Tak je to zase tady. Období roku, kdy si říkám, že bych si měl do práce přinést otoman, protože domů chodím beztak jenom přespat a takhle bych ušetřil po půl hodině chůze mrazivou tmou tam a zpátky denně. Takže bych vyšetřil další hodinu vhodnou k balení balíčků zákazníkům nebo k vybalování knížek od dodavatelů. V prosinci holt bývá naše knihkupectví průtokovým ohřívačem knih. Ale taková je holt odjakživa realita knižního trhu, že půlku ročních tržeb všichni v oboru zrealizují za měsíc a půl. Navíc na tom vývěsním štítě na knihkupectví je moje jméno, takže byť jenom teoretická myšlenka, že bych se třeba na něco vybodnul a začal flákat třeba kvalitu balení balíčků s knížkama nebo bych posouval termín vyřízení objednávek do neurčita nepadá v úvahu. Je prostě potřeba zatnout zuby a tak jako každý rok touhle dobou nehledět na odpracované hodiny a dělat do zemdlení.

Kromě práce od nevidím do nevidím se mi v prosinci stávají opakovaně dvě již tradiční věci:

1) pokles váhy, nestíhám nějak žrát a ten stres asi taky pomůže odplavit nějaká kila, škoda, že po Vánocích jsem během pár dní opět na svejch;
2) náboženské vzplanutí, mně prostě ten vánoční příběh zrození přijde znovu a znovu nádherný, a proto při balení balíčků do eshopu (což je dost rutinní činnost, při které se dá přemýšlet nad nesmrtelností chrousta) uvažuju o tom, že na tom, co považuju po zbytek roku za sice zajímavou, ale jen legendu, něco možná je; letos mi k přemítání o nesmrtelnosti Krista pomáhá poslech vánočních alb od The Petersens (ano, hádáte správně, moje mánie pro tuhle kapelu trvá, asi to nebude jen krátkodobé vzplanutí, naopak stal jsem se jejich třídolarovým patronem na Patreonu, napsal jim obdivný dopis a dostal milou odpověď, tahle láska bude mít delší trvání)

Poslechněte si jejich verzi písně Mary, Did You Know? Zaprvé je krásná, zadruhé Julianne Petersenovou až andělsky krásně interpretovaná a zatřetí můžete přemýšlet nad krásou verše And when you kiss your little baby you’ve kissed the face of God? Věděla Marie, když líbala svého malého chlapečka, že vlastně líbala boží tvář?

Při vybalování knížek si občas říkám: „Tyvole, to není možný, jaký píčoviny někdo vydává.“ Letos třeba u vybalování knížky od Gillian Anderson s názvem Chci. Tahle skvělá herečka se trochu víc vžila do své poslední role sexuoložky v seriálu Netflixu Sexuální výchova a vyzvala ženy, aby jí napsaly příběhy jejich tužeb, vášní, úchylek a sexuálních přání. V předmluvě Gillian píše, že se jí sešly stovky vzrušujících dopisů, takže v knize je jen jejich výběr, předpokládejme takových, kde se to potěšenými vulvami jen hemží. Tohle tedy je příklad píčoviny doslovné, těch metaforických píčovin vychází násobně víc a těmi nebudu ztrácet čas.

Předchozí odstavec měl bejt humor, ale nevím.

No, krátký časový úsek mezi příchodem z práce a ulehnutím s účelem bejt čerstvej i k zítřejšímu dělání od nevidím do nevidím se chýlí ke konci, takže ačkoliv jsem měl v úmyslu napsat si do deníčku něco zajímavého a krásně napsaného, případně vtipného nebo aspoň milého, musím uznat, že ani po několikerém přepisování se to nepodařilo a tím nejhezčím z celého textu je tentokrát citát z písničky, kterou napsal Mark Lowry.

Mám takovou vlastnost. Nebo zvyk. Nebo úchylku.

Totální nadšení tomu říkám a čas od času mě to chytne. Poslední dobou jsem měl od manické fáze totálního nadšení klid. Už jsem skoro myslel, že tato vlastnost, zvyk či úchylka usnula a doklopýtám to do konce života jako člověk, který se někdy nadchne maximálně jen tak přiměřeně. Nikoliv totálně. Manicky.

Když se totálně nadchnu, tak je to k nesnesení. Může to být knížka, seriál, film, kapela, činnost či země. V první, manické fázi, jsem zdrojem totálního nadšení pohlcen. Čtu, poslouchám, sleduji či dělám tu VĚC stále dokola, zjišťuju detaily, kde spisovatel bydlí, v jakém klubu hudebník poprvé vystoupil, kouknu na nějaké interview herečky ze sitkomu a zkouším si to se slovníkem přeložit. V druhé fázi pak svá zjištění z první fáze cpu všem okolo.

Tak je to zase tady. Překvapivě. Manická fáze. Docela mě překvapilo, že zdrojem toho momentálního totálního nadšení je americká bluegrassová kapela. Nikdy jsem neposlouchal bluegrass.

Moje první mnou zapamatované totální nadšení je John Irving a jeho Svět podle Garpa na gymplu. Četl jsem za čtyři roky na gymplu asi třikrát. Byl jsem pak odborníkem na státy Maine a New Hampshire, stal jsem se kritikem radikálního feminismu a dodnes jsem si zapamatoval citát: „Její prsa byla jak dvě schoulená koťátka.“ No není to krásné přirovnání? To bych si možná zapamatoval i bez té manické fáze. Pak třeba seriál Jak jsem poznal vaši matku. Přihlásil jsem se do fanklubu a těžce prožíval závěr seriálu a o posledním díle dokonce napsal kritický komentář na můj tehdejší blog. Blog. Tím prvním jsem byl pohlcen alespoň dva roky. Aspoň jsem o něm nemusel všem vykládat, protože to beztak všichni četli. Lyžování v pořadí běžky, sjezdovky. Na laně i prvního první v osm hodin ráno za deště. Před pár lety tři Rusky, které na youtube nahrávaly předělávky západních písniček ve složení pozoun, ukulele, tamburína plus dva skvělé hlasy. Připadaly mi jako taková asi tedy marná naděje, že to v tom Rusku zas až tak blbý není. Dokonce jsem se zaregistroval na ruskou sociální síť vkontaktě, abych si mohl přečíst nějaké novinky od kapely. A oprášil ruštinu. A naprášil své osobní údaje Putinovi. V posledních letech jsem nadšený do Pobaltí. Přes rok jen tak letmo, ale v létě, o dovolené, totálně. Až tak, že jsem ty tři země projel od severu k jihu, po pobřeží i po vnitrozemí. A už dva roky o tom kecám kdykoliv je možnost.

