DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Vylepšená karma

V posledních dnech jsem klempíroval. Kašlíček, rýmička, teplůtka, znáte to. Nic, co by bránilo v práci, ale na druhou stranu po práci člověk kouká mazat domů, lehnout na gauč a maximálně čumět na bednu, žádné venkovní aktivity. Skoro jsem si v tom začal libovat, před libováním mě ale zachránil Přéma, kterej mě vyzval do hospy. Jako, kdyby to bylo fakt vážný s tím kašlíčkem, tak mu řeknu, že nikam nejdu. Ale to jeho vyzvání obnažilo skutečnost, že jde o kašlíček a rýmičku a ne o kašel a rýmu, tak jsem mu řek, že jdem.

Měli jsme namířeno k Učíkům, ale tam bylo obsazeno, jakýsi večer s kántry kapelou, takže se tam vypravilo hafo lidu. Já jsem měl nutkání po pivu o trochu větší, takže jsem byl tím průzkmníkem, kterej tam šel o minutku dřív, zhodnotil stav a volal, že nemá smyslu mířit do této hospy, Přéma s Jitkou byli na cestě, takže počkali na křižovatce a šli jsme do Partyzána.

Cestou jsem si vylepšili karmu. Pod kopcem jsme spatřili nějakýho pána, kterej totálně ožralej se válel po zemi a my, namísto toho, abychom ho nevšímavě překročili, jsme ho z té země sebrali a postavili ho na nohy. V první chvíli to vypadalo, že by to mohlo stačit, ale jakmile jsme ho pustili, mířil opět k zemi. Takže jsme ho vzali za flígr a postrkovali ho zpátky do kopce a při tom jsme spekulovali, kam ho asi tak dopostrčíme.

Pán byl ve zvláštním stavu opilosti, kterej já osobně neznám. Mluvil naprosto bez zádrhelů, ale na nohách se neudržel. Já to mám jinak. Nejdřív blábolím a pak teprv padám. Pán to má asi obráceně. Alkohol působí nejdříve na jeho centrum rovnováhy a až pak na centrum řeči. Takže jsme se dozvěděli, že se jmenuje Franta a bydlí v seniorhausu. A spoustu dalších detailů z jeho života, které cestou do kopce bez zádrhelu v řeči ličil, zatímco se mu nohy lámaly tu v kolenou, tu v kotnících, jeho pády měly namířeno tu na asfalt, tu do křoví, všechny ty pády jsme ale vychytali a něžně ho usadili na lavičku u zastávky autobusu. Říkali jsme mu, ať si tam odpočine, že zas až takoví samaritáni, abychom ho vlekli až do seniorhausu nejsme, a on děkoval, že jsme ho tam nenechali válet se po zemi.

Cestou z kopce do hospody jsme viděli pomalu se vlekoucí vůz městské policie, tak jsme na něj mávli, Přéma jim sdělil, že jestli hledají opilého pána, tak že je uložen na lavičce u zastávky. A oni říkali, že skutečně hledají opilého pána, že jim volala nějaká paní, která zřejmě opilého pána chvíli před námi překročila a namísto aby opilému pánovi pomohla na nohy, volala na městskou policii, že se na chodníku vyskytuje opilý pán.

A my jsme pak cestou do hospody doufali, že se všechny karmy spojily do jedné velké karmy, že karma paní, co volala policajty, karma naše, která ho postavila na nohy a odvedla na bezpečné místo a karma městských policajtů, která ho vyzvedla a snad i dopravila do toho seniorhausu, zvítězila nad úředním postupem a pán snad neskončil někde na záchytce či na jiném nehezkém místě. Ale to už nevíme, jak zafungovala karma městských policajtů, jen se nám chce věřit, že to bylo tak, jak jsme předpokládali.

U Partyzána jsme potkali Pavla, kterej byl vážně nemocnej a vypadalo to, že se snad z toho vylízal, a to mě potěšilo. Já mám fakt problém hovořit s lidmi, které potkaly takové těžké zkoušky. Člověk se v tom nechce rejpat, odhadnout, zda mám nasadit soucitný výraz či zda šířit optimismus a pohodu a tím všechno zlehčovat, to mi nejde, takže jsem spíš zachmuřeně mlčel a nechal jsem to na vtipem sršícím Přémovi, nakonec možná vodopád fórů je to nejlepší, co se dá v takové situaci dělat. Anebo ne. Já to právě nevím, a proto jsem zachmuřeně mlčel.

Víte, já přes veškerou mou skepsi, mám přece jenom sklony věřit v lidi. V to dobré, co v nich je. Proto mě Přéma s Jitkou dneska zase brali iluze. Tak třeba já věřím tomu, že nakonec i ta masa nakonec prohlédne a pošle Babiše na smetiště dějin, a to brzy. Přece je jasné, že masa ta šméčka prohlédne a řekne dost. Možná to je tím, že s tou masou nepřicházím tolik do styku. Přéma s Jitkou coby šéf fabriky a zdravotní sestra s tou masou do styku přicházejí. S takovými těmi drobnými podvodníčky, kteří se házejí marod a inkasují ty státní peníze z nemocenek, zatímco bez nějakých výčitek propíjejí nemocenky v knajpě. Já takové lidi, upřímně řečeno neznám. „To mi neříkejte, že tohle je nějaká masová záležitost,“ rozohnil jsem se. „Hodně masová,“ říkal Přéma. „Tihle profrcají stokrát víc státních peněz, než co jich Babiš kdy sedře z hospodskejch a krámskejch,“ říkal.

Tak nevím, já bych si tak rád ponechal ty své iluze o tom dobrém, co v lidech je. Ale pakliže je to tak, jak říkají Přéma s Jitkou, že ta masa podvodníčků je opravdu tak masová, tak ztrácím víru, že tihle drobní podvodníčci pošlou velkopodvodníka ve volbách tam, kam mu náleží.

Aspoň že jsem si dneska vylepšil tu karmu tím, že jsem jednoho opilce sebral ze země a postavil ho na nohy. Jinak bych asi z toho Partyzána odešel v náladě mizerné.

