DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

O neveselých sci-fi filmech a jejich proměně v realitu

„Nějak nakopnout se potřebuju,“ říkal jsem si, když jsem šel na pivo do Partyzána výjimečně hned po práci a s noťasem v kabele. A neměl jsem na mysli, že se nakopnu zvýšenou konzumací píváků, ale tím, že otevřu noťas a po tom, co mám několikadenní pocit, že cokoliv dělám, je zoufale netvůrčí, tak ho otevřu a samo od sebe se ze mě vysype něco tvůrčího. Nějaká zimní povídka nebo tak nějak. Samo to ale nějak nejde. Divím se, že se tomu divím. Tak jsem asi tak hoďku víceméně čuměl před sebe a říkal jsem si, že mě přece musí něco kopnout. Něco odposlouchám od vedlejšího stolu. Nebo mi nějakou asociaci přihraje nějakej song z rádia. Nebo něco.

Ale ono nic. Anebo alespoň nic, co by mě opravdu nakoplo.

Chvíli jsem přemejšlel o tom, jak se nám zhmnotňujou ty neveselý sci-fi filmy. Ten film se Stallonem, jak ho nějak probudili v té sterilní budoucnosti. Nebo Total Recall. Taky Minority Report. A vlastně i Matrix. Ty filmy s tou aseptickou společností, kde si nikdo neuvědomuje, jak je ta aseptická společnost totalitní. Všude plno udělátek a všelijaké zábavy, ale jakmile se člověk z jakýhokoliv důvodu nezdá bejt začleněnej, tak to má sakra těžký. Nakonec jedinou společnou věcí všech těch filmů je to, že někde v podzemí nějak přežívají ti nepřizpůsobiví. Takže nějaká naděje tam je. V té špíně a chaosu. Jen je ten život v podzemí sakra těžkej a nebezpečnej. Co mě nicméně poněkud znervózňuje, tak to, že já sám mám pocit, že současnost není od toho dokonalýho aseptickýho světa až tak vzdálená. A rozdíl není ani v tom, že když člověk akceptuje pravidla hry a podvolí se, tak si vlastně nemá ani nač stěžovat. Drž hubu a pracuj a užívej si relativního pohodlí. Asi to je nakonec i lidská přirozenost, že pro drtivou většinu je přínosnější vrabec v hrsti než holub na střeše. Dneska, v objetí všelijakých státních dober, kdy  většina akceptuje, že je jí jedno, že majitel hospody nemá mít právo rozhodnout, jestli se mu bude v lokále kouřit nebo ne, anebo že má být tak odvěká a přirozená lidská činnost, jako něco koupit či prodat, pod online dohledem státu, tak se koneckonců nedivím tomu, že ten gulášovej socialismus přežíval čtyřicet let. Je to vlastně pořád stejný. Měl jsem pár let za to, že něco jako svoboda je pro obyvatelstvo důležitou hodnotou, ale byla to jen iluze. Obyvatelstvo klidně prodá za žvanec svou babičku. Tak to je. Tímto se tedy asi omlouvám mým rodičům, které jsem v porevolučním nadšení kritizoval za to, že za sociku drželi hubu a krok.

Já bych tak hrozně chtěl bejt optimistou. Tím typem člověka, kterej, když pomine to, že každej má auto a co neděli naplní auta ohromnej kufr žrádlem, tak prohlásí, že od dob sociku se nějak významněji změnili lidé i uvnitř. Ovšem víkendová cesta autem k babičce mi ty zbytky optimismu zase trochu vymazala. Bože, toho bordelu v příkopech. To nebyla tu a tam flaška a výjimečně nějakej ten igelit. To byl souvislej bordel. V době, kdy je co pět kilometrů nějaká vesnice a v té vesnici hned u silnice kontejner na odpad. Na tříděnej odpad. Já pro to nemám vysvětlení. Mně prostě nikdo nevysvětlí to, že někdo vyhodí z auta petku, co petku, celej pytel petek, když o kilometr dál je ves s nádobou na petky, která je funkční nonstop. Jedinou činností navíc, kterou by ten dobytek házející bordel z okýnka musel udělat oproti nabízející se možnosti vyhodit petku z okna, by byla ta, že by přibrzdil u kontejneru. A pak má mít člověk iluze, že těmhle dobytkům, kterejm je zatěžko přibrzdit a vystoupit z auta, by nemělo bejt jedno, že se ty neveselý sci-fi filmy stávají pomalu realitou.

A pak člověka napadají takové blbosti, že by to snad i chtělo nějakou tu katastrofu, nějakou malou válku nebo něco takovýho, aby se těm dobytkům rozsvítilo.

Nicméně, ani v tomto nemám iluze. Obyvatelstvo, kterýmu je svoboda (a tím pádem i nějaká ta zodpovědnost, jsou to spojité nádoby) vlastně šumafuk, by i tu malou válku nebo katastrofu nějak prošvejkovalo.

Nicméně, aspoň ty příkopy by mohly bejt za časů nějaké té malé války uklizené. Však do čeho než do petek (a v čase opravdové nouze i do igelitových pytlíků) stáčet tu načerno vypálenou pálenku a ukradenou naftu?

O Star Wars a Dusilce a chcíplým telefonu a pracovním útlumu

Ajaj, plánoval jsem, že obnovím můj blog v plné parádě, tedy že budu chrlit takřka denně moudra. A v poslední době jsem nic nevychrlil. Ne že by nebylo co. Když jsem o tom chvilku přemejšlel, tak jsem zjistil, že mi v tom trochu brání pavlovovův reflex. Totiž: psaní mouder mám tak, jako ti Pavlovovi psi měli spojené slintání při těšení se na žrádlo s rozsvícením se světýlka, tak já mám psaní mouder spojeno s třetím kouskem a krabkou cigaret. Kousky i cigára bych chtěl s novým rokem omezit, takže tím pádem mi taky bliká světlo a říká: „Nic nepiš, páč v tom případě by sis musel dát nejméně tři kousky a krabku.“ Nonic, dnes třetí kousek do hrdla zahučel a krabka právě zakoupena nová, tak mi žádné světýlko v psaní mouder nebrání.

Byl jsem se synovcema na těch novejch Star Wars a byl jsem nadšen. Ne že by šlo o nějakou originální zábavu, ale když ta zábava vpodstatě kopíruje tu původní ověřenou zábavu, tak proč být nespokojen? Takže: máme tady mladého člověka z planety plné písku, který ovládá Sílu. Že je to teenagerka a ne dítě, je jen nepodstatnej detail. Máme tady nějakého týpka v masce, kterej vlastní Hvězdu smrti, byť ta hvězda smrti je vlastně planeta. A máme tušení, že mezi těmito osobami je nějaké příbuzenské spojení. K tomu všechny ty meče a roboty a Hana Sola, kterej vypadá furt dobře a princeznu Leiu, která nevypadá tak dobře jako zamlada. K tomu navíc třidéčko, které v tomto případě přidává vskutku další rozměr. Já jsem si to užil. A to, že sedmiletej synovec Honzík se v dramatickejch scénách dramaticky tulil k mé zaprášené mikině, aby si pak stěžoval, že nevidí přes třidé brýle, byl nakonec takovej milej bonus oproti tomu, že jsem předchozí díly sledoval v netulivém osamění.

