Dneska jsem po nějaký době vypadnul z práce dřív. Opravdu nemám rád dny, kdy se tam cejtím úplně zbytečnej. Tedy ne že by nebylo co dělat… Vždycky je co dělat. Pořád se můžu hrabat v databázi knih, neustále můžu tvořit nějaký kampaně v Google Adwords, donekonečna by bylo možný všelijak přepisovat začasté nadmíru zfušované anotace ke knihám, který nám poskytujou naši dodavatelé, a koneckonců, utírat prach v regálech by mohlo bejt naplněním každýho dne, poněvadž těch regálů je hodně. Taky nějakej newsletter bych mohl připravit a odeslat. Ale chuť k tomu všemu nějak není, když se ten den tak nějak táhne, když knihkupce nenakopne něco, co by se dalo označit za vzrušující událost. Dnešek byl vzrušujících událostí prost. Pokud tedy člověk nepovažuje za vzrušující událost, když do knihkupectví přijde ruská rodinka, která v čase, kdy by měla být hrdá na to, z jak momentálně imperiálně zdatného národa pochází, snaží se komunikovat velmi nezdatnou angličtinou, namísto aby se na cenu pohledů dotázala hrdě rusky. Ale třeba to byla ukrajinská rodinka, a to šeptání, kterým mezi sebou interně hovořila, nebyla ruština, jak jsem tipoval.

V těchto marnejch dnech jsem fakt rád, že jsem sám sobě knihkupcem, že stále ještě uživím jednoho zaměstnance a občasného brigádníka, tedy můžu sbalit saky paky a tradá.

Tak jsem se zdejchnul, jel natankovat káru, zcela automaticky zaparkoval u Lukoilu a chvíli váhal, zda bych neměl tuhle imperiální ruskou benzínku rebelsky bojkotovat, ale nic naplat, mají nejlevnější benzín, a navíc tamní obsluha je bezkonkurenčně nejmilejší ze všech vrchlabských benzínek. Takže jsem to pragmaticky zhodnotil, natankoval, a zachoval se tak stejně sráčsky, jako se zachovávají všichni ti mnichovani, co se jich u nás vyrojilo.

Po nějaký době jsem se vzepjal k tomu, že i po příchodu domů jsem pokračoval v práci a opravil pár zfušovanejch anotací.

Po nějaký době jsem si jako kulisu nezapnul bednu, ale gramec, takže jsem si poslechl desku Bioelektrovízia od Banketu a zkonstatoval, že na dobu vzniku to byla unikátní deska. Tou dobou vládnul stále Kája a Olympic, možná Miro Žbirka, na polský televizi bylo možný vidět nějaký klipy od Depešáků a Pet Shop Boys, maximálně koupit za kilo (v přepočtu na dnešní prachy počítám litr) kazetu z padesátý kopie Seržanta Peppera. Zpěv tehdy …cetiletýho Richarda Müllera byl vskutku zjevením a sound kapely na naše poměry opravdu inovátorským. Po nějaký době jsem si dal přídavek největších hitů od The Doors a vzpomněl si, jak mě ta jejich muzika kdysi děsila.

Po nějaký době jsem se podíval do mýho Pivního deníčku. Musel jsem snížit mé hodnocení Kláštera jedenáctky, od té doby jsem ochutnal spoustu lepších kousků. Konkrétně 291 dalších piv. Zjistil jsem, že jsem ještě neochutnal Krušovice desítku, hodnocení ostatních pivníků sice nic extra neslibuje, ale hra je hra, a když už jsem přežil Světlé výčepní pivo Lidl, tedy ten nejhorší patok, co snad lze u nás koupit, tak přežiju určitě i ty Krušovice. Ale to počká, mám v Pivní mozaice objednaný nějaký luxusní kousky (kupovat pivo za stovku, to už je fakt vášeň!) a netrpělivě čekám na jejich balíček.