Jste mysleli, že se utopím v nostalgii a ušetřím vás fáze dvě. Že jo?

Tak ne.

Ta bluegrassová kapela se jmenuje The Petersens. A to moje současné nadšení pro ni je asi nejspíš důkazem, že nás algoritmy google a tím pádem i youtube znají lépe než my sami sebe. Přísahám, bluegrass ani country cíleně neposlouchám (i když mi nijak nevadí), na youtube jsem se naposledy díval na podcasty Českého rozhlasu a pouštěl si The Cure. Takže. The Cure dohrají a algoritmus automaticky vybere další muziku. Předělávku Bohemian Rhapsody od Queenů od této bluegrassové kapely. Moje pozornost je upoutána. Vidím bezpochyby skvělé muzikanty s mimořádnými hlasy, jak si dokonale poradí s jednou z nejtěžších rockových písní. A oblečou ji s respektem k původním autorům do nečekaného country kabátu. Nástroje a hlasy ladí dokonale. Pak jsem si tedy pustil další videa The Petersens, nejdřív mně známé písně od Cranberries či Beatles, pak Jolene a Take me Home, Country Roads (čili Veď mě dál, cesto má, jak tu píseň známe u nás) a byl jsem chycen. Od té doby poslouchám stále dokola. Zjišťuju, kde kapela bydlí (Branson, Missouri, město velikosti Vrchlabí na dálnici Route 65 s padesáti divadly, což mě zaujalo, ale vzhledem k tomu, že jde o turistickou oblast, tak se zřejmě všechna uživí), že jde o rodinnou kapelu čtyř sourozenců plus mamka a kamarád; viděl jsem se slovníkem v ruce už asi tři hodiny vlogů z turné po Evropě a dozvěděl se, že jedna ze sester byla docela úspěšná v americké verzi Superstar. Některé jejich songy jsem si pustil už několikrát a z těch videí na mě vysloveně dýchá taková nějaká nesdělitelná pohoda, neuvěřitelně pozitivní energie a hlavně zjevná radost ze společného hraní.

Jak jsem říkal. Totální nadšení, manická fáze. Tu a tam mě přepadne. A jak vidíte, nemůžu si pomoct. Jsem objektem mého nadšení pohlcen.

Když to po sobě čtu, tak si myslím, že to nebude ani vlastnost, ani zvyk, ale přece jenom úchylka.

Dneškem začala zima. Ráno bylo lezavo a někdy kolem osmý dokonce začalo drobně sněžit. Ideální doba na přezutí gum. To jsem měl dojednaný na dnešek už od minulýho tejdne. Podle zákona má mít člověk na autě zimní gumy od prvního listopadu a to v případě, kdy nastalo či hrozí sněžení nebo náledí nebo prostě zimní počasí. Tak jsem si říkal, že by to asi byl docela pech, kdyby mě nějací cajti ohledně těch gum stavili cestou do Lánova, kde je ten pneuservis. Jak bych jim říkal, že fakt jako opravdu přísahám, že sice konkrétně teď ve tři čtvrtě na jednu ještě ty zimní gumy na autě nemám, ale už za chvilku, cestou zpátky do Vrchlabí, zhruba tak ve čtvrt na dvě, je už mít mít budu. A oni by tak blahosklonně poklepávali na ten můj řidičák jako že jasně, že podobný řeči slýchají každý den, ty pohádky o žárovkách v reflektorech, co zrovna praskly, a o francovce, co se vylila v kufru, a proto je v celým autě cítit líh, a o bezpečnostních pásech, co se zrovna nějak vyvlíkly z té západky. A dali by mi pokutu jen pětikilo, protože jsem jim ukázal tu zákaznickou kartičku z pneuservisu v Lánově a tím pádem možná i nekecám. Což nic nemění na tom, že jsem přestupce a že se polehčující okolnosti nepřipouštějí.

Ale proč to vlastně píšu.

Rozhodnutí pokusit se o obnovení deníčku nastalo kvůli víkendovýmu rozhovoru se synovcem, kterej píše do školy nějakou vědeckou práci a jako téma si zvolil průběh sametový revoluce konkrétně ve Vrchlabí. Byl i v okresním archivu v Trauči a žádný materiály, který by mu pomohly téma pojmout, tam prý nenalezl. Tak jsem zkusil zapátrat v paměti a myslel jsem si, že si to všechno pamatuju. Však to revoluční vzepětí furt považuju za nejlepší měsíce mýho života. Každej rok se okolo sedmnáctýho listopadu dojímám. Jak jsem chodil na demošky s malým jezevčíkem pod kabátem. S Beníčkem, revolučním psem. Jak mrzlo a on mě hřál na prsou a vykukoval zpod mýho montgomeráku po dědovi. Jak jsme stávkovali na gymplu a jak jsem měl, aspoň zpočátku, staženou prdel. Jak komoušskej ředitel Rybníček při tom našem shromažďování před sborovnou stál na schodech, kroutil si za zádama mlýnkem z prstů a tvářil se drsně a jakoby si mumlal a říkal si: „Počkejte, hajzlové, až to vaše chvilkový vzepětí skončí a vezmeme to zase do svejch rukou, to uvidíte. Ty poletíš. A ty poletíš. A ty seš ve čtvrťáku, takže plnoletej, takže tebe rovnou zavřem.“ Jo, takový střípky si z tý revoluce ve Vrchlabí pamatuju. Ale synovec by potřeboval nějaká ta fakta. Kdy byla ve Vrchlabí první demonstrace? V pondělí ne. V úterý? Ve středu? Kdo ji organizoval? Kdo na demonstracích mluvil? Pan Krejčí? Pivoňka? Kdo další? Kdo založil a vedl Občanský fórum? Já si jen pamatuju, že kancelář OF byla v Tyršáku a my tam po škole chodili malovat plakáty s tím smajlíkem v písmenu O. Akorát teda tomu tehdy nikdo „smajlík“ neříkal. Zkrátka, zjistil jsem, že nejsem zas až takovej pamětník, abych si pamatoval to, co synovec potřebuje.