Se ségrou jsme byli v Bowlu na koncertě Lenky Dusilový. Ségra totiž, potom, co usoudila, že když jsou její synové dostatečně velcí na to, aby se strejdou jezdili do kina na Hvězdný války, tak jsou i dostatečně velcí na to, aby ona mohla vystoupit z role matky, kterou mají furt za prdelí, vyhlásila rok 2016 za rok kulturní obnovy. Moje ségra byla v mládí velice kulturním člověkem. Nebylo fesťáku či koncertu, kde by se neukázala a zrovna tento rok usoudila, že by se na kulturní trajektorii mohla po létech v roli vzorné matky vrátit. První vlaštovkou bylo, že jsme se dohodli, že k Vánocům si vzájemně pověnujeme kulturní statky, takže ona ode mě dostala lístek na Kjůry a já od ní lístek na Lucii a tudíž jsou minimálně dva koncerty, na které spolu vyrazíme jak zamlada. Tu Dusilku jsme si dali tak nějak navíc. V Bowlu jsme byli poprvé a vzájemně jsme se ujistili, že kdyby ten Bowl byl ve Vrchlabí v roce 1993, tak jsme tam pečení vaření a vůbec bychom nebyli nuceni absolvovat dobrodružné výlety do trutnovskýho Endu anebo do Huntířova anebo do lomnickýho Aionu. Nicméně, nyní Bowl je, zatímco kde Endu a Hunťáku a Aionu je konec. Koncert jsme strávili u stolku, nikoliv na parketu, a to proto, že zaprvé: současná hudba Dusilky, ačkoliv tedy ten její hlas je boží, nás zas až tak ze židlí nezvedá, a za druhé: jak jsme spolu dlouho nikde nebyli, tak jsme se prostě zacyklili ve vzpomínkách a vzpomínali jsme. Na koncert Garáže v Endu, kde byl Ducháček úplně na sračky a nám to nevadilo (asi proto, že i my jsme byli na sračky) a na koncert Lucie v Hradci a na to, jak jsme spolu jeli na fesťák do Chrudimi, ale ségra na nádraží v Kunčicích potkala kámošku, která jela na fesťák do Lanškrouna, a tak se k ní připojila, zatímco já pokračoval do Chrudimi, dopadlo to tak, že jsme se v neděli potkali na nádraží v Kunčicích a domů přijeli společně, čímž jsme uklidnili naše rodiče, kteří pak žili v tom, že jsem po celý víkend dával na mladší ségru pozor, přesně jak jsme se domluvili. A taky jsme si říkali, jak ti naši rodičové byli tolerantní, když nás, kteří jsme byli ve věku někde mezi mladistvostí a zletilostí, na ty fesťáky pouštěli. A to, v jak zbědovaném stavu jsme z akcí přijížděli, přehlíželi.

Chcípnul mi telefon. Dal jsem ho do nabíječky a on se nanabíjel. Člověk si pak najednou uvědomí, že bez toho telefonu fakt už neudělá nic. Třeba já jsem zvyklej si na spaní pustit nějakou audioknihu. Už dlouho. Rok nebo dva. Zjistil jsem, že bez toho, abych si k usínání pustil nějaké uklidňující mluvené slovo, nejsem schopen usnout. Tak jsem si musel dát k posteli notebook a pustit si Clarksona z něj. Ráno jsem nevstal, protože kromě budíku v telefonu žádnej jinej budík nemám. Hned ráno jsem si v práci uvědomil, že bez telefonu už ani nezaplatím fakturu. Tak jsem hned ráno běžel zakoupit novej. Mno, a po spuštění novýho telefonu si nakonec člověk uvědomí, jak ho ten (pouhé tři roky) starej telefon vlastně sral, ačkoliv si to neuvědomoval. Najednou se všechno spouští hned. Najednou ho není třeba dvakrát denně dobíjet. Já jsem stoupencem toho, že by se nemělo plýtvat zdroji a věci používat dokud fungují. Takže novej telefon bych si býval nekoupil, kdyby fungoval ten starej. Nyní jsem nahlodán. I tak jsem ale chtěl jinej telefon, než od firmy Samsung, protože mě prostě vytočilo, že ten starej Samsung chcípnul tak nějak bez varování a neočekávaně. A to už byl jednou v opravě, měsíc po tom, co jsem si ho koupil, a navíc tehdy samsungovskej servis usoudil, že se nejedná o záruční opravu, a tak jsem ji i zacáloval. Když připočítám samsungovskej tablet, kterej chcípnul úplně stejným stylem a samsungovskej telefon mýho synovce, kterej měl stejnou závadu, tak jsem na korejce zanevřel. Číňani od Huawei snad budou lepším, i když stejně šikmookým, řešením. No, když je propaguje sám Jágr, tak to snad nebude úplnej šmejd.

Jsem v útlumu. V pracovním útlumu. Není nyní příliš práce a já vím, že by bylo dobré se soustředit na nějaké dlohodobější činnosti. Mohl bych si třeba připravit několik newsletterů do foroty. Mohl bych se konečně naučit, jak dělat PPC reklamu. Mohl bych na fejsbůky a tvitry postovat jeden post za druhým. Mohl bych psát firemní blogy (pravda, v tomto případě bych musel dát tři kousky a koupit si krabku). Mohl bych zeditovat ty stovky nových knih, které jsem nestíhal editovat v prosinci. Ale místo toho v práci prokrastinuju. Pořád si říkám, že jednou to musí přijít. To, že se ráno probudím, nabit energií a pustím se do toho. Zatím to magické ráno nepřichází. Tak snad třeba zítra.

Oprašuju si žebříčky

Takže Vánoce a Silvestr a pár dní volna v čudu. A ačkoliv já jinak pracuju rád a do úmoru, tak se mi zkraje ledna do knihkupectví vůbec nechtělo. Samé papírování, uzávěrky a vánoční davy zákazníků taky v čudu. A k tomu mám svátek a Vánoce a Silvestr a narozeniny naštosované do čtrnácti dnů, takže s vyhlídkou, že celej rok nebude co slavit. Tedy pakliže se Dynamo nezmátoří a něco nepředvede, jejich titul bych tedy oslavil.

I když… Posledních několik let Silvestra neslavím klasicky, tedy tak, že bych se zlil do bezvědomí, naopak, zavedl jsem si Silvestra jako den vysloveně pro sebe. Tak jsem vstal, skočil na chvilku do práce zaplatit všechny ty faktury, koupil si pár piv, usadil se do křesla a vrhl se na knihy, které jsem dostal k Vánocům a narozeninám. Venkovní rachot jsem nijak neobohatil, zato ten vnitřní, bytový, s vědomím, že 31. prosince se s rachotem tak nějak počítá a sousedé ho přežijí, ten ano. Měl jsem k rachotu skvělou příležitost. Otevřel jsem totiž knihu Depeche Mode Monument a abych k tomu čtení měl i patřičnou kulisu, tak jsem si rachotil všemi alby, které vlastním. Music For The Masses, 101, Violator, Songs Of Faith And Devotion, Ultra, Playing The Angel. Pěkně popořadě jsem si rachotil a k tomu pročítal tu obsáhlou knihu, která není ani tak životopisem kapely, jako spíš encyklopedií alb a všelijakých sběratelských archiválií. Ani jsem netušil, kolik existuje raritních singlů a dalších věcí. Vzhledem k tomu, že knihu dali dohromady němečtí autoři, tak se z ní člověk dozví, že v Německu byla a je kapela ještě populárnější než doma v Anglii (o mnoho více singlových no. 1) a vzhledem k tomu, že jeden z autorů je bývalý „dederon“, tak je vložena kapitola o tom, jak žili východoněmečtí depešáci za oponou. Prožil jsem při té kapitole takové trochu dejá-vu. Když tam autor popisoval, jak si depešáci z východu vyráběli všelijaké ty placky a spony a černé hadry, tak jsem si vzpomněl, kterak jsem si sám osobně někdy v roce 1988 vylepšoval koženkovou bundu po tatínkovi všelijakými vruty a cvočky, přičemž nejlepší byly takové ty svorky, které v autobusech Karosa držely koženku na sedačkách. Tehdy jsem hodně jezdil busem… A za mnou zůstávaly povlávající koženkové povlaky na sedadlech, zatímco v kapse mi cinkaly ty svorky, které se pak přicvakly na lem bundy a vypadalo to kůl. Taky jsem si vzpomněl, jak kámošovi Leošovi přivezl tatík kamioňák z cest kazetu MFTM a tahle jeho kazeta byla zdrojem všech vrchlabských kopií. A taky, jak jsem za stovku (a to tedy byly tehdy pořádný prachy) koupil od dalšího kámoše kazetu basfku s Black Celebration na jedné straně a s petšopákama na druhé. Petšopáci pak museli nedobrovolně uvolnit místo sto dvacáté páté kopii Music For The Masses z Leošovy originálky. Prostě Depeš, vole!

