Na přípoj do Trauče se na vlakáči v Kunčicích obvykle čeká přesně čtyři minuty.

Za ty čtyři minuty se dá kupříkladu: zabroukat si písničku od Mňágy Made in Valmez. Tak jsem učinil na tom perónu plným lidí vzhledu víceméně pochybnýho já.

„Dddddddd, dddddddd, dddddddd, dddddddd, dddddddd, dddddddd, ddddddddd, dddddddddd, ddddddddd, ddddddddd, ddddddddd„, tahle kytarová předehra se dá tím ddddddddd imitovat až do času 0:48, kdy je slyšet první zahoukání vlaku od Starý Paky někde před přejezdem v Hartě. „Jako je sama skála, tak jsem sám i já, jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já, jako je zrádná voda, tak zradím i já, zkouším se prokopat ven, zkouším se prokopat ven, zkouším se prokopat ven, o půl třetí na náměstí, ve Valašském Meziříčí, jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem, jé, nic mi není, přitom melu z posledního, těžko říct o tom něco konkrétního, stejná slova kolem, stejný tváře, a každej sám sobě jsme lhářem, a já už zase, zkouším se prokopat ven…“ A tak dále. Pak saxofonový sólo. A zase to o tom prokopávání. V čase 3:05 hudba končí a až do času 4:00 dobíhá song hlášením z nádraží ve Valmezu. Proto a jedině proto jsem si na nádraží v Kunčicích na ten song vzpomněl. Tenhle song je můj vlaksong. Vidím v dálce lokomotivu a už si zpívám o tom, jak jsem sám a prázdnej a zrádnej. A jak se prokopávám.

Mezitím:

Z nádražky vylezl týpek, kterej tvrdil, že je potomkem vechtra Pekárka, kterýmu vytrhl jeho poslední zub Jára Cimrman, jak je známo ze hry Divadla Járy Cimrmana Švestka. Ten pankáč, kterýmu to vyprávěl, tomu nevěřil, ale když na něj ten Pekárek mladší vycenil chrup s tím jedním posledním zubem, tak uvěřil. Věřit tomu ale nechtěl pankáčův kámoš hipík, kterej byl celej blbej z Boba Dylana, stejně blbej z Boba Dylana, jako ta holka z písničky Sametová od Žlutýho Psa. Ten hipík byl totiž celej blbej i z toho píváka v kelímku, kterýho si za těžkejch dvacet korun nesl z nádražky a velmi těžce nesl, že mu do toho kelímkáče Pekárek mladší drnknul, čímž se časy změnily a tenhle uctívač Roberta Allena Zimmermana se stal potomkem Cimrmana, páč tím jeho manévrem, jak se snažil uchránit kelímkáče, vyrazil Pekárkovi jeho trojku vpravo nahoře. Až pak ten hipík uvěřil.

Na druhý straně perónu pak docela dobře oháklej třicátník, inspirován slavným dvomuninutovým rande ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, provozuje své čtyřminutové rande. Stellou je v téhle scéně černovlasá holka s batůžkem. Ted vytahuje z aktovky bagetu a nabízí ji černovlásce ke kousnutí. Černovláska se s chutí zakousne, pak ale sousto vyplivne, páč je vegetariánka a v bagetě je plátek turistickýho salámu. Ted zachraňuje situaci pozváním do kina, ale úryvek z horroru promítaný z jeho ajfounu způsobuje černovlásce dávicí reflex, hlavně ta scéna, kdy se ten upír zakousnul do krku sličné děvy a její tepna reagovala výronem krve. Nabízený zákusek pak situaci nevylepšil, poněvadž čipsy vytažené z Tedovy aktovky nebyly příchuti česnekové, jak se on sám domníval, ale měly příchuť slaniny.

Robert v těch čtyřech minutách stačil říct třem různejm ženskejm, že ztratil spacák a že by bylo fajn, kdyby se mohl na fesťáku přifařit do jejich spacáku. Všechny ty rozhovory měly stejnej scénář.

