Mám takovou vlastnost. Nebo zvyk. Nebo úchylku.

Totální nadšení tomu říkám a čas od času mě to chytne. Poslední dobou jsem měl od manické fáze totálního nadšení klid. Už jsem skoro myslel, že tato vlastnost, zvyk či úchylka usnula a doklopýtám to do konce života jako člověk, který se někdy nadchne maximálně jen tak přiměřeně. Nikoliv totálně. Manicky.

Když se totálně nadchnu, tak je to k nesnesení. Může to být knížka, seriál, film, kapela, činnost či země. V první, manické fázi, jsem zdrojem totálního nadšení pohlcen. Čtu, poslouchám, sleduji či dělám tu VĚC stále dokola, zjišťuju detaily, kde spisovatel bydlí, v jakém klubu hudebník poprvé vystoupil, kouknu na nějaké interview herečky ze sitkomu a zkouším si to se slovníkem přeložit. V druhé fázi pak svá zjištění z první fáze cpu všem okolo.

Tak je to zase tady. Překvapivě. Manická fáze. Docela mě překvapilo, že zdrojem toho momentálního totálního nadšení je americká bluegrassová kapela. Nikdy jsem neposlouchal bluegrass.

Moje první mnou zapamatované totální nadšení je John Irving a jeho Svět podle Garpa na gymplu. Četl jsem za čtyři roky na gymplu asi třikrát. Byl jsem pak odborníkem na státy Maine a New Hampshire, stal jsem se kritikem radikálního feminismu a dodnes jsem si zapamatoval citát: „Její prsa byla jak dvě schoulená koťátka.“ No není to krásné přirovnání? To bych si možná zapamatoval i bez té manické fáze. Pak třeba seriál Jak jsem poznal vaši matku. Přihlásil jsem se do fanklubu a těžce prožíval závěr seriálu a o posledním díle dokonce napsal kritický komentář na můj tehdejší blog. Blog. Tím prvním jsem byl pohlcen alespoň dva roky. Aspoň jsem o něm nemusel všem vykládat, protože to beztak všichni četli. Lyžování v pořadí běžky, sjezdovky. Na laně i prvního první v osm hodin ráno za deště. Před pár lety tři Rusky, které na youtube nahrávaly předělávky západních písniček ve složení pozoun, ukulele, tamburína plus dva skvělé hlasy. Připadaly mi jako taková asi tedy marná naděje, že to v tom Rusku zas až tak blbý není. Dokonce jsem se zaregistroval na ruskou sociální síť vkontaktě, abych si mohl přečíst nějaké novinky od kapely. A oprášil ruštinu. A naprášil své osobní údaje Putinovi. V posledních letech jsem nadšený do Pobaltí. Přes rok jen tak letmo, ale v létě, o dovolené, totálně. Až tak, že jsem ty tři země projel od severu k jihu, po pobřeží i po vnitrozemí. A už dva roky o tom kecám kdykoliv je možnost.

Jste mysleli, že se utopím v nostalgii a ušetřím vás fáze dvě. Že jo?

Tak ne.

Ta bluegrassová kapela se jmenuje The Petersens. A to moje současné nadšení pro ni je asi nejspíš důkazem, že nás algoritmy google a tím pádem i youtube znají lépe než my sami sebe. Přísahám, bluegrass ani country cíleně neposlouchám (i když mi nijak nevadí), na youtube jsem se naposledy díval na podcasty Českého rozhlasu a pouštěl si The Cure. Takže. The Cure dohrají a algoritmus automaticky vybere další muziku. Předělávku Bohemian Rhapsody od Queenů od této bluegrassové kapely. Moje pozornost je upoutána. Vidím bezpochyby skvělé muzikanty s mimořádnými hlasy, jak si dokonale poradí s jednou z nejtěžších rockových písní. A oblečou ji s respektem k původním autorům do nečekaného country kabátu. Nástroje a hlasy ladí dokonale. Pak jsem si tedy pustil další videa The Petersens, nejdřív mně známé písně od Cranberries či Beatles, pak Jolene a Take me Home, Country Roads (čili Veď mě dál, cesto má, jak tu píseň známe u nás) a byl jsem chycen. Od té doby poslouchám stále dokola. Zjišťuju, kde kapela bydlí (Branson, Missouri, město velikosti Vrchlabí na dálnici Route 65 s padesáti divadly, což mě zaujalo, ale vzhledem k tomu, že jde o turistickou oblast, tak se zřejmě všechna uživí), že jde o rodinnou kapelu čtyř sourozenců plus mamka a kamarád; viděl jsem se slovníkem v ruce už asi tři hodiny vlogů z turné po Evropě a dozvěděl se, že jedna ze sester byla docela úspěšná v americké verzi Superstar. Některé jejich songy jsem si pustil už několikrát a z těch videí na mě vysloveně dýchá taková nějaká nesdělitelná pohoda, neuvěřitelně pozitivní energie a hlavně zjevná radost ze společného hraní.

Jak jsem říkal. Totální nadšení, manická fáze. Tu a tam mě přepadne. A jak vidíte, nemůžu si pomoct. Jsem objektem mého nadšení pohlcen.

Když to po sobě čtu, tak si myslím, že to nebude ani vlastnost, ani zvyk, ale přece jenom úchylka.