Při té příležitosti jsem si oprášil své osobní depešácké žebříčky:

Nejlepší album:

1) Violator - 1990 (zvukově bohatý vstup do devadesátek s několika skvělými hity)
2) Music For The Masses - 1987 (po předchozích deskách s pořád ještě jednoprstým primitivním zvukem první deska, kterou je třeba brát vážně, navíc se skvělým songem Never Let Me Down Again)
3) 101 - 1989 (živý nářez se spoustou hitů)

Nejlepší song:

1) Never Let Me Down Again (prostě to šlape)
2) Enjoy The Silence (na tu jsem se nejvíc natancoval na diskoškách na Střelnici)
3) Somebody (já vím, já vím, jednoduchý doják, ale díky němu jsem zasunul)

A pak tedy narozeniny a zase kniha, Encyklopedie Jamese Bonda. Vyčerpávající, se skvělými fotkami, bohužel dost zprzněné nakladatelstvím Mladá fronta. Neskutečné množství překlepů, gramatických chyb, místy dost krkolomný překlad, ale hlavně mnoho zprzněných jmen. Z Lazenbyho udělali Lazebnyho a tak podobně. U knihy za sedm stovek opravdu napováženou. Při té příležitosti jsem si ale aspoň prosvištěl své osobní bondovské žebříčky:

Nejlepší Bond:

1) Roger Moore (v jeho době byly bondovky prostě naprosto bláznivá bžunda)
2) Sean Connery (nejelegantnější a první)
3) Pierce Brosnan (za demolici Petrohradu)

Nejlepší Bondgirl:

1) Eva Green - Casino Royale (nádherná a osudová)
2) Carole Bouquet - Jen pro tvé oči (oduševnělá a tajemná)
3) Barbara Bach - Špion, který mě miloval (chladná a blonďatá)

Nejlepší Bondovka:

1) Zlaté oko (za demolici Petrohradu)
2) Muž se zlatou zbraní (Moore a Lee, skvělí protivníci)
3) Skyfall (skvělá podívaná, byť tedy s tím Craigem, kterej vypadá jak rusák)

Nejlepší Bondsong:

1) Adele - Skyfall (gradující a naléhavý a ačkoliv relativně nový, tak vskutku klasicky znějící)
2) Paul Mc Cartney - Žít a nechat zemřít (pěkný mix téměř romanticky znějící mezihry a úderného refrénu)
3) Tina Turner - Zlaté oko (pěkně odpodlahy)

No, a takhle se já na přelomu roku bavím. Oprašuju si žebříčky.

O nedostatku disciplíny a dalších drobných banalitách

Uf, uf. Gatě rozepnutý, břuch vyklenutý ještě více než obvykle. Tohle vánoční obžerství… Vánoční večeře, všude okolo tácky se všemožnými pochutinami, den poté rodinný oběd s ještě více tácky s cukrovím všude okolo, a já si říkám, sakra, to, že jsem v poslední době žral především saláty, je nyní úplně zdevalvováno. A to na mě ještě v lednici čekají všechna ta skvělá unikátní pivka, která přinesl Ježíšek, protože Ježíšek ví, co mám rád. A někde tam vzadu se ozývá to mé svědomíčko, svědomí, které oprávněně upozorňuje na ten můj nedostatek disciplíny.

Na druhou stranu, asi to se mnou nebude tak špatný, protože při vší úctě k té rodinné pospolitosti, k tomu, jak opět po roce radostí zářila očka mých synovců, tak největším zážitkem Vánoc pro mě byla půlnoční bohoslužba v evangelickém kostelíku na Strážném. Už když tam člověk přijel a viděl rozzářený kostel, jehož záři ještě umocnil úplněk, měsíc nad kostelní věží vypadal jak velká lampa, a ano, při troše představivosti jako kometa nad Betlémem. V kostele bylo lidí tak akorát, ani mnoho, ani málo, atmosféra skoro rodinná a byť se někam ztratily pro účel této bohoslužby vyrobené speciální zpěvníky, což způsobilo nedostatek slov při zpěvu některých písní, tak přesto jsem si z plna hrdla zapěl, protože Tichá noc a Narodil se Kristus Pán z nespeciálního evangelického zpěvníku nezmizely. Snad jsem to ostatním pěvcům tolik nekazil, když jinak zpívám pouze v koupelně a v autě. Kázání faráře Petra bylo citlivé i přiměřeně vtipné a zvolené téma, totiž postava Ježíšova otčíma Josefa, dobře vybrané. Byl to charakterní pán, a slova o charakterním pánovi, když se v tom našem současném zpravodajství hovoří zejména o pánech kvalit všelijakých, ale charakterem zrovna neoplývajících, to současné zpravodajství alespoň trochu vyvážila.

Dnes pak dvě drobné události, které mi stojí za zaznamenání, byť to mohou být banality.

Rozhodl jsem se, že na rodinný oběd přes kopec do Berlína půjdu pěšky, při vědomí, že švára má jistě ve sklepě skvěle vychlazené plzínky, a v tom případě by bylo auto zbytečnou přítěží. No, a nahoře na kopci, jak je podél lesa taková ta louka, po které se obvykle chodí, poněvadž jak je na sluníčku, tak to tam bývá méně rozbahněné než na cestě přes les, byla přepažena plůtkem, na kterém byly cedulky, že louka jest soukromým majetkem a průchod přes ni je zapovězen. Já, jako soukromého majetku ctitel, jsem plůtek nepřekračoval, tedy šel jsem cestou lesní, několikrát na cestě pokryté vlhkým zahnívajícím listím zavrávoral, polobotky si zabahnil a přes tu mou úctu k soukromému majetku jsem se sám pro sebe ptal, co majitele louky přimělo k tomu, aby tam ten plůtek postavil a cedulky namaloval. Kdyby mu tam rajtovali nějací tydýti na motorkách, to bych snad pochopil, ale jak může majitele rozčílit to, že mu tam chodí lidé, při tom vyšlapou cestičku sotva půlmetrovou a trávy asi moc neubude, když se vyšlapaná cesta tak jako tak vine pod větvemi stromů z kraje lesa, kde se asi ani moc sekat nedá. Přijde mi to jako naprosto zbytečnej šprajc, představuju si majitele louky, jak si říká: „Tak jsem jim to nandal, ať si chodí přes les a boty si zablátí a třeba i párkrát ústy zem poryjí.“ Majitel louky má jistě spoustu kvalit, ale empatie a velkorysost mezi nimi asi nebudou.

Druhá drobná událost.

Synovci dostali od Ježíška XBOX Kinect od Microsoftu, hrací konzoli, hrozně se z ní radovali a já jsem myslel, že než tam k obědu tou cestou necestou dojdu, tak už budou pařit hlava nehlava. Ale ne. To zařízení mluví řečmi všelijakými, česky ale nikoliv a jim se ani s pomocí rodičů nepodařilo ten bazmek za půl dne zprovoznit. I já jsem se s tím trápil snad půl hodiny (přitom si připomněl, že to s tou mou němčinou, kterou jsem kdysi mluvil docela obstojně, není až tak růžové) a až po tom, co jsem se nějak dovtípil, že v nastavení je třeba přenastavit jakési PAL 50 na PAL 60, se podařilo bazmek rozchodit. Jasně, čeština není žádný světový jazyk, ale člověk by předpokládal, že zařízení, které je určeno převážně pro děti, se zapne a funguje. A pakliže nefunguje, tak si i dítko prvního stupně základní školy někde přečte, v čem je pes zakopán. Nepřečte, pokud se už od mateřinky neučí anglicky nebo německy nebo francouzsky nebo čínsky. Jinak je to ovšem skvělej bazmek, to se musí nechat. Ovládání her pohybem těla považuju za technickej zázrak. A když člověk na místě běží čtyřstovku přes překážky, tak je pak docela slušně vyflusán, když není trénován, jako že já jsem rozhodně netrénován. Flus flus.

