DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Vánoční povídka s pointou

Vánoční povídka s pointou

Ocením, když někde v kavárně či restauraci mají veřejné noviny a časáky. Jinak bych už zapomněl, že tato média ještě existují. Zrovna včera jsem v Partyzánovi narazil na časopis Ego, zřejmě jde o přílohu nějakých novin. Obálka lákala na vánoční povídky renomovaných autorů, jak si tak vzpomínám, tak povídku do časáku zaslali kupříkladu můj oblíbenec Jaromír Rudiš, Iva Pekárková, Petra Soukupová, Miloš Čermák a několik dalších, které takto po paměti z paměti nevysypu.

Začetl jsem se. A byl jsem překvapen. Nikoliv kvalitou těch povídek. Spíše tím, že mi nelíbila ani jedna. Pravda, většinou jsem je spíš jen tak přejel očima, mám zlozvyk, že když mě text nechytne na začátku, tak nemám moc chuti ho číst důkladně. I tak jsem ty povídky, byť nedůkladně, všechny přečetl a byl jsem smutný.

Smutný z toho, že tři z nich byly o osamění. V jedné nějaký polobezdomovec chytal vedle své boudy ryby. V další dva herci měli z celých Vánoc tu jedinou radost, že jim přinesli z vedlejší hospody jídlo v ešusu. V povídce mého oblíbence Rudiše sice nedleli hosté restaurace v osamění, ale zato vzpomínali na zemřelého kumpána, kterého k smrti usouložila jeho náruživá žena. Smutné. V Čermákově povídce dostal hrdina pod stromeček vytoužené pero, ale nikdo se nehlásil k tomu, že by ho pod stromeček uložil, takže jediným vysvětlením byl Ježíšek. Chabá pointa. Ostatní povídky ve mně nezanechaly ani ten minimální zápis v paměti, abych si po dnu vzpomněl, o čem vlastně byly. A úplně všechny mi přišly odfláklé. Bez překvapení, bez pointy. To bych snad ještě přežil (i když si myslím, že zrovna žánr povídky, ten text na jednu či dvě stránky, by zrovna to překvapení a hlavně pointu obsahovat měl, akceptuju, že v románu ke katarzi dojít nemusí, ale od povídky, kde není na nic světoborného prostor, nečekám vlastně nic jiného). Ale že všechny ty texty byly vlastně smutné, to mi zrovna k tomu, že mělo jít o vánoční povídky, vůbec nesedlo. Však kde jinde byl mělo být psáno o naději či lásce, než v povídce, která má být vánoční?

To by bylo o smutném čtení.

Pak jsem přišel domů a pustil si Lásku nebeskou, kde všech těch asi deset minipovídek o Vánocích a lásce poslepovaných do toho skvělýho filmu, bylo o třídu lepších, než ty výtvory našich literárních hvězd v Egu.

Pro mě je vánoční sledování Lásky nebeské už takovou tradicí. Už minimálně pět let si vždycky kolem Vánoc ten film pustím (a občas i na jaře, v létě či na podzim, ale to nahodile, kdežto o Vánocích programově). Vysledoval jsem, že každé to vánoční shlédutí docela slušně ilustruje moje aktuální rozpoložení. Pakliže sahám pro kapesník, abych si otřel slzy samy od sebe vytryskující více než pětkrát, tak je to se mnou špatný. Letos jsem slzel čtyřikrát. Poprvé, když hrála píseň Bye Bye Baby od Bay City Rollers na pohřbu ženy Liama Neesona. Podruhé, když trubači spustili All You Need Is Love na svatbě Keiry Knightley. Potřetí, když se ukáže, že Keiru miluje kámoš jejího muže, který po její návštěvě za zvuku songu Here With Me od Dido prchá z bytu a naráží do lidí, počtvrté když Colin Firth žádá Aurelii o ruku. Takže letos dobrý. Zpívající Joni Mitchell a poplakávající Emma Thompson mě tentokrát nerozněžnily. Dokonce ani písnička All I Want For Christmas Is You od Mariah Carey v podání skvělé Olivie Olson. Takže jsem zjevně vyrovnanější než vloni. A stejně jako vloni jsem se znovu ujistil, že láska je všude a že příští rok už o ni opravdu budu usilovně usilovat.

V knihkupectví nátřesk. Tak snad všichni ti, co najdou ty mraky knih pod stromečky, nebudou z četby stejně frustrovaní jako já z těch vánočních povídek. Překvapuje mě, že ačkoliv už na eshopu prezentujeme, že negarantujeme dodání do Vánoc, tak každý druhý zákazník píše do vzkazu, že chce knihy do Vánoc. No, riskli jsme to. Balíčky jsme poslali a s vírou v poštu očekáváme věci příští. Pakliže se po Vánocích všechny ty balíčky vrátí, tak usoudíme, že víra v poštu je poněkud špatným náboženstvím. Mnozí zákazníci obchodu už vykazují známky stresu. Kolikrát si říkám, zda můj až extaticky pozitivní přístup s tím vším zdravením a děkováním a někdy i vtipkováním a občasnou vlezlostí, namísto toho, aby přispěl ku stresu zákazníků odbourání, přispívá k ještě větší frustraci. Ale nenechám toho. Ten můj exaltovanej optimismus si udržím až do Štědrého dne, a pak padnu.

Je to zvláštní, člověk by asi nejšťastněji z celého roku měl působit při štědrovečerní večeři, zvlášť já, který v posledních letech trávívám tu večeři u ségry a šváry a synovců a nálada je vždy skvělá. Ale na mě to prostě dopadá. V tu chvíli mě přepadá únava z toho předchozího exaltovaného optimismu a nastoupí melancholická nálada. Právě ta pohoda mi asi připomene, že jsem se zase za celej rok nikam moc neposunul. Ačkoliv jsem rok předtím sedmkrát slzel u Lásky nebeské, nabil se tím poselstvím, že láska je všude, že je skvělé o ni usilovat, tak po roce musím zkonstatovat, že jsem o ni neusiloval ani usilovně, ani neusilovně. A jsem tady, u toho stolu, s lidmi, které mám rád, a přitom tak sám. 

Chtěl jsem napsat vánoční povídku, ve které není osamění, ve které je naděje a láska. Úplně jinou, než ty naše literární hvězdy v Egu.

A skončil jsem takhle.

Ale narozdíl od těch smutných povídek těch našich literárních hvězd, má ta moje alespoň pointu.

Řekl jsem si: „Přece si najdeš čas na svůj deníček“

Ano, popadesáté jsem si řekl, že ten svůj deníček oživím. Za nějakej čas, možná už zejtra, ho popadesáté první umrtvím.

