DanKruml.cz
Knihkupcova grafománie II
knihkupcův eshop
Toplist
Recenze jako spouštěč
Ale jo. Včera jsem po bůhvíjaký době něco napsal. Triviální recenzi z radosti, že jsem po dvou letech konečně dočetl nějakou knihu. A jo, to, že jsem se po takový době donutil sepsat delší text, než status na fejsbůku, mě kupodivu hodilo do situace, kdy jsem si uvědomil, že jsem přece jenom asi tu dávnou vášeň, klásti slova, znovuoživil. Aspoň tedy na jeden den. A pak přišel druhej den, kdy jsem lehce opivěn usoudil, že ta vášeň ožila na minimálně ještě jeden den, tedy dnešek.
A tak, ještě po více než dvou letech, píši deníkový záznam, čili blog. Tedy to, co bylo kdysi blogem, než se tohoto pojmu zmocnili jiní grafomani, kteří z deníkového záznamu učinili naprosto jinej žánr, tedy onanii nad svými ideologickými žvásty, zhusta dost obskurními. Takže já to dneska zase vracím zpátky.
Víte, duben, je odjakživa v knižní branži naprosto jalovým měsícem. V lednu ještě dobíhají prodeje vánočních hitů, v únoru vyšel novej Dan Brown, v březnu mají živnostníci ještě před daněma, takže u nás na účtu zbejvaj ještě nějaký prachy a u ostatních zákazníků, kteří jsou živnostníky ještě taky, ale duben, ten zasranej duben, ten je vždycky jednoznačně nejslabším měsícem. Takže člověk dost prokrastinuje. Z tý prokrastinace těžko vytěžit něco, co by stálo za zápis do deníčku. Jenom snad jednu věc. Podstatnou prokrastinační činností je u mě procházení se katalogem připravovaných knih a dnes mě opravdu jedna zaujala. Jde o knihu Kvašan a Chmelík zasahují – Tajemství skřítků z Únětického pivovaru. Jde o knihu dětskou, která líčí, kterak byl s pomocí výše zmíněných skřítků znovu zprovozněn pivovar v Úněticích. To hodnotím kladně, protože pivní dorost je třeba vychovávat již od kolébky a dobrodružný příběh se skřítky je ku výchově budoucích pivařů vyslověně ideální. Takže u této knižní novinky jsem se na chvíli zasek a ani jsem neměl pocit, že snad v práci prokrastinuju.
No, a tahle dětská kniha mi připomněla, že jsem vlastně ještě neochutnal novinku pivovaru Hendrych, tak jsem si říkal, že si ji k Hendrychům zajdu ochutnat. Mno, motivací k chůzi vlastně nebyla jenom tahle kniha, ale i fakt, že po skončení zimní sezóny, kterou jsem vyplnil častým lyžováním, zase trochu kynu, tedy těch pět kiláčků k Hendrychoj by mě mohlo trochu odlehčit. Bohužel jsem se ale s koncem lyžařské sezóny opět překlopil do mýho obvyklýho lenivýho módu, takže jsem nakonec místo pěti kilometrů chůze zvolil pět kilometrů jízdy autobusem, což mě tedy asi moc neodlehčilo.
K novýmu pivu od Hendrycha jsem napsal:
Tak konečně mohu ochutnat sezónní novinku od Hendrycha. Hendrych 13° KRNAP Ale má přispět k oslavám 55. narozenin Krkonošského národního parku. A jakobych v něm tu drsnost Krkonoš cítil. I tento výrobek je, jak je u Hendrycha koneckonců dobrým zvykem, řádně nachmelen a jeho svíravá hořkost lehce připomene pořádnou horskou vánici, která taky tak pěkně zkřiví poutníkova ústa. Leč ještě před hořkou vánicí na kořeni jazyka dopřeje na patře závan borovicové silice a nějakého ovoce, snad malin, přijde mi. Mně to lahodí, asi proto, že hořkost v pivu mám rád a oželím i to, že ta vánice nakonec zabije jakékoliv jiné chutě, které se v KRNAP ejlu docela těžko hledají.
A opravdu, ty mé rozpaky, které z té fejsbůkové recenze jsou možná poznat, měly reálnej důvod. Seděl jsem venku před pivovarem, pokušel se degustovat, napil se málo, napil se hodně, převaloval pivo v hubě, hledal chutě na patře i na jazyku, a stejně mi z toho všeho převalování vycházela jenom ta intenzivní hořkost. Maliny? Mango? Citrusy? Bylo tam všechno a nic. Poctivě jsem se snažil najít v tom pivě cokoliv a nacházel jenom hořkost. Asi jsem holt chabej degustátor, nebo nevim. Dal jsem ještě jedno a pořád stejný. Ne, nestěžuju si, chutnalo mi to, ale holt asi má huba v pivě nepozná karamel, bylinky, máslíčko, lesní plody, chlebovou kůrku a dalších asi tisíc chutí, co jsou schopni v pivě rozeznat Pivníci.
