DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Daily Archives: 26.2.2014

Skutečnej blog

Víte, já už jsem internetovej pamětník. Pamatuju vytáčený spojení, takový ty modemy zapojený do běžný telefonní linky, který tak příšerně skřípaly, když se člověk připojoval k internetu, pamatuju, jak jsem celej vystreslej čekal u kompu na sedmou hodinu večerní, od kteréžto hodiny si telecom za to skřípění účtoval jenom korunu za minutu, zatímco ve špičce si účtoval pět korun za minutu. V té době tak nějak před deseti lety k nám z Ameriky, kde tou dobou už měli ADSL v ceně nějakýho paušálu za pár doláčů, dorazil fenomén blogování. Původně to slovo „blog“ mělo něco společnýho se slovem „deník“, a tak se po té sedmé hodině dalo usednout ke kompu a číst třeskutě vtipnej deník Ostravaka Ostravskiho, anebo v pubertálních vztazích se motající deník Inky či dospělej deník Duny či změť extrémně smutnejch až vtipnejch výlevů Kretky. Člověk tak nějak žil (s) životy těch druhých, litoval, soucítil, podporoval. V tu dobu jsem začal psát můj první blog s mejma výlevama všedního dne. Až pak se pojmu „blog“ zmocnily různé zpravodajské weby typu iDnes či Aktuálně.cz, které tu původní ideu pojaly po svém, a tak od té doby je slovo „blog“ synonymem pro výlevy grafomanů jinýho levelu, takže zabrousení do menu „Blog“ na stránkách těch webů přineslo více či méně sofistikované frustrace většinou na politické téma, takže už nešlo o to litování, soucítění a podporování životů těch druhých, ale o nálož propagandy zleva zprava. Možná kvůli tomu, že ten pojem „blog“ ztratil ten svůj původní obsah, jsem ten můj první blog přestal psát. Bavilo mě bejt ve společnosti Kretky, Inky a Duny, nebavilo mě se poměřovat s propagandou Františka Matějky či výkony profesionálních publicistů Peheho a spol.

Takže dneska si dovolím ten původní význam slova „blog“ rehabilitovat a zapsat události mýho všedního dne.

Moje odhodlání každej den ráno šlapat aspoň dvacet minut na chodícím pásu prošlo dneska zkouškou vůle. Fakt se mi nechtělo. Nicméně zkouška vůle dopadla dobře, ovšem za tu cenu, že už jsem byl v časovým presu, takže jsem nemohl jít do práce pěšky, tudíž jsem jel autem a dalších dvacet minut pěší chůze jsem nepřidal. Přemejšlel jsem zrána, co je pro to moje odhodlání strávit aspoň nějakej čas dne pohybem lepší, zda těch dvacet minut na chodícím pásu či těch dvacet minut chůze na čerstvým vzduchu. Pás to vyhrál, páč jsem si k tomu chození na pásu mohl pustit jednu epizodu Teorie velkého třesku, tu epizodu, kde si Howard sestrojí robotickou ruku ku sebeuspokojování, kterážto epizoda mi, nevím proč, přijde jako jedna z nejvtipnějších. Kdybych zvolil namísto těchto dvaceti minut na páse dvacet minut chůze, asi bych se tak nepobavil, ledaže bych snad cestou potkal ožralýho Márinku, kterej by mě pobavil tím, jak se v něm v těchto situacích míchá ta jeho pověstná elegance s tím jeho sakem a kloboukem s neelegancí zkárovanýho opilce, kterej vrávorajíc posílá lichotky každý ženský, která tou dobou pospíchá do práce. Posílání lichotek od opilců vůči chvátajícím ženám je koneckonců vždycky zábavné. Jak pro koho, dodávám, pro nezúčastněnýho pozorovatele určitě.

Den v práci nepřinesl nic, co by svádělo k litování či soucítění či podporování, tak ho pominu.

