DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

ze čtenářskýho deníku

Recenze knih, které jsem přečetl či do nich aspoň nahlédl.

Artemis od Andyho Weira

Na tuhle knihu jsem s napětím čekal. Marťana od Andyho Weira jsem četl ještě dlouho před tím, než natočili film (a dobře ho natočili) a byl jsem z té knihy nadšen. Byla to autorova prvotina (před napsáním Marťana se živil jako softwarový inženýr) a bylo znát, že ve vědě a technice je kovaný. Marťan není taková ta nerealistická sci-fi, kde se vyskytují nějaké zázračné pohony raket jako ve Star Wars či rozebírání lidí na atomy a jejich skládání na jiném místě jako ve Star Treku. Použité technologie jsou více méně realistické a dá se předpokládat, že dříve či později budou skutečně reálně uskutečnitelné. Postavy nejsou žádní supermani a mají své slabosti. Nechybí humor ani napětí. Takový typ vědeckofantastické literatury mám rád. Byl jsem tedy zvědav, jaká bude autorova druhá kniha, na kterou se mohl po úspěchu Marťana soustředit a dát si s ní načas.

Jak to dopadlo? Artemis je ještě lepší. To dobré z Marťana zůstalo, tedy jde o sci-fi opět uvěřitelnou. Žádná zázračná technika se v knize nevyskytuje, fyzika funguje a člověk má pocit, že za pár desítek či stovek let se popsané děje a skutečnosti opravdu mohou stát. Oproti Marťanovi má kniha Artemis velkou výhodu: na mnoha stránkách Marťana se totiž popisuje boj jednoho člověka o život na nehostinné planetě a tudíž v příběhu trochu chybí dialogy. Ačkoliv je příběh osamělého o život bojujícího astronauta zajímavý, přece jenom  mi v něm scházela interakce s jinými postavami. V Artemis se to naopak zajímavými hrdiny jen hemží.

Artemis je soukromá základna či spíše město na Měsíci, kde žijí dva tisíce lidí z celého světa a vybudovala ji firma z Keni. Z rovníku se totiž na Měsíc cestuje nejlépe, a tak je z této africké kdysi chudé země vesmírná velmoc. Libertariáni by z  uspořádání města Artemis měli radost. Společnost se tvoří tak nějak sama, divoký kapitalismus funguje a ve městě nejsou žádné pozemské zákony. Jediným možným trestem je vyhoštění na Zemi. Na konci knihy ale libertariáni zapláčí, protože město nakonec dospěje k tomu, že bez pravidel by ho nakonec ovládla mafie. Převratný vynález, který lze vyrobit pouze na Měsíci díky jeho oproti Zemi menší gravitaci, a díky kterému by se dalo pohádkově zbohatnout, spustí dramatické události, kdy mafiáni rozjedou na Artemis dosud nevídané vraždy a pokus o ovládnutí města. Tomu se snaží zabránit hlavní hrdinka Jazz Bašarová, zpočátku sama, později i s několika kamarády.

S Jazz jsem měl při čtení knihy přece jenom jeden menší problém. V době, kdy se kvůli miliónové odměně od jednoho miliardáře (v té době ještě ani neví o pozadí mafiánského spiknutí) sama snaží sabotovat mafiánskou fabriku na hliník, kyslík a raketové palivo, působí dost supermansky. Najde krkolomnou cestu z města (ven mohou pouze školení průvodci, a to ona není, protože nesložila zkoušku), chodí si sama po Měsíci a pak s pomocí jakési letlampy sabotuje těžební stroje… To mi přišlo trochu přitažené za vlasy, nemyslím si, že by takové sofistikované sabotáže byla schopna jedna, byť sebeschopnější, osoba. Ale budiž, vývoj příběhu si to žádal a zapojení dalších lidí by v této fázi asi narušilo logickou stavbu knihy. Ovšem, mimo těchto téměř nadpřirozených schopností je Jazz osobou sympatickou, vtipnou, trochu rozporuplnou, ale hlavně pro knihu velmi důležitou. Je to totiž ona, kdo v ich formě celý příběh vypráví.

A vypráví ho pěkně. Děj jde svižně dopředu, dozvíme se opět, stejně jako v Marťanovi, spoustu vědeckých a technických zajímavostí, navíc nahlédneme do struktury tvořící se společnosti i s jejími boháči i chudáky, poznáme obyvatele města, kteří se živí jak se dá a oproti pozemšťanům mají asi přece jenom trochu svobodnějšího ducha, zjistíme, jak může fungovat neregulovaná ekonomika a nakonec se nám dostane trochu toho napětí, detektivního pátrání, ohromného výbuchu, který málem způsobí otravu všech obyvatel města a nakonec samozřejmě happy endu.

Přečetl jsem Artemis za víkend a stavím knihu ještě výše než Marťana. Pokud se jí chopí stejně dobrý režisér, tak z ní bude opravdu velmi dobrý film s atraktivní hlavní hrdinkou. Hrát by ji mohla třeba Maisie Williams, té bych ztvárnění té nespoutané, neposlušné a urputné obyvatelky měsíčního města Artemis Jazz Bašarové docela i věřil.

Po dvou letech jsem dočetl knihu. Hejmův klausismus s lidskou tváří

Asi po dvou letech jsem přečetl či aspoň tedy dočetl knihu. Já vím, já vím, hrozná ostuda, když knihkupec nečte. Ale aspoň jsem ty nepřečtené knihy kompenzoval knihami naposlouchanými. Audioknih totiž konzumuji dostatek. Ale stejně. Už jsem měl z audioknih takový pocit, že nelze sto procent poslouchacího času udržet pozornost, a pak má člověk v příběhu díry. A taková ta představivost, kdy si člověk v hlavě formuje podobu postav a prostředí (a pak, když knihu někdo natočí na film, tak je zklamán výsledkem), tak ta je u audioknih taky narušena tím prostředníkem mezi knihou a posluchačem, tedy hercem, který audioknihu načítá.

