nijak neobvolávanej týpek zabalil, objevil se ve dveřích Itéčka nějakej další týpek, s kterým se dalo paňákovat. Skoro jsem si říkal, jestli to není nějaký znamení. Anebo jestli nemám nějaký skrytý telepatický schopnosti.

Buď jak buď, pokalil jsem se švárou (v práci se mu daří a doma asi taky), pak s Bimbem (poslal k vodě Kačí; to byla zpráva pro mě nová, překvapivá, drbání hodná, tak ji zařazuju sem do toho drbacího spotu), pak s Přémou, kterej, jak říkal, od svatby pořádně nekalí (byla to pravda, připil si se mnou sodovkou, pche), po tom, co vylezl sodovkou zkalenej Přemek z těch prosklenejch dveří na námko, tak během minuty těma dveřma dovnitř vlezl salónní socialista Rejč, s kterým jsem s velkou chutí vedl dlouhou politickou dišputaci, přičemž hlavní výsledek toho hovoru je zjištění, že jsem tolerantní, páč kdybych nebyl, tak bych asi nebyl schopnej těch pár hodin dišputovat s týpkem, jehož každej názor byl vůči tomu mýmu opoziční.

Pak jsme se přesunuli v dobrý náladě do Psa, kde jsem si dal „protřepat, nemíchat“ (pil jsem ten legendární drink poprvý a přišel mi takovej docela vostrej, tak se ten můj respekt k Bondovi ještě zvýšil) a jen se ten salónní socialista zvednul k odchodu, zjevil se tam Láďa, co má tu kapelu. A s Láďou jsem už dlouho nic neslavil, tak jsem si tu kalbu s ním a s jeho squaw docela užil. Myslím, že po těch pěti pivech a několika paňácích jsem byl docela vtipnej, ovšem ne tolik, co Láďa: „Ty vole, víš jak to bylo, když jsme hráli s tím Brucem Willisem?,“ povídá. „Nevím.“ „Tak já ti to řeknu: Jsme hráli v Karlovkách a Mikuláš (další maloměstská mediální hvězda) s náma natáčel nějakou reportáž do TV3 (již neexistující TV stanice), náma objednanej fotograf fotil. Pak jsme se mezi prvním a druhým setem všichni zkalili, protože sakra, práce se povedla, bylo natočeno a bylo co slavit, vole. Pak jsme nastoupili na druhou půlku a já jak přes ty tmavý brejle koukám dolů do publika na lidi, tak koukám, vole, jak se rozestupujou, že se tam dole něco děje, ne? Pak dohrajem song a já se otáčím dozadu za sebe, kde mám tu bednu, na který mívám ten papír s těma písničkama, jak je hrajem za sebou, ne, a von tam stojí takovej typ v koženým kabátě, do ksichtu mu vidět nebylo přes tu kšiltovku, takovej skrček menší než já a povídá mi něco anglicky, ne, tak já mu říkám: „Hele, vypadni, já nevidím na ty papíry“, a von furt na mě něco anglicky, pak najednou vidím Jindru (zpěvačka Láďovy kapely) jak s hlavou v rukách běží někam do rohu a ječí: „To je Bruce Willis, to je Brjůůůůs, jééé, ááá, Brjůůůůs“ a já, rozumíš, jsem byl zkalenej, já vůbec nevěděl, co to je zač, jestli nějakej zpěvák nebo oštěpař nebo jakej kretén, ne, ty lidi dole taky ječeli, von s náma začal zpívat nějakej song a já jsem si teda uvědomil, že to je nějaká celebrita, tak jsem začal kopat do toho našeho fotografa, kterej se tam zkalenej válel na schůdkách vedle pódia, ne a říkal jsem mu: „Foť, kurva, ne!“ a von že prej mu došel film a tak z těch našich patnácti minut slávy existujou jenom asi tři rozmazaný černobílý fotky. Žádnej pořádnej důkaz, že jsme hráli s Willisem.“ Krásná podrbání hodná historka, což?

A dnes v práci další pěknej maloměstskej drb. Takovej starší pán si kupoval atlas Česka a odkomentoval si to tak, že mu právě vykradli na Náměstí Míru auto a i tu pitomou mapu mu čmajzli. Načež jsem se začal s takovým tím rozhořčeným výrazem rozhorlovat, že to je hrozný, co se děje, že se asi do maloměsta stahujou zas nějaký kriminální bandy či co, že v poslední době měl rozflákanou výlohu pan Dvořák, co má krám s keramikou a vykoplý sklo že měli i v déemku a nějakej parchant že rozflákal výlohu u bufáče vedle Magnetu a že to je hrozný a „ta naše slavná městská policie dává botičky na auta, který blbě parkujou támhle někde vzadu u Labe, kde to nikomu nemůže vadit (ano, ano, takovej jsem já populista a demagog, jsem – li rozhořčen) a přitom se dějou takovýhle hrozný věci a ti vandalové páchaj to vandalství městskou policií absolutně nerušeni.“ Pán na mou kritiku místních strážníků chápavě přikyvoval, ovšem řekl mi, že s tou výlohou u bufáče se to má jinak. „Nějakej ožralec v bavorákovi jel ze Psa a na křižovatce nezjistil, že je tam křižovatka. Napálil to do toho baráku až tak, že úplně celou výlohu rozflákal a dokonce ty stoly v první řadě o dva metry posunul.“ A tohle mi přijde bejt taky podrbání hodná historka. Tak ji tady drbu.  