Fakt je ten, že jsem si zase popadesáté připomenul, že ačkoliv svoji práci knihkupce fakt žeru, tak ta práce je rutinní, nepříliš tvůrčí a někdy i otravná. Ne že bych denně nenapsal nějaké ty maily a občas nějaké ty newslettery, ale ono to je fakt všechno na jedno kopyto. Takže se na jednu stranu cítím úplně přepsanej, na druhou stranu zoufale nedopsanej, když si uvědomím, že psaní byla vždycky moje vášeň. Když jsem před mnoha léty psal ten můj slavnej blogovej deníček, tak jsem se vláčel s noťasem kamkoliv kdekoliv a datloval jsem co to šlo. Samozřejmě, x krát jsem toho nechal, protože jsem měl pocit, že se to psaní stalo rutinním. Takže oproti stejně rutinní práci nakonec nic moc tvůrčího. Možná jsem místy měl příliš vysoké ambice a chtěl jsem, aby cokoliv, co napíšu, mělo příběh jak od Hemingwaye a pointu pokaždé tak vychytanou a překvapivou, že pakliže příběh či pointa nepřicházely, tak jsem byl sám na sebe nasranej. Neoprávněně, řekl bych nyní, oni asi ani ti největší grafomani nemají pokaždé svůj den.

V dobách, kdy jsem ten blog psal jako deníček, protože jsem byl přesvědčenej, že každej den se může stát něco zajímavýho, mi to šlo asi nejlíp. Pravda, byla to jedna banalita na druhou, ale nakonec: i ty banality můžou být nakonec zajímavé. A hlavě, jak jsem si dnes připomněl, mělo to něco do sebe, si večer sednout a sesumírovat ten svůj den. Míval jsem tehdy pocit, že můj banální život má díky tomu nějakej řád.

Takže dnes klasickej deníčkovej zápis a pakliže potřeba řádu v banálním životě mi zůstane, tak budu další banální deníčkové zápisy přidávat.

Dneska je Zlatá neděle a já už cítím vyčerpání. Jak napsal nedávno do Lidových novin Martin C. Putna: “Knihkupci si myslí, ba snad nejhoroucněji ze všech věří, že (Ježíš) přišel proto, aby je každoročně spasil.“ Má pravdu. Opravdu, v průběhu roku se to tak nějak plácá, dřívější vedlejší vrcholy knihkupeckého roku, jako třeba poprázdninový prodej učebnic, jsou nyní jen takovými neznatelnými kopečky. Zato před Vánoci to je dvouměsíční masakr. Dneska jsem si říkal, že pakliže podle totálně narvanýho krámu, soudí zákazníci, kteří si přijdou koupit knihu právě jednou za rok před Vánoci, že my knihkupci musíme být hrozní vataři, tak jsou opravdu daleko od pravdy. Nicméně ten současný nápor, kdy už tři neděle hákujeme včetně sobot a nedělí do pozdního večera, je rok od roku únavnější. A to nám zbývají ještě tři dny, které jako obvykle budou zřejmě ještě únavnější, než předchozích čtrnáct dní. Ovšem, když tak nad tím přemýšlím, ještě větší vopruz nastane po svátcích, kdy přijde absťák. Člověk si už navykl, že je od rána do večera v ajfru a najednou přijde klasická nuda v Brně. Dvakrát za hodinu přejde přes práh obchodu zákazník, a to především většinou proto, aby si vyměnil knihu, co dostal pod stromeček, za nějakou jinou. Za necelý den se lážo plážo podaří zpracovat všechny ty papíry a faktury, které se v předchozích dnech házely do šuplíku a pak přijde ten pravý absťák. Moc se na něj netěším.

Shrnu taky několik posledních novinek z maloměsta. Zrekonstruovali nám Botta Caffé, kavárnu s vynikajícím jídlem. Prostředí moc pěkné. Ale mě to zase tak nenadchlo. Dříve šel člověk okolo, mrknul krz tu ohromnou výlohu, viděl, kde je místo a vlezl tam či nevlezl. Pokud vlezl, tak aspoň věděl, že i když se kavárna zdá být plnou, tak na baru se obvykle nějaké to volné místo najde. Teď vidí, že je plno furt a vzhledem k tomu, že z asi deseti míst na baru tam zbyla dvě místa, tak dovnitř ani nejde. Interiér je opravdu krásný, ale pro mě ztratilo to místo své kouzlo. Už tam moc nechodím. U náměstí je vystaven betlém s obřími dřevěnými a roztomile vtipnými sochami od pana Tryzny, který ale není betlémem, protože místo Ježíška jsou v kolébce Jeníček s Mařenkou. Je to ale i tak krásné dílo. Fascinuje mě, když někdo vytvoří něco tak obdivuhodného, a ne na zakázku, ale z čiré radosti z práce. Měl jsem dojem, že našemu městu něco takového chybí, a tak jsem rád, že to tu je. Škoda jen, že na tom místě nebude ta dřevěná nádhera umístěna trvale. A, samozřejmě, konečně je dostavěn most přes Labe, však jsme se tu s tou stavbou v posledních měsících něco natrápili. Občas tu byl dopravní kolaps, jak někde v Praze a na to tu nějak nejsme zvyklí. A jinak… No, jinak tu máme stejně úhledné maloměsto se zánovním Kauflandem, vedle kterého se, zdá se, staví nějaké další obchody. Tak snad všichni ti, co tam nyní parkují a nakupují, zavítají také někdy do toho úhledného centra města. Měl jsem obavy, že ten obchoďák to centrum města už úplně domrtví, ale nezdá se tak. Respektive: hlavní obětí toho nového Kaufu je asi Billa na náměstí, v jejímž podzemním parkovišti bývalo narváno a nyní se tam tísní obvykle tak čtyři auta. A to, asi zřejmě pod vlivem toho nového obchoďáku, znovu zavedli u Billy parkování na hodinu zdarma. Buďto to zatím nikdo neví, anebo opravdu došlo k masivnímu přesunu zákazníků. Pro mě dobře. Já, nepřítel davů, nyní nakupuju výhradně v Bille a užívám si nakupování téměř soukromého. Tak uvidíme, jak to skončí. Buď to nakonec Billa zabalí, protože předpokládám, že já a asi dalších pět lidí, kteří se po obchodě obvykle pohybují, ji neuživí, nebo budou přibývat další fanoušci nákupů bez davů a z Bily se stane další obchod s davy.

Sedím v Partyzánoj a taktéž si takhle v neděli odpoledne užívám pivo a cígo bez davů. Ale jinak se tady docela vzmohli. Pivko dobrý, jídlo taky fajn, jen se obávám, co až zakážou v těch hospodách to kouření. Já to říkám otevřeně. Pakliže se nebude v hospodách hulit, tak tam asi nebudu chodit. Lahváče i s cígem si můžu dát doma, a abych chodil každou chvíli někam před hospodu na mráz a mezitím mi zteplalo pivo, na to se asi vyprdnu. Hospody asi čekají těžké časy, budiž jim přáno, aby je tak nějak přežily.

Říkám si, co mě ponouklo, zase popadesátý začít s tím psaním deníčku. Asi to, že jsem se včera, po té rutinní a vyčerpávající práci ještě donutil napsat novinku na náš firemní blog a docela mě ta hodina tvůrčího psaní bavila. Tahle hodina tvůrčího psaní mě taky bavila. Tak mě to třeba zase začne bavit a zápisky do deníčku budou přibývat. Řekl jsem si: „Přece si najdeš čas na svůj deníček“.  Tak jestli chcete, tak to čtěte.