Robert: „Krásná slečno, jedete na fesťák do Trauče?“

Krásná slečna 1, 2, 3: „Jasně, kam jinam, snad ne do Hosťáku, do tý největší díry z celýho širokýho okolí.“

Robert: „A jste soucitná?“

Krásná slečna 1, 2, 3: „Jsem soucitná.“ Krásná slečna 1 povídala: „Sakra soucitná.“

Robert: „Tak to je super, vezmete mě do vašeho spacáku?“

Krásná slečna 1: „No jasně.“ Krásná slečna 2: „Hm, hm, možná.“ Krásná slečna 3: „No, nevím, jestli jsem až tak soucitná.“

Větší či menší soucitnost slečen vzala za své, když zjistily, že ten oranžovej pytel, co ho má Robert opřenej o nohu, je Robertův spacák. Až na krásnou slečnu číslo 1: „Hele, kdybys ten spacák náhodou ztratil, tak mi zavolej.“

Můj vlaksong mě přivádí do vytržení. Maximálně u té části, kde se zpívá o tom, jak jsem zrádnej, obvykle přestávám broukat a začínám polohlasem zpívat. A jakmile přijde na to prokopávání, tak začínám ječet. Nikdy bych nevěřil, jak je to nakažlivý. Když zpívám podruhý „zkouším se prokopat ven“, přidává se Robert. Když potřetí, tak mladej Pekárek. Ten tedy zpívá: „fkoufím fe frokofat fen.“ A pak se prokopává pankáč a hipík a všechny krásný slečny a nakonec i Ted, a ve finále všichni ti lidé zjevu víceméně pochybnýho, co jich na tom nástupišti v Kunčicích je.

V čase 3:35 se mísí hlášení: „Přijeli jste do stanice Valašské Meziříčí, k nástupišti třetímu přijel osobní vlak z Buchovan, Hustopeč, Lipníku nad Bečvou, Hranic na Moravě,“ s hlášením: „Přijeli jste do stanice Kunčice, k nástupišti druhému přijel vlak ze Staré Paky, Martinic, Horní Branné, pokračuje do stanic Hostinné, Trutnov hlavní nádraží.“

Všichni lidé zjevu pochybnýho, co jsou sami sobě lhářem, se mezitím prokopali ven a cpou se i se svými aktovkami, batůžky a žlutými spacími pytli do vlaku do Trauče.

Lokálka z Vrchlabí do Kunčic je úplně narvaná. Koukám, že úmysl dojet do Trauče na fesťák vlakem pojalo dalších dvacet pankáčů, asi tak padesát nezařaditelných, zděšená paní s nákupní taškou z Lidlu (ta pojede asi jenom do Podhůří, tipuju), já, Robert, a ta holka, co bydlí naproti Sklípku. S nějakým týpkem.

„Hele,“ povídám Robertovi. „Není to ta holka, co jsme u ní tehdy kalili? Vošukal si ji vůbec?“

Robert se podíval na druhou stranu té drncající lokálky (to jsem nikdy nepochopil, jaktože tahle lokálka vždycky tak příšerně drncá, ačkoliv koleje se zdají být úplně rovnými) a povídá: „Vošukal, nevošukal, hlavně si ji měl vošukat ty.“

Jeden zvláště masivní drnc té lokálky způsobil, že jsem se praštil hlavou o okýnko, o které jsem byl opřenej, takže jsem zapomněl, že jsem chtěl Robertovi říct, že přece nejsem žádnej kazišuk… To je jedno. To o tom, jak jsem mu ji naservíroval, jsem už zapsal.

Holka, co bydlela naproti Sklípku, poslala přes celej vagón, jedinej vagón, kterým tahle lokálka oplývá, poslala Robertovi lehké pokývnutí, takovej typ pokývnutí, kterej mi zabránil, abych se Roberta znovu zeptal, zda ji vošukal. Vošukal, to bylo z toho pokývnutí zřejmé.

„Jdeme,“ řekl Robert.

„Kam?“, povídám.

„Támhle, dozadu, za Ráchel.“

Aha, holka, co bydlí naproti Sklípku, má jméno. Ráchel se jmenuje.

„Tak jo,“ povídám, a cpu se mezi těmi dvaceti pankáči a padesáti nezařaditelnejma, kteří jedou do Trauče na fesťák. Paní s nákupní taškou se taky cpe. Cpe se ke dveřím. Jak jsem říkal, jede do Podhůří. Nikdo s nákupní taškou z Lidlu přece nemůže jet na fesťák do Trauče.

