Posledních pět dní jsem strávil tak, že jakmile to bylo možné, mazal jsem do stopy na běžky. A bylo to boží. Takovej ten pocit, jak to každej den jde líp a líp, jak člověk míň padá a míň se ve stopě trápí, zato technika jízdy se stále zlepšuje a rovinka, která si ještě včera žádala tři přestávky na vydýchání, si dnes žádá přestávky jen dvě, a kopec, kterej člověk předevčírem natřikrát zvládal za půl hodiny, dnes vybruslí za deset minut, je k nezaplacení. Fakt, tenhle pocit, kdy člověk vidí, jak se každým dnem zlepšuje, je opojnej.

A proto asi bylo třeba, abych se dnes na sport vysral a šel na čtyři kousky do hospy. Aby mi to zlepšování nepřišlo samozřejmý, protože je mi jasný, že zejtra, po dni bez tréninku, se vrátím zase zpátky na začátek a budu do kopce supět. Aspoň se budu zase moci zlepšovat, protože včera jsem si už myslel, že se zlepšit už nepůjde. Takže nová motivace.

Dneska byl internet plnej vtípků na téma #sorryjako, a byť ty vtípky byly vtipný, tak to, že mimo tu fejsbůkovou bublinu je svět plnej koblihářů, který by pověsili Naďovou za nezdaněný kabelky na kandelábr, zato Bába s jeho nezdaněnými desítkami melounů jim nejen že nevadí a dokonce jim ani není putna, naopak, je stále hoden obdivu, vůbec vtipný není.

Ale jo, díky tomu, že mám tu pauzu v běžkování a naopak jsem otupil jsou mysl těma pívákama, takže můžu vesele kouřit, tak můžu i blogovat. Takže ta pauza je k něčemu dobrá. Můžu zahalen v dýmu blogovat a neomezovat se ve svým vyjádření, protože jsem trochu našrot.

V hospě jsem si vzpomněl na to, jak jsem už dvakrát téměř zhynul a obě ta téměř zhynutí měla téměř stejnej scénář. Poprvé: zhulil jsem se v zimě na koncertu kapely Klokoňo ve Štěpanicích a jako obvykle, když se náhodou zhulím, mám nutkavou potřebu být sám a tak nějak sám se sebou si to svoje zhulení probrat. Tehdy jsem si to svoje zhulení probíral v závěji v Hrabačově a jenom díky tomu, že šel za půl hoďky kolem kámoš Vašek a přemluvil mě, že lépe se to zhulení probírá v chůzi, jsem dost promrzlej z tý závěje vstal a nezmrz. Podruhý to bylo jako přes kopírák na Strážným, kde jsem se asi zhulil míň, protože jsem se ze závěje zvedl sám a zmrzlej na kost se dopotácel do hospody, kde jsem další dvě hodiny rozmrzal u kamen. Poučení: nehulit v zimě. To vám radím, fakt.

Posledních pár dní sjíždím sitkom Jak jsem poznal vaši matku, pěkně díl po díle, na nějakejch pirátskejch stránkách. Myslím, že každá generace má nějakej ten generační sitkom. Já, vzhledem k tomu, že jsem pamětník, jsem takhle generačně zvládnul jak Beverly Hills 90210, tak Přátele, přesto za ten svůj generační sitkom považuju právě Jak jsem poznal vaši matku. Tam se totiž slušně chlastá a kámen s cihlou šuká, oproti tomu je to Béháčko a Přátelé taková dost krotká zábava pro mládež. Pakliže sitkom pro tuhle aktuální generaci je Teorie velkého třesku, tak si myslím,  že  se obloukem vrací zpět do docela krotkých časů. Ne že bych nebyl fanoušek TBBT, je to fakt vtipný, ale ten návrat ke krotkosti devadesátých let je tam podle mě zřetelnej. Tímhle novým shlédnutím HIMYM o to víc oceňuju, jak je tenhle seriál skvělej tím, že vlastně od pilotního dílu ví, kam má směřovat. Ne že by sedmá či osmá řada už trošku nevařila z vody, ale i tak se jednoznačně ví, že příběh skončí ve chvíli, kdy Ted tu svou vysněnou manželku najde a tím to prostě skoro skončí. Ačkoliv si pamatuju, že z toho katarzního posledního dílu jsem byl tehdy, při prvním shlédnutí, šokovanej, dnes oceňuju, že celej seriál vlastně naprosto logicky k tomu katarznímu dílu směřoval a scénáristy naštěstí nenapadlo ten příběh prodlužovat a spekulovat, co by se asi mohlo dít pak.

Máte-li možnost, pusťe si desku Vana Morrisona Irish Heartbeat. Tuhle nahrávku pořídil ten irskej bard v roce 1988 ve spolupráci s kapelou The Chieftains a je to esence toho zádumčivě veselýho irskýho folklóru. Včechny ty housličky a flétničky a jakési cimbály a zvučné hlasy. Pěkně se to ve stopě poslouchá.

Dnes slušně opivněn, hurá, můžu se pustit do blogování, protože je mi aktuálně úplně buřt, že si z tý mý tajný skrýše vytáhnu cígo a zhřeším.

Tyhlety potáhnutí, po nějaký době, kdy jsem necigároval, jsou takový divný. Vůbec mi to nechutná, ale o to labužničtěji si to vychutnávám. Nevím, co to z hlediska psychologie znamená a je mi to jedno.

Od tý doby, kdy jsem kvůli tomu Pavlovovýmu reflexu zjistil, že k psaní blogu potřebuju kouřit, přestal dočasně blogovat, se stalo pár věcí. Pohostil jsem v garsonce mandlemi a křupkami faráře, kterej na ten náš mejdan přinesl pivo značky Nachmelená opice a byl to dobrej mejdan. Pivo značky Nachmelená opice bylo skvělý, zejména IPA této značky byla vynikající. Farář, ještě předtím, než se stal farářem, býval depešákem, takže jsme mohli společně probrat, co znamenalo být depešákem v devadesátých letech na Moravě (farář) a v Krkonoších (já), přičemž jsem musel uznat, že na Moravě to asi bylo těžší, protože tam bylo víc skinheadů. Takže farář byl v situacích, kdy byl v ohrožení, že mu skinheadi dají na budku, častěji, na druhou stranu ale díky tomu, že už tehdy měl sklony k tomu farářství, dařilo se mu kritické situace se skinheady řešit promluvami do duší skinheadů úspěšněji než mně, takže od nich na budku nedostal, zato já ano.

Pak tedy přišel víkend, kdy jsem se potácel v jakési depresi, takže jsem vyjma nákupu v Kaufu nevytáhl paty z domu. Byl jsem překvapen, že takový triviální obchodní artikl, jako jsou tkaničky do bot (kterážto tkanička se mi v sobotu přetrhla), není v dostání ani v Kaufu, ani v Kiku, ani v tom obchodě s levným zbožím u Kaufu. Ts, ts. Spoďáry a ponožky tam maj a tkaničky ne?

Zbytek soboty jsem strávil vařením vepřa knedla zela podle Vaňka, to vepřo knedlo zelo bylo snad nejlepším knedlem zelem vepřem, který jsem kdy jedl, maminka i babička prominou, na Vaňka a na důsledné dodržování jeho receptu nemají. Fakt se mi to povedlo. Zelí bylo lahodné (ač jsem se tedy sám podivil tomu, že dle Vaňka do něj patří tolik cukru, co nezkonzumuju za celej tejden), masiko bylo šťavnaté, a ten sosík… Mňam, mňam. To dlouhé vaření a pečení, kterým jsem strávil pět hodin, rozhodně stálo za to.