A tady je ten můj včerejší blog pro blog.knihkupec.com:

Je třeba se jak pochválit, tak si i posypat hlavu popelem. Obě alternativy hodnocení našeho snažení sice už činí naši zákazníci při hodnocení na Heurece, ale proč k tomu nepřidat něco našeho osobního.

Sami se divíme, že ačkoliv z dlouholetých zkušeností víme, že předvánoční a vánoční prodeje se absolutně vymykají zkušenostem z průběhu zbytku roku, stejně děláme ty samé chyby. Některé padají na naši hlavu, ty další možná i také, ačkoliv za ně nemůžeme (ale vzhledem k těm dlouholetým zkušenostem jsme je mohli alespoň předvídat).

Ano, jde o spousty knih, které jsme vám mohli prodat, ale neprodali. Neprodali, protože jsme je neměli. Neměli jsme je, protože jsme neodhadli, že před Vánoci nelze nakoupit na sklad x kusů, jak to děláme v průběhu roku, ani x krát 5 kusů, kolik jsme od distributorů nakoupili, ale x krát 100 kusů. A když už jsme potenciál knihy odhadli, měli jsme nakoupit x krát 100 kusů v listopadu a ne v polovině prosince, když už téměř všichni knižní distributoři kolabovali a jejich dodací lhůty nebyly několik dní, jak je v průběhu roku obvyklé, ale týden a déle. Tenhle náš neodhad potenciálu knihy se projevil zejména u titulů Kafe a cigárkoP.S., a Já, Jůtuber. Na druhou stranu, docela dobře jsme odhadli potenciál knih Emil běžecMoje domácí kuchyněKarolína domácí kuchařka a Poklady klasické české kuchyně, kterých jsme měli skladem dostatek i v dobách, kdy v jiných eshopech a knihkupectvích nebyly k mání. Takže nakonec vlastně náš odhad ohledně vánočních bestsellerů dopadl docela dobře. To ale nic nemění na tom, že nás mrzí, že jsme ty knihy, které jsme neodhadli, nemohli prodat vám, našim zákazníkům, ačkoliv jste o ně měli enormní zájem. Můžeme vás potěšit snad jen tím, že všechny tyto nedostatkové vánoční bestsellery budou dle zpráv nakladatelů dotištěny, takže si je budete moci koupit kupříkladu k Velikonocům.

No, a pak tu máme sice nebestsellery, zato knihy, které distribuuje jeden z našich dodavatelů, který zkolaboval ještě více, než ti ostatní a nebyly nám tak dodány ani po čtrnácti dnech od objednání. Pokud nebudou dodány do pondělka, tak se budeme muset několika z vás hluboce omluvit za to, že je nedodáme, ačkoliv jsme před těmi čtrnácti dny potvrdili jejich dodání. Ano, mohli jsme předpokládat týdenní prodlevu, s tím jsme za ta léta, co prodáváme knihy, mohli počítat, ale že by nebyly naše objednávky u distributora vyřízeny ani za čtrnáct dní, to se, pokud si pamatujeme, ještě nikdy nestalo. Ne že bychom se chtěli vymlouvat, ale je to bohužel tak.

Zbývají objednávky, kde jste zvolili platbu převodem a nezaplatili. Snažili jsme se vás kontaktovat, ale začasté neúspěšně. A když úspěšně, tak jste většinou sdělili, že jste vlastně chtěli platit dobírkou. Je možné, že jste úplně nerozuměli informacím při průchodu naším košíkem, ale opravdu jsme se letos při překopávání této části našeho eshopu snažili, aby bylo vše srozumitelné a stovky a tisíce bezproblémových objednávek dalších zákazníků nám snad dávají zapravdu. Proto prosíme, čtěte, co odklikáváte, čtěte potvrzující emaily, zajímejte se, co je s vaší objednávkou, když do tří dnů nedorazí. V tomto případě to vaše nečtení a nezajímání má za následek „jen“ to, že vám nepřijde váš balíček včas, v jiných případech, třeba u různých neseriózních obchodníků, finančních poradců a pojišťováků, může znamenat vaše nečtení toho, co jste odklikli či podepsali, problémy všelijaké, třeba i s exekucemi. Vážně, tady u nás u Knihkupce jsme se v poslední době úplně přestali podivovat nad tím, že je u nás v Česku tolik exekucí, pokut a poplatků z prodlení, když nám tolik z vás bezelstně sdělí, že jste si vlastně vůbec nepřečetli nic z toho, co jste automaticky a bez přemýšlení odklikli.

V pondělí se ještě vynasnažíme všechny tyto visící objednávky vyřešit, nicméně s těmi, u kterých se problém vykomunikovat nepodaří, už nebudeme moci nic udělat, aby dorazily do Vánoc.

Tak to by bylo sypání popela na naši (a částečně i vaši) hlavu. Teď se pochválíme. Chválíme se za to, že všechny objednávky, u kterých nebyl problém, tedy měli jsme k dispozici veškeré zboží a případně i vaši platbu, jsme odeslali ještě v den objednávky či maximálně následující den. Věřte, nevěřte, opravdu je to tak. Dokud jsme neměli vše připravené na odeslání, tak jsme z balící místnosti prostě neodešli, a bylo nám fuk, že je deset hodin večer. Jestli stejně bryskně doručili dopravci vaše zásilky k vám, to už bylo mimo náš vliv, ale věříme, že se také snažili, seč mohli.

V pondělí ještě vyřídíme vše, co bude možno, ale v dalších dnech se už soustředíme na zákazníky našeho kamenného knihkupectví ve Vrchlabí. Nemějte nám tedy za zlé, pakliže už vaše těsně předvánoční objednávky nevyřídíme. Jsme tady u nás u Knihkupce jenom čtyři lidé (před Vánoci včetně brigádníků šest) a více už objektivně nezvládneme.

Přejeme veselé Vánoce, věříme, že vaše balíčky dorazí ještě včas a těšíme se na skvělé obchodování s vámi všemi i v příštím roce.

Jaroslav Rudiš: Národní Třída

Knihu jsem osobně přečetl 23. června 2013 a zrecenzoval jsem ji takto:

Tak tedy Národní třída od Rudiše. Těšil jsem se moc, zvláště poté, co jsem byl uhranut partičkou pankáčů z románu Konec punku v Helsinkách.

Trochu zklamání.

