DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Monthly Archives: Únor 2014

Skutečnej blog

Víte, já už jsem internetovej pamětník. Pamatuju vytáčený spojení, takový ty modemy zapojený do běžný telefonní linky, který tak příšerně skřípaly, když se člověk připojoval k internetu, pamatuju, jak jsem celej vystreslej čekal u kompu na sedmou hodinu večerní, od kteréžto hodiny si telecom za to skřípění účtoval jenom korunu za minutu, zatímco ve špičce si účtoval pět korun za minutu. V té době tak nějak před deseti lety k nám z Ameriky, kde tou dobou už měli ADSL v ceně nějakýho paušálu za pár doláčů, dorazil fenomén blogování. Původně to slovo „blog“ mělo něco společnýho se slovem „deník“, a tak se po té sedmé hodině dalo usednout ke kompu a číst třeskutě vtipnej deník Ostravaka Ostravskiho, anebo v pubertálních vztazích se motající deník Inky či dospělej deník Duny či změť extrémně smutnejch až vtipnejch výlevů Kretky. Člověk tak nějak žil (s) životy těch druhých, litoval, soucítil, podporoval. V tu dobu jsem začal psát můj první blog s mejma výlevama všedního dne. Až pak se pojmu „blog“ zmocnily různé zpravodajské weby typu iDnes či Aktuálně.cz, které tu původní ideu pojaly po svém, a tak od té doby je slovo „blog“ synonymem pro výlevy grafomanů jinýho levelu, takže zabrousení do menu „Blog“ na stránkách těch webů přineslo více či méně sofistikované frustrace většinou na politické téma, takže už nešlo o to litování, soucítění a podporování životů těch druhých, ale o nálož propagandy zleva zprava. Možná kvůli tomu, že ten pojem „blog“ ztratil ten svůj původní obsah, jsem ten můj první blog přestal psát. Bavilo mě bejt ve společnosti Kretky, Inky a Duny, nebavilo mě se poměřovat s propagandou Františka Matějky či výkony profesionálních publicistů Peheho a spol.

Takže dneska si dovolím ten původní význam slova „blog“ rehabilitovat a zapsat události mýho všedního dne.

Moje odhodlání každej den ráno šlapat aspoň dvacet minut na chodícím pásu prošlo dneska zkouškou vůle. Fakt se mi nechtělo. Nicméně zkouška vůle dopadla dobře, ovšem za tu cenu, že už jsem byl v časovým presu, takže jsem nemohl jít do práce pěšky, tudíž jsem jel autem a dalších dvacet minut pěší chůze jsem nepřidal. Přemejšlel jsem zrána, co je pro to moje odhodlání strávit aspoň nějakej čas dne pohybem lepší, zda těch dvacet minut na chodícím pásu či těch dvacet minut chůze na čerstvým vzduchu. Pás to vyhrál, páč jsem si k tomu chození na pásu mohl pustit jednu epizodu Teorie velkého třesku, tu epizodu, kde si Howard sestrojí robotickou ruku ku sebeuspokojování, kterážto epizoda mi, nevím proč, přijde jako jedna z nejvtipnějších. Kdybych zvolil namísto těchto dvaceti minut na páse dvacet minut chůze, asi bych se tak nepobavil, ledaže bych snad cestou potkal ožralýho Márinku, kterej by mě pobavil tím, jak se v něm v těchto situacích míchá ta jeho pověstná elegance s tím jeho sakem a kloboukem s neelegancí zkárovanýho opilce, kterej vrávorajíc posílá lichotky každý ženský, která tou dobou pospíchá do práce. Posílání lichotek od opilců vůči chvátajícím ženám je koneckonců vždycky zábavné. Jak pro koho, dodávám, pro nezúčastněnýho pozorovatele určitě.

Den v práci nepřinesl nic, co by svádělo k litování či soucítění či podporování, tak ho pominu.

Kvečeru se na námku konalo přivítání vrchlabskejch sportovců, co šířili slávu města na olympiádě v Soči, a to už za zaznamenání stojí. Na námku víc lidí než na Pivních slavnostech, a to je co říct. Na námku stánek pivovaru Hendrych, a to se nedá pominout, páč po dvou šestnáctkách a jedné jedenáctce mi těch lidí přišlo ještě dvakrát tolik. Pokec s Láďou, kterej to organizoval. Smekání imaginárního klobouku, a to několikrát. Smeknul jsem Láďovi, protože to zorganizoval skvěle. Smeknul jsem olympijské vítězce Evě Samkové, s jakou grácií se fotila s kýmkoliv a jak vehementně se podepisovala až do ustrnutí ruky. A, ano, smeknul jsem i starostovi, kterej, ať si myslí kdo chce co chce, je politikem veskrze profesionálním, takže nabízenou příležitost k sebepropagaci využil do mrtě. Smeknul jsem pivovaru Hendrych, protože ta jeho šestnáctka je prostě mana nebeská.