Z té víkendové depky jsem se jakž takž dostal ve středu, kdy jsem si řekl, že musím udělat něco se svou kondicí a rozhodl jsem se, že si koupím nové běžky. Vlastním běžky dvoumetrové, a to, že mě v posledních letech běžkování moc nebavilo, jsem přičítal té jejich délce. Jakmile jsem s nimi vystoupil ze stopy a zkoušel skejtovat, tak se mi dřív nebo později zadařilo zamotat si hůlky do těch dlouhých lyží a následně hodit držku. Myslel jsem si, že problém bude vyřešen, jakmile si pořídím kratší lyže specializované na bruslení a pak to půjde samo. Hovno, přátelé. Dneska jsem s novými kratšími lyžemi nastoupil na okruh, s velikým nadšením, a… Po dvaceti metrech na trati… Hodil držku. Ale už jsem zjistil proč. Mám krátký hůlky! Takže zejtra si ještě koupím adekvátní hůlky a půjde to samo. Tedy aspoň to si myslím. Ale myslím, že i s adekvátními hůlkami… Hodím držku. Ale nepředbíhejme. To zjistím až zítra.

Jak jsem měl ten mejdan s tím farářem, tak mě to připomnělo, že bych po nějaké době mohl nahlédnout do Bible a nalezl jsem tam: Matouš 7:8. „Neboť každý, kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno“. Tak jsem se pomodlil, a sdělil Bohu, že hledám poctivou křesťanku, mohla by být i trošku rošťanda, ale rozhodně poctivá, a On mi dnes na běžkařské trati nadělil do cesty rošťandu, která ovšem poctivě ctí nekřesťanského milence. Jako jó, nikdo není dokonalej, ale On by měl bejt, ne? Takže to beru tak, že snaha byla, ale propříště bych tedy preferoval snad i méně poctivou rošťandu, u které bych mohl tlouci. Takže ještě jednou, plís.

Mno. Včera jsem si do deníčku nenapsal nic. Ne že by nebylo co. Ale.

Prostě Pavlovův reflex. Vždycky, když jsem znovu a znovu oživoval ten můj blog, tak mě ten reflex doběhl. Zasvítí světýlko „napište nový příspěvek“ a tím pádem musí zasvítit i cigáro v mý ruce. A vzhledem k tomu, že jsem přestal kouřit, tak mě ten reflex trochu obtěžuje. Takže za první dva problogované večery jsem dohulil zbytek krabky, kterou jsem měl doma schovanou z dob, kdy jsem báňal, schovával jsem ji pro případnou kouřící návštěvu, a třetí den jsem si dokonce koupil další dvacku. Ten reflex jsem měl dřív spojenej nejenom s psaním, ale s pitím piva, konzumováním kafe, dojedením oběda, všechny tyhle světýlka s nápisem „dej si cígo“ jsem úspěšně pozhasínal, ale to blogovací světýlko tam pořád je.

Takže včera, aby se mi zase nerozsvítilo, tak jsem místo psaní četl. Vlastně nevím ani co, ale reflex jsem při tom neměl.

Přestával jsem kouřit už x krát, takže vím, že disciplínu na sváteční kouření nemám, takže bych jako obvykle, kdybych si povolil žváro k blogování, za pár dní hulil zase dvacku denně. Tak to zkouším bez toho.

Ale nejde mi to. Čumím do tý obrazovky, okusuju si nehty a v hlavě mám duto.

Mno, takže to asi zase zabalíme, ne?

Ráno, když vycházím z baráku, tak obvykle mrknu směrem k zastávce autobusu. Když vidím, že tam stojí lidi, tudíž autobus ještě nejel, tak zapřemýšlím, jestli se mi chce zamíchat se do davu na zastávce či zda ty dva kiláky do práce dojdu, a když vidím, že tam nikdo nestojí, tedy bus už zjevně odjel, tak si řeknu: „Chm,“ a ty dva kiláky dojdu bez toho, abych musel řešit to dilema. Dneska jsem lidi na zastávce viděl a pěšky se mi nechtělo, takže dav.

U nás na maloměstě je milé, že lidé v emhádéčku komunikují, poněvadž se víceméně znají. Jakej to rozdíl oproti emhádéčkům ve velkoměstech, kde si každej čumí do toho svýho telefonu, případně se vlní v rytmu reggae či hází hlavou v rytmu metalu, to podle vkusu osluchátkovaného jedince. Absurdní, jak se i v natřískaným busu každej zavře do tý svý bubliny. No, já mám taky sklony se do bubliny zavřít, ale dnes jsem poslouchal nikoliv metal, ale lidi v buse.

Samozřejmě, tématem číslo jedna je sníh. A tak si člověk vyslechne, kolik tun sněhu někdo vyházel ze dvorku a kdo sebou seknul na chodníku.

Bylo to asi takhle.

Mladík, ten, co házel, v srdečném rozhovoru s paní věku vyššího, ale ne vysokého, co spadla.

Mladík: „To je sněhu, co?“

Paní: „No, to mi povídejte.“

Mladík: „Tolik ho teda už dlouho nebylo. Vy musíte být pamětnice, kdy naposled byla taková zima? V padesátých letech?“

Paní, trochu nakvašeně: „Tak zase taková pamětnice nejsem!“

Oou. Jak lehce a nevinně se člověk může stát netaktním.

Město si postavilo fotbalovej stadión, tak usoudilo, že by bylo dobré, aby tam zajížděl autobus. Tenhle tam zajížděl. Ta zastávka Vrchlabí, fotbalový stadion, je trochu absurdní. Autobus sjede pět minut od náměstí na výpadovku, dvě minuty jede ke stadiónu, tam se na kruháku otočí a další dvě minuty se vrací na původní cestu. Obvykle tam nikdo nenastoupí ani nevystoupí, zato pasažéři dostanou zdarma vyhlídkovou jízdu tou samou cestou tam i zpátky a zaplatí za to zmarněnými pěti minutami svého času. To je jakoby vlak z Prahy do Brna jel přes Pardubice a skoro i přes Olomouc. Oh, wait. Ten vlak vlastně takhle jede. Takže u nás zas tak originální nejsme.

Já jsem se domníval, že když byl ten celej dlouhej víkend, kdy úderem sobotní dvanácté hodiny se město takřka vylidní a nastává ten nejlepší čas vyklidit město od těch sněhových hromad a bariér, že zodpovědní funkcionáři využijí situace, naženou v sobotu v jednu do města pluhy a bagry, aby v pondělí bylo uklizeno, ale ne. Bagry a pluhy byly do města nahnány v pondělí v osm, takže ke zmarněným pěti minutám času přibyly další, jak se autobus proplétal mezi těmi stroji. Mě vždycky tenhle veřejnoprávní přístup pobaví. Je to jako kdybychom my, soukromníci, před Vánoci, kdy je nejvíc práce, a samozřejmě i kšeftu, rozdali zaměstancům místo přesčasů dovolenou a zavedli přestávku na oběd, protože máme hlad. Ale to my ne. My mažeme do práce i v neděli a po večerech doděláváme papíry, které se přes den nestihly. Jsme asi nějací divní.