Co se musí nechat, Rudiš oplývá neskutečnou empatií, ta slova, co hlavní hrdina Vandam říká, a jak je říká, jak jsou jeho monology uvěřitelné, jsou důkazem buď skvělého naslouchání (má-li Vandam předobraz v někom konkrétním), anebo opravdu skvělé imaginace. Vzhledem k tomu, že Rudiš nějakou popisností neplýtvá, je třeba vcítit se do charakteru hrdiny skrze jeho vlastní slova, a jde to perfektně. Člověk prostě vidí před očima toho lidovýho filozofa ze sídliště, kterých jsou na každým sídlišti, ve velkoměstě, na maloměstě, v mnohé vesnici, jistě tuny. Možná je podobných týpků u nás v sídlištních a vesnických hospodách víc, než bychom chtěli. „Ukáčka mi nevadí, pokud nedělají bordel. A pokud dělají, tak je potřeba je poučit vo životě.“ Tedy trochu ho zmlátit. Jako koneckonců kohokoliv jinýho. Bývalá smažka, a jak se časem ukáže, bývalý policajt z Národní („ten, co to všechno začal, každej rok mě dávaj v televizi, jak dávám tu první ránu do tý kamery, vole“), který je nyní natěračem střech, otec mu skočil z okna a matka začala blouznit, s bráchou nemluví, a jeho světem je sídlištní hospoda s partou podobných zoufalců, staré véháesky s Van Damem a knihy o válkách a vojevůdcích. Fakt dobrá výchozí pozice pro skvělou knihu.

Ale. Vandam dá ránu jednomu Moravákovi, co zabloudí do sídlištní hospody, jednou ošuká barmanku z té hospody, vypráví synovi moudra o tom, že mír je jenom přestávka mezi válkami, cajk?, pak dá čelíčko nějaké býčí šíji, a nakonec ho k smrti umlátí dva policajti. To je sice moc hezký oblouk od začátku, kde on mlátí demonstranty, svého bratra mimo jiných též, ke konci, kde skončí zmlácen on, ale, sakra, dalo by se z toho určitě vytěžit víc. Vandam je příliš dobrá literární postava na to, aby o ní byla napsána útlá novela, co přečte člověk za odpoledne. Ten by si zasloužil román.

Pro mě, jako Rudišova fanouška, je tahle kniha lehkým zklamáním, čekal jsem košatější příběh, zvláště proto, poněvadž mediálně, ať už zařazením mezi knihy, které vyšly v rámci Velkého knižního čtvrtku, či další mediální podporou různými rozhovory a recenzemi, to vypadalo, že je na cestě velká knižní událost a on jen takový, byť milý, pšouk.

Za přečtení stojí, možná i proto, aby si člověk uvědomil, jak smýšlí ty tuny všech těch Vandamů po hospodách, kteří vlastně chtějí jen ten „pořádek“, a jediné, co za nimi zůstává, jsou vypité půllitry. Ale je to málo, pankáčům z baru Helsinki nesahá tahle kniha ani po kotníky.

Národní třída(Jaroslav Rudiš)


Národní třída

Autor: Jaroslav Rudiš

225 Kč

173 Kč

Ušetříte 52

 

Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulo…


Přejít na e-shop

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách

Už bych byl býval zapomněl, že jsem tuhle knihu četl. Tedy ne že by byla zapomenutelná, to absolutně ne, je skvělá. Napsal jsem si tehdy i takovou osobně laděnou recenzi a vložil ji na stránky eshopu. Dnes ovšem navštívil naše knihkupectví sám autor, tak jsem si na knihu i tu recenzi po nějaké době vzpomněl. Tak šup s ní sem do čtenářského deníčku.

Musím říct, že jsem z té dnešní situace měl nefalšovanou radost. Ne že by naše knihkupectví už za ta léta nenavštívila kdejaká celebrita, bylo jich mnoho a některé jsou dokonce našimi stálými zákazníky. (Jména nečekejte, však dobrý obchodník by měl být i diskrétní. A drby, kteráže z těch celebrit se chovala vysloveně trapně už vůbec ne.) Tentokrát jsem ovšem vyskočil ze svého kutlochu u kompu jak srnka, jen co jsem zjistil, že ten zákazník, který u kolegyně u pokladny formuluje přání ohledně nejmenované knihy a kolegyně trochu tápe, je sám Jaroslav Rudiš. Víte, já jsem ještě nikdy, v případě, kdy jsem v obchodě poznal nějakou známou tvář (s výjimkou jednoho bývalého velmi výrazného politika) nepřekonal takový ten můj pocit, že není vhodné se do přízně známé tváře nějak vlísávat. Že není vhodné se k tomu člověku chovat jinak, než k jakémukoliv jinému zákazníkovi. Tedy sice s úctou, ale rozhodně ne vlezle. Tudíž žádné žádosti o autogramy a společné fotky a žádný rozhovor nad rámec „prosím, děkuji, hezký den“. I tomu bývalému politikovi jsem jen tak decentně pochválil jeho politiku, ale že bych překonal ostych a chtěl se s ním fotit, tak to ne. Ani vypočítávat jeho zásluhy a oceňovat jeho dílo. Ale dnes jsem si opravdu nemohl pomoci, vyslovil přání ohledně společné fotky a s nadšením vyjmenovával knihy, které jsem od autora četl. Rozdíl oproti těm ostatním známým tvářím byl asi v tom, že mě Rudišovo dílo skutečně zajímá, že jsem jeho tři knihy (Nebe pod Berlínem, Konec punku v Helsinkách a Národní Třídu) skutečně četl a skutečně se mi ty knihy líbily a skutečně upřímně jsem mohl ty knihy pochválit. Přetvařování mi nejde, ale upřímnost by mi šla. Z téhle návštěvy jsem zkrátka měl opravdovou radost.

Zde je tedy ta moje letitá recenze knihy Konec punku v Helsinkách:

Konec punku v Helsinkách je kniha pro ty, co aspoň chvíli žili punk. Nebo něco podobnýho. Ten můj punk se sice neodehrával na sklonku trudnejch osmdesátejch, takže to bylo bez všech těch cajtů a tý beznaděje, jak je to v tý knize, ale i tak mi některý momenty připomněly ten můj punk na začátku požehnanejch let devadesátejch, který dodnes považuju za nyní již všemožnými regulacemi pohřbenej vrchol svobody v týhle zemi. Takže ten můj punk, no on to nebyl punk, spíš nejdřív depeš a pak indie, se odehrával nikoliv v beznadějně zaplivanejch chalupách, ale ve všech těch radostnejch musicclubech, jako třeba v Trauči v Endu a v Hunťáku a v Aionu v Lomnici a na všech těch fesťácích v Chrudimi a ve Svojšicích a v Trauči a ve Vysokým nad Jizerou, ovšem některé projevy toho mýho punku byly těm zaplivanejm chalupám podobný. A to se mazlíčkům líbí, když čtou nějakou literaturu a v ní zachytávají takový ty situace, o kterejch je možno říct, že je tak nějak taky zažili. Příběh je to smutnej. Bývalý punkáči z v knize nejmenovaného východoněmeckého města (podle indicií tipuju Eisenhüttenstadt) se tak nějak plandají, zatímco jejich vždy bezútěšné město je nyní i přes všechno to budování obchodních zón a tunelů a dálnic snad ještě bezútěšnější, než když bylo za časů NDR ocelovým srdcem prvního socialistického státu na německém území. Štěstí nenajdou, vlastně ho ani nehledají a na to, že kdysi hráli v lokálně slavné punkové kapele, jen vzpomínají, či spíše nevzpomínají, anebo je to vlastně ani moc nezajímá. Pěkným vtípkem, který je později ke konci knihy umocněn, je to, že jejich manažer se jmenoval Malcolm a nakonec se ukáže, že ačkoliv byl stejně schopný jako ten Malcolm McLaren od Sex Pistols, byl to taky stejnej hajzl, ačkoliv trochu jinak. S českým prostředím se děj knihy prolíná prostřednictvím fiktivního deníku punkerky z Jeseníku, který se nakonec ukáže jako ne tak zcela fiktivní (pěkné překvapení na konec knihy, stejně jako odhalení skutečného vypravěče příběhu na jedné z posledních stránek). A pasáže z toho deníku považuju za jedny z nejvydařenějších částí románu. Opravdu. To se opravdu musí uznat, jak se autor ve zralém věku něco přes třicet vžil do duše té sedmnáctileté punkerky z Jeseníku. Neméně podařená je citace z „manifestu“ dcery jednoho z hrdinů, čili poněkud více drsnější punkerky ze současnosti. No, a zde bych prozrazování děje knihy ukončil. Místo toho doporučím knihu přečíst všem, kteří aspoň pár měsíců v životě byli punk. Nebo depeš. Nebo indie. Nakonec snad… No, asi jsem sentimentální, ale opravdu bych těm lůzrům přál aspoň nějakej happy end. Když už několik z těch punkerů v tom příběhu zkapalo, tak aspoň ti zbylí by mohli býti nakonec šťastnými expunkery. Ale bohužel. Konec punku v Helsinkách není Hollywood, ale punk. Až do konce.