A deník jsem si tehdy nepsal (dneska tomu nechci věřit, já, už tehdy docela psavec, nějaké básničky jsem si psal už na základce, a nenapadlo mě si ty světodějné události, které jsem opravdu intenzivně prožíval, nijak si do deníku či sešitu či na papír poznamenat). A kdybych si ho psal, tak ten deníček nyní vítězoslavně vytáhnu a řeknu: „Adame, tady to máš, přeformuluj si to, jak potřebuješ, žádný další pamětníky už hledat nemusíš, protože jsem do toho deníku napsal všechno.“

Z Lánova jsem přijel už s krásnými téměř novými zimními gumami, ty jsem si kupoval před minulou zimou a samozřejmě jsem vyslechl taťkovu poznámku, že „na takovej starej křáp snad už nemá cenu kupovat nový, tos měl ještě dojezdit ty starý.“ Taťka je velmi spořivý typ. V pneuservisu jsem se dozvěděl, že budou končit, že likvidujou firmu, že na jaře už mi letňáky na auťáka nenasadí a ať jim teda vrátím tu kartičku. Kterou bych býval ukazoval těm cajtům. Kdyby mě cestou sem stavěli. Takže musím najít nějakej novej pneuservis. Škoda. V tomhle jsem byl spokojenej, pán byl takovej precizní a jeho paní, s kterou jsem řešil papíry, byla akurátní. Prej už chtěj do důchodu. Maj na to věk.

A vidíte. Vést si deník je užitečné, až někdo za třicet let bude psát nějakou práci na téma pneuservisů na Lánovsku, tak to tady snad najde a pomůže mu to upřesnit, kterého že roku skončil s poskytováním služeb pneuservis na odbočce ke Kmekimu (mimochodem téma pro práci toho někoho v roce 2054 dost historické, však dnes už se po silnicích nejezdí a mnoho lidí už ani neví, co to byly pneumatiky, dnešní vznášedla už nic takového nepotřebují, to v tom lepším případě, v tom horším prostě byly automobily zakázané, protože individuální doprava v dnešním zeleném aseptickém céódvěprostém světě prostě nemá místo).

Takže po létech zase něco…

Na tenhle můj nánosem let zapadanej blog jsem se musel podívat proto, protože ho bylo třeba přesunout na jinej server. Takže jsem nahlédnul, abych, kdyby se náhodou přesun nezdařil, abych měl aspoň někde vzadu v hlavě aspoň střípek vzpomínek na to, jak ten můj, svého času i docela čtený blog, vypadal.

Takže: dost jsem tehdy chlastal, prakticky všechno jsem psal nalitej, k tomu hulil jak komín, tak, že mi v popelníku dohořívalo cígo a já už zapaloval druhý. Taky jsem měl zálibu v neobvyklých slovech, někdy i mých vlastních novotvarech, to bylo asi způsobeno tím, že jsem dost četl Hrabala a to jeho kladení slov a slovíček a slovíčiček jsem už od mých gymnaziálních let obdivoval a to až tak, že se to propsalo do stylu mýho psaní, a to tak, že jsem dost často psal v nekonečných větách, dlouhých souvětích, až jsem se v nich sám ztrácel, tak jak to jen mistr Hrabal uměl a já se po něm opičil. Že jo.

Nad těmi prvními dvěma okolnostmi spojenými s mým psaním už tak trochu pozvedám obočí, abstinentem jsem se sice nestal, ale z první ligy jsem sestoupil maximálně tak do krajskýho přeboru, zatímco dýmení, ať už tabáku či čehokoliv jinýho jsem už dávno zanechal. To třetí mi asi zůstalo, když občas něco napíšu a vy si to přečtete, tak to koneckonců uvidíte. Mám totiž za to, že obratní kladeči slov bývají často lepšími spisovateli než ti úsporní, i když třeba píšou sračky. Píšou sračky, ale hezké sračky. Takže, jestli tohle nebude jen takovej výkřik, způsobenej tím, že jsem se po těch létech musel podívat na to moje dávný psaní, budete zde moci i nadále číst krásně napsané sračky. Nekonečnými souvětími rozvíjené krásně napsané sračky.

Uvědomil jsem si, že blogování má něco do sebe. V tom původním smyslu. Jako online deník. Sociální sítě to těžko mohou nahradit. A tak, třeba i kvůli snadnému přidávání fotek do fejsbůkových postů, ač je sice možné nahlížet každému až do kuchyně, tak málokdo má chuť tam psát dlouhé deníkové texty. Fotka, smajlík, poslat. Nazdar. Nic, co by třeba pomohlo člověku utřídit myšlenky nebo si zapamatovat něco všedního z toho konkrétního dne.

Tak třeba dnešní cesta do práce. Poprvé snad od jara jsem si oblíknul bundu, zaprvé má dneškem začít apokalypsa čtyřdenního deště, v televizi mluví dokonce i o možných povodních, zadruhé se ochladilo. Z auta jsem si vzal deštník a šel jsem pěšky, protože zrovna nedávno jsem viděl na jůtůbu video od Jirky, co vysvětluje věci o sedavém způsobu života. Od té doby chodím do práce pěšky namísto jízdy autem, ráno cvičím, při balení balíčků v práci dřepuju. A fakt mě ty záda bolí míň. Na Liščáku jsem potkal paní se psem, byl to takovej malej podvraťák a pletl se mi pod nohy. Na přechodu pro chodce u gymplu mě pustil řidič a já mu pokynul. U jeslí zaparkovala paní s audinou v křižovatce a já jsem se nejdřív pohoršoval, jak paní nezná předpisy, že v křižovatce se neparkuje, ale pak jsem si řek, že tam zas až takovej provoz není, takže to zas až takovej problém nebude. U bejvalýho finančáku, dnes Úřadu práce, jsem zahnul k Labi, abych se podíval, jak ty nastávající deště pohnuly s hladinou. Zatím nijak významně. V Jihoslovanské stála dodávka na chodníku, něco z ní vykládali, opět jsem měl v první chvíli, stejně jako v případě paní s audinou, choutky se rozčilovat nad neznalostí dopravních předpisů ze strany řidiče dodávky, ale rychle mě to přešlo. U mostu u náplavky jsem si říkal, proč sakra město zatím nijak nezkultivovalo prostor u zlikvidovaného železného mostu poblíž, proč tam jsou pořád ty nevzhledné červenobílé zábrany a ten hnusnej provizorní plot, vždyť ten most byl odstraněn už před drahnými lety a pořád to tam vypadá tak bídně. Pak jsem zahnul znovu do centra, koupil si šest housek ve Fabiu, zjistil, že u bejvalýho Hotelu Labuť se staví lešení, tedy že asi budou opravovat fasádu a lehkým krokem došel ke knihkupectví.

Dvacet minut chůze a překvapivě docela dost podnětů, co si člověk vybaví. Naprosto všední věci, které si už zítra nebudu pamatovat. Ale možná třeba za dalších pět let, až si ten deníkový zápis tady znovu přečtu, tak si řeknu: „Tjo, dobře, že jsem tehdy viděl to video, aha, tak to okolí toho zbouranýho mostu je už v pořádku a místo Fabia je další vietnamskej krám a tu fasádu na Labuti zprasili a, aha, tady jsem třicet let knihkupcoval, než to všechno odnesla voda.“

Blog ve svým původním smyslu, tedy jako místo pro sebebanálnější deníkové zápisky, může mít docela zajímavej účinek. Ano, i fotky napostované do fejsbůku taky člověku s odstupem vyvolají vzpomínky, ale jde vůbec vyfotit jedna cesta do práce?