Do Českého ráje cesta příjemná je (když jedete po silnici a nečumíte do příkopů)

Už jsem se fakt těšil na to, až sleze sníh a já budu moci zase turistovat. Ačkoliv, skutečnej turista na sníh a mráz nehledí a chodí za každýho počasí, jak jsem se nedávno dozvěděl při sledování jednoho dílu pořadu Výleťák na Streamu. Sakra, ten Českej ráj v zimě je nádhernej, příští zimu, bude-li sníh, si taky musím takovej zasněženej výlet dopřát.

Ten pořad mě i inspiroval, tak jsem si říkal, že do milovanýho Českýho ráje tedy vyrazím, ačkoliv tedy již bez kochání se sněhem.

Je fakt, že takhle v předjaří je krajina docela fádní. Tmavě zelené borové lesy a pak už jen padesát odstínů hnědi, od světlých trsů staré trávy, přes trochu tmavší popadané listí, až k zoraným lánům barvy správného hovna. Tím vším se sice vší silou pomalu dere čerstvá tráva, ale zatím jen nesměle. Jarní pučeníčko je doposud pevně ukryto v pupenech, což způsobuje, že krajina je nejen fádní, ale i dokonale průhledná. Což někdy způsobuje estetický bolehlavy. Bože, to jsme opravdu takovej zabordelenej národ? Toho smetí, co se válí v příkopech, doposud milosrdně nezakryto trávou a lupením stromů, to je fakt k blití. Hlavně tedy při silnici mezi Semily a Železným Brodem, kde jsou svahy příkré, a tak se dá předpokládat, že je majitelé přilehlého lesa neuklidili nikdy, poněvadž by si na to museli objednat horolezce s lany a mačkami. Hnus, hnus, hnus, co bordelu se tam za ta léta nahromadilo. Někdy se opájíme představou, že jsme snad i civilizovanej národ, ale nejsme, jsme národ sráčů, kteří pohodí do příkopu cokoliv, co nám přijde pod ruku, čímž se od všelijakých Indů a Arabů moc nelišíme. Já tedy nevím, co nám na těch Indech a Arabech vadí, když jsme stejná prasata jako oni.

Do Železnýho Brodu jsem přijel autobusem, došel do Turnova, a odtamtud jel zpět vlakem. Je to zajímavý. Když člověk jede po silnici, vidí krajinu a vesnice zepředu. Až na ten bordel v příkopech je ten předek docela malebnej. Silnice v solidním stavu, většina domků už opravena, chodníky uklizeny, na předzahrádkách začínají kvést sněženky a bledule a takový ten fialový vřes. Když člověk jede vlakem, vidí tu krajinu a ty obce zezadu. Ty zadní dvorky. Téměř každej domkař, kterej má před barákem ten živej plot a ty kytky, má za barákem hromadu bordelu, tu složený nějaký starý prkna, tamhle cihly z nějaký bouračky, rezavej sud, či prostě jenom hromadu starý trávy. Dráhy pak mají na svých nádražích pohozené zrezivělé kolejnice, rozpadající se betonové pražce, hromady pořezanejch větví. Okolo kolejí pak bývá polehaná stará tráva, bujné porosty ostružin, polorozpadlé budovy všeho druhu a počmárané zdi. Tak snad k nám turisté ze zahraničí přijíždějí spíše po silnici než po dráze, poněvadž když přijíždějí po silnici, tak sice vidí bordel v příkopech, ten je ale přece jenom vyváženej těma předzadrádkama, zatímco pakliže přijíždějí po dráze, tak vidí jenom ten bordel.

Nejlepší je jít pěšky. V tomto případě člověk nevidí krajinu ani zepředu, ani zezadu, ale zprostředka. Může se podívat napravo či nalevo a vidí ty lesy a louky a skály a mírné kopečky. Tenhle pohled je nejlepší.

Do Českýho ráje jezdím turistovat docela často, ovšem většinou v plné sezóně. To sice hraje krajina všemi barvami, nejvíce asi v červnu, když kvetou ohromné třešňové sady, kterých je v Českém ráji nemálo, ale bohužel hraje i barvami cyklistických oblečků a svítivých větrovek turistů. Já mám lidi rád, ale čeho je moc, toho je příliš. A v sezóně je Český ráj prostě přelidněný. Tentokrát jsem si mohl užít víceméně samotu, což bylo zvláštní zejména v okolí Malé Skály, kde je v létě lidu fakt jak na Václaváku. Neuhýbat co deset metrů na úzké stezce či nečekat frontu před vyhlídkou, to je opravdu k nezaplacení. To pak ani nevadí, že výhled do krajiny je fádní a nic než tmavě zelenou a padesát odstínů hnědi nenabízí.

Cesta okolo Jizery ze Železnýho Brodu do Turnova má nějakých sedmnáct kilometrů a dá se v pohodě ujít za pár hodin. Na Malé Skále je možno ochutnat piva v relativně novém minipivovaru u silnice, ale žádná sláva to není. Dvanáctka by ušla, ale třináctka je tak nechutná, že jsem ji nedopil. Boom minipivovarů je fajn, většina z nich vaří i lahodné pivo, ale stále častěji se vyskytují podniky, které by snad radši měly čepovat géčko desítku, než se neumětelsky snažit o vlastní tvorbu, a horší by to nebylo. Už dávno neplatí, že co malej pivovar, to výjimečný pivo. Na Malé Skále tedy určitě ne. Cesta vede i okolo zámku Hrubý Rohozec, který z toho podhledu vypadá monumentálně. Někdy tam musím i vyšplhat, tentokrát mě tlačil čas. No, a do Turnova se přichází okolo dlouhé řady nevzhledných garáží, které by mohly, pokud by člověk té bezútěšnosti místa propadl, zkazit dojem z výletu. Radši jsem se tam moc nerozhlížel. Turnovské nádraží je oproti tomu docela hezky zrekonstruováno, takže aspoň ta tečka za tím naším výletem byla pozitivní.

Zaturistujte si v Českým ráji před sezónou, dokud je tam klid. A jeďte tam autem a ne vlakem. Čumte na cestu a ne do příkopů. A nepijte na Malý Skále v minipivovaru třináctku. Pak budete spokojeni.