Uvažuju, že po tom výkonu, který snad přece jenom ty důsledky toho obžerství trochu zmírnil, budu moci svědomíčko, svědomí přemluvit k trošce toho nedostatku disciplíny. V lednici na mě čekají: Hendrych 16, pivo Striped Horse z Jižní Afriky, Starobrno Reserva 2015, Železnohorský vánoční speciál a plzínka ve speciální litrové lahvi i s bonusovým půllitrem.

Ještě lepší vánoční povídka s ještě lepší pointou

Bylo to dávno, dávněji, než bych byl chtěl.

Malý chlapec, ještě menší dívka, jeho sestra a jejich babička kráčejí o Štědrém večeru městem. Sníh šustí pod nohami, vločky se snášejí k zemi a pouliční lampy poblikávají. V parku vládne důstojné ticho a přes cestu přeběhla veverka. Chlapec s dívkou jsou poněkud nervózní. Na jednu stranu jsou rádi, že padá sníh, že viděli veverku a že si s babičkou cestou prozpěvují koledy, ale na druhou stranu jsou nedočkaví. Přijde domů Ježíšek? Z loňska si pamatují to nekonečné čekání. Tatínek míval, a to o štědrovečerní večeři ještě více než obvykle, ve zvyku jíst tak pomalu, že pomaleji to už snad ani nešlo. Pamatovali si, jak vloni tatínek do nekonečna labužnicky olizoval každou kůstku z kapra a jak každé to oliznutí kůstky trvalo snad hodinu a že maminka pro změnu trvala na tom, že než zazvoní zvonec a otevřou se dveře do obýváku, kde stál stromeček a pod ním ležely dárky, musí být umyté nádobí od večeře a ze stolu smeteny všechny drobky.

A babička? „Tak, děti, obejdeme si ještě jednou celý dům, ať se pořádně vyvětráme.“ Holčička se už hnala ke vchodu a trochu vzpurně si dupla, a když babička nadále trvala na tom, že celý ten činžovní dům a další čtyři činžovní domy okolo, které lemovaly malý dvorek, ještě jednou obejdeme, tak začala tiše natahovat. Ale co jí zbývalo, klíče od vchodu neměla, a tak musela, provokativně loudavě, našlapovat čerstvým sněhem deset metrů za babičkou s chlapcem.

Když jsme obešli dům, který lemoval dvorek zleva a dostali se na dohled oknům od našeho bytu, tak dostal chlapeček strach. Většina oken zářila světlem, ale okno toho našeho obýváku, kde by měl být ten stromek a pod ním ty dárky, bylo temné.

„Babí, babí, a jak Ježíšek tlefí do toho našeho okna, když je tam taková tma?“

„Neboj, Danečku, on trefí.“

Pak se najednou za oknem rozsvítilo. A chlapečka by se krve nedořezal. Napříč oknem byla zřetelně vidět dlouhá čára, takový stín, který podle malého chlapce vypadal nejpravděpodobněji jako velká prasklina, jako když nedávno trefil okno sousedů v prvním patře kopačákem a tatínek pak musel zaplatit sousedům zasklení toho prasklého okna.

„Babí, babí, on netlefil. Nalazil do okna a lozbil ho,“ zahalekal s obavami chlapec a rozběhl se přes celý dvůr směrem pod to okno, myslel si, že dole, ve sněhu, najde polámeného Ježíška, se zlomenou rukou nebo aspoň s prstem pořezaným od skla, ale nenašel tam nic. Ani stopu.

„Neboj, Danečku, Ježíšek proletí každým oknem a každou zdí a nic se mu nemůže stát. Je nesmrtelný a nezranitelný,“ uklidňovala ho babička a upustila od záměru obejít ještě další činžák, který lemoval dvorek zprava. Přece jenom, je-li zneklidněno jedno dítě, tak se to dá ještě zvládnout, ale když jsou neklidné obě dvě, tak je lépe procházku ukončit.

V kuchyni už bylo vše připraveno, šunkové rolky na stole, usmažené řízky z kapra již odpočívající v kastrole s pokličkou aby nevychladly a bramborový salát v lednici, aby nezteplal. Tatínek tak jako vloni labužnicky olizoval kapří kůstky. Jen se mu trochu hůře držely, protože měl palec ofačovaný fáčem. A celá ta večeře trvala déle, jak mu to olizování trvalo. O to déle, jak tatínek musel všem vylíčit, jak se řízl při porcování kapra na ty řízky. A nádobí musel umýt chlapeček s holčičkou, protože tatínek si nemohl ten prst máčet a maminka mu musela přes prst ovázat nový fáč.

A pak zazvonil zvoneček, otevřely se dveře do obýváku a to, co zvenčí vypadalo jako prasklina, byl ve skutečnosti stín. Stín, který vrhaly fungl nové běžky, Artisky Crystalky, které se pod stromeček nevešly, a tak je Ježíšek opřel napříč oknem, přesně tak, až to, na mou věru, zvenčí, z pohledu vzhůru do čtvrtého patra, vypadalo jako prasklina, kterou nemohl způsobit nikdo jiný, než Ježíšek, který do toho temného okna narazil.

Chlapec s dívkou pak, jak rok předtím a dva roky předtím a několik let předtím, otevřeli okno a kříčeli do dvora: „Děkujeme, Ježíšku!“. A chlapec křičel i: „Ještěže jsi nesmltelný a nezlanitelný.“

Bylo to dávno, dávněji, než bych byl chtěl. Bohužel už vím, že Ježíšek není nesmrtelný ani nezranitelný, že se může klidně i říznout do prstu při porcování kapra.

Tatínkovi bylo letos sedmdesát. Přál bych si, aby, když už není zjevně nezranitelný, byl alespoň nesmrtelný.

Vánoční povídka s pointou

Vánoční povídka s pointou

Ocením, když někde v kavárně či restauraci mají veřejné noviny a časáky. Jinak bych už zapomněl, že tato média ještě existují. Zrovna včera jsem v Partyzánovi narazil na časopis Ego, zřejmě jde o přílohu nějakých novin. Obálka lákala na vánoční povídky renomovaných autorů, jak si tak vzpomínám, tak povídku do časáku zaslali kupříkladu můj oblíbenec Jaromír Rudiš, Iva Pekárková, Petra Soukupová, Miloš Čermák a několik dalších, které takto po paměti z paměti nevysypu.

Začetl jsem se. A byl jsem překvapen. Nikoliv kvalitou těch povídek. Spíše tím, že mi nelíbila ani jedna. Pravda, většinou jsem je spíš jen tak přejel očima, mám zlozvyk, že když mě text nechytne na začátku, tak nemám moc chuti ho číst důkladně. I tak jsem ty povídky, byť nedůkladně, všechny přečetl a byl jsem smutný.