Kvečeru se na námku konalo přivítání vrchlabskejch sportovců, co šířili slávu města na olympiádě v Soči, a to už za zaznamenání stojí. Na námku víc lidí než na Pivních slavnostech, a to je co říct. Na námku stánek pivovaru Hendrych, a to se nedá pominout, páč po dvou šestnáctkách a jedné jedenáctce mi těch lidí přišlo ještě dvakrát tolik. Pokec s Láďou, kterej to organizoval. Smekání imaginárního klobouku, a to několikrát. Smeknul jsem Láďovi, protože to zorganizoval skvěle. Smeknul jsem olympijské vítězce Evě Samkové, s jakou grácií se fotila s kýmkoliv a jak vehementně se podepisovala až do ustrnutí ruky. A, ano, smeknul jsem i starostovi, kterej, ať si myslí kdo chce co chce, je politikem veskrze profesionálním, takže nabízenou příležitost k sebepropagaci využil do mrtě. Smeknul jsem pivovaru Hendrych, protože ta jeho šestnáctka je prostě mana nebeská.

Já jsem vtipkoval, takže jsem trousil hlášky typu: „Tyvole, před měsícem seděla Eva Samková na baru v Bottě a nikdo po ní žádnej podpis nechtěl a teď je na něj fronta.“ Anebo: „Jsem si myslel, že je Vrchlabí město alkoholiků. Ale asi ne, asi je tady víc sportovců, když je tady dneska víc lidí než na Pivních slavnostech. Anebo možná přece jenom je to město alkoholiků, když půlka lidí má v ruce kelímek s Hendrychem jedenáctkou.“  A taky: „Ts. Eva Samková dostala darem živýho koně. Tak snad se jí vejde do obýváku. Hehe, bude muset prodat telku, aby se jí do bytu vešel žlab.“ Myslel jsem si, že ty hlášky jsou vtipný, ale nikdo se nesmál.

No, a teď jsem doma a lituju, že nejsem jako Howard inženýr, že by se vlastnoručně sestrojená robotická ruka hodila.

Takže tohle je skutečnej blog. Můj deník. Třeskutě vtipnej, dospělej, smutnej, v pubertálních vztazích s imaginární robotickou rukou se motající. Můžete soucítit, litovat, podporovat.

Michel Houllebecq: Rozšíření bitevního pole

Z původního knihkupcova blogu ze dne 4. 12. 2005. Z rubriky „ze čtenářskýho deníku“.

Tuhle knihu mi nedávno někdo doporučoval. Někdo z mých přátel. Teď už si přesně nepamatuju kdo, ale musel to být někdo, kdo mě opravdu zná, někdo kdo když četl, tak měl takový mlhavý pocit, že Houllebecq psal tu knihu taky trochu o mně. O Houllebecqovi se na obálce knihy píše: „…je asi nejvýraznější a nejkontroverznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů, občas trochu zjednodušeně označované za  „depresivní“.“

Co je vlastně to „rozšíření bitevního pole“ podle Houllebecqa? „Nedá se nic dělat, říkal jsem si, sex v naší společnosti skutečně představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení působí přinejmenším stejně  neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk kyždý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme „zákonem trhu“. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Stejně tak sexuální liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechy věkové kategorie a společenské vrstvy.“ Ne snad, že bych byl s autorem zajedno ohledně liberalismu, jako viníka ekonomických a sexuálních frustrací, nicméně tuto charakteristiku moderní společnosti sdílím.