A tím bych snad měl skončit, protože to byl poslední okamžik dne, kdy jsem se cítil být pobaven. Pak už nastalo jenom potvrzení takového toho nějakého tušení, že nejvíce času je člověk nucen věnovat zákazníkům, z kterých toho nejméně kápne. Sáhodlouhý mail od zákazníka, který si dvakrát nepřevzal zásilku s různými skeny stránek pošty a našich, kterými dokazoval, že těmi, kdo mu zkazil Vánoce a nedodal knížku jsme my a pošta, za kterou beztak můžeme my. Já když si vzpomenu, co s tou konkrétní objednávkou bylo za telefonování a šturmování, aby se ta vrácená zásilka znovu poslala… Abyste věděli, tak jako odesílatel nemáte žádnou možnost změnit chybné údaje (zákazník uvedl chybné jméno, což samozřejmě není ochoten přiznat). Takže zásilka se válí na poště, adresátovi, který se jmenuje ve skutečnosti Novák a při zadávání údajů do eshopu ze sebe udělal omylem Novotného, ji pošta nevydá. Můžete tam volat, můžete zaangažovat obchodní zástupkyni pošty, ne a ne, jako odesílatel to už nemůžete změnit. Takže se tam balík týden válí, pak se vrátí zpět, pošlete ho znovu a zákazník si ho znovu nevyzvedne, protože uvedl i chybný email a nepřišla mu tedy zpráva, že má zásilku na poště (což opět nepřizná). No, a pak se dožaduje okamžitého vrácení platby. Vysvětlit mu, že nelze vrátit platbu na účet, když platil kartou a vy máte s platební bránou smlouvu, že platby, které jsme přijali přes platební bránu, se smějí vracet zase pouze přes platební bránu, je nemožné. A to, že se platba zdrží, protože platební brána nám tu platbu už poslala na účet a abychom mu mohli platbu vrátit, tak se na platební bráně musí shromáždit nějaké platby od jiných zákazníků, protože nelze jít na účtu platební brány do mínusu, je ještě nemožnější. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si přes platební bránu koupil sám od sebe knihu, abych tam měl ten kredit a mohl tu jeho platbu vrátit a nemít s ním už nic společnýho. To je martýrium, co? A tímhle se člověk zabývá půl dne.

Nonic. Jsem chytřejší. Pro příště. Neřešit, nepřepínat, když se zásilka vrátí, tak hned poslat platbu zákazníkovi zpět, pokud nebudou na našem účtu u platební brány peníze, tak okamžitě sám od sebe něco koupit a nazdar.

Tak snad aspoň vy jste se pobavili, když já ne.

Jako to s tím sněhem by snad už fakt stačilo. Je to sice hezký, jak neustálej příval sněhu zapadává ty psí chcanky, který jsou u nás ve městě na každým rohu, ale… Ne, vážně, přes rok, dokud v zimě nenapadne, v našem případě po třech letech, kdy byly zimy víceméně bez sněhu, si toho člověk skoro nevšimne. Jo, sem tam nějaký hovno od dogy a hovínko od čivavy, ale dá se říct, že majitelé hafanů v našem městě se už ta hovna víceméně naučili sbírat. Ale jak napadne sníh… Bože, to je eklhaftní, jak pak je na každým metru do sněhu vychcanej tu žlutej, tu oranžovej koláč. Za ty dvě zimy bez sněhu jsem tomuto jevu unikl, ale teď se uniknout nedá. Nechutný, nechutný, nechutný. No, budiž. Beru těch dnešních dalších deset čísel nově napadanýho sněhu na milost, ale to jen proto, že už jsem rezignoval na to, že bych měl jakkoliv použít vůz. Už dvakrát jsem ho hodinu vykopával ze závěje a kašlu na to. Běžnej nákup odnesu v tašce a piv mám od Vánoc ještě plnou lednici (ještěže v naší rodině všichni všechno co potřebujeme, víceméně máme, takže dary se pak omezují na doplňování zásob piva, vína, destilátů a uheráků), takže na třetí vykopávání auta ze sněhu seru.

Ony vůbec takto na sníh bohaté zimy přinášejí u nás na sídlišti zajímavý jev. Poněvadž město na uklízení sněhu víceméně sere, kromě vypluhování silnic a někdy i chodníků, tak se o svoje parkovací místo musí postarat každej sám. To by bylo normální, i majitelé rodinných baráků se musejí o svoje parkovací místo na dvorku postarat sami, ale oni mají plot a bránu a ani se nedá čekat, že by jim někdo zatoužil zaparkovat auto za tou jejich branou, ale u nás na sídlišti jsou všechny ty parkovací plochy veřejným prostranstvím. V časech bez sněhu už není s parkováním víceméně problém, poděkujme městu za vybudování několika nových parkovišť, které se událo v posledních letech, ale v zimě, co si člověk nevyhází, to nemá. A samozřejmě, pokud hodinu hází, tak logicky nemá zájem na tom, aby večer přijel z práce a na jím vyházeném placu stálo jiné auto. A on házel další hodinu někde vedle. Nyní, když už je sněhu metr, co metr, na místech, kam vyházeli sníh uživatelé vedlejšího parkovacího místa, to jsou dva metry, tak by to nebyla hodina, ale dvě. Tím pádem je samozřejmě potřeba si svůj plácek označit, a tak to u nás vypadá, jak za zlatý horečky na Aljašce. Každej si vykolíkuje ten svůj claim a běda, jak mu na něj někdo vleze. Fantazii, jak to svoje místo označit, se meze nekladou. Někomu stačí bedýnka, někomu kýbl a někdo na výrobě označníku stráví asi víc času, než na vyházení nového místa. A tak se nám tady po sídlišti povalují židle, všelijaké trojnožky, sloupky, někdy i s umně vyvedenou espézetkou auta, které si rýžoviště zabralo. Moc esteticky to většinou nevypadá. Já jsem dříve byl k tomuto jevu naladěn ambivaletně, však je přece logický, že když je ten plac evidentně v potu tváře ručně lopatou vyházen, tak žádného slušného člověka nenapadne na takovém místě zaparkovat. Nicméně, když jsem před pár dny odjel z toho svýho místa na nákup do kaufu, a když jsem přijel, tak se tam už chystal nějaký týpek zaparkovat, tak jsem si tu bedýnku do auta taky hodil. Pravda, pán říkal, že si tam jenom „přibrzdil“, ale než jsem vyložil nákup, tak už si o pár metrů vedle taky vyhazoval. Pamatuju si, že před několika lety, kdy byla taky takhle na sníh bohatá zima, se věc řešila v místním plátku. Nějaká paní, která přijela na víkend z Prahy si tam stěžovala, jak jí „majitel“ vyházeného místa nastříkal nějakými barvičkami na sklo nápis „Čůráku, neházels, tak neparkuj“ a házela tam paragrafy na téma, že nikdo nemá právo si pro sebe zprivatizovat veřejné prostranství. Téma pak plnilo další a další čísla radničního listu až do jara. Přitom řešení je prosté. Jednoduché. Krystalicky čisté. Všechny ty bedýnky a trojnožky a židle by se po sídlišti povalovat nemusely, kdyby majitel veřejného prostranství, čili město, to veřejné prostranství uklidilo. A kdyby neuklidilo, tak že by žádní čůráci, co neházeli, na vyházených místech neparkovali.

Dneska ráno jsem si pustil Miro Žbirku. Páni, ten člověk napsal takovejch hezkejch hitů. Hlavně balady mu jdou. V těch letech, kdy je psal a vydával na deskách, jsem ho neposlouchal, zčásti proto, protože jsem československým popem pohrdal, zčásti proto, že i kdybych nepohrdal, tak zdroje na nákup hudebních nosičů byly omezené a ty moje zdroje stačily jen na depešáky, kjůry a Pixies. Hudební pirátství tehdy bylo v plenkách, navíc bylo časově náročný kopírovat nějaké kazety či magnetofonové pásky, takže si člověk musel sakra vybírat, co bude poslouchat. Dneska, v časech streamovacích služeb za pár kaček člověk konečně může experimentovat. Takže jsem si dneska sjel Mirovy největší hity. Samozřejmě, Baladu o slepých vtákoch znám z Pupenda (použití této skladby v tom konkrétním místě filmu považuju za jedno z nejtrefnějších použití skladby ve filmu, tam na to místo, jak ta holka, co miluje Polívku, zjistí, že Polívka ji nemiluje, a pouští po vodě ty dopisy, sedí ta tklivá píseň jak prdel na hrnec), ale několik dalších písní od Mira bylo pro mě nových a taky se líbily.