Mám po nějaký době chuť udělat něco fakt ukrutnýho a rebelskýho. Prokalit noc a vzbudit se v bordelu. Sednout do auta a dojet do Berlína a zpátky. Zkouřit se. Jet vlakem do Paky a říct Romaně, že si ani nedokáže představit, jak mi zlomila srdce. Uklidit celej byt. Dát si frťana z tý Absolutky, kterou jsem před mnoha lety s Romanou otevřel a od tý doby ji mám v lednici. Poslat mailem ostrou prosbu na ruskou ambasádu. Večeřet v jedenáct večer…

Večeřet v jedenáct večer!

Ale jo. Jasně. Po nějaký době rozmrazit to hovězí z mrazáku a tři hodiny poskakovat kolem guláše, to bude ono! To bude rebélie, až se vysměju tý výživový tabulce, co mi visí na lednici. Budu na ni rebelsky pokřikovat: „912 kilodžaulů! A v jedenáct večer! To čumíš, co?“

Přemejšleli jste někdy o tom, kolik uděláte během jednoho průměrnýho dne různých činností? Mě to zrovna dneska napadlo.

Zamáčknout budík. Zamáčknout opakovací tón budíku. Slézt z postele. Zapnout fejsbůk. Pustit rádio. Strávit příjemnejch deset minut na hajzlu. Zjistit, že zmizel hajzlpapír z dosahu. Odskákat se staženejma trenkama do komory. Strávit příjemnou minutu ve vaně. Hned zrána se rozčílit: „Kurva, to je tenhle tejden už podruhý, co teče v půl osmý ráno studená voda. To fakt celý sídliště vstává dřív než já a vyplácá všechnu vodu, co teplárna stihla za celou noc ohřát?“ Strávit dalších nepříjemnejch deset minut ve vaně a při tom se utěšovat, že otužování je hrozně zdravý. Rozčílit se znovu: „No, doprdele, došla pasta.“ Další cesta do komory pro novou pastu. Opičifukovat se. Částečně. Dojít pro novej pičifuk do komory. Dolovat zubní niť z toho otvůrku. Utěšit se: „Ještěže jsem si neostříhal nehty, s těma přerostlejma se ta niť doluje líp než s ostříhanejma.“ Zjistit, že při tom všem rozčilování člověk zapomněl na to, že vlastně každý ráno běhá dvacet minut na běžícím páse. Přemejšlet nad tím, že se dneska člověk na to pobíhání vysere. Prožít morální dilema. Potěšit se tím, že morálka zvítězila nad pohodlností, pustit si epizodu ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, která se svými dvaceti minutami délky je ideálním měřičem dvaceti minut na pobíhání. Pobíhat při epizodě S2E1 a závidět Tedovi, že se dal dohromady s Robin a politovat Maršla, že mu zdrhla Lily. Znovu se osprchovat ledovou vodou. Znovu se opičifukovat. Obléct se. Do těch lehce potrhanejch trenek a do ponožek s ďourou, protože to jsou poslední trenky a ponožky, který od posledního praní ve skříni zbyly. Posnídat. Poněkud nezvlhčené cereálie, protože těch posledních pár mililitrů mlíka, co v lednici zbylo, na řádné provlhčení cereálií nestačilo. Nastartovat káru. Hledat místo k zaparkování. Zaparkovat. Vrátit se do auta pro kabelu. Pustit se do práce. Odpovědět na maily zákazníků, jejichž počet je obchodním tajemstvím. Označit dvacet mailů jako spam. Vystavit faktury, jejichž počet je také obchodním tajemstvím. Zabalit balíčky, jejichž počet je… Jak jinak, obchodním tajemstvím. Říct si, že by bylo dobré pracovat na zpracování faktur dodavatelů. Zaseknout se u fejsbůku. Vysvětlovat ségře, která je mou společnicí v tom našem knižním byznysu, že do fejsbůku čumím pracovně, tedy její požadavek na zavedení toho balíku od Albi do skladu musí počkat. Olajkovat tu s prací nijak nesouvisející fotku od Roberta. Přečíst si na fejsbůku zprávu od ségry, která taky kouká do fejsbůku, a tím pádem vidí, že se věnuju lajkování s prací nijak nesouvisejících fotek, že by bylo dobré naskladnit ten balík od Albi. Naskladnit balík od Albi. Napsat recenzi na knihu MICHLiq na blog. Vysvětlit ségře, že tvorba originálního obsahu na můj blog a jeho prolinkování na eshop je podle všech příruček o internetovým marketingu, který jsem přečetl, „fakt užitečné.