Co ovšem to pivo ve mně dokázalo, tím jsem byl trochu překvapen. Pozitivní naladění. Pár věcí, které by mě asi jinak sraly, ale tentokrát jsem je vyřešil až nečekaným pozitivním přístupem. U Hendrycha bývá obvykle snad až přeochotná a přeúlisná obsluha. Dnes nebyla. Paní se neusmála, ač já byl neobvykle žoviální a když jsem spěchal na bus zpátky do města a naháněl ji k placení, tak jsem musel sakra hledat, než jsem ji někde za rohem s cígem a telefonem v ruce našel. A nebyl jsem nasranej.
Autobusák tu zastávku, kde asi obvykle moc lidí nenastupuje, přejel, asi už spěchal po šichtě domů, zastavil až na poslední chvíli padesát metrů od zastávky, když si mě asi všimnul ve zpětným zrcátku, a já jsem popoklusnul a… Nebyl nasranej.
V Partyzánoj, kde jsem se stavil cestou z busu na jednu malou plzeň, a když jsem chtěl zaplatit, tak se paní vrchní na mě zděšeně podívala a říkala „Opravdu si už nedáte?“, jako bych byl nějakej norek… Jsem nebyl nasranej.
Ten Hendrych KRNAP ejl dělá fakt divy. Nechutná sice nijak, jen hořce, zato totálně mění osobnost. Z notorickýho nasírače udělá milýho ňuňánka.
Nemůže bejt lepší doporučení.
Po dvou letech jsem dočetl knihu. Hejmův klausismus s lidskou tváří
Asi po dvou letech jsem přečetl či aspoň tedy dočetl knihu. Já vím, já vím, hrozná ostuda, když knihkupec nečte. Ale aspoň jsem ty nepřečtené knihy kompenzoval knihami naposlouchanými. Audioknih totiž konzumuji dostatek. Ale stejně. Už jsem měl z audioknih takový pocit, že nelze sto procent poslouchacího času udržet pozornost, a pak má člověk v příběhu díry. A taková ta představivost, kdy si člověk v hlavě formuje podobu postav a prostředí (a pak, když knihu někdo natočí na film, tak je zklamán výsledkem), tak ta je u audioknih taky narušena tím prostředníkem mezi knihou a posluchačem, tedy hercem, který audioknihu načítá.
Nu, tak jsem si tedy řekl, že kovářova kobyla, tedy nečtoucí knihkupec, by měla aspoň jednu malou podkovičku na své kopýtko přitlouci. Rozhodnutí, co za podkovičku by to mělo být, bylo definováno touto situací: knihkupec odchází z knihkupectví, ve dveřích mu hlavou probleskne to rčení o kovářově kobyle, řekne si: „nějakou podkovu by to chtělo“, vrací se do potemnělého knihkupectví a vybírá prakticky to první, co mu padne do ruky. Chce knihu relativně útlou, aby ji pokud možno přečetl za jeden večer. A nechce se mu ťapat po vytřeném a temném obchodě. Tedy sáhne do prvního regálu, který je vyhrazen pro českou beletrii.
A tak, milí čtenáři, jsem přečetl po dvou letech knihu.
Sáhl jsem po knize, která splňovala požadavky na to, být tou první podkovou po těch letech bez bačkor. Požadavky byly takovéto: něco, co by mohlo být relativně lehké zábavné čtení, však když se člověk vrhá do tréninku, tak by taky neměl hned běžet maratón; něco relativně tenkého, aby byla šance knihu přečíst za jeden večer a nehrozilo tak nebezpečí odložení a následného nedočtení – to se mi za ty dva roky bez dočtené knihy už několikrát podařilo; kniha by měla být z těch levnějších, protože jsem byl přece jenom nějaký čas bez tréninku a nerad bych neurvalým čtením, které po létech bez praxe mohlo nastat, zničil nějakou dražší knihu. Přece jenom jsem měl v úmyslu ji po přečtení vrátit do regálu a prodat.
Všechny požadavky splnila kniha Ondřeje Hejmy Srdce zlomený. Dvěstě stran, to by šlo, autor s pověstí člověka sice inteligentního, ale zároveň zábavného a cena 269 korun, což už je při současných cenách knih dolní cenová hranice nevýprodejových knih.
A teď tedy, po tom zdlouhavém úvodu na téma kovářovy kobyly a optimálního postupu výběru první podkovy, bude recenze. Býval jsem kdysi břitkým recenzentem. Ono taky v době, kdy jsem hltal dvě knihy týdně, bylo jednoduché být Rejžkem, protože ačkoliv jsem tehdy četl literaturu spíše oddechovou, přesto v tom množství bylo zřejmé, jak oddělit zrno od plev. Měl jsem srovnání. Nyní srovnání nemám, takže budu spíše milý.
