Román (nebo novela, ještě nevím) Trutnov, kapitola 2

Z Robertova deníku, pokračování kapitoly 1.

On v tom ale občas byl nevinně. Jako. Ženský jsou soucitný, ale některý jsou krávy. Jako když jsme byli v Maxovi na koncertě Cirkusu Praha. Brad Stratton, zpěvák týhle kapely, byl z Ameriky a byl fakt lepidlo na ženský. Celý autobusy a taky vlaky a pár osobáků z Prahy, všechno plný ženskejch, který si doufaly, že na venkovským koncertě Cirkusu Praha bude menší konkurence uháněček Bradleyho Strattona, dorazily na tu akci. Jeden autobus těch ženskejch zaplnil první dvě pištící řady v kotli, druhej autobus se takticky shromáždil u východu ze šatny, vlak měl zpoždění, takže mu nezbylo než oplendovat po koncertě u baru, někde na druhým konci. Na prvním konci jsem seděl s Danem a Bradleym a s Danovou ségrou a s Beneškou a s jedním osobákem. O Bradleyho sváděly místy nečistej boj Danova ségra s Beneškou a osobákům tak nezbylo, než vzít zavděk naší společností. Autobusy, vlaky i osobáky se tak zjevně se svým předpokladem ohledně uháněček přepočítaly. Ten první osobák na to šel takticky. Dvě z těch bab se nalepily na Ponocnýho a dvě na nás. Cíl byl ale jasnej, jen Dan to netušil.

Na nádraží byl fakt nával. Stáli jsme ve frontě na jízdenky a já jsem se konečně vyklidnil, nemám rád, když nestíhám. A tak, potom, co jsem se od našeho zběsilýho placení těch píváků v Kufru konečně vyklidnil, povídám Robertovi: „Jakej kazišuk, vole? Jedem snad do Trauče na fesťák, ne? Tuhle babu z Kufru můžeš klidně vojet jindy, ne?“

„Jsem ti říkal, že mám v Irsku Šinéd, ne?“, povídal Robert.

„Vždyť jo, a já jsem to vzal zodpovědně a dávám na tebe pozor.“

„Jasně. Hele, pamatuješ, jak jsme byli v Maxoj na Cirkusu Praha?“

Jak by ne. Jen jsem v tý frontě na vlak nevěděl, proč si na to vzpomněl Robert. A co by to mělo mít společnýho s tím, že mě opakovaně nazval kazišukem. Jako uznávám, byl jsem ukázkovým kazišukem, když jsme byli tehdy u tý baby naproti Sklípku. Místo abych se zdekoval, tak jsem tam posedával na židli a chodil si do lednice pro píváky. Ale zase na druhou stranu, svědomitě jsem mu ji doručil do Rokáče, sice netuším, jak to s nima dopadlo, když jsem se tamodtud ihned po tom, co jsem mu ji přivedl na zlatým podnose, vytratil, ale svědomí mám čistý. Celou dobu, co jsme tam s tou holkou šli, jsem do ní hučel, že Robert je fakt dobrej týpek. Tipuju, že ji nakonec vošukal. Ale nevím, nikdy o tom nemluvil.

Tehdy, na koncertě Cirkusu Praha v Maxovi, jsme seděli na baru, a měl jsem z toho docela dobrej pocit. Robert přitáhl nějaký dvě baby a docela dobře jsme se bavili o Pixies.

„Žeru Pixies,“ povídala jedna z nich.

„Tjo, nekecej, já taky. Nejlepší od nich je Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven.“

„Tss, to jsou největší sračky,“ řekla, odfrkla si a polila se džintonikem.

„Počkej,“ povídám. „Monkey Gone to Heaven, to je velká filozofie.“ A začal jsem si zpívat: „If Men is five, If Men is Five, If Men is Five, If Men is Five, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, and When the Devil is Six, Then God is Seven, Then God is Seven.“ Fakt jsem se do toho položil, až jsem křičel. „Vždyť to je fakt optimistický. Ďábel je jen šest a Bůh je sedm. Rozumíš?“

„Sračky,“ křičela skoro stejně nahlas jako já jsem předtím křičel o tom Bohovi sedm.

Můj následnej monolog o genialitě té zkratky od Blacka Francise, kterej tak pěkně v tom songu seřadil toho člověka, ďábla a Boha na stupnici od pěti do sedmi, už moc neposlouchala, protože spadla z barový židle a vstala někde vedle Brada, kterej na ni útrpně shlížel.

Já jsem nakonec z toho koncertu Cirkusu Praha neměl nějak špatnej pocit. Docela jsem se bavil. Tahleta holka z osobáku nakonec někam zmizela a my jsme seděli dál na baru. Pak někam zmizel i Robert a mně přišlo, že jsme se tam s Bradem a ségrou a Beneškou docela dobře bavili. Beneška zajistila Bradovi ubytování na Liščí farmě, a pořád mu to připomínala, že by prej bylo dobrý si už zavolat taxíka a Brad říkal, že je času dost a ségra neříkala tak nějak nic.

Z Robertova deníku:

Dan netušil, o čem jsme se na tom baru bavili, když byl na hajzlu. Brad povídal, že docela dobrá kapela od nich z Ameriky jsou Pixies. „Kromě songů Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven, to jsou sračky.“ Povídal Brad. Pak se tam bavil s tou krávou z Prahy, ta potom odpadla a já jsem ji potkal před hajzlem. „Here Comes Your Men jsou sračky.“ Vykřiknul jsem jí do ksichtu. „To jo,“ řekla. „Kde je Brad?“ „Odešel s Beneškou,“ řek jsem jí. „Hm.“ „Jsem jeho kámoš.“ „Hm.“ Rozdali jsme si to v osobáku. Byla to kráva.

Já jsem měl z toho koncertu Cirkusu Praha fakt dobrej pocit. Příjemně jsem se ožral a pak jsem šel domů, ráno jsem se vzbudil a z pokoje od ségry vyšel Bradley Stratton. Dali jsme snídani a máti se ho ptala, jestli chce čaj. Řekl že yes. „A sypanej?“, máti předváděla pantomimu, která měla představovat sypání čaje, ale já jsem měl spíš pocit, jako by předváděla masáž mírně ztopořenýho penisu, „anebo pytlíkovej?“, a máti předváděla pantomimu, která měla představovat máčení čajovýho sáčku v horký vodě, ale mně přišlo, že předvádí pantomimu masáže plně ztopořenýho penisu.

„Jasně, že pamatuju na koncert Cirkusu Praha, ale co to má společnýho s čímkoliv, o čem jsme mluvili?,“ ptal jsem se Roberta v tý frontě na vlak do Trauče.

„S tím kazišukem,“ povídá Robert. „Jakože narozdíl od Benešky jseš v tomhle oboru fakt dobrej.“