“ Kouknout do Google Analytics a zjistit, že počet přístupů na eshop přes blog je nula. Přemejšlet nad tím, zda má nějakej smysl číst příručky o internetovým marketingu. Jít na oběd. Zjistit, že v Bottě je plno. Jít do francouzský restaurace. Zjistit, že ve francouzský restauraci je plno. Jít do Mincovny. Dát si svíčkovou. Přihlásit se přes tablet na Foursquare a nahrát tam fotku novýho dětskýho koutku v Mincovně s ironickým komentářem, že „ten novy detsky koutek je hezkej, ale ten fakt, ze se v Mincovne kouri a ten smrad cigaret je tam fakt citit, ponekud snahu podniku byt baby friendly devalvuje.“ Konstatovat, že fakt, že zatímco v Bottě a v La Petit France je plno, zatímco v Mincovně není ani noha, asi o něčem hovoří. Vrátit se do práce. Dodělat konečně ty faktury. Vzpomenout si, že v poslední době je hlavní komp nějakej pomalej. Vymazat z hlavního kompu všechny ty zbytečný programy, co se tam za poslední rok nainstalovaly. Zjistit, že ten hlavní komp je pořád stejně pomalej. Znovu naistalovat Real Player, protože to video s kočičkama od Martiny nešlo přehrát. Od půl pátý co minutu čučet na hodiny. Od půl pátý do pěti prodat jedny omalovánky. Mudrovat nad tím, že vloni jsem ještě co se kšeftů v tom našem knižním byznysu týče, byl poměrně optimistickej, ale letos už začínám bejt skeptickej. Kouknout do Skliku a zjistit, že se na jednu zrealizovanou objednávku proklikala částka, která je obchodním tajemstvím, což ale nebrání tomu, abych zkonstatoval, že je příliš vysoká. Zjistit, že došel kredit ve Skliku. Chvíli přemejšlet, zda má smysl do Skliku dobíjet nějakej kredit. Dobít kredit do Skliku. Spočítat tržbu. Nostalgicky vzpomínat na to, že před pěti lety trvalo počítání tržby dvakrát déle. Mít radost, že je tržba rychle spočítaná, takže můžu vypadnout z práce cobydup. Najít auto na parkovišti. Nastartovat. Dojet domů. Přemejšlet o tom, že by bylo dobrý vyprat. Kouknout se do skříně a zjistit, že tam jsou ještě dvoje potrhaný trenky a troje ponožky s dírou. Na praní se vysrat. Dát si k večeři okoralej chleba a slíbit si, že zejtra už fakt dojdu do krámu pro nějaký jídlo. Zjistit, že v lednici jsou jen dvě piva a přemejšlet nad tím, že bych si mohl dojít na pivo k Učíkům a ty píváky z lednice si ušetřit. Otevřít si pivo. Nechat si vnuknout myšlenku, že by mě mohlo napadnout, kolik jsem během dnešního průměrnýho dne udělal různých činností. Napsat blog o tom, kolik jsem během průměrnýho dne udělal činností. U toho vypít dvě piva z lednice a vyhulit deset cíček. Znovu přemejšlet o tom, že bych mohl zajít k Učíkům.

Připomenout si, že od dob doby kamenné se člověk, či spíše jeho genetická výbava, nijak extra nezměnila. Mozek tehdejšího člověka během jednoho průměrnýho dne vstal, našel nějaký plody či semena, picnul králíka, přiložil polínko do ohně, aby mu nechcípnul, namaloval obrázek mamuta na stěnu jeskyně, ošukal pračlověkyni a šel spát.

Sakra, jakto, že jsme vůbec schopni ten náš současnej průměrnej den přežít?

