Cesta do práce

Takže po létech zase něco…

Na tenhle můj nánosem let zapadanej blog jsem se musel podívat proto, protože ho bylo třeba přesunout na jinej server. Takže jsem nahlédnul, abych, kdyby se náhodou přesun nezdařil, abych měl aspoň někde vzadu v hlavě aspoň střípek vzpomínek na to, jak ten můj, svého času i docela čtený blog, vypadal.

Takže: dost jsem tehdy chlastal, prakticky všechno jsem psal nalitej, k tomu hulil jak komín, tak, že mi v popelníku dohořívalo cígo a já už zapaloval druhý. Taky jsem měl zálibu v neobvyklých slovech, někdy i mých vlastních novotvarech, to bylo asi způsobeno tím, že jsem dost četl Hrabala a to jeho kladení slov a slovíček a slovíčiček jsem už od mých gymnaziálních let obdivoval a to až tak, že se to propsalo do stylu mýho psaní, a to tak, že jsem dost často psal v nekonečných větách, dlouhých souvětích, až jsem se v nich sám ztrácel, tak jak to jen mistr Hrabal uměl a já se po něm opičil. Že jo.

Nad těmi prvními dvěma okolnostmi spojenými s mým psaním už tak trochu pozvedám obočí, abstinentem jsem se sice nestal, ale z první ligy jsem sestoupil maximálně tak do krajskýho přeboru, zatímco dýmení, ať už tabáku či čehokoliv jinýho jsem už dávno zanechal. To třetí mi asi zůstalo, když občas něco napíšu a vy si to přečtete, tak to koneckonců uvidíte. Mám totiž za to, že obratní kladeči slov bývají často lepšími spisovateli než ti úsporní, i když třeba píšou sračky. Píšou sračky, ale hezké sračky. Takže, jestli tohle nebude jen takovej výkřik, způsobenej tím, že jsem se po těch létech musel podívat na to moje dávný psaní, budete zde moci i nadále číst krásně napsané sračky. Nekonečnými souvětími rozvíjené krásně napsané sračky.

Uvědomil jsem si, že blogování má něco do sebe. V tom původním smyslu. Jako online deník. Sociální sítě to těžko mohou nahradit. A tak, třeba i kvůli snadnému přidávání fotek do fejsbůkových postů, ač je sice možné nahlížet každému až do kuchyně, tak málokdo má chuť tam psát dlouhé deníkové texty. Fotka, smajlík, poslat. Nazdar. Nic, co by třeba pomohlo člověku utřídit myšlenky nebo si zapamatovat něco všedního z toho konkrétního dne.

Tak třeba dnešní cesta do práce. Poprvé snad od jara jsem si oblíknul bundu, zaprvé má dneškem začít apokalypsa čtyřdenního deště, v televizi mluví dokonce i o možných povodních, zadruhé se ochladilo. Z auta jsem si vzal deštník a šel jsem pěšky, protože zrovna nedávno jsem viděl na jůtůbu video od Jirky, co vysvětluje věci o sedavém způsobu života. Od té doby chodím do práce pěšky namísto jízdy autem, ráno cvičím, při balení balíčků v práci dřepuju. A fakt mě ty záda bolí míň. Na Liščáku jsem potkal paní se psem, byl to takovej malej podvraťák a pletl se mi pod nohy. Na přechodu pro chodce u gymplu mě pustil řidič a já mu pokynul. U jeslí zaparkovala paní s audinou v křižovatce a já jsem se nejdřív pohoršoval, jak paní nezná předpisy, že v křižovatce se neparkuje, ale pak jsem si řek, že tam zas až takovej provoz není, takže to zas až takovej problém nebude. U bejvalýho finančáku, dnes Úřadu práce, jsem zahnul k Labi, abych se podíval, jak ty nastávající deště pohnuly s hladinou. Zatím nijak významně. V Jihoslovanské stála dodávka na chodníku, něco z ní vykládali, opět jsem měl v první chvíli, stejně jako v případě paní s audinou, choutky se rozčilovat nad neznalostí dopravních předpisů ze strany řidiče dodávky, ale rychle mě to přešlo. U mostu u náplavky jsem si říkal, proč sakra město zatím nijak nezkultivovalo prostor u zlikvidovaného železného mostu poblíž, proč tam jsou pořád ty nevzhledné červenobílé zábrany a ten hnusnej provizorní plot, vždyť ten most byl odstraněn už před drahnými lety a pořád to tam vypadá tak bídně. Pak jsem zahnul znovu do centra, koupil si šest housek ve Fabiu, zjistil, že u bejvalýho Hotelu Labuť se staví lešení, tedy že asi budou opravovat fasádu a lehkým krokem došel ke knihkupectví.

Dvacet minut chůze a překvapivě docela dost podnětů, co si člověk vybaví. Naprosto všední věci, které si už zítra nebudu pamatovat. Ale možná třeba za dalších pět let, až si ten deníkový zápis tady znovu přečtu, tak si řeknu: „Tjo, dobře, že jsem tehdy viděl to video, aha, tak to okolí toho zbouranýho mostu je už v pořádku a místo Fabia je další vietnamskej krám a tu fasádu na Labuti zprasili a, aha, tady jsem třicet let knihkupcoval, než to všechno odnesla voda.“

Blog ve svým původním smyslu, tedy jako místo pro sebebanálnější deníkové zápisky, může mít docela zajímavej účinek. Ano, i fotky napostované do fejsbůku taky člověku s odstupem vyvolají vzpomínky, ale jde vůbec vyfotit jedna cesta do práce?

Asi ne.