Asi ne.

Ale jo. Včera jsem po bůhvíjaký době něco napsal. Triviální recenzi z radosti, že jsem po dvou letech konečně dočetl nějakou knihu. A jo, to, že jsem se po takový době donutil sepsat delší text, než status na fejsbůku, mě kupodivu hodilo do situace, kdy jsem si uvědomil, že jsem přece jenom asi tu dávnou vášeň, klásti slova, znovuoživil. Aspoň tedy na jeden den. A pak přišel druhej den, kdy jsem lehce opivěn usoudil, že ta vášeň ožila na minimálně ještě jeden den, tedy dnešek.

A tak, ještě po více než dvou letech, píši deníkový záznam, čili blog. Tedy to, co bylo kdysi blogem, než se tohoto pojmu zmocnili jiní grafomani, kteří z deníkového záznamu učinili naprosto jinej žánr, tedy onanii nad svými ideologickými žvásty, zhusta dost obskurními. Takže já to dneska zase vracím zpátky.

Víte, duben, je odjakživa v knižní branži naprosto jalovým měsícem. V lednu ještě dobíhají prodeje vánočních hitů, v únoru vyšel novej Dan Brown, v březnu mají živnostníci ještě před daněma, takže u nás na účtu zbejvaj ještě nějaký prachy a u ostatních zákazníků, kteří jsou živnostníky ještě taky, ale duben, ten zasranej duben, ten je vždycky jednoznačně nejslabším měsícem. Takže člověk dost prokrastinuje. Z tý prokrastinace těžko vytěžit něco, co by stálo za zápis do deníčku. Jenom snad jednu věc. Podstatnou prokrastinační činností je u mě procházení se katalogem připravovaných knih a dnes mě opravdu jedna zaujala. Jde o knihu Kvašan a Chmelík zasahují – Tajemství skřítků z Únětického pivovaru. Jde o knihu dětskou, která líčí, kterak byl s pomocí výše zmíněných skřítků znovu zprovozněn pivovar v Úněticích. To hodnotím kladně, protože pivní dorost je třeba vychovávat již od kolébky a dobrodružný příběh se skřítky je ku výchově budoucích pivařů vyslověně ideální. Takže u této knižní novinky jsem se na chvíli zasek a ani jsem neměl pocit, že snad v práci prokrastinuju.

No, a tahle dětská kniha mi připomněla, že jsem vlastně ještě neochutnal novinku pivovaru Hendrych, tak jsem si říkal, že si ji k Hendrychům zajdu ochutnat. Mno, motivací k chůzi vlastně nebyla jenom tahle kniha, ale i fakt, že po skončení zimní sezóny, kterou jsem vyplnil častým lyžováním, zase trochu kynu, tedy těch pět kiláčků k Hendrychoj by mě mohlo trochu odlehčit. Bohužel jsem se ale s koncem lyžařské sezóny opět překlopil do mýho obvyklýho lenivýho módu, takže jsem nakonec místo pěti kilometrů chůze zvolil pět kilometrů jízdy autobusem, což mě tedy asi moc neodlehčilo.

K novýmu pivu od Hendrycha jsem napsal:

Tak konečně mohu ochutnat sezónní novinku od Hendrycha. Hendrych 13° KRNAP Ale má přispět k oslavám 55. narozenin Krkonošského národního parku. A jakobych v něm tu drsnost Krkonoš cítil. I tento výrobek je, jak je u Hendrycha koneckonců dobrým zvykem, řádně nachmelen a jeho svíravá hořkost lehce připomene pořádnou horskou vánici, která taky tak pěkně zkřiví poutníkova ústa. Leč ještě před hořkou vánicí na kořeni jazyka dopřeje na patře závan borovicové silice a nějakého ovoce, snad malin, přijde mi. Mně to lahodí, asi proto, že hořkost v pivu mám rád a oželím i to, že ta vánice nakonec zabije jakékoliv jiné chutě, které se v KRNAP ejlu docela těžko hledají.

A opravdu, ty mé rozpaky, které z té fejsbůkové recenze jsou možná poznat, měly reálnej důvod. Seděl jsem venku před pivovarem, pokušel se degustovat, napil se málo, napil se hodně, převaloval pivo v hubě, hledal chutě na patře i na jazyku, a stejně mi z toho všeho převalování vycházela jenom ta intenzivní hořkost. Maliny? Mango? Citrusy? Bylo tam všechno a nic. Poctivě jsem se snažil najít v tom pivě cokoliv a nacházel jenom hořkost. Asi jsem holt chabej degustátor, nebo nevim. Dal jsem ještě jedno a pořád stejný. Ne, nestěžuju si, chutnalo mi to, ale holt asi má huba v pivě nepozná karamel, bylinky, máslíčko, lesní plody, chlebovou kůrku a dalších asi tisíc chutí, co jsou schopni v pivě rozeznat Pivníci.

Co ovšem to pivo ve mně dokázalo, tím jsem byl trochu překvapen. Pozitivní naladění. Pár věcí, které by mě asi jinak sraly, ale tentokrát jsem je vyřešil až nečekaným pozitivním přístupem. U Hendrycha bývá obvykle snad až přeochotná a přeúlisná obsluha. Dnes nebyla. Paní se neusmála, ač já byl neobvykle žoviální a když jsem spěchal na bus zpátky do města a naháněl ji k placení, tak jsem musel sakra hledat, než jsem ji někde za rohem s cígem a telefonem v ruce našel. A nebyl jsem nasranej.

Autobusák tu zastávku, kde asi obvykle moc lidí nenastupuje, přejel, asi už spěchal po šichtě domů, zastavil až na poslední chvíli padesát metrů od zastávky, když si mě asi všimnul ve zpětným zrcátku, a já jsem popoklusnul a… Nebyl nasranej.

V Partyzánoj, kde jsem se stavil cestou z busu na jednu malou plzeň, a když jsem chtěl zaplatit, tak se paní vrchní na mě zděšeně podívala a říkala „Opravdu si už nedáte?“, jako bych byl nějakej norek… Jsem nebyl nasranej.

Ten Hendrych KRNAP ejl dělá fakt divy. Nechutná sice nijak, jen hořce, zato totálně mění osobnost. Z notorickýho nasírače udělá milýho ňuňánka.

Nemůže bejt lepší doporučení.