Říká se, že protiklady se přitahují. Kde je, proboha, původ tohoto přísloví? Když se člověk podívá do přírody, tak fyzika říká ne (magnetické póly plus a mínus přílišnou láskou neoplývají a protony s elektronama taky tak nějak postrádají přitažlivost), chemie taky nesouhlasí, páč kyselina se zásadou jsou schopny vztahu spíše bouřlivého, než harmonického, oheň s vodou na sebe taky tak maximálně syčí, o nějakých ladných zvucích nemůže být řeč, no a co se biologie týče, tak v dokumentech o zvířátkách na Zoomu taky  scházejí informace o tom, že by nějaká dobře vyvinutá lvice toužila po lvovi chcípákovi. Domnívám se, že tohle přísloví vymyslel nějakej neobdařenej samec, aby zapůsobil svou intelektuální výší na obdařenou samici, ale troufám si tvrdit, že ta samice jeho filozofickému mudrování beztak nepřišla na chuť, a spustila se s nějakým samcem obdařeným intelektuální níží, zato plným žlabem. Takže ani taková pseudověda, jako je sociologie, toto přísloví vědecky nepotvrzuje.

Já se spíše přikláním k tomu, že se přitahují spřízněné duše.

Ovšem obávám se, že některé duše to mají docela těžký. Tak třeba moje duše. Ta by vysloveně toužila po spřízněné duši, která pořád něco čte. Sedí doma a čumí střídavě do internetu, časáků, novin a knih. Když už vyleze ven, tak někam hodně daleko od civilizace, poněvadž lidi ji v zásadě otravují, zatímco kytky dojímají, potoky, stráně, louky a hory fascinují, a zpěv ptáků povznáší, zatímco ruch města obtěžuje. Vlastní nejistota ji zneklidňuje, takže navenek se tváří přezíravě a arogantně. Přímo žárlivě střeží svou osobní bublinu, takže jakýkoliv pokus někoho zvenčí to té bubliny nahlédnout považuje za útok na svou osobu, tudíž její odpovědi na narušení bubliny se po počáteční přezíravosti a aroganci mění v cynismus a všechny ty projevy spolehlivě kohokoliv odpuzují zase pěkně zpátky z bubliny ven. A když už z důvodu nějakýho rozmaru sama tu bublinu na okamžik vyfoukne, je neskutečně vztahovačná.

Obávám se, že spřízněné duše takovéhoto kalibru, ač by třeba i existovaly, mají absolutně vyloučenou možnost, že by se ty duše střetly.

Ale z jiného soudku.

Dneska jsem, po tom, co jsem si přečetl všechny noviny a internety, vyrazil mimo civilizaci. Po výletu mimo civilizaci jsem zašel do kavárny. Byl jsem rozmrzelej, že má obvyklá židle je obsazená, tak jsem si s nechutí sednul jinam. Nečekaná inovace v kavárně trochu odfoukla mou bublinu a tudíž jsem nebyl na chvíli cynickej, ale milej. Jedna z obsluhujících servírek si pořídila fakt krásný brejle.

„Máte krásné brýle,“ povídám. „Sluší vám to víc.“

Rozpačitý pohled. Aha, přechod z cynika na lichotníka se napoprvé úplně nezdařil. Tak dodávám: „Ehm, jako, ještě víc než obvykle.“ Uf.

„Děkuju.“ Pohled servírky se z rozpačitého změnil na ještě rozpačitější, mohu-li se domnívat. Dobrý. Výlet z bubliny ven se mi snad zadařil. Jupí.

Seděl jsem pak v kavárně nadále ve své polovyfouknuté bublině a měl jsem z toho mýho vykročení docela dobrej pocit. Ale že jsem vztahovačnej, tak mě následující hodinu iritovalo, že si ta holka, co jí to s těma brejlema slušelo víc než obvykle, ty brejle, krátce potom, co jsem se změnil z cynika v lichotníka, sundala a již nenandala. Fakt jsem po celou tu dobu přemejšlel, proč? Zlepšil se jí náhle zrak, a tak je už nepotřebuje? Spadly jí na zem, rozbily se, a tak nezbylo než chodit po lokále bez brýlí? Anebo si řekla: „Sakra, ty brejle pochválil ten otravnej chlapík bez špetky vkusu, tak musej jít dolů.“