Doufám, že drbaní objektové nebudou kyselí, tak jak někteří jejich zde drbaní předchůdci. 

Komentář dnes: Chm, chm, vzhledem k tomu, že stále nevím, koho bych měl s Robertem potkat ve vlaku z Kunčic do Hostinného, takže tvorba románu (novely) Trutnov se na tomto faktu zasekla, tak jsem sem chtěl hodit něco z archivu z mýho starýho smazanýho blogu. Přísahám, hledal jsem hodinu, než jsem v té hlušině našel něco, co dle mého obstálo v toku času. I tak to ale obstálo jen velmi těsně. Přečetl jsem si desítky mých starých grafománií, některé z nich byly až nechutně osobní a já jsem sám nad sebou žasnul, že jsem měl ty koule to pod svým vlastním jménem sdělit celýmu světu. Všechny ty frustrace z rozchodů, desítky prokalenejch víkendů, prášky na hlavu a na ledaco jiného… Jsem vážně rád, že to celé Seznam, když rušil blogovací systém, smazal, a já to mám nyní pod kontrolou (i když samozřejmě je možné, že to někde na nějakých úložištích leží v plné parádě).

A ještě něco z maloměstskýho života

Z původního knihkupcova blogu ze dne 25.9.2008

Na maloměstě dějí se tyto věci:

Starosta Jan Sobotka kandiduje do Senátu, zde je jeho prezentace a zde anonymní antistránky. A já, ačkoliv se domnívám, že antistránky popisují realitu docela reálně, tak panu starostovi cestu do Senátu přeju. Protože… Možná to zní pateticky, ale myslím si, že v tomto případě je třeba nadřadit zájem města nad nějaké osobní antipatie. A v zájmu města podle mě je, aby jeho šéf v Senátu seděl. Protože: přece jenom se mu třeba případně může podařit tam nahoře něco pro město zařídit, a pokud nikoliv, i tak podle mě přece jenom pouhý fakt toho, že tam starosta byť jen statuje, přináší městu (a maloměstu zvláště) jistou prestiž. (No, a zlí jazykové a tvůrci antistránek zase mohou případně vzít s povděkem, že do Senátu zvolený starosta zavalený pletichařením ve vysoké politice toho třeba může ve městě z nedostatku času na místní pletichaření méně zkazit.)

Do krajského zastupitelstva kandiduje na solidním místě na kandidátce ODS i místní zastupitel Rudolf Fiala. O důvodu, proč ho volit, výše. Stejný případ jako starosta v Senátu, může nám být protivný, ale pro město toho asi učiní víc, než jakýkoliv jiný kandidát z Trutnova, Hradce či Jičína na libovolné jiné kandidátní listině.

Já budu volit oba dva.

Bývalá jatka či masokombinát či co to kdysi bylo, po dlouhá léta s vytlučenými okny a padající omítkou ostuda Labské ulice, je srovnán se zemí. Má se tam stavět zase jakési rezidenční bydlení pro Pražáky. Nicméně teď, na krátkou chvíli, je tam proluka, proto doporučuji se tam zajít podívat a užít si nový pohled přes Labe směrem ke kinu. Pohled je to unikátní a vzhledem k rychlosti stavebních prací asi nikterak dlouho možný.

Nová pasáž u Zvonu se má teď nějak slavnostně otevírat, ačkoliv už několik týdnů funguje. Já tam nepůjdu, vymetačem rautů nejsem, ovšem kdo chce vidět jakousi miss a nějakého vyšeptalého zpěváka, bude mít možnost (jen teď nevím přesně kdy, letáček jsem již vyhodil do koše).

Místní elitou nepříliš oblíbený bývalý opoziční zastupitel, PhDr. Petr Jüptner, PhD., jinak známý coby Bimbo čili Uzdička, se žení, protože musí. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

A to je vše, přátelé.   

