DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Daily Archives: 19.2.2014

Jak jsem se stal literární postavou

Z původního knihkupcova blogu, ze dne 19. 5. 2005. Paní Marii Kubátové je již země lehká, tak na ni zavzpomínejme!

Vrchlabská obyvatelka, čestná občanka maloměsta, paní skoro aristokratického vyjadřování, přes pokročilý věk stále literárně činorodá spisovatelka Marie Kubátová pojala vloni nápad, že napíše knihu o ženách z hor a okolí, kterých si váží a které si podle ní zaslouží být takto literárně zvěčněny. Přišla tehdy i za mojí matkou, podle paní Kubátové zasloužilou knihkupkyní, s tím, že do knihy napíše i její medailónek. Moje máti byla nápadem samozřejmě nadšena (upřímně řečeno, kdo by nebyl) a tak podle přání paní Kubátové přišla několikrát na návštěvu, aby paní spisovatelka mohla tahle jejich setkání navěky literárně zvěčnit.

Nyní je tedy kniha na pultech. Jmenuje se Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošlivej! Tedy: kdybych svou matku, zasloužilou knihkupkyni, považoval kupříkladu já za arcibábu, to bych se se zlou potázal. Paní spisovatelce je její básnická licence prominuta.

Ta kapitola o knihkupkyni z maloměsta se jmenuje Ve službě knize: Paní z Gendorfu. Když přinesla někdy minulý rok paní Kubátová strojopis k případné korektuře, byli jsme, mírně řečeno, z výsledku poněkud rozpačití. „Vždyť přece normálně nemluvím takhle strojeně“, komentovala výsledek matka a snažila se paní Kubátové naznačit, že její slova neinterpretovala zas až tak úplně přesně, ale z úcty k čestné občance města a jejímu právu na spisovatelskou licenci se nakonec s výsledkem spokojila.

„Lásky se vytvářejí v klimatu rodiny. I v klimatu města. V naší rodině se hodně četlo. Praha dala kulisu mému dětství i dospívání. To už je výbava do života. (…) Do Vrchlabí jsem přišla jako úřednice s ekonomickou kvalifikací. Cítila jsem však stesk po tvořivé práci a přetlak vnitřní energie mne popoháněl jinam. Tak jsme s manželem přijali možnost založit knihkupectví. Byť to bylo jen ve stísněných podmínkách po bývalém mandlu. Ale i v malé kukani se může líhnout sen. (…) Knihkupec není jen prodavač zboží. Je tlumočníkem mezi knihou a zákazníkem a k tomu musí být vybaven jako psycholog, který umí číst v jazyce zákazníka a hovořit kulturou vlastního jazyka.“ Krásná slova mé matky v podání paní Kubátové. Taky bych chtěl někdy slyšet z úst zasloužilé knihkupkyně takovou krasomluvu, ale obávám se, že  bez nějakého přebásnění slov mé veskrze racionální a pragmatické matky  se kýženého výsledku nedočkám.

Tak. A jak jsem se v roli literární postavy ocitl já? Při rozhovoru zasloužilé knihkupkyně s čestnou občankou města přišla řeč i na rodinu. Z knihy Arcibáby aneb Živote, já nechci, abys byl vošklivej! jsem se tedy o sobě dozvěděl: „syn spolupracuje s tiskem, což je důležité. Udržet vazby se světem psaného slova.“ (no, do obecního cancálku posílám výsledky místního knižního žebříčku, dříve jsem přidal nějakou tu recenzi, ale když jsem přitom zabrousil do kritiky místní politiky, byl jsem zcenzurován), „byli jsme dobrý tým s předpoklady pro podnik: manžel a syn ekonomové“ (s gymplem?, leda tak ekonom amatér), „syn nadto vybaven moderní technikou“ (ale naprosto bezradný, když ty computery kleknou) „a jazykovými znalostmi“ (polozapomenutá němčina a anglické číslovky), „a všichni dohromady ctitelé knihy a vyznavači jazykových kvalit mateřštiny“ (to by zhruba sedělo, jestli tedy nějaká ta prdel, která mi občas ujede, je jazykově kvalitní výraz).

Literární postava „syn“ je tedy ekonom, programátor a polyglot. Takové vlastnosti jeho zdaleka ne tak schopný předobraz samozřejmě těší. Je přece jenom samožer, a i když bere na vědomí autorčinu spisovatelskou licenci, taková prezentace jeho osoby mu samozřejmě zvedá sebevědomí. Je vlastně s takovým vykreslením své maličkosti spokojen, o tom žádná. Přemýšlí o jediném. Pokud ten rozhovor mezi čestnou občankou města a zasloužilou knihkupkyní proběhl zhruba v intencích toho, co se nakonec objevilo v knize, zajímalo by ho, která z těch dvou dam, sakra, takhle přeháněla?