Nonic. Dám dvě piva, již opět opatřen svou bublinou. Pošklebuju se cynicky nad tím, jak nějaká matka vyhrožuje svýmu rozjívenýmu asi tak tříletýmu synkovi, že: „Jestli budeš zlobit, nepojedeme zítra do bazénu.“ A za minutu: „Zlobíš, tak nepojedeme zítra do bazénu.“ A za další minutu: „Zlobil jsi, nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Jestli budeš ještě zlobit, tak nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Hele, já to myslím vážně, jestli budeš ještě zlobit, tak vážně nepojedeme do toho bazénu.“ A když odcházela, tak povídala nějaké kámošce, která tam byla s nima: „Tak v kolik pojedeme zítra do toho bazénu?“ Ts, to je mi výchova… Nedivím se, že je to děcko tak rozjívený, když mu je jasný, že do toho bazénu pojedou, i kdyby výskalo dvakrát tak hlasitě a při pobíhání po lokále porazilo pět židlí a ne jen dvě.

Platím. Kasíruje mě servírka, co měla ty krásný brejle, a co je sundala, když jsem vystoupil na chvíli z bubliny. Koukám přezíravě někam krz ní.

„Dvěstě čtyřicet osm.“
„Dvěstěpadesát.“
„Nashle.“
„Nashle.“

Víte, já už jsem internetovej pamětník. Pamatuju vytáčený spojení, takový ty modemy zapojený do běžný telefonní linky, který tak příšerně skřípaly, když se člověk připojoval k internetu, pamatuju, jak jsem celej vystreslej čekal u kompu na sedmou hodinu večerní, od kteréžto hodiny si telecom za to skřípění účtoval jenom korunu za minutu, zatímco ve špičce si účtoval pět korun za minutu. V té době tak nějak před deseti lety k nám z Ameriky, kde tou dobou už měli ADSL v ceně nějakýho paušálu za pár doláčů, dorazil fenomén blogování. Původně to slovo „blog“ mělo něco společnýho se slovem „deník“, a tak se po té sedmé hodině dalo usednout ke kompu a číst třeskutě vtipnej deník Ostravaka Ostravskiho, anebo v pubertálních vztazích se motající deník Inky či dospělej deník Duny či změť extrémně smutnejch až vtipnejch výlevů Kretky. Člověk tak nějak žil (s) životy těch druhých, litoval, soucítil, podporoval. V tu dobu jsem začal psát můj první blog s mejma výlevama všedního dne. Až pak se pojmu „blog“ zmocnily různé zpravodajské weby typu iDnes či Aktuálně.cz, které tu původní ideu pojaly po svém, a tak od té doby je slovo „blog“ synonymem pro výlevy grafomanů jinýho levelu, takže zabrousení do menu „Blog“ na stránkách těch webů přineslo více či méně sofistikované frustrace většinou na politické téma, takže už nešlo o to litování, soucítění a podporování životů těch druhých, ale o nálož propagandy zleva zprava. Možná kvůli tomu, že ten pojem „blog“ ztratil ten svůj původní obsah, jsem ten můj první blog přestal psát. Bavilo mě bejt ve společnosti Kretky, Inky a Duny, nebavilo mě se poměřovat s propagandou Františka Matějky či výkony profesionálních publicistů Peheho a spol.

Takže dneska si dovolím ten původní význam slova „blog“ rehabilitovat a zapsat události mýho všedního dne.