V posledních dnech jsem klempíroval. Kašlíček, rýmička, teplůtka, znáte to. Nic, co by bránilo v práci, ale na druhou stranu po práci člověk kouká mazat domů, lehnout na gauč a maximálně čumět na bednu, žádné venkovní aktivity. Skoro jsem si v tom začal libovat, před libováním mě ale zachránil Přéma, kterej mě vyzval do hospy. Jako, kdyby to bylo fakt vážný s tím kašlíčkem, tak mu řeknu, že nikam nejdu. Ale to jeho vyzvání obnažilo skutečnost, že jde o kašlíček a rýmičku a ne o kašel a rýmu, tak jsem mu řek, že jdem.

Měli jsme namířeno k Učíkům, ale tam bylo obsazeno, jakýsi večer s kántry kapelou, takže se tam vypravilo hafo lidu. Já jsem měl nutkání po pivu o trochu větší, takže jsem byl tím průzkmníkem, kterej tam šel o minutku dřív, zhodnotil stav a volal, že nemá smyslu mířit do této hospy, Přéma s Jitkou byli na cestě, takže počkali na křižovatce a šli jsme do Partyzána.

Cestou jsem si vylepšili karmu. Pod kopcem jsme spatřili nějakýho pána, kterej totálně ožralej se válel po zemi a my, namísto toho, abychom ho nevšímavě překročili, jsme ho z té země sebrali a postavili ho na nohy. V první chvíli to vypadalo, že by to mohlo stačit, ale jakmile jsme ho pustili, mířil opět k zemi. Takže jsme ho vzali za flígr a postrkovali ho zpátky do kopce a při tom jsme spekulovali, kam ho asi tak dopostrčíme.

Pán byl ve zvláštním stavu opilosti, kterej já osobně neznám. Mluvil naprosto bez zádrhelů, ale na nohách se neudržel. Já to mám jinak. Nejdřív blábolím a pak teprv padám. Pán to má asi obráceně. Alkohol působí nejdříve na jeho centrum rovnováhy a až pak na centrum řeči. Takže jsme se dozvěděli, že se jmenuje Franta a bydlí v seniorhausu. A spoustu dalších detailů z jeho života, které cestou do kopce bez zádrhelu v řeči ličil, zatímco se mu nohy lámaly tu v kolenou, tu v kotnících, jeho pády měly namířeno tu na asfalt, tu do křoví, všechny ty pády jsme ale vychytali a něžně ho usadili na lavičku u zastávky autobusu. Říkali jsme mu, ať si tam odpočine, že zas až takoví samaritáni, abychom ho vlekli až do seniorhausu nejsme, a on děkoval, že jsme ho tam nenechali válet se po zemi.

Cestou z kopce do hospody jsme viděli pomalu se vlekoucí vůz městské policie, tak jsme na něj mávli, Přéma jim sdělil, že jestli hledají opilého pána, tak že je uložen na lavičce u zastávky. A oni říkali, že skutečně hledají opilého pána, že jim volala nějaká paní, která zřejmě opilého pána chvíli před námi překročila a namísto aby opilému pánovi pomohla na nohy, volala na městskou policii, že se na chodníku vyskytuje opilý pán.

A my jsme pak cestou do hospody doufali, že se všechny karmy spojily do jedné velké karmy, že karma paní, co volala policajty, karma naše, která ho postavila na nohy a odvedla na bezpečné místo a karma městských policajtů, která ho vyzvedla a snad i dopravila do toho seniorhausu, zvítězila nad úředním postupem a pán snad neskončil někde na záchytce či na jiném nehezkém místě. Ale to už nevíme, jak zafungovala karma městských policajtů, jen se nám chce věřit, že to bylo tak, jak jsme předpokládali.

U Partyzána jsme potkali Pavla, kterej byl vážně nemocnej a vypadalo to, že se snad z toho vylízal, a to mě potěšilo. Já mám fakt problém hovořit s lidmi, které potkaly takové těžké zkoušky. Člověk se v tom nechce rejpat, odhadnout, zda mám nasadit soucitný výraz či zda šířit optimismus a pohodu a tím všechno zlehčovat, to mi nejde, takže jsem spíš zachmuřeně mlčel a nechal jsem to na vtipem sršícím Přémovi, nakonec možná vodopád fórů je to nejlepší, co se dá v takové situaci dělat. Anebo ne. Já to právě nevím, a proto jsem zachmuřeně mlčel.

Víte, já přes veškerou mou skepsi, mám přece jenom sklony věřit v lidi. V to dobré, co v nich je. Proto mě Přéma s Jitkou dneska zase brali iluze. Tak třeba já věřím tomu, že nakonec i ta masa nakonec prohlédne a pošle Babiše na smetiště dějin, a to brzy. Přece je jasné, že masa ta šméčka prohlédne a řekne dost. Možná to je tím, že s tou masou nepřicházím tolik do styku. Přéma s Jitkou coby šéf fabriky a zdravotní sestra s tou masou do styku přicházejí. S takovými těmi drobnými podvodníčky, kteří se házejí marod a inkasují ty státní peníze z nemocenek, zatímco bez nějakých výčitek propíjejí nemocenky v knajpě. Já takové lidi, upřímně řečeno neznám. „To mi neříkejte, že tohle je nějaká masová záležitost,“ rozohnil jsem se. „Hodně masová,“ říkal Přéma. „Tihle profrcají stokrát víc státních peněz, než co jich Babiš kdy sedře z hospodskejch a krámskejch,“ říkal.

Tak nevím, já bych si tak rád ponechal ty své iluze o tom dobrém, co v lidech je. Ale pakliže je to tak, jak říkají Přéma s Jitkou, že ta masa podvodníčků je opravdu tak masová, tak ztrácím víru, že tihle drobní podvodníčci pošlou velkopodvodníka ve volbách tam, kam mu náleží.

Aspoň že jsem si dneska vylepšil tu karmu tím, že jsem jednoho opilce sebral ze země a postavil ho na nohy. Jinak bych asi z toho Partyzána odešel v náladě mizerné.

Už jsem se fakt těšil na to, až sleze sníh a já budu moci zase turistovat. Ačkoliv, skutečnej turista na sníh a mráz nehledí a chodí za každýho počasí, jak jsem se nedávno dozvěděl při sledování jednoho dílu pořadu Výleťák na Streamu. Sakra, ten Českej ráj v zimě je nádhernej, příští zimu, bude-li sníh, si taky musím takovej zasněženej výlet dopřát.

Ten pořad mě i inspiroval, tak jsem si říkal, že do milovanýho Českýho ráje tedy vyrazím, ačkoliv tedy již bez kochání se sněhem.