Nu, tak jsem si tedy řekl, že kovářova kobyla, tedy nečtoucí knihkupec, by měla aspoň jednu malou podkovičku na své kopýtko přitlouci. Rozhodnutí, co za podkovičku by to mělo být, bylo definováno touto situací: knihkupec odchází z knihkupectví, ve dveřích mu hlavou probleskne to rčení o kovářově kobyle, řekne si: „nějakou podkovu by to chtělo“, vrací se do potemnělého knihkupectví a vybírá prakticky to první, co mu padne do ruky. Chce knihu relativně útlou, aby ji pokud možno přečetl za jeden večer. A nechce se mu ťapat po vytřeném a temném obchodě. Tedy sáhne do prvního regálu, který je vyhrazen pro českou beletrii.

A tak, milí čtenáři, jsem přečetl po dvou letech knihu.

Sáhl jsem po knize, která splňovala požadavky na to, být tou první podkovou po těch letech bez bačkor. Požadavky byly takovéto: něco, co by mohlo být relativně lehké zábavné čtení, však když se člověk vrhá do tréninku, tak by taky neměl hned běžet maratón; něco relativně tenkého, aby byla šance knihu přečíst za jeden večer a nehrozilo tak nebezpečí odložení a následného nedočtení – to se mi za ty dva roky bez dočtené knihy už několikrát podařilo; kniha by měla být z těch levnějších, protože jsem byl přece jenom nějaký čas bez tréninku a nerad bych neurvalým čtením, které po létech bez praxe mohlo nastat, zničil nějakou dražší knihu. Přece jenom jsem měl v úmyslu ji po přečtení vrátit do regálu a prodat.

Všechny požadavky splnila kniha Ondřeje Hejmy Srdce zlomený. Dvěstě stran, to by šlo, autor s pověstí člověka sice inteligentního, ale zároveň zábavného a cena 269 korun, což už je při současných cenách knih dolní cenová hranice nevýprodejových knih.

A teď tedy, po tom zdlouhavém úvodu na téma kovářovy kobyly a optimálního postupu výběru první podkovy, bude recenze. Býval jsem kdysi břitkým recenzentem. Ono taky v době, kdy jsem hltal dvě knihy týdně, bylo jednoduché být Rejžkem, protože ačkoliv jsem tehdy četl literaturu spíše oddechovou, přesto v tom množství bylo zřejmé, jak oddělit zrno od plev. Měl jsem srovnání. Nyní srovnání nemám, takže budu spíše milý.

Jak jsem se ze Srdce zlomenýho dozvěděl, jde již o třetí díl autorových pamětí. Což jsem předtím nevěděl. Nicméně v tomto případě asi není problém začít od konce. Asi tak třikrát – čtyřikrát v průběhu četby jsem si říkal, že by bylo dobré vědět, co že se to stalo v předchozích dílech, ale jinak jsem deficit necítil. Hejma bezpochyby píše lehce, ironicky, zábavně. Jeho ostny, kterými čas od času někoho popichuje (třeba Michala Viewegha) jsou sice nabroušené, ale neřekl bych, že zákeřné a zbabělé. Časově různě od sebe vzdálené deníkové záznamy začínají inaugurací prezidenta Zemana na jaře 2013 a končí inaugurací prezidenta Trumpa v zimě 2017. Čili rámec příběhu je definován docela případně. Za tu dobu se stalo mnoho různých událostí v politice a kultuře, na které přijde v knize řeč. Kdybych byl nějak ideologicky zaťatý, tak bych asi občas nesouhlasně kroutil hlavou, takto jsem jen někdy pozvedl obočí. Ty události jsou většinou komentovány jako by je komentoval Václav Klaus, ovšem bez té pověstné klausovské arogance, naopak, s jakýms takýms nadhledem a vtipem. A když se člověk oprostí od toho, že s klausismem (byť je v knize Klausova ideologie vylepšena tou Hejmovou lidskou tváří) má jinak docela problém, tak se těmi poťouchlostmi dá docela bavit.

Nicméně, pokud odhlédnu od politiky, nalezl jsem v knize několik dalších linek. Jedna z linek té knize vysloveně prospívá a je snad jediným zdrojem jakéhosi napětí, kdy si člověk říká: „Jak tohle všechno asi dopadne?“. Tou linkou je Ondřejova korespondence s dávnou známou z Ameriky. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí díl Hejmových pamětí zatím nečetl, tak nejsem úplně zpraven o hloubce vztahu Ondřeje s Terry, ale zřejmě jde o osobu v Hejmově životě docela osudovou. Oba dva v té koresponenci tak nějak krouží okolo… Čeho vlastně? Jakoby chtěli něco vyřešit, ale každý z nich mluví o voze i o koze. Ty zprávy se míjejí, Ondřej je racionální, Terry jakoby lítala v oblacích. Terry se dává v pokročilém předdůchodovém věku k Mírovým sborům a jede vyučovat cosi do Moldávie. Ondřej to moc nechápe. Terry v každém dopise z Moldávie píše o tom, že by bylo dobré navštívit Prahu, když už to je z Moldávie tak (pro Američana) relativně blízko. Jinak není zřejmé, co vlastně chce. Návštěva nakonec proběhne a jediným výsledkem jsou rozpaky. Návštěvou Terry někdy na stránce 160 taky končí tato korespondenční linka knihy, ten jediný zdroj napětí v Srdci zlomeným. Opravdu si člověk při čtení této korespondenční linky říká: „To jsem zvědav, jak to dopadne. Je jasné, že ta žena je osudová, ale vztah s ní je komplikovaný. Dají to nakonec nějak dohromady, ačkoliv Ondřej je již čtyřicet let ženat?“ No, nakonec to rozpačité vyústění nebudí rozpaky jenom v Ondřejovi a možná i Terry (i když ta se tváří tak étericky, že snad slovo rozpaky ani nezná), ale i ve čtenářovi. „Kvůli tomuhle jsem byl dvě třetiny knihy napínán?“, říká si.

Já jsem si dokonce říkal, že po odeznění této koresponenční linky někde ve dvou třetinách knihy, ztratil příběh jakýkoliv spád. Dál už to bylo jasné. Bylo jasné, že Hejma bude na dalších stránkách s lidskou tváří komentovat svět po klausovsku, bude střílet sice nabroušené, ale ne zákeřné a zbabělé ostny a možná se dozvíme, jakej je to chlapák (ano, dozvíme).

