DanKruml.cz
Knihkupcova grafománie II
Noční bar Zakopaný pes. Pět ráno. Někde venku už svítá a začínají zpívat ptáci, tam, v podzemí, už dodunělo disko, chlast byl proměněn ve čtyři náhodné sexy, dvě partnerské hádky, pár rozflákaných ksichtů, sto kocovin a v neposlední řadě i v plnou kasu.
„Taky v pochcaný a poblitý hajzly,“ mručí si jako každou sobotu touhle dobou uklízečka Jana. Právě si napustila kýbl, navlékla gumové rukavice a pustila se do té neveselé práce.
Mlasknutí právě natahovaných rukavic Janě připomnělo, že toto je v posledních týdnech jediné mlasknutí, kterého se jí dostává, ze všech těch jinak obvykle příjemných mlasknutí, co jich mimo tohoto zvláště nepříjemného mlasknutí na světě existuje, je jí dopřáno jenom toto. A k tomu to uvědomění si, jak podobná je činnost navlékání hygienických rukavic činnosti navlékání jiných hygienických pomůcek. Těch, co jich zhruba tak čtyři kusy v následující půlhodině vymete z různých zákoutí hajzlů či je bude dolovat ze záchodových mís. Ta až provokativní nezničitelnost všech těch použitých kondomů jí znovu připomene, že co se natahování čehokoliv hygienického týče, tak v jejím případě v posledním půl roce vyhrávají rukavice na body. Nebo spíše K.O.
„Tak jo, jdeme na to,“ říká si a při už dávno mechanicky naučeném pravidelném pohybu mopem tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět, se lehce zadýchána může utěšit, že alespoň toho rytmického pohybu má dostatek. Na lopatce má nameteno už pár vajglů, krabičky od cíček, kondom zatím žádný. Těší ji, že ačkoliv tam venku už začínají zpívat ptáci, tak kačena zde žádná nepřistála. Ale co není, může být. Její dlouholetá zkušenost jí říká, že všelijaké jiné výsledky požívání chlastu, mimo těch náhodných sexů a rozflákaných ksichtů, ty všelijaké tělesné tekutiny, se vyskytují spíše na dámských záchodech. Těmi i obvykle začíná, je zvyklá postupovat od náročnějších úkolů k těm méně náročným, ale dnes se rozhodla jinak. S pocitem, že její život je ekl tak jako tak, jí koneckonců může být šumák, když si ty eklhaftní dámské záchody nechá protentokrát nakonec.
Koneckonců, dnes si dala předsevzetí, že si při vykonávání rytmických pohybů mopem tam a zpět a sem a tam, které bude vykonávat na dámských záchodech, nebude myslet vůbec nic. O mnoho minulých sobotách si totiž myslela už úplně všechno. Krev, pot a slzy, to je její práce. A chcanky a kačeny a použitý kondomy. Zrovna minulou sobotu myslela na to, kterej dobytek může navléknout použitý kondom, samozřejmě včetně obsahu, na takový ten splachovací čudlík. Zrovna tato konkrétní kabinka byla minulou sobotu zvláště eklhaftní. Mísa tam byla dost zesraná. Všechny ty citlivky, které dorazily do kabinky od doby navléknutí kondomu na čudlík, byly až takové citlivky, že tím okondomovaným čudlíkem nesplachovaly. Jedna z těch citlivek byla až tak citlivá, že zakrváceným tampónem napsala na dveře kabinky: „Fuj. Šprcka. Hnus.“ Dnes nemyslela ani na to, jak je ta realita nočního klubu pa-ra-dox-ní, že všechny ty holky, které se v těch kabinkách jako dámy nechovají, potom, co si před zrcadlem přepudrují nos, a vyjdou ze dveří, jsou z nich najednou dámy dámičky a až na nějaké nešťastné výjimky neodcházejí z baru samy. Dnes nemyslela na nic.
„Tak, ještě zhasnout, a jdu,“ říkala si, nakonec k jejímu vlastnímu překvapení docela povzneseně, když nasála do mopu všechny ty tekutiny a na lopatku nahrnula ty vajgly a krabičky od cíček a, hle, jaké to překvapení, jen jeden osamělý kondom. Nahlédla s uspokojením za dveře vycíděných a voňavých pánských záchodů, šmátrala po vypínači, a jak ho nenahmátla na první dobrou, tak ještě sklouzla pohledem na podlahu, a tam se válel nějaký papírek. „Sakra, ještě nějakej bordel,“ odfrkla si, a již zbavená hygienických rukavic, sebrala ten vlhký lístek z podlahy.