Doplnění po letech 25. března 2014: Tak, na prvních dvou odstavcích bych nic neměnil, stále si myslím, že jakýkoliv občan města, snad vyjma nějakého zavilého komouše, může pro občany města „tam nahoře“ v Praze v Parlamentě či na kraji v Hradci něco pozitivního udělat. Proto setrvávám v názoru, že kandiduje-li někdo takový někam výš, tak ač ho nemusí mít občan maloměsta vždycky rád, měl by svého spoluobčana volit, i když už třeba jen z nějakých prestižních důvodů. Nechce přece, aby v Parlamentě byli jen samí Pražáci a na kraji jen samí Hradečáci a už vůbec ne Trutnováci, žeáno.

Pokud si pamatuji, tak pan starosta tehdy zvolen nebyl, pan Fiala ano.

Další odstavec: legrační. Jatka (nebo masokombinát nebo co to vlastně bylo) byla tehdy před šesti lety zbourána, projekt bydlení pro Pražáky zřejmě odpískán, ale výhled na Labe už zase není… Leda přes ty náletové dřeviny, které můžou mít už takových 5 metrů do výšky.

V pasáži u Zvonu jsem snad nikdy nebyl… Má ostuda? Či nepraktičnost pasáže v místě, kudy se nikam nedá dojít? Či fakt, že v té pasáži jsou samé pro mě nepotřebné provozovny?

Uzdička je nadále šťastně ženat. Budiž mu to přáno, evidentně tehdy věděl, kam chce a bylo mu pomoženo.

Je to stejně legrace, pročítat po těch létech ty deníky. Větší, než jsem čekal.

Tlachání o devadesátkách, když už mě nic jinýho nenapadá

Z původního knihkupcova blogu ze dne 15. 3. 2010 čili téměř na den přesně z před čtyř let.

Se znovunalezeným koníčkem je potíž… Už včera jsem seděl před prázdnou stránkou blogu, rozepsal cosi, smazal, rozepsal, a po hodině snahy vyplodit něco, co by nebylo jenom tlacháním o ničem se na to vysral a šel čumět na bednu. Dneska zase, něco rozepsáno, pak smazáno, následně přečten Respekt a Týden s nadějí, že mě něco z těch časáků trkne, že se od něčeho odpíchnu a předsevzetí ohledně věnování se tomu znovunalezenému koníčku bude naplněno. Nakonec odchod do Gearu, kde tedy sedím, piju pivo a doufám, že nebudu tlachat.

Ale teď už vím, že budu.

Víkend trávil jsem pěstováním víkendového vztahu, ovšem z tohoto víkendového pěstování jsem v rozpacích. Plody se mi jevily trochu přezrálé, možná i nahnilé, ovšem optimisticky věřím, že další víkend budou šťavnaté a k sežrání. V sobotu jsem si tedy od toho zahradničení odskočil do hospody, nenapadlo mě nic jiného. Lehce připitý jsem pak prezentoval své radikální názory, že vše, co od státu jest, od ďábla jest, a to státním zaměstnancům MUFovi a MUFové. Oba jsou velice taktní, tak byli shovívavost sama, když jsem prezentoval svůj názor na to, že by bylo záhodno jejich pracovní místa pro zbytečnost zrušit.

Ne, že bych nepřemejšlel, jak nezaplácat blog tlacháním o ničem, ale jediné téma, které mě od včerejška napadá, je takové jalové. Takové důchodcovské. Blízké tomu, kterak penzisté sedí na lavičce a jak tomu světu, kterej se sakra liší od toho světa, kterej znají, nerozumí a říkají: „Jó za nás, ve čtyřicátejch (padesátejch, šedesátejch) letech bylo fajn, teď to je na hovno.“ Jsem duševní důchodce, když si myslím, že v devadesátejch letech bylo fajn a teď je to na hovno?

Ačkoliv jsem si vědomej, že na to svoje mládí každej vzpomíná jako na tu nejlepší dobu a že člověk ty blbý věci z tý doby jeho mládí tak nějak zapomíná, tudíž je to vzpomínání na tu dobu toho mládí takový klišé, stejně si myslím, že ty devadestátky byly lepší, než to, co přišlo po nich. Přemejšlel jsem o tom včera cestou autem z víkendovýho pěstování vztahu, pak večer, a  nakonec i dneska.