Moje odhodlání každej den ráno šlapat aspoň dvacet minut na chodícím pásu prošlo dneska zkouškou vůle. Fakt se mi nechtělo. Nicméně zkouška vůle dopadla dobře, ovšem za tu cenu, že už jsem byl v časovým presu, takže jsem nemohl jít do práce pěšky, tudíž jsem jel autem a dalších dvacet minut pěší chůze jsem nepřidal. Přemejšlel jsem zrána, co je pro to moje odhodlání strávit aspoň nějakej čas dne pohybem lepší, zda těch dvacet minut na chodícím pásu či těch dvacet minut chůze na čerstvým vzduchu. Pás to vyhrál, páč jsem si k tomu chození na pásu mohl pustit jednu epizodu Teorie velkého třesku, tu epizodu, kde si Howard sestrojí robotickou ruku ku sebeuspokojování, kterážto epizoda mi, nevím proč, přijde jako jedna z nejvtipnějších. Kdybych zvolil namísto těchto dvaceti minut na páse dvacet minut chůze, asi bych se tak nepobavil, ledaže bych snad cestou potkal ožralýho Márinku, kterej by mě pobavil tím, jak se v něm v těchto situacích míchá ta jeho pověstná elegance s tím jeho sakem a kloboukem s neelegancí zkárovanýho opilce, kterej vrávorajíc posílá lichotky každý ženský, která tou dobou pospíchá do práce. Posílání lichotek od opilců vůči chvátajícím ženám je koneckonců vždycky zábavné. Jak pro koho, dodávám, pro nezúčastněnýho pozorovatele určitě.

Den v práci nepřinesl nic, co by svádělo k litování či soucítění či podporování, tak ho pominu.

Kvečeru se na námku konalo přivítání vrchlabskejch sportovců, co šířili slávu města na olympiádě v Soči, a to už za zaznamenání stojí. Na námku víc lidí než na Pivních slavnostech, a to je co říct. Na námku stánek pivovaru Hendrych, a to se nedá pominout, páč po dvou šestnáctkách a jedné jedenáctce mi těch lidí přišlo ještě dvakrát tolik. Pokec s Láďou, kterej to organizoval. Smekání imaginárního klobouku, a to několikrát. Smeknul jsem Láďovi, protože to zorganizoval skvěle. Smeknul jsem olympijské vítězce Evě Samkové, s jakou grácií se fotila s kýmkoliv a jak vehementně se podepisovala až do ustrnutí ruky. A, ano, smeknul jsem i starostovi, kterej, ať si myslí kdo chce co chce, je politikem veskrze profesionálním, takže nabízenou příležitost k sebepropagaci využil do mrtě. Smeknul jsem pivovaru Hendrych, protože ta jeho šestnáctka je prostě mana nebeská.

Já jsem vtipkoval, takže jsem trousil hlášky typu: „Tyvole, před měsícem seděla Eva Samková na baru v Bottě a nikdo po ní žádnej podpis nechtěl a teď je na něj fronta.“ Anebo: „Jsem si myslel, že je Vrchlabí město alkoholiků. Ale asi ne, asi je tady víc sportovců, když je tady dneska víc lidí než na Pivních slavnostech. Anebo možná přece jenom je to město alkoholiků, když půlka lidí má v ruce kelímek s Hendrychem jedenáctkou.“  A taky: „Ts. Eva Samková dostala darem živýho koně. Tak snad se jí vejde do obýváku. Hehe, bude muset prodat telku, aby se jí do bytu vešel žlab.“ Myslel jsem si, že ty hlášky jsou vtipný, ale nikdo se nesmál.

No, a teď jsem doma a lituju, že nejsem jako Howard inženýr, že by se vlastnoručně sestrojená robotická ruka hodila.

Takže tohle je skutečnej blog. Můj deník. Třeskutě vtipnej, dospělej, smutnej, v pubertálních vztazích s imaginární robotickou rukou se motající. Můžete soucítit, litovat, podporovat.

Potkal jsem dneska ve Sklípku Ivoše. To bejval nějakej depešák. Seděl tam v rohu, čučel na bednu, v modrejch montérkách, na hlavě páčo barvy vyblitý, tedy jeho přírodní, s patláním na hlavě taky přírodním, evidentně vícedenním olejem z potu a zahulený atmosféry Sklípku.