Tjo, biatlonisti dneska zase dvě místa na bedně… A bezpochyby zase rekord sledovanosti na čétéčtyři. Ten sport je fakt skvělej, ta tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem na poslední střelbě, kdy i ten nejlepší běžec může propadnout na dvacátý místo, to je drama, který nabízí málokterej sport. Doufejme tedy, že naši reprezentanti v něm budou i nadále dobří. Dá se předpokládat, že kdyby nebyli a negenerovali by tu sledovanost, tak by se celej ten sport přesunul do záznamu, případně úplně mimo program. Mimochodem, dávaj vůbec v bedně obyčejný běhání na lyžích bez flinty? V kterémžto sportu nyní nemáme žádné hvězdy. Já že jsem to už dlouho neviděl. Tak vidíte.

Dneska jsem málem vyrovnal nebo se aspoň přiblížil k rekordu nevyřčených slov za den. Tedy když pominu hovory s mým já. Pravda, absolutní nula, která se mi párkrát taky podařila, ohrožena nebyla, ale na desítku jsem mohl dosáhnout. Až do šesti odpoledne jsem vyřknul jenom slova: „Dobrý, den, platím, kartou, nashledanou, dobrý, den, jedno, pivo, zaplatím, dobrý, den, na, kopec“, která jsem vyřkl postupně v lídlu, v hospodě, v autobuse. Sakra, to dobrý den a nashledanou jsem si mohl odpustit a mohl bych atakovat skvělý výsledek. Nonic, pak mi stejně telefonovala máti, takže i kdybych v tom krámě, hospodě a autobuse slušně nepozdravil, výsledku blížícímu se nule trestných slov, bych se stejně nepřiblížil.

Hm, člověk je prý komunikativní tvor. A když má nedostatek komunikace, tak je nesvůj. Aha, tak proto jsem se zde tak rozepsal a na pět banalit, který se daly vyřídit slovy: pochcanej, sníh, bedýnky, Žbirka, biatlon, nákup, jsem použil takovou spoustu slovního balastu.

Probuzení v oranžovým pásmu. Docela dobrý, ale proč sakra nastalo už asi v půl osmý, když je sobota, k tomu jsem zase do noci čuměl na seroše, v plánu jsem nic neměl a když jsem kouknul z okna a viděl, že už zase sněží, tak tuplem ne. Trochu respektu k tomu, že se tím pádem budu o hodinu či dvě déle poflakovat po bytě, milý můj spánku, chtělo by se říct.

Zbyly mi v lednici knedlíky, tak jsem si udělal knedlíky s vejci. Já nevím, u všech těch receptů na netu ty fotky vypadaj tak hezky, knedlíky žluťoučké, vajíčka pěkně vláčná, snítky pažitky pěkně zelené, tak proč mi z toho zase vyšla taková nějaká hnědooranžová hmota s vajíčky zcuckovatělými a pažitkou nahnědlou, ačkoliv jsem se toho receptu držel s naprosto otrockou přesností? Jako, dobrý to bylo, ale estetickej zážitek teda nic moc. Že by ti, co tam ty recepty dávají a ta jídla potom fotí, ta jídla i fotošopovali?

Na facebooku jsem objevil takovej moc pěknej text o EET od nějakýho kavárníka. Kromě takových těch obligátních výtek zákonodárcům na téma vysokých nákladů pro živnostníky, absurdních pokut, které můžou i neúmyslně zákon přestoupivšího poplatníka poslat do exekuce, se pan kavárník dotkl i takových těch filozofičtějších důvodů pro to, proč tuhle obludnost označit za obludnost. Psal tam o tom, že tím vlastně stát svým občanům říká, že jim nevěří, a jak má asi fungovat stát, kterej je postavenej na nedůvěře k lidem?  A já bych k těmhle filozofičtějším důvodům, proč tu obludnost odmítnout, přidal ještě další. Tím je naprostá absence empatie u těch, co to schválili. Sakra, jak někdo může žít s tím, že zkomplikuje život tolika lidem, jen tak z plezíru? Respektive z mamonu. Říkají, že to schválili proto, aby se lépe vybíraly daně. Tedy prachy. A kvůli prachům, kvůli takovému mrzkému důvodu někdo rozpoutává třídní boj, podporuje závist a nenávist a nutí lidi, kterým doposud k tomu, aby se nějak uživili, stačil papír a tužka, cpát tisíce korun do nějakejch bazmeků? Víte co, o socanech a anonistech žádný iluze nemám, ale co se asi takovejm lidovcům bude zítra ráno v kostele honit hlavou, až jim pan farář bude kázat třeba Lukáše 6:38. „Dávejte a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená a vrchovatá se octne ve vašem náručí. Jakou mírou měříte, takovou vám bude zase odměřeno.“ Budou si říkat, že když živnostníkům dali měrou vrchovatou potíže, náklady, obavy, tak za to dostanou spasení? Že když měří mírou nedůvěry a drakonických trestů, dostane se jim důvěry a dobroty? Za mě nasrat. Za Pánaboha mluvit nemůžu, ale být jimi, tak bych se na odpuštění za ty zničené životy mnoha lidí ve jménu mamonu moc nespoléhal.

Dopoledne jsem uklízel. Pustil jsem si k tomu na jůtůbu klip Ráchel od Oceánu z roku 1988 nebo tak nějak a jak jsem myl podlahu a luxoval, tak jsem nechal běžet automatické přehrávání čili výsledek toho algoritmu, který ve službách jůtůbu odhaduje, co by se uživateli asi tak mohlo líbit. Takže po klipu Ráchel od Oceánu algoritmus usoudil, že si chci poslechnout tu samou písničku v podání Noida. Se nějak netrefil. Pak přešel na Petra Muka, ze začátku to šlo, ale když mi algoritmus naservíroval Mukův duet s Ivetou Bartošovou z nějaký novácký estrády, tak, ač se říká, že o mrtvých jen dobře, poznamenal jsem si tak pro sebe, že ten Muk přece jenom dosáhl značného úpadku.

Nejlepší na úklidu je to první rozhlédnutí se po bytě v okamžiku, kdy člověk vráti do komory vysavač a kýbl a smeták, vrátí na místo všechny ty věci, které se jinak povalují na podlaze, ty koše a židle a skříňky, které si v zájmu kvalitního úklidu celé podlahové plochy mezitím přemístil, to rozhlédnutí po bytě, z jehož podlahy by se dalo žrát. Já nevím, jak to máte vy, ale pro mě je ten pohled takovej vítěznej. Vyhrál jsem nad vším tím bordelem, prach je spláchut, drobky smeteny. A samozřejmě, nelze opominout i vítězství nad leností, která řadu dní to hromadění bordelu tolerovala a jeho průběžný úklid sabotovala. Ale měl bych ten vítěznej uspokojující pocit, kdybych uklízel každej den? Že bych si vítězně výskl každý den, když bych díky pětiminutovému úsilí udržoval konstantní pořádek? Nene, ten vítěznej pocit nastává až po hodinovým úsilí, ne když člověk jen tak udržuje status quo, ale když najednou změní bordel v čistoskvoucí podlahu. A já mám ten vítěznej pocit rád, takže dalších čtrnáct dní bude smeták a kýbl a lux v komoře.

Skouknul jsem biatlon a říkal jsem si: Sakra, to tu Koukalovou fakt baví, jak vyhrává třikrát tejdně?

