Jak vytočit Knihkupce

Jak málo stačí ku vytočení Knihkupce:

Dnes v práci vcelku hovno co na práci, takže jsem si odskočil na radnici vyřídit si novou občanku.

Úřednice: „Ale to nejde, ta stará vám platí až do podzimu. My je vyměňujeme až dva měsíce před koncem platnosti.“

Já: „Podívejte se, jsem občan, včera jsem zaplatil docela mastný daně, vy jste tady pro občana, takže mi tu občanku uděláte.“

Ona: „Nejde to, dva měsíce, blá, blá, blá.“

Já: „A kdybych zejtra odjel na konec světa a hodlal se vrátit za dva roky, tak to taky nejde?“

Ona: „Pro cesty do zahraničí SNAD (významně) máte pas.“

Já: „Ten mi taky končí, ale to je, do prdele (fakt jsem to řek, červenám se), úplně jedno, prostě chci novou občanku a hotovo, nebudu sem chodit desetkrát. Čas mám teď a na podzim ho třeba mít nebudu.“

Moje rozčilení zafungovalo a za pět minut jsem vycházel vyfocen a odbaven.

Trochu se stydím, že jsem byl hrubý. Ale, sakra, nakonec to šlo, nikdo nepřišel k žádný újmě (vyjma mé fotky na novou občanku, budu tam vypadat jak vrahoun, protože oči tou dobou stále vrhaly blesky a tvář značila rozčílenost) a svět se nezbořil.

Kdepak, úředníci stále ještě i po těch 25 letech demokracie nemají mentalitu, že konají službu občanům, stále v nich přetrvává komunistická vrchnostenská nadřazenost. Nasraly mě hlavně dvě věci: lež – paní tvrdila, že to nejde a nakonec to šlo. Kdyby to opravdu nešlo, tak vytáhne nějaký zákon, kde je psáno, že nové občanky se vydávají teprve až v termínu dva měsíce před skončením platnosti staré a já sklapnu. A poučování s tím pasem. Jak ví, že mám pas? Pas není povinnost mít. K tomu to blahosklonné SNAD. A vůbec, úředník by v tomto případě absolutně neměl diskutovat a argumentovat, ale, doprdele, bez řečí konat.  A občan, aby se třeba někdy něco změnilo k lepšímu, nemá sklapnout patky, ale trvat na svém. I za cenu nějaké té prdele, za kterou je mu třeba pak i stydno.