Novela Trutnov, kapitola 3

Lokálka z Vrchlabí do Kunčic je úplně narvaná. Koukám, že úmysl dojet do Trauče na fesťák vlakem pojalo dalších dvacet pankáčů, asi tak padesát nezařaditelných, zděšená paní s nákupní taškou z Lidlu (ta pojede asi jenom do Podhůří, tipuju), já, Robert, a ta holka, co bydlí naproti Sklípku. S nějakým týpkem.

„Hele,“ povídám Robertovi. „Není to ta holka, co jsme u ní tehdy kalili? Vošukal si ji vůbec?“

Robert se podíval na druhou stranu té drncající lokálky (to jsem nikdy nepochopil, jaktože tahle lokálka vždycky tak příšerně drncá, ačkoliv koleje se zdají být úplně rovnými) a povídá: „Vošukal, nevošukal, hlavně si ji měl vošukat ty.“

Jeden zvláště masivní drnc té lokálky způsobil, že jsem se praštil hlavou o okýnko, o které jsem byl opřenej, takže jsem zapomněl, že jsem chtěl Robertovi říct, že přece nejsem žádnej kazišuk… To je jedno. To o tom, jak jsem mu ji naservíroval, jsem už zapsal.

Holka, co bydlela naproti Sklípku, poslala přes celej vagón, jedinej vagón, kterým tahle lokálka oplývá, poslala Robertovi lehké pokývnutí, takovej typ pokývnutí, kterej mi zabránil, abych se Roberta znovu zeptal, zda ji vošukal. Vošukal, to bylo z toho pokývnutí zřejmé.

„Jdeme,“ řekl Robert.

„Kam?“, povídám.

„Támhle, dozadu, za Ráchel.“

Aha, holka, co bydlí naproti Sklípku, má jméno. Ráchel se jmenuje.

„Tak jo,“ povídám, a cpu se mezi těmi dvaceti pankáči a padesáti nezařaditelnejma, kteří jedou do Trauče na fesťák. Paní s nákupní taškou se taky cpe. Cpe se ke dveřím. Jak jsem říkal, jede do Podhůří. Nikdo s nákupní taškou z Lidlu přece nemůže jet na fesťák do Trauče.

Lokálka se skřípěním zastavuje na zastávce Podhůří a já propadám nostalgii. Zastávka Podhůří… Tam vystupovaly všechny ty fanynky Bradleyho Strattona. Hned vedle zastávky Podhůří totiž býval klub Doktor Max, toto jméno bylo proslulé už dávno předtím, než se tak pojmenovaly ty lékárny. Přemejšlel jsem o tom, proč tehdy majitel nazval ten podnik, kterej byl něco mezi diskotékou, hudebním klubem a nálevnou, zrovna Doktor Max. Maximální zábava. Maximální zapomnění. Anebo šifra pro Doktor Koks? Pro mě ty první dvě varianty. Ale jak mi tehdy před lety Robert vyprávěl, tak správně byla ta šifra. Pak, mezi dalšími dvěma drncy, jsem přemejšlel o tom, jestli náhodou ten člověk, kterej později použil ten název Doktor Max pro ty lékárny, nebyl vlastně klientem té diskotéky, toho tamního zákulisí, které začínalo za dveřmi „Personál a V.I.P.“, a s poťouchlostí vlastní lidem, kteří za ty zázračné dveře někdy vstoupili, použil potom po krachu diskotéky/hudebního klubu/nálevny/šifry pro Doktor Koks ten osvědčenej název pro tu síť lékáren. Bylo by to logické.

Z Robertova deníku:

„Jeli jsme okolo Maxe. Tak jsem vzpomněl na ty dveře s nápisem „Personál a V.I.P“, za který Dan nikdy nevstoupil. Hovno Doktor Max, Doktor Koks to byl. Tlumený světlo, pohodlný sedačky, ambientní hudba. Nekonečný lajny.“

Využili jsme těch dvaceti vteřin, kdy lokálka stála v zastávce Podhůří, než se paní s taškou z Lidlu došourala ke dveřím, a přes všechny ty pankáče a nezařaditelné jsme se dotlačili k Ráchel a k tomu týpkovi, s kterým byla v tom vlaku. Mě fascinujou tyhle chvíle, kdy všichni vědí a někdo neví.

„Čau,“ říká Robert Ráchel, „jak se máš?“

A já slyším: „Udělal ti to někdo od té doby tak dobře jako já?“

„Nazdar, dobře, Roberte, tohle je Robin, Robine, tohle je Robert.“ Robin hodí nezúčastněnej pohled a pokývne a řekne něco mezi „Čau“ a „Au“ a prohrábne Ráchel kozy, zřejmě podvědomě, aby ukázal, kdo je na tomhle hřišti pánem. Ráchel se stejně podvědomě ožene, aby ukázala, že si někdo docela fandí.