Další linkou by se snad dalo nazvat téma Hejmovy nemoci a kamarádovy smrti. Možná by se v těch tématech dal najít žďibec existenciálních úvah, ale opravdu jen žďibec. Hejma zjevně nechce sklouzávat do nějakého patosu, takže hlavně svoji nemoc líčí jako shluk více méně komických situací, ačkoliv jistý strach o vlastní život je v textu lehce znát. Leč Hejma je přece chlapák, takže po rekonvalescenci, při které se jeví být trochu prudícím pacientem, už zase vesele jointuje a leje jako zamlada, jakoby žádné těžké operace srdce nebylo.

Tedy, abych to shrnul. Jedno kopýtko mám již okované, a abych si ten Hejmův příběh zkompletoval a nechal si okovat i druhou nohu, tak se ještě dnes vrhnu na předchozí díl Hejmových pamětí s názvem Fejsbuk. Srdce zlomený mě k tomu přece jenom navnadilo. Bylo to čtení lehké, zábavné, klausismus s Hejmovou lidskou tváří se dal jakž takž vydržet, a, přes ty čtenářské rozpaky nad rozpačitým vyústěním linky Ondřej a Terry, by mě docela zajímalo, jaká cesta k těm rozpakům vedla.

Na jeden zátah

Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy přečetl knihu na jeden zátah. Má to asi co do činění s tím, že obvykle volím knihy poněkud rozsáhlejší, než aby se daly za čtyři hodiny přečíst.

V poslední době jsem se vůbec rozečetl. Může za to hospoda. A to, že jsem si domů přestal kupovat lahváče, takže když dostanu chuť na pivo, tak musím do hospy a tak narychlo se mi nepodaří sehnat nějakýho spolupiče piva, takže kniha musí stačit, abych tam v té hospě nečuměl jenom tak do zdi, tak čumín do knihy. Začalo to knihou Kde je zakopán pes od Pavla Kouhouta, která mě věrně doprovázela k Učíkům minulou neděli, logicky pak vedla cesta k četbě knihy Indiánský běh od Terezy Boučkové, což je Kohoutova dcera a v Indiánském běhu poněkud koriguje fotříkovy vzpomínky, vzhledem k tomu, že mě Indiánský běh zaujal, tak jsem pokračoval Rokem kohouta od stejné autorky. Žádnou z těchto knih jsem ovšem na jeden zátah nedal, to bych musel v hospě sedět celej den.

Dneska jsem opět zatoužil po pár plzních, tak jsem si u nás v knihkupectví vzal do brašničky Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu od Jana Jandourka, kniha se svými ani ne dvěma sty stránkami zdála být vhodná na to, abych ji u Partyzána alespoň rozečetl. A stalo se, že jsem ji tam sjel celou. Čtyři piva, čtyři hodiny, jedna kniha.

Autor se zcela zjevně inspiroval knihou Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida, kterou jsem kdysi také četl, ale už si ji nepamatuju. Ovšem východisko je stejné: stárnoucí seladon potká kdesi na Jadranu mladou dívku, která naslouchá jeho moudrům. Zatímco Tigrid vypráví dívce Lucii v časech totality  necenzurovaně o dějinách Československa, Jandourek dopřává studentce sociologie přednášku o sociologii.

Zajímavé, ačkoliv jsem tu Jandourkovu verzi přečetl za ty čtyři hodiny u piva a vyjma jedné cesty na hajzlík jsem od knihy nezvedl oči, tak jsem měl po dočtení dost rozporuplné pocity.

Jandourek tak nějek letem světem a dost povrchně studentce přibližuje coby rozvedený profesor taje sociologie. Nějaké ty průkopníky, Webera a Marxe, Bibli a Giddense, od dětství až po smrt. Je to dialog, kdy přednášející tak nějak svrchu vypráví, odpovídá na někdy sofistikované, někdy dětinské otázky mladé slečny, která se zmíní, že je zrovna nezadaná. A na každou další schůzku přichází ve stále rafinovanějším oděvu. Dozvíme se třeba o všelijakých těch populačních explozích, jak se vesele souložilo za smutných časů protektorátu, protože lidem tak nějak moc jiných radostí ze života nezbývalo. Obdobně v sedmdesátkách. Z jiných důvodů v Americe po válce. A spoustu dalších faktů, které tak nějak i nestudent sociologie tuší a studentce sociologie by asi nic nového nepřinesly. Povrchně, letem světem. Dialog pokračuje i po návratu do Prahy.

Víte, proč jsem tu knihu četl na jeden zátah? Ty mělké hovory o sociologii, se zmínkami o náboženství a psychologii? Opravdu jsem čekal, že se něco stane. Že po tom, co kromě povrchních přednášek autor posunuje děj snad jenom zmínkami o stále rafinovanějším oděvu studentky, po tom, co zmíní, že protože není jejím profesorem ve škole, tak není vázán nějakými etickými ohledy, když jí sdělí, že je pěkná a chytrá, tak ji nakonec sbalí.

Ale ne. Sakra, chlape! Ta kost ti věnuje spoustu večerů, nosí ti víno, tahá ze skříně stále důmyslnější oděv, visí ti na rtech, souhlasí s tvým sociologickým názorem, že je naprosto legitimní, aby mladé dívky randily se staršími pány, zatímco opačné případy vzbuzují mezi lidmi pohoršení, ty jsi zjevně erudován i v psychologii, takže ti musí být zřejmé, že jí asi jenom o ty přednášky nejde, a i kdyby snad i šlo, tak se nepokusíš vůbec o nic a necháš ji jít? Sorryjako.

Tohle, to mě na té knize vydráždilo. Chlapík popíjí iks večerů víno s dámou, která se mu asi i líbí, bere ji na romantické večeře, prochází se romantickými místy a všechno to skončí sociologickým rozebráním tématu smrti. Sorryjako znovu.

Takhle to nemělo skončit. I když jde o přednášky ze sociologie, šmrncnuté psychologií. Jak má pak čtenář věřit, že je autor erudovaným sociologem a možná trochu psychologem, když tu roztouženou holku nechá jen tak jít a ani to nějak, třeba i nejapně, na konci knihy nevysvětlí. Ano, kdyby šlo o odborné pojednání na vědecké téma, tak se nedá říct ani popel, ale když to autor pojímá částečně jako beletrii, vmísí tam nějaké postavy, které se nějak chovají a jejich chování ho nechá netečným, tak se provinil proti logice žánru.