Nervozita na našich hokejkách

Poslední dobou ignoruju televizi. Pustím si maximálně hokej nebo biatlon a to mi stačí. Už ani moc nekoukám na Zoom, co si budeme povídat, ony všechny ty dokumenty o zvířátkách jsou dost na jedno brdo. Nicméně, zaznamenal jsem na facebocích, že se kdekdo, víceméně kladně, vyjadřuje k seriálu Český televize Svět pod hlavou, tak jsem si pustil několik úvodních dílů z archivu čété. A zaujalo mě to, ne že ne. Formát sice není původní, navíc hrátky s vracením se v čase můžou přinést i jisté problémy s logikou, ale pokud to člověk vezme jako jistou ilustraci osmdesátek, tak si myslím, že až na jistá klišé, někdy i trochu přehrávaná, je to docela fajn počin. Ten, kdo vybíral lokace a vybral všechny ty zaprášené industriální budovy s oprejskanejma fasádama, to vybral dobře, ty sbírky dobových předmětů po bytech a kancelářích jsou přesné, ale jedno mě irituje. Ti vyleštění veteráni od auťáků přes trolejbusy k náklaďákům, multikárám a motorkám. Já chápu, že majitelé těch aut, co je půjčují filmařům k jejich natáčení, nestojí o to, aby se jim zpátky vrátily vraky, ale trošku poprášit popílkem a prohnat bahnem by ta auta chtělo. Ačkoliv si pamatuju, že za totáče se o svoje auta lidi docela starali, tak zase ne tak, že by mohla ta auta zfleku na výstavku do showroomu. Zato si pamatuju na všechny ty flikované orezlé stopětky a stodvácy, co stály na parkovišti za barákem a jenom jedna z dvaceti se jakž takž leskla. Čili: když představovat život za sociku, tak se vším všudy, i s těmi ošuntělými stokrát převařovanými křápy s neuměle zabarvovanou rzí na blatnících. Předpokládám, že takových polovraků se v Česku ještě vyskytují spousty, takže příště by si je mohli filmaři vypůjčit spíš od prostých lidí z Vysočiny, kteří ještě ta auta do mrtě dojíždějí, než od veteránistů, kteří je více leští, než s nimi jezdí.

Včera jsem byl na hokeji a bylo to drámo. Začali jsme dobře a v první třetině jsme Kolín docela přehrávali. Druhá třetina přinesla, když použiju otřepané klišé, „nervozitu na naše hokejky“ a Kolín to obrátil. Ve třetí třetině, díky tomu, že Kolín prasil a nechal si nadělit víc než dvouminutový oslabení pět na tři, jsme vývoj zápasu otočili a slavně vyhráli 6:3. Přes 1600 diváků na stadiónu dalo vzpomenout na slavné časy v první lize (i když tehdy byly návštěvy ještě o pár stovek diváků lepší), a tak byla atmosféra ucházející a většina diváků se radovala z postupu.

Přéma, kterýho jsem tam potkal, říkal: „Člověče, já jsem z toho zápasu snad až dojatej.“ A já na to: „Vždyť ještě nic nevyhráli, teprve postoupili do druhýho kola.“ Dneska, když jsem nad tím přemejšlel, tak jsem si říkal, že přesně tohle je praktická ukázka toho mýho cynismu, skepticismu, možná místy negativismu. Taky bych se chtěl umět spontánně radovat i z malých vítězství, sakra!

Takže, abych nakonec projevil drobnou radost. V Bille mají teďka i královédvorskýho Tambora jedenáctku. Koupil jsem si tři tyhle lahváče po jedenácti korunách a říkám si: „Sakra, to je dobrej poměr cena/výkon“. Je to dobrý pivo, a za ty peníze ještě lepší.

Sklípku budiž požehnáno

Inu, vzhledem k tomu, že něco píšu, tak je snad zřejmé, že mám natankováno.

Konkrétně štyry krákory ve Sklípku.

Řekli jsme si s Přémou, že je třeba zajít alespoň jednou do Sklípku, než bude od května zakázaný kouření i v těch nejzkouřenějších putykách. Protože v tom květnu, až budou zakázaný ty cíga, bude ten Sklípek úplně jiná hospoda, než jakou ji těch více než dvacet let pamatujeme. A to ještě pamatujeme málo. Tak kupříkladu můj tatík pamatuje časy, kdy se tahle vyhlášená nálevna nacházela ve vedlejším domě a do lokálu se scházelo po několika schodech pod úroveň vozovky. A vzhledem k těm přírodním zákonům, jak se ty těžší plyny drží při zemi, a cigaretovej kouř je rozhodně těžší plyn než směs vzduchu a smogu, která se tehdy v těch sedmdesátých letech nacházela tam venku, tak příchod do toho lehce podzemního Sklípku se podobal tomu rozhraní mezi mraky a nadmračným sluncem, jak to zmáme z hor, když je zrovna inverze. Přicházející pijan se zkrátka s každým schodem víc a víc ponořoval do cigaretovýho mraku a zcela zřeteně rozeznal, kdy opouští tu směs vzduchu a smogu a kdy vchází do té vrstvy pod inverzí.

My si tohle samozřejmě nepamatujeme, protože dávno předtím, než jsme poprvé vešli do Sklípku, byl tento přemístěn do vedlejšího domu, který je s vozovkou v jedné rovině. I tak jsme ale zcela zřetelně poznali to rozhraní, které začínalo hned za dveřmi. To byl vzduch, vzduch, dveře, mrak. A dnes jsme si řekli, že ještě předtím, než budou ty mraky zakázány, tak by to chtělo to rozhraní ještě jednou zažít. Mno, nebylo to ono. Dnešní ne zas až tak zaplněná hospoda v kombinaci s výkonným odsáváním mraků, které v hospodě v minulých letech zbudovali, způsobily to, že ten inverzní přechod nebyl zas až tak znatelný.

Nicméně, alespoň jsme zavzpomínali. Já jsem si připomněl dvě vzpomínky ze Sklípku. Jednou, když jsem byl na gymplu, chodili jsme se spolužákama hrát do Sklípku desetníkovej mariáš. A já jsem prohrál všechny prachy, a vzhledem k tomu, že jsem v desetníkovým mariáši prohrál dvacku, je zřejmý, že mi tehdy rozhodně nešly karty. Kibicoval nám tam náš tehdejší třídní, kterýmu se zželelo, že jsem prohrál celý kapesný a dal mi bůra. Respektive byla to půjčka na oplátku. Řek mi: „Hele, jestli nepropadneš v pololetí z matiky, tak mi těch pět korun nemusíš vracet.“ Za tři měsíce jsem klepal na dveře jeho kabinetu, převaloval v dlani tu pětikorunu, a když otevřel, tak jsem mu ji vracel. „Počkej, co to, jak to,“ říkal mi. A já, že mu vracím tu půjčku, jak mi ji za jistých podmínek před časem v tom Sklípku poskytnul. „No jo, no jo,“ říkal. „Tak na to už jsem zapomněl, ale jseš formát.“ Byl jsem formát ohledně pamatováka o konverzaci v podroušeném stavu tři měsíce zpět, ale nebyl jsem formát ohledně derivací. Každej je holt formát v něčem jiným.