Smutný z toho, že tři z nich byly o osamění. V jedné nějaký polobezdomovec chytal vedle své boudy ryby. V další dva herci měli z celých Vánoc tu jedinou radost, že jim přinesli z vedlejší hospody jídlo v ešusu. V povídce mého oblíbence Rudiše sice nedleli hosté restaurace v osamění, ale zato vzpomínali na zemřelého kumpána, kterého k smrti usouložila jeho náruživá žena. Smutné. V Čermákově povídce dostal hrdina pod stromeček vytoužené pero, ale nikdo se nehlásil k tomu, že by ho pod stromeček uložil, takže jediným vysvětlením byl Ježíšek. Chabá pointa. Ostatní povídky ve mně nezanechaly ani ten minimální zápis v paměti, abych si po dnu vzpomněl, o čem vlastně byly. A úplně všechny mi přišly odfláklé. Bez překvapení, bez pointy. To bych snad ještě přežil (i když si myslím, že zrovna žánr povídky, ten text na jednu či dvě stránky, by zrovna to překvapení a hlavně pointu obsahovat měl, akceptuju, že v románu ke katarzi dojít nemusí, ale od povídky, kde není na nic světoborného prostor, nečekám vlastně nic jiného). Ale že všechny ty texty byly vlastně smutné, to mi zrovna k tomu, že mělo jít o vánoční povídky, vůbec nesedlo. Však kde jinde byl mělo být psáno o naději či lásce, než v povídce, která má být vánoční?

To by bylo o smutném čtení.

Pak jsem přišel domů a pustil si Lásku nebeskou, kde všech těch asi deset minipovídek o Vánocích a lásce poslepovaných do toho skvělýho filmu, bylo o třídu lepších, než ty výtvory našich literárních hvězd v Egu.

Pro mě je vánoční sledování Lásky nebeské už takovou tradicí. Už minimálně pět let si vždycky kolem Vánoc ten film pustím (a občas i na jaře, v létě či na podzim, ale to nahodile, kdežto o Vánocích programově). Vysledoval jsem, že každé to vánoční shlédutí docela slušně ilustruje moje aktuální rozpoložení. Pakliže sahám pro kapesník, abych si otřel slzy samy od sebe vytryskující více než pětkrát, tak je to se mnou špatný. Letos jsem slzel čtyřikrát. Poprvé, když hrála píseň Bye Bye Baby od Bay City Rollers na pohřbu ženy Liama Neesona. Podruhé, když trubači spustili All You Need Is Love na svatbě Keiry Knightley. Potřetí, když se ukáže, že Keiru miluje kámoš jejího muže, který po její návštěvě za zvuku songu Here With Me od Dido prchá z bytu a naráží do lidí, počtvrté když Colin Firth žádá Aurelii o ruku. Takže letos dobrý. Zpívající Joni Mitchell a poplakávající Emma Thompson mě tentokrát nerozněžnily. Dokonce ani písnička All I Want For Christmas Is You od Mariah Carey v podání skvělé Olivie Olson. Takže jsem zjevně vyrovnanější než vloni. A stejně jako vloni jsem se znovu ujistil, že láska je všude a že příští rok už o ni opravdu budu usilovně usilovat.

V knihkupectví nátřesk. Tak snad všichni ti, co najdou ty mraky knih pod stromečky, nebudou z četby stejně frustrovaní jako já z těch vánočních povídek. Překvapuje mě, že ačkoliv už na eshopu prezentujeme, že negarantujeme dodání do Vánoc, tak každý druhý zákazník píše do vzkazu, že chce knihy do Vánoc. No, riskli jsme to. Balíčky jsme poslali a s vírou v poštu očekáváme věci příští. Pakliže se po Vánocích všechny ty balíčky vrátí, tak usoudíme, že víra v poštu je poněkud špatným náboženstvím. Mnozí zákazníci obchodu už vykazují známky stresu. Kolikrát si říkám, zda můj až extaticky pozitivní přístup s tím vším zdravením a děkováním a někdy i vtipkováním a občasnou vlezlostí, namísto toho, aby přispěl ku stresu zákazníků odbourání, přispívá k ještě větší frustraci. Ale nenechám toho. Ten můj exaltovanej optimismus si udržím až do Štědrého dne, a pak padnu.

Je to zvláštní, člověk by asi nejšťastněji z celého roku měl působit při štědrovečerní večeři, zvlášť já, který v posledních letech trávívám tu večeři u ségry a šváry a synovců a nálada je vždy skvělá. Ale na mě to prostě dopadá. V tu chvíli mě přepadá únava z toho předchozího exaltovaného optimismu a nastoupí melancholická nálada. Právě ta pohoda mi asi připomene, že jsem se zase za celej rok nikam moc neposunul. Ačkoliv jsem rok předtím sedmkrát slzel u Lásky nebeské, nabil se tím poselstvím, že láska je všude, že je skvělé o ni usilovat, tak po roce musím zkonstatovat, že jsem o ni neusiloval ani usilovně, ani neusilovně. A jsem tady, u toho stolu, s lidmi, které mám rád, a přitom tak sám. 

Chtěl jsem napsat vánoční povídku, ve které není osamění, ve které je naděje a láska. Úplně jinou, než ty naše literární hvězdy v Egu.

A skončil jsem takhle.

Ale narozdíl od těch smutných povídek těch našich literárních hvězd, má ta moje alespoň pointu.

Řekl jsem si: „Přece si najdeš čas na svůj deníček“

Ano, popadesáté jsem si řekl, že ten svůj deníček oživím. Za nějakej čas, možná už zejtra, ho popadesáté první umrtvím.

Fakt je ten, že jsem si zase popadesáté připomenul, že ačkoliv svoji práci knihkupce fakt žeru, tak ta práce je rutinní, nepříliš tvůrčí a někdy i otravná. Ne že bych denně nenapsal nějaké ty maily a občas nějaké ty newslettery, ale ono to je fakt všechno na jedno kopyto. Takže se na jednu stranu cítím úplně přepsanej, na druhou stranu zoufale nedopsanej, když si uvědomím, že psaní byla vždycky moje vášeň. Když jsem před mnoha léty psal ten můj slavnej blogovej deníček, tak jsem se vláčel s noťasem kamkoliv kdekoliv a datloval jsem co to šlo. Samozřejmě, x krát jsem toho nechal, protože jsem měl pocit, že se to psaní stalo rutinním. Takže oproti stejně rutinní práci nakonec nic moc tvůrčího. Možná jsem místy měl příliš vysoké ambice a chtěl jsem, aby cokoliv, co napíšu, mělo příběh jak od Hemingwaye a pointu pokaždé tak vychytanou a překvapivou, že pakliže příběh či pointa nepřicházely, tak jsem byl sám na sebe nasranej. Neoprávněně, řekl bych nyní, oni asi ani ti největší grafomani nemají pokaždé svůj den.

V dobách, kdy jsem ten blog psal jako deníček, protože jsem byl přesvědčenej, že každej den se může stát něco zajímavýho, mi to šlo asi nejlíp. Pravda, byla to jedna banalita na druhou, ale nakonec: i ty banality můžou být nakonec zajímavé. A hlavě, jak jsem si dnes připomněl, mělo to něco do sebe, si večer sednout a sesumírovat ten svůj den. Míval jsem tehdy pocit, že můj banální život má díky tomu nějakej řád.

Takže dnes klasickej deníčkovej zápis a pakliže potřeba řádu v banálním životě mi zůstane, tak budu další banální deníčkové zápisy přidávat.

Dneska je Zlatá neděle a já už cítím vyčerpání. Jak napsal nedávno do Lidových novin Martin C. Putna: “Knihkupci si myslí, ba snad nejhoroucněji ze všech věří, že (Ježíš) přišel proto, aby je každoročně spasil.“ Má pravdu. Opravdu, v průběhu roku se to tak nějak plácá, dřívější vedlejší vrcholy knihkupeckého roku, jako třeba poprázdninový prodej učebnic, jsou nyní jen takovými neznatelnými kopečky. Zato před Vánoci to je dvouměsíční masakr. Dneska jsem si říkal, že pakliže podle totálně narvanýho krámu, soudí zákazníci, kteří si přijdou koupit knihu právě jednou za rok před Vánoci, že my knihkupci musíme být hrozní vataři, tak jsou opravdu daleko od pravdy. Nicméně ten současný nápor, kdy už tři neděle hákujeme včetně sobot a nedělí do pozdního večera, je rok od roku únavnější. A to nám zbývají ještě tři dny, které jako obvykle budou zřejmě ještě únavnější, než předchozích čtrnáct dní. Ovšem, když tak nad tím přemýšlím, ještě větší vopruz nastane po svátcích, kdy přijde absťák. Člověk si už navykl, že je od rána do večera v ajfru a najednou přijde klasická nuda v Brně. Dvakrát za hodinu přejde přes práh obchodu zákazník, a to především většinou proto, aby si vyměnil knihu, co dostal pod stromeček, za nějakou jinou. Za necelý den se lážo plážo podaří zpracovat všechny ty papíry a faktury, které se v předchozích dnech házely do šuplíku a pak přijde ten pravý absťák. Moc se na něj netěším.

