Od nevidím do nevidím

Tak je to zase tady. Období roku, kdy si říkám, že bych si měl do práce přinést otoman, protože domů chodím beztak jenom přespat a takhle bych ušetřil po půl hodině chůze mrazivou tmou tam a zpátky denně. Takže bych vyšetřil další hodinu vhodnou k balení balíčků zákazníkům nebo k vybalování knížek od dodavatelů. V prosinci holt bývá naše knihkupectví průtokovým ohřívačem knih. Ale taková je holt odjakživa realita knižního trhu, že půlku ročních tržeb všichni v oboru zrealizují za měsíc a půl. Navíc na tom vývěsním štítě na knihkupectví je moje jméno, takže byť jenom teoretická myšlenka, že bych se třeba na něco vybodnul a začal flákat třeba kvalitu balení balíčků s knížkama nebo bych posouval termín vyřízení objednávek do neurčita nepadá v úvahu. Je prostě potřeba zatnout zuby a tak jako každý rok touhle dobou nehledět na odpracované hodiny a dělat do zemdlení.

Kromě práce od nevidím do nevidím se mi v prosinci stávají opakovaně dvě již tradiční věci:

1) pokles váhy, nestíhám nějak žrát a ten stres asi taky pomůže odplavit nějaká kila, škoda, že po Vánocích jsem během pár dní opět na svejch;
2) náboženské vzplanutí, mně prostě ten vánoční příběh zrození přijde znovu a znovu nádherný, a proto při balení balíčků do eshopu (což je dost rutinní činnost, při které se dá přemýšlet nad nesmrtelností chrousta) uvažuju o tom, že na tom, co považuju po zbytek roku za sice zajímavou, ale jen legendu, něco možná je; letos mi k přemítání o nesmrtelnosti Krista pomáhá poslech vánočních alb od The Petersens (ano, hádáte správně, moje mánie pro tuhle kapelu trvá, asi to nebude jen krátkodobé vzplanutí, naopak stal jsem se jejich třídolarovým patronem na Patreonu, napsal jim obdivný dopis a dostal milou odpověď, tahle láska bude mít delší trvání)

Poslechněte si jejich verzi písně Mary, Did You Know? Zaprvé je krásná, zadruhé Julianne Petersenovou až andělsky krásně interpretovaná a zatřetí můžete přemýšlet nad krásou verše And when you kiss your little baby you’ve kissed the face of God? Věděla Marie, když líbala svého malého chlapečka, že vlastně líbala boží tvář?

Při vybalování knížek si občas říkám: „Tyvole, to není možný, jaký píčoviny někdo vydává.“ Letos třeba u vybalování knížky od Gillian Anderson s názvem Chci. Tahle skvělá herečka se trochu víc vžila do své poslední role sexuoložky v seriálu Netflixu Sexuální výchova a vyzvala ženy, aby jí napsaly příběhy jejich tužeb, vášní, úchylek a sexuálních přání. V předmluvě Gillian píše, že se jí sešly stovky vzrušujících dopisů, takže v knize je jen jejich výběr, předpokládejme takových, kde se to potěšenými vulvami jen hemží. Tohle tedy je příklad píčoviny doslovné, těch metaforických píčovin vychází násobně víc a těmi nebudu ztrácet čas.

Předchozí odstavec měl bejt humor, ale nevím.

No, krátký časový úsek mezi příchodem z práce a ulehnutím s účelem bejt čerstvej i k zítřejšímu dělání od nevidím do nevidím se chýlí ke konci, takže ačkoliv jsem měl v úmyslu napsat si do deníčku něco zajímavého a krásně napsaného, případně vtipného nebo aspoň milého, musím uznat, že ani po několikerém přepisování se to nepodařilo a tím nejhezčím z celého textu je tentokrát citát z písničky, kterou napsal Mark Lowry.