Ty devadesátky, to byla taková exploze svobody… Těch klubů, kde se hrála dobrá muzika. Tý trávy všude kolem. A ta tráva se neprodávala, ale dávala. (Ne že bych toužil po tom, se jako tehdy zadarmo co víkend zkouřit, mezitím jsem zjistil, že tráva není droga pro mě, páč nesnáším to, že tu intoxikaci nelze příliš regulovat, proto dávám přednost alkoholu.) Spousta lidí zkoušela podnikat, slovo „podnikatel“ nebyla nadávka a podnikání nebylo příliš regulované. Všude bylo vidět, jak mají lidi chuť tu svobodu okusit, jak se s optimismem vrhají do všelijakého podnikání, jak jsou šťastní, že můžou jet na Bibione a ani jim nevadilo, že tam u moře žerou konzervy z domova, jak různí dobrodruzi otvírají všelijaké hudební kluby, jak ty kluby vznikají i v těch největším dírách a jak mají ty kluby podporu měst, které jim pronajímají prostory a jak ty kluby nemusejí o ty prostory bojovat ani s bankami, ani s déemkami a dalšími nadnárodními pronajímateli. Nějakej hudební festival pak v každým větším městě a všude natřískáno. Zájezdy vlakem na Mňágu do Endu (legendární klub v Trutnově na náměstí) a na Oceán do kina v Hostinným. Lid ve většině optimisticky naladěn, společenská shoda na tom, že od komunismu je třeba se odstřihnout rychle a radikálně. A přitom jsme se všichni měli desetkrát hůře než teď, marka byla za dvacku, slovo hypermarket neznámé, zato odhodlání vyhrnout si rukávy široce rozšířené a většina těch, co si ty rukávy vyhrnula, vážená. A, samozřejmě, všelijaké tunelování, vykradené banky, všelijakými estébáky zprivatizované podniky. Nicméně, musím říct, že s odstupem mi ty přehmaty při budování kapitalismu ve světle těch ostatních pozitiv přijdou ve srovnání s dneškem marginální.

Dnes. Stát v rukou lobbystů, nehorázně předražené státní zakázky, na ta správná místa plující kapříci z evropských dotací. Neméně odporné, jako to tunelování, nicméně narozdíl od devadesátek v atmosféře rozdělení společnosti, totální nevíry v politiku (pamatuju si, jak v devadestátých letech takřka všichni sledovali nedělní televizní debaty s Otou Černým, dnes totéž s Václavem Moravcem provozují snad jenom masochisti), závisti, pesimismu, rozkladu, totálně zregulovanýho všeho, miliónů zákonů, v kterejch se neorientují ani právníci. V devadesátejch letech jsme si účetnictví našeho knihkupectví vedli sami, teď bychom si to absolutně nelajstli, bez účetního se neobejde ani instalatér s dvaceti doklady ročně. Místo hudebních klubů banky, drogerie a realitní kanceláře.

Možná jsem důchodce, kterej vzpomíná na to svoje mládí a při vzpomínáni na ta pozitiva přehlíží temné stránky doby.

A možná taky ne. Možná ty devadesátky byly fakt lepší než dvoutisícovky.

Resumé po čtyřech letech. I nadále si myslím, že nad devadesátky není. A jinak je opravdu zajímavé se kupříkladu zrovna k tomuto příspěvku vrátit. Je to z doby, kdy jsem po nějaké trochu delší pauze začal opět psát blog (tak jako nyní). Bylo to asi proto, že ten víkendový vztah, o kterém tam píšu, se už pomalu hroutil, a potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Nynější situace je velmi podobná. Opět mám chuť se realizovat tím, o čem si myslím, že to umím (tedy psaním), tentokrát proto, protože jsem v posledních měsících trochu ztratil potěšení z práce. Stejně tak jako blížící se konec bezútěšnýho vztahu v roce 2010, tak i nynější útlum knižního obchodu, mi dopřávají více času na psací koníček. A v obou případech jsem měl (a mám) pocit, že jak tomu vztahu, tak tomu obchodu tak nějak nemám zrovna co víc dát a vrhnutí se na psaní je asi tak trochu únikem z těch pocitů stagnace a blížícího se krachu (ehm, doufám, že obchod nakonec ve skutečnosti nezkrachuje, tak jak zkrachoval ten vztah). Ovšem v tom případě roku 2010 je vidět, že začasté šlo o psaní pro psaní, bez nápadu, tlachavě, jak přiznávám v titulku článku. Nyní to doufám bude lepší, už proto, že se nenutím napsat něco nutně denně. A co se reálií týče? Víkendový vztah je dávno passé, Respekt ani Týden už nečtu, bar Gear zkrachoval. MUF a MUFová nadále dlí na pracovních pozicích, které bych zrušil, poněvadž si stále myslím, že co od státu jest, od ďábla jest.

Blair Witch – jeden den v horroru

Z původního knihkupcova blogu ze dne 16. 9. 2005

Kvílivý zvuk. Jako kdyby za okny čekala smečka vlkodlaků, jako by na dveře škrábala nějaká ještě hroznější nestvůra, než Freddy z Elm Street. Moje snění o místě beze zla, o louce, nad kterou se neválí zlověstně bouřkové mraky, o pokoji, zalitým slunečním světlem, bere za své. Probouzím se do tmy, v posteli pod oknem se staženými roletami, všeobjímající temno barví předměty v té místnosti do šedočerna, kvílivý zvuk neustává. Jdu vypnout kvílení, které vyluzuje vynález vskutku ďábelský, budík. Plížím se tmou ke dveřím, chci najít vypínač, který by propuštěním elektrického toku do žárovky v komíhajícím se lustru, prořízl tu nesnesitelnou temnotu. „Uííí.“ Moje ruka, natahující se k vypínači, zkoprněla. Za těmi dveřmi musí někdo být! Jasně jsem slyšel zlověstné zavrzání parket. Snažím se nedýchat, poslouchám, zda se nebude vrzání opakovat. „Uííí.“ Freddy! Ustupuji pomalu zpět k posteli. Podlaha opět zavrzala. Zavrzala zrovna v ten moment, kdy jsem šlápnul na tu parketu, která byla mezi ostatními parketami v té prošlapané podlaze poněkud uvolněná…