Na nějaký celebritní stránce psali o tom, kterak herci ze seriálu Teorie velkého třesku vyjednávají smlouvy na další série a že už teďka berou za jeden díl milión doláčů, tak jestli jim to bude stačit či si vydyndají ještě nějakej příplatek. Pod článkem samozřejmě výživná diskuse na téma, že by si za ty výkony nezasloužili ani zlámanej pětník, zato diskutující by si za tu práci ve fabrice samozřejmě zasloužil daleko víc. Ano, zasloužili, a ne nezasloužil. Přemejšleli jste někdy o tom, že herci z populárních sitkomů jsou vlastně potom na zbytek života marný? Tak schválně, který herec ze sitkomu potom dostal nějakej pořádnej kšeft v dalším sitkomu nebo áčkovým filmu? Mě nenapadá snad nikdo. Dobře, Alan Alda z MASHe si pak v pár dobrejch filmech zahrál, ale kdo další? Další herci z MASHe? Z Beverly Hills 90210? Z Přátel? Ze Scrubs? Z Jak jsem poznal vaši matku? Velký prd. Možná nějaký štěky v béčkovejch fimech, ale jinak skoro nic. Prokletí hvězdy ze sitkomu prostě platí. Pět, pokud se výrazně zadaří, tak deset let v seriálu a pak šmytec. Je ve škatulce a má smolíka. Takže si pořádnou vejplatu zaslouží. Už si neškrtne. Zato diskutující dělňas může hákovat ve škodovce do důchodu a to, že je ve škatulce, vůbec nevadí.

Dostal jsem k Vánocům od šváry lahev piva, která se tváří světácky, je na ní napsáno Hemp Valley Beer, na etiketě má minimálně tři vyobrazení listu trávy a vyrábějí ho v nesvětácky působící Nové Pace. Ochutnal jsem ho. Na facebook jsem o něm napsal:

Degustace piva Hemp Valley Beer s obsahem aromatu konopných květů. Vyrábí v Nové Pace. Pivo docela dobrý, vlastně ne docela, ale dost, s výraznou hořkostí a přitom neobvykle sladké. Moc dobře se pije. Ale tendleten marketing, když někdo do piva zamíchá něco, čemu říká „aroma konopných květů 0,2%“, což tedy nevím, jak se asi může vyrábět, to jako semelou květy technického konopí na nějaký prášek a šoupnou ho do piva? Tak tendleten marketing, kdy něco takového semelou do piva, jen aby mohli mít na etiketě trávový list, vlastně ne, počkat, rovnou tři trávové listy, tak tendleten marketing mi přijde ubohej.

Howgh. Je fakt ubohý stavět marketing výrobku na tom, že je v něm homeopatická dávka něčeho a tím něčím pak zaplácat celou etiketu.

…rehabilitovat deníkovej záznam jako literární žánr.

Takže zase znova. Původní blog jsem začal psát v době, kdy slovo blog znamenalo to, co tehdy znamenalo, tedy deníkovej záznam. Pak ze slova blog různí grafomani udělali na jedný straně růžovou stránku zvanou blogísek a na druhý straně ideologický splašky, který plní rubriky nazvaný „blog“ tu na iDnesu, tu na Aktuálně cézet. Pak si slovo blog zprivatizovali markeťáci a začali na firemní stránky psát jakoby líbivý a lidový články o produktech a službách korporací, takovým tím evangelizačním prudce pozitivním stylem. Bleh. A přitom v těch prehistorickejch dobách, kdy slovo „blog“ znamenalo ten deníkovej záznam, psali různí blogeři ty deníkový záznamy, mezi nima třeba ten Ostravak Ostravski, kterej ten deníkovej záznam přetvořil v literární žánr a vydal nějaké ty knihy.

Tak tam se chci vrátit, jestli mi rozumíte. Vrátit tomu slovu pravej význam, vyrvat ho z růžovejch stránek a ideologickejch splašek a markeťáckejch keců. Asi tak po pátý, ale to nebudu řešit.

Takže k tomu deníčku.

V mobilu mám aplikaci, která měří kvalitu spánku. Když jdete spát, tak to položíte na matraci a ono to pak celou noc měří, jak se v tý posteli vrtíte, kolikrát za noc zachrápete, jak dlouho hibernujete a jak dlouho se jen tak převalujete a ráno vám to sdělí nejenom dobu spánku, ale i tu kvalitu. Dneska jsem se vrtěl hodně a hibernoval málo, takže z toho byl třicetiprocentní výsledek s varovným červeným podsvícením. Za asi měsíc, co to používám, mi zelenej uspokojivej výsledek vyšel asi jenom dvakrát. Oranžovej průměrnej dvacetkrát a červenej neuspokojivej osumkrát. Těžko říct, jestli to, jak se pak člověk celej den cejtí, je daný tím, že se objektivně blbě vyspal, nebo tím, že se ráno podíval na mobil a zjistil, že je v červeným pásmu. Dnešní červená byla objektivně způsobená tím, že jsem včera nejdřív sjel celej seriál Semestr na Streamu a pak první sérii Jak jsem poznal vaši matku a tudíž jsem šel spát pozdě. Mentálně jsem na tom v okamžiku usnutí asi špatně nebyl, protože obě díla mi přišla dost dobrá. Znechucení z nekvalitního kulturního zážitku z doby před usnutím v tom nebylo. Jen ten fakt, že jsem se moc nevyspal.

Ráno jsem si na Google Play pustil Lynyrd Skynyrd a poslouchal tenhle jižanskej rock přesně dvacet minut, pak jsem totiž při ranním sjíždění mobilu na záchodě z článku na Musicserveru zjistil, že kapela Oceán vydala po bůhvíkolika letech novou desku, tak jsem si ji ke snídani pustil místo těch Lynyrdů. A jako jo. Z Oceánů zbyl po těch letech jeden z bráchů Vozáryů, Petr Kučera, přibrali Petra Honse a zpěvačku Jitku Charvátovou a mně se ta hudba líbila. Jes, červený pásmo bylo zapomenuto, byl jsem hned v zeleným. Desku Ve smíru jsem pak poslouchal celou cestu do práce a tak nějak mě to pomáhalo překračovat ty hromady bílejch sraček, co zase přes noc napadaly. Později jsem na facebok napsal:

Legendární (alespoň tedy pro mě) kapela se po asi tak 25 letech znovu zrodila a je to dobrý. Z původní čtveřice zbyli dva, přibrali týpka že Shalomu a zpěvačku z Fiction, což jsou vše tak personálně propojené kapely, že to spojení působí organicky. Hudba znatelně navazuje na éru 25 let mínus, ale nemoderní není. Naopak, já si docela užívám zvukově bohaté hudební orgie. Zpěvačka má ne moc originální barvu hlasu, místy zní jako Anna K., místy jako Lenka Nová, i Lucku Bílou jsem v jedné pasáži zaslechl. Hudba je éterická, ale dokáže být i energická, texty nehodnotím, tomu (až na výjimky) nepříběhovému blábolení jsem nepřišel na chuť ani v devadesátkové éře kapely. Písně jsou ne zas tak tuctové, ale žádný zapamatovatelný hit typu Ráchel či Noc na zámku mezi nimi není. Ale ta deska se mi líbí, a to rozhodně nejenom z nostalgie. Až bude znovuzrozený Oceán hrát někde v okolí, tak půjdu.

Po příchodu do knihkupectví jsem vzal do ruky lopatu a trošku vyházel sníh kolem krámu. Ometl se tam švára, kterej líčil, že mu nějakej kámoš říkal, jak v nějakým rakouským městečku, kde přes noc napadlo tolik sněhu jako u nás ve Vrchlabí, bylo ráno všechno uklizeno, zatímco u nás se jenom přehazujou hromady sněhu z chodníku na silnici a zase zpátky. Já takovýhle řeči, jakože na tom západě je tráva zelenější a sníh uklizenější, nemám moc rád, ale vzhledem k tomu, jak jsem se ráno cestou do práce těma hromadama brodil, tak jsem švárovi ten fakt, že nemám rád ty řeči o zelenější trávě a ulizenějším sněhu, neventiloval.

Celý léta, co provozujeme knihkupectví a takhle v lednu se probíráme seznamama zboží, které u nás v konsignačním skladu mají uložené naši obchodní partneři, se po dlouhé dny vrtáme v těch papírech a zaškrtáváme a ručně porovnáváme. Práce na dlouhé dny. Až letos mě napadlo, že když oni to mají v nějakém elektronickém formátu a my to taky máme v nějakém elektronickém formátu, tak by se daly ty elektronické formáty nějak spárovat. Z práce na dlouhé dny je práce na pár minut. Sakra, co já budu až do konce ledna dělat?

