O Star Wars a Dusilce a chcíplým telefonu a pracovním útlumu

Ajaj, plánoval jsem, že obnovím můj blog v plné parádě, tedy že budu chrlit takřka denně moudra. A v poslední době jsem nic nevychrlil. Ne že by nebylo co. Když jsem o tom chvilku přemejšlel, tak jsem zjistil, že mi v tom trochu brání pavlovovův reflex. Totiž: psaní mouder mám tak, jako ti Pavlovovi psi měli spojené slintání při těšení se na žrádlo s rozsvícením se světýlka, tak já mám psaní mouder spojeno s třetím kouskem a krabkou cigaret. Kousky i cigára bych chtěl s novým rokem omezit, takže tím pádem mi taky bliká světlo a říká: „Nic nepiš, páč v tom případě by sis musel dát nejméně tři kousky a krabku.“ Nonic, dnes třetí kousek do hrdla zahučel a krabka právě zakoupena nová, tak mi žádné světýlko v psaní mouder nebrání.

Byl jsem se synovcema na těch novejch Star Wars a byl jsem nadšen. Ne že by šlo o nějakou originální zábavu, ale když ta zábava vpodstatě kopíruje tu původní ověřenou zábavu, tak proč být nespokojen? Takže: máme tady mladého člověka z planety plné písku, který ovládá Sílu. Že je to teenagerka a ne dítě, je jen nepodstatnej detail. Máme tady nějakého týpka v masce, kterej vlastní Hvězdu smrti, byť ta hvězda smrti je vlastně planeta. A máme tušení, že mezi těmito osobami je nějaké příbuzenské spojení. K tomu všechny ty meče a roboty a Hana Sola, kterej vypadá furt dobře a princeznu Leiu, která nevypadá tak dobře jako zamlada. K tomu navíc třidéčko, které v tomto případě přidává vskutku další rozměr. Já jsem si to užil. A to, že sedmiletej synovec Honzík se v dramatickejch scénách dramaticky tulil k mé zaprášené mikině, aby si pak stěžoval, že nevidí přes třidé brýle, byl nakonec takovej milej bonus oproti tomu, že jsem předchozí díly sledoval v netulivém osamění.

Se ségrou jsme byli v Bowlu na koncertě Lenky Dusilový. Ségra totiž, potom, co usoudila, že když jsou její synové dostatečně velcí na to, aby se strejdou jezdili do kina na Hvězdný války, tak jsou i dostatečně velcí na to, aby ona mohla vystoupit z role matky, kterou mají furt za prdelí, vyhlásila rok 2016 za rok kulturní obnovy. Moje ségra byla v mládí velice kulturním člověkem. Nebylo fesťáku či koncertu, kde by se neukázala a zrovna tento rok usoudila, že by se na kulturní trajektorii mohla po létech v roli vzorné matky vrátit. První vlaštovkou bylo, že jsme se dohodli, že k Vánocům si vzájemně pověnujeme kulturní statky, takže ona ode mě dostala lístek na Kjůry a já od ní lístek na Lucii a tudíž jsou minimálně dva koncerty, na které spolu vyrazíme jak zamlada. Tu Dusilku jsme si dali tak nějak navíc. V Bowlu jsme byli poprvé a vzájemně jsme se ujistili, že kdyby ten Bowl byl ve Vrchlabí v roce 1993, tak jsme tam pečení vaření a vůbec bychom nebyli nuceni absolvovat dobrodružné výlety do trutnovskýho Endu anebo do Huntířova anebo do lomnickýho Aionu. Nicméně, nyní Bowl je, zatímco kde Endu a Hunťáku a Aionu je konec. Koncert jsme strávili u stolku, nikoliv na parketu, a to proto, že zaprvé: současná hudba Dusilky, ačkoliv tedy ten její hlas je boží, nás zas až tak ze židlí nezvedá, a za druhé: jak jsme spolu dlouho nikde nebyli, tak jsme se prostě zacyklili ve vzpomínkách a vzpomínali jsme. Na koncert Garáže v Endu, kde byl Ducháček úplně na sračky a nám to nevadilo (asi proto, že i my jsme byli na sračky) a na koncert Lucie v Hradci a na to, jak jsme spolu jeli na fesťák do Chrudimi, ale ségra na nádraží v Kunčicích potkala kámošku, která jela na fesťák do Lanškrouna, a tak se k ní připojila, zatímco já pokračoval do Chrudimi, dopadlo to tak, že jsme se v neděli potkali na nádraží v Kunčicích a domů přijeli společně, čímž jsme uklidnili naše rodiče, kteří pak žili v tom, že jsem po celý víkend dával na mladší ségru pozor, přesně jak jsme se domluvili. A taky jsme si říkali, jak ti naši rodičové byli tolerantní, když nás, kteří jsme byli ve věku někde mezi mladistvostí a zletilostí, na ty fesťáky pouštěli. A to, v jak zbědovaném stavu jsme z akcí přijížděli, přehlíželi.

Chcípnul mi telefon. Dal jsem ho do nabíječky a on se nanabíjel. Člověk si pak najednou uvědomí, že bez toho telefonu fakt už neudělá nic. Třeba já jsem zvyklej si na spaní pustit nějakou audioknihu. Už dlouho. Rok nebo dva. Zjistil jsem, že bez toho, abych si k usínání pustil nějaké uklidňující mluvené slovo, nejsem schopen usnout. Tak jsem si musel dát k posteli notebook a pustit si Clarksona z něj. Ráno jsem nevstal, protože kromě budíku v telefonu žádnej jinej budík nemám. Hned ráno jsem si v práci uvědomil, že bez telefonu už ani nezaplatím fakturu. Tak jsem hned ráno běžel zakoupit novej. Mno, a po spuštění novýho telefonu si nakonec člověk uvědomí, jak ho ten (pouhé tři roky) starej telefon vlastně sral, ačkoliv si to neuvědomoval. Najednou se všechno spouští hned. Najednou ho není třeba dvakrát denně dobíjet. Já jsem stoupencem toho, že by se nemělo plýtvat zdroji a věci používat dokud fungují. Takže novej telefon bych si býval nekoupil, kdyby fungoval ten starej. Nyní jsem nahlodán. I tak jsem ale chtěl jinej telefon, než od firmy Samsung, protože mě prostě vytočilo, že ten starej Samsung chcípnul tak nějak bez varování a neočekávaně. A to už byl jednou v opravě, měsíc po tom, co jsem si ho koupil, a navíc tehdy samsungovskej servis usoudil, že se nejedná o záruční opravu, a tak jsem ji i zacáloval. Když připočítám samsungovskej tablet, kterej chcípnul úplně stejným stylem a samsungovskej telefon mýho synovce, kterej měl stejnou závadu, tak jsem na korejce zanevřel. Číňani od Huawei snad budou lepším, i když stejně šikmookým, řešením. No, když je propaguje sám Jágr, tak to snad nebude úplnej šmejd.

Jsem v útlumu. V pracovním útlumu. Není nyní příliš práce a já vím, že by bylo dobré se soustředit na nějaké dlohodobější činnosti. Mohl bych si třeba připravit několik newsletterů do foroty. Mohl bych se konečně naučit, jak dělat PPC reklamu. Mohl bych na fejsbůky a tvitry postovat jeden post za druhým. Mohl bych psát firemní blogy (pravda, v tomto případě bych musel dát tři kousky a koupit si krabku). Mohl bych zeditovat ty stovky nových knih, které jsem nestíhal editovat v prosinci. Ale místo toho v práci prokrastinuju. Pořád si říkám, že jednou to musí přijít. To, že se ráno probudím, nabit energií a pustím se do toho. Zatím to magické ráno nepřichází. Tak snad třeba zítra.