Novela Trutnov, kapitola 4

Na přípoj do Trauče se na vlakáči v Kunčicích obvykle čeká přesně čtyři minuty.

Za ty čtyři minuty se dá kupříkladu: zabroukat si písničku od Mňágy Made in Valmez. Tak jsem učinil na tom perónu plným lidí vzhledu víceméně pochybnýho já.

„Dddddddd, dddddddd, dddddddd, dddddddd, dddddddd, dddddddd, ddddddddd, dddddddddd, ddddddddd, ddddddddd, ddddddddd„, tahle kytarová předehra se dá tím ddddddddd imitovat až do času 0:48, kdy je slyšet první zahoukání vlaku od Starý Paky někde před přejezdem v Hartě. „Jako je sama skála, tak jsem sám i já, jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já, jako je zrádná voda, tak zradím i já, zkouším se prokopat ven, zkouším se prokopat ven, zkouším se prokopat ven, o půl třetí na náměstí, ve Valašském Meziříčí, jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem, jé, nic mi není, přitom melu z posledního, těžko říct o tom něco konkrétního, stejná slova kolem, stejný tváře, a každej sám sobě jsme lhářem, a já už zase, zkouším se prokopat ven…“ A tak dále. Pak saxofonový sólo. A zase to o tom prokopávání. V čase 3:05 hudba končí a až do času 4:00 dobíhá song hlášením z nádraží ve Valmezu. Proto a jedině proto jsem si na nádraží v Kunčicích na ten song vzpomněl. Tenhle song je můj vlaksong. Vidím v dálce lokomotivu a už si zpívám o tom, jak jsem sám a prázdnej a zrádnej. A jak se prokopávám.

Mezitím:

Z nádražky vylezl týpek, kterej tvrdil, že je potomkem vechtra Pekárka, kterýmu vytrhl jeho poslední zub Jára Cimrman, jak je známo ze hry Divadla Járy Cimrmana Švestka. Ten pankáč, kterýmu to vyprávěl, tomu nevěřil, ale když na něj ten Pekárek mladší vycenil chrup s tím jedním posledním zubem, tak uvěřil. Věřit tomu ale nechtěl pankáčův kámoš hipík, kterej byl celej blbej z Boba Dylana, stejně blbej z Boba Dylana, jako ta holka z písničky Sametová od Žlutýho Psa. Ten hipík byl totiž celej blbej i z toho píváka v kelímku, kterýho si za těžkejch dvacet korun nesl z nádražky a velmi těžce nesl, že mu do toho kelímkáče Pekárek mladší drnknul, čímž se časy změnily a tenhle uctívač Roberta Allena Zimmermana se stal potomkem Cimrmana, páč tím jeho manévrem, jak se snažil uchránit kelímkáče, vyrazil Pekárkovi jeho trojku vpravo nahoře. Až pak ten hipík uvěřil.

Na druhý straně perónu pak docela dobře oháklej třicátník, inspirován slavným dvomuninutovým rande ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, provozuje své čtyřminutové rande. Stellou je v téhle scéně černovlasá holka s batůžkem. Ted vytahuje z aktovky bagetu a nabízí ji černovlásce ke kousnutí. Černovláska se s chutí zakousne, pak ale sousto vyplivne, páč je vegetariánka a v bagetě je plátek turistickýho salámu. Ted zachraňuje situaci pozváním do kina, ale úryvek z horroru promítaný z jeho ajfounu způsobuje černovlásce dávicí reflex, hlavně ta scéna, kdy se ten upír zakousnul do krku sličné děvy a její tepna reagovala výronem krve. Nabízený zákusek pak situaci nevylepšil, poněvadž čipsy vytažené z Tedovy aktovky nebyly příchuti česnekové, jak se on sám domníval, ale měly příchuť slaniny.

Robert v těch čtyřech minutách stačil říct třem různejm ženskejm, že ztratil spacák a že by bylo fajn, kdyby se mohl na fesťáku přifařit do jejich spacáku. Všechny ty rozhovory měly stejnej scénář.

Robert: „Krásná slečno, jedete na fesťák do Trauče?“

Krásná slečna 1, 2, 3: „Jasně, kam jinam, snad ne do Hosťáku, do tý největší díry z celýho širokýho okolí.“

Robert: „A jste soucitná?“

Krásná slečna 1, 2, 3: „Jsem soucitná.“ Krásná slečna 1 povídala: „Sakra soucitná.“

Robert: „Tak to je super, vezmete mě do vašeho spacáku?“

Krásná slečna 1: „No jasně.“ Krásná slečna 2: „Hm, hm, možná.“ Krásná slečna 3: „No, nevím, jestli jsem až tak soucitná.“

Větší či menší soucitnost slečen vzala za své, když zjistily, že ten oranžovej pytel, co ho má Robert opřenej o nohu, je Robertův spacák. Až na krásnou slečnu číslo 1: „Hele, kdybys ten spacák náhodou ztratil, tak mi zavolej.“

Můj vlaksong mě přivádí do vytržení. Maximálně u té části, kde se zpívá o tom, jak jsem zrádnej, obvykle přestávám broukat a začínám polohlasem zpívat. A jakmile přijde na to prokopávání, tak začínám ječet. Nikdy bych nevěřil, jak je to nakažlivý. Když zpívám podruhý „zkouším se prokopat ven“, přidává se Robert. Když potřetí, tak mladej Pekárek. Ten tedy zpívá: „fkoufím fe frokofat fen.“ A pak se prokopává pankáč a hipík a všechny krásný slečny a nakonec i Ted, a ve finále všichni ti lidé zjevu víceméně pochybnýho, co jich na tom nástupišti v Kunčicích je.

V čase 3:35 se mísí hlášení: „Přijeli jste do stanice Valašské Meziříčí, k nástupišti třetímu přijel osobní vlak z Buchovan, Hustopeč, Lipníku nad Bečvou, Hranic na Moravě,“ s hlášením: „Přijeli jste do stanice Kunčice, k nástupišti druhému přijel vlak ze Staré Paky, Martinic, Horní Branné, pokračuje do stanic Hostinné, Trutnov hlavní nádraží.“

Všichni lidé zjevu pochybnýho, co jsou sami sobě lhářem, se mezitím prokopali ven a cpou se i se svými aktovkami, batůžky a žlutými spacími pytli do vlaku do Trauče.