A pak jsem zavzpomínal na to, jak jsem ve Sklípku seděl s Lukášem, hospoda tak nějak běžně hučela, najednou se rozhučela více, než je obvyklé, dvě partičky se dostaly do jakéhosi sporu, pak chvíli lítaly půllitry a židle a převrhovaly se stoly, členům partiček se tvořily monokly a jednomu se dokonce spustila krev z nosu. A mě fascinoval ten vrchní. Stoupl si k baru, tu bitku nezúčastněně pozoroval, jakmile partičkám došly síly, tak jejich členy zkasíroval, vypakoval z hospody, postavil stoly, narovnal židle, posbíral střepy, vytřel rozlité pivo a za pět minut jakoby se ve Sklípku nic nestalo. Mě fascinoval ten stoicismus vrchního, stejně jako to, že podobné situace zřejmě řeší denně a tudíž má již zažitý postup, jak to všechno vyřešit bez toho, aby k té bitce musel tahat policajty nebo tak něco.

A Přéma zavzpomínal, jak profesor Cupák (žije on vůbec ještě?) při zkoušení z chemie, když si nebyl jist, zda mu má za jeho výkon před tabulí přidělit dvojku nebo trojku, řekl: „Takže doplňující otázka. Kolik stojí pivo ve Sklípku?“ Přéma zadrmolil: „Já nevím, šest osmdesát, nebo snad sedm dvacet?“ Profesor Cupák: „Sedum korun, to je v toleranci, takže za dvě, příště to budeš vědět přesně, jasný?“ „Jasný.“

Když jsme šli domů, tak jsme si řekli, že změníme lokál. Sice to znamená zpáteční cestu přes celý město, narozdíl od tříminutového přesunu od Učíků, ale úspora je zřejmá. U Učíků mají plzeň za čtyři pětky nebo možná i víc.

A kolik že stojí dneska krákora ve Sklípku?

Kdyby Přéma dostal dneska od profesora Cupáka doplňující otázku, tak řekne bez zaváhání: „Osmnáct“ a měl by to za dvě.

První neděle v měsíci

Ano. Takže jsem skousnul v Partyzánoj tři kousky, tedy jsem naladěn k psaní. Ještěže (alespoň předpokládám) drtivá většina lidí, co chtěj někam něco napsat, nefunguje na to samý palivo jako já, pak by se totiž ve všech těch knihách, co jich v knihkupectví máme, stejně jako v novinách a časácích široko daleko, vyskytovaly jenom opilecký kecy.

Tak tedy kecejme. Minulej tejden se u nás v obchodě spustilo naostro éétéčko a k mýmu velkýmu zklamání se to obešlo bez velkejch komplikací. Jak já jsem se těšil na to, že celá ta šaškárna pod náporem účtenek klekne. Leč byly to plané naděje. Sice se nám vyskytly drobné potíže na eshopu (platby z Heureka košíku se nám nějak nechtěly evidovat), ale jinak ty naše účtenky na čtyři koruny za pohledy s Krakonošem lítají na minfin jako splašené střely. Tedy, zrovna dnes se nám pokladna asi na pět minut sekla, fronta narostla na tři kusy zákazníků, ale i tak celá fronta úkorně a trpělivě počkala na restart přístroje a ani nekafrala. Sakra, ani ti zákazníci, co je takhle zdržujeme, nekafrají, takže už asi nastalo všeobecné smíření.

V neděli, jako skoro každou první neděli v měsíci, jsem si obul pohory a vyšel Kamenkou na Strážné, abych si dopřál duchovní potravy. O prvních nedělích v měsíci totiž tam na kopec vystoupá kromě mě i vrchlabskej evangelickej farář, aby tam sloužil bohoslužbu. Já ten kostel na Strážném miluju. Je to krásná čistá secesní stavba se střídmým a přesto romatickým interiérem a ačkoliv já sám kromě těchto prvních nedělí v měsíci bohoslužby nevyhledávám, tak to, že se tenhle kostelík na dvě hodiny za měsíc otevře a mohu vstoupit, mi stojí za to, ten kopec s jazykem na vestě vyjít. Ano, mohl bych jet třeba i autem, ale to by nebylo ono. Ta pouť k tomu patří. A tak putuji. Jaro už je ve vzduchu. I tam, nahoře na Strážném, už není sněhová pokrývka souvislá, takže je zřejmé, že jaro tady bude coby dup.

Farář tentokrát hodně mluvil o odpuštění, a tak jsem si po té bohoslužbě řekl, že odpustím i tomu Babišovi, jak nás živnostníky furt buzeruje. Šlo to těžko. A moc dlouho mi to nevydrželo, dneska, jak se nám zasekla ta kasa, tak už jsem ho zase proklínal. Mno… Potěšil mě ale správce kostela, který mě pozval k výstupu na kostelní věž, a ačkoliv není příliš vysoká, stejně mě ten drobný nadhled, kdy jsem byl blíže Bohu, povznesl. Až tak, že jsem se dopustil fopa a ačkoliv nekřtěnec, jsem se sápal po těle a krvi Kristově, naštěstí farář osvědčil duchapřítomnost, a ač jsem mu ten chléb téměř ukradl z ruky, stihl ho včas schovat.