Já jsem vtipkoval, takže jsem trousil hlášky typu: „Tyvole, před měsícem seděla Eva Samková na baru v Bottě a nikdo po ní žádnej podpis nechtěl a teď je na něj fronta.“ Anebo: „Jsem si myslel, že je Vrchlabí město alkoholiků. Ale asi ne, asi je tady víc sportovců, když je tady dneska víc lidí než na Pivních slavnostech. Anebo možná přece jenom je to město alkoholiků, když půlka lidí má v ruce kelímek s Hendrychem jedenáctkou.“  A taky: „Ts. Eva Samková dostala darem živýho koně. Tak snad se jí vejde do obýváku. Hehe, bude muset prodat telku, aby se jí do bytu vešel žlab.“ Myslel jsem si, že ty hlášky jsou vtipný, ale nikdo se nesmál.

No, a teď jsem doma a lituju, že nejsem jako Howard inženýr, že by se vlastnoručně sestrojená robotická ruka hodila.

Takže tohle je skutečnej blog. Můj deník. Třeskutě vtipnej, dospělej, smutnej, v pubertálních vztazích s imaginární robotickou rukou se motající. Můžete soucítit, litovat, podporovat.

Michel Houllebecq: Rozšíření bitevního pole

Z původního knihkupcova blogu ze dne 4. 12. 2005. Z rubriky „ze čtenářskýho deníku“.

Tuhle knihu mi nedávno někdo doporučoval. Někdo z mých přátel. Teď už si přesně nepamatuju kdo, ale musel to být někdo, kdo mě opravdu zná, někdo kdo když četl, tak měl takový mlhavý pocit, že Houllebecq psal tu knihu taky trochu o mně. O Houllebecqovi se na obálce knihy píše: „…je asi nejvýraznější a nejkontroverznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů, občas trochu zjednodušeně označované za  „depresivní“.“

Co je vlastně to „rozšíření bitevního pole“ podle Houllebecqa? „Nedá se nic dělat, říkal jsem si, sex v naší společnosti skutečně představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení působí přinejmenším stejně  neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk kyždý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme „zákonem trhu“. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Stejně tak sexuální liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechy věkové kategorie a společenské vrstvy.“ Ne snad, že bych byl s autorem zajedno ohledně liberalismu, jako viníka ekonomických a sexuálních frustrací, nicméně tuto charakteristiku moderní společnosti sdílím.

V románu Rozšíření bitevního pole se dohromady nic neděje. Počítačový technik, který je zaměstnán ve firmě, pracující pro ministerstvo zemědělství není ze své práce příliš nadšen (pracovní prostředí ve velkých firmách a úřadech popisuje věrně: „Vše mi bude znovu vysvětleno druhý den teoretikem při společném briefingu. Dozvídám se při té příležitosti, že ministerstvo (tedy, nemýlím-li se, on sám) vypracovalo sofistikovaný třístupňový školící systém, založený na navzájem se doplňujících, avšak organicky nezávislých kurzech, který by měl pružněji reagovat na potřeby zákazníka.“), je osamělý, protože s bývalou přítelkyní se nedávno rozešel („Veronika byla, jak se říká, „v analýze“; dnes lituji, že jsem ji kdy potkal. Obecně řečeno, z žen „v anylýze“ nic nedostanete. Již několikrát jsem měl možnost konstatovat, že žena, kterou si vzali do parády psychoanalytici, není k žádnému použití….Ženě, jež prošla rukama psychoanalytiků, rozhodně není možné věřit. Malichernost, egoismus, arogantní hloupost, naprostá absence smyslu pro morálku, chronická neschopnost milovat: takový je úplný portrét ženy „v analýze“. Musím říct, že Veronika tomuto popisu naprosto odpovídala. Miloval jsem ji, jak jen bylo v mých silách - což představuje hodně lásky. Dnes vím, že byla vynaložena zbytečně; lépe bych udělal, kdybych jí zlomil obě ruce…Jednou večer, když nebyla Veronika doma, jsem vypil lahvičku Largactylu. Zpanikařil jsem a zavolal hasiče. Museli mě okamžitě odvézt do nemocnice, vypumpovat žaludek atd. Zkrátka jsem tam málem zůstal. Ta děvka (jak jinak ji nazvat?) za mnou ani nepřišla do nemocnice. Když jsem se vrátil „domů“, dá-li se to tak říct, jediné, co mi řekla, že jsem egoista a chudák; její výklad události byl, že jí schválně přidělávám nové starosti, jí, která „má už beztak dost problémů v práci“. Ta hnusná flundra dokonce dodala, že jsem se ji snažil „citově vydírat“; když na to myslím, lituji, že jsem ji nekopl do vaječníků.“) a ve volném čase sedí doma, případně si vyjde do restaurace s některým z nemnohých přátel. Je vyslán na služební cestu, má organizovat „třístupňový školící systém“ v různých odloučených pracovištích ministerstva po celé Francii. Spolu s ním jede školit úředníky i Tisserand („Problém Tisseranda – ve skutečnosti přímo základ jeho osobnosti – je jeho nesmírná ošklivost. Tak velká, že odpuzuje ženy a znemožňuje mu s nimi spát. Přesto se snaží, snaží se ze všech sil, ale nejde to. Prostě o něj nemají zájem.“) Tisserand se po celou dobu pracovní cesty pokouší sbalit nějakou ženu, ovšem neúspěšně („To víš, že jo. Už dlouho, od samého prvopočátku je to v prdeli. Nikdy, Rafaeli, nikdy nebudeš představovat erotický sen mladých dívek. Musíš se s tím smířit; to není nic pro tebe. Kromě toho je už příliš pozdě. Sexuální neúspěchy, které jsi, Rafaeli, od dětství poznal, frustrace, která tě provází od tvých třinácti let, to vše v tobě zanechá nesmazatelnou stopu.“). A pak dává Tisserandovi nůž („Dej se ode dneška na dráhu zabijáka; věř mi, kamaráde, že jinou možnost nemáš. Až se ty ženy budou třást strachem před tvým nožem a budou prosit, abys jim nebral mládí, teprve pak budeš jejich pánem: tehdy je budeš mít, tělem i duší.“), ovšem Tisserand se zabijákem nestane, ačkoliv již stojí s nožem v ruce na pobřeží, kde se miluje ta, kterou chtěl, s tím, který si ji odvedl. A pak umírá v havarovaném voze a dostává se mu autorova uznání: „Alespoň, říkal jsem si, když jsem se o jeho smrti dozvěděl, se bil až do konce…Alespoň se nevzdal, nenechal se zlomit. Až do konce ani přes opakované neúspěchy nepřestal hledat lásku.“. Sám hlavní hrdina potom onemocní depresí a je vyhozen z práce.