Tak se třeba věnovat zákazníkům. Ušetřené dlouhé dny práce zcela pokryje jeden konkrétní zákazník, kterej si před Vánoci cosi objednal, do objednávky uvedl blbé jméno, pošta mu balíček nedala, tak se to znovu posílalo na správné jméno, on si to nevyzvedl, nám se to vrátilo a my už několikátý den řešíme, jak mu vrátit platbu, když použil zahraniční platební kartu, na kterou mu platební brána nechce vrátit platbu. Ještěže teda odpadlo to ruční porovnávání skladů, jinak nevím, kde bych na tu  anabázi našel čas.

Ale jo, asi bych našel. Ale to by dnes v práci nesměl bejt diskusní den. Zrovna se to tak schrulo, že se mezi zákazníky knihkupectví objevily dvě oběti EET z oboru gastronomie, a vzhledem k tomu, že zanedlouho i my budeme oběti EET, tak jsem se snažil vyšpiónovat, jak velký budeme oběti. Budeme velký oběti. Obě oběti z řad zákazníků, které provozují spíše menší provozy, nenechaly na svých zkušenostech s tou obludou nit suchou, vypočítávaly časové úseky, kdy obluda nefungovala a kdy se rozhodovaly, jestli tedy mají svůj podnik zavřít nebo to risknout, popisovaly situace, kdy od pohledu podezřelé osoby v roli zákazníků trvaly na tom, že účet nechtějí a oběť za nimi radši běžela s bumážkou až ke dveřím, co kdyby ty podezřelé osoby byly provokatéry a tak dále. Užitečná diskuse.

Takže zákazník, kterej chce vrátit tu platbu kamsi do Ameriky musí počkat.

Musí počkat i proto, že přišel balíček od firmy Marco Polo, která zrovna vydala už asi čtvrtou sérii svých průvodců po různých světových destinacích. Takže všech těch asi dvacet průvodců je třeba znovu zalistovat. Jako chápal bych, že Marco Polo vydá novou řadu průvodců poté, co předchozí řada je již vyprodána, ale ne. Takže kromě toho, že bylo potřeba ty nové průvodce zalistovat do systému, bylo třeba i předělat skříň s průvodci. Jaký zvolit systém umístění? Zařadit ty nové průvodce abecedně mezi ty staré? To by šlo, ale pak bych měl pocit, že klamu zákazníka, když je na jedné hromadě první, nyní již zlevněná asi čtyři roky stará série, v té samé štangli druhá, dva roky stará série bez mapy, v tom samém šuplíku třetí, rok stará série s kroužkovou vazbou a mezi tím zamíchané úplně nové průvodce, které se vyznačují hlavně tím, že na obálce není napsáno Tenerife, ale Ten, pomlčka čili na dalším řádku Ene a na dalším řádku Rife. Moje pořádkumilné já trpí z toho rozmaru toho jejich grafika. Sakra, chápu, že chtějí mít na obálce velká písmena, aby to přečetl i ten nejslepější kandidát výletu na Kanáry, ale to to nemohli na tu obálku napsat alespoň logicky po slabikách Te Ne Ri Fe nebo aspoň Tene Rife? Takhle to vypadá, že výrobce je dement, co neumí slabikovat. Já teda nevím, jak se to bude líbit zákazníkům, ale já trpím, jen se na tu obálku podívám. Takže jsem to zařadil do regálu nelogicky. Logické by bylo tu novou, aktuální sérii vystavit někam na atraktivní místo, ale já jsem ji nakonec šoupnul někam do šuplíku, abych se na ten grafikův rozmar nemusel dívat. Velmi „chytré“, jak od grafika, tak ode mě.

A víte co? Mě ten den docela schvátil, tak jsem šel do hospody. Koupil jsem si Reflex a Echo24, dal tři plzně, byl nasranej z toho, že mi tam nějací lidé hulí pod nos, lehce se skousnul a šel domů. Cestou jsem si pustil ty Oceány a řekl si, že rehabilituju blog čili deník jako literární žánr. Doma jsem si zapnul komp, dal si po třech měsících cígo, poněvadž rehabilitaci blogu jako deníkovýho žánru mám prostě spojenou s lehkou opilostí a žvárem, který si v popelníku jen tak čmoudí a zrehabilitoval ten žánr. Jako jó, kvůli tomu žváru nejsem šťastnej, ale zase mám pocit, že se ta rehabilitace povedla a že v tý činnosti budu zase zejtra pokračovat.

Pustím si druhou sérii Jak jsem poznal vaši matku (komický, jak tam volaj do těch véčkovejch telefonů), asi teda zase půjdu pozdě spát a ráno se probudím v červeným pásmu. Ale pokud budu v té rehabilitaci pokračovat, tak takhle večer budu v zeleným, tak jak jsem teď.

„Nějak nakopnout se potřebuju,“ říkal jsem si, když jsem šel na pivo do Partyzána výjimečně hned po práci a s noťasem v kabele. A neměl jsem na mysli, že se nakopnu zvýšenou konzumací píváků, ale tím, že otevřu noťas a po tom, co mám několikadenní pocit, že cokoliv dělám, je zoufale netvůrčí, tak ho otevřu a samo od sebe se ze mě vysype něco tvůrčího. Nějaká zimní povídka nebo tak nějak. Samo to ale nějak nejde. Divím se, že se tomu divím. Tak jsem asi tak hoďku víceméně čuměl před sebe a říkal jsem si, že mě přece musí něco kopnout. Něco odposlouchám od vedlejšího stolu. Nebo mi nějakou asociaci přihraje nějakej song z rádia. Nebo něco.

Ale ono nic. Anebo alespoň nic, co by mě opravdu nakoplo.

Chvíli jsem přemejšlel o tom, jak se nám zhmnotňujou ty neveselý sci-fi filmy. Ten film se Stallonem, jak ho nějak probudili v té sterilní budoucnosti. Nebo Total Recall. Taky Minority Report. A vlastně i Matrix. Ty filmy s tou aseptickou společností, kde si nikdo neuvědomuje, jak je ta aseptická společnost totalitní. Všude plno udělátek a všelijaké zábavy, ale jakmile se člověk z jakýhokoliv důvodu nezdá bejt začleněnej, tak to má sakra těžký. Nakonec jedinou společnou věcí všech těch filmů je to, že někde v podzemí nějak přežívají ti nepřizpůsobiví. Takže nějaká naděje tam je. V té špíně a chaosu. Jen je ten život v podzemí sakra těžkej a nebezpečnej. Co mě nicméně poněkud znervózňuje, tak to, že já sám mám pocit, že současnost není od toho dokonalýho aseptickýho světa až tak vzdálená. A rozdíl není ani v tom, že když člověk akceptuje pravidla hry a podvolí se, tak si vlastně nemá ani nač stěžovat. Drž hubu a pracuj a užívej si relativního pohodlí. Asi to je nakonec i lidská přirozenost, že pro drtivou většinu je přínosnější vrabec v hrsti než holub na střeše. Dneska, v objetí všelijakých státních dober, kdy  většina akceptuje, že je jí jedno, že majitel hospody nemá mít právo rozhodnout, jestli se mu bude v lokále kouřit nebo ne, anebo že má být tak odvěká a přirozená lidská činnost, jako něco koupit či prodat, pod online dohledem státu, tak se koneckonců nedivím tomu, že ten gulášovej socialismus přežíval čtyřicet let. Je to vlastně pořád stejný. Měl jsem pár let za to, že něco jako svoboda je pro obyvatelstvo důležitou hodnotou, ale byla to jen iluze. Obyvatelstvo klidně prodá za žvanec svou babičku. Tak to je. Tímto se tedy asi omlouvám mým rodičům, které jsem v porevolučním nadšení kritizoval za to, že za sociku drželi hubu a krok.

