Konečně nějaký to maloměstský drbání

Z původního blogu ze dne 3. ledna 2007.

Ale nejdřív k tý včerejší oslavě třiatřicítky, která (ta oslava) se zpočátku zdála bejt nudnou, poněvadž jsem se klasicky pomalu, ale důsledně přiožíral na samotáře v Íté a pokud by to tak bylo až do samotnýho večera, pravděpodobně bych šel domů kolem osmý, frustrovanej a s lehkou depkou. Naštěstí, bez toho, že bych volal na všechny strany: „Kurva, lidí, mám narozeniny, pojďte kalit,“ tak kolem tý mý slavící osoby cirkulovali kámoši tak nějak náhodně a soustavně. Vždycky, když to ten předchozí, nijak neobvolávanej týpek zabalil, objevil se ve dveřích Itéčka nějakej další týpek, s kterým se dalo paňákovat. Skoro jsem si říkal, jestli to není nějaký znamení. Anebo jestli nemám nějaký skrytý telepatický schopnosti.

Buď jak buď, pokalil jsem se švárou (v práci se mu daří a doma asi taky), pak s Bimbem (poslal k vodě Kačí; to byla zpráva pro mě nová, překvapivá, drbání hodná, tak ji zařazuju sem do toho drbacího spotu), pak s Přémou, kterej, jak říkal, od svatby pořádně nekalí (byla to pravda, připil si se mnou sodovkou, pche), po tom, co vylezl sodovkou zkalenej Přemek z těch prosklenejch dveří na námko, tak během minuty těma dveřma dovnitř vlezl salónní socialista Rejč, s kterým jsem s velkou chutí vedl dlouhou politickou dišputaci, přičemž hlavní výsledek toho hovoru je zjištění, že jsem tolerantní, páč kdybych nebyl, tak bych asi nebyl schopnej těch pár hodin dišputovat s týpkem, jehož každej názor byl vůči tomu mýmu opoziční.

Pak jsme se přesunuli v dobrý náladě do Psa, kde jsem si dal „protřepat, nemíchat“ (pil jsem ten legendární drink poprvý a přišel mi takovej docela vostrej, tak se ten můj respekt k Bondovi ještě zvýšil) a jen se ten salónní socialista zvednul k odchodu, zjevil se tam Láďa, co má tu kapelu. A s Láďou jsem už dlouho nic neslavil, tak jsem si tu kalbu s ním a s jeho squaw docela užil. Myslím, že po těch pěti pivech a několika paňácích jsem byl docela vtipnej, ovšem ne tolik, co Láďa: „Ty vole, víš jak to bylo, když jsme hráli s tím Brucem Willisem?,“ povídá. „Nevím.“ „Tak já ti to řeknu: Jsme hráli v Karlovkách a Mikuláš (další maloměstská mediální hvězda) s náma natáčel nějakou reportáž do TV3 (již neexistující TV stanice), náma objednanej fotograf fotil. Pak jsme se mezi prvním a druhým setem všichni zkalili, protože sakra, práce se povedla, bylo natočeno a bylo co slavit, vole. Pak jsme nastoupili na druhou půlku a já jak přes ty tmavý brejle koukám dolů do publika na lidi, tak koukám, vole, jak se rozestupujou, že se tam dole něco děje, ne? Pak dohrajem song a já se otáčím dozadu za sebe, kde mám tu bednu, na který mívám ten papír s těma písničkama, jak je hrajem za sebou, ne, a von tam stojí takovej typ v koženým kabátě, do ksichtu mu vidět nebylo přes tu kšiltovku, takovej skrček menší než já a povídá mi něco anglicky, ne, tak já mu říkám: „Hele, vypadni, já nevidím na ty papíry“, a von furt na mě něco anglicky, pak najednou vidím Jindru (zpěvačka Láďovy kapely) jak s hlavou v rukách běží někam do rohu a ječí: „To je Bruce Willis, to je Brjůůůůs, jééé, ááá, Brjůůůůs“ a já, rozumíš, jsem byl zkalenej, já vůbec nevěděl, co to je zač, jestli nějakej zpěvák nebo oštěpař nebo jakej kretén, ne, ty lidi dole taky ječeli, von s náma začal zpívat nějakej song a já jsem si teda uvědomil, že to je nějaká celebrita, tak jsem začal kopat do toho našeho fotografa, kterej se tam zkalenej válel na schůdkách vedle pódia, ne a říkal jsem mu: „Foť, kurva, ne!“ a von že prej mu došel film a tak z těch našich patnácti minut slávy existujou jenom asi tři rozmazaný černobílý fotky. Žádnej pořádnej důkaz, že jsme hráli s Willisem.“ Krásná podrbání hodná historka, což?

A dnes v práci další pěknej maloměstskej drb. Takovej starší pán si kupoval atlas Česka a odkomentoval si to tak, že mu právě vykradli na Náměstí Míru auto a i tu pitomou mapu mu čmajzli. Načež jsem se začal s takovým tím rozhořčeným výrazem rozhorlovat, že to je hrozný, co se děje, že se asi do maloměsta stahujou zas nějaký kriminální bandy či co, že v poslední době měl rozflákanou výlohu pan Dvořák, co má krám s keramikou a vykoplý sklo že měli i v déemku a nějakej parchant že rozflákal výlohu u bufáče vedle Magnetu a že to je hrozný a „ta naše slavná městská policie dává botičky na auta, který blbě parkujou támhle někde vzadu u Labe, kde to nikomu nemůže vadit (ano, ano, takovej jsem já populista a demagog, jsem – li rozhořčen) a přitom se dějou takovýhle hrozný věci a ti vandalové páchaj to vandalství městskou policií absolutně nerušeni.“ Pán na mou kritiku místních strážníků chápavě přikyvoval, ovšem řekl mi, že s tou výlohou u bufáče se to má jinak. „Nějakej ožralec v bavorákovi jel ze Psa a na křižovatce nezjistil, že je tam křižovatka. Napálil to do toho baráku až tak, že úplně celou výlohu rozflákal a dokonce ty stoly v první řadě o dva metry posunul.“ A tohle mi přijde bejt taky podrbání hodná historka. Tak ji tady drbu.  

Doufám, že drbaní objektové nebudou kyselí, tak jak někteří jejich zde drbaní předchůdci. 

Komentář dnes: Chm, chm, vzhledem k tomu, že stále nevím, koho bych měl s Robertem potkat ve vlaku z Kunčic do Hostinného, takže tvorba románu (novely) Trutnov se na tomto faktu zasekla, tak jsem sem chtěl hodit něco z archivu z mýho starýho smazanýho blogu. Přísahám, hledal jsem hodinu, než jsem v té hlušině našel něco, co dle mého obstálo v toku času. I tak to ale obstálo jen velmi těsně. Přečetl jsem si desítky mých starých grafománií, některé z nich byly až nechutně osobní a já jsem sám nad sebou žasnul, že jsem měl ty koule to pod svým vlastním jménem sdělit celýmu světu. Všechny ty frustrace z rozchodů, desítky prokalenejch víkendů, prášky na hlavu a na ledaco jiného… Jsem vážně rád, že to celé Seznam, když rušil blogovací systém, smazal, a já to mám nyní pod kontrolou (i když samozřejmě je možné, že to někde na nějakých úložištích leží v plné parádě).