Příspěvek z původního knihkupcova blogu ze dne 19. 10. 2006

Tak jako… Ten včerejší blackout byl fakt drsnej. Seděl jsem zrovna v Plzeňce, když maloměsto zhaslo, probíhala tam pak taková černá hodinka. Venca roznesl po stolech svíčky, do tmy žhnula žvára a já jsem poprvý po dlouhý době zalitoval, že už nečudím, páč kdybych čudil, tak bych měl po ruce aspoň to malý červený žvárosvětýlko a takhle jsem neměl nic. A asi i proto mě ta černá hodinka v hospě přestala bavit. Poslední, co jsem v tý hospodě zaslechl, potom, co mě přišel Venca s baterkou zkasírovat (zvláštní, jak  člověk najednou díky tomu, že nikde neřve žádná bedna, případně rádio, slyší všechno, co si alkáči povídaj čtyři stoly okolo) bylo: „Ty vole, to bude bejbybům za těch devět měsíců, cha,“ povídal jeden typ o dva stoly vedle.

Z Plzeňky to mám domů tak sto metrů. Tu cestu jsem si ale fakt užíval, však kdy se člověku poštěstí, že když vzhlídne vzhůru, jsou tam fakt hvězdy. A to jako jó: oproti těm mihotavejm světýlkům, který za normálních okolností bojujou o pozornost romantiků ubíjený světelným smogem, bylo tam nahoře těch hvězdokup dvakrát tolik.

Zastrčit ten správnej klíč do zámku, když je všude kolem tma jak v prdeli, je fakt docela problém…

Ale podařilo se, v cimře mi svítil dodejchávající noutbůk, tak jsem ten jedinej zdroj světla, kterej jsem v tu chvíli měl po ruce, použil na to, že jsem s tím noutbůkem chodil po bytě a hledal jiný zdroje. Svíčku třeba. A pak, když se svíčka rozžála, noutbůkova baterie začala chcípat, až dodejchala docela.

Děsný, jak jsme my moderní lidi na tu elektriku fixovaný. Po tom, co se odporoučela do dočasnýho hřbitova elektrickejch spotřebičů ta moje poslední, sice baterizovaná, ale nikoliv již jak za mlada dobrý tři hoďky bateriovýho výkonu schopná zábava, po tom, co mi zbylo jedině snad čumět do plamenu svíčky, začal jsem se ukrutně nudit. Ani si nepamatuju na poslední takovou chvíli, posledních několik let okolo mně furt něco televizuje nebo hraje nebo kompjůtruje či aspoň k četbě knihy svítí a teď se nedalo dělat lautr nic!

Jen poslouchat. V čase klidu spotřebičů, kterej nastane jenom když je nějakej blackout, je slyšet v paneláku leccos: tupý nárazy na podlahu, někdy včetně neidentifikovatelnýho jekotu (jakýsi soused asi zakopl o kočku či co), pády předmětů ze skříní (není jednoduchý našmátrat svíčku, která je na takový tý poličce, kde jsou všechny možný zbytečnosti, včetně skleněnýho slona (teď už bývalýho) od babičky). Povzdychnutí: „Áááá, ne,“ který bylo k zaslechnutí snad ze všech stran paneláku poté, co po hodině výpadku běžela elektrika tak dvacet sekund do další doby temna.

A… samozřejmě… I jiná povzdychnutí ještě větší intenzity. Počátek babyboomu v maloměstský porodnici za devět měsíců. 

Sám jsem zvědavej na tu vrchlabskou statistiku porodnosti, L.P. 18. července 2007.

Komentář dnes: vida, vida, jaká to užitečná kronika, ten můj starej blog. Kdo si dnes vzpomene, že jsme měli v kraji takovej obří výpadek v říjnu 2006. Nevíte, kde bych našel statistiku porodnosti ve Vrchlabí kolem data 18. července 2007? Mohlo by to být zajímavé.

Příspěvek v Knihkupcova původního blogu ze dne 25. června 2005.

Hurá, do díry na Krkonošský už asfalťáci lejou asfalt! Tak to snad už brzy bude z tý silnice zase hlavní silnice a né pěší zóna (Teda jesli si zase nějakej asfaltér vomylem nezalil do toho asfaltu nějaký asfalťácký nářadí, kůli kterýmu by se zase musel ten asfalt vodasfaltovat.). Vono by teda už bylo potřeba, aby ta silnice byla zase průjezdná. Já se tady na maloměstě totiž už začínám cejtit jako masochistickej Pražák, milovník trčení v autokolonách. Zrovna v pátek sem potřeboval zajet do železářství k Šírovi, jak má ten svůj plechovej vobchod vedle Lídla. Jel sem tam autem, páč pěšky to je asi kilák a to mi přijde docela zdlouhavý, jít ten dvakrát kilák pěšky.

Tak sem se s tím autem zasekal nejdřív na Jihoslovanský, po kerýžto provozem dálnicí a šířkou vokreskou se rozhodly kromě mě a dalších desítek vosobáků, jet taky dva kamióny a zrovna naproti sobě. Tak tam vobě ty kolony z vobou směrů couvaly, připadal sem si jak u debilů při tom couvání na druhou stranu, než kam sem potřeboval jet.

Pak zas nějakej dement parkoval před poliklinikou, čímž paralyzoval provoz po celý Jihoslovanský až tak, že už se nedalo ani nikam couvat.

U vodbočky na kamennej most sem zase čekal a na křižovatce Slovanský s ulicí Komenskýho sem si fakt připadal jako někde u Klementýna. Jen ty tramvaje tam nebyly, ale řady auťáků byly skoro stejný, jako ty klementýnský. Tam mě teda fakt už chytal amok, páč ta řada aut na tý ulici Komenskýho byla nekonečná a z tý Slovanský se fakt nedalo mezi ně vecpat. Naštěstí mě vod infarktu za volantem zachránil jeden móc hodnej řidič autobusu, kerej jel po tý hlavní a zastavil tam a pustil do toho štrůdlu aut taky pár plecháčů z tý vedlejší, včetně mě.

Zasekanou křižovatku u Lídla snad ani nemá cenu komentovat, páč kdybych měl tu zacpanou křižovatku komentovat stejně dlouho, jak dlouho sem tam stál, tak bych se ukomentoval až k maximálním deseti tisícům povolenejch znaků dýlky příspěvku na tomdle blogu.

Kdybych to byl býval věděl, tak bysem tam nejezdil. Šel bych pěšky, vodboural nějaký špeky a eště bych se nemusel neplodně rozčilovat.

Dneska dopoledne byl na náměstí nějakej sraz veteránů. Teda jako starejch aut. I když… Veteránek tam bylo tam bylo taky dost. Teda jako vopršelejch ženskejch.

Zdá se, že na maloměstě začíná turistická sezóna. Hospodský zase zdražili a po městě se potloukaj grupy vepřů a nurlimonádů. No, sice snad něco na těch turistech vyděláme, ale já zase budu určitě ikskrát nasranej, až budu chtít jít na pivo a hospody ve městě budou plný těch valutovejch cizinců. I když třeba nějakej jeden volnej stůl utrhnu, to se, sakra, zase načekám, až nějakej dýškochtivej pingl bude u stolu vepřů dělat půl hodiny piruety a na tu mou hlásící se ruku bude jen tak útrpně zahlížet.

Pro ty turisty se vůbec u nás na maloměstě dělá docela hodně. Dneska se na náměstí vyrojili nefalšovaný drožkaři. Ale jó, tágisti taky, ale ty nemám zrovna na mysli. Vobjevili se tam takový ty pravý povozníci s koněma a luxusníma kočárama. Pořadatelé romantickejch vyhlídkovejch jízd. To fakt nechápu, kudyma dneska vozili ty turisty na ty romantický jízdy, když ta díra eště není úplně zakopaná. Že by projížděli s těma turistama těma vedlejšíma vobjížďkovejma ulicema, jak tam sou ty díry v cestě a voprejskaný baráky? Hm, proč vlastně ne. Dyk zrovna tam, na těch vošuntělejch místech, je možný skouknout takovou tu jedinou pravou, nefalšovanou, východoevropskou romantiku.

Komentář dnes, tedy téměř po devíti letech:  Že mě huba nebolela a klávesnice do ksichtu nepraštila, takhle ošklivě psát o německých a holandských turistech. Co bychom dnes, po několika letech, kdy maloměsto již zdaleka není takovou turistickou destinací jako tehdy, za ty kačky, který by nám za mapy a pohledy a český kuchařky v němčině zaplatili, dali. Není tedy překvapením, že ani vyhlídkové jízdy se u nás na maloměstě už léta nekonají, není kdo by se vozil. Na druhou stranu, tak jako huba bolí mě, zabolela asi i ty pingly a hospodské, a tak, dá se říct, zmizela ta zjevná přezíravost pinglů vůči českému hostu, jakmile se někde v hospodě objevila partička skopčáků. Ba naopak, dokonce mi přijde, že jako stálý host, který utrácí často, jsem váženější než hosté náhodní. Evidentně platí, že aby si člověk začal vážit toho co má, musí něco ztratit.