V románu Rozšíření bitevního pole se dohromady nic neděje. Počítačový technik, který je zaměstnán ve firmě, pracující pro ministerstvo zemědělství není ze své práce příliš nadšen (pracovní prostředí ve velkých firmách a úřadech popisuje věrně: „Vše mi bude znovu vysvětleno druhý den teoretikem při společném briefingu. Dozvídám se při té příležitosti, že ministerstvo (tedy, nemýlím-li se, on sám) vypracovalo sofistikovaný třístupňový školící systém, založený na navzájem se doplňujících, avšak organicky nezávislých kurzech, který by měl pružněji reagovat na potřeby zákazníka.“), je osamělý, protože s bývalou přítelkyní se nedávno rozešel („Veronika byla, jak se říká, „v analýze“; dnes lituji, že jsem ji kdy potkal. Obecně řečeno, z žen „v anylýze“ nic nedostanete. Již několikrát jsem měl možnost konstatovat, že žena, kterou si vzali do parády psychoanalytici, není k žádnému použití….Ženě, jež prošla rukama psychoanalytiků, rozhodně není možné věřit. Malichernost, egoismus, arogantní hloupost, naprostá absence smyslu pro morálku, chronická neschopnost milovat: takový je úplný portrét ženy „v analýze“. Musím říct, že Veronika tomuto popisu naprosto odpovídala. Miloval jsem ji, jak jen bylo v mých silách – což představuje hodně lásky. Dnes vím, že byla vynaložena zbytečně; lépe bych udělal, kdybych jí zlomil obě ruce…Jednou večer, když nebyla Veronika doma, jsem vypil lahvičku Largactylu. Zpanikařil jsem a zavolal hasiče. Museli mě okamžitě odvézt do nemocnice, vypumpovat žaludek atd. Zkrátka jsem tam málem zůstal. Ta děvka (jak jinak ji nazvat?) za mnou ani nepřišla do nemocnice. Když jsem se vrátil „domů“, dá-li se to tak říct, jediné, co mi řekla, že jsem egoista a chudák; její výklad události byl, že jí schválně přidělávám nové starosti, jí, která „má už beztak dost problémů v práci“. Ta hnusná flundra dokonce dodala, že jsem se ji snažil „citově vydírat“; když na to myslím, lituji, že jsem ji nekopl do vaječníků.“) a ve volném čase sedí doma, případně si vyjde do restaurace s některým z nemnohých přátel. Je vyslán na služební cestu, má organizovat „třístupňový školící systém“ v různých odloučených pracovištích ministerstva po celé Francii. Spolu s ním jede školit úředníky i Tisserand („Problém Tisseranda – ve skutečnosti přímo základ jeho osobnosti – je jeho nesmírná ošklivost. Tak velká, že odpuzuje ženy a znemožňuje mu s nimi spát. Přesto se snaží, snaží se ze všech sil, ale nejde to. Prostě o něj nemají zájem.“) Tisserand se po celou dobu pracovní cesty pokouší sbalit nějakou ženu, ovšem neúspěšně („To víš, že jo. Už dlouho, od samého prvopočátku je to v prdeli. Nikdy, Rafaeli, nikdy nebudeš představovat erotický sen mladých dívek. Musíš se s tím smířit; to není nic pro tebe. Kromě toho je už příliš pozdě. Sexuální neúspěchy, které jsi, Rafaeli, od dětství poznal, frustrace, která tě provází od tvých třinácti let, to vše v tobě zanechá nesmazatelnou stopu.“). A pak dává Tisserandovi nůž („Dej se ode dneška na dráhu zabijáka; věř mi, kamaráde, že jinou možnost nemáš. Až se ty ženy budou třást strachem před tvým nožem a budou prosit, abys jim nebral mládí, teprve pak budeš jejich pánem: tehdy je budeš mít, tělem i duší.“), ovšem Tisserand se zabijákem nestane, ačkoliv již stojí s nožem v ruce na pobřeží, kde se miluje ta, kterou chtěl, s tím, který si ji odvedl. A pak umírá v havarovaném voze a dostává se mu autorova uznání: „Alespoň, říkal jsem si, když jsem se o jeho smrti dozvěděl, se bil až do konce…Alespoň se nevzdal, nenechal se zlomit. Až do konce ani přes opakované neúspěchy nepřestal hledat lásku.“. Sám hlavní hrdina potom onemocní depresí a je vyhozen z práce.

Co se děje románu týče, tak tedy nic moc. Ovšem autorova politická nekorektnost a upřímná naštvanost (jak je vidno z některých vybraných pasáží románu) mě bavila. Moc. Doporučuju přečíst každému, nejenom tomu, komu je přes třicet, dělá práci, která ho nebaví, nudí se, je cynik, „kterému nezbývá nic než masturbace a samota“.

Dovětek 26. února 2014, tedy skoro po devíti letech: I po té době si tu knihu pamatuju! Ne tedy, že bych byl schopen převyprávět děj, ale vážně si vzpomínám, jak depresivně na mě působila. Tma, špína, nihilismus… A taky si pamatuju, že možná proto mě taky bavila. Uvažuju o opakovaném přečtení.

Rozšíření bitevního pole(Michel Houellebecq)


Rozšíření bitevního pole

Autor: Michel Houellebecq

199 Kč

157 Kč

Ušetříte 42

 

Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrc…


Přejít na e-shop