Tak tohle mě na té knize rozčílilo.

Anebo mě snad rozčílilo to, že jsem já sám mnohokrát podobně ignoroval podobné signály od roztoužených slečen, kterým jsem poskytoval podobné intelektuálské přednášky a s podobnou blazeovanou povýšeností jsem je nechal jít a autor knihy mi nastavil nemilé zrcadlo?

Jaroslav Rudiš: Národní Třída

Knihu jsem osobně přečetl 23. června 2013 a zrecenzoval jsem ji takto:

Tak tedy Národní třída od Rudiše. Těšil jsem se moc, zvláště poté, co jsem byl uhranut partičkou pankáčů z románu Konec punku v Helsinkách.

Trochu zklamání.

Co se musí nechat, Rudiš oplývá neskutečnou empatií, ta slova, co hlavní hrdina Vandam říká, a jak je říká, jak jsou jeho monology uvěřitelné, jsou důkazem buď skvělého naslouchání (má-li Vandam předobraz v někom konkrétním), anebo opravdu skvělé imaginace. Vzhledem k tomu, že Rudiš nějakou popisností neplýtvá, je třeba vcítit se do charakteru hrdiny skrze jeho vlastní slova, a jde to perfektně. Člověk prostě vidí před očima toho lidovýho filozofa ze sídliště, kterých jsou na každým sídlišti, ve velkoměstě, na maloměstě, v mnohé vesnici, jistě tuny. Možná je podobných týpků u nás v sídlištních a vesnických hospodách víc, než bychom chtěli. „Ukáčka mi nevadí, pokud nedělají bordel. A pokud dělají, tak je potřeba je poučit vo životě.“ Tedy trochu ho zmlátit. Jako koneckonců kohokoliv jinýho. Bývalá smažka, a jak se časem ukáže, bývalý policajt z Národní („ten, co to všechno začal, každej rok mě dávaj v televizi, jak dávám tu první ránu do tý kamery, vole“), který je nyní natěračem střech, otec mu skočil z okna a matka začala blouznit, s bráchou nemluví, a jeho světem je sídlištní hospoda s partou podobných zoufalců, staré véháesky s Van Damem a knihy o válkách a vojevůdcích. Fakt dobrá výchozí pozice pro skvělou knihu.

Ale. Vandam dá ránu jednomu Moravákovi, co zabloudí do sídlištní hospody, jednou ošuká barmanku z té hospody, vypráví synovi moudra o tom, že mír je jenom přestávka mezi válkami, cajk?, pak dá čelíčko nějaké býčí šíji, a nakonec ho k smrti umlátí dva policajti. To je sice moc hezký oblouk od začátku, kde on mlátí demonstranty, svého bratra mimo jiných též, ke konci, kde skončí zmlácen on, ale, sakra, dalo by se z toho určitě vytěžit víc. Vandam je příliš dobrá literární postava na to, aby o ní byla napsána útlá novela, co přečte člověk za odpoledne. Ten by si zasloužil román.

Pro mě, jako Rudišova fanouška, je tahle kniha lehkým zklamáním, čekal jsem košatější příběh, zvláště proto, poněvadž mediálně, ať už zařazením mezi knihy, které vyšly v rámci Velkého knižního čtvrtku, či další mediální podporou různými rozhovory a recenzemi, to vypadalo, že je na cestě velká knižní událost a on jen takový, byť milý, pšouk.

Za přečtení stojí, možná i proto, aby si člověk uvědomil, jak smýšlí ty tuny všech těch Vandamů po hospodách, kteří vlastně chtějí jen ten „pořádek“, a jediné, co za nimi zůstává, jsou vypité půllitry. Ale je to málo, pankáčům z baru Helsinki nesahá tahle kniha ani po kotníky.

Národní třída(Jaroslav Rudiš)


Národní třída

Autor: Jaroslav Rudiš

225 Kč

173 Kč

Ušetříte 52

 

Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulo…


Přejít na e-shop

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách

Už bych byl býval zapomněl, že jsem tuhle knihu četl. Tedy ne že by byla zapomenutelná, to absolutně ne, je skvělá. Napsal jsem si tehdy i takovou osobně laděnou recenzi a vložil ji na stránky eshopu. Dnes ovšem navštívil naše knihkupectví sám autor, tak jsem si na knihu i tu recenzi po nějaké době vzpomněl. Tak šup s ní sem do čtenářského deníčku.

Musím říct, že jsem z té dnešní situace měl nefalšovanou radost. Ne že by naše knihkupectví už za ta léta nenavštívila kdejaká celebrita, bylo jich mnoho a některé jsou dokonce našimi stálými zákazníky. (Jména nečekejte, však dobrý obchodník by měl být i diskrétní. A drby, kteráže z těch celebrit se chovala vysloveně trapně už vůbec ne.) Tentokrát jsem ovšem vyskočil ze svého kutlochu u kompu jak srnka, jen co jsem zjistil, že ten zákazník, který u kolegyně u pokladny formuluje přání ohledně nejmenované knihy a kolegyně trochu tápe, je sám Jaroslav Rudiš. Víte, já jsem ještě nikdy, v případě, kdy jsem v obchodě poznal nějakou známou tvář (s výjimkou jednoho bývalého velmi výrazného politika) nepřekonal takový ten můj pocit, že není vhodné se do přízně známé tváře nějak vlísávat. Že není vhodné se k tomu člověku chovat jinak, než k jakémukoliv jinému zákazníkovi. Tedy sice s úctou, ale rozhodně ne vlezle. Tudíž žádné žádosti o autogramy a společné fotky a žádný rozhovor nad rámec „prosím, děkuji, hezký den“. I tomu bývalému politikovi jsem jen tak decentně pochválil jeho politiku, ale že bych překonal ostych a chtěl se s ním fotit, tak to ne. Ani vypočítávat jeho zásluhy a oceňovat jeho dílo. Ale dnes jsem si opravdu nemohl pomoci, vyslovil přání ohledně společné fotky a s nadšením vyjmenovával knihy, které jsem od autora četl. Rozdíl oproti těm ostatním známým tvářím byl asi v tom, že mě Rudišovo dílo skutečně zajímá, že jsem jeho tři knihy (Nebe pod Berlínem, Konec punku v Helsinkách a Národní Třídu) skutečně četl a skutečně se mi ty knihy líbily a skutečně upřímně jsem mohl ty knihy pochválit. Přetvařování mi nejde, ale upřímnost by mi šla. Z téhle návštěvy jsem zkrátka měl opravdovou radost.