Konec punku v Helsinkách(Jaroslav Rudiš)


Konec punku v Helsinkách

Autor: Jaroslav Rudiš

285 Kč

231 Kč

Ušetříte 54

 

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zap…


Přejít na e-shop

O uondaných písních

Hospoda. Jedno, druhý, třetí. Frekvence mizení cigaret z krabičky se zvyšuje. Ta poslední byla zažehnuta v době, kdy půlka té předchozí v popelníku ještě vesele dýmala. Podvečerní hosté už odešli, ti noční ještě doma dokoukávají zprávy v televizi a uvažují, jestli má ještě cenu jít na pivko. V rádiu stále uondanější songy, dramaturgové rozhlasových stanic zřejmě došli k závěru, že je třeba posluchače po celodenní honičce hodit do klidu.

Kolikrát jsem to už takhle měl. Že jsem si vzal notebook do hospody s úmyslem napsat nějakou roztomilou povídku. S pointou. Anebo aspoň s happy endem. Ale ty songy z rádia mě uondávají tak, že po tříhodinovém hledění do blba nemám nic. Žádný sebepitomější nápad na povídku, třeba i bez pointy. S čím dál tím víc postupující uondaností snižuji nároky. Rádio mě hodilo do klidu.

Přitom těch drobných nápadíčků jsem pár měl. Vždy jsem ale dospěl k tomu, že už to tady bylo. Nebo že je nápadíček banální. Nebo bez happy endu.

Takže bajka o kosovi, který s radostným zpěvem šmejdí po hmyzících v trávě, a při té shánčlivosti nevidí kocoura, který s mlsnou jiskrou v oku zdolal už třetí větev a od kosova hnízda ho dělí už jen jedna větev a půl metru kmínku, nevznikla. Byla by smutná.

Ani vzpomínka na jeden z depešáckých srazů v devadesátých létech, která mě přepadla před dvěma hodinami, kdy v rádiu ještě nehráli uondané písně, takže mohl zaznít song Strange Love, nakonec nic kloudného v mé hlavě nevykřesala. Ono taky co vykřesat z výkřiku „Depeš, vole,“ kterým počastoval kámoš Standa jednu místní holku, která v domnění, že se v tom maloměstském kulturáku koná běžná diskotéka, zabloudila v disko outfitu do toho jediného místa, kde se v tu sobotu v tom maloměstě něco dělo. Ano, snad, pokud bych zapojil mnoho fantazie, mohl bych rozvíjet příběh o tom, jak dívka, potom, co si rukou otřela ty Standovy sliny, co na ní silou sprchy při tom Standově výkřiku z deseti centimetrů, ulpěly, potom, co se vzpamatovala z toho leknutí, jak ta dívka v průběhu dalších hodin odhazuje růžový svetřík, navléká Standův křivák a společně odchází za úsvitu vychutnávat ticho. Ale tak to tehdy nebylo. Prostě se otočila a odešla. Moc banální.

Nakonec jsem opět při tom hledění do blba přemýšlel, jako už mnohokrát, o tom, jak to ti spisovatelé dělají. Jak dosáhnou toho, že nebloumají do blba a jednoduše píšou. Možná jim z rádia nehrají uondané písně.

Kocour, co ještě před chvílí šplhal po kmínku ke kosově hnízdě, se hodil do klidu a líně se snesl na zem. Asi ho uondal už asi desátý uondaný song z rádia. No vida. Uondané songy. Pointu nepřinesou, ale happy end ano.

Pointa dnešního příběhu: jaro je lepší než zima

Hm, hm. Vymyšlené životy. Pobavil jsem se v minulých dnech u tvorby beletristické literatury. Teď, než vymyslím, jaké příběhy lásky a nenávisti vymyslím pro fiktivní postavy, než vymyslím, jaké nepravděpodobné náhody těm postavám postavím do cesty, jen aby byl jejich příběh ukončen nějakou pointou (protože, to si myslím, je už z mých pokusů o tvorbu beletristické literatury, a to už jsem těch pokusů absolvoval mnoho – pravda, všechny pokusy skončily ve fázi pokusu – je z těch pokusů zřejmé, že miluju literaturu s pointou), můžu napsat po dlouhé době něco z vlastního života. Což mě zas až tak bavit nebude, protože to bývají příběhy bez pointy.

Takže téma číslo jedna: jak už je známo, miluju příběhy s pointou, proto stále a stále ujíždím na Jonasovi Jonassonovi. Před spaním si pouštím střídavě jeho audioknihy v naprosto skvělém podání Martina Stránského v pořadí Stoletý stařík, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Stoletý stařík. Stoletého staříka častěji, tam je těch point v každé kapitole několik, zatímco Analfabetka trochu kulhá. Trochu. Někde jsem si přečetl, že Jonasson prý zrovna tvoří třetího do party, tak doufám, že to bude spíš Stařík než Analfabetka. Nevím, do duše autora nevidím, ale jak tak poslouchám pošesté Staříka a potřetí Analfabetku, tak se domnívám, že druhou do party tvořil autor poněkud pod tlakem, potom, co bylo potřeba po fenomenálním úspěchu toho prvního nezmizet ze scény.