Co se děje románu týče, tak tedy nic moc. Ovšem autorova politická nekorektnost a upřímná naštvanost (jak je vidno z některých vybraných pasáží románu) mě bavila. Moc. Doporučuju přečíst každému, nejenom tomu, komu je přes třicet, dělá práci, která ho nebaví, nudí se, je cynik, „kterému nezbývá nic než masturbace a samota“.

Dovětek 26. února 2014, tedy skoro po devíti letech: I po té době si tu knihu pamatuju! Ne tedy, že bych byl schopen převyprávět děj, ale vážně si vzpomínám, jak depresivně na mě působila. Tma, špína, nihilismus… A taky si pamatuju, že možná proto mě taky bavila. Uvažuju o opakovaném přečtení.

Rozšíření bitevního pole(Michel Houellebecq)


Rozšíření bitevního pole

Autor: Michel Houellebecq

199 Kč

157 Kč

Ušetříte 42

 

Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrc…


Přejít na e-shop

Dnes mě pobavilo kouzlo nechtěného

Příspěvek do původního knihkupcova blogu ze dne 23. 7. 2007.

Dnes mě pobavilo kouzlo jistě nechtěného… Zaskakuji u pokladny, pán si ke kase přináší knihu známého antioteplovače, čili zuřivého bojovníka proti tomu, aby se jen tak nýrnix dýrnix, pro zábavu a vůbec tak nějak zbytečně marnilo ropou a výrobky z ní vyrobenými, aby se pak to céódvě, co se ve všech těch ropných produktech nachází, neusazovalo nad našimi hlavami a neoteplovalo nám mozky, Ala Gorea.

Nepříjemná pravda.

Nepříjemná pravda a kouzlo nechtěného je, že každý jednotlivý kousek této bible antioteplovačů, je už přímo od nakladatele vybaven naprosto zbytečným, z ropy vyrobeným, oteplující céódvě obsahujícím igelitovým obalem.

Kolik mohl být náklad knihy?

Dva tisíce kusů, tipuji. Ale možná víc.

Minimálně dva tisíce naprosto zbytečných oteplovacích igelitových obalů…

Nepříjemná pravda a kouzlo nechtěného, zvláště když konkurenční, oteplování popírající, Klausova Modrá, nikoli zelená planeta, není po jednotlivých kusech do igelitu zabalena.

Tak to se tedy nakladateli Nepříjemné pravdy (Argo) povedlo!

Doplnění 25. 2. 2014: Ten kus knihy Nepříjemná pravda, který máme v knihkupectví netknutý od roku 2008 (konkrétně 16. 12. 2008 se prodávala tato kniha naposledy), je nadále obalen igelitovým obalem a v regálu trůní úctyhodných 5 let a pár měsíců.  Prodali jsme celkem všehovšudy jeden kus. Modré, nikoliv zelené planety jsme prodali 39 kusů a je již od roku 2010 vyprodána. Aniž bych chtěl vyvozovat závěry, zda tedy jsou silnější v kramflecích v toku času oteplovači či antioteplovači, naše data vyvozují závěry sama.


NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA(Al Gore)


NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA

Autor: Al Gore

Málokterá kniha s tematikou životního prostředí se stane bestsellerem. Bývalý americký viceprezident Al Gore to však dok…


Najít na e-shopu

Zahovněn od hlavy k patě

Občas, když slyším stesky některejch známejch, který dělaj pro molochy ať už státní či soukromý, tak jim to nezávidím. Hodiny nudnejch školení, nadřízení ukázkoví zmrdi, kterejm jde jenom o to, zachovat si svou prdel, takže vynikají hlavně v alibismu, zákon padajícího hovna, který neomylně dopadá hlavně na ty slušnější, protože ti slušnější jsou v takovýchto hierarchických strukturách velmi rychle ostatními identifikováni, takže jakékoliv shůry padající hovno je vždy namířeno zrovna na ten článek v řetězu, který nemá dispozice se nějak bránit. A hlavně: velmi úzce vymezená výseč zodpovědnosti. To těm mejm známejm pro změnu závidím. Mít ten svůj chlívek v hierarchii i platovejch tabulkách musí bejt žůžo. Znáte to z úřadů. Pro příklad zvolme kupříkladu nějaký fiktivní úřad stavební. „Jó, pane, vy chcete stavět garáž? Tak to musíte ke kolegyni, já jsem tady přes kůlny. Jo, aha, ona je na dovolené, takže razítko dostanete za 14 dní. Cože? Že bych vám to razítko mohla dát já? Ale já jsem přes kůlny, ne přes garáže.“ No, a takto to v podstatě chodí v kdejaké organizaci nad 20 zaměstnanců.

A k tomu ty neustálé přeposlané maily. Obchodní oddělení vytýká marketingovému oddělení, že do letáků uvedlo e-mailovou adresu info@zazmrdovanafirma.cz namísto obchod@zazmrdovanafirma.cz, a to je velkej problém, protože ty e-maily zákazníků budou chodit na vrátnici, kde je Franta smaže, protože doposud nepochopil funkci Outlooku „přeposlat“. Výrobní oddělení píše marketingovýmu oddělení, že to s tím fotošopem při výrobě letáků přehnali, a zdůrazňuje, že ta děrovačka, co se prezentuje v letáku, má barvu „nebeská modř“, zatímco ve skladu jsou tuny „azurové modři“ a že jestli tedy některý zákazník bude trvat na „nebeské modři“ z letáku, tak si to někdo vodsere. Do toho píše nákupní oddělení, že „azurová modř“ je v pořádku, protože zrovna klesly ceny „azurové modři“, zatímco „nebeská modř“ podražila. Ekonomické oddělení píše, ať jde nákupní oddělení do prdele, protože dokud bude ve skladu jediná piksla „azurové modři“, tak neuvolní na „nebeskou modř“ ani floka. A generální ředitel pak napíše, ať jde ekonomické oddělení do říti, poněvadž právě prodal veškeré zásoby „azurové modři“ na komoditní burze, takže ať kouká sehnat „nebeskou modř“. A běda, jak to bude dražší, než ta tuna „azurové modři“, kterou právě střelil. Všechno to pak vodsere Franta z vrátnice, protože generální ředitel to info o tom kšeftu na burze poslal omylem na info@zazmrdovanafirma.cz místo na nakup@zazmrdovanafirma.cz a Franta to neuměl přeposlat.

No, u mně, jako u živnostníka, kterej je sám sobě generálním ředitelem a nákupním oddělením a ekonomickým oddělením a marketingovým pododborem, to chodí jinak…

Na víkend odeslal markeťák knihkupec newsletter s akční nabídkou. Tak nějak nedomyslel, že nákupák knihkupec podcenil následnou poptávku po titulu Nenapodobitelný Michal Dočolomanský, a tak dostal markeťák od nákupáka világoš, jaktože nabízí tisícům respondentů něco, od čeho máme jeden kus. Do toho asi tak pět respondentů odeslalo ostrou odpověď, ať jsou vyřazeni z databáze, páč jinak to bude mít právní následky, takže správce databáze knihkupec musel právnímu poradci knihkupcovi reportovat, že všichni respondenti skutečně dali k zasílání nabídek souhlas. Generální knihkupec se rozčílil, jaktože správce databáze chvíli váhal, zda nezapomněl od minulého hromadného mailu vyřadit předchozí odpírače mailů z databáze. Programátor knihkupec se hrabal v procesech vyřazování odpíračů z databáze. PR pracovník knihkupec vše žehlil omluvnými e-maily. Ekonomický ředitel knihkupec zapochyboval, zda ten půlden neproduktivní činnosti všech zapojených knihkupců měl nějaké ekonomické opodstatnění a domníval se, že se na to měli všichni vysrat a nechat to koňovi. Personální ředitel knihkupec byl sám na sebe nasranej, že nezajistil brigádníka, tudíž skladník knihkupec balil všechny ty balíky s jazykem na vestě, protože musel počkat, než všichni předchozí knihkupci stráví půlden tou neproduktivní činností a pak to jen tak tak stíhal, aby logistik knihkupec stihnul vše předat dopravcům. Logistik knihkupec a skladník knihkupec pak společně nadávali na obalového manažera knihkupce, protože došly krabice a nebylo do čeho ty zásilky balit.

No, domníval jsem se, že jsem na tom líp, než ti mí přátelé ze zazmrdovaných firem (vyjma Franty z vrátnice). Že se jako generální a nákupní a ekonomický a logistický a marketingový ředitel, tak jako oni, vyhnu zákonu padajícího hovna. A vida, nejsem.

Jsem zahovněn od hlavy k patě.

