DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Monthly Archives: Březen 2014

Román (nebo novela, ještě nevím) Trutnov, kapitola 1

Ještě dvě pivka v Kufru a jedeme!

Robert buď z opilosti, anebo s úmyslem, aby se ta servírka byla nucena s hadrem sehnout nad náš stůl a vyvalit ty její obří kozy do výšky našich očí, zvrhává pivo.

„Ty vole, to brzo,“ nemůžu skrejt mou rozjařenost. „To to bude na fesťáku lítat.“

„Nojono, tady maj ňáký křivý stoly.“

Servírka hledá hadr, při tom vrtí zadkem, překvapivě švitoří. Pro mě překvapivě, čekal bych spíš nějakou litanii o ožralejch debilech, který jsou vožralí už v pátek odpoledne. Robert překvapenej není. Je to prostě kanec.

Koneckonců právě proto jsem po létech řek, že s ním na ten fesťák do Trauče pojedu. X let předtím jsem na ty jeho výzvy reagoval tak, že už jsem starej na to, abych tam někde na Bojišti chrápal v bahně, páč by mi tam stejně ukradli spacák, jak se mi to stalo v roce 1996.

„No ty vole. Já si nechávám krást spacáky v Trauči úmyslně,“ řekl mi Robert při jeho loňský výzvě. „Ženský jsou soucitný. Když ti někdo ukradne spacák, tak se vždycky nějaká najde, která tě nechá přespat v tom jejím.“

„Tak proč tam teda nejedeš rovnou bez spacáku?“, ptal jsem se ho vloni, když líčil, jak sofistikovaně si ty spacáky nechává ukrást. Když říkal, že si vždycky najde nějakou partičku pankáčů a poblíž ní ten spacák ležérně pohodí, a spacák pak spolehlivě maximálně do dvou minut zmizí. „To jsou docela zbytečný výdaje za ty spacáky, ne? Přijedeš bez spacáku a roštěnce řekneš, že ti ho někdo ukrad, finito.“ „Ts, to je psychologie, vole. Ženský jsou soucitný, ale ne blbý. Musíš bejt přesvědčivej.“

Švitořící servírka z Kufru se shýbá a valí. Robert ke mně posílá takovej ten pohled, kterej říká: „Koukni na ty dudy.“

Když odešla, tak říkám: „Dobrý kozy. Žes vylil toho píváka schválně, žejo?“

Robert: „Sem vožralej.“

Tak asi jo. Ženský přece nejsou blbý. Musí bejt přesvědčivej. A to nemůže bejt, když je ožralej. Což, pravda, trochu nekoresponduje s naší následující debatou, kterou vyvolalo rádio Černá hora. Pouštěli tam Enjoy the Silence od Depešáků a já jsem prohodil, že Violator je stejně jejich nejlepší deska. Na to pak Robert dlouhé minuty vysvětloval, že je logický, že si myslím, že Violator je nejlepší deska od Depešáků, poněvadž nás oba zastihla v době devadesátek, kdy jsme se zbavili okovů, byli v pubertě či lehce za ní, město bylo plný stejně starejch depešaček a aspoň průměrná znalost textu písničky Personal Jesus, kterou pak mohl člověk prezentovat zpěvem, nebo spíš ječením „juráun, prsonal džízus, soman to hýr jor prejers, somon vů kers“ na diskotéce na Střelnici, přinášela obdivný pohledy těch depešaček, v lepším případě nějakou depešačku po boku, která podléhala dojmu, že ten personal jesus jseš ty. Celá ta Robertova promluva se mi jevila docela filozoficky a dá se říct logicky. Rozhodně ne ožrale. „Je přece logický, že za nejlepší desku od Depešáků považuješ Violatora a ne Black Celebration nebo Music for the Masses. Jako, jsou obě dobrý, ale vyšly, když s byl na základce. Žádný emoce s nima, maximálně handrkování s petšopákama v osmičce, jestli jsou lepší Pet Shop Boys nebo Depešáci. A ty desky potom, to už ti bylo dvacet, takže taky mimo. No, vzpomeneš si na nějakou z nich?“, ptal se filozoficky logicky Robert. „No, jenom na stojedničku,“ povídám. „A to se nepočítá, to byl jen výběr. A navíc vyšla ještě před Violatorem, takže seš úplně mimo.“ uzavřel debatu logicky filozoficky Robert.