Opoledne jsem jel do Prahy na koncert The Australian Pink Floyd Show, což je kapela, která hraje Flojdy. Jako jó, je trapný chodit na koncerty revivalů, notabene za tisícovku, ale když ti Flojdi nějak nikde nahrajou, tak co člověku zbejvá. V první polovině koncertu odehráli vcelku celou desku Dark Side Of The Moon a já z toho měl takovej pocit… No, trochu sterilní mi to přišlo. Muzikanti bezpochyby výteční, tu desku odehráli téměř přesně do poslední noty (jen zpěvačky trochu haprovaly v tom dlouhém sólu v písničce The Great Gig in the Sky, a to na to byly tři a v tom dlouhém sólu se střídaly), ale nic naplat, moc emocí v tom nebylo. Po přestávce přišel na řadu mix skladeb z různých období Flojdů včetně několika songů z alb z osmdesátých a devadesátých let po odchodu Rogera Waterse a jak to tak člověk slyšel v řadě po sobě, tak si musel připustit, že tyhle desky už nejsou to ono. V těch dynamičtějších skladbách, hlavně z desky The Wall, se přece jenom nějaké ty emoce dostavily, precizní výkon muzikantů i zpěváků (s hlasy vskutku více než podobnými hlasům Gilmoura a Waterse) pokračoval, takže jsem nakonec odcházel docela spokojen. Leč pocit, že člověk zkonzumoval sice povedenou a důstojnou, ale přece jenom náhražku, ten zůstal.

Už několik dní čtu Rok kohouta od Terezy Boučkový, je to dobrý čtení. Asi nic pro rodiče, kterejm zvlčely děti, protože zvlčené děti jsou ústředními hrdiny této knihy (a i dalších autorčiných knih), ale já nezaujatě oceňuju úspornej styl autorky, která líčí všechny ty rodinné trable příjemně úsečně (zrovna rodinné trable je dle mého lépe popisovat úsečně, kdyby byly popisovány rozvláčně, tak by do textu zajisté pronikly emoce ve větší míře, než bych byl schopen skousnout). Je v tom nadhled i zuřivost, láska i rezignace, naděje v lepší příští i odevzdanost. A hlavně upřímnost. Žádné lakování na růžovo.

Tak. Konec opileckejch keců, který mi nakonec zas tak opilecký nepřijdou, protože jsem trochu vystřízlivěl.

Na jeden zátah

Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy přečetl knihu na jeden zátah. Má to asi co do činění s tím, že obvykle volím knihy poněkud rozsáhlejší, než aby se daly za čtyři hodiny přečíst.

V poslední době jsem se vůbec rozečetl. Může za to hospoda. A to, že jsem si domů přestal kupovat lahváče, takže když dostanu chuť na pivo, tak musím do hospy a tak narychlo se mi nepodaří sehnat nějakýho spolupiče piva, takže kniha musí stačit, abych tam v té hospě nečuměl jenom tak do zdi, tak čumín do knihy. Začalo to knihou Kde je zakopán pes od Pavla Kouhouta, která mě věrně doprovázela k Učíkům minulou neděli, logicky pak vedla cesta k četbě knihy Indiánský běh od Terezy Boučkové, což je Kohoutova dcera a v Indiánském běhu poněkud koriguje fotříkovy vzpomínky, vzhledem k tomu, že mě Indiánský běh zaujal, tak jsem pokračoval Rokem kohouta od stejné autorky. Žádnou z těchto knih jsem ovšem na jeden zátah nedal, to bych musel v hospě sedět celej den.

Dneska jsem opět zatoužil po pár plzních, tak jsem si u nás v knihkupectví vzal do brašničky Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu od Jana Jandourka, kniha se svými ani ne dvěma sty stránkami zdála být vhodná na to, abych ji u Partyzána alespoň rozečetl. A stalo se, že jsem ji tam sjel celou. Čtyři piva, čtyři hodiny, jedna kniha.

Autor se zcela zjevně inspiroval knihou Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida, kterou jsem kdysi také četl, ale už si ji nepamatuju. Ovšem východisko je stejné: stárnoucí seladon potká kdesi na Jadranu mladou dívku, která naslouchá jeho moudrům. Zatímco Tigrid vypráví dívce Lucii v časech totality  necenzurovaně o dějinách Československa, Jandourek dopřává studentce sociologie přednášku o sociologii.

Zajímavé, ačkoliv jsem tu Jandourkovu verzi přečetl za ty čtyři hodiny u piva a vyjma jedné cesty na hajzlík jsem od knihy nezvedl oči, tak jsem měl po dočtení dost rozporuplné pocity.

Jandourek tak nějek letem světem a dost povrchně studentce přibližuje coby rozvedený profesor taje sociologie. Nějaké ty průkopníky, Webera a Marxe, Bibli a Giddense, od dětství až po smrt. Je to dialog, kdy přednášející tak nějak svrchu vypráví, odpovídá na někdy sofistikované, někdy dětinské otázky mladé slečny, která se zmíní, že je zrovna nezadaná. A na každou další schůzku přichází ve stále rafinovanějším oděvu. Dozvíme se třeba o všelijakých těch populačních explozích, jak se vesele souložilo za smutných časů protektorátu, protože lidem tak nějak moc jiných radostí ze života nezbývalo. Obdobně v sedmdesátkách. Z jiných důvodů v Americe po válce. A spoustu dalších faktů, které tak nějak i nestudent sociologie tuší a studentce sociologie by asi nic nového nepřinesly. Povrchně, letem světem. Dialog pokračuje i po návratu do Prahy.

Víte, proč jsem tu knihu četl na jeden zátah? Ty mělké hovory o sociologii, se zmínkami o náboženství a psychologii? Opravdu jsem čekal, že se něco stane. Že po tom, co kromě povrchních přednášek autor posunuje děj snad jenom zmínkami o stále rafinovanějším oděvu studentky, po tom, co zmíní, že protože není jejím profesorem ve škole, tak není vázán nějakými etickými ohledy, když jí sdělí, že je pěkná a chytrá, tak ji nakonec sbalí.

Ale ne. Sakra, chlape! Ta kost ti věnuje spoustu večerů, nosí ti víno, tahá ze skříně stále důmyslnější oděv, visí ti na rtech, souhlasí s tvým sociologickým názorem, že je naprosto legitimní, aby mladé dívky randily se staršími pány, zatímco opačné případy vzbuzují mezi lidmi pohoršení, ty jsi zjevně erudován i v psychologii, takže ti musí být zřejmé, že jí asi jenom o ty přednášky nejde, a i kdyby snad i šlo, tak se nepokusíš vůbec o nic a necháš ji jít? Sorryjako.

Tohle, to mě na té knize vydráždilo. Chlapík popíjí iks večerů víno s dámou, která se mu asi i líbí, bere ji na romantické večeře, prochází se romantickými místy a všechno to skončí sociologickým rozebráním tématu smrti. Sorryjako znovu.