Lokálka se skřípěním zastavuje na zastávce Podhůří a já propadám nostalgii. Zastávka Podhůří… Tam vystupovaly všechny ty fanynky Bradleyho Strattona. Hned vedle zastávky Podhůří totiž býval klub Doktor Max, toto jméno bylo proslulé už dávno předtím, než se tak pojmenovaly ty lékárny. Přemejšlel jsem o tom, proč tehdy majitel nazval ten podnik, kterej byl něco mezi diskotékou, hudebním klubem a nálevnou, zrovna Doktor Max. Maximální zábava. Maximální zapomnění. Anebo šifra pro Doktor Koks? Pro mě ty první dvě varianty. Ale jak mi tehdy před lety Robert vyprávěl, tak správně byla ta šifra. Pak, mezi dalšími dvěma drncy, jsem přemejšlel o tom, jestli náhodou ten člověk, kterej později použil ten název Doktor Max pro ty lékárny, nebyl vlastně klientem té diskotéky, toho tamního zákulisí, které začínalo za dveřmi „Personál a V.I.P.“, a s poťouchlostí vlastní lidem, kteří za ty zázračné dveře někdy vstoupili, použil potom po krachu diskotéky/hudebního klubu/nálevny/šifry pro Doktor Koks ten osvědčenej název pro tu síť lékáren. Bylo by to logické.

Z Robertova deníku:

„Jeli jsme okolo Maxe. Tak jsem vzpomněl na ty dveře s nápisem „Personál a V.I.P“, za který Dan nikdy nevstoupil. Hovno Doktor Max, Doktor Koks to byl. Tlumený světlo, pohodlný sedačky, ambientní hudba. Nekonečný lajny.“

Využili jsme těch dvaceti vteřin, kdy lokálka stála v zastávce Podhůří, než se paní s taškou z Lidlu došourala ke dveřím, a přes všechny ty pankáče a nezařaditelné jsme se dotlačili k Ráchel a k tomu týpkovi, s kterým byla v tom vlaku. Mě fascinujou tyhle chvíle, kdy všichni vědí a někdo neví.

„Čau,“ říká Robert Ráchel, „jak se máš?“

A já slyším: „Udělal ti to někdo od té doby tak dobře jako já?“

„Nazdar, dobře, Roberte, tohle je Robin, Robine, tohle je Robert.“ Robin hodí nezúčastněnej pohled a pokývne a řekne něco mezi „Čau“ a „Au“ a prohrábne Ráchel kozy, zřejmě podvědomě, aby ukázal, kdo je na tomhle hřišti pánem. Ráchel se stejně podvědomě ožene, aby ukázala, že si někdo docela fandí.

A já slyším: „Tenhle? Ne.“

A Robert povídá: „Tohle je Dan.“

A já slyším: „Ten, co by ti to býval udělal, kdyby nebyl kazišuk.“

A Ráchel povídá: „My se přece známe.“ Anebo: „My se neznáme.“ Nevím, zrovna jsem si drncnul o Robertovu hlavu, takže je možné, že jsem neslyšel dobře.

Ale vlastně slyším: „Jo, to je ten, co promrhal svou šanci.“ Anebo: „Promrdal svou šanci.“ Další drnc.

Snažím se konverzovat: „Ty musíš bejt Ráchel.“ Robin znovu hrabe, Ráchel se tentokrát neohání.

„Víš,“ povídám, „je to dost neobvyklý jméno. To tvoje. Ráchel. Židovský.“

„Daniel je pokud vím taky židovský,“ řekla mezi dvěma drncy. Jeden z těch drnců způsobil, že jsem se dost hustě praštil do hlavy o tu tyč, které jsem se v lokálce usilovně držel. „Au,“ řekl jsem, a rozhodně to neznělo jako „čau.“

„Ale ne tak židovský jako Ráchel,“ povídám, „a navíc, o mně nikdo nenapsal písničku. Ráchel, hvězdu na čele máš, barvu žlutou má, kam se podíváš má Ráchel, smutná je černá, smutná je černá,“ zpívám do toho drncání hit od Oceánu. „Já mám radši tu singlovou verzi s metronomem a kytarou, na desce už metronom a kytara nezněly,“ povídám.

„Nesnáším tu písničku,“ křičí mi do ksichtu Ráchel.