Enžoj d sajlenc

Potkal jsem dneska ve Sklípku Ivoše. To bejval nějakej depešák. Seděl tam v rohu, čučel na bednu, v modrejch montérkách, na hlavě páčo barvy vyblitý, tedy jeho přírodní, s patláním na hlavě taky přírodním, evidentně vícedenním olejem z potu a zahulený atmosféry Sklípku.

„Čau, vole,“ říkám, „jaktože nejseš v černým?“
„Ále, uniforma jako uniforma, máš se?“

Ale jo, dobře. Ale stejně, když si vzpomenu na Ivoše na začátku devadesátek, v těch černejch hadrech, s vlastnoručně na tričku namalovanou růží, skoro stejně vyhlížející jako ta růže z přebalu desky Violator, v koženkový bundě se cvočkama, kterejma byly původně secvaknutý koženkový sedáky v autobusech Karosa, kteréžto cvočky z autobusů v širokým dalekým okolí tehdy, jen co se užitečnost těch cvočků mezi místními depešáky rozkřikla, hromadně zmizely, a tím pádem ty koženkové sedáky v těch autobusech vlály asi tak, jak na mně tehdy vlál černej montgomerák po tátovi, kterej jsem s velkým nadšením zabavil z jeho skříně s hodně moc starým oblečením, jak mi tehdy táta říkal, tak ten montgomerák sice Montgomeryho nepamatoval, ale zase tolik se s jeho dobou neminul. O dvacet let. V roce 1968 ten montgomerák tátovi posloužil jako revoluční oděv, kterým děsil Rusáky, mně v roce 1989 posloužil jako revoluční oděv, kterým jsem děsil komouše a jeho kariéra vrcholila v těch svobodnejch a sladkejch devadesátkách jako dle mého mínění vhodnej outfit pro depešáka. Hm, kde vůbec skončil ten plášť, kterej, když jsem pogoval na Střelnici na Personálního Ježíše, zajistil mi tím svým vlátím osobní intimní zónu velikosti minimálně metru čtverečního?

„Tyvole, trochu úpadek, ne?“, říkám. „Když jsme tady seděli před těma dvaceti léty, tak se to tady černalo, to byla nějaká blekselebrejšn, když jsme se sem všichni nahrnuli.“

„Tojo, pak jsme dostali na držku od skínů a byla to redselebrejšn.“, povídal Ivoš tak nějak bez zájmu a odevzdaně.

Zvláštní. Ten Ivoš před těmi léty, když člověk vyřknul cokoliv, co jen vzdáleně evokovalo depešáky nebo kjůry, tak dokázal hodinu mluvit o tom, co si Dejv patlá na hlavu a že na páčo á-la Robert Smith je nejlepší použít pivo s cukrem. Tedy jeho nynější shrnutí té tehdejší zabíjačky depešáků, kdy nám z našich účesů zbyly jen zplihlý emani, byť skvěle fixovaný těma potokama krve, co nám tekly z nosů a držek, jedním slovem, mi na něj přišlo docela úsporný.

„No, a jak se jinak máš?“, snažím se vykřesat aspoň zlomek těch tehdejších hodinovejch debat ve Sklípku u piva.

„Ále, strenžlav.“ A nic víc.

Hm. S tím neměl Ivoš, pokud vím, nikdy problém. Vzpomněl jsem si, že mezi místníma depešačkama byl horkým zbožím. Když chtěl sbalit brunetku Janu, tak se ostříhal, napatlal si na hlavu to samý jako Dejv, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Dejv.“ Brunetka Jana tehdy Dejva ráda. A když chtěl sbalit blondýnu Lenku, tak si polil páčo peroxidem, použil pivo s cukrem, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Martin.“ A Lenka ráda Martina.

„No, tak povídej, která že to paní ti zlomila srdce?“

Ivoš vždycky rád vyprávěl o svejch eskapádách, ať už s Janou nebo Lenkou. Jen o málo míň rád než o tom, co si kdo patlá na hlavu. Nebyly to pro mě vždycky příjemný debaty, protože i já jsem míval fantazie o těch místních depešačkách, takže až příliš detailní líčení těch eskapád mě tehdy trošku frustrovalo, zvláště poté, co jsem potom, co Ivoš pustil Janu k vodě, přestal bejt Dejvem, a coby Martin začal působit na Lenku, zkusil sbalit opuštěnou Janu. Jana mi tehdy, když jsem chtěl nahradit Dejva, řekla: „Hele, nezlob se, ty jseš… Já nevím, nějakej buzík z vilidžpípl v tom tvým kabátě.“  Hm, v roce 1992 jsem tím montgomerákem děsil depešačky… Takže jsem se cítil oprávněn vyslechnout jakoukoliv eskapádu po těch létech.

„Hele, vole, enžoj d sajlenc, jo?“ Řekl Ivoš a čučel dál na bednu.

 

Třináct, patnáct, osmnáct

Dal jsem třináctku, po ní patnáctku, a nakonec osmmnáctku. Ta první byla lahodná, barvy bronzové, takovej mix cikánky s indiánkou, konzistence jemné. Ta druhá znatelně dospělejší, trochu nepoddajná a vzpouzející se. Ta třetí vysloveně drsná a zároveň omamná.