Shrnu taky několik posledních novinek z maloměsta. Zrekonstruovali nám Botta Caffé, kavárnu s vynikajícím jídlem. Prostředí moc pěkné. Ale mě to zase tak nenadchlo. Dříve šel člověk okolo, mrknul krz tu ohromnou výlohu, viděl, kde je místo a vlezl tam či nevlezl. Pokud vlezl, tak aspoň věděl, že i když se kavárna zdá být plnou, tak na baru se obvykle nějaké to volné místo najde. Teď vidí, že je plno furt a vzhledem k tomu, že z asi deseti míst na baru tam zbyla dvě místa, tak dovnitř ani nejde. Interiér je opravdu krásný, ale pro mě ztratilo to místo své kouzlo. Už tam moc nechodím. U náměstí je vystaven betlém s obřími dřevěnými a roztomile vtipnými sochami od pana Tryzny, který ale není betlémem, protože místo Ježíška jsou v kolébce Jeníček s Mařenkou. Je to ale i tak krásné dílo. Fascinuje mě, když někdo vytvoří něco tak obdivuhodného, a ne na zakázku, ale z čiré radosti z práce. Měl jsem dojem, že našemu městu něco takového chybí, a tak jsem rád, že to tu je. Škoda jen, že na tom místě nebude ta dřevěná nádhera umístěna trvale. A, samozřejmě, konečně je dostavěn most přes Labe, však jsme se tu s tou stavbou v posledních měsících něco natrápili. Občas tu byl dopravní kolaps, jak někde v Praze a na to tu nějak nejsme zvyklí. A jinak… No, jinak tu máme stejně úhledné maloměsto se zánovním Kauflandem, vedle kterého se, zdá se, staví nějaké další obchody. Tak snad všichni ti, co tam nyní parkují a nakupují, zavítají také někdy do toho úhledného centra města. Měl jsem obavy, že ten obchoďák to centrum města už úplně domrtví, ale nezdá se tak. Respektive: hlavní obětí toho nového Kaufu je asi Billa na náměstí, v jejímž podzemním parkovišti bývalo narváno a nyní se tam tísní obvykle tak čtyři auta. A to, asi zřejmě pod vlivem toho nového obchoďáku, znovu zavedli u Billy parkování na hodinu zdarma. Buďto to zatím nikdo neví, anebo opravdu došlo k masivnímu přesunu zákazníků. Pro mě dobře. Já, nepřítel davů, nyní nakupuju výhradně v Bille a užívám si nakupování téměř soukromého. Tak uvidíme, jak to skončí. Buď to nakonec Billa zabalí, protože předpokládám, že já a asi dalších pět lidí, kteří se po obchodě obvykle pohybují, ji neuživí, nebo budou přibývat další fanoušci nákupů bez davů a z Bily se stane další obchod s davy.

Sedím v Partyzánoj a taktéž si takhle v neděli odpoledne užívám pivo a cígo bez davů. Ale jinak se tady docela vzmohli. Pivko dobrý, jídlo taky fajn, jen se obávám, co až zakážou v těch hospodách to kouření. Já to říkám otevřeně. Pakliže se nebude v hospodách hulit, tak tam asi nebudu chodit. Lahváče i s cígem si můžu dát doma, a abych chodil každou chvíli někam před hospodu na mráz a mezitím mi zteplalo pivo, na to se asi vyprdnu. Hospody asi čekají těžké časy, budiž jim přáno, aby je tak nějak přežily.

Říkám si, co mě ponouklo, zase popadesátý začít s tím psaním deníčku. Asi to, že jsem se včera, po té rutinní a vyčerpávající práci ještě donutil napsat novinku na náš firemní blog a docela mě ta hodina tvůrčího psaní bavila. Tahle hodina tvůrčího psaní mě taky bavila. Tak mě to třeba zase začne bavit a zápisky do deníčku budou přibývat. Řekl jsem si: „Přece si najdeš čas na svůj deníček“.  Tak jestli chcete, tak to čtěte.

A tady je ten můj včerejší blog pro blog.knihkupec.com:

Je třeba se jak pochválit, tak si i posypat hlavu popelem. Obě alternativy hodnocení našeho snažení sice už činí naši zákazníci při hodnocení na Heurece, ale proč k tomu nepřidat něco našeho osobního.

Sami se divíme, že ačkoliv z dlouholetých zkušeností víme, že předvánoční a vánoční prodeje se absolutně vymykají zkušenostem z průběhu zbytku roku, stejně děláme ty samé chyby. Některé padají na naši hlavu, ty další možná i také, ačkoliv za ně nemůžeme (ale vzhledem k těm dlouholetým zkušenostem jsme je mohli alespoň předvídat).

Ano, jde o spousty knih, které jsme vám mohli prodat, ale neprodali. Neprodali, protože jsme je neměli. Neměli jsme je, protože jsme neodhadli, že před Vánoci nelze nakoupit na sklad x kusů, jak to děláme v průběhu roku, ani x krát 5 kusů, kolik jsme od distributorů nakoupili, ale x krát 100 kusů. A když už jsme potenciál knihy odhadli, měli jsme nakoupit x krát 100 kusů v listopadu a ne v polovině prosince, když už téměř všichni knižní distributoři kolabovali a jejich dodací lhůty nebyly několik dní, jak je v průběhu roku obvyklé, ale týden a déle. Tenhle náš neodhad potenciálu knihy se projevil zejména u titulů Kafe a cigárkoP.S., a Já, Jůtuber. Na druhou stranu, docela dobře jsme odhadli potenciál knih Emil běžecMoje domácí kuchyněKarolína domácí kuchařka a Poklady klasické české kuchyně, kterých jsme měli skladem dostatek i v dobách, kdy v jiných eshopech a knihkupectvích nebyly k mání. Takže nakonec vlastně náš odhad ohledně vánočních bestsellerů dopadl docela dobře. To ale nic nemění na tom, že nás mrzí, že jsme ty knihy, které jsme neodhadli, nemohli prodat vám, našim zákazníkům, ačkoliv jste o ně měli enormní zájem. Můžeme vás potěšit snad jen tím, že všechny tyto nedostatkové vánoční bestsellery budou dle zpráv nakladatelů dotištěny, takže si je budete moci koupit kupříkladu k Velikonocům.

No, a pak tu máme sice nebestsellery, zato knihy, které distribuuje jeden z našich dodavatelů, který zkolaboval ještě více, než ti ostatní a nebyly nám tak dodány ani po čtrnácti dnech od objednání. Pokud nebudou dodány do pondělka, tak se budeme muset několika z vás hluboce omluvit za to, že je nedodáme, ačkoliv jsme před těmi čtrnácti dny potvrdili jejich dodání. Ano, mohli jsme předpokládat týdenní prodlevu, s tím jsme za ta léta, co prodáváme knihy, mohli počítat, ale že by nebyly naše objednávky u distributora vyřízeny ani za čtrnáct dní, to se, pokud si pamatujeme, ještě nikdy nestalo. Ne že bychom se chtěli vymlouvat, ale je to bohužel tak.