„Čau, vole,“ říkám, „jaktože nejseš v černým?“
„Ále, uniforma jako uniforma, máš se?“

Ale jo, dobře. Ale stejně, když si vzpomenu na Ivoše na začátku devadesátek, v těch černejch hadrech, s vlastnoručně na tričku namalovanou růží, skoro stejně vyhlížející jako ta růže z přebalu desky Violator, v koženkový bundě se cvočkama, kterejma byly původně secvaknutý koženkový sedáky v autobusech Karosa, kteréžto cvočky z autobusů v širokým dalekým okolí tehdy, jen co se užitečnost těch cvočků mezi místními depešáky rozkřikla, hromadně zmizely, a tím pádem ty koženkové sedáky v těch autobusech vlály asi tak, jak na mně tehdy vlál černej montgomerák po tátovi, kterej jsem s velkým nadšením zabavil z jeho skříně s hodně moc starým oblečením, jak mi tehdy táta říkal, tak ten montgomerák sice Montgomeryho nepamatoval, ale zase tolik se s jeho dobou neminul. O dvacet let. V roce 1968 ten montgomerák tátovi posloužil jako revoluční oděv, kterým děsil Rusáky, mně v roce 1989 posloužil jako revoluční oděv, kterým jsem děsil komouše a jeho kariéra vrcholila v těch svobodnejch a sladkejch devadesátkách jako dle mého mínění vhodnej outfit pro depešáka. Hm, kde vůbec skončil ten plášť, kterej, když jsem pogoval na Střelnici na Personálního Ježíše, zajistil mi tím svým vlátím osobní intimní zónu velikosti minimálně metru čtverečního?

„Tyvole, trochu úpadek, ne?“, říkám. „Když jsme tady seděli před těma dvaceti léty, tak se to tady černalo, to byla nějaká blekselebrejšn, když jsme se sem všichni nahrnuli.“

„Tojo, pak jsme dostali na držku od skínů a byla to redselebrejšn.“, povídal Ivoš tak nějak bez zájmu a odevzdaně.

Zvláštní. Ten Ivoš před těmi léty, když člověk vyřknul cokoliv, co jen vzdáleně evokovalo depešáky nebo kjůry, tak dokázal hodinu mluvit o tom, co si Dejv patlá na hlavu a že na páčo á-la Robert Smith je nejlepší použít pivo s cukrem. Tedy jeho nynější shrnutí té tehdejší zabíjačky depešáků, kdy nám z našich účesů zbyly jen zplihlý emani, byť skvěle fixovaný těma potokama krve, co nám tekly z nosů a držek, jedním slovem, mi na něj přišlo docela úsporný.

„No, a jak se jinak máš?“, snažím se vykřesat aspoň zlomek těch tehdejších hodinovejch debat ve Sklípku u piva.

„Ále, strenžlav.“ A nic víc.

Hm. S tím neměl Ivoš, pokud vím, nikdy problém. Vzpomněl jsem si, že mezi místníma depešačkama byl horkým zbožím. Když chtěl sbalit brunetku Janu, tak se ostříhal, napatlal si na hlavu to samý jako Dejv, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Dejv.“ Brunetka Jana tehdy Dejva ráda. A když chtěl sbalit blondýnu Lenku, tak si polil páčo peroxidem, použil pivo s cukrem, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Martin.“ A Lenka ráda Martina.

„No, tak povídej, která že to paní ti zlomila srdce?“

Ivoš vždycky rád vyprávěl o svejch eskapádách, ať už s Janou nebo Lenkou. Jen o málo míň rád než o tom, co si kdo patlá na hlavu. Nebyly to pro mě vždycky příjemný debaty, protože i já jsem míval fantazie o těch místních depešačkách, takže až příliš detailní líčení těch eskapád mě tehdy trošku frustrovalo, zvláště poté, co jsem potom, co Ivoš pustil Janu k vodě, přestal bejt Dejvem, a coby Martin začal působit na Lenku, zkusil sbalit opuštěnou Janu. Jana mi tehdy, když jsem chtěl nahradit Dejva, řekla: „Hele, nezlob se, ty jseš… Já nevím, nějakej buzík z vilidžpípl v tom tvým kabátě.“  Hm, v roce 1992 jsem tím montgomerákem děsil depešačky… Takže jsem se cítil oprávněn vyslechnout jakoukoliv eskapádu po těch létech.

„Hele, vole, enžoj d sajlenc, jo?“ Řekl Ivoš a čučel dál na bednu.