Recenze jako spouštěč

Ale jo. Včera jsem po bůhvíjaký době něco napsal. Triviální recenzi z radosti, že jsem po dvou letech konečně dočetl nějakou knihu. A jo, to, že jsem se po takový době donutil sepsat delší text, než status na fejsbůku, mě kupodivu hodilo do situace, kdy jsem si uvědomil, že jsem přece jenom asi tu dávnou vášeň, klásti slova, znovuoživil. Aspoň tedy na jeden den. A pak přišel druhej den, kdy jsem lehce opivěn usoudil, že ta vášeň ožila na minimálně ještě jeden den, tedy dnešek.

A tak, ještě po více než dvou letech, píši deníkový záznam, čili blog. Tedy to, co bylo kdysi blogem, než se tohoto pojmu zmocnili jiní grafomani, kteří z deníkového záznamu učinili naprosto jinej žánr, tedy onanii nad svými ideologickými žvásty, zhusta dost obskurními. Takže já to dneska zase vracím zpátky.

Víte, duben, je odjakživa v knižní branži naprosto jalovým měsícem. V lednu ještě dobíhají prodeje vánočních hitů, v únoru vyšel novej Dan Brown, v březnu mají živnostníci ještě před daněma, takže u nás na účtu zbejvaj ještě nějaký prachy a u ostatních zákazníků, kteří jsou živnostníky ještě taky, ale duben, ten zasranej duben, ten je vždycky jednoznačně nejslabším měsícem. Takže člověk dost prokrastinuje. Z tý prokrastinace těžko vytěžit něco, co by stálo za zápis do deníčku. Jenom snad jednu věc. Podstatnou prokrastinační činností je u mě procházení se katalogem připravovaných knih a dnes mě opravdu jedna zaujala. Jde o knihu Kvašan a Chmelík zasahují – Tajemství skřítků z Únětického pivovaru. Jde o knihu dětskou, která líčí, kterak byl s pomocí výše zmíněných skřítků znovu zprovozněn pivovar v Úněticích. To hodnotím kladně, protože pivní dorost je třeba vychovávat již od kolébky a dobrodružný příběh se skřítky je ku výchově budoucích pivařů vyslověně ideální. Takže u této knižní novinky jsem se na chvíli zasek a ani jsem neměl pocit, že snad v práci prokrastinuju.

No, a tahle dětská kniha mi připomněla, že jsem vlastně ještě neochutnal novinku pivovaru Hendrych, tak jsem si říkal, že si ji k Hendrychům zajdu ochutnat. Mno, motivací k chůzi vlastně nebyla jenom tahle kniha, ale i fakt, že po skončení zimní sezóny, kterou jsem vyplnil častým lyžováním, zase trochu kynu, tedy těch pět kiláčků k Hendrychoj by mě mohlo trochu odlehčit. Bohužel jsem se ale s koncem lyžařské sezóny opět překlopil do mýho obvyklýho lenivýho módu, takže jsem nakonec místo pěti kilometrů chůze zvolil pět kilometrů jízdy autobusem, což mě tedy asi moc neodlehčilo.

K novýmu pivu od Hendrycha jsem napsal:

Tak konečně mohu ochutnat sezónní novinku od Hendrycha. Hendrych 13° KRNAP Ale má přispět k oslavám 55. narozenin Krkonošského národního parku. A jakobych v něm tu drsnost Krkonoš cítil. I tento výrobek je, jak je u Hendrycha koneckonců dobrým zvykem, řádně nachmelen a jeho svíravá hořkost lehce připomene pořádnou horskou vánici, která taky tak pěkně zkřiví poutníkova ústa. Leč ještě před hořkou vánicí na kořeni jazyka dopřeje na patře závan borovicové silice a nějakého ovoce, snad malin, přijde mi. Mně to lahodí, asi proto, že hořkost v pivu mám rád a oželím i to, že ta vánice nakonec zabije jakékoliv jiné chutě, které se v KRNAP ejlu docela těžko hledají.

A opravdu, ty mé rozpaky, které z té fejsbůkové recenze jsou možná poznat, měly reálnej důvod. Seděl jsem venku před pivovarem, pokušel se degustovat, napil se málo, napil se hodně, převaloval pivo v hubě, hledal chutě na patře i na jazyku, a stejně mi z toho všeho převalování vycházela jenom ta intenzivní hořkost. Maliny? Mango? Citrusy? Bylo tam všechno a nic. Poctivě jsem se snažil najít v tom pivě cokoliv a nacházel jenom hořkost. Asi jsem holt chabej degustátor, nebo nevim. Dal jsem ještě jedno a pořád stejný. Ne, nestěžuju si, chutnalo mi to, ale holt asi má huba v pivě nepozná karamel, bylinky, máslíčko, lesní plody, chlebovou kůrku a dalších asi tisíc chutí, co jsou schopni v pivě rozeznat Pivníci.

Co ovšem to pivo ve mně dokázalo, tím jsem byl trochu překvapen. Pozitivní naladění. Pár věcí, které by mě asi jinak sraly, ale tentokrát jsem je vyřešil až nečekaným pozitivním přístupem. U Hendrycha bývá obvykle snad až přeochotná a přeúlisná obsluha. Dnes nebyla. Paní se neusmála, ač já byl neobvykle žoviální a když jsem spěchal na bus zpátky do města a naháněl ji k placení, tak jsem musel sakra hledat, než jsem ji někde za rohem s cígem a telefonem v ruce našel. A nebyl jsem nasranej.

Autobusák tu zastávku, kde asi obvykle moc lidí nenastupuje, přejel, asi už spěchal po šichtě domů, zastavil až na poslední chvíli padesát metrů od zastávky, když si mě asi všimnul ve zpětným zrcátku, a já jsem popoklusnul a… Nebyl nasranej.

V Partyzánoj, kde jsem se stavil cestou z busu na jednu malou plzeň, a když jsem chtěl zaplatit, tak se paní vrchní na mě zděšeně podívala a říkala „Opravdu si už nedáte?“, jako bych byl nějakej norek… Jsem nebyl nasranej.

Ten Hendrych KRNAP ejl dělá fakt divy. Nechutná sice nijak, jen hořce, zato totálně mění osobnost. Z notorickýho nasírače udělá milýho ňuňánka.

Nemůže bejt lepší doporučení.