Jo, tohle by asi byl dobrej začátek pedofilního porna, ale příznivce pedofilního porna musím zklamat, ač to hrdlo, do kterého ty ožralý děvky padaly, bylo hluboké, a chuti těch tekutin hořkosladké, o hříšných jménech nemluvě, jde o porno pivní. Polotmavej Démon z Vysokýho Chlumce třináctka, Rychtář speciál patnáctka a jihlavský Grand osmnáctka sice orgasmus svého druhu způsobily(i?), ale za hranu zákona mě nedostaly(nebo i?, fakt nevím, jak to skloňovat, když jde o subjekty neživotné rodu středního, ale nejen že jsem si k nim za tu krátkou dobu vytvořil vztah jako k něčemu živému, ale navíc jim nelze upřít, že v jejich útrobách se pohybují živé kvasnice), ledaže bych pod vlivem jejich vysokooktanového obsahu alkoholu a díky mírnému erotickému vzrušení, které mi vyvolala ta asociace s těmi …náctkami sedl do auta a jal se poddat dobrodružné jízdě za nějakým lůnem. Což by byl bláznivej nápad, protože neeviduju žádnou přítelkyni s výhodami, která by se vyskytovala v možném okruhu limitovaném obsahem nádrže mýho auta (upřímně řečeno, ani v okruhu několikrát dotankované nádrže mého auta) a taktéž je mi známo, že vlivem hospodářské krize došlo k úpadku maloměstskýho erotickýho byznysu, takže se domnívám, že všechny okolní bordely již zkrachovaly. A zřejmě i priváty zkrachovaly, poněvadž když jsem v jedné nedávné vzácné chvilce, kdy jsem pro změnu koketoval s několika dvanáctkami, které uvolnily mé zábrany až tak, že jsem po asi půlhodinovou dobu toho mého uvolnění gůgloval slovní spojení typu „privát vrchlabí“ a „escort vrchlabí“, tak mi vyskakovaly jenom stránky penziónů a autobazarů.

Dneska jsem přemejšlel o tom, že je docela dobrej přístup k životu, když jeden tak nějak nic neočekává. Od našich hokejistů jsem nic neočekával, takže jsem to jejich vyřazení z Olympiády bral naprosto v klidu, žádný emoce, žádná depka, pohoda. Škoda, že mám problém tenhle přístup aplikovat globálně, takže sám od sebe očekávám výkony superhrdinů, ovšem z každýho mýho pokusu batmanovat nějakou dobře mířenou pavučinu a zhoupnout se vysoko nad mrakodrapy, je výstřik chabýho vlákna do výše kolen, který neudrží ani tu mouchu.

A taky jsem přemejšlel o tom, jak i ty pavučiny, o kterejch jsem myslel, že jsou pevnými lany, jsou nitkami, který nevydrží ani den. Po několika letech jsem odzipoval zálohu mýho letitýho blogu, o němž jsem měl celá ta léta vysoké mínění, ano, ačkoliv jsem ty písánky nepovažoval za vysokou literaturu, přesto jsem se domníval, že jde o písánky když ne nějak extra hodnotné, tak aspoň zábavné. Nicméně Batmanovi lano ruplo a seznal, že s tím odstupem jde o změť sraček, z kterejch se jen těžko vybírají nějaké vzácné pavučinky, které si zaslouží odzipovat a publikovat. Naštěstí aspoň zůstal pocit, že ačkoliv s odstupem jeví se autorovi jeho dílo ambivalentním, tak i tak si vzpomíná, jak se tehdy při jeho tvorbě královsky bavil, a byť s tím odstupem je ta zábava dost dětinská, byla skutečná. A asi se to i líbilo. Lidi to tehdy četli. Takže Werichovo: „To je tak blbý, to se bude líbit“ je potvrzeno.

Tehdy mi na tom, že se to bude líbit, asi i záleželo. Důkazem toho, že jsem se snad té dětinskosti aspoň trochu zbavil, je to, že nyní, když jsem si řekl, že ten blog oživím, mi na tom, jestli se to líbí, nezáleží. Aspoň si to tedy myslím. Ale chtěl bych se zas královsky bavit.

Tak proto ty nejapné asociace s těma patnáctkama a výrazy typu „pedofilní porno“.

A taky proto, protože fůra pedofilů gůgluje. Takže si to snad někdo i přečte.

Jak jsem se stal literární postavou

Z původního knihkupcova blogu, ze dne 19. 5. 2005. Paní Marii Kubátové je již země lehká, tak na ni zavzpomínejme!

Vrchlabská obyvatelka, čestná občanka maloměsta, paní skoro aristokratického vyjadřování, přes pokročilý věk stále literárně činorodá spisovatelka Marie Kubátová pojala vloni nápad, že napíše knihu o ženách z hor a okolí, kterých si váží a které si podle ní zaslouží být takto literárně zvěčněny. Přišla tehdy i za mojí matkou, podle paní Kubátové zasloužilou knihkupkyní, s tím, že do knihy napíše i její medailónek. Moje máti byla nápadem samozřejmě nadšena (upřímně řečeno, kdo by nebyl) a tak podle přání paní Kubátové přišla několikrát na návštěvu, aby paní spisovatelka mohla tahle jejich setkání navěky literárně zvěčnit.