Přiznávám, Robertovo kanectví bylo tím důvodem, proč jsem mu po těch létech řekl: „No tak jo, pojedu letos do Trauče s tebou.“ Proč by nakonec odlesk jeho loveckejch schopností nedopadl na mě.

Dali jsme v Kufru ještě jedno pivo a Robert pokračoval v proslovech, který jsem přičítal jeho ožralosti.

„Sem vožralej, ale musím se držet zkrátka. Mám v Irsku holku. Šinéd. Skvělá baba. Hele vole, dávej na mě pozor. Letos nesmím ztratit spacák. Fakt ji miluju. Přijel jsem na poslední fesťák. Abych pokalil s Honzou a s Jirkou. Tys byl vždycky takovej kazišuk, takže jsem rád, že jedeme spolu. Fakt. Ale nebyl bych nasranej, kdybys nejel, fakt ne. Když tady zůstaneš a dáš nějaký píváky za mě, tak to pochopím.“

Já, a kazišuk? Říkal jsem si. Nojo, možná tehdy, když jsme skončili u tý holky, co bydlela naproti Sklípku.

Přemejšlel jsem o tom, jak tam tehdy Robert s tou babou provozoval na gauči hru na dudy, zatímco já jsem seděl na židli, pozoroval tu symfonii, třímal v ruce zteplalýho píváka a říkal: „Noc je mladá, deme do Rokáče.“ A když na to nikdo z těch dvou nic neříkal, tak jsem si šel do kuchyně do lednice pro pivo. A když jsem se vrátil do toho pokoje, Robert tam nebyl, tak jsem se tý holky ptal, kde je Robert. Prej v Rokáči, říkala ta holka. A dodala: „Tak jsme si tu zůstali my dva. Co budeme dělat?“ „Jdeme do Rokáče,“ řek jsem a šli jsme.

„Hele vole,“ povídám Robertovi v Kufru. „Za chvíli jede vlak do Trauče.“

„Jak jsem říkal, kazišuk.“ Povídal Robert. A poslal té servírce s dudama útrpnej pohled.

„Hele, Robe. Máš v Irsku Šinéd,“ povídám.

„Kazišuk.“ Řekl Robert.

Z Robertova deníku:

Já se z toho Dana picnu. Letos z něj vylezlo, že se mnou teda do toho Trauče pojede, ale jen když mu seženu babu. Tak jsem to vzal zodpovědně a jako nějakej vožralej idiot rozlejvám hned v Kufru píváky. Přesně jak jsem čekal. Baba s hadrem přišla a valila na něj kozy. A von nic. Jako tehdy u tý baby naproti Sklípku. Rozdělal jsem mu tu babu, a když šel pro to pivo, tak jsem jí řek, že jsem „jako unavenej“ a „jako jdu do Rokáče“ a že Dan je fakt skvělej týpek a von se pak s ní za deset minut objeví v baru. No, co jsem měl dělat jinýho, než ji pak v Rokáči vošukat na hajzlu, když ji měl tak slušně rozdělanou a nedodělal ji. To jsem jí nemoh udělat!

Pokračování příště

A ještě něco z maloměstskýho života

Z původního knihkupcova blogu ze dne 25.9.2008

Na maloměstě dějí se tyto věci:

Starosta Jan Sobotka kandiduje do Senátu, zde je jeho prezentace a zde anonymní antistránky. A já, ačkoliv se domnívám, že antistránky popisují realitu docela reálně, tak panu starostovi cestu do Senátu přeju. Protože… Možná to zní pateticky, ale myslím si, že v tomto případě je třeba nadřadit zájem města nad nějaké osobní antipatie. A v zájmu města podle mě je, aby jeho šéf v Senátu seděl. Protože: přece jenom se mu třeba případně může podařit tam nahoře něco pro město zařídit, a pokud nikoliv, i tak podle mě přece jenom pouhý fakt toho, že tam starosta byť jen statuje, přináší městu (a maloměstu zvláště) jistou prestiž. (No, a zlí jazykové a tvůrci antistránek zase mohou případně vzít s povděkem, že do Senátu zvolený starosta zavalený pletichařením ve vysoké politice toho třeba může ve městě z nedostatku času na místní pletichaření méně zkazit.)