A já slyším: „Tenhle? Ne.“

A Robert povídá: „Tohle je Dan.“

A já slyším: „Ten, co by ti to býval udělal, kdyby nebyl kazišuk.“

A Ráchel povídá: „My se přece známe.“ Anebo: „My se neznáme.“ Nevím, zrovna jsem si drncnul o Robertovu hlavu, takže je možné, že jsem neslyšel dobře.

Ale vlastně slyším: „Jo, to je ten, co promrhal svou šanci.“ Anebo: „Promrdal svou šanci.“ Další drnc.

Snažím se konverzovat: „Ty musíš bejt Ráchel.“ Robin znovu hrabe, Ráchel se tentokrát neohání.

„Víš,“ povídám, „je to dost neobvyklý jméno. To tvoje. Ráchel. Židovský.“

„Daniel je pokud vím taky židovský,“ řekla mezi dvěma drncy. Jeden z těch drnců způsobil, že jsem se dost hustě praštil do hlavy o tu tyč, které jsem se v lokálce usilovně držel. „Au,“ řekl jsem, a rozhodně to neznělo jako „čau.“

„Ale ne tak židovský jako Ráchel,“ povídám, „a navíc, o mně nikdo nenapsal písničku. Ráchel, hvězdu na čele máš, barvu žlutou má, kam se podíváš má Ráchel, smutná je černá, smutná je černá,“ zpívám do toho drncání hit od Oceánu. „Já mám radši tu singlovou verzi s metronomem a kytarou, na desce už metronom a kytara nezněly,“ povídám.

„Nesnáším tu písničku,“ křičí mi do ksichtu Ráchel.

Neposlouchám. Vzpomínám na koncert Oceánu v kině v Hostinným. Taky jsme tam jeli vlakem. Zpátky jsme šli pěšky. Mára tam v příkopu ohnul Hanu a pak nás ostatní zapřísahal, ať nikde neventilujeme, že ji ohnul. „Proč?“, ptal jsem se ho, „není tak hnusná, aby ses za ni musel stydět.“ „No, ona je otázka, kdo za koho se stydí,“ říkal mi významně Mára. „Drž hubu, jo?“ „Jo,“ řekl jsem mu tehdy. Pak jsem potkal Hanu. „Co Mára?“ zeptal jsem se jí. Zrudla a neodpověděla. Mára mi pak řek: „Ty seš čůrák, co?“ „Co?,“ nechápavě jsem odpověděl. „Se se mnou rozešla.“ „Noaco,“ řek jsem, „stejně je hnusná.“ „Je,“ řek Mára, ale stejně mi dal přes hubu.

„Cože?“, říkám.

„Tu písničku nesnáším,“ opakovala Ráchel.

„Proč?“, zeptal jsem se a ve chvíli nepozornosti jsem dostal další ránu do čela od té trubky.

„Jmenuju se po babičce. Měla žlutou hvězdu. Chcípla v Terezíně, jasný?“

„Jasný,“ povídám, a nadále už nemám co říct.

Lokálka zastavila v Kunčicích, vystoupili jsme na perón, a já se zeptal Ráchel, jestli jede do Trauče na fesťák. Prej ne, jede s Robinem k jeho babičce do Kunčic.

„Škoda,“ povídám.

„Proč?“, zeptala se.

„Áále, mohli bysme pokecat,“ říkám.

„Hošku, tys svou šanci na pokecání prokecal. Určitě pamatuješ.“ Robin jí nyní namísto koz prohrábl rozkrok. Neošívala se.

„Pamatuju,“ povídám.

Ráchel mi věnovala pohled možná soucitný, možná útrpný. Začala zpívat: „Hvězdu, na čele máš, Daniku, hvězdu na čele máš.“ A odešla jako jedna z mála lidí, co byli v té lokálce, směrem k nádražce v Kunčicích a pak k východu. Ještě se jednou otočila a pak zmizela v průchodu. Všichni ostatní pankáči a nezařaditelní a já a Robert jsme čekali na přípoj do Trauče.

„Tyvole, to bylo divný,“ povídám Robertovi.

„Co?,“ ptal se mě.

„No, jak začala zpívat tu písničku od Oceánu, co ji nemá ráda, Ráchel, jen místo Ráchel zpívala Daniku.“

„Co?, nerozumím,“ říkal Robert.

„No,“ otočila se na mě a zpívala: „Hvězdu, na čele máš, Daniku, hvězdu… To je nějaký znamení nebo co?“

„Jediný znamení je,“ říkal Robert s poťouchlostí vlastní lidem, kteří kdy vstoupili za ty tajemné dveře „Personál a V.I.P.“ v diskotéce Doktor Max, „že máš na hlavě slušnej šlinc od tý trubky z vlaku, jak si do ní narazil při tom drncání. A, ano, ten šlinc vypadá jako hvězda. Rudá, ne žlutá.“