…Nastupujeme na loď. Plavidlo nebudí příliš důvěry, jeho fousatý kapitán s podivnými odlesky v očích ještě tím méně. Startující motory otřásly celou lodí, ta se zhoupla ve vlnách a s lomozem se vydala na plavbu po řece Fulda. Na palubě vane ranní vítr, je studený a vytváří tím svým ledovým objetím kontrast ke slunci, které se klube k životu nad tmavě zelenými kopci, pokrytými hlubokými lesy. Představuji si, že bych mezi těmi listnatými velikány zabloudil. Z té představy jde na mně chlad. A vítr fouká…

Lodní motory ženou kocábku proti černočerným vratům. Plavidlo zpomaluje jen lehce. Řítíme se proti té mase železa, za neskutečného žáru ukutého a tak studeně nyní působícího. Někteří cestující jen těžko potlačují jekot, takový strach ty bytelné ocelové pláty vzbuzují. Vzadu za lodí se s rachotem zavírá další ocelová brána. Jsme uvězěni! Čerpadla vyluzují hukot, takový druh zvuku, který prochází celým tělem a rozechvívá bránici. Loď klesá do hlubin. Vedle lodi roste betonové koryto, které nás z obou stran svírá, z řas a chaluh, na beton přilepených, odkapávají kapky a sluneční světlo už více k lodi nedosáhne. Tam dole, na dně zdymadla, se houpe plavidlo na zelené vodě, bezmocné, vydané železnému chřtánu na pospas…

Prastaré domy v Hann. Münde už zažily mnoho utrpení. Středověký felčar Dr. Eisenbart, který proslul tím, že vykonával chirurgické zákroky přímo na náměstí, krev stříkala na zvědavý dav, uřezané končetiny končily na kamenné dlažbě, pokryté středověkou špínou, bakterie moru jásaly nad těmi obrazy zkázy, je zdejším nejvýznamnějším rodákem…

Diskotéka Musik Theater v Kasselu. Uvnitř lidé, kteří se pomalu transformují v zombie. Jak uhle černé vlasy, okolo očí temné černé linky, jejich rty úpí pod nánosem rtěnek tmavých odstínů. Scházejí se v Dark Zone, kde duní temná muzika, své kožené kabáty neodkládají ani v tom úmorném vedru. Ve vzduchu rozptýlený aerosol z potících se těl dělá vzduch uvnitř hutným, nedýchatelným, odér dráždí oči a střeva…

Skupina tím ovzduším přiotrávených a alkoholem zničených lidí právě vyšla z toho pekla, kolíbá se před tou budovou, která by snad vskutku mohla být příbytkem samotného ďábla. Thomas pod dojmem té atmosféry povídá: „Na, Leute, kommt mit, hier in der Nähe ist ein Wald, wo die Hexe von Blair Witch Project wohnt.“ Ostatní se otřásli a radši zmizeli v dutinách obludně velkého taxíku neurčitě tmavé barvy. Thomas povídá: „Die alle Blöde, die wollen kein Abenteuer erleben!“

Ležím opět ve svém temném pokoji, škvírami v roletách prosvítají do místnosti proužky mrtvolného měsíčního světla. Já jsem si své dobrodružství dnes už prožil. Žádnou čarodějnici dnes už k pocitu prožitého dramatu nepotřebuji. Vstávám, abych si šel dát na balkón cigaretu. Uvolněná parketa opět vrže. Dobrodružství nekončí. Uléhám opět zpět. V tu chvíli slyšitelné lupnutí, jakoby si Hexe za dveřmi právě luskla prsty. Moje tělo je znehybněné. V páteři jakoby se mi vylíhl ocelový prut. Už mě má. Neuteču.

„Doprdele, zas mě chytnul hexenšus,“ říká hlas, který tak dobře znám. Je totiž můj…

Komentář DK po létech: Tohle je jeden z dílů mý reportáže z cesty do Německa, kterej jsem každej napsal v jiným žánru. Za ty čtyři dny jsem vyplodil jeden western, jednu romantickou love story, jednu fantasy a jeden horror. Ten horror mi přijde docela vtipnej. Pointa s hexenšusem s pohráváním si se slovní hříčkou z německýho slova Hexe – čarodějnice, mě rozsekala. Hm, příklad z doby, kdy mi psaní blogu nadmíru šlo a byl jsem fakt v ajfru.