Takhle to nemělo skončit. I když jde o přednášky ze sociologie, šmrncnuté psychologií. Jak má pak čtenář věřit, že je autor erudovaným sociologem a možná trochu psychologem, když tu roztouženou holku nechá jen tak jít a ani to nějak, třeba i nejapně, na konci knihy nevysvětlí. Ano, kdyby šlo o odborné pojednání na vědecké téma, tak se nedá říct ani popel, ale když to autor pojímá částečně jako beletrii, vmísí tam nějaké postavy, které se nějak chovají a jejich chování ho nechá netečným, tak se provinil proti logice žánru.

Tak tohle mě na té knize rozčílilo.

Anebo mě snad rozčílilo to, že jsem já sám mnohokrát podobně ignoroval podobné signály od roztoužených slečen, kterým jsem poskytoval podobné intelektuálské přednášky a s podobnou blazeovanou povýšeností jsem je nechal jít a autor knihy mi nastavil nemilé zrcadlo?

EET ready

Takže naše knihkupectví je už EET ready, zatím nás to stálo nějakou tu drobnou tržbu kvůli zavření obchodu na dvě hodiny, když nám naši ajťáci apgrejdovali kasy. Fakturu za to zatím očekáváme, takže další náklady jsou zatím v mlze, i když podle předběžnýho ceníku to odhaduju asi tak na tři tácy za apgrejd, roční poplatek patnáct stovek za to, aby mohli ti ajťáci zaangažovat člověka, kterej bude dnem a nocí na drátě, protože prostě není prdel zavřít krám, když se něco posere a čekat x dní na to, než člověk přijde na řadu, pak tady máme zřejmě novou pokladní tiskárnu, protože ta stávající dýchavičná tiskne účtenku půl minuty i bez těch dalších x řádků těch kódů, to bude tak pět litrů, k tomu zákaznický displej a samozřejmě taky nějaká ta práce na všem tom přenastavování. Převorání eshopu ještě přijde na řadu, ajťáci doufají, že to do čtrnácti dní dají a o ceně zatím nehovoří, ale zadarmo to zajisté nebude. Pak samozřejmě vytisknout tu cedulku:

„Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.“

A k cedulce ještě další cedulku:

„Překlad výše uvedené informace do lidštiny: Vážení zákazníci, kvůli státní libovůli Vám musíme tisknout cedulku, kterou jsme Vám tak jako tak doposud tiskli. Kvůli tomu, že má být dvojnásobně dlouhá, budou pokáceny další tři stromy. Vaše nákupy navíc bude šmírovat stát, zařízení k tomu, aby tomu tak bylo, nás stálo pár tisíc korun, proto se prosím nedivte, pokud zjistíte, že je Váš nákup o něco dražší, než dříve. Prosíme, vyčkejte u pokladny o minutu déle, ono to spojení se státním systémem nějaký čas trvá a i kdyby netrvalo, tak se Vaše účtenka bude tisknout dvakrát tak dlouho než dříve.“

Když ten náš ajťák dokončil ten apgrejd, tak se ptal: „A od jakýho data mám nastavit to odesílání účtenek?“

Odpověděl jsem: „Tak, platí to od prvního března, tak asi od prvního března.“

On: „No, kdybyste to třeba chtěli otestovat už dřív.“

Já: „Jakože to nemáte vychytaný, takže by bylo zapotřebí to testovat?“

On: „No, otestovaný to je, ale přece jenom, pro jistotu…“

Já: „Nevím, proč bych se měl nechat šmírovat dřív, než to bude nutný. Takže očekávám, že prvního budete od rána na drátě a kdyby to snad nemělo fungovat, tak to dáte vcukuletu do cajku.“

On: „No tak jo.“

Tak jo. Bude to možná drama, toho prvního března. Vzhledem k tomu, že ten náš pokladní systém je vyvinut speciálně pro knihkupce a žádný z knihkupců se nehodlá stát pokusným králíkem a nechat se šmírovat dřív, než to bude nutné, tak není nikdo, kdo by to prubnul před tím magickým datem. Při vší úctě k našim ajťákům… Může to bejt slušnej průser. Ten jejich systém využívá většina knihkupců, tak doufejme, že bude kde si prvního března koupit knihu.

Jak jsme tak u nás v knihkupectví promejšleli firemní směrnice ohledně EET, vymysleli jsme toto. Zaměstnancům bude do pracovní smlouvy vepsán bod, že nevydání účtenky rovná se hrubé porušení pracovní kázně. Poněvadž a protože zaměstnanec odpovídá za škodu vůči zaměstnavateli do výše dvou platů a pokuty za nevydání účtenky můžou být i vyšší, tak musí být jasné, že nevydání účtenky  je horší zločin, než kdyby v pracovní době chlastali. Dále jsme sjednali zaměstnancům pojištění odpovědnosti. To se sice vztahuje na nikoliv úmyslné akty, ale i neúmyslný akt se může stát. Jsme snad zbytečně paranoidní a opatrní, nebo jsou to rozumná opatření?

Přemejšlel jsem o tom, zda budou živnostníci alespoň trochu kolegiální. Když někde bude řádit EET kontrola, bude ji živnostník aspoň trochu zdržovat, aby nemohla škodit jinde? Dá třeba někam na facebook info, že kontrola řádí, aby byli kolegové v okolí informováni? Zavolá kolegům obchodníkům a hospodským v okolí a řekne: „Liška v kurníku, jestli mi rozumíš.“ Budou živnostníci alespoň takto pasivně rezistentní, když už jinak nejsou schopni se tomu státnímu šmíráctví vzepřít nějakou stávkou či demonstrací, která by stála za to? Nebo to bude o koze, která chcípla mě, tak ať chcípne i sousedovi ve vedlejším obchodě? Sám jsem zvědav, zda bude probíhat taková ta pasivní rezistence, kterou jako národ docela umíme či zda to bude jako s tou sousedovou kozou, kterou taky umíme. Dvě tváře národa mají nyní možnost se naplno projevit. Hořím zvědavostí, která vyhraje.