Nyní je tedy kniha na pultech. Jmenuje se Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošlivej! Tedy: kdybych svou matku, zasloužilou knihkupkyni, považoval kupříkladu já za arcibábu, to bych se se zlou potázal. Paní spisovatelce je její básnická licence prominuta.

Ta kapitola o knihkupkyni z maloměsta se jmenuje Ve službě knize: Paní z Gendorfu. Když přinesla někdy minulý rok paní Kubátová strojopis k případné korektuře, byli jsme, mírně řečeno, z výsledku poněkud rozpačití. „Vždyť přece normálně nemluvím takhle strojeně“, komentovala výsledek matka a snažila se paní Kubátové naznačit, že její slova neinterpretovala zas až tak úplně přesně, ale z úcty k čestné občance města a jejímu právu na spisovatelskou licenci se nakonec s výsledkem spokojila.

„Lásky se vytvářejí v klimatu rodiny. I v klimatu města. V naší rodině se hodně četlo. Praha dala kulisu mému dětství i dospívání. To už je výbava do života. (…) Do Vrchlabí jsem přišla jako úřednice s ekonomickou kvalifikací. Cítila jsem však stesk po tvořivé práci a přetlak vnitřní energie mne popoháněl jinam. Tak jsme s manželem přijali možnost založit knihkupectví. Byť to bylo jen ve stísněných podmínkách po bývalém mandlu. Ale i v malé kukani se může líhnout sen. (…) Knihkupec není jen prodavač zboží. Je tlumočníkem mezi knihou a zákazníkem a k tomu musí být vybaven jako psycholog, který umí číst v jazyce zákazníka a hovořit kulturou vlastního jazyka.“ Krásná slova mé matky v podání paní Kubátové. Taky bych chtěl někdy slyšet z úst zasloužilé knihkupkyně takovou krasomluvu, ale obávám se, že  bez nějakého přebásnění slov mé veskrze racionální a pragmatické matky  se kýženého výsledku nedočkám.

Tak. A jak jsem se v roli literární postavy ocitl já? Při rozhovoru zasloužilé knihkupkyně s čestnou občankou města přišla řeč i na rodinu. Z knihy Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošklivej! jsem se tedy o sobě dozvěděl: „syn spolupracuje s tiskem, což je důležité. Udržet vazby se světem psaného slova.“ (no, do obecního cancálku posílám výsledky místního knižního žebříčku, dříve jsem přidal nějakou tu recenzi, ale když jsem přitom zabrousil do kritiky místní politiky, byl jsem zcenzurován), „byli jsme dobrý tým s předpoklady pro podnik: manžel a syn ekonomové“ (s gymplem?, leda tak ekonom amatér), „syn nadto vybaven moderní technikou“ (ale naprosto bezradný, když ty computery kleknou) „a jazykovými znalostmi“ (polozapomenutá němčina a anglické číslovky), „a všichni dohromady ctitelé knihy a vyznavači jazykových kvalit mateřštiny“ (to by zhruba sedělo, jestli tedy nějaká ta prdel, která mi občas ujede, je jazykově kvalitní výraz).

Literární postava „syn“ je tedy ekonom, programátor a polyglot. Takové vlastnosti jeho zdaleka ne tak schopný předobraz samozřejmě těší. Je přece jenom samožer, a i když bere na vědomí autorčinu spisovatelskou licenci, taková prezentace jeho osoby mu samozřejmě zvedá sebevědomí. Je vlastně s takovým vykreslením své maličkosti spokojen, o tom žádná. Přemýšlí o jediném. Pokud ten rozhovor mezi čestnou občankou města a zasloužilou knihkupkyní proběhl zhruba v intencích toho, co se nakonec objevilo v knize, zajímalo by ho, která z těch dvou dam, sakra, takhle přeháněla?

Biologický hodiny prej maj jenom ženský

Z původního knihkupcova blogu ze dne 24. ledna 2007  (Takovej docela milej a srandovní a s odstupem dokonce i komickej).

Biologický hodiny prej maj jenom ženský. Hm, dnes jsem závan času z toho biologickýho ciferníku ucítil i já, což je při mém programovém odmítání čehokoliv, co  by mohlo zavánět zodpovědností, napováženou.

Událo se to tak: sedím klasicky spokojeně v Íté, čtu si noviny, nesouhlasnou vlnovkou po vzoru el presidenta si podtrhávám názory antiradaristů a při tom hýřím mumlavými slovy jako „mnichovani“, „přizdisráči“, „zasraný komouši a levičáci“ a tak podobně. Když tu najednou: přichází ségra v pokročilým stádiu těhotenství (do týdne, dvou, očekává naše rodina přírůstek, nejlépe holčičku) se švárou a synovcem. Synovec Adam chce si povídat:

„Máš lád kolu?“

„Jenom s rumem.“

„Co to je lum?“

„Takový pití, co mají rádi námořníci.“

„Ty seš námožní?“

„Ne, nejsem,“ úsměv.

„Ty ale musíš bejt námožní, když máš lád lum.“

Debata se pak stáčí k tomu, že až bude Adam velkej, tak si koupíme loď a jeho táta na tý lodi bude kapitánem a já budu přikládat do kotle.