Do krajského zastupitelstva kandiduje na solidním místě na kandidátce ODS i místní zastupitel Rudolf Fiala. O důvodu, proč ho volit, výše. Stejný případ jako starosta v Senátu, může nám být protivný, ale pro město toho asi učiní víc, než jakýkoliv jiný kandidát z Trutnova, Hradce či Jičína na libovolné jiné kandidátní listině.

Já budu volit oba dva.

Bývalá jatka či masokombinát či co to kdysi bylo, po dlouhá léta s vytlučenými okny a padající omítkou ostuda Labské ulice, je srovnán se zemí. Má se tam stavět zase jakési rezidenční bydlení pro Pražáky. Nicméně teď, na krátkou chvíli, je tam proluka, proto doporučuji se tam zajít podívat a užít si nový pohled přes Labe směrem ke kinu. Pohled je to unikátní a vzhledem k rychlosti stavebních prací asi nikterak dlouho možný.

Nová pasáž u Zvonu se má teď nějak slavnostně otevírat, ačkoliv už několik týdnů funguje. Já tam nepůjdu, vymetačem rautů nejsem, ovšem kdo chce vidět jakousi miss a nějakého vyšeptalého zpěváka, bude mít možnost (jen teď nevím přesně kdy, letáček jsem již vyhodil do koše).

Místní elitou nepříliš oblíbený bývalý opoziční zastupitel, PhDr. Petr Jüptner, PhD., jinak známý coby Bimbo čili Uzdička, se žení, protože musí. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

A to je vše, přátelé.   

Doplnění po letech 25. března 2014: Tak, na prvních dvou odstavcích bych nic neměnil, stále si myslím, že jakýkoliv občan města, snad vyjma nějakého zavilého komouše, může pro občany města „tam nahoře“ v Praze v Parlamentě či na kraji v Hradci něco pozitivního udělat. Proto setrvávám v názoru, že kandiduje-li někdo takový někam výš, tak ač ho nemusí mít občan maloměsta vždycky rád, měl by svého spoluobčana volit, i když už třeba jen z nějakých prestižních důvodů. Nechce přece, aby v Parlamentě byli jen samí Pražáci a na kraji jen samí Hradečáci a už vůbec ne Trutnováci, žeáno.

Pokud si pamatuji, tak pan starosta tehdy zvolen nebyl, pan Fiala ano.

Další odstavec: legrační. Jatka (nebo masokombinát nebo co to vlastně bylo) byla tehdy před šesti lety zbourána, projekt bydlení pro Pražáky zřejmě odpískán, ale výhled na Labe už zase není… Leda přes ty náletové dřeviny, které můžou mít už takových 5 metrů do výšky.

V pasáži u Zvonu jsem snad nikdy nebyl… Má ostuda? Či nepraktičnost pasáže v místě, kudy se nikam nedá dojít? Či fakt, že v té pasáži jsou samé pro mě nepotřebné provozovny?

Uzdička je nadále šťastně ženat. Budiž mu to přáno, evidentně tehdy věděl, kam chce a bylo mu pomoženo.

Je to stejně legrace, pročítat po těch létech ty deníky. Větší, než jsem čekal.

Rozhozen z Dohod

Tenhle příspěvek není vtipný. Je informativní. Informativní hlavně pro zákazníky, kteří si u nás v eshopu už někdy v lednu objednali DVD Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem a od té doby čekají na Godota. Velmi rád bych byl, kdyby nebyl plačtivý, ale nevím, kam se to vyvine.

Zrovna dneska jsem s jedním takovým zákazníkem telefonoval. Vzhledem k situaci byl milý, za to díky, zvlášť proto, protože již dávno zaplatil a Dohody nikde.

Takže zeširoka. Ačkoliv jsme v průběhu času náš systém vyladili tak, že nedostupné položky nelze objednat, pouze si je vložit do Hlídacího psa, s tím, že zákazníkovi přijde zpráva ihned po naskladnění a teprve pak si může knihu objednat, čas od času se přece jenom stane, že systém selže. Stát se to může v podstatě ze dvou důvodů:

1) Dodavatel uvádí, že má knihu skladem, tato informace dorazí na náš eshop, kniha je pak označena „skladem u dodavatele“, a může nastat některá z následujících situací:

a) Dodavatel má sice skutečně knihu skladem, ale jde o nějaký poslední poškozený kus. Ten nám pak není dodán.
b) Dodavatel má sice knihu skladem, ale má ji k dispozici někde na nějakém svém knihkupectví a ne ve velkoobchodním skladu. V tomto případě máme možnost požádat ho o předisponování na velkoobchodní sklad, ale bývá to zdlouhavé a začasté neúspěšné.
c) Dodavatel má knihu skladem, ale nesmí nám ji dodat, protože má od výrobce dovoleno ji prodávat pouze ve svých knihkupectvích. Tuto situaci obvykle vyřešíme tak, že knihu koupíme za plnou cenu v jeho eshopu, sice na tom tratíme, ale uspokojit zákazníka je pro nás důležitější než těch dvacet korun, co proděláme.
d) Dodavatel sice uvádí, že je kniha dostupná u výrobce, ale není tomu tak, protože se mu nezadařilo informaci aktualizovat.
e) Dodavatel měl v osm ráno, kdy nám od něj chodí údaje o skladové dostupnosti, skladem, ale odpoledne, kdy si knihu objednal náš zákazník, už tomu tak nebylo.
f) Selže import stavu skladu dodavatele. To se zrovna stalo v případě DVD Čtyři dohody, kdy jsme až po několika dnech zjistili, že máme neaktuální data, a tak ačkoliv všichni konkurenti uváděli titul jako nedostupný, my jsme měli údaje, že je jich na skladě dodavatele dost. Pravda, divili jsme se, že tak najednou doslova prší objednávky na do té doby nepříliš prodávaný titul, ale přesto nám trvalo pár dní, než jsme zjistili, v čem je pes zakopán. Vtipné je, že byl zakopán v tom, že jsme na přelomu roku dělali systémové změny a nějaké zapomenuté písmenko v kódu způsobilo, že se nám aktuální data nenahrávala.

A druhý důvod:

2) My sami uvádíme, že máme titul „skladem v eshopu“. V tom případě může nastat toto:

a) Narozdíl od aktualizace stavu skladu u dodavatele, která probíhá jednou denně, aktualizace našich skladových stavů probíhá každou hodinu, čili knihu si u nás na prodejně někdo koupil před půl hodinou a údaje nesedí.
b) Knihu má rezervovanou zákazník obchodu, a ačkoliv tyto rezervace jsou taktéž v exportech na eshop zohledňovány, někdy na to zapomeneme.
c) Náš „nejoblíbenější“ důvod nesouladu ve stavu skladu: kniha je sice „papírově“ na prodejně, ale ve skutečnosti není nalezena, protože byla nějakým zákazníkem našeho knihkupectví ukradena.

V případě toho nešťastného DVD bohužel nastal další problém. Kdyby nenastal, tak objednávky vzápětí stornujeme, peníze vrátíme a rozlije se klid v duši jak nám, tak, věřme, zákazníkům. Nicméně, stalo se, že dodavatel poskytl informaci, že bude k dispozici opět za 14 dní. A za 14 dní posunul termín dodání o 14 dní. A za 14 dní… No, jsou to tři měsíce a datum dodání je posunováno jak nějaký starý vagón na zapadlém nádraží. V pondělí na druhé koleji, ve čtvrtek na třetí, v neděli v depu a za dva týdny už nikdo neví, kde vlastně je.

Za ty tři měsíce jsme zákazníkům rozeslali už mnoho upřesňujících e-mailů, někteří z nich už objednávky zrušili, těm ostatním jejich objednávku nadále evidujeme a chystáme se rozeslat mnoho +první mail, že se dodání posunuje na 4. dubna.

Inu, snad to zase tak plačtivé nebylo. Rozhození z toho, že ať už děláme, co můžeme, naše zákazníky (snad prozatím) uspokojit nemůžeme, ale zůstává. A my všichni alespoň víme, že co je psáno, nemusí být vždy dáno a že tak jako Jáchymovi s tím jeho strojem, se „jednou za deset let“ může stát, že si do blázince odvezou někoho jiného, než by měli.

Ačkoliv… Kdyby si odvezli mě, vůbec bych se nedivil.

PS: Zatím importujeme stavy skladu pouze jednoho dodavatele, ale pracujeme na tom, abychom do systému načítali data od dalších dvou. Předpokládáme, že tím značně rozšíříme naši nabídku, že přibude mnoho titulů, které nemáme zatím vůbec v databázi, a že u dalších titulů, u kterých máme uvedeno „neznámá dostupnost“, a tím pádem je nelze objednat, se objeví popisek „skladem u dodavatele“. Potenciál odvozu knihkupce Dana Krumla do Bohnic se tím sice ztