Z původního knihkupcova blogu ze dne 25.9.2008

Na maloměstě dějí se tyto věci:

Starosta Jan Sobotka kandiduje do Senátu, zde je jeho prezentace a zde anonymní antistránky. A já, ačkoliv se domnívám, že antistránky popisují realitu docela reálně, tak panu starostovi cestu do Senátu přeju. Protože… Možná to zní pateticky, ale myslím si, že v tomto případě je třeba nadřadit zájem města nad nějaké osobní antipatie. A v zájmu města podle mě je, aby jeho šéf v Senátu seděl. Protože: přece jenom se mu třeba případně může podařit tam nahoře něco pro město zařídit, a pokud nikoliv, i tak podle mě přece jenom pouhý fakt toho, že tam starosta byť jen statuje, přináší městu (a maloměstu zvláště) jistou prestiž. (No, a zlí jazykové a tvůrci antistránek zase mohou případně vzít s povděkem, že do Senátu zvolený starosta zavalený pletichařením ve vysoké politice toho třeba může ve městě z nedostatku času na místní pletichaření méně zkazit.)

Do krajského zastupitelstva kandiduje na solidním místě na kandidátce ODS i místní zastupitel Rudolf Fiala. O důvodu, proč ho volit, výše. Stejný případ jako starosta v Senátu, může nám být protivný, ale pro město toho asi učiní víc, než jakýkoliv jiný kandidát z Trutnova, Hradce či Jičína na libovolné jiné kandidátní listině.

Já budu volit oba dva.

Bývalá jatka či masokombinát či co to kdysi bylo, po dlouhá léta s vytlučenými okny a padající omítkou ostuda Labské ulice, je srovnán se zemí. Má se tam stavět zase jakési rezidenční bydlení pro Pražáky. Nicméně teď, na krátkou chvíli, je tam proluka, proto doporučuji se tam zajít podívat a užít si nový pohled přes Labe směrem ke kinu. Pohled je to unikátní a vzhledem k rychlosti stavebních prací asi nikterak dlouho možný.

Nová pasáž u Zvonu se má teď nějak slavnostně otevírat, ačkoliv už několik týdnů funguje. Já tam nepůjdu, vymetačem rautů nejsem, ovšem kdo chce vidět jakousi miss a nějakého vyšeptalého zpěváka, bude mít možnost (jen teď nevím přesně kdy, letáček jsem již vyhodil do koše).

Místní elitou nepříliš oblíbený bývalý opoziční zastupitel, PhDr. Petr Jüptner, PhD., jinak známý coby Bimbo čili Uzdička, se žení, protože musí. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

A to je vše, přátelé.   

Doplnění po letech 25. března 2014: Tak, na prvních dvou odstavcích bych nic neměnil, stále si myslím, že jakýkoliv občan města, snad vyjma nějakého zavilého komouše, může pro občany města „tam nahoře“ v Praze v Parlamentě či na kraji v Hradci něco pozitivního udělat. Proto setrvávám v názoru, že kandiduje-li někdo takový někam výš, tak ač ho nemusí mít občan maloměsta vždycky rád, měl by svého spoluobčana volit, i když už třeba jen z nějakých prestižních důvodů. Nechce přece, aby v Parlamentě byli jen samí Pražáci a na kraji jen samí Hradečáci a už vůbec ne Trutnováci, žeáno.

Pokud si pamatuji, tak pan starosta tehdy zvolen nebyl, pan Fiala ano.

Další odstavec: legrační. Jatka (nebo masokombinát nebo co to vlastně bylo) byla tehdy před šesti lety zbourána, projekt bydlení pro Pražáky zřejmě odpískán, ale výhled na Labe už zase není… Leda přes ty náletové dřeviny, které můžou mít už takových 5 metrů do výšky.

V pasáži u Zvonu jsem snad nikdy nebyl… Má ostuda? Či nepraktičnost pasáže v místě, kudy se nikam nedá dojít? Či fakt, že v té pasáži jsou samé pro mě nepotřebné provozovny?

Uzdička je nadále šťastně ženat. Budiž mu to přáno, evidentně tehdy věděl, kam chce a bylo mu pomoženo.

Je to stejně legrace, pročítat po těch létech ty deníky. Větší, než jsem čekal.

Z původního knihkupcova blogu ze dne 15. 3. 2010 čili téměř na den přesně z před čtyř let.

Se znovunalezeným koníčkem je potíž… Už včera jsem seděl před prázdnou stránkou blogu, rozepsal cosi, smazal, rozepsal, a po hodině snahy vyplodit něco, co by nebylo jenom tlacháním o ničem se na to vysral a šel čumět na bednu. Dneska zase, něco rozepsáno, pak smazáno, následně přečten Respekt a Týden s nadějí, že mě něco z těch časáků trkne, že se od něčeho odpíchnu a předsevzetí ohledně věnování se tomu znovunalezenému koníčku bude naplněno. Nakonec odchod do Gearu, kde tedy sedím, piju pivo a doufám, že nebudu tlachat.

Ale teď už vím, že budu.

Víkend trávil jsem pěstováním víkendového vztahu, ovšem z tohoto víkendového pěstování jsem v rozpacích. Plody se mi jevily trochu přezrálé, možná i nahnilé, ovšem optimisticky věřím, že další víkend budou šťavnaté a k sežrání. V sobotu jsem si tedy od toho zahradničení odskočil do hospody, nenapadlo mě nic jiného. Lehce připitý jsem pak prezentoval své radikální názory, že vše, co od státu jest, od ďábla jest, a to státním zaměstnancům MUFovi a MUFové. Oba jsou velice taktní, tak byli shovívavost sama, když jsem prezentoval svůj názor na to, že by bylo záhodno jejich pracovní místa pro zbytečnost zrušit.

Ne, že bych nepřemejšlel, jak nezaplácat blog tlacháním o ničem, ale jediné téma, které mě od včerejška napadá, je takové jalové. Takové důchodcovské. Blízké tomu, kterak penzisté sedí na lavičce a jak tomu světu, kterej se sakra liší od toho světa, kterej znají, nerozumí a říkají: „Jó za nás, ve čtyřicátejch (padesátejch, šedesátejch) letech bylo fajn, teď to je na hovno.“ Jsem duševní důchodce, když si myslím, že v devadesátejch letech bylo fajn a teď je to na hovno?

Ačkoliv jsem si vědomej, že na to svoje mládí každej vzpomíná jako na tu nejlepší dobu a že člověk ty blbý věci z tý doby jeho mládí tak nějak zapomíná, tudíž je to vzpomínání na tu dobu toho mládí takový klišé, stejně si myslím, že ty devadestátky byly lepší, než to, co přišlo po nich. Přemejšlel jsem o tom včera cestou autem z víkendovýho pěstování vztahu, pak večer, a  nakonec i dneska.

Ty devadesátky, to byla taková exploze svobody… Těch klubů, kde se hrála dobrá muzika. Tý trávy všude kolem. A ta tráva se neprodávala, ale dávala. (Ne že bych toužil po tom, se jako tehdy zadarmo co víkend zkouřit, mezitím jsem zjistil, že tráva není droga pro mě, páč nesnáším to, že tu intoxikaci nelze příliš regulovat, proto dávám přednost alkoholu.) Spousta lidí zkoušela podnikat, slovo „podnikatel“ nebyla nadávka a podnikání nebylo příliš regulované. Všude bylo vidět, jak mají lidi chuť tu svobodu okusit, jak se s optimismem vrhají do všelijakého podnikání, jak jsou šťastní, že můžou jet na Bibione a ani jim nevadilo, že tam u moře žerou konzervy z domova, jak různí dobrodruzi otvírají všelijaké hudební kluby, jak ty kluby vznikají i v těch největším dírách a jak mají ty kluby podporu měst, které jim pronajímají prostory a jak ty kluby nemusejí o ty prostory bojovat ani s bankami, ani s déemkami a dalšími nadnárodními pronajímateli. Nějakej hudební festival pak v každým větším městě a všude natřískáno. Zájezdy vlakem na Mňágu do Endu (legendární klub v Trutnově na náměstí) a na Oceán do kina v Hostinným. Lid ve většině optimisticky naladěn, společenská shoda na tom, že od komunismu je třeba se odstřihnout rychle a radikálně. A přitom jsme se všichni měli desetkrát hůře než teď, marka byla za dvacku, slovo hypermarket neznámé, zato odhodlání vyhrnout si rukávy široce rozšířené a většina těch, co si ty rukávy vyhrnula, vážená. A, samozřejmě, všelijaké tunelování, vykradené banky, všelijakými estébáky zprivatizované podniky. Nicméně, musím říct, že s odstupem mi ty přehmaty při budování kapitalismu ve světle těch ostatních pozitiv přijdou ve srovnání s dneškem marginální.

Dnes. Stát v rukou lobbystů, nehorázně předražené státní zakázky, na ta správná místa plující kapříci z evropských dotací. Neméně odporné, jako to tunelování, nicméně narozdíl od devadesátek v atmosféře rozdělení společnosti, totální nevíry v politiku (pamatuju si, jak v devadestátých letech takřka všichni sledovali nedělní televizní debaty s Otou Černým, dnes totéž s Václavem Moravcem provozují snad jenom masochisti), závisti, pesimismu, rozkladu, totálně zregulovanýho všeho, miliónů zákonů, v kterejch se neorientují ani právníci. V devadesátejch letech jsme si účetnictví našeho knihkupectví vedli sami, teď bychom si to absolutně nelajstli, bez účetního se neobejde ani instalatér s dvaceti doklady ročně. Místo hudebních klubů banky, drogerie a realitní kanceláře.

Možná jsem důchodce, kterej vzpomíná na to svoje mládí a při vzpomínáni na ta pozitiva přehlíží temné stránky doby.