Je fakt, že takhle v předjaří je krajina docela fádní. Tmavě zelené borové lesy a pak už jen padesát odstínů hnědi, od světlých trsů staré trávy, přes trochu tmavší popadané listí, až k zoraným lánům barvy správného hovna. Tím vším se sice vší silou pomalu dere čerstvá tráva, ale zatím jen nesměle. Jarní pučeníčko je doposud pevně ukryto v pupenech, což způsobuje, že krajina je nejen fádní, ale i dokonale průhledná. Což někdy způsobuje estetický bolehlavy. Bože, to jsme opravdu takovej zabordelenej národ? Toho smetí, co se válí v příkopech, doposud milosrdně nezakryto trávou a lupením stromů, to je fakt k blití. Hlavně tedy při silnici mezi Semily a Železným Brodem, kde jsou svahy příkré, a tak se dá předpokládat, že je majitelé přilehlého lesa neuklidili nikdy, poněvadž by si na to museli objednat horolezce s lany a mačkami. Hnus, hnus, hnus, co bordelu se tam za ta léta nahromadilo. Někdy se opájíme představou, že jsme snad i civilizovanej národ, ale nejsme, jsme národ sráčů, kteří pohodí do příkopu cokoliv, co nám přijde pod ruku, čímž se od všelijakých Indů a Arabů moc nelišíme. Já tedy nevím, co nám na těch Indech a Arabech vadí, když jsme stejná prasata jako oni.

Do Železnýho Brodu jsem přijel autobusem, došel do Turnova, a odtamtud jel zpět vlakem. Je to zajímavý. Když člověk jede po silnici, vidí krajinu a vesnice zepředu. Až na ten bordel v příkopech je ten předek docela malebnej. Silnice v solidním stavu, většina domků už opravena, chodníky uklizeny, na předzahrádkách začínají kvést sněženky a bledule a takový ten fialový vřes. Když člověk jede vlakem, vidí tu krajinu a ty obce zezadu. Ty zadní dvorky. Téměř každej domkař, kterej má před barákem ten živej plot a ty kytky, má za barákem hromadu bordelu, tu složený nějaký starý prkna, tamhle cihly z nějaký bouračky, rezavej sud, či prostě jenom hromadu starý trávy. Dráhy pak mají na svých nádražích pohozené zrezivělé kolejnice, rozpadající se betonové pražce, hromady pořezanejch větví. Okolo kolejí pak bývá polehaná stará tráva, bujné porosty ostružin, polorozpadlé budovy všeho druhu a počmárané zdi. Tak snad k nám turisté ze zahraničí přijíždějí spíše po silnici než po dráze, poněvadž když přijíždějí po silnici, tak sice vidí bordel v příkopech, ten je ale přece jenom vyváženej těma předzadrádkama, zatímco pakliže přijíždějí po dráze, tak vidí jenom ten bordel.

Nejlepší je jít pěšky. V tomto případě člověk nevidí krajinu ani zepředu, ani zezadu, ale zprostředka. Může se podívat napravo či nalevo a vidí ty lesy a louky a skály a mírné kopečky. Tenhle pohled je nejlepší.

Do Českýho ráje jezdím turistovat docela často, ovšem většinou v plné sezóně. To sice hraje krajina všemi barvami, nejvíce asi v červnu, když kvetou ohromné třešňové sady, kterých je v Českém ráji nemálo, ale bohužel hraje i barvami cyklistických oblečků a svítivých větrovek turistů. Já mám lidi rád, ale čeho je moc, toho je příliš. A v sezóně je Český ráj prostě přelidněný. Tentokrát jsem si mohl užít víceméně samotu, což bylo zvláštní zejména v okolí Malé Skály, kde je v létě lidu fakt jak na Václaváku. Neuhýbat co deset metrů na úzké stezce či nečekat frontu před vyhlídkou, to je opravdu k nezaplacení. To pak ani nevadí, že výhled do krajiny je fádní a nic než tmavě zelenou a padesát odstínů hnědi nenabízí.

Cesta okolo Jizery ze Železnýho Brodu do Turnova má nějakých sedmnáct kilometrů a dá se v pohodě ujít za pár hodin. Na Malé Skále je možno ochutnat piva v relativně novém minipivovaru u silnice, ale žádná sláva to není. Dvanáctka by ušla, ale třináctka je tak nechutná, že jsem ji nedopil. Boom minipivovarů je fajn, většina z nich vaří i lahodné pivo, ale stále častěji se vyskytují podniky, které by snad radši měly čepovat géčko desítku, než se neumětelsky snažit o vlastní tvorbu, a horší by to nebylo. Už dávno neplatí, že co malej pivovar, to výjimečný pivo. Na Malé Skále tedy určitě ne. Cesta vede i okolo zámku Hrubý Rohozec, který z toho podhledu vypadá monumentálně. Někdy tam musím i vyšplhat, tentokrát mě tlačil čas. No, a do Turnova se přichází okolo dlouhé řady nevzhledných garáží, které by mohly, pokud by člověk té bezútěšnosti místa propadl, zkazit dojem z výletu. Radši jsem se tam moc nerozhlížel. Turnovské nádraží je oproti tomu docela hezky zrekonstruováno, takže aspoň ta tečka za tím naším výletem byla pozitivní.

Zaturistujte si v Českým ráji před sezónou, dokud je tam klid. A jeďte tam autem a ne vlakem. Čumte na cestu a ne do příkopů. A nepijte na Malý Skále v minipivovaru třináctku. Pak budete spokojeni.

Poslední dobou ignoruju televizi. Pustím si maximálně hokej nebo biatlon a to mi stačí. Už ani moc nekoukám na Zoom, co si budeme povídat, ony všechny ty dokumenty o zvířátkách jsou dost na jedno brdo. Nicméně, zaznamenal jsem na facebocích, že se kdekdo, víceméně kladně, vyjadřuje k seriálu Český televize Svět pod hlavou, tak jsem si pustil několik úvodních dílů z archivu čété. A zaujalo mě to, ne že ne. Formát sice není původní, navíc hrátky s vracením se v čase můžou přinést i jisté problémy s logikou, ale pokud to člověk vezme jako jistou ilustraci osmdesátek, tak si myslím, že až na jistá klišé, někdy i trochu přehrávaná, je to docela fajn počin. Ten, kdo vybíral lokace a vybral všechny ty zaprášené industriální budovy s oprejskanejma fasádama, to vybral dobře, ty sbírky dobových předmětů po bytech a kancelářích jsou přesné, ale jedno mě irituje. Ti vyleštění veteráni od auťáků přes trolejbusy k náklaďákům, multikárám a motorkám. Já chápu, že majitelé těch aut, co je půjčují filmařům k jejich natáčení, nestojí o to, aby se jim zpátky vrátily vraky, ale trošku poprášit popílkem a prohnat bahnem by ta auta chtělo. Ačkoliv si pamatuju, že za totáče se o svoje auta lidi docela starali, tak zase ne tak, že by mohla ta auta zfleku na výstavku do showroomu. Zato si pamatuju na všechny ty flikované orezlé stopětky a stodvácy, co stály na parkovišti za barákem a jenom jedna z dvaceti se jakž takž leskla. Čili: když představovat život za sociku, tak se vším všudy, i s těmi ošuntělými stokrát převařovanými křápy s neuměle zabarvovanou rzí na blatnících. Předpokládám, že takových polovraků se v Česku ještě vyskytují spousty, takže příště by si je mohli filmaři vypůjčit spíš od prostých lidí z Vysočiny, kteří ještě ta auta do mrtě dojíždějí, než od veteránistů, kteří je více leští, než s nimi jezdí.

