DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Takže dnes jsem se rozhodl…

…rehabilitovat deníkovej záznam jako literární žánr.

Takže zase znova. Původní blog jsem začal psát v době, kdy slovo blog znamenalo to, co tehdy znamenalo, tedy deníkovej záznam. Pak ze slova blog různí grafomani udělali na jedný straně růžovou stránku zvanou blogísek a na druhý straně ideologický splašky, který plní rubriky nazvaný „blog“ tu na iDnesu, tu na Aktuálně cézet. Pak si slovo blog zprivatizovali markeťáci a začali na firemní stránky psát jakoby líbivý a lidový články o produktech a službách korporací, takovým tím evangelizačním prudce pozitivním stylem. Bleh. A přitom v těch prehistorickejch dobách, kdy slovo „blog“ znamenalo ten deníkovej záznam, psali různí blogeři ty deníkový záznamy, mezi nima třeba ten Ostravak Ostravski, kterej ten deníkovej záznam přetvořil v literární žánr a vydal nějaké ty knihy.

Tak tam se chci vrátit, jestli mi rozumíte. Vrátit tomu slovu pravej význam, vyrvat ho z růžovejch stránek a ideologickejch splašek a markeťáckejch keců. Asi tak po pátý, ale to nebudu řešit.

Takže k tomu deníčku.

V mobilu mám aplikaci, která měří kvalitu spánku. Když jdete spát, tak to položíte na matraci a ono to pak celou noc měří, jak se v tý posteli vrtíte, kolikrát za noc zachrápete, jak dlouho hibernujete a jak dlouho se jen tak převalujete a ráno vám to sdělí nejenom dobu spánku, ale i tu kvalitu. Dneska jsem se vrtěl hodně a hibernoval málo, takže z toho byl třicetiprocentní výsledek s varovným červeným podsvícením. Za asi měsíc, co to používám, mi zelenej uspokojivej výsledek vyšel asi jenom dvakrát. Oranžovej průměrnej dvacetkrát a červenej neuspokojivej osumkrát. Těžko říct, jestli to, jak se pak člověk celej den cejtí, je daný tím, že se objektivně blbě vyspal, nebo tím, že se ráno podíval na mobil a zjistil, že je v červeným pásmu. Dnešní červená byla objektivně způsobená tím, že jsem včera nejdřív sjel celej seriál Semestr na Streamu a pak první sérii Jak jsem poznal vaši matku a tudíž jsem šel spát pozdě. Mentálně jsem na tom v okamžiku usnutí asi špatně nebyl, protože obě díla mi přišla dost dobrá. Znechucení z nekvalitního kulturního zážitku z doby před usnutím v tom nebylo. Jen ten fakt, že jsem se moc nevyspal.

Ráno jsem si na Google Play pustil Lynyrd Skynyrd a poslouchal tenhle jižanskej rock přesně dvacet minut, pak jsem totiž při ranním sjíždění mobilu na záchodě z článku na Musicserveru zjistil, že kapela Oceán vydala po bůhvíkolika letech novou desku, tak jsem si ji ke snídani pustil místo těch Lynyrdů. A jako jo. Z Oceánů zbyl po těch letech jeden z bráchů Vozáryů, Petr Kučera, přibrali Petra Honse a zpěvačku Jitku Charvátovou a mně se ta hudba líbila. Jes, červený pásmo bylo zapomenuto, byl jsem hned v zeleným. Desku Ve smíru jsem pak poslouchal celou cestu do práce a tak nějak mě to pomáhalo překračovat ty hromady bílejch sraček, co zase přes noc napadaly. Později jsem na facebok napsal:

Legendární (alespoň tedy pro mě) kapela se po asi tak 25 letech znovu zrodila a je to dobrý. Z původní čtveřice zbyli dva, přibrali týpka že Shalomu a zpěvačku z Fiction, což jsou vše tak personálně propojené kapely, že to spojení působí organicky. Hudba znatelně navazuje na éru 25 let mínus, ale nemoderní není. Naopak, já si docela užívám zvukově bohaté hudební orgie. Zpěvačka má ne moc originální barvu hlasu, místy zní jako Anna K., místy jako Lenka Nová, i Lucku Bílou jsem v jedné pasáži zaslechl. Hudba je éterická, ale dokáže být i energická, texty nehodnotím, tomu (až na výjimky) nepříběhovému blábolení jsem nepřišel na chuť ani v devadesátkové éře kapely. Písně jsou ne zas tak tuctové, ale žádný zapamatovatelný hit typu Ráchel či Noc na zámku mezi nimi není. Ale ta deska se mi líbí, a to rozhodně nejenom z nostalgie. Až bude znovuzrozený Oceán hrát někde v okolí, tak půjdu.

Po příchodu do knihkupectví jsem vzal do ruky lopatu a trošku vyházel sníh kolem krámu. Ometl se tam švára, kterej líčil, že mu nějakej kámoš říkal, jak v nějakým rakouským městečku, kde přes noc napadlo tolik sněhu jako u nás ve Vrchlabí, bylo ráno všechno uklizeno, zatímco u nás se jenom přehazujou hromady sněhu z chodníku na silnici a zase zpátky. Já takovýhle řeči, jakože na tom západě je tráva zelenější a sníh uklizenější, nemám moc rád, ale vzhledem k tomu, jak jsem se ráno cestou do práce těma hromadama brodil, tak jsem švárovi ten fakt, že nemám rád ty řeči o zelenější trávě a ulizenějším sněhu, neventiloval.