„Hm, nějaká škrábanice“, řekla si, když se do papíru začetla. „Sbírka banalit.“ Přesto papír strčila do kapsy a šla svítáním, za vřískotu ptáků domů. „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý.“
V neděli odpoledne sedím jako obvykle v kavárně. Vzal jsem si s sebou tentokrát notebook, však jsem stydlivý a musel bych vypít pět piv, abych si té slečně, co nosí pivo, řekl o tužku. Abych si mohl zapisovat ty banality od vedlejších stolů, které by mohly vydat na román. Zrovna vedle sedí zajímavý pár. Vypadá to na první rande. Slečna, Jana, jak jsem vyposlechl, je taková nějaká tichá. Nejistá. Dokonce, když chlápek odchází na záchod, hledá v kabelce nějaký papírek. Že by výpisky z nějaké příručky se jménem „Jak sbalit chlapa“ nebo tak nějak? „Holka, z toho žádný příběh na román nebo aspoň povídku nebude,“ říkám si a zaklapuju počítač. Zase žádné literární dílo, které jsem měl v úmyslu stvořit z příběhů z kavárny, nevznikne.
U vedlejšího stolu opět chlápek na scéně a situace nadále rozpačitá. Spíš mlčení. Jana se naklání k chlápkovi a vzhledem k delikátnosti vyřčeného mluví docela nahlas. „A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká. Nevím, kdo z těch dvou je více překvapen a více v rozpacích a kdo z nich má víc ksicht barvy masíčka více než růžovýho. „Tak jo,“ říká ten chlap a odcházejí.
Já mám nějaký neurčitý pocit dejá vu, jako bych podobnou konverzaci už někde slyšel. Ale jen neurčitý. „Tohle bych si určitě zapsal,“ říkám si. To je fakt dobrý. Ale nikde ve složce „Příběhy z kavárny, které by vydaly na román nebo aspoň povídku“, to v mém znovuotevřeném kompu nenacházím. Tak asi jen takový nějaký dojem…
V neděli v podvečer prožívá Jana všechny druhy příjemného mlasknutí. Po měsících natahuje jinou hygienickou pomůcku, než zrovna gumové rukavice.
Ráno si říká: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.
„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně.
„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“
Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.
Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.
Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.
Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.
Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul tři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, sem na web, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.
Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.
Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.
Román z devadesátkovýho Londýna
Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.
Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.
Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.
A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.
Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.
Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.
A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.
Jak málo stačí ku vytočení Knihkupce:
Dnes v práci vcelku hovno co na práci, takže jsem si odskočil na radnici vyřídit si novou občanku.
Úřednice: „Ale to nejde, ta stará vám platí až do podzimu. My je vyměňujeme až dva měsíce před koncem platnosti.“
Já: „Podívejte se, jsem občan, včera jsem zaplatil docela mastný daně, vy jste tady pro občana, takže mi tu občanku uděláte.“
Ona: „Nejde to, dva měsíce, blá, blá, blá.“
Já: „A kdybych zejtra odjel na konec světa a hodlal se vrátit za dva roky, tak to taky nejde?“
Ona: „Pro cesty do zahraničí SNAD (významně) máte pas.“
Já: „Ten mi taky končí, ale to je, do prdele (fakt jsem to řek, červenám se), úplně jedno, prostě chci novou občanku a hotovo, nebudu sem chodit desetkrát. Čas mám teď a na podzim ho třeba mít nebudu.“
Moje rozčilení zafungovalo a za pět minut jsem vycházel vyfocen a odbaven.
Trochu se stydím, že jsem byl hrubý. Ale, sakra, nakonec to šlo, nikdo nepřišel k žádný újmě (vyjma mé fotky na novou občanku, budu tam vypadat jak vrahoun, protože oči tou dobou stále vrhaly blesky a tvář značila rozčílenost) a svět se nezbořil.
Kdepak, úředníci stále ještě i po těch 25 letech demokracie nemají mentalitu, že konají službu občanům, stále v nich přetrvává komunistická vrchnostenská nadřazenost. Nasraly mě hlavně dvě věci: lež – paní tvrdila, že to nejde a nakonec to šlo. Kdyby to opravdu nešlo, tak vytáhne nějaký zákon, kde je psáno, že nové občanky se vydávají teprve až v termínu dva měsíce před skončením platnosti staré a já sklapnu. A poučování s tím pasem. Jak ví, že mám pas? Pas není povinnost mít. K tomu to blahosklonné SNAD. A vůbec, úředník by v tomto případě absolutně neměl diskutovat a argumentovat, ale, doprdele, bez řečí konat. A občan, aby se třeba někdy něco změnilo k lepšímu, nemá sklapnout patky, ale trvat na svém. I za cenu nějaké té prdele, za kterou je mu třeba pak i stydno.