Agáta ji má hladkou! Sami jsme ji osahali!

Z původního knihkupcova blogu ze dne 23. 3. 2010.

Při líčení aféry Topolgayte nešetří ani takzvaná seriózní média údernými titulky: třeba lidovky.cz nadepsaly svůj článek takto:

Topolánek: Premiér je Žid, který uhne kvůli svému charakteru

Ne že by titulek lhal. Jen docela zjednodušuje vyřčené: „Gustav Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr mám pocit, že uhne. A to ten Fischer prostě je Žid není to gay, a ten uhne ještě dřív. To přeci nesouvisí, s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem, to nesouvisí s tím, že je gay.“ A že by titulek nějak přesněji přibližoval kontext výroku, to tedy rozhodně ne. Ale ono je asi potřeba psát ty titulky tak, aby lidé na články klikali a o to, co je podstatou těch článků, ani moc nejde.

Řekl jsem si, že bych taky mohl zvýšit čtenost mé dnešní ústřední myšlenky.

„Agáta ji má hladkou! Sami jsme si ji osahali!“, nadepisuju pojednání o mé dnešní myšlence a rozhodně nijak nelžu. Co na tom, že chci světu sdělit pouze to, že jsem dnes při bloumání po knihkupectví vzal do ruky knihu Agathy Christie Karibské tajemství, a to, co mě na tom výtisku po zběžnějším prozkoumání hlavně zaujalo, bylo to, že obálka knihy je matná a hladká na omak.

Ani v nejmenším ve svém zavádějícím titulku nelžu, zato očekávám rekordní návštěvnost…

A jak se na věc dívám po čtyřech letech:

Z dnešního pohledu by se možná i aféra Topolgayte dala označit za počátek převrácení polistopadového režimu korunovaný spektakulárními kousky souvisejícími s aférou Nagygate vloni v létě. Však si vzpomeňte, Topol šel kvůli této (v porování s dalšími aférami jiných) blbosti od válu. K válu se dostal Nečas, který, jak se později ukázalo, na ten velký úkol bez pomoci nějaké dominy, která říká, jak to má dělat, nestačil, na scéně se objevila Nagyová. Ještě předtím zabodovala vévéčka a ukázala tak magnátům, že stačí nasypat prachy do reklamní kampaně a voliči to sežerou i s navijákem, a tak tu nyní máme Babiše, tradiční politické strany na práškách a náběh na policejně/prokurátorskej stát, kde se volení politici třesou před nikým nevolenými úředníky státu. A co se médií týče, tak dle mého na zavádějících titulcích ani dnes nešetří, to se nezměnilo, to je fakt…

Mám nakoupíno

Poměrně výživný článek z původního blogu ze dne 25.2.2008

Přijde mi, že snad všechny změny jsou k horšímu. Po tom, co tady na maloměstě udělali z Delvity Billu, tak nejenomže z krámu zmizel vybranej sortiment, ale i malé košíky. Tss. Si jako myslej, že je každej zvědavej na ty jejich vágny? Že se budu s vágnem tahat, když potřebuju koupit chleba, cigára, máslo, mlíko a vajíčka? Tak na to jim… Však víte co. Hehe, měli jste vidět tu pokladní, když jsem ty věci, co jsem jí dával na ten pojízdnej pás, začal tahat z baťohu. Čuměla jako tři na dva. No, ovšem, myslím si, že ta praktická demonstrace toho, že vybraní zákazníci nehodlají kvůli pár nakupovanejm věcem brázdit to podzemí vágnem, když už jsou celá léta zvyklí na košíky, myslím, že demonstrace byla úspěšná a slečna pokladní se snad o problému zmíní nadřízeným, i když si to zmínění dokážu živě představit („Šéfe, nějakej debil si strkal zboží do baťohu!“).

O víkendu krásné počasí, tak jsem podlehl reklamě a jel jsem se podívat do Kněžic na Fun Park Sněhulák. Ehm, myslím, že jsem si tím výletem  jenom ujistil, že čím víc billboardů, cedulí a nápisů po maloměstě, tím větší naleštěná bída se za inzerovaným produktem, v tomto případě sjezdovkou, skrývá… Chm, jsem fakt nechápal ty kvanta Holanďanů, kteří se barnumskou reklamou nechali zlákat a lyžovali po tekoucím sněhu, ke kterému se museli doťapkat přes pěkně rozčvachtaný eklhaftní bahýnko.