Dneškem začala zima. Ráno bylo lezavo a někdy kolem osmý dokonce začalo drobně sněžit. Ideální doba na přezutí gum. To jsem měl dojednaný na dnešek už od minulýho tejdne. Podle zákona má mít člověk na autě zimní gumy od prvního listopadu a to v případě, kdy nastalo či hrozí sněžení nebo náledí nebo prostě zimní počasí. Tak jsem si říkal, že by to asi byl docela pech, kdyby mě nějací cajti ohledně těch gum stavili cestou do Lánova, kde je ten pneuservis. Jak bych jim říkal, že fakt jako opravdu přísahám, že sice konkrétně teď ve tři čtvrtě na jednu ještě ty zimní gumy na autě nemám, ale už za chvilku, cestou zpátky do Vrchlabí, zhruba tak ve čtvrt na dvě, je už mít mít budu. A oni by tak blahosklonně poklepávali na ten můj řidičák jako že jasně, že podobný řeči slýchají každý den, ty pohádky o žárovkách v reflektorech, co zrovna praskly, a o francovce, co se vylila v kufru, a proto je v celým autě cítit líh, a o bezpečnostních pásech, co se zrovna nějak vyvlíkly z té západky. A dali by mi pokutu jen pětikilo, protože jsem jim ukázal tu zákaznickou kartičku z pneuservisu v Lánově a tím pádem možná i nekecám. Což nic nemění na tom, že jsem přestupce a že se polehčující okolnosti nepřipouštějí.

Ale proč to vlastně píšu.

Rozhodnutí pokusit se o obnovení deníčku nastalo kvůli víkendovýmu rozhovoru se synovcem, kterej píše do školy nějakou vědeckou práci a jako téma si zvolil průběh sametový revoluce konkrétně ve Vrchlabí. Byl i v okresním archivu v Trauči a žádný materiály, který by mu pomohly téma pojmout, tam prý nenalezl. Tak jsem zkusil zapátrat v paměti a myslel jsem si, že si to všechno pamatuju. Však to revoluční vzepětí furt považuju za nejlepší měsíce mýho života. Každej rok se okolo sedmnáctýho listopadu dojímám. Jak jsem chodil na demošky s malým jezevčíkem pod kabátem. S Beníčkem, revolučním psem. Jak mrzlo a on mě hřál na prsou a vykukoval zpod mýho montgomeráku po dědovi. Jak jsme stávkovali na gymplu a jak jsem měl, aspoň zpočátku, staženou prdel. Jak komoušskej ředitel Rybníček při tom našem shromažďování před sborovnou stál na schodech, kroutil si za zádama mlýnkem z prstů a tvářil se drsně a jakoby si mumlal a říkal si: „Počkejte, hajzlové, až to vaše chvilkový vzepětí skončí a vezmeme to zase do svejch rukou, to uvidíte. Ty poletíš. A ty poletíš. A ty seš ve čtvrťáku, takže plnoletej, takže tebe rovnou zavřem.“ Jo, takový střípky si z tý revoluce ve Vrchlabí pamatuju. Ale synovec by potřeboval nějaká ta fakta. Kdy byla ve Vrchlabí první demonstrace? V pondělí ne. V úterý? Ve středu? Kdo ji organizoval? Kdo na demonstracích mluvil? Pan Krejčí? Pivoňka? Kdo další? Kdo založil a vedl Občanský fórum? Já si jen pamatuju, že kancelář OF byla v Tyršáku a my tam po škole chodili malovat plakáty s tím smajlíkem v písmenu O. Akorát teda tomu tehdy nikdo „smajlík“ neříkal. Zkrátka, zjistil jsem, že nejsem zas až takovej pamětník, abych si pamatoval to, co synovec potřebuje.

A deník jsem si tehdy nepsal (dneska tomu nechci věřit, já, už tehdy docela psavec, nějaké básničky jsem si psal už na základce, a nenapadlo mě si ty světodějné události, které jsem opravdu intenzivně prožíval, nijak si do deníku či sešitu či na papír poznamenat). A kdybych si ho psal, tak ten deníček nyní vítězoslavně vytáhnu a řeknu: „Adame, tady to máš, přeformuluj si to, jak potřebuješ, žádný další pamětníky už hledat nemusíš, protože jsem do toho deníku napsal všechno.“

Z Lánova jsem přijel už s krásnými téměř novými zimními gumami, ty jsem si kupoval před minulou zimou a samozřejmě jsem vyslechl taťkovu poznámku, že „na takovej starej křáp snad už nemá cenu kupovat nový, tos měl ještě dojezdit ty starý.“ Taťka je velmi spořivý typ. V pneuservisu jsem se dozvěděl, že budou končit, že likvidujou firmu, že na jaře už mi letňáky na auťáka nenasadí a ať jim teda vrátím tu kartičku. Kterou bych býval ukazoval těm cajtům. Kdyby mě cestou sem stavěli. Takže musím najít nějakej novej pneuservis. Škoda. V tomhle jsem byl spokojenej, pán byl takovej precizní a jeho paní, s kterou jsem řešil papíry, byla akurátní. Prej už chtěj do důchodu. Maj na to věk.

A vidíte. Vést si deník je užitečné, až někdo za třicet let bude psát nějakou práci na téma pneuservisů na Lánovsku, tak to tady snad najde a pomůže mu to upřesnit, kterého že roku skončil s poskytováním služeb pneuservis na odbočce ke Kmekimu (mimochodem téma pro práci toho někoho v roce 2054 dost historické, však dnes už se po silnicích nejezdí a mnoho lidí už ani neví, co to byly pneumatiky, dnešní vznášedla už nic takového nepotřebují, to v tom lepším případě, v tom horším prostě byly automobily zakázané, protože individuální doprava v dnešním zeleném aseptickém céódvěprostém světě prostě nemá místo).