Neposlouchám. Vzpomínám na koncert Oceánu v kině v Hostinným. Taky jsme tam jeli vlakem. Zpátky jsme šli pěšky. Mára tam v příkopu ohnul Hanu a pak nás ostatní zapřísahal, ať nikde neventilujeme, že ji ohnul. „Proč?“, ptal jsem se ho, „není tak hnusná, aby ses za ni musel stydět.“ „No, ona je otázka, kdo za koho se stydí,“ říkal mi významně Mára. „Drž hubu, jo?“ „Jo,“ řekl jsem mu tehdy. Pak jsem potkal Hanu. „Co Mára?“ zeptal jsem se jí. Zrudla a neodpověděla. Mára mi pak řek: „Ty seš čůrák, co?“ „Co?,“ nechápavě jsem odpověděl. „Se se mnou rozešla.“ „Noaco,“ řek jsem, „stejně je hnusná.“ „Je,“ řek Mára, ale stejně mi dal přes hubu.

„Cože?“, říkám.

„Tu písničku nesnáším,“ opakovala Ráchel.

„Proč?“, zeptal jsem se a ve chvíli nepozornosti jsem dostal další ránu do čela od té trubky.

„Jmenuju se po babičce. Měla žlutou hvězdu. Chcípla v Terezíně, jasný?“

„Jasný,“ povídám, a nadále už nemám co říct.

Lokálka zastavila v Kunčicích, vystoupili jsme na perón, a já se zeptal Ráchel, jestli jede do Trauče na fesťák. Prej ne, jede s Robinem k jeho babičce do Kunčic.

„Škoda,“ povídám.

„Proč?“, zeptala se.

„Áále, mohli bysme pokecat,“ říkám.

„Hošku, tys svou šanci na pokecání prokecal. Určitě pamatuješ.“ Robin jí nyní namísto koz prohrábl rozkrok. Neošívala se.

„Pamatuju,“ povídám.

Ráchel mi věnovala pohled možná soucitný, možná útrpný. Začala zpívat: „Hvězdu, na čele máš, Daniku, hvězdu na čele máš.“ A odešla jako jedna z mála lidí, co byli v té lokálce, směrem k nádražce v Kunčicích a pak k východu. Ještě se jednou otočila a pak zmizela v průchodu. Všichni ostatní pankáči a nezařaditelní a já a Robert jsme čekali na přípoj do Trauče.

„Tyvole, to bylo divný,“ povídám Robertovi.

„Co?,“ ptal se mě.

„No, jak začala zpívat tu písničku od Oceánu, co ji nemá ráda, Ráchel, jen místo Ráchel zpívala Daniku.“

„Co?, nerozumím,“ říkal Robert.

„No,“ otočila se na mě a zpívala: „Hvězdu, na čele máš, Daniku, hvězdu… To je nějaký znamení nebo co?“

„Jediný znamení je,“ říkal Robert s poťouchlostí vlastní lidem, kteří kdy vstoupili za ty tajemné dveře „Personál a V.I.P.“ v diskotéce Doktor Max, „že máš na hlavě slušnej šlinc od tý trubky z vlaku, jak si do ní narazil při tom drncání. A, ano, ten šlinc vypadá jako hvězda. Rudá, ne žlutá.“

Z Robertova deníku, pokračování kapitoly 1.

On v tom ale občas byl nevinně. Jako. Ženský jsou soucitný, ale některý jsou krávy. Jako když jsme byli v Maxovi na koncertě Cirkusu Praha. Brad Stratton, zpěvák týhle kapely, byl z Ameriky a byl fakt lepidlo na ženský. Celý autobusy a taky vlaky a pár osobáků z Prahy, všechno plný ženskejch, který si doufaly, že na venkovským koncertě Cirkusu Praha bude menší konkurence uháněček Bradleyho Strattona, dorazily na tu akci. Jeden autobus těch ženskejch zaplnil první dvě pištící řady v kotli, druhej autobus se takticky shromáždil u východu ze šatny, vlak měl zpoždění, takže mu nezbylo než oplendovat po koncertě u baru, někde na druhým konci. Na prvním konci jsem seděl s Danem a Bradleym a s Danovou ségrou a s Beneškou a s jedním osobákem. O Bradleyho sváděly místy nečistej boj Danova ségra s Beneškou a osobákům tak nezbylo, než vzít zavděk naší společností. Autobusy, vlaky i osobáky se tak zjevně se svým předpokladem ohledně uháněček přepočítaly. Ten první osobák na to šel takticky. Dvě z těch bab se nalepily na Ponocnýho a dvě na nás. Cíl byl ale jasnej, jen Dan to netušil.

