DanKruml.cz
Knihkupcova grafománie II
Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy přečetl knihu na jeden zátah. Má to asi co do činění s tím, že obvykle volím knihy poněkud rozsáhlejší, než aby se daly za čtyři hodiny přečíst.
V poslední době jsem se vůbec rozečetl. Může za to hospoda. A to, že jsem si domů přestal kupovat lahváče, takže když dostanu chuť na pivo, tak musím do hospy a tak narychlo se mi nepodaří sehnat nějakýho spolupiče piva, takže kniha musí stačit, abych tam v té hospě nečuměl jenom tak do zdi, tak čumín do knihy. Začalo to knihou Kde je zakopán pes od Pavla Kouhouta, která mě věrně doprovázela k Učíkům minulou neděli, logicky pak vedla cesta k četbě knihy Indiánský běh od Terezy Boučkové, což je Kohoutova dcera a v Indiánském běhu poněkud koriguje fotříkovy vzpomínky, vzhledem k tomu, že mě Indiánský běh zaujal, tak jsem pokračoval Rokem kohouta od stejné autorky. Žádnou z těchto knih jsem ovšem na jeden zátah nedal, to bych musel v hospě sedět celej den.
Dneska jsem opět zatoužil po pár plzních, tak jsem si u nás v knihkupectví vzal do brašničky Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu od Jana Jandourka, kniha se svými ani ne dvěma sty stránkami zdála být vhodná na to, abych ji u Partyzána alespoň rozečetl. A stalo se, že jsem ji tam sjel celou. Čtyři piva, čtyři hodiny, jedna kniha.
Autor se zcela zjevně inspiroval knihou Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida, kterou jsem kdysi také četl, ale už si ji nepamatuju. Ovšem východisko je stejné: stárnoucí seladon potká kdesi na Jadranu mladou dívku, která naslouchá jeho moudrům. Zatímco Tigrid vypráví dívce Lucii v časech totality necenzurovaně o dějinách Československa, Jandourek dopřává studentce sociologie přednášku o sociologii.
Zajímavé, ačkoliv jsem tu Jandourkovu verzi přečetl za ty čtyři hodiny u piva a vyjma jedné cesty na hajzlík jsem od knihy nezvedl oči, tak jsem měl po dočtení dost rozporuplné pocity.
Jandourek tak nějek letem světem a dost povrchně studentce přibližuje coby rozvedený profesor taje sociologie. Nějaké ty průkopníky, Webera a Marxe, Bibli a Giddense, od dětství až po smrt. Je to dialog, kdy přednášející tak nějak svrchu vypráví, odpovídá na někdy sofistikované, někdy dětinské otázky mladé slečny, která se zmíní, že je zrovna nezadaná. A na každou další schůzku přichází ve stále rafinovanějším oděvu. Dozvíme se třeba o všelijakých těch populačních explozích, jak se vesele souložilo za smutných časů protektorátu, protože lidem tak nějak moc jiných radostí ze života nezbývalo. Obdobně v sedmdesátkách. Z jiných důvodů v Americe po válce. A spoustu dalších faktů, které tak nějak i nestudent sociologie tuší a studentce sociologie by asi nic nového nepřinesly. Povrchně, letem světem. Dialog pokračuje i po návratu do Prahy.
Víte, proč jsem tu knihu četl na jeden zátah? Ty mělké hovory o sociologii, se zmínkami o náboženství a psychologii? Opravdu jsem čekal, že se něco stane. Že po tom, co kromě povrchních přednášek autor posunuje děj snad jenom zmínkami o stále rafinovanějším oděvu studentky, po tom, co zmíní, že protože není jejím profesorem ve škole, tak není vázán nějakými etickými ohledy, když jí sdělí, že je pěkná a chytrá, tak ji nakonec sbalí.
Ale ne. Sakra, chlape! Ta kost ti věnuje spoustu večerů, nosí ti víno, tahá ze skříně stále důmyslnější oděv, visí ti na rtech, souhlasí s tvým sociologickým názorem, že je naprosto legitimní, aby mladé dívky randily se staršími pány, zatímco opačné případy vzbuzují mezi lidmi pohoršení, ty jsi zjevně erudován i v psychologii, takže ti musí být zřejmé, že jí asi jenom o ty přednášky nejde, a i kdyby snad i šlo, tak se nepokusíš vůbec o nic a necháš ji jít? Sorryjako.
Tohle, to mě na té knize vydráždilo. Chlapík popíjí iks večerů víno s dámou, která se mu asi i líbí, bere ji na romantické večeře, prochází se romantickými místy a všechno to skončí sociologickým rozebráním tématu smrti. Sorryjako znovu.
Takhle to nemělo skončit. I když jde o přednášky ze sociologie, šmrncnuté psychologií. Jak má pak čtenář věřit, že je autor erudovaným sociologem a možná trochu psychologem, když tu roztouženou holku nechá jen tak jít a ani to nějak, třeba i nejapně, na konci knihy nevysvětlí. Ano, kdyby šlo o odborné pojednání na vědecké téma, tak se nedá říct ani popel, ale když to autor pojímá částečně jako beletrii, vmísí tam nějaké postavy, které se nějak chovají a jejich chování ho nechá netečným, tak se provinil proti logice žánru.
Tak tohle mě na té knize rozčílilo.
Anebo mě snad rozčílilo to, že jsem já sám mnohokrát podobně ignoroval podobné signály od roztoužených slečen, kterým jsem poskytoval podobné intelektuálské přednášky a s podobnou blazeovanou povýšeností jsem je nechal jít a autor knihy mi nastavil nemilé zrcadlo?