Téma číslo dvě: koupil jsem si nová sluchátka. Takže si dokola ohrávanou desku od Anety Langerové Na Radosti mohu pouštět do uší ještě radostněji, protože kromě výšek slyším konečně i basy. Na prvních dvacet poslechů byl mým top songem song Tragédie u nás na vsi. Vskutku šlapající příběh vraždy z nenávisti, ve kterou se přetavila prvotní láska. Strašidelné dechy a ještě strašidelnější kvílení. Dynamické bicí. Píseň připomínající Cavevovu a Kylieinu Where The Wild Roses Grow, a to nejen tématem, ale i atmosférou. Ovšem v poslední době stále více a více oceňuji na Anetině albu píseň Panna. Citlivou a zároveň melancholickou a údernou píseň o rozchodu. Vlaštovky odlétaj, tak čau. Další zajímavost toho alba: je to takový nenásilný průvodce po floře a fauně. Proběhnou divizny, chrpy, mech, tráva, ptáci a vlaštovky. A další býlí a zvěř. Jen ty bílé květy divizen (když vím, že jsou tyto květy ve slunečním světle barvy žluté) mě trochu dráždily. Ovšem když člověk ví, že song Tragédie u nás na vsi popisuje dobu noční až ranní, tak na druhou stranu může jen ocenit to, co tím básník chtěl říct. Ve světle měsíce jsou i žluté květy bílé. Dráždění se pak, když si člověk uvědomí kontext písně, změní se v klobouček, který může posluchač smeknout, když si uvědomí, jak pouhou změnou barvy jinak notoricky známé květiny, dosáhne autor textu sdělení, že na diviznu zrovna nesvítí slunce, ale měsíc. Velmi vychytaná deska.

Téma číslo tři: hledám a nacházím víru. Nejdřív jsem byl přesvěčen, že najít víru v Krista v dospělém věku je lepší, než k ní být veden od dětských let. Měl jsem za to, že dítě nemá v tomto punktu pod vlivem rodičů svobodnou volbu a je tím pádem manipulováno. Ale je to těžké. Milovat bližního svého. Odpustit. Pro dítě s jeho čistou duší předpokládám věc ne až tak těžká. Pro dospělého člověka, který si s sebou nese pytel předsudků, velmi těžké. Ne-li nemožné. Ba ne, nemožné to není. Kdybych to připustil, tak bych musel přestat hledat a nacházet. A to hledání a nacházení je tak… Jak to vůbec sdělit? Nadpozemské.

Téma číslo čtyři: dnes jsem si uvědomil, co mě na té zimě tak sere. Ta absence vůní. V zimě člověk může cítit tak maximálně brikety z petek, vyjetého oleje a pilin, kteréžto palivo používá ve svých kamnech a krbech nemálo bližních, které je opravdu kvůli tomu prasečení zatěžko milovat. Pokud se člověk vykope alespoň na lyže, tak k tomuto pachu nemilému přibudou ještě libé vůně rumu a klobás. Ale to je tak všechno. Všimli jste si, jak je zimní období pachově sterilní? Já jsem si to uvědomil zrovna dnes, kdy mě cestou z práce bombardovala omamná vůně rozkvetlých střemch a brzy k ní přibude i sladká vůně lipových květů.

Téma číslo pět: vivat letní zahrádky! Konečně zase po té zimě odcházím z pivka nenavoněn smradem z cigár a nevalné přesmažené kuchyně (joaha, na tyto pachy zimního období jsem v tématu číslo tři zapomněl).

Mám rád příběhy s pointou. Pointa toho dnešního? Jaro je lepší než zima.

O Janě, která vytočila Jirku a o Jirkovi, který vytočil Janu

Vzácná chvilka. Nakulenej jakože docela dost a přesto mě napadlo, že příběh Jany a Jirky, co ráno snídali vajíčka s rohlíkem, není kompletní. Chápu, psát příběh tak nějak zmateně nepřeskáčku nemusí být zrovna čtenářsky komfortní, ale, co si budeme povídat, těch autorů, kteří časové roviny mísí tak urputně, až při četbě jejich knih ztrácí čtenář pojem o místě a čase, je mnoho a zjevně tím přeskakováním (které má být dle nich v zájmu dramatičnosti příběhu či vykutálené pointy, kdy se čtenář musí nejdříve vrátit na stranu dvacet, aby pochopil, co tím chtěl básník říct) sledují nějaký zájem (nebo maskují vlastní bezradnost?), těch autorů, co jsou v první kapitole v roce 2010 a ve druhé v roce 1910 je dvanáct do tuctu (pozdrav Jonasovi Jonassonovi), takže proč nebýt tím třináctým. Jak už jsem uvedl, tak koncepční práce není mou silnou stránkou, takže je to vlastně logické. A možná i čtenář předchozího příběhu o prvním rande v kavárně si kladl otázku, jak se to všechno vlastně semlelo. Tak si to pojďme vyříkat.

Jana 4:45, neděle ráno:

Žmoulá papír, co našla na záchodě v Zakopaném psovi a myslí si, že je to sbírka banalit. Přesto si říká: „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý. Možná jsem jenom zbytečně upjatá. Však všechny ty holky, co pochcávají záchody, instalují kondomy včetně hořkoslaného obsahu na splachovací čudlíky a píší použitými tampóny na dveře sprosťárny, nakonec neodejdou z baru samy.“

Přijde domů, hodí hadry na křeslo a napadá ji, že by to mohlo být tím, že se chovají jako děvky. Ona se takhle nechová. Už dobrý měsíc nosí v peněžence vizitku od toho chlápka, co ho potkala na pánském záchodě, když bylo v půli noci v Zakopaném psovi třeba operativně odklidit jednu obzvláště hustou kačenu. Stál tam u mušle, nohy rozkročené skoro jako gymnastka na kladině, jak se chtěl vyhnout tomu, aby jeho nové semišové boty ztratily vůni kůže a namísto toho nasály smrad zvratek. „Ať mě nepodmetete,“ říkal. „Ne že bych se obával svatby, ale mohl bych se rokročit až tak, že bych si namočil v těch blitkách rozkrok.“ „To byste stejně nedal,“ řekla tehdy Jana. „To bych nedal,“ řekl. „Vizitku vám ale dát můžu.“

Janě přišel být fakt roztomilým. Tak si tu vizitku od něj vzala a strčila ji do kapsy. Neměla s ní žádné úmysly. Tehdy.

Ale v neděli, po měsíci, když se kolem desáté vzbudila a na stole našla vlhký papírek, který sebrala před pár hodinami na pánském záchodě, řekla si, že zkusí být děvkou, jako všechny ty holky ze záchodů a že by možná mohla projednou zkusit tu hlášku o tom růžovém masíčku. Vytočila Jirku. Tedy jeho telefonní číslo z vizitky, přesněji řečeno.

Jirka 10:05, neděle ráno

„No, doprdele, budík nebo co? Ne, telefon.“ Na displeji nějaké neznámé číslo. Přemýšlí o tom, kolik rozdal včera v noci vizitek a poněkud zamlženě vzpomíná, kde to vlastně byl. Ve Psoj nebo ve Viktorce? Nevzpomíná si.

A tuplem si nevzpomíná na to, že dával svoji vizitku nějaké uklízečce někdy před měsícem v Zakopaném psovi.

„Ve čtyři v kavárně? Tak jo,“ povídá do telefonu a jde si zase lehnout.