Na nádraží byl fakt nával. Stáli jsme ve frontě na jízdenky a já jsem se konečně vyklidnil, nemám rád, když nestíhám. A tak, potom, co jsem se od našeho zběsilýho placení těch píváků v Kufru konečně vyklidnil, povídám Robertovi: „Jakej kazišuk, vole? Jedem snad do Trauče na fesťák, ne? Tuhle babu z Kufru můžeš klidně vojet jindy, ne?“

„Jsem ti říkal, že mám v Irsku Šinéd, ne?“, povídal Robert.

„Vždyť jo, a já jsem to vzal zodpovědně a dávám na tebe pozor.“

„Jasně. Hele, pamatuješ, jak jsme byli v Maxoj na Cirkusu Praha?“

Jak by ne. Jen jsem v tý frontě na vlak nevěděl, proč si na to vzpomněl Robert. A co by to mělo mít společnýho s tím, že mě opakovaně nazval kazišukem. Jako uznávám, byl jsem ukázkovým kazišukem, když jsme byli tehdy u tý baby naproti Sklípku. Místo abych se zdekoval, tak jsem tam posedával na židli a chodil si do lednice pro píváky. Ale zase na druhou stranu, svědomitě jsem mu ji doručil do Rokáče, sice netuším, jak to s nima dopadlo, když jsem se tamodtud ihned po tom, co jsem mu ji přivedl na zlatým podnose, vytratil, ale svědomí mám čistý. Celou dobu, co jsme tam s tou holkou šli, jsem do ní hučel, že Robert je fakt dobrej týpek. Tipuju, že ji nakonec vošukal. Ale nevím, nikdy o tom nemluvil.

Tehdy, na koncertě Cirkusu Praha v Maxovi, jsme seděli na baru, a měl jsem z toho docela dobrej pocit. Robert přitáhl nějaký dvě baby a docela dobře jsme se bavili o Pixies.

„Žeru Pixies,“ povídala jedna z nich.

„Tjo, nekecej, já taky. Nejlepší od nich je Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven.“

„Tss, to jsou největší sračky,“ řekla, odfrkla si a polila se džintonikem.

„Počkej,“ povídám. „Monkey Gone to Heaven, to je velká filozofie.“ A začal jsem si zpívat: „If Men is five, If Men is Five, If Men is Five, If Men is Five, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, and When the Devil is Six, Then God is Seven, Then God is Seven.“ Fakt jsem se do toho položil, až jsem křičel. „Vždyť to je fakt optimistický. Ďábel je jen šest a Bůh je sedm. Rozumíš?“

„Sračky,“ křičela skoro stejně nahlas jako já jsem předtím křičel o tom Bohovi sedm.

Můj následnej monolog o genialitě té zkratky od Blacka Francise, kterej tak pěkně v tom songu seřadil toho člověka, ďábla a Boha na stupnici od pěti do sedmi, už moc neposlouchala, protože spadla z barový židle a vstala někde vedle Brada, kterej na ni útrpně shlížel.

Já jsem nakonec z toho koncertu Cirkusu Praha neměl nějak špatnej pocit. Docela jsem se bavil. Tahleta holka z osobáku nakonec někam zmizela a my jsme seděli dál na baru. Pak někam zmizel i Robert a mně přišlo, že jsme se tam s Bradem a ségrou a Beneškou docela dobře bavili. Beneška zajistila Bradovi ubytování na Liščí farmě, a pořád mu to připomínala, že by prej bylo dobrý si už zavolat taxíka a Brad říkal, že je času dost a ségra neříkala tak nějak nic.

Z Robertova deníku:

Dan netušil, o čem jsme se na tom baru bavili, když byl na hajzlu. Brad povídal, že docela dobrá kapela od nich z Ameriky jsou Pixies. „Kromě songů Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven, to jsou sračky.“ Povídal Brad. Pak se tam bavil s tou krávou z Prahy, ta potom odpadla a já jsem ji potkal před hajzlem. „Here Comes Your Men jsou sračky.“ Vykřiknul jsem jí do ksichtu. „To jo,“ řekla. „Kde je Brad?“ „Odešel s Beneškou,“ řek jsem jí. „Hm.“ „Jsem jeho kámoš.“ „Hm.“ Rozdali jsme si to v osobáku. Byla to kráva.