Zde je tedy ta moje letitá recenze knihy Konec punku v Helsinkách:

Konec punku v Helsinkách je kniha pro ty, co aspoň chvíli žili punk. Nebo něco podobnýho. Ten můj punk se sice neodehrával na sklonku trudnejch osmdesátejch, takže to bylo bez všech těch cajtů a tý beznaděje, jak je to v tý knize, ale i tak mi některý momenty připomněly ten můj punk na začátku požehnanejch let devadesátejch, který dodnes považuju za nyní již všemožnými regulacemi pohřbenej vrchol svobody v týhle zemi. Takže ten můj punk, no on to nebyl punk, spíš nejdřív depeš a pak indie, se odehrával nikoliv v beznadějně zaplivanejch chalupách, ale ve všech těch radostnejch musicclubech, jako třeba v Trauči v Endu a v Hunťáku a v Aionu v Lomnici a na všech těch fesťácích v Chrudimi a ve Svojšicích a v Trauči a ve Vysokým nad Jizerou, ovšem některé projevy toho mýho punku byly těm zaplivanejm chalupám podobný. A to se mazlíčkům líbí, když čtou nějakou literaturu a v ní zachytávají takový ty situace, o kterejch je možno říct, že je tak nějak taky zažili. Příběh je to smutnej. Bývalý punkáči z v knize nejmenovaného východoněmeckého města (podle indicií tipuju Eisenhüttenstadt) se tak nějak plandají, zatímco jejich vždy bezútěšné město je nyní i přes všechno to budování obchodních zón a tunelů a dálnic snad ještě bezútěšnější, než když bylo za časů NDR ocelovým srdcem prvního socialistického státu na německém území. Štěstí nenajdou, vlastně ho ani nehledají a na to, že kdysi hráli v lokálně slavné punkové kapele, jen vzpomínají, či spíše nevzpomínají, anebo je to vlastně ani moc nezajímá. Pěkným vtípkem, který je později ke konci knihy umocněn, je to, že jejich manažer se jmenoval Malcolm a nakonec se ukáže, že ačkoliv byl stejně schopný jako ten Malcolm McLaren od Sex Pistols, byl to taky stejnej hajzl, ačkoliv trochu jinak. S českým prostředím se děj knihy prolíná prostřednictvím fiktivního deníku punkerky z Jeseníku, který se nakonec ukáže jako ne tak zcela fiktivní (pěkné překvapení na konec knihy, stejně jako odhalení skutečného vypravěče příběhu na jedné z posledních stránek). A pasáže z toho deníku považuju za jedny z nejvydařenějších částí románu. Opravdu. To se opravdu musí uznat, jak se autor ve zralém věku něco přes třicet vžil do duše té sedmnáctileté punkerky z Jeseníku. Neméně podařená je citace z „manifestu“ dcery jednoho z hrdinů, čili poněkud více drsnější punkerky ze současnosti. No, a zde bych prozrazování děje knihy ukončil. Místo toho doporučím knihu přečíst všem, kteří aspoň pár měsíců v životě byli punk. Nebo depeš. Nebo indie. Nakonec snad… No, asi jsem sentimentální, ale opravdu bych těm lůzrům přál aspoň nějakej happy end. Když už několik z těch punkerů v tom příběhu zkapalo, tak aspoň ti zbylí by mohli býti nakonec šťastnými expunkery. Ale bohužel. Konec punku v Helsinkách není Hollywood, ale punk. Až do konce.

Konec punku v Helsinkách(Jaroslav Rudiš)


Konec punku v Helsinkách

Autor: Jaroslav Rudiš

285 Kč

231 Kč

Ušetříte 54

 

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zap…


Přejít na e-shop

Jak to bylo dřív – Vyprávění z Podkrkonoší II.

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Paní Jarmila Bachmannová dělá fakt záslužnou práci. Chodí po horách, zpovídá pamětníky a zapisuje jejich vyprávění do knih. Zajímá ji především krkonošské a podkrkonošské pomezí, kde se střetával český a německý živel. Ta vyprávění jsou v mnohém podobná. S Němci to bylo docela fajn, pak se nechali zblbout Hitlerem a všechno šlo do kopru.

Osmdesátiletý muž z Benecka:

„Tady na Benecku bylo několik smíšených manželství, horši to bylo Vitkovice, ta byla ryze německá, tam Čecha nesnesli, všechny vypakovali už v roce třicet vosum. Takže voni vyháněli prni Čechy ze Sudet. Tady to soužiti s nima celkem šlo. Horši to bylo potom, jak vyštrachali na scénu Henleina, tak je dost zfanatizoval. Já sem měl takovou dost energickou máti a tady chodil obecni posel, ňákej pan Preisler, a najennou esi je fátr doma. Protože věděl, že muj otec umí německy, že von prej neumí česky. A před tim mluvil česky. Máti povidá: „Ty neumíš česky, ne?“ Uzala koště a přerazila vo něj koště – a už uměl česky! Už mu to šlo, už mu to naskočilo.“

Nicméně, i něco dobré se na Němce našlo.

„Otec dřevařil celej život, my sme tu válku vostali v týhle chalupě. Vono v třicátym osmym bylo takzvaný optování. Kdo se přihlásil k český náronnosti, tak to tedy respektovali Němci. Tady nás nechali, tady to s níma docela šlo, protože to byli místni sžitý s těma starousedlíkama. Jinak to byl okres Vrchlabí… (Vrchlabí, jak známo, bylo téměř čistě německé město, které bylo přičleněno s okolím k Říši, pozn. DK.)… Pošťák sem chodil z Vrchlabí, ňákej pan Krause a chodil pravidelně, to vite, Němci. Neska chtěj, aby čloujek měl na poště schránku a přitom maj auto!“ (Z Vrchlabí na Benecko je to šest kilometrů do kopce, tedy pan Krause se evidentně docela nachodil. Česká pošta doby současné i se všemi jejich auty evidentně nevychází z toho srovnání nejlépe, pozn. DK.)