Jana 15:00, neděle odpoledne

Tjo, rande. To už tady dlouho nebylo. Co si má vzít na sebe? Memoruje si to o tom růžovém masíčku z vlhkého papírku. „Jako, je to dobrý, to jo. Ale je to i blbý. Takový prvoplánový. Ale i docela vtipný, není to takový to trapný: Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Neví proč, ale napadlo ji, že je to takové Hello Kitty. Růžové a měkké. Taky jako (sado) maso. Růžové a měkké. Dvojsmyslné a zároveň úderné. Není si jistá, že i když je pevně odhodlána být pro dnešek neupjatou děvkou, že by byla schopná zrovna toto vypustit z úst. Radši si vezme ten papírek s sebou do kabelky.

Jirka 16:15, neděle odpoledne

Vchází do kavárny, posledních patnáct minut ještě seděl na lavičce a hulil cígo, přece nebude jak nějaký hujer stepovat přesně ve čtyři u dveří, notabene když si i přes půlhodinovou snahu při cestě na místo toho rande nebyl schopen vybavit, co to může být za dívku, ta Jana. Nicméně byl přesvědčen o tom, že nějaká šereda to asi nebude, protože nějaké šeredě by přece svou vizitku nedal. „Aha,“ zamručí, když vidí tu Janu u druhého stolu, jak na něho mává. „Trochu tlustá.“ Nejradši by se otočil a tvářil se, že za dveře vzal omylem a že měl vlastně v úmyslu vejít vedle do pekárny. Ale pekárna je v neděli zavřená. Rozhodl se tedy pokračovat a nebýt v následujících několika minutách, než se vymluví na, co on ví, třeba na to, že musí vyvenčit psa, tak vtipný a výřečný, jak je obvykle a to jedno kafe si s tou Janou dát.

Jana a Jirka 16:30, neděle odpoledne

Spíš mlčení.

Jirka 16:35, neděle odpoledne

„Omluv mě, jdu na záchod.“ Jediné, co mu přijde být na tomhle podivném rande být zajímavým, je ten divný týpek u stolu číslo jedna, který lemtá pivo a střídavě otvírá a zavírá notebook. Cestou na záchod přemýšlí, co ten člověk v tom notebooku asi tak čte či sleduje. On sám by nyní nejradši sledoval nějaké péčko. To by asi byl jeho dnešní jediný sexuální zážitek, protože s tou Janou to vypadá divně. „Je nějaká upjatá,“ říká si. Nejistá. Tichá. Trochu tlustá. Je rozhodnutý, že jakmile domočí a dopije kafe, tak půjde venčit psa. „I když ho nemám?“, cituje si sám pro sebe Dobytí severního pólu od Cimrmanů. „I když ho nemám,“ dokončuje repliku.

Jana 16:36, neděle odpoledne

Tak jo. Je to trapný. Jako tadyten chlápek s tím notebookem vedle. Co si tam píše? Nějaký básničky nebo co? Vzpomínky na minulost? Asi jo. Protože kdyby měl psát o současnosti, tak může snad napsat jenom to, že z toho rande u vedlejšího stolu nic nebude. Hledá v kabelce vlhký papírek.

Jana a Jirka 16:38, neděle odpoledne

„A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká Jana vzhledem k delikátnosti řečeného docela nahlas a je v rozpacích a má ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Překonání její upjatosti a citace čmáranice z vlhkého papírku ji dost rozrušilo. Jirka je docela překvapen a v rozpacích a má též ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Ne že by se snad styděl, že byl takhle docela dost natvrdo vyzván k sexu, zažil už i jiné výzvy. Jako třeba: „Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Ale přece jenom ho trochu vykolejilo, že to řekla tak nahlas. Že to mohl někdo slyšet. Že ho uvidí ta pěkná servírka odcházet s tou poněkud tlustou holkou. Už ví, že s ní odejde, ať už si je třeba tlustá. Slušnej chlap přece výzvu k sexu neodmítá. A navíc musí uznat, že to o tom masíčku je docela dobrý. To si musí zapamatovat. To by se mu mohlo hodit. „Tak jo,“ říká Jirka.

Jana a Jirka 16:55, neděle odpoledne

Odcházejí z kavárny. Ten chlápek u stolu číslo jedna zase zapíná notebook.

Jana a Jirka 18:30 – 23:00, neděle večer

Jana nasazuje po dlouhé době jiný hygienický prostředek, než jsou gumové rukavice. Jirka zhodnocuje, že ta holka nasazuje kondomy zřejmě často, protože je evidentní, že se jí nedá upřít jistý grif, jako by to byl častým tréninkem zautomatizovaný pohyb. Jana konstatuje, že Jirka přece jenom nemá do gymnastky daleko. Dal to. Kondom se plní hořkoslaným obsahem. Několikrát. Usínají.

Jana 6:30, pondělí ráno

Říká si: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

Jirka 6:31, pondělí ráno

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně. Ne že by zrovna plánoval nějaké další schůzky s Janou, ale musí uznat, že ta gymnastika byla docela fajn. A navíc má hlad. A když má chlap hlad, je dobré být na ženu milý. To už si sám mnohokrát ověřil při mnohých z pondělních, úterních, středečních, pátečních, sobotních a nedělních rán. Ve středu chodí s kámošema do hospody, takže o čtvrtečních ránech milý nebývá. Ani nebývá na koho být o čtvrtečních ránech milý.

Jana 6:31, pondělí ráno

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“ Našla poklad. Je o tom přesvědčená. Na snídani si dává záležet. Dočetla se, že láska prochází žaludkem. Je přesvědčená, že tahle míchaná vajíčka budou v jejich zažívacích traktech dlouho. Dokud nás smrt nerozdělí? Usmála se, vzpomněla si na Dobyti severního pólu od Cimrmanů: „Budeš dlouho v nás.“

Jana a Jirka, 6:59, pondělí ráno

Pondělí. Musí se do práce. Nic nenaděláš. Jirka se obléká a říká: „Tak ahoj, hele, to s tím růžovým masíčkem bylo fakt dobrý. Tím jsi mě dostala. To si musím zapamatovat.“ Jana si říká, že si to taky zapamatuje. Může mu to říct znovu třeba dnes večer.

V pondělí večer sedím s notebookem zase u stolu číslo jedna. Dnes nečekám žádné příběhy z kavárny, které by vydaly na román anebo aspoň na povídku. I když… Nesedí támhle na baru ta holka ze včerejška? Ta trochu tlustá. Divné, ten chlápek, s kterým tady včera byla, sedí o kousek dál u stolu s nějakou jinou slečnou. Hm, to by možná na román anebo povídku mohlo vydat. Zvlášť když ta nová chlápkova kost je znatelně atraktivnější. Vědí o sobě? Zdá se, že holka na baru ho registruje. Nenápadně, tiše, upjatě. Poslouchá.

Poslouchá, jak chlápek říká atraktivní kosti: „A hele, nemohl bych se podívat na to tvoje růžové masíčko?“

Atraktivní kost má ksicht barvy více než růžového masíčka. Holka na baru má ksicht barvy… No, hodně fialového masíčka.

Vypadá, jako by ji Jirka vytočil. A její telefonní číslo to nebylo.

