Blackout

Příspěvek z původního knihkupcova blogu ze dne 19. 10. 2006

Tak jako… Ten včerejší blackout byl fakt drsnej. Seděl jsem zrovna v Plzeňce, když maloměsto zhaslo, probíhala tam pak taková černá hodinka. Venca roznesl po stolech svíčky, do tmy žhnula žvára a já jsem poprvý po dlouhý době zalitoval, že už nečudím, páč kdybych čudil, tak bych měl po ruce aspoň to malý červený žvárosvětýlko a takhle jsem neměl nic. A asi i proto mě ta černá hodinka v hospě přestala bavit. Poslední, co jsem v tý hospodě zaslechl, potom, co mě přišel Venca s baterkou zkasírovat (zvláštní, jak  člověk najednou díky tomu, že nikde neřve žádná bedna, případně rádio, slyší všechno, co si alkáči povídaj čtyři stoly okolo) bylo: „Ty vole, to bude bejbybům za těch devět měsíců, cha,“ povídal jeden typ o dva stoly vedle.

Z Plzeňky to mám domů tak sto metrů. Tu cestu jsem si ale fakt užíval, však kdy se člověku poštěstí, že když vzhlídne vzhůru, jsou tam fakt hvězdy. A to jako jó: oproti těm mihotavejm světýlkům, který za normálních okolností bojujou o pozornost romantiků ubíjený světelným smogem, bylo tam nahoře těch hvězdokup dvakrát tolik.

Zastrčit ten správnej klíč do zámku, když je všude kolem tma jak v prdeli, je fakt docela problém…

Ale podařilo se, v cimře mi svítil dodejchávající noutbůk, tak jsem ten jedinej zdroj světla, kterej jsem v tu chvíli měl po ruce, použil na to, že jsem s tím noutbůkem chodil po bytě a hledal jiný zdroje. Svíčku třeba. A pak, když se svíčka rozžála, noutbůkova baterie začala chcípat, až dodejchala docela.

Děsný, jak jsme my moderní lidi na tu elektriku fixovaný. Po tom, co se odporoučela do dočasnýho hřbitova elektrickejch spotřebičů ta moje poslední, sice baterizovaná, ale nikoliv již jak za mlada dobrý tři hoďky bateriovýho výkonu schopná zábava, po tom, co mi zbylo jedině snad čumět do plamenu svíčky, začal jsem se ukrutně nudit. Ani si nepamatuju na poslední takovou chvíli, posledních několik let okolo mně furt něco televizuje nebo hraje nebo kompjůtruje či aspoň k četbě knihy svítí a teď se nedalo dělat lautr nic!

Jen poslouchat. V čase klidu spotřebičů, kterej nastane jenom když je nějakej blackout, je slyšet v paneláku leccos: tupý nárazy na podlahu, někdy včetně neidentifikovatelnýho jekotu (jakýsi soused asi zakopl o kočku či co), pády předmětů ze skříní (není jednoduchý našmátrat svíčku, která je na takový tý poličce, kde jsou všechny možný zbytečnosti, včetně skleněnýho slona (teď už bývalýho) od babičky). Povzdychnutí: „Áááá, ne,“ který bylo k zaslechnutí snad ze všech stran paneláku poté, co po hodině výpadku běžela elektrika tak dvacet sekund do další doby temna.

A… samozřejmě… I jiná povzdychnutí ještě větší intenzity. Počátek babyboomu v maloměstský porodnici za devět měsíců. 

Sám jsem zvědavej na tu vrchlabskou statistiku porodnosti, L.P. 18. července 2007.

Komentář dnes: vida, vida, jaká to užitečná kronika, ten můj starej blog. Kdo si dnes vzpomene, že jsme měli v kraji takovej obří výpadek v říjnu 2006. Nevíte, kde bych našel statistiku porodnosti ve Vrchlabí kolem data 18. července 2007? Mohlo by to být zajímavé.