Mně se ta knížka líbí. Najdeme v ní spoustu obyčejných lidských historek, navíc vyprávěných bohužel už zapomenutým (pod)krkonošským nářečím. Je to hezká kronika doby.

Líbí se mi docela půvabně vtipná historka pána z Jestřabí:

„No, leta utekla a Kober ale koralařil porád. A jennou jel s koralma domů v noci a v příchouskym háji kobyla najennou mu upadla a vostala natážená. Tak ji vodtáh do pankejtu a ustříh ni žíně z vocasu, uříz, prej: „Bude za to zlatnik, jo, a merchu ať si někdo zakope!“ No, a vozejček, že to bylo podolou, s koralma táh sám až do Mexika. No, tam byli jiní koraláři, tak si dali vočko a von se tam pozdržel do rána. Ráno, už bylo sjetlo, dyž přišel domů – kobyla se před vokny pásla! Vona byla asi hladová a unavená, tak sebou praštila a vostala ležeť, no a pak, dyž si vodpočala, tak se ch pankejtě nažrala trávy a sebrala se a domu. No a dyž přišel domů, žena se do něj pustila, milá Anka: „Ty jeden vochmelko, kobyla přišla domu a někdo ji uříz vocas! Jo, ty chlastáš a hraješ karty a vo koně se nestaráš!““

A to mi připomnělo, ve všem tom relativizování minulosti, té naší socialistické, že by se taková podobná kniha kupříkladu o osmdesátých létech docela hodila. Což o to, nostalgických knih o tom, jak jsme tehdy byli mladí a po chalupách kalili a pivo bylo za tři kačky a startky za čtyři, stejně jako srdceryvných tragických příběhů z padesátých let je mnoho. Ale o realitě všedního dne z roku 1985 toho moc není.

Kdyby se mě někdy za čtyřicet let nějaká paní Bachmannová z budoucnosti ptala, tak bych jedním příběhem všedního dne, na který si pamatuju dodnes, přispěl.

Vypadalo by to asi takto.

Osmdesátiletý muž z Vrchlabí vypráví:

„Bylo před Vánoci, mně bylo asi tak jedenáct, ségra byla o dva roky mladší. Byla zima a šli jsme s maminkou nakupovat banány. To si nemyslete, že by tehdy člověk přišel do krámu a koupil si banánů co hrdlo ráčí. Kdepak, prodávaly se jen dvě kila na osobu, a to ještě musely osoby vystát frontu. A prodavačky byly všechno možné, jen ne milé a úslužné. Zrovna nám začaly prázdniny, a my, namísto abychom někde stavěli sněhuláky anebo lyžovali, museli jsme do fronty. Postavili jsme se před obchod a maminka nám povídala: „Já se postavím tady, ty se postav tady o dva lidi za mě a Linda se postaví tady za tu paní. Neznáme se. Až přijdete na řadu, řeknete, že chcete dvě kila banánů.“ A tak jsme stáli, já jsem se cítil divně, protože jsem měl pocit, že dělám něco špatného, že podvádím. Linda to moc nechápala a pořád ob ty čtyři lidi, co stála za mámou, na mámu pokřikovala. Že je jí zima. Že ztratila rukavici. Že chce domů. Já jsem byl tichej jako pěna. Dělal jsem, že k ní nepatřím. Fronta postupovala pomalu, i proto, že zadním vchodem vcházeli do obchodu prominenti, kteří byli obsluhováni přednostně. Nakonec přišla na řadu maminka a koupila ty dvě kila banánů. Za chvíli po ní jsem na řadu přišel já. Další dvě kila byla doma. A za další dva lidi ve frontě přišla na řadu ségra. „Mamí,“ křičela směrem k nám, čekali jsme na ní u dveří, „já jsem asi ztratila ty peníze, já je nemůžu najít.“ Maminka zbledla. Ne že by šlo o ty peníze, ale o to, že ten náš spikleneckej podvod byl odhalen. Já jsem koukal do země a tvářil se, že tam jsem úplně náhodou. Prodavačka mé devítileté sestře řekla, že jí ty banány neprodá. Linda začala bulet a všichni lidi v té frontě na nás koukali jako na vyvrhele. A tak jsme se tamodtud s ukořistěnými čtyřmi kily banánů rychle dekovali, než někdo zavolá esenbáky. A při tom úprku nám praskly ty chatrný papírový pytlíky, do kterých se tehdy balily nákupy a ta cennost se nám rozsypala po prodejně. Celí červení od studu jsme ty banány po zemi sbírali a vyslechli si při tom mručení lidí z fronty.“

Ale jinak jsme samozřejmě byli mladí a ty Vánoce byly šťastné a veselé, i přes ten trapnej příběh všedního dne.

JAK TO BYLO DŘÍV - VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II(Bachmannová Jarmila)


JAK TO BYLO DŘÍV – VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II

Autor: Bachmannová Jarmila

279 Kč

265 Kč

Ušetříte 14

 

Knížka Jak to bylo dřív. Vyprávěnky z Podkrkonoší II je volným pokračováním publikace Co my toho prožili. Vyprávěnky z P…


Přejít na e-shop

Aleš Michl – MICHLiq

Michliq

Obálka knihy MICHLiq

Týdně vezmu do ruky a prolistuju desítky různých knih. Však je to moje práce. Jsem knihkupec. Je tedy dobré alespoň zhruba vědět, co prodávám. I když, narozdíl od kupříkladu zelináře, nelze mít v malíčku podrobné informace o veškeré nabízené potravě, v mém případě duševní. A ručit tím pádem za to, že v žádném případě nedojde k břichobolu či bolehlavu zákazníka. Zatímco zelináři stačí prohrabat přepravku s jablky a vyházet nahnilé kusy, není v možnostech knihkupce, pokud jeho knihkupectví není kamrlík dva na dva metry, byť jenom prolistovat všechny z desítek tisíc titulů na skladě.  I tak se snažím listovat aspoň těmi desítkami knih, jak čas dovolí.