Jak jsem se ze Srdce zlomenýho dozvěděl, jde již o třetí díl autorových pamětí. Což jsem předtím nevěděl. Nicméně v tomto případě asi není problém začít od konce. Asi tak třikrát – čtyřikrát v průběhu četby jsem si říkal, že by bylo dobré vědět, co že se to stalo v předchozích dílech, ale jinak jsem deficit necítil. Hejma bezpochyby píše lehce, ironicky, zábavně. Jeho ostny, kterými čas od času někoho popichuje (třeba Michala Viewegha) jsou sice nabroušené, ale neřekl bych, že zákeřné a zbabělé. Časově různě od sebe vzdálené deníkové záznamy začínají inaugurací prezidenta Zemana na jaře 2013 a končí inaugurací prezidenta Trumpa v zimě 2017. Čili rámec příběhu je definován docela případně. Za tu dobu se stalo mnoho různých událostí v politice a kultuře, na které přijde v knize řeč. Kdybych byl nějak ideologicky zaťatý, tak bych asi občas nesouhlasně kroutil hlavou, takto jsem jen někdy pozvedl obočí. Ty události jsou většinou komentovány jako by je komentoval Václav Klaus, ovšem bez té pověstné klausovské arogance, naopak, s jakýms takýms nadhledem a vtipem. A když se člověk oprostí od toho, že s klausismem (byť je v knize Klausova ideologie vylepšena tou Hejmovou lidskou tváří) má jinak docela problém, tak se těmi poťouchlostmi dá docela bavit.
Nicméně, pokud odhlédnu od politiky, nalezl jsem v knize několik dalších linek. Jedna z linek té knize vysloveně prospívá a je snad jediným zdrojem jakéhosi napětí, kdy si člověk říká: „Jak tohle všechno asi dopadne?“. Tou linkou je Ondřejova korespondence s dávnou známou z Ameriky. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí díl Hejmových pamětí zatím nečetl, tak nejsem úplně zpraven o hloubce vztahu Ondřeje s Terry, ale zřejmě jde o osobu v Hejmově životě docela osudovou. Oba dva v té koresponenci tak nějak krouží okolo… Čeho vlastně? Jakoby chtěli něco vyřešit, ale každý z nich mluví o voze i o koze. Ty zprávy se míjejí, Ondřej je racionální, Terry jakoby lítala v oblacích. Terry se dává v pokročilém předdůchodovém věku k Mírovým sborům a jede vyučovat cosi do Moldávie. Ondřej to moc nechápe. Terry v každém dopise z Moldávie píše o tom, že by bylo dobré navštívit Prahu, když už to je z Moldávie tak (pro Američana) relativně blízko. Jinak není zřejmé, co vlastně chce. Návštěva nakonec proběhne a jediným výsledkem jsou rozpaky. Návštěvou Terry někdy na stránce 160 taky končí tato korespondenční linka knihy, ten jediný zdroj napětí v Srdci zlomeným. Opravdu si člověk při čtení této korespondenční linky říká: „To jsem zvědav, jak to dopadne. Je jasné, že ta žena je osudová, ale vztah s ní je komplikovaný. Dají to nakonec nějak dohromady, ačkoliv Ondřej je již čtyřicet let ženat?“ No, nakonec to rozpačité vyústění nebudí rozpaky jenom v Ondřejovi a možná i Terry (i když ta se tváří tak étericky, že snad slovo rozpaky ani nezná), ale i ve čtenářovi. „Kvůli tomuhle jsem byl dvě třetiny knihy napínán?“, říká si.
Já jsem si dokonce říkal, že po odeznění této koresponenční linky někde ve dvou třetinách knihy, ztratil příběh jakýkoliv spád. Dál už to bylo jasné. Bylo jasné, že Hejma bude na dalších stránkách s lidskou tváří komentovat svět po klausovsku, bude střílet sice nabroušené, ale ne zákeřné a zbabělé ostny a možná se dozvíme, jakej je to chlapák (ano, dozvíme).
Další linkou by se snad dalo nazvat téma Hejmovy nemoci a kamarádovy smrti. Možná by se v těch tématech dal najít žďibec existenciálních úvah, ale opravdu jen žďibec. Hejma zjevně nechce sklouzávat do nějakého patosu, takže hlavně svoji nemoc líčí jako shluk více méně komických situací, ačkoliv jistý strach o vlastní život je v textu lehce znát. Leč Hejma je přece chlapák, takže po rekonvalescenci, při které se jeví být trochu prudícím pacientem, už zase vesele jointuje a leje jako zamlada, jakoby žádné těžké operace srdce nebylo.
Tedy, abych to shrnul. Jedno kopýtko mám již okované, a abych si ten Hejmův příběh zkompletoval a nechal si okovat i druhou nohu, tak se ještě dnes vrhnu na předchozí díl Hejmových pamětí s názvem Fejsbuk. Srdce zlomený mě k tomu přece jenom navnadilo. Bylo to čtení lehké, zábavné, klausismus s Hejmovou lidskou tváří se dal jakž takž vydržet, a, přes ty čtenářské rozpaky nad rozpačitým vyústěním linky Ondřej a Terry, by mě docela zajímalo, jaká cesta k těm rozpakům vedla.