Totální nadšení, manická fáze

Mám takovou vlastnost. Nebo zvyk. Nebo úchylku.

Totální nadšení tomu říkám a čas od času mě to chytne. Poslední dobou jsem měl od manické fáze totálního nadšení klid. Už jsem skoro myslel, že tato vlastnost, zvyk či úchylka usnula a doklopýtám to do konce života jako člověk, který se někdy nadchne maximálně jen tak přiměřeně. Nikoliv totálně. Manicky.

Když se totálně nadchnu, tak je to k nesnesení. Může to být knížka, seriál, film, kapela, činnost či země. V první, manické fázi, jsem zdrojem totálního nadšení pohlcen. Čtu, poslouchám, sleduji či dělám tu VĚC stále dokola, zjišťuju detaily, kde spisovatel bydlí, v jakém klubu hudebník poprvé vystoupil, kouknu na nějaké interview herečky ze sitkomu a zkouším si to se slovníkem přeložit. V druhé fázi pak svá zjištění z první fáze cpu všem okolo.

Tak je to zase tady. Překvapivě. Manická fáze. Docela mě překvapilo, že zdrojem toho momentálního totálního nadšení je americká bluegrassová kapela. Nikdy jsem neposlouchal bluegrass.

Moje první mnou zapamatované totální nadšení je John Irving a jeho Svět podle Garpa na gymplu. Četl jsem za čtyři roky na gymplu asi třikrát. Byl jsem pak odborníkem na státy Maine a New Hampshire, stal jsem se kritikem radikálního feminismu a dodnes jsem si zapamatoval citát: „Její prsa byla jak dvě schoulená koťátka.“ No není to krásné přirovnání? To bych si možná zapamatoval i bez té manické fáze. Pak třeba seriál Jak jsem poznal vaši matku. Přihlásil jsem se do fanklubu a těžce prožíval závěr seriálu a o posledním díle dokonce napsal kritický komentář na můj tehdejší blog. Blog. Tím prvním jsem byl pohlcen alespoň dva roky. Aspoň jsem o něm nemusel všem vykládat, protože to beztak všichni četli. Lyžování v pořadí běžky, sjezdovky. Na laně i prvního první v osm hodin ráno za deště. Před pár lety tři Rusky, které na youtube nahrávaly předělávky západních písniček ve složení pozoun, ukulele, tamburína plus dva skvělé hlasy. Připadaly mi jako taková asi tedy marná naděje, že to v tom Rusku zas až tak blbý není. Dokonce jsem se zaregistroval na ruskou sociální síť vkontaktě, abych si mohl přečíst nějaké novinky od kapely. A oprášil ruštinu. A naprášil své osobní údaje Putinovi. V posledních letech jsem nadšený do Pobaltí. Přes rok jen tak letmo, ale v létě, o dovolené, totálně. Až tak, že jsem ty tři země projel od severu k jihu, po pobřeží i po vnitrozemí. A už dva roky o tom kecám kdykoliv je možnost.

Jste mysleli, že se utopím v nostalgii a ušetřím vás fáze dvě. Že jo?

Tak ne.

Ta bluegrassová kapela se jmenuje The Petersens. A to moje současné nadšení pro ni je asi nejspíš důkazem, že nás algoritmy google a tím pádem i youtube znají lépe než my sami sebe. Přísahám, bluegrass ani country cíleně neposlouchám (i když mi nijak nevadí), na youtube jsem se naposledy díval na podcasty Českého rozhlasu a pouštěl si The Cure. Takže. The Cure dohrají a algoritmus automaticky vybere další muziku. Předělávku Bohemian Rhapsody od Queenů od této bluegrassové kapely. Moje pozornost je upoutána. Vidím bezpochyby skvělé muzikanty s mimořádnými hlasy, jak si dokonale poradí s jednou z nejtěžších rockových písní. A oblečou ji s respektem k původním autorům do nečekaného country kabátu. Nástroje a hlasy ladí dokonale. Pak jsem si tedy pustil další videa The Petersens, nejdřív mně známé písně od Cranberries či Beatles, pak Jolene a Take me Home, Country Roads (čili Veď mě dál, cesto má, jak tu píseň známe u nás) a byl jsem chycen. Od té doby poslouchám stále dokola. Zjišťuju, kde kapela bydlí (Branson, Missouri, město velikosti Vrchlabí na dálnici Route 65 s padesáti divadly, což mě zaujalo, ale vzhledem k tomu, že jde o turistickou oblast, tak se zřejmě všechna uživí), že jde o rodinnou kapelu čtyř sourozenců plus mamka a kamarád; viděl jsem se slovníkem v ruce už asi tři hodiny vlogů z turné po Evropě a dozvěděl se, že jedna ze sester byla docela úspěšná v americké verzi Superstar. Některé jejich songy jsem si pustil už několikrát a z těch videí na mě vysloveně dýchá taková nějaká nesdělitelná pohoda, neuvěřitelně pozitivní energie a hlavně zjevná radost ze společného hraní.

Jak jsem říkal. Totální nadšení, manická fáze. Tu a tam mě přepadne. A jak vidíte, nemůžu si pomoct. Jsem objektem mého nadšení pohlcen.

Když to po sobě čtu, tak si myslím, že to nebude ani vlastnost, ani zvyk, ale přece jenom úchylka.