Včera jsem byl na hokeji a bylo to drámo. Začali jsme dobře a v první třetině jsme Kolín docela přehrávali. Druhá třetina přinesla, když použiju otřepané klišé, „nervozitu na naše hokejky“ a Kolín to obrátil. Ve třetí třetině, díky tomu, že Kolín prasil a nechal si nadělit víc než dvouminutový oslabení pět na tři, jsme vývoj zápasu otočili a slavně vyhráli 6:3. Přes 1600 diváků na stadiónu dalo vzpomenout na slavné časy v první lize (i když tehdy byly návštěvy ještě o pár stovek diváků lepší), a tak byla atmosféra ucházející a většina diváků se radovala z postupu.

Přéma, kterýho jsem tam potkal, říkal: „Člověče, já jsem z toho zápasu snad až dojatej.“ A já na to: „Vždyť ještě nic nevyhráli, teprve postoupili do druhýho kola.“ Dneska, když jsem nad tím přemejšlel, tak jsem si říkal, že přesně tohle je praktická ukázka toho mýho cynismu, skepticismu, možná místy negativismu. Taky bych se chtěl umět spontánně radovat i z malých vítězství, sakra!

Takže, abych nakonec projevil drobnou radost. V Bille mají teďka i královédvorskýho Tambora jedenáctku. Koupil jsem si tři tyhle lahváče po jedenácti korunách a říkám si: „Sakra, to je dobrej poměr cena/výkon“. Je to dobrý pivo, a za ty peníze ještě lepší.

Inu, vzhledem k tomu, že něco píšu, tak je snad zřejmé, že mám natankováno.

Konkrétně štyry krákory ve Sklípku.

Řekli jsme si s Přémou, že je třeba zajít alespoň jednou do Sklípku, než bude od května zakázaný kouření i v těch nejzkouřenějších putykách. Protože v tom květnu, až budou zakázaný ty cíga, bude ten Sklípek úplně jiná hospoda, než jakou ji těch více než dvacet let pamatujeme. A to ještě pamatujeme málo. Tak kupříkladu můj tatík pamatuje časy, kdy se tahle vyhlášená nálevna nacházela ve vedlejším domě a do lokálu se scházelo po několika schodech pod úroveň vozovky. A vzhledem k těm přírodním zákonům, jak se ty těžší plyny drží při zemi, a cigaretovej kouř je rozhodně těžší plyn než směs vzduchu a smogu, která se tehdy v těch sedmdesátých letech nacházela tam venku, tak příchod do toho lehce podzemního Sklípku se podobal tomu rozhraní mezi mraky a nadmračným sluncem, jak to zmáme z hor, když je zrovna inverze. Přicházející pijan se zkrátka s každým schodem víc a víc ponořoval do cigaretovýho mraku a zcela zřeteně rozeznal, kdy opouští tu směs vzduchu a smogu a kdy vchází do té vrstvy pod inverzí.

My si tohle samozřejmě nepamatujeme, protože dávno předtím, než jsme poprvé vešli do Sklípku, byl tento přemístěn do vedlejšího domu, který je s vozovkou v jedné rovině. I tak jsme ale zcela zřetelně poznali to rozhraní, které začínalo hned za dveřmi. To byl vzduch, vzduch, dveře, mrak. A dnes jsme si řekli, že ještě předtím, než budou ty mraky zakázány, tak by to chtělo to rozhraní ještě jednou zažít. Mno, nebylo to ono. Dnešní ne zas až tak zaplněná hospoda v kombinaci s výkonným odsáváním mraků, které v hospodě v minulých letech zbudovali, způsobily to, že ten inverzní přechod nebyl zas až tak znatelný.

Nicméně, alespoň jsme zavzpomínali. Já jsem si připomněl dvě vzpomínky ze Sklípku. Jednou, když jsem byl na gymplu, chodili jsme se spolužákama hrát do Sklípku desetníkovej mariáš. A já jsem prohrál všechny prachy, a vzhledem k tomu, že jsem v desetníkovým mariáši prohrál dvacku, je zřejmý, že mi tehdy rozhodně nešly karty. Kibicoval nám tam náš tehdejší třídní, kterýmu se zželelo, že jsem prohrál celý kapesný a dal mi bůra. Respektive byla to půjčka na oplátku. Řek mi: „Hele, jestli nepropadneš v pololetí z matiky, tak mi těch pět korun nemusíš vracet.“ Za tři měsíce jsem klepal na dveře jeho kabinetu, převaloval v dlani tu pětikorunu, a když otevřel, tak jsem mu ji vracel. „Počkej, co to, jak to,“ říkal mi. A já, že mu vracím tu půjčku, jak mi ji za jistých podmínek před časem v tom Sklípku poskytnul. „No jo, no jo,“ říkal. „Tak na to už jsem zapomněl, ale jseš formát.“ Byl jsem formát ohledně pamatováka o konverzaci v podroušeném stavu tři měsíce zpět, ale nebyl jsem formát ohledně derivací. Každej je holt formát v něčem jiným.

A pak jsem zavzpomínal na to, jak jsem ve Sklípku seděl s Lukášem, hospoda tak nějak běžně hučela, najednou se rozhučela více, než je obvyklé, dvě partičky se dostaly do jakéhosi sporu, pak chvíli lítaly půllitry a židle a převrhovaly se stoly, členům partiček se tvořily monokly a jednomu se dokonce spustila krev z nosu. A mě fascinoval ten vrchní. Stoupl si k baru, tu bitku nezúčastněně pozoroval, jakmile partičkám došly síly, tak jejich členy zkasíroval, vypakoval z hospody, postavil stoly, narovnal židle, posbíral střepy, vytřel rozlité pivo a za pět minut jakoby se ve Sklípku nic nestalo. Mě fascinoval ten stoicismus vrchního, stejně jako to, že podobné situace zřejmě řeší denně a tudíž má již zažitý postup, jak to všechno vyřešit bez toho, aby k té bitce musel tahat policajty nebo tak něco.