Já bych tak hrozně chtěl bejt optimistou. Tím typem člověka, kterej, když pomine to, že každej má auto a co neděli naplní auta ohromnej kufr žrádlem, tak prohlásí, že od dob sociku se nějak významněji změnili lidé i uvnitř. Ovšem víkendová cesta autem k babičce mi ty zbytky optimismu zase trochu vymazala. Bože, toho bordelu v příkopech. To nebyla tu a tam flaška a výjimečně nějakej ten igelit. To byl souvislej bordel. V době, kdy je co pět kilometrů nějaká vesnice a v té vesnici hned u silnice kontejner na odpad. Na tříděnej odpad. Já pro to nemám vysvětlení. Mně prostě nikdo nevysvětlí to, že někdo vyhodí z auta petku, co petku, celej pytel petek, když o kilometr dál je ves s nádobou na petky, která je funkční nonstop. Jedinou činností navíc, kterou by ten dobytek házející bordel z okýnka musel udělat oproti nabízející se možnosti vyhodit petku z okna, by byla ta, že by přibrzdil u kontejneru. A pak má mít člověk iluze, že těmhle dobytkům, kterejm je zatěžko přibrzdit a vystoupit z auta, by nemělo bejt jedno, že se ty neveselý sci-fi filmy stávají pomalu realitou.

A pak člověka napadají takové blbosti, že by to snad i chtělo nějakou tu katastrofu, nějakou malou válku nebo něco takovýho, aby se těm dobytkům rozsvítilo.

Nicméně, ani v tomto nemám iluze. Obyvatelstvo, kterýmu je svoboda (a tím pádem i nějaká ta zodpovědnost, jsou to spojité nádoby) vlastně šumafuk, by i tu malou válku nebo katastrofu nějak prošvejkovalo.

Nicméně, aspoň ty příkopy by mohly bejt za časů nějaké té malé války uklizené. Však do čeho než do petek (a v čase opravdové nouze i do igelitových pytlíků) stáčet tu načerno vypálenou pálenku a ukradenou naftu?

Ajaj, plánoval jsem, že obnovím můj blog v plné parádě, tedy že budu chrlit takřka denně moudra. A v poslední době jsem nic nevychrlil. Ne že by nebylo co. Když jsem o tom chvilku přemejšlel, tak jsem zjistil, že mi v tom trochu brání pavlovovův reflex. Totiž: psaní mouder mám tak, jako ti Pavlovovi psi měli spojené slintání při těšení se na žrádlo s rozsvícením se světýlka, tak já mám psaní mouder spojeno s třetím kouskem a krabkou cigaret. Kousky i cigára bych chtěl s novým rokem omezit, takže tím pádem mi taky bliká světlo a říká: „Nic nepiš, páč v tom případě by sis musel dát nejméně tři kousky a krabku.“ Nonic, dnes třetí kousek do hrdla zahučel a krabka právě zakoupena nová, tak mi žádné světýlko v psaní mouder nebrání.

Byl jsem se synovcema na těch novejch Star Wars a byl jsem nadšen. Ne že by šlo o nějakou originální zábavu, ale když ta zábava vpodstatě kopíruje tu původní ověřenou zábavu, tak proč být nespokojen? Takže: máme tady mladého člověka z planety plné písku, který ovládá Sílu. Že je to teenagerka a ne dítě, je jen nepodstatnej detail. Máme tady nějakého týpka v masce, kterej vlastní Hvězdu smrti, byť ta hvězda smrti je vlastně planeta. A máme tušení, že mezi těmito osobami je nějaké příbuzenské spojení. K tomu všechny ty meče a roboty a Hana Sola, kterej vypadá furt dobře a princeznu Leiu, která nevypadá tak dobře jako zamlada. K tomu navíc třidéčko, které v tomto případě přidává vskutku další rozměr. Já jsem si to užil. A to, že sedmiletej synovec Honzík se v dramatickejch scénách dramaticky tulil k mé zaprášené mikině, aby si pak stěžoval, že nevidí přes třidé brýle, byl nakonec takovej milej bonus oproti tomu, že jsem předchozí díly sledoval v netulivém osamění.

Se ségrou jsme byli v Bowlu na koncertě Lenky Dusilový. Ségra totiž, potom, co usoudila, že když jsou její synové dostatečně velcí na to, aby se strejdou jezdili do kina na Hvězdný války, tak jsou i dostatečně velcí na to, aby ona mohla vystoupit z role matky, kterou mají furt za prdelí, vyhlásila rok 2016 za rok kulturní obnovy. Moje ségra byla v mládí velice kulturním člověkem. Nebylo fesťáku či koncertu, kde by se neukázala a zrovna tento rok usoudila, že by se na kulturní trajektorii mohla po létech v roli vzorné matky vrátit. První vlaštovkou bylo, že jsme se dohodli, že k Vánocům si vzájemně pověnujeme kulturní statky, takže ona ode mě dostala lístek na Kjůry a já od ní lístek na Lucii a tudíž jsou minimálně dva koncerty, na které spolu vyrazíme jak zamlada. Tu Dusilku jsme si dali tak nějak navíc. V Bowlu jsme byli poprvé a vzájemně jsme se ujistili, že kdyby ten Bowl byl ve Vrchlabí v roce 1993, tak jsme tam pečení vaření a vůbec bychom nebyli nuceni absolvovat dobrodružné výlety do trutnovskýho Endu anebo do Huntířova anebo do lomnickýho Aionu. Nicméně, nyní Bowl je, zatímco kde Endu a Hunťáku a Aionu je konec. Koncert jsme strávili u stolku, nikoliv na parketu, a to proto, že zaprvé: současná hudba Dusilky, ačkoliv tedy ten její hlas je boží, nás zas až tak ze židlí nezvedá, a za druhé: jak jsme spolu dlouho nikde nebyli, tak jsme se prostě zacyklili ve vzpomínkách a vzpomínali jsme. Na koncert Garáže v Endu, kde byl Ducháček úplně na sračky a nám to nevadilo (asi proto, že i my jsme byli na sračky) a na koncert Lucie v Hradci a na to, jak jsme spolu jeli na fesťák do Chrudimi, ale ségra na nádraží v Kunčicích potkala kámošku, která jela na fesťák do Lanškrouna, a tak se k ní připojila, zatímco já pokračoval do Chrudimi, dopadlo to tak, že jsme se v neděli potkali na nádraží v Kunčicích a domů přijeli společně, čímž jsme uklidnili naše rodiče, kteří pak žili v tom, že jsem po celý víkend dával na mladší ségru pozor, přesně jak jsme se domluvili. A taky jsme si říkali, jak ti naši rodičové byli tolerantní, když nás, kteří jsme byli ve věku někde mezi mladistvostí a zletilostí, na ty fesťáky pouštěli. A to, v jak zbědovaném stavu jsme z akcí přijížděli, přehlíželi.