Musím si to sem napsat. Abych si to zapamatoval. A aby to všichni věděli a mohli mi to kdyžtak příští rok připomenout. Až budou příští rok, vlastně každý další rok, dávat výrobci kalendářů kalendáře do novoročního výprodeje, tak ať mě ani nenapadne to nějak promovat newsletterem či jakýmkoliv dalším marketingem na eshopu. Jako jó, vysmrkli jsme všechny ty kalendáře během dvou dnů. Ale balit deset různě velkejch nástěnnejch kalendářů do nějakejch úhlednejch balíčků, z kterejch je pak marže padesát korun, kterou schlamstnou dvě bedny po dvaceti korunách a celá role fólie, a to krát padesát… Se fakt nevyplatí.

Dneska jsem zaznamenal, že v říjnu bude mít v Outůaréně koncert Nick Cave. Bezva, vánoční dárky vyřídíme už v říjnu, meldoval jsem již rodině, že lístek na tuto akci bude dárkem nadmíru hodnotným. Protože, ač jsem na koncertě Nicka Cavea byl už dvakrát, ani jedna z akcí mě zcela neuspokojila, a tak si říkám, do třetice všeho dobrýho. Ne že by za to moje neuspokojení mohl Nick Cave. Poněvadž oba ty koncerty byly skvělý. Ale i tak jsem si je neužil. Jednou to bylo v Pakulu a já jsem se tam v tý luxusní sedačce, kde sedávali komoušský papaláši na svejch sjezdech necejtil komfortně. Podruhý to bylo v Lucerně, a ačkoliv byl ten koncert prej skvělej, tak to nemůžu potvrdit, protože jsem se tam tehdy zfernetoval takovým způsobem, že jsem byl rád, že jsem nehodil kačenu na tu dřevěnou podlahu. Ale jinak to bylo skvělý.

Poučení: Nehulit v zimě

Posledních pět dní jsem strávil tak, že jakmile to bylo možné, mazal jsem do stopy na běžky. A bylo to boží. Takovej ten pocit, jak to každej den jde líp a líp, jak člověk míň padá a míň se ve stopě trápí, zato technika jízdy se stále zlepšuje a rovinka, která si ještě včera žádala tři přestávky na vydýchání, si dnes žádá přestávky jen dvě, a kopec, kterej člověk předevčírem natřikrát zvládal za půl hodiny, dnes vybruslí za deset minut, je k nezaplacení. Fakt, tenhle pocit, kdy člověk vidí, jak se každým dnem zlepšuje, je opojnej.

A proto asi bylo třeba, abych se dnes na sport vysral a šel na čtyři kousky do hospy. Aby mi to zlepšování nepřišlo samozřejmý, protože je mi jasný, že zejtra, po dni bez tréninku, se vrátím zase zpátky na začátek a budu do kopce supět. Aspoň se budu zase moci zlepšovat, protože včera jsem si už myslel, že se zlepšit už nepůjde. Takže nová motivace.

Dneska byl internet plnej vtípků na téma #sorryjako, a byť ty vtípky byly vtipný, tak to, že mimo tu fejsbůkovou bublinu je svět plnej koblihářů, který by pověsili Naďovou za nezdaněný kabelky na kandelábr, zato Bába s jeho nezdaněnými desítkami melounů jim nejen že nevadí a dokonce jim ani není putna, naopak, je stále hoden obdivu, vůbec vtipný není.

Ale jo, díky tomu, že mám tu pauzu v běžkování a naopak jsem otupil jsou mysl těma pívákama, takže můžu vesele kouřit, tak můžu i blogovat. Takže ta pauza je k něčemu dobrá. Můžu zahalen v dýmu blogovat a neomezovat se ve svým vyjádření, protože jsem trochu našrot.

V hospě jsem si vzpomněl na to, jak jsem už dvakrát téměř zhynul a obě ta téměř zhynutí měla téměř stejnej scénář. Poprvé: zhulil jsem se v zimě na koncertu kapely Klokoňo ve Štěpanicích a jako obvykle, když se náhodou zhulím, mám nutkavou potřebu být sám a tak nějak sám se sebou si to svoje zhulení probrat. Tehdy jsem si to svoje zhulení probíral v závěji v Hrabačově a jenom díky tomu, že šel za půl hoďky kolem kámoš Vašek a přemluvil mě, že lépe se to zhulení probírá v chůzi, jsem dost promrzlej z tý závěje vstal a nezmrz. Podruhý to bylo jako přes kopírák na Strážným, kde jsem se asi zhulil míň, protože jsem se ze závěje zvedl sám a zmrzlej na kost se dopotácel do hospody, kde jsem další dvě hodiny rozmrzal u kamen. Poučení: nehulit v zimě. To vám radím, fakt.

Posledních pár dní sjíždím sitkom Jak jsem poznal vaši matku, pěkně díl po díle, na nějakejch pirátskejch stránkách. Myslím, že každá generace má nějakej ten generační sitkom. Já, vzhledem k tomu, že jsem pamětník, jsem takhle generačně zvládnul jak Beverly Hills 90210, tak Přátele, přesto za ten svůj generační sitkom považuju právě Jak jsem poznal vaši matku. Tam se totiž slušně chlastá a kámen s cihlou šuká, oproti tomu je to Béháčko a Přátelé taková dost krotká zábava pro mládež. Pakliže sitkom pro tuhle aktuální generaci je Teorie velkého třesku, tak si myslím,  že  se obloukem vrací zpět do docela krotkých časů. Ne že bych nebyl fanoušek TBBT, je to fakt vtipný, ale ten návrat ke krotkosti devadesátých let je tam podle mě zřetelnej. Tímhle novým shlédnutím HIMYM o to víc oceňuju, jak je tenhle seriál skvělej tím, že vlastně od pilotního dílu ví, kam má směřovat. Ne že by sedmá či osmá řada už trošku nevařila z vody, ale i tak se jednoznačně ví, že příběh skončí ve chvíli, kdy Ted tu svou vysněnou manželku najde a tím to prostě skoro skončí. Ačkoliv si pamatuju, že z toho katarzního posledního dílu jsem byl tehdy, při prvním shlédnutí, šokovanej, dnes oceňuju, že celej seriál vlastně naprosto logicky k tomu katarznímu dílu směřoval a scénáristy naštěstí nenapadlo ten příběh prodlužovat a spekulovat, co by se asi mohlo dít pak.

Máte-li možnost, pusťe si desku Vana Morrisona Irish Heartbeat. Tuhle nahrávku pořídil ten irskej bard v roce 1988 ve spolupráci s kapelou The Chieftains a je to esence toho zádumčivě veselýho irskýho folklóru. Včechny ty housličky a flétničky a jakési cimbály a zvučné hlasy. Pěkně se to ve stopě poslouchá.

Kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno

Dnes slušně opivněn, hurá, můžu se pustit do blogování, protože je mi aktuálně úplně buřt, že si z tý mý tajný skrýše vytáhnu cígo a zhřeším.

Tyhlety potáhnutí, po nějaký době, kdy jsem necigároval, jsou takový divný. Vůbec mi to nechutná, ale o to labužničtěji si to vychutnávám. Nevím, co to z hlediska psychologie znamená a je mi to jedno.

Od tý doby, kdy jsem kvůli tomu Pavlovovýmu reflexu zjistil, že k psaní blogu potřebuju kouřit, přestal dočasně blogovat, se stalo pár věcí. Pohostil jsem v garsonce mandlemi a křupkami faráře, kterej na ten náš mejdan přinesl pivo značky Nachmelená opice a byl to dobrej mejdan. Pivo značky Nachmelená opice bylo skvělý, zejména IPA této značky byla vynikající. Farář, ještě předtím, než se stal farářem, býval depešákem, takže jsme mohli společně probrat, co znamenalo být depešákem v devadesátých letech na Moravě (farář) a v Krkonoších (já), přičemž jsem musel uznat, že na Moravě to asi bylo těžší, protože tam bylo víc skinheadů. Takže farář byl v situacích, kdy byl v ohrožení, že mu skinheadi dají na budku, častěji, na druhou stranu ale díky tomu, že už tehdy měl sklony k tomu farářství, dařilo se mu kritické situace se skinheady řešit promluvami do duší skinheadů úspěšněji než mně, takže od nich na budku nedostal, zato já ano.

Pak tedy přišel víkend, kdy jsem se potácel v jakési depresi, takže jsem vyjma nákupu v Kaufu nevytáhl paty z domu. Byl jsem překvapen, že takový triviální obchodní artikl, jako jsou tkaničky do bot (kterážto tkanička se mi v sobotu přetrhla), není v dostání ani v Kaufu, ani v Kiku, ani v tom obchodě s levným zbožím u Kaufu. Ts, ts. Spoďáry a ponožky tam maj a tkaničky ne?

Zbytek soboty jsem strávil vařením vepřa knedla zela podle Vaňka, to vepřo knedlo zelo bylo snad nejlepším knedlem zelem vepřem, který jsem kdy jedl, maminka i babička prominou, na Vaňka a na důsledné dodržování jeho receptu nemají. Fakt se mi to povedlo. Zelí bylo lahodné (ač jsem se tedy sám podivil tomu, že dle Vaňka do něj patří tolik cukru, co nezkonzumuju za celej tejden), masiko bylo šťavnaté, a ten sosík… Mňam, mňam. To dlouhé vaření a pečení, kterým jsem strávil pět hodin, rozhodně stálo za to.

Z té víkendové depky jsem se jakž takž dostal ve středu, kdy jsem si řekl, že musím udělat něco se svou kondicí a rozhodl jsem se, že si koupím nové běžky. Vlastním běžky dvoumetrové, a to, že mě v posledních letech běžkování moc nebavilo, jsem přičítal té jejich délce. Jakmile jsem s nimi vystoupil ze stopy a zkoušel skejtovat, tak se mi dřív nebo později zadařilo zamotat si hůlky do těch dlouhých lyží a následně hodit držku. Myslel jsem si, že problém bude vyřešen, jakmile si pořídím kratší lyže specializované na bruslení a pak to půjde samo. Hovno, přátelé. Dneska jsem s novými kratšími lyžemi nastoupil na okruh, s velikým nadšením, a… Po dvaceti metrech na trati… Hodil držku. Ale už jsem zjistil proč. Mám krátký hůlky! Takže zejtra si ještě koupím adekvátní hůlky a půjde to samo. Tedy aspoň to si myslím. Ale myslím, že i s adekvátními hůlkami… Hodím držku. Ale nepředbíhejme. To zjistím až zítra.

Jak jsem měl ten mejdan s tím farářem, tak mě to připomnělo, že bych po nějaké době mohl nahlédnout do Bible a nalezl jsem tam: Matouš 7:8. „Neboť každý, kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno“. Tak jsem se pomodlil, a sdělil Bohu, že hledám poctivou křesťanku, mohla by být i trošku rošťanda, ale rozhodně poctivá, a On mi dnes na běžkařské trati nadělil do cesty rošťandu, která ovšem poctivě ctí nekřesťanského milence. Jako jó, nikdo není dokonalej, ale On by měl bejt, ne? Takže to beru tak, že snaha byla, ale propříště bych tedy preferoval snad i méně poctivou rošťandu, u které bych mohl tlouci. Takže ještě jednou, plís.

Pavlovův reflex

Mno. Včera jsem si do deníčku nenapsal nic. Ne že by nebylo co. Ale.

Prostě Pavlovův reflex. Vždycky, když jsem znovu a znovu oživoval ten můj blog, tak mě ten reflex doběhl. Zasvítí světýlko „napište nový příspěvek“ a tím pádem musí zasvítit i cigáro v mý ruce. A vzhledem k tomu, že jsem přestal kouřit, tak mě ten reflex trochu obtěžuje. Takže za první dva problogované večery jsem dohulil zbytek krabky, kterou jsem měl doma schovanou z dob, kdy jsem báňal, schovával jsem ji pro případnou kouřící návštěvu, a třetí den jsem si dokonce koupil další dvacku. Ten reflex jsem měl dřív spojenej nejenom s psaním, ale s pitím piva, konzumováním kafe, dojedením oběda, všechny tyhle světýlka s nápisem „dej si cígo“ jsem úspěšně pozhasínal, ale to blogovací světýlko tam pořád je.

Takže včera, aby se mi zase nerozsvítilo, tak jsem místo psaní četl. Vlastně nevím ani co, ale reflex jsem při tom neměl.

Přestával jsem kouřit už x krát, takže vím, že disciplínu na sváteční kouření nemám, takže bych jako obvykle, kdybych si povolil žváro k blogování, za pár dní hulil zase dvacku denně. Tak to zkouším bez toho.

Ale nejde mi to. Čumím do tý obrazovky, okusuju si nehty a v hlavě mám duto.

Mno, takže to asi zase zabalíme, ne?