Já jsem měl z toho koncertu Cirkusu Praha fakt dobrej pocit. Příjemně jsem se ožral a pak jsem šel domů, ráno jsem se vzbudil a z pokoje od ségry vyšel Bradley Stratton. Dali jsme snídani a máti se ho ptala, jestli chce čaj. Řekl že yes. „A sypanej?“, máti předváděla pantomimu, která měla představovat sypání čaje, ale já jsem měl spíš pocit, jako by předváděla masáž mírně ztopořenýho penisu, „anebo pytlíkovej?“, a máti předváděla pantomimu, která měla představovat máčení čajovýho sáčku v horký vodě, ale mně přišlo, že předvádí pantomimu masáže plně ztopořenýho penisu.

„Jasně, že pamatuju na koncert Cirkusu Praha, ale co to má společnýho s čímkoliv, o čem jsme mluvili?,“ ptal jsem se Roberta v tý frontě na vlak do Trauče.

„S tím kazišukem,“ povídá Robert. „Jakože narozdíl od Benešky jseš v tomhle oboru fakt dobrej.“

Ještě dvě pivka v Kufru a jedeme!

Robert buď z opilosti, anebo s úmyslem, aby se ta servírka byla nucena s hadrem sehnout nad náš stůl a vyvalit ty její obří kozy do výšky našich očí, zvrhává pivo.

„Ty vole, to brzo,“ nemůžu skrejt mou rozjařenost. „To to bude na fesťáku lítat.“

„Nojono, tady maj ňáký křivý stoly.“

Servírka hledá hadr, při tom vrtí zadkem, překvapivě švitoří. Pro mě překvapivě, čekal bych spíš nějakou litanii o ožralejch debilech, který jsou vožralí už v pátek odpoledne. Robert překvapenej není. Je to prostě kanec.

Koneckonců právě proto jsem po létech řek, že s ním na ten fesťák do Trauče pojedu. X let předtím jsem na ty jeho výzvy reagoval tak, že už jsem starej na to, abych tam někde na Bojišti chrápal v bahně, páč by mi tam stejně ukradli spacák, jak se mi to stalo v roce 1996.

„No ty vole. Já si nechávám krást spacáky v Trauči úmyslně,“ řekl mi Robert při jeho loňský výzvě. „Ženský jsou soucitný. Když ti někdo ukradne spacák, tak se vždycky nějaká najde, která tě nechá přespat v tom jejím.“

„Tak proč tam teda nejedeš rovnou bez spacáku?“, ptal jsem se ho vloni, když líčil, jak sofistikovaně si ty spacáky nechává ukrást. Když říkal, že si vždycky najde nějakou partičku pankáčů a poblíž ní ten spacák ležérně pohodí, a spacák pak spolehlivě maximálně do dvou minut zmizí. „To jsou docela zbytečný výdaje za ty spacáky, ne? Přijedeš bez spacáku a roštěnce řekneš, že ti ho někdo ukrad, finito.“ „Ts, to je psychologie, vole. Ženský jsou soucitný, ale ne blbý. Musíš bejt přesvědčivej.“

Švitořící servírka z Kufru se shýbá a valí. Robert ke mně posílá takovej ten pohled, kterej říká: „Koukni na ty dudy.“

Když odešla, tak říkám: „Dobrý kozy. Žes vylil toho píváka schválně, žejo?“

Robert: „Sem vožralej.“

Tak asi jo. Ženský přece nejsou blbý. Musí bejt přesvědčivej. A to nemůže bejt, když je ožralej. Což, pravda, trochu nekoresponduje s naší následující debatou, kterou vyvolalo rádio Černá hora. Pouštěli tam Enjoy the Silence od Depešáků a já jsem prohodil, že Violator je stejně jejich nejlepší deska. Na to pak Robert dlouhé minuty vysvětloval, že je logický, že si myslím, že Violator je nejlepší deska od Depešáků, poněvadž nás oba zastihla v době devadesátek, kdy jsme se zbavili okovů, byli v pubertě či lehce za ní, město bylo plný stejně starejch depešaček a aspoň průměrná znalost textu písničky Personal Jesus, kterou pak mohl člověk prezentovat zpěvem, nebo spíš ječením „juráun, prsonal džízus, soman to hýr jor prejers, somon vů kers“ na diskotéce na Střelnici, přinášela obdivný pohledy těch depešaček, v lepším případě nějakou depešačku po boku, která podléhala dojmu, že ten personal jesus jseš ty. Celá ta Robertova promluva se mi jevila docela filozoficky a dá se říct logicky. Rozhodně ne ožrale. „Je přece logický, že za nejlepší desku od Depešáků považuješ Violatora a ne Black Celebration nebo Music for the Masses. Jako, jsou obě dobrý, ale vyšly, když s byl na základce. Žádný emoce s nima, maximálně handrkování s petšopákama v osmičce, jestli jsou lepší Pet Shop Boys nebo Depešáci. A ty desky potom, to už ti bylo dvacet, takže taky mimo. No, vzpomeneš si na nějakou z nich?“, ptal se filozoficky logicky Robert. „No, jenom na stojedničku,“ povídám. „A to se nepočítá, to byl jen výběr. A navíc vyšla ještě před Violatorem, takže seš úplně mimo.“ uzavřel debatu logicky filozoficky Robert.

Přiznávám, Robertovo kanectví bylo tím důvodem, proč jsem mu po těch létech řekl: „No tak jo, pojedu letos do Trauče s tebou.“ Proč by nakonec odlesk jeho loveckejch schopností nedopadl na mě.

Dali jsme v Kufru ještě jedno pivo a Robert pokračoval v proslovech, který jsem přičítal jeho ožralosti.

„Sem vožralej, ale musím se držet zkrátka. Mám v Irsku holku. Šinéd. Skvělá baba. Hele vole, dávej na mě pozor. Letos nesmím ztratit spacák. Fakt ji miluju. Přijel jsem na poslední fesťák. Abych pokalil s Honzou a s Jirkou. Tys byl vždycky takovej kazišuk, takže jsem rád, že jedeme spolu. Fakt. Ale nebyl bych nasranej, kdybys nejel, fakt ne. Když tady zůstaneš a dáš nějaký píváky za mě, tak to pochopím.“

Já, a kazišuk? Říkal jsem si. Nojo, možná tehdy, když jsme skončili u tý holky, co bydlela naproti Sklípku.

Přemejšlel jsem o tom, jak tam tehdy Robert s tou babou provozoval na gauči hru na dudy, zatímco já jsem seděl na židli, pozoroval tu symfonii, třímal v ruce zteplalýho píváka a říkal: „Noc je mladá, deme do Rokáče.“ A když na to nikdo z těch dvou nic neříkal, tak jsem si šel do kuchyně do lednice pro pivo. A když jsem se vrátil do toho pokoje, Robert tam nebyl, tak jsem se tý holky ptal, kde je Robert. Prej v Rokáči, říkala ta holka. A dodala: „Tak jsme si tu zůstali my dva. Co budeme dělat?“ „Jdeme do Rokáče,“ řek jsem a šli jsme.

„Hele vole,“ povídám Robertovi v Kufru. „Za chvíli jede vlak do Trauče.“

„Jak jsem říkal, kazišuk.“ Povídal Robert. A poslal té servírce s dudama útrpnej pohled.

„Hele, Robe. Máš v Irsku Šinéd,“ povídám.

„Kazišuk.“ Řekl Robert.

Z Robertova deníku:

Já se z toho Dana picnu. Letos z něj vylezlo, že se mnou teda do toho Trauče pojede, ale jen když mu seženu babu. Tak jsem to vzal zodpovědně a jako nějakej vožralej idiot rozlejvám hned v Kufru píváky. Přesně jak jsem čekal. Baba s hadrem přišla a valila na něj kozy. A von nic. Jako tehdy u tý baby naproti Sklípku. Rozdělal jsem mu tu babu, a když šel pro to pivo, tak jsem jí řek, že jsem „jako unavenej“ a „jako jdu do Rokáče“ a že Dan je fakt skvělej týpek a von se pak s ní za deset minut objeví v baru. No, co jsem měl dělat jinýho, než ji pak v Rokáči vošukat na hajzlu, když ji měl tak slušně rozdělanou a nedodělal ji. To jsem jí nemoh udělat!

Pokračování příště