Zbývají objednávky, kde jste zvolili platbu převodem a nezaplatili. Snažili jsme se vás kontaktovat, ale začasté neúspěšně. A když úspěšně, tak jste většinou sdělili, že jste vlastně chtěli platit dobírkou. Je možné, že jste úplně nerozuměli informacím při průchodu naším košíkem, ale opravdu jsme se letos při překopávání této části našeho eshopu snažili, aby bylo vše srozumitelné a stovky a tisíce bezproblémových objednávek dalších zákazníků nám snad dávají zapravdu. Proto prosíme, čtěte, co odklikáváte, čtěte potvrzující emaily, zajímejte se, co je s vaší objednávkou, když do tří dnů nedorazí. V tomto případě to vaše nečtení a nezajímání má za následek „jen“ to, že vám nepřijde váš balíček včas, v jiných případech, třeba u různých neseriózních obchodníků, finančních poradců a pojišťováků, může znamenat vaše nečtení toho, co jste odklikli či podepsali, problémy všelijaké, třeba i s exekucemi. Vážně, tady u nás u Knihkupce jsme se v poslední době úplně přestali podivovat nad tím, že je u nás v Česku tolik exekucí, pokut a poplatků z prodlení, když nám tolik z vás bezelstně sdělí, že jste si vlastně vůbec nepřečetli nic z toho, co jste automaticky a bez přemýšlení odklikli.

V pondělí se ještě vynasnažíme všechny tyto visící objednávky vyřešit, nicméně s těmi, u kterých se problém vykomunikovat nepodaří, už nebudeme moci nic udělat, aby dorazily do Vánoc.

Tak to by bylo sypání popela na naši (a částečně i vaši) hlavu. Teď se pochválíme. Chválíme se za to, že všechny objednávky, u kterých nebyl problém, tedy měli jsme k dispozici veškeré zboží a případně i vaši platbu, jsme odeslali ještě v den objednávky či maximálně následující den. Věřte, nevěřte, opravdu je to tak. Dokud jsme neměli vše připravené na odeslání, tak jsme z balící místnosti prostě neodešli, a bylo nám fuk, že je deset hodin večer. Jestli stejně bryskně doručili dopravci vaše zásilky k vám, to už bylo mimo náš vliv, ale věříme, že se také snažili, seč mohli.

V pondělí ještě vyřídíme vše, co bude možno, ale v dalších dnech se už soustředíme na zákazníky našeho kamenného knihkupectví ve Vrchlabí. Nemějte nám tedy za zlé, pakliže už vaše těsně předvánoční objednávky nevyřídíme. Jsme tady u nás u Knihkupce jenom čtyři lidé (před Vánoci včetně brigádníků šest) a více už objektivně nezvládneme.

Přejeme veselé Vánoce, věříme, že vaše balíčky dorazí ještě včas a těšíme se na skvělé obchodování s vámi všemi i v příštím roce.

Jaroslav Rudiš: Národní Třída

Knihu jsem osobně přečetl 23. června 2013 a zrecenzoval jsem ji takto:

Tak tedy Národní třída od Rudiše. Těšil jsem se moc, zvláště poté, co jsem byl uhranut partičkou pankáčů z románu Konec punku v Helsinkách.

Trochu zklamání.

Co se musí nechat, Rudiš oplývá neskutečnou empatií, ta slova, co hlavní hrdina Vandam říká, a jak je říká, jak jsou jeho monology uvěřitelné, jsou důkazem buď skvělého naslouchání (má-li Vandam předobraz v někom konkrétním), anebo opravdu skvělé imaginace. Vzhledem k tomu, že Rudiš nějakou popisností neplýtvá, je třeba vcítit se do charakteru hrdiny skrze jeho vlastní slova, a jde to perfektně. Člověk prostě vidí před očima toho lidovýho filozofa ze sídliště, kterých jsou na každým sídlišti, ve velkoměstě, na maloměstě, v mnohé vesnici, jistě tuny. Možná je podobných týpků u nás v sídlištních a vesnických hospodách víc, než bychom chtěli. „Ukáčka mi nevadí, pokud nedělají bordel. A pokud dělají, tak je potřeba je poučit vo životě.“ Tedy trochu ho zmlátit. Jako koneckonců kohokoliv jinýho. Bývalá smažka, a jak se časem ukáže, bývalý policajt z Národní („ten, co to všechno začal, každej rok mě dávaj v televizi, jak dávám tu první ránu do tý kamery, vole“), který je nyní natěračem střech, otec mu skočil z okna a matka začala blouznit, s bráchou nemluví, a jeho světem je sídlištní hospoda s partou podobných zoufalců, staré véháesky s Van Damem a knihy o válkách a vojevůdcích. Fakt dobrá výchozí pozice pro skvělou knihu.

Ale. Vandam dá ránu jednomu Moravákovi, co zabloudí do sídlištní hospody, jednou ošuká barmanku z té hospody, vypráví synovi moudra o tom, že mír je jenom přestávka mezi válkami, cajk?, pak dá čelíčko nějaké býčí šíji, a nakonec ho k smrti umlátí dva policajti. To je sice moc hezký oblouk od začátku, kde on mlátí demonstranty, svého bratra mimo jiných též, ke konci, kde skončí zmlácen on, ale, sakra, dalo by se z toho určitě vytěžit víc. Vandam je příliš dobrá literární postava na to, aby o ní byla napsána útlá novela, co přečte člověk za odpoledne. Ten by si zasloužil román.

Pro mě, jako Rudišova fanouška, je tahle kniha lehkým zklamáním, čekal jsem košatější příběh, zvláště proto, poněvadž mediálně, ať už zařazením mezi knihy, které vyšly v rámci Velkého knižního čtvrtku, či další mediální podporou různými rozhovory a recenzemi, to vypadalo, že je na cestě velká knižní událost a on jen takový, byť milý, pšouk.

Za přečtení stojí, možná i proto, aby si člověk uvědomil, jak smýšlí ty tuny všech těch Vandamů po hospodách, kteří vlastně chtějí jen ten „pořádek“, a jediné, co za nimi zůstává, jsou vypité půllitry. Ale je to málo, pankáčům z baru Helsinki nesahá tahle kniha ani po kotníky.

Národní třída(Jaroslav Rudiš)


Národní třída

Autor: Jaroslav Rudiš

225 Kč

173 Kč

Ušetříte 52

 

Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulo…


Přejít na e-shop

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách

Už bych byl býval zapomněl, že jsem tuhle knihu četl. Tedy ne že by byla zapomenutelná, to absolutně ne, je skvělá. Napsal jsem si tehdy i takovou osobně laděnou recenzi a vložil ji na stránky eshopu. Dnes ovšem navštívil naše knihkupectví sám autor, tak jsem si na knihu i tu recenzi po nějaké době vzpomněl. Tak šup s ní sem do čtenářského deníčku.

Musím říct, že jsem z té dnešní situace měl nefalšovanou radost. Ne že by naše knihkupectví už za ta léta nenavštívila kdejaká celebrita, bylo jich mnoho a některé jsou dokonce našimi stálými zákazníky. (Jména nečekejte, však dobrý obchodník by měl být i diskrétní. A drby, kteráže z těch celebrit se chovala vysloveně trapně už vůbec ne.) Tentokrát jsem ovšem vyskočil ze svého kutlochu u kompu jak srnka, jen co jsem zjistil, že ten zákazník, který u kolegyně u pokladny formuluje přání ohledně nejmenované knihy a kolegyně trochu tápe, je sám Jaroslav Rudiš. Víte, já jsem ještě nikdy, v případě, kdy jsem v obchodě poznal nějakou známou tvář (s výjimkou jednoho bývalého velmi výrazného politika) nepřekonal takový ten můj pocit, že není vhodné se do přízně známé tváře nějak vlísávat. Že není vhodné se k tomu člověku chovat jinak, než k jakémukoliv jinému zákazníkovi. Tedy sice s úctou, ale rozhodně ne vlezle. Tudíž žádné žádosti o autogramy a společné fotky a žádný rozhovor nad rámec „prosím, děkuji, hezký den“. I tomu bývalému politikovi jsem jen tak decentně pochválil jeho politiku, ale že bych překonal ostych a chtěl se s ním fotit, tak to ne. Ani vypočítávat jeho zásluhy a oceňovat jeho dílo. Ale dnes jsem si opravdu nemohl pomoci, vyslovil přání ohledně společné fotky a s nadšením vyjmenovával knihy, které jsem od autora četl. Rozdíl oproti těm ostatním známým tvářím byl asi v tom, že mě Rudišovo dílo skutečně zajímá, že jsem jeho tři knihy (Nebe pod Berlínem, Konec punku v Helsinkách a Národní Třídu) skutečně četl a skutečně se mi ty knihy líbily a skutečně upřímně jsem mohl ty knihy pochválit. Přetvařování mi nejde, ale upřímnost by mi šla. Z téhle návštěvy jsem zkrátka měl opravdovou radost.