Celý léta, co provozujeme knihkupectví a takhle v lednu se probíráme seznamama zboží, které u nás v konsignačním skladu mají uložené naši obchodní partneři, se po dlouhé dny vrtáme v těch papírech a zaškrtáváme a ručně porovnáváme. Práce na dlouhé dny. Až letos mě napadlo, že když oni to mají v nějakém elektronickém formátu a my to taky máme v nějakém elektronickém formátu, tak by se daly ty elektronické formáty nějak spárovat. Z práce na dlouhé dny je práce na pár minut. Sakra, co já budu až do konce ledna dělat?

Tak se třeba věnovat zákazníkům. Ušetřené dlouhé dny práce zcela pokryje jeden konkrétní zákazník, kterej si před Vánoci cosi objednal, do objednávky uvedl blbé jméno, pošta mu balíček nedala, tak se to znovu posílalo na správné jméno, on si to nevyzvedl, nám se to vrátilo a my už několikátý den řešíme, jak mu vrátit platbu, když použil zahraniční platební kartu, na kterou mu platební brána nechce vrátit platbu. Ještěže teda odpadlo to ruční porovnávání skladů, jinak nevím, kde bych na tu  anabázi našel čas.

Ale jo, asi bych našel. Ale to by dnes v práci nesměl bejt diskusní den. Zrovna se to tak schrulo, že se mezi zákazníky knihkupectví objevily dvě oběti EET z oboru gastronomie, a vzhledem k tomu, že zanedlouho i my budeme oběti EET, tak jsem se snažil vyšpiónovat, jak velký budeme oběti. Budeme velký oběti. Obě oběti z řad zákazníků, které provozují spíše menší provozy, nenechaly na svých zkušenostech s tou obludou nit suchou, vypočítávaly časové úseky, kdy obluda nefungovala a kdy se rozhodovaly, jestli tedy mají svůj podnik zavřít nebo to risknout, popisovaly situace, kdy od pohledu podezřelé osoby v roli zákazníků trvaly na tom, že účet nechtějí a oběť za nimi radši běžela s bumážkou až ke dveřím, co kdyby ty podezřelé osoby byly provokatéry a tak dále. Užitečná diskuse.

Takže zákazník, kterej chce vrátit tu platbu kamsi do Ameriky musí počkat.

Musí počkat i proto, že přišel balíček od firmy Marco Polo, která zrovna vydala už asi čtvrtou sérii svých průvodců po různých světových destinacích. Takže všech těch asi dvacet průvodců je třeba znovu zalistovat. Jako chápal bych, že Marco Polo vydá novou řadu průvodců poté, co předchozí řada je již vyprodána, ale ne. Takže kromě toho, že bylo potřeba ty nové průvodce zalistovat do systému, bylo třeba i předělat skříň s průvodci. Jaký zvolit systém umístění? Zařadit ty nové průvodce abecedně mezi ty staré? To by šlo, ale pak bych měl pocit, že klamu zákazníka, když je na jedné hromadě první, nyní již zlevněná asi čtyři roky stará série, v té samé štangli druhá, dva roky stará série bez mapy, v tom samém šuplíku třetí, rok stará série s kroužkovou vazbou a mezi tím zamíchané úplně nové průvodce, které se vyznačují hlavně tím, že na obálce není napsáno Tenerife, ale Ten, pomlčka čili na dalším řádku Ene a na dalším řádku Rife. Moje pořádkumilné já trpí z toho rozmaru toho jejich grafika. Sakra, chápu, že chtějí mít na obálce velká písmena, aby to přečetl i ten nejslepější kandidát výletu na Kanáry, ale to to nemohli na tu obálku napsat alespoň logicky po slabikách Te Ne Ri Fe nebo aspoň Tene Rife? Takhle to vypadá, že výrobce je dement, co neumí slabikovat. Já teda nevím, jak se to bude líbit zákazníkům, ale já trpím, jen se na tu obálku podívám. Takže jsem to zařadil do regálu nelogicky. Logické by bylo tu novou, aktuální sérii vystavit někam na atraktivní místo, ale já jsem ji nakonec šoupnul někam do šuplíku, abych se na ten grafikův rozmar nemusel dívat. Velmi „chytré“, jak od grafika, tak ode mě.

A víte co? Mě ten den docela schvátil, tak jsem šel do hospody. Koupil jsem si Reflex a Echo24, dal tři plzně, byl nasranej z toho, že mi tam nějací lidé hulí pod nos, lehce se skousnul a šel domů. Cestou jsem si pustil ty Oceány a řekl si, že rehabilituju blog čili deník jako literární žánr. Doma jsem si zapnul komp, dal si po třech měsících cígo, poněvadž rehabilitaci blogu jako deníkovýho žánru mám prostě spojenou s lehkou opilostí a žvárem, který si v popelníku jen tak čmoudí a zrehabilitoval ten žánr. Jako jó, kvůli tomu žváru nejsem šťastnej, ale zase mám pocit, že se ta rehabilitace povedla a že v tý činnosti budu zase zejtra pokračovat.

Pustím si druhou sérii Jak jsem poznal vaši matku (komický, jak tam volaj do těch véčkovejch telefonů), asi teda zase půjdu pozdě spát a ráno se probudím v červeným pásmu. Ale pokud budu v té rehabilitaci pokračovat, tak takhle večer budu v zeleným, tak jak jsem teď.