Jak jsem poznal, že k vyhnání myšlenky z hlavy je třeba o ní napsat

To už se mi dlouho nestalo, aby byla má mysl po několik dní zaujata jedinou věcí, abych vstával a usínal, byť třeba i nechtěně, s myšlenkou na něco. Notabene na něco tak přízemního, jako je televizní seriál.

Jak jsem poznal vaši matku. Prvních pár sérií jsem skoro hltal. Neobyčejně komické situace, vynikající herci, svěží a originální. Smršť solidních hlášek a hlavně originální pojetí. Napínání diváka, kdo že vlastně je tou matkou, návraty zpět do minulosti i náhledy do budoucnosti. A domnívám se, že i nemálo fragmentů, které bezpochyby patří a budou patřit do zlatého fondu televizní tvorby včetně mého snad nejoblíbenějšího fragmentu – dvouminutového rande. Víte, kdykoliv čtu nějakou knihu, čtu článek v novinách, dívám se na film či seriál, tak mám okamžik, který je pro mně osobně potvrzením kvality díla. To jsou situace, kdy si říkám: „Takhle bych to chtěl napsat já, kdybych byl spisovatel/novinář/scénárista.“ A tenhle okamžik jsem při sledování Jak jsem poznal vaši matku cítil několikrát. Pak přesunuli seriál z Coolu na Love, navíc vtipu dle mého trochu ubývalo a telenovelistické vztahové konverzačky přibývalo, takže jsem ho trochu pustil ze zřetele. Nicméně, před pár týdny se na internetech začalo stupňovat šílenství ohledně blížícího se konce, tak jsem si celý seriál od první do deváté série pustil a taky jsem se zařadil mezi ty davy fanoušků, které vyhlížely, jak to nakonec všechno dopadne.

Celá poslední série se táhla a dotáhla až do šokujícího konce, na kterém je ovšem zajímavé, že jeho zásadní odhalení bylo natočeno již někdy před osmi lety v průběhu druhé série. A strhla se mela. Ať už na IMDB či na Twitteru se celosvětově vyrojila vlna negativních reakcí.

Co se vlastně stalo během závěrečného dvojdílu. Ve zkratce (pozor, spoiler!): Barney se rozvedl s Robin, matka umřela, Tedovo vyprávění dětem o tom, jak poznal jejich matku vlastně směřovalo k tomu, aby od nich dostal požehnání k tomu, aby to po létech dal „s tetičkou Robin“ dohromady a celý seriál končí tak jak končil ten úplně první díl, kdy Ted stojí pod okny bytu Robin s modrým lesním rohem.

Fanoušci tvůrcům vyčítali hlavně tyto skutečnosti: 1) Scénáristé zahodili do koše vývoj Barneyho od nenapravitelného děvkaře ku svým způsobem romantickému a milujícímu manželovi. 2) Šokující smrt velesympatické Matky byla vůči Tedovi, který po osm let přes různé útrapy neustále věřil, že najde tu pravou lásku, byla krutá. 3) Vyústění, které proběhlo během několika minut bylo neúměrné času, který byl věnován celé sérii. Spoustu fanoušků rozčílilo, že se Matka v seriálu sotva mihla a vše kolem její smrti se odehrálo během minuty.

I já jsem byl tím posledním dvojdílem šokován a vůbec nemám chuť si ho pustit znovu. Je to prostě moc smutné a překotné. Nicméně, jak jsem nad tím těch několik posledních dní přemýšlel, musím zkonstatovat, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénárista.“ Ono to k tomu konci vpodstatě směřovalo, když se na to člověk podívá bez toho rozčílení z toho, že to velkolepé dílo bylo takhle brutálně utnuto, že neproběhl klasický happy end, tak ten konec má hlubokou vnitřní logiku. A díky tomu konci dostává díl Vesuvius, který byl třetí či čtvrtý od konce (především poslední dvě – tři minuty), nový smysl. Pustil jsem si ho znovu, už s vědomím konce, a stal se pro mně jedním z nejlepších a nejdojemnějších dílů celého seriálu. A nakonec i fakt, že bylo závěrečným dvojdílem nahlédnuto do velmi vzdálené budoucnosti, má něco do sebe. Seriál byl ukončen tak definitivně, že snad nikdy nikoho nenapadne rozřeďovat jeho už minimálně posledními dvěma sériemi dost naředěný vývoj nějakým pokračováním po x letech.

Inu, doufám, že tímto jsem si to nutkání neustále přemýšlet o tom, jak to skončilo, a jak to mělo skončit a že to mělo skončit dřív či jinak, utnul a nebudu se dále zabývat tím, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénáristou,“ ale budu se zabývat tím, napsat něco, co chci napsat.

Dodatek: Tak jsem se nakonec přece jenom na ten poslední díl podíval znovu a je třeba říct, že napodruhé, potom, co už člověk vstřebal ty šoky z prvního shlédnutí, je to fakt skvělé uzavření příběhu. Vlastně to všechno do sebe hezky zapadne a vše je ukončeno důstojně, dojemně, optimisticky, logicky. Zvláštní, jak rozdílný pohled může mít člověk na věc potom, co ji vstřebá a podívá se na ni z nového úhlu. Poučení tak nějak obecného rázu, myslím.