Zde je tedy ta moje letitá recenze knihy Konec punku v Helsinkách:

Konec punku v Helsinkách je kniha pro ty, co aspoň chvíli žili punk. Nebo něco podobnýho. Ten můj punk se sice neodehrával na sklonku trudnejch osmdesátejch, takže to bylo bez všech těch cajtů a tý beznaděje, jak je to v tý knize, ale i tak mi některý momenty připomněly ten můj punk na začátku požehnanejch let devadesátejch, který dodnes považuju za nyní již všemožnými regulacemi pohřbenej vrchol svobody v týhle zemi. Takže ten můj punk, no on to nebyl punk, spíš nejdřív depeš a pak indie, se odehrával nikoliv v beznadějně zaplivanejch chalupách, ale ve všech těch radostnejch musicclubech, jako třeba v Trauči v Endu a v Hunťáku a v Aionu v Lomnici a na všech těch fesťácích v Chrudimi a ve Svojšicích a v Trauči a ve Vysokým nad Jizerou, ovšem některé projevy toho mýho punku byly těm zaplivanejm chalupám podobný. A to se mazlíčkům líbí, když čtou nějakou literaturu a v ní zachytávají takový ty situace, o kterejch je možno říct, že je tak nějak taky zažili. Příběh je to smutnej. Bývalý punkáči z v knize nejmenovaného východoněmeckého města (podle indicií tipuju Eisenhüttenstadt) se tak nějak plandají, zatímco jejich vždy bezútěšné město je nyní i přes všechno to budování obchodních zón a tunelů a dálnic snad ještě bezútěšnější, než když bylo za časů NDR ocelovým srdcem prvního socialistického státu na německém území. Štěstí nenajdou, vlastně ho ani nehledají a na to, že kdysi hráli v lokálně slavné punkové kapele, jen vzpomínají, či spíše nevzpomínají, anebo je to vlastně ani moc nezajímá. Pěkným vtípkem, který je později ke konci knihy umocněn, je to, že jejich manažer se jmenoval Malcolm a nakonec se ukáže, že ačkoliv byl stejně schopný jako ten Malcolm McLaren od Sex Pistols, byl to taky stejnej hajzl, ačkoliv trochu jinak. S českým prostředím se děj knihy prolíná prostřednictvím fiktivního deníku punkerky z Jeseníku, který se nakonec ukáže jako ne tak zcela fiktivní (pěkné překvapení na konec knihy, stejně jako odhalení skutečného vypravěče příběhu na jedné z posledních stránek). A pasáže z toho deníku považuju za jedny z nejvydařenějších částí románu. Opravdu. To se opravdu musí uznat, jak se autor ve zralém věku něco přes třicet vžil do duše té sedmnáctileté punkerky z Jeseníku. Neméně podařená je citace z „manifestu“ dcery jednoho z hrdinů, čili poněkud více drsnější punkerky ze současnosti. No, a zde bych prozrazování děje knihy ukončil. Místo toho doporučím knihu přečíst všem, kteří aspoň pár měsíců v životě byli punk. Nebo depeš. Nebo indie. Nakonec snad… No, asi jsem sentimentální, ale opravdu bych těm lůzrům přál aspoň nějakej happy end. Když už několik z těch punkerů v tom příběhu zkapalo, tak aspoň ti zbylí by mohli býti nakonec šťastnými expunkery. Ale bohužel. Konec punku v Helsinkách není Hollywood, ale punk. Až do konce.

Konec punku v Helsinkách(Jaroslav Rudiš)


Konec punku v Helsinkách

Autor: Jaroslav Rudiš

285 Kč

231 Kč

Ušetříte 54

 

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zap…


Přejít na e-shop

O uondaných písních

Hospoda. Jedno, druhý, třetí. Frekvence mizení cigaret z krabičky se zvyšuje. Ta poslední byla zažehnuta v době, kdy půlka té předchozí v popelníku ještě vesele dýmala. Podvečerní hosté už odešli, ti noční ještě doma dokoukávají zprávy v televizi a uvažují, jestli má ještě cenu jít na pivko. V rádiu stále uondanější songy, dramaturgové rozhlasových stanic zřejmě došli k závěru, že je třeba posluchače po celodenní honičce hodit do klidu.

Kolikrát jsem to už takhle měl. Že jsem si vzal notebook do hospody s úmyslem napsat nějakou roztomilou povídku. S pointou. Anebo aspoň s happy endem. Ale ty songy z rádia mě uondávají tak, že po tříhodinovém hledění do blba nemám nic. Žádný sebepitomější nápad na povídku, třeba i bez pointy. S čím dál tím víc postupující uondaností snižuji nároky. Rádio mě hodilo do klidu.

Přitom těch drobných nápadíčků jsem pár měl. Vždy jsem ale dospěl k tomu, že už to tady bylo. Nebo že je nápadíček banální. Nebo bez happy endu.

Takže bajka o kosovi, který s radostným zpěvem šmejdí po hmyzících v trávě, a při té shánčlivosti nevidí kocoura, který s mlsnou jiskrou v oku zdolal už třetí větev a od kosova hnízda ho dělí už jen jedna větev a půl metru kmínku, nevznikla. Byla by smutná.

Ani vzpomínka na jeden z depešáckých srazů v devadesátých létech, která mě přepadla před dvěma hodinami, kdy v rádiu ještě nehráli uondané písně, takže mohl zaznít song Strange Love, nakonec nic kloudného v mé hlavě nevykřesala. Ono taky co vykřesat z výkřiku „Depeš, vole,“ kterým počastoval kámoš Standa jednu místní holku, která v domnění, že se v tom maloměstském kulturáku koná běžná diskotéka, zabloudila v disko outfitu do toho jediného místa, kde se v tu sobotu v tom maloměstě něco dělo. Ano, snad, pokud bych zapojil mnoho fantazie, mohl bych rozvíjet příběh o tom, jak dívka, potom, co si rukou otřela ty Standovy sliny, co na ní silou sprchy při tom Standově výkřiku z deseti centimetrů, ulpěly, potom, co se vzpamatovala z toho leknutí, jak ta dívka v průběhu dalších hodin odhazuje růžový svetřík, navléká Standův křivák a společně odchází za úsvitu vychutnávat ticho. Ale tak to tehdy nebylo. Prostě se otočila a odešla. Moc banální.

Nakonec jsem opět při tom hledění do blba přemýšlel, jako už mnohokrát, o tom, jak to ti spisovatelé dělají. Jak dosáhnou toho, že nebloumají do blba a jednoduše píšou. Možná jim z rádia nehrají uondané písně.

Kocour, co ještě před chvílí šplhal po kmínku ke kosově hnízdě, se hodil do klidu a líně se snesl na zem. Asi ho uondal už asi desátý uondaný song z rádia. No vida. Uondané songy. Pointu nepřinesou, ale happy end ano.