Chcípnul mi telefon. Dal jsem ho do nabíječky a on se nanabíjel. Člověk si pak najednou uvědomí, že bez toho telefonu fakt už neudělá nic. Třeba já jsem zvyklej si na spaní pustit nějakou audioknihu. Už dlouho. Rok nebo dva. Zjistil jsem, že bez toho, abych si k usínání pustil nějaké uklidňující mluvené slovo, nejsem schopen usnout. Tak jsem si musel dát k posteli notebook a pustit si Clarksona z něj. Ráno jsem nevstal, protože kromě budíku v telefonu žádnej jinej budík nemám. Hned ráno jsem si v práci uvědomil, že bez telefonu už ani nezaplatím fakturu. Tak jsem hned ráno běžel zakoupit novej. Mno, a po spuštění novýho telefonu si nakonec člověk uvědomí, jak ho ten (pouhé tři roky) starej telefon vlastně sral, ačkoliv si to neuvědomoval. Najednou se všechno spouští hned. Najednou ho není třeba dvakrát denně dobíjet. Já jsem stoupencem toho, že by se nemělo plýtvat zdroji a věci používat dokud fungují. Takže novej telefon bych si býval nekoupil, kdyby fungoval ten starej. Nyní jsem nahlodán. I tak jsem ale chtěl jinej telefon, než od firmy Samsung, protože mě prostě vytočilo, že ten starej Samsung chcípnul tak nějak bez varování a neočekávaně. A to už byl jednou v opravě, měsíc po tom, co jsem si ho koupil, a navíc tehdy samsungovskej servis usoudil, že se nejedná o záruční opravu, a tak jsem ji i zacáloval. Když připočítám samsungovskej tablet, kterej chcípnul úplně stejným stylem a samsungovskej telefon mýho synovce, kterej měl stejnou závadu, tak jsem na korejce zanevřel. Číňani od Huawei snad budou lepším, i když stejně šikmookým, řešením. No, když je propaguje sám Jágr, tak to snad nebude úplnej šmejd.

Jsem v útlumu. V pracovním útlumu. Není nyní příliš práce a já vím, že by bylo dobré se soustředit na nějaké dlohodobější činnosti. Mohl bych si třeba připravit několik newsletterů do foroty. Mohl bych se konečně naučit, jak dělat PPC reklamu. Mohl bych na fejsbůky a tvitry postovat jeden post za druhým. Mohl bych psát firemní blogy (pravda, v tomto případě bych musel dát tři kousky a koupit si krabku). Mohl bych zeditovat ty stovky nových knih, které jsem nestíhal editovat v prosinci. Ale místo toho v práci prokrastinuju. Pořád si říkám, že jednou to musí přijít. To, že se ráno probudím, nabit energií a pustím se do toho. Zatím to magické ráno nepřichází. Tak snad třeba zítra.

Takže Vánoce a Silvestr a pár dní volna v čudu. A ačkoliv já jinak pracuju rád a do úmoru, tak se mi zkraje ledna do knihkupectví vůbec nechtělo. Samé papírování, uzávěrky a vánoční davy zákazníků taky v čudu. A k tomu mám svátek a Vánoce a Silvestr a narozeniny naštosované do čtrnácti dnů, takže s vyhlídkou, že celej rok nebude co slavit. Tedy pakliže se Dynamo nezmátoří a něco nepředvede, jejich titul bych tedy oslavil.

I když… Posledních několik let Silvestra neslavím klasicky, tedy tak, že bych se zlil do bezvědomí, naopak, zavedl jsem si Silvestra jako den vysloveně pro sebe. Tak jsem vstal, skočil na chvilku do práce zaplatit všechny ty faktury, koupil si pár piv, usadil se do křesla a vrhl se na knihy, které jsem dostal k Vánocům a narozeninám. Venkovní rachot jsem nijak neobohatil, zato ten vnitřní, bytový, s vědomím, že 31. prosince se s rachotem tak nějak počítá a sousedé ho přežijí, ten ano. Měl jsem k rachotu skvělou příležitost. Otevřel jsem totiž knihu Depeche Mode Monument a abych k tomu čtení měl i patřičnou kulisu, tak jsem si rachotil všemi alby, které vlastním. Music For The Masses, 101, Violator, Songs Of Faith And Devotion, Ultra, Playing The Angel. Pěkně popořadě jsem si rachotil a k tomu pročítal tu obsáhlou knihu, která není ani tak životopisem kapely, jako spíš encyklopedií alb a všelijakých sběratelských archiválií. Ani jsem netušil, kolik existuje raritních singlů a dalších věcí. Vzhledem k tomu, že knihu dali dohromady němečtí autoři, tak se z ní člověk dozví, že v Německu byla a je kapela ještě populárnější než doma v Anglii (o mnoho více singlových no. 1) a vzhledem k tomu, že jeden z autorů je bývalý „dederon“, tak je vložena kapitola o tom, jak žili východoněmečtí depešáci za oponou. Prožil jsem při té kapitole takové trochu dejá-vu. Když tam autor popisoval, jak si depešáci z východu vyráběli všelijaké ty placky a spony a černé hadry, tak jsem si vzpomněl, kterak jsem si sám osobně někdy v roce 1988 vylepšoval koženkovou bundu po tatínkovi všelijakými vruty a cvočky, přičemž nejlepší byly takové ty svorky, které v autobusech Karosa držely koženku na sedačkách. Tehdy jsem hodně jezdil busem… A za mnou zůstávaly povlávající koženkové povlaky na sedadlech, zatímco v kapse mi cinkaly ty svorky, které se pak přicvakly na lem bundy a vypadalo to kůl. Taky jsem si vzpomněl, jak kámošovi Leošovi přivezl tatík kamioňák z cest kazetu MFTM a tahle jeho kazeta byla zdrojem všech vrchlabských kopií. A taky, jak jsem za stovku (a to tedy byly tehdy pořádný prachy) koupil od dalšího kámoše kazetu basfku s Black Celebration na jedné straně a s petšopákama na druhé. Petšopáci pak museli nedobrovolně uvolnit místo sto dvacáté páté kopii Music For The Masses z Leošovy originálky. Prostě Depeš, vole!

Při té příležitosti jsem si oprášil své osobní depešácké žebříčky:

Nejlepší album:

1) Violator - 1990 (zvukově bohatý vstup do devadesátek s několika skvělými hity)
2) Music For The Masses - 1987 (po předchozích deskách s pořád ještě jednoprstým primitivním zvukem první deska, kterou je třeba brát vážně, navíc se skvělým songem Never Let Me Down Again)
3) 101 - 1989 (živý nářez se spoustou hitů)

Nejlepší song:

1) Never Let Me Down Again (prostě to šlape)
2) Enjoy The Silence (na tu jsem se nejvíc natancoval na diskoškách na Střelnici)
3) Somebody (já vím, já vím, jednoduchý doják, ale díky němu jsem zasunul)

A pak tedy narozeniny a zase kniha, Encyklopedie Jamese Bonda. Vyčerpávající, se skvělými fotkami, bohužel dost zprzněné nakladatelstvím Mladá fronta. Neskutečné množství překlepů, gramatických chyb, místy dost krkolomný překlad, ale hlavně mnoho zprzněných jmen. Z Lazenbyho udělali Lazebnyho a tak podobně. U knihy za sedm stovek opravdu napováženou. Při té příležitosti jsem si ale aspoň prosvištěl své osobní bondovské žebříčky:

Nejlepší Bond:

1) Roger Moore (v jeho době byly bondovky prostě naprosto bláznivá bžunda)
2) Sean Connery (nejelegantnější a první)
3) Pierce Brosnan (za demolici Petrohradu)

Nejlepší Bondgirl:

1) Eva Green - Casino Royale (nádherná a osudová)
2) Carole Bouquet - Jen pro tvé oči (oduševnělá a tajemná)
3) Barbara Bach - Špion, který mě miloval (chladná a blonďatá)

Nejlepší Bondovka:

1) Zlaté oko (za demolici Petrohradu)
2) Muž se zlatou zbraní (Moore a Lee, skvělí protivníci)
3) Skyfall (skvělá podívaná, byť tedy s tím Craigem, kterej vypadá jak rusák)

Nejlepší Bondsong:

1) Adele - Skyfall (gradující a naléhavý a ačkoliv relativně nový, tak vskutku klasicky znějící)
2) Paul Mc Cartney - Žít a nechat zemřít (pěkný mix téměř romanticky znějící mezihry a úderného refrénu)
3) Tina Turner - Zlaté oko (pěkně odpodlahy)

No, a takhle se já na přelomu roku bavím. Oprašuju si žebříčky.