Už dlouho jsem po tom, co jsem začal listovat nějakou knihou, neměl chuť sám sobě zaplatit a knihu si koupit. Většinou to knihkupce opravdu ani nenapadne. Většinu knih nechce číst. Ty, které si přečíst chce, si obvykle z knihkupectví půjčí, s největší opatrností přečte a vrátí zpět do regálu. A pokud ho zaujme kniha v paperbeckové čili brožované či lepené čili potenciálně rozpadající se vazbě, která by přečtením mohla přijít k takové úhoně, že by ji pak už nešlo vrátit do regálu, tak si ji prostě odpustí. Až na občasnou výjimku.

Na takovou výjimku jsem narazil včera. Listoval jsem knihou Aleše Michla MICHLiq s podtitulem „inteligentní průvodce ekonomikou“. Kniha je brožovaná, tedy potenciálně se rozpadající, k možnému rozpadu by mohl pomoci kvalitní křídový leštěný, a tudíž těžký papír, takové listy mají větší tendenci se z hřbetu knihy po několika přečteních vytrhnout. I obálka je druhu na poškození citlivého, matné obálky, speciálně s černým potiskem, poškrábete ani nevíte jak. Opravdu stačí drobek z pečiva někde na stole, na něj knihu položit a potáhnout a je viditelně poškozená. Nezbylo tedy, pokud jsem si chtěl tuhle knihu přečíst, tak si ji i koupit.

Vsuvka.

Aleš Michl je ekonom. Ve své knize píše i o tom, jak různými investicemi vydělat. Je možné, že by byl až tak dobrý ekonom, že by při výrobě své knihy uvážil to, že ji vyrobí z materiálů náchylných k poškození (byť tedy jinak neoddiskutovatelně kvalitních), a tudíž kdokoliv bude chtít prolistovat, tak bude muset koupit, obecní knihovny, pokud si jeho knihu půjčí dva až tři čtenáři ročně, budou muset zakoupit do fondů namísto těch rozpadlých výtisků další kusy, a tudíž na účet autora připlachtí honorářů přiměřeně tomu více?

Konec vsuvky.

Konečně tedy k obsahu knihy. Ono to vypadá, jakobych totálně setřel její technické provedení. A přitom jsem to vpodstatě neměl v úmyslu. Kniha je designově opravdu vyladěná, papír kvalitní, ilustrace moc pěkné. Je to celkově pěkná kniha. Jedno přečtení určitě přežije a v knihovně bude hezky vypadat. Ovšem. Dá se předpokládat, že se k ní bude její čtenář vracet. A pak můžou ty listy vypadat, rozumíme si? Takže celé ty předchozí odstavce, zdánlivě hodnotící pouze technickou kvalitu knihy, mají i co do činění s obsahem. Pochopili vtip? Jakože k rozpadu knihy dojde skoro nevyhnutelně, protože se čtenář bude k jejímu prolistovávání vracet?

No, tak teď už opravdu k tomu obsahu. Je to takové letem světem na téma „současná krize ekonomiky skutečná či zdánlivá“. Tématicky či svými východisky se příliš neliši od podobných knih dalších ekonomů, třeba Šichtařové s Pikorou či Sedláčka. Ovšem, ačkoliv i MICHLiq obsahuje několik dost ostrých rovnic, jde narozdíl od knih jeho kolegů o poměrně lehké čtivo pro laiky. Klouže trochu po povrchu. Tím nechci kritizovat, pozor! Naopak, tato kniha, kde je víc obrázků a grafů než textu, je opravdu velmi názorná.

Některé stránky knihy jsou vtipné (i když poněkud hořkosladce, věděli jste třeba, že Česká republika utratí ročně 7,5 miliardy za členství v různých obskurních mezinárodních organizacích typu Mezinárodního úřadu pro mořské dno či Asociace generálních tajemníků parlamentů?), některé optimistické (Myslíte si, že je je u nás krize? Děsí vás katastrofisté, kteří ten aktuální pokles ekonomiky srovnávají s krizí v letech 1929-1933? Klid, stačí vědět, že kupříkladu HDP Československa klesl v letech 1929-1934 o 21,2%, zatímco v „krizových“ letech 2008-2012 vzrostl HDP České republiky o 0,4%), některé překvapující (Věděli jste, že Mezinárodní měnový fond, který vznikl v roce 1944 za účelem pomoci slabým zemím, má v bohatých zemích eurozóny aktuálně rozpůjčováno 81% půjček, zatímco chudá, ale o to rozsáhlejší Afrika a Asie má půjčeno 5% z půjček MMF?).

Mě to prostě bavilo. Ty střípky zajímavých čísel a překvapivých grafů. A zjištění, že spojení „levicový ekonom“ je nonsens. Čísla hovoří jasně, nelze donekonečna bez následků udržet luxusní rozhazovačný styl současných západních států. Však i ten Keynes, který propagoval nalévání státních peněz  na dluh do ekonomiky v dobách zlých, stejně tak propagoval šetření a splácení dluhů v dobách dobrých. I jeho by v hrobě rozrotovaly páně Sobotkovy stomiliardové sekery z doby největšího ekonomického růstu. Jak píše Michlovo alter ego MICHLiq: „Tohle byla od českých politiků fakt lumpárna. Dotyční by měli držet jazyk za zuby. I ti Řekové rozhazovali během boomu méně.“ Názorný graf je v knize přiložen.

MICHLIQ - INTELIGENTNÍ PRŮVODCE EKONOMIKOU(Michl Aleš)


MICHLIQ – INTELIGENTNÍ PRŮVODCE EKONOMIKOU

Autor: Michl Aleš

Michel Houllebecq: Rozšíření bitevního pole

Z původního knihkupcova blogu ze dne 4. 12. 2005. Z rubriky „ze čtenářskýho deníku“.