„A koupíme plachtu?“

„Plachtu nebudeme potřebovat když budu přikládat do toho kotle, ta loď popluje bez plachty sama.“

„Jó?“

„No, popluje sama, když tam bude ten kotel a motor.“

„Jo? A tu plachtu koupíme čelvenou?“

No není to roztomilé?

A tak jsem dneska zjistil, že mi ty hodiny tikaj. Jen mám důvodnou obavu, že přestanou tikat v okamžiku, kdy si dám třetí pivo…

 

32

Z původního knihkupcova blogu:

Ze dne 2. 1. 2006

32 a pár kroků navíc je dlouhá cesta z krámu do Íté. Po dvaatřiceti minutách v práci jsem ty kroky udělal. Zbytečný sedět v krámě a čekat na těch 32 zákazníků, s jejichž přáními si v pohodě poradí 32 děleno šestnácti kolegyň a přitom ještě stihnou dvaatřicetkrát polechtat prachovkou bez deseti dvaatřicet skříní, který jsou v tom knihkupectví. Tak jsem seděl v tom baru a odesílal dvaatřicet mejlů a trvalo to dlouho, 32 kbps je pro GPRS od T Mobile rychlostí absolutně nedosažitelnou. I když jsem za těch pár hodin v baru dvaatřicet kousků nedal, tudíž jsem neviděl ani 32, ba ani jednu bílou myš, byl jsem přece jenom lehce lízlej, tak jsem uvažoval, že se dám k musulmanům, na který čeká v nebi těch 32 neposkvrněnejch panen. Pivo bez tří korun za 32, zásek do kešeně. A k tomu další prachy za nějakou masovou směs, kde bys dvaatřicet kousků masa pohledal! Dvaatřicet stránek novin nedočteno, maximálně ve 12:32 musím bejt v práci, aby mohly kolegyně na oběd.

Pak čumnutí do Toplistu, hle ve 12:55:32 32. dnešní návštěvník. Dvaatřicet nápadů na další japnej spot. Dvaatřicet pitomostí. Logický, jestli mi zrovna myslí 32 závitů z těch všech, co jich v mozku je, je to hodně. Dvaatřicetkrát čumím na mobil, jestli tam nemám náhodou nějakou zprávu, je tam jedna. Běžím k pokladně: „Osm pohledů, to je 32 korun, tedy vlastně zweiunddreissig.“ Dalších dvaatřicet minut je krám prázdnej. Nuda, ještě že se kolegyně po dvaatřiceti soustech vrátily z oběda a já zase můžu vypadnout.

Pro jistotu si tentokrát dávám malý, vzhledem k tomu, že má nadmíru, tak může mít takovejch 0,32 litru. Beru do ruky knihu, kterou zrovna čtu, Thatcherová tam na stránce 32 píše: „Když v roce 1932 vrcholil nejhorší hladomor v dějinách Ruska, biolog Julian Huxley  při návštěvě Sovětského svazu shledal, že „celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii“". Myslím si, že ten Huxley bude asi patřit mezi dvaatřicet nejhorších biologů světa. Z těch prvních dvaatřiceti stránek knihy Umění vládnout mě zaujalo těchto 32 slov: „Česká republika je jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí (Četl jsem dvaatřicetkrát, fakt si to Margaret v roce 2002 myslela!). Vděčí za to především téměř vizionářské hospodářské politice svého bývalého ministerského předsedy, mého starého přítele a oddaného hayekovce Václava Klause (ač si to třeba 32 ze sta ekonomů nemyslí, pozn. aut.). Sám by však takového…“ a následuje minimálně dalších 32 vět, majících souvislost s Českou republikou. Mimo jiné i pro tuto Margaretinu větu patří tahle kniha mezi 32 mých nejoblíbenějších: „Ostatně stojí za to připomenout, že před druhou světovou válkou mělo Československo stejný příjem na hlavu jako Francie.“ Prd bylo tehdy žabožroutům platný, že už v roce 732 porazili Frankové Araby v bitvě u Potiers, zatímco u nás Sámova říše už nebyla a Velkomoravská ještě ne, ovšem, teď je prd platný nám, že aktuálně budeme mít stejnej příjem na hlavu jako Francouzi tak v roce 2032.

Druhýho ledna před pár lety jsem slavil tak, že jsem přidáním trochy koly udělal z litrovky poctivýho rumu 32 procentní likér. Dvaatřiceti třepy rukou jsem ten mixdrink řádně promíchal. Taková klendra tehdá byla, že bych na sebe klidně hodil 32 kusů různejch hadrů, kdyby se na mně vešly. Po dvaatřiceti metrech jsem potkal prvního neznámýho. A pak, když odečtu toho prvního, 32 dalších. Dvaatřicet loků s dvaatřiceti náhodnými kolemjdoucími, který jsem po cestě do města potkal. Přišlo mi to jako jeden z dvaatřiceti nejoriginálnějších způsobů oslavy. Dnes si myslím, že slavím moje 32. narozeniny těmito dvaatřiceti větami ještě dvaatřicetkrát originálněji…