A Přéma zavzpomínal, jak profesor Cupák (žije on vůbec ještě?) při zkoušení z chemie, když si nebyl jist, zda mu má za jeho výkon před tabulí přidělit dvojku nebo trojku, řekl: „Takže doplňující otázka. Kolik stojí pivo ve Sklípku?“ Přéma zadrmolil: „Já nevím, šest osmdesát, nebo snad sedm dvacet?“ Profesor Cupák: „Sedum korun, to je v toleranci, takže za dvě, příště to budeš vědět přesně, jasný?“ „Jasný.“

Když jsme šli domů, tak jsme si řekli, že změníme lokál. Sice to znamená zpáteční cestu přes celý město, narozdíl od tříminutového přesunu od Učíků, ale úspora je zřejmá. U Učíků mají plzeň za čtyři pětky nebo možná i víc.

A kolik že stojí dneska krákora ve Sklípku?

Kdyby Přéma dostal dneska od profesora Cupáka doplňující otázku, tak řekne bez zaváhání: „Osmnáct“ a měl by to za dvě.

Ano. Takže jsem skousnul v Partyzánoj tři kousky, tedy jsem naladěn k psaní. Ještěže (alespoň předpokládám) drtivá většina lidí, co chtěj někam něco napsat, nefunguje na to samý palivo jako já, pak by se totiž ve všech těch knihách, co jich v knihkupectví máme, stejně jako v novinách a časácích široko daleko, vyskytovaly jenom opilecký kecy.

Tak tedy kecejme. Minulej tejden se u nás v obchodě spustilo naostro éétéčko a k mýmu velkýmu zklamání se to obešlo bez velkejch komplikací. Jak já jsem se těšil na to, že celá ta šaškárna pod náporem účtenek klekne. Leč byly to plané naděje. Sice se nám vyskytly drobné potíže na eshopu (platby z Heureka košíku se nám nějak nechtěly evidovat), ale jinak ty naše účtenky na čtyři koruny za pohledy s Krakonošem lítají na minfin jako splašené střely. Tedy, zrovna dnes se nám pokladna asi na pět minut sekla, fronta narostla na tři kusy zákazníků, ale i tak celá fronta úkorně a trpělivě počkala na restart přístroje a ani nekafrala. Sakra, ani ti zákazníci, co je takhle zdržujeme, nekafrají, takže už asi nastalo všeobecné smíření.

V neděli, jako skoro každou první neděli v měsíci, jsem si obul pohory a vyšel Kamenkou na Strážné, abych si dopřál duchovní potravy. O prvních nedělích v měsíci totiž tam na kopec vystoupá kromě mě i vrchlabskej evangelickej farář, aby tam sloužil bohoslužbu. Já ten kostel na Strážném miluju. Je to krásná čistá secesní stavba se střídmým a přesto romatickým interiérem a ačkoliv já sám kromě těchto prvních nedělí v měsíci bohoslužby nevyhledávám, tak to, že se tenhle kostelík na dvě hodiny za měsíc otevře a mohu vstoupit, mi stojí za to, ten kopec s jazykem na vestě vyjít. Ano, mohl bych jet třeba i autem, ale to by nebylo ono. Ta pouť k tomu patří. A tak putuji. Jaro už je ve vzduchu. I tam, nahoře na Strážném, už není sněhová pokrývka souvislá, takže je zřejmé, že jaro tady bude coby dup.

Farář tentokrát hodně mluvil o odpuštění, a tak jsem si po té bohoslužbě řekl, že odpustím i tomu Babišovi, jak nás živnostníky furt buzeruje. Šlo to těžko. A moc dlouho mi to nevydrželo, dneska, jak se nám zasekla ta kasa, tak už jsem ho zase proklínal. Mno… Potěšil mě ale správce kostela, který mě pozval k výstupu na kostelní věž, a ačkoliv není příliš vysoká, stejně mě ten drobný nadhled, kdy jsem byl blíže Bohu, povznesl. Až tak, že jsem se dopustil fopa a ačkoliv nekřtěnec, jsem se sápal po těle a krvi Kristově, naštěstí farář osvědčil duchapřítomnost, a ač jsem mu ten chléb téměř ukradl z ruky, stihl ho včas schovat.

Opoledne jsem jel do Prahy na koncert The Australian Pink Floyd Show, což je kapela, která hraje Flojdy. Jako jó, je trapný chodit na koncerty revivalů, notabene za tisícovku, ale když ti Flojdi nějak nikde nahrajou, tak co člověku zbejvá. V první polovině koncertu odehráli vcelku celou desku Dark Side Of The Moon a já z toho měl takovej pocit… No, trochu sterilní mi to přišlo. Muzikanti bezpochyby výteční, tu desku odehráli téměř přesně do poslední noty (jen zpěvačky trochu haprovaly v tom dlouhém sólu v písničce The Great Gig in the Sky, a to na to byly tři a v tom dlouhém sólu se střídaly), ale nic naplat, moc emocí v tom nebylo. Po přestávce přišel na řadu mix skladeb z různých období Flojdů včetně několika songů z alb z osmdesátých a devadesátých let po odchodu Rogera Waterse a jak to tak člověk slyšel v řadě po sobě, tak si musel připustit, že tyhle desky už nejsou to ono. V těch dynamičtějších skladbách, hlavně z desky The Wall, se přece jenom nějaké ty emoce dostavily, precizní výkon muzikantů i zpěváků (s hlasy vskutku více než podobnými hlasům Gilmoura a Waterse) pokračoval, takže jsem nakonec odcházel docela spokojen. Leč pocit, že člověk zkonzumoval sice povedenou a důstojnou, ale přece jenom náhražku, ten zůstal.

Už několik dní čtu Rok kohouta od Terezy Boučkový, je to dobrý čtení. Asi nic pro rodiče, kterejm zvlčely děti, protože zvlčené děti jsou ústředními hrdiny této knihy (a i dalších autorčiných knih), ale já nezaujatě oceňuju úspornej styl autorky, která líčí všechny ty rodinné trable příjemně úsečně (zrovna rodinné trable je dle mého lépe popisovat úsečně, kdyby byly popisovány rozvláčně, tak by do textu zajisté pronikly emoce ve větší míře, než bych byl schopen skousnout). Je v tom nadhled i zuřivost, láska i rezignace, naděje v lepší příští i odevzdanost. A hlavně upřímnost. Žádné lakování na růžovo.

Tak. Konec opileckejch keců, který mi nakonec zas tak opilecký nepřijdou, protože jsem trochu vystřízlivěl.