Uklízečka, která našla na záchodě poklad

Původně jsem myslel, že ze situace, kdy jsem ztratil v baru Zakopaný pes papírek s příběhy z kavárny, nic nevykřešu. Ale vykřesal jsem.

Noční bar Zakopaný pes. Pět ráno. Někde venku už svítá a začínají zpívat ptáci, tam, v podzemí, už dodunělo disko, chlast byl proměněn ve čtyři náhodné sexy, dvě partnerské hádky, pár rozflákaných ksichtů, sto kocovin a v neposlední řadě i v plnou kasu.

„Taky v pochcaný a poblitý hajzly,“ mručí si jako každou sobotu touhle dobou uklízečka Jana. Právě si napustila kýbl, navlékla gumové rukavice a pustila se do té neveselé práce.

Mlasknutí právě natahovaných rukavic Janě připomnělo, že toto je v posledních týdnech jediné mlasknutí, kterého se jí dostává, ze všech těch jinak obvykle příjemných mlasknutí, co jich mimo tohoto zvláště nepříjemného mlasknutí na světě existuje, je jí dopřáno jenom toto. A k tomu to uvědomění si, jak podobná je činnost navlékání hygienických rukavic činnosti navlékání jiných hygienických pomůcek. Těch, co jich zhruba tak čtyři kusy v následující půlhodině vymete z různých zákoutí hajzlů či je bude dolovat ze záchodových mís. Ta až provokativní nezničitelnost všech těch použitých kondomů jí znovu připomene, že co se natahování čehokoliv hygienického týče, tak v jejím případě v posledním půl roce vyhrávají rukavice na body. Nebo spíše K.O.

„Tak jo, jdeme na to,“ říká si a při už dávno mechanicky naučeném pravidelném pohybu mopem tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět, se lehce zadýchána může utěšit, že alespoň toho rytmického pohybu má dostatek. Na lopatce má nameteno už pár vajglů, krabičky od cíček, kondom zatím žádný. Těší ji, že ačkoliv tam venku už začínají zpívat ptáci, tak kačena zde žádná nepřistála. Ale co není, může být. Její dlouholetá zkušenost jí říká, že všelijaké jiné výsledky požívání chlastu, mimo těch náhodných sexů a rozflákaných ksichtů, ty všelijaké tělesné tekutiny, se vyskytují spíše na dámských záchodech. Těmi i obvykle začíná, je zvyklá postupovat od náročnějších úkolů k těm méně náročným, ale dnes se rozhodla jinak. S pocitem, že její život je ekl tak jako tak, jí koneckonců může být šumák, když si ty eklhaftní dámské záchody nechá protentokrát nakonec.

Koneckonců, dnes si dala předsevzetí, že si při vykonávání rytmických pohybů mopem tam a zpět a sem a tam, které bude vykonávat na dámských záchodech, nebude myslet vůbec nic. O mnoho minulých sobotách si totiž myslela už úplně všechno. Krev, pot a slzy, to je její práce. A chcanky a kačeny a použitý kondomy. Zrovna minulou sobotu myslela na to, kterej dobytek může navléknout použitý kondom, samozřejmě včetně obsahu, na takový ten splachovací čudlík. Zrovna tato konkrétní kabinka byla minulou sobotu zvláště eklhaftní. Mísa tam byla dost zesraná. Všechny ty citlivky, které dorazily do kabinky od doby navléknutí kondomu na čudlík, byly až takové citlivky, že tím okondomovaným čudlíkem nesplachovaly. Jedna z těch citlivek byla až tak citlivá, že zakrváceným tampónem napsala na dveře kabinky: „Fuj. Šprcka. Hnus.“ Dnes nemyslela ani na to, jak je ta realita nočního klubu pa-ra-dox-ní, že všechny ty holky, které se v těch kabinkách jako dámy nechovají, potom, co si před zrcadlem přepudrují nos, a vyjdou ze dveří, jsou z nich najednou dámy dámičky a až na nějaké nešťastné výjimky neodcházejí z baru samy. Dnes nemyslela na nic.

„Tak, ještě zhasnout, a jdu,“ říkala si, nakonec k jejímu vlastnímu překvapení docela povzneseně, když nasála do mopu všechny ty tekutiny a na lopatku nahrnula ty vajgly a krabičky od cíček a, hle, jaké to překvapení, jen jeden osamělý kondom. Nahlédla s uspokojením za dveře vycíděných a voňavých pánských záchodů, šmátrala po vypínači, a jak ho nenahmátla na první dobrou, tak ještě sklouzla pohledem na podlahu, a tam se válel nějaký papírek. „Sakra, ještě nějakej bordel,“ odfrkla si, a již zbavená hygienických rukavic, sebrala ten vlhký lístek z podlahy.

„Hm, nějaká škrábanice“, řekla si, když se do papíru začetla. „Sbírka banalit.“ Přesto papír strčila do kapsy a šla svítáním, za vřískotu ptáků domů. „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý.“

V neděli odpoledne sedím jako obvykle v kavárně. Vzal jsem si s sebou tentokrát notebook, však jsem stydlivý a musel bych vypít pět piv, abych si té slečně, co nosí pivo, řekl o tužku. Abych si mohl zapisovat ty banality od vedlejších stolů, které by mohly vydat na román. Zrovna vedle sedí zajímavý pár. Vypadá to na první rande. Slečna, Jana, jak jsem vyposlechl, je taková nějaká tichá. Nejistá. Dokonce, když chlápek odchází na záchod, hledá v kabelce nějaký papírek. Že by výpisky z nějaké příručky se jménem „Jak sbalit chlapa“ nebo tak nějak? „Holka, z toho žádný příběh na román nebo aspoň povídku nebude,“ říkám si a zaklapuju počítač. Zase žádné literární dílo, které jsem měl v úmyslu stvořit z příběhů z kavárny, nevznikne.

U vedlejšího stolu opět chlápek na scéně a situace nadále rozpačitá. Spíš mlčení. Jana se naklání k chlápkovi a vzhledem k delikátnosti vyřčeného mluví docela nahlas. „A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká. Nevím, kdo z těch dvou je více překvapen a více v rozpacích a kdo z nich má víc ksicht barvy masíčka více než růžovýho. „Tak jo,“ říká ten chlap a odcházejí.

Já mám nějaký neurčitý pocit dejá vu, jako bych podobnou konverzaci už někde slyšel. Ale jen neurčitý. „Tohle bych si určitě zapsal,“ říkám si. To je fakt dobrý. Ale nikde ve složce „Příběhy z kavárny, které by vydaly na román nebo aspoň povídku“, to v mém znovuotevřeném kompu nenacházím. Tak asi jen takový nějaký dojem…

V neděli v podvečer prožívá Jana všechny druhy příjemného mlasknutí. Po měsících natahuje jinou hygienickou pomůcku, než zrovna gumové rukavice.

Ráno si říká: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně.

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“

Chtěl jsem napsat knihu

 

Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.

Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.

Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.

Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.

Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul tři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, sem na web, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.

Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.

Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.

Nick Hornby: Všechny moje lásky

Román z devadesátkovýho Londýna

Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.

Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.

Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.

A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.

Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.

Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.

A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.

.image