Čtvrtek: Robert Smith pořád válí, spolu se svejma spoluhráčema z The Cure hrál tři hodiny v kuse a byl to bezvadnej koncert, jeho vrcholem byl song A Forest, zakončený zahozením baskytary na zem a následným vazbením, slabší, takové bez chuti a zápachu bylo Boys Don t Cry, nové kjůrácké songy se jevily poněkud přitvrzené, k mé lítosti chyběly Close To Me a Friday I m In Love a též klonů Roberta Smithe, čili kjůráků, čili týpků s rozčepejřeným květákem na hlavě oproti  minulému koncertu před několika lety ubylo. Asi taky stárnou…

Chm, na stránkách, kde se to maloměstsky mele, se už bůhvíjakdlouho řeší, že místostarostu chytli s dvěma promilema za volantem, chlapík odstoupit nechce, pan starosta ho hájí možná i poněkud nejapnými argumenty… Mi je to v podstatě putna, jen si říkám, kde nechali chlapíci čest. Co brání pánům postavit se k problému čelem? Proč místostarosta se ctí neodstoupí a starosta ho k tomu se ctí nevyzve? Plat obecního ouřady? Politická realita? Ať to anebo to, tak ačkoliv je mi to putna, tak mi je líto jinak vážených lidí, že nedokážou odhadnout okamžik, kdy už přestřelili a kdy je lepší si spakovat saky paky, než být terčem všeobecnýho (a oprávněnýho) posměchu. (Přičemž já sám se k posměváčkům neřadím, jen si možná trochu staromódně myslím, že by každý – tím spíš politik – měl umět nést důsledky svých činů a při pohledu na ty důsledky nestrkat hlavu do písku a trochu té cti si zachovat.) No nic, ať si to vlastně dělají, jak chtějí, co mi je koneckonců do toho, žeáno.

Tak to by bylo něco z novinek z maloměsta a z kultůry.

A jak se situace změnila v průběhu času čili těch následujících 6ti let?

1) Nákup už si nestrkám do baťohu, protože má nynější spotřeba žrádla v pohodě zaplní vágn.

2) Sjezdovka Fun Park Sněhulák v Knežicích myslím už neexistuje. Zda z důvodu úpadku cestovního ruchu v Krkonoších či tehdejší naleštěné bídy – netuším.

3) Ts, to je překvápko, nepamatuju si, že bych byl v únoru 2008 na Kjůrech.

4) Stránka, kde se to maloměstsky mlelo, už taky neexistuje, asi z důvodu, že apatické obyvatelstvo Vrchlabí nestojí o jakékoliv mletí. Starosta je stále starostou. Místostarostu nakonec boží mlýny semlely a nebyl znovu zvolen. Já osobně bych už nyní nebyl tak příkrý. No tak se místostarosta ožral, no a co?

5) Znamená to, že ze mně vyprchaly poslední zbytky idealismu a jsem už jenom pouhej cynik?

Dnes mě pobavilo kouzlo nechtěného

Příspěvek do původního knihkupcova blogu ze dne 23. 7. 2007.

Dnes mě pobavilo kouzlo jistě nechtěného… Zaskakuji u pokladny, pán si ke kase přináší knihu známého antioteplovače, čili zuřivého bojovníka proti tomu, aby se jen tak nýrnix dýrnix, pro zábavu a vůbec tak nějak zbytečně marnilo ropou a výrobky z ní vyrobenými, aby se pak to céódvě, co se ve všech těch ropných produktech nachází, neusazovalo nad našimi hlavami a neoteplovalo nám mozky, Ala Gorea.

Nepříjemná pravda.

Nepříjemná pravda a kouzlo nechtěného je, že každý jednotlivý kousek této bible antioteplovačů, je už přímo od nakladatele vybaven naprosto zbytečným, z ropy vyrobeným, oteplující céódvě obsahujícím igelitovým obalem.

Kolik mohl být náklad knihy?

Dva tisíce kusů, tipuji. Ale možná víc.

Minimálně dva tisíce naprosto zbytečných oteplovacích igelitových obalů…

Nepříjemná pravda a kouzlo nechtěného, zvláště když konkurenční, oteplování popírající, Klausova Modrá, nikoli zelená planeta, není po jednotlivých kusech do igelitu zabalena.

Tak to se tedy nakladateli Nepříjemné pravdy (Argo) povedlo!

Doplnění 25. 2. 2014: Ten kus knihy Nepříjemná pravda, který máme v knihkupectví netknutý od roku 2008 (konkrétně 16. 12. 2008 se prodávala tato kniha naposledy), je nadále obalen igelitovým obalem a v regálu trůní úctyhodných 5 let a pár měsíců.  Prodali jsme celkem všehovšudy jeden kus. Modré, nikoliv zelené planety jsme prodali 39 kusů a je již od roku 2010 vyprodána. Aniž bych chtěl vyvozovat závěry, zda tedy jsou silnější v kramflecích v toku času oteplovači či antioteplovači, naše data vyvozují závěry sama.

NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA(Al Gore)


NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA

Autor: Al Gore

Málokterá kniha s tematikou životního prostředí se stane bestsellerem. Bývalý americký viceprezident Al Gore to však dok…


Najít na e-shopu

Jak jsem se stal literární postavou

Z původního knihkupcova blogu, ze dne 19. 5. 2005. Paní Marii Kubátové je již země lehká, tak na ni zavzpomínejme!

Vrchlabská obyvatelka, čestná občanka maloměsta, paní skoro aristokratického vyjadřování, přes pokročilý věk stále literárně činorodá spisovatelka Marie Kubátová pojala vloni nápad, že napíše knihu o ženách z hor a okolí, kterých si váží a které si podle ní zaslouží být takto literárně zvěčněny. Přišla tehdy i za mojí matkou, podle paní Kubátové zasloužilou knihkupkyní, s tím, že do knihy napíše i její medailónek. Moje máti byla nápadem samozřejmě nadšena (upřímně řečeno, kdo by nebyl) a tak podle přání paní Kubátové přišla několikrát na návštěvu, aby paní spisovatelka mohla tahle jejich setkání navěky literárně zvěčnit.

Nyní je tedy kniha na pultech. Jmenuje se Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošlivej! Tedy: kdybych svou matku, zasloužilou knihkupkyni, považoval kupříkladu já za arcibábu, to bych se se zlou potázal. Paní spisovatelce je její básnická licence prominuta.

Ta kapitola o knihkupkyni z maloměsta se jmenuje Ve službě knize: Paní z Gendorfu. Když přinesla někdy minulý rok paní Kubátová strojopis k případné korektuře, byli jsme, mírně řečeno, z výsledku poněkud rozpačití. „Vždyť přece normálně nemluvím takhle strojeně“, komentovala výsledek matka a snažila se paní Kubátové naznačit, že její slova neinterpretovala zas až tak úplně přesně, ale z úcty k čestné občance města a jejímu právu na spisovatelskou licenci se nakonec s výsledkem spokojila.

„Lásky se vytvářejí v klimatu rodiny. I v klimatu města. V naší rodině se hodně četlo. Praha dala kulisu mému dětství i dospívání. To už je výbava do života. (…) Do Vrchlabí jsem přišla jako úřednice s ekonomickou kvalifikací. Cítila jsem však stesk po tvořivé práci a přetlak vnitřní energie mne popoháněl jinam. Tak jsme s manželem přijali možnost založit knihkupectví. Byť to bylo jen ve stísněných podmínkách po bývalém mandlu. Ale i v malé kukani se může líhnout sen. (…) Knihkupec není jen prodavač zboží. Je tlumočníkem mezi knihou a zákazníkem a k tomu musí být vybaven jako psycholog, který umí číst v jazyce zákazníka a hovořit kulturou vlastního jazyka.“ Krásná slova mé matky v podání paní Kubátové. Taky bych chtěl někdy slyšet z úst zasloužilé knihkupkyně takovou krasomluvu, ale obávám se, že  bez nějakého přebásnění slov mé veskrze racionální a pragmatické matky  se kýženého výsledku nedočkám.

Tak. A jak jsem se v roli literární postavy ocitl já? Při rozhovoru zasloužilé knihkupkyně s čestnou občankou města přišla řeč i na rodinu. Z knihy Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošklivej! jsem se tedy o sobě dozvěděl: „syn spolupracuje s tiskem, což je důležité. Udržet vazby se světem psaného slova.“ (no, do obecního cancálku posílám výsledky místního knižního žebříčku, dříve jsem přidal nějakou tu recenzi, ale když jsem přitom zabrousil do kritiky místní politiky, byl jsem zcenzurován), „byli jsme dobrý tým s předpoklady pro podnik: manžel a syn ekonomové“ (s gymplem?, leda tak ekonom amatér), „syn nadto vybaven moderní technikou“ (ale naprosto bezradný, když ty computery kleknou) „a jazykovými znalostmi“ (polozapomenutá němčina a anglické číslovky), „a všichni dohromady ctitelé knihy a vyznavači jazykových kvalit mateřštiny“ (to by zhruba sedělo, jestli tedy nějaká ta prdel, která mi občas ujede, je jazykově kvalitní výraz).

Literární postava „syn“ je tedy ekonom, programátor a polyglot. Takové vlastnosti jeho zdaleka ne tak schopný předobraz samozřejmě těší. Je přece jenom samožer, a i když bere na vědomí autorčinu spisovatelskou licenci, taková prezentace jeho osoby mu samozřejmě zvedá sebevědomí. Je vlastně s takovým vykreslením své maličkosti spokojen, o tom žádná. Přemýšlí o jediném. Pokud ten rozhovor mezi čestnou občankou města a zasloužilou knihkupkyní proběhl zhruba v intencích toho, co se nakonec objevilo v knize, zajímalo by ho, která z těch dvou dam, sakra, takhle přeháněla?