Tuhle knihu mi nedávno někdo doporučoval. Někdo z mých přátel. Teď už si přesně nepamatuju kdo, ale musel to být někdo, kdo mě opravdu zná, někdo kdo když četl, tak měl takový mlhavý pocit, že Houllebecq psal tu knihu taky trochu o mně. O Houllebecqovi se na obálce knihy píše: „…je asi nejvýraznější a nejkontroverznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů, občas trochu zjednodušeně označované za  „depresivní“.“

Co je vlastně to „rozšíření bitevního pole“ podle Houllebecqa? „Nedá se nic dělat, říkal jsem si, sex v naší společnosti skutečně představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení působí přinejmenším stejně  neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk kyždý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme „zákonem trhu“. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Stejně tak sexuální liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechy věkové kategorie a společenské vrstvy.“ Ne snad, že bych byl s autorem zajedno ohledně liberalismu, jako viníka ekonomických a sexuálních frustrací, nicméně tuto charakteristiku moderní společnosti sdílím.

V románu Rozšíření bitevního pole se dohromady nic neděje. Počítačový technik, který je zaměstnán ve firmě, pracující pro ministerstvo zemědělství není ze své práce příliš nadšen (pracovní prostředí ve velkých firmách a úřadech popisuje věrně: „Vše mi bude znovu vysvětleno druhý den teoretikem při společném briefingu. Dozvídám se při té příležitosti, že ministerstvo (tedy, nemýlím-li se, on sám) vypracovalo sofistikovaný třístupňový školící systém, založený na navzájem se doplňujících, avšak organicky nezávislých kurzech, který by měl pružněji reagovat na potřeby zákazníka.“), je osamělý, protože s bývalou přítelkyní se nedávno rozešel („Veronika byla, jak se říká, „v analýze“; dnes lituji, že jsem ji kdy potkal. Obecně řečeno, z žen „v anylýze“ nic nedostanete. Již několikrát jsem měl možnost konstatovat, že žena, kterou si vzali do parády psychoanalytici, není k žádnému použití….Ženě, jež prošla rukama psychoanalytiků, rozhodně není možné věřit. Malichernost, egoismus, arogantní hloupost, naprostá absence smyslu pro morálku, chronická neschopnost milovat: takový je úplný portrét ženy „v analýze“. Musím říct, že Veronika tomuto popisu naprosto odpovídala. Miloval jsem ji, jak jen bylo v mých silách – což představuje hodně lásky. Dnes vím, že byla vynaložena zbytečně; lépe bych udělal, kdybych jí zlomil obě ruce…Jednou večer, když nebyla Veronika doma, jsem vypil lahvičku Largactylu. Zpanikařil jsem a zavolal hasiče. Museli mě okamžitě odvézt do nemocnice, vypumpovat žaludek atd. Zkrátka jsem tam málem zůstal. Ta děvka (jak jinak ji nazvat?) za mnou ani nepřišla do nemocnice. Když jsem se vrátil „domů“, dá-li se to tak říct, jediné, co mi řekla, že jsem egoista a chudák; její výklad události byl, že jí schválně přidělávám nové starosti, jí, která „má už beztak dost problémů v práci“. Ta hnusná flundra dokonce dodala, že jsem se ji snažil „citově vydírat“; když na to myslím, lituji, že jsem ji nekopl do vaječníků.“) a ve volném čase sedí doma, případně si vyjde do restaurace s některým z nemnohých přátel. Je vyslán na služební cestu, má organizovat „třístupňový školící systém“ v různých odloučených pracovištích ministerstva po celé Francii. Spolu s ním jede školit úředníky i Tisserand („Problém Tisseranda – ve skutečnosti přímo základ jeho osobnosti – je jeho nesmírná ošklivost. Tak velká, že odpuzuje ženy a znemožňuje mu s nimi spát. Přesto se snaží, snaží se ze všech sil, ale nejde to. Prostě o něj nemají zájem.“) Tisserand se po celou dobu pracovní cesty pokouší sbalit nějakou ženu, ovšem neúspěšně („To víš, že jo. Už dlouho, od samého prvopočátku je to v prdeli. Nikdy, Rafaeli, nikdy nebudeš představovat erotický sen mladých dívek. Musíš se s tím smířit; to není nic pro tebe. Kromě toho je už příliš pozdě. Sexuální neúspěchy, které jsi, Rafaeli, od dětství poznal, frustrace, která tě provází od tvých třinácti let, to vše v tobě zanechá nesmazatelnou stopu.“). A pak dává Tisserandovi nůž („Dej se ode dneška na dráhu zabijáka; věř mi, kamaráde, že jinou možnost nemáš. Až se ty ženy budou třást strachem před tvým nožem a budou prosit, abys jim nebral mládí, teprve pak budeš jejich pánem: tehdy je budeš mít, tělem i duší.“), ovšem Tisserand se zabijákem nestane, ačkoliv již stojí s nožem v ruce na pobřeží, kde se miluje ta, kterou chtěl, s tím, který si ji odvedl. A pak umírá v havarovaném voze a dostává se mu autorova uznání: „Alespoň, říkal jsem si, když jsem se o jeho smrti dozvěděl, se bil až do konce…Alespoň se nevzdal, nenechal se zlomit. Až do konce ani přes opakované neúspěchy nepřestal hledat lásku.“. Sám hlavní hrdina potom onemocní depresí a je vyhozen z práce.

Co se děje románu týče, tak tedy nic moc. Ovšem autorova politická nekorektnost a upřímná naštvanost (jak je vidno z některých vybraných pasáží románu) mě bavila. Moc. Doporučuju přečíst každému, nejenom tomu, komu je přes třicet, dělá práci, která ho nebaví, nudí se, je cynik, „kterému nezbývá nic než masturbace a samota“.

Dovětek 26. února 2014, tedy skoro po devíti letech: I po té době si tu knihu pamatuju! Ne tedy, že bych byl schopen převyprávět děj, ale vážně si vzpomínám, jak depresivně na mě působila. Tma, špína, nihilismus… A taky si pamatuju, že možná proto mě taky bavila. Uvažuju o opakovaném přečtení.

Rozšíření bitevního pole(Michel Houellebecq)


Rozšíření bitevního pole

Autor: Michel Houellebecq

199 Kč

157 Kč

Ušetříte 42

 

Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrc…


Přejít na e-shop