A možná taky ne. Možná ty devadesátky byly fakt lepší než dvoutisícovky.

Resumé po čtyřech letech. I nadále si myslím, že nad devadesátky není. A jinak je opravdu zajímavé se kupříkladu zrovna k tomuto příspěvku vrátit. Je to z doby, kdy jsem po nějaké trochu delší pauze začal opět psát blog (tak jako nyní). Bylo to asi proto, že ten víkendový vztah, o kterém tam píšu, se už pomalu hroutil, a potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Nynější situace je velmi podobná. Opět mám chuť se realizovat tím, o čem si myslím, že to umím (tedy psaním), tentokrát proto, protože jsem v posledních měsících trochu ztratil potěšení z práce. Stejně tak jako blížící se konec bezútěšnýho vztahu v roce 2010, tak i nynější útlum knižního obchodu, mi dopřávají více času na psací koníček. A v obou případech jsem měl (a mám) pocit, že jak tomu vztahu, tak tomu obchodu tak nějak nemám zrovna co víc dát a vrhnutí se na psaní je asi tak trochu únikem z těch pocitů stagnace a blížícího se krachu (ehm, doufám, že obchod nakonec ve skutečnosti nezkrachuje, tak jak zkrachoval ten vztah). Ovšem v tom případě roku 2010 je vidět, že začasté šlo o psaní pro psaní, bez nápadu, tlachavě, jak přiznávám v titulku článku. Nyní to doufám bude lepší, už proto, že se nenutím napsat něco nutně denně. A co se reálií týče? Víkendový vztah je dávno passé, Respekt ani Týden už nečtu, bar Gear zkrachoval. MUF a MUFová nadále dlí na pracovních pozicích, které bych zrušil, poněvadž si stále myslím, že co od státu jest, od ďábla jest.

Z původního knihkupcova blogu ze dne 16. 9. 2005

Komentář DK po létech: Tohle je jeden z dílů mý reportáže z cesty do Německa, kterej jsem každej napsal v jiným žánru. Za ty čtyři dny jsem vyplodil jeden western, jednu romantickou love story, jednu fantasy a jeden horror. Ten horror mi přijde docela vtipnej. Pointa s hexenšusem s pohráváním si se slovní hříčkou z německýho slova Hexe – čarodějnice, mě rozsekala. Hm, příklad z doby, kdy mi psaní blogu nadmíru šlo a byl jsem fakt v ajfru.

Z původního knihkupcova blogu ze dne 23. 3. 2010.

Při líčení aféry Topolgayte nešetří ani takzvaná seriózní média údernými titulky: třeba lidovky.cz nadepsaly svůj článek takto:

Topolánek: Premiér je Žid, který uhne kvůli svému charakteru

Ne že by titulek lhal. Jen docela zjednodušuje vyřčené: „Gustav Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr mám pocit, že uhne. A to ten Fischer prostě je Žid není to gay, a ten uhne ještě dřív. To přeci nesouvisí, s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem, to nesouvisí s tím, že je gay.“ A že by titulek nějak přesněji přibližoval kontext výroku, to tedy rozhodně ne. Ale ono je asi potřeba psát ty titulky tak, aby lidé na články klikali a o to, co je podstatou těch článků, ani moc nejde.

Řekl jsem si, že bych taky mohl zvýšit čtenost mé dnešní ústřední myšlenky.

„Agáta ji má hladkou! Sami jsme si ji osahali!“, nadepisuju pojednání o mé dnešní myšlence a rozhodně nijak nelžu. Co na tom, že chci světu sdělit pouze to, že jsem dnes při bloumání po knihkupectví vzal do ruky knihu Agathy Christie Karibské tajemství, a to, co mě na tom výtisku po zběžnějším prozkoumání hlavně zaujalo, bylo to, že obálka knihy je matná a hladká na omak.

Ani v nejmenším ve svém zavádějícím titulku nelžu, zato očekávám rekordní návštěvnost…

A jak se na věc dívám po čtyřech letech:

Z dnešního pohledu by se možná i aféra Topolgayte dala označit za počátek převrácení polistopadového režimu korunovaný spektakulárními kousky souvisejícími s aférou Nagygate vloni v létě. Však si vzpomeňte, Topol šel kvůli této (v porování s dalšími aférami jiných) blbosti od válu. K válu se dostal Nečas, který, jak se později ukázalo, na ten velký úkol bez pomoci nějaké dominy, která říká, jak to má dělat, nestačil, na scéně se objevila Nagyová. Ještě předtím zabodovala vévéčka a ukázala tak magnátům, že stačí nasypat prachy do reklamní kampaně a voliči to sežerou i s navijákem, a tak tu nyní máme Babiše, tradiční politické strany na práškách a náběh na policejně/prokurátorskej stát, kde se volení politici třesou před nikým nevolenými úředníky státu. A co se médií týče, tak dle mého na zavádějících titulcích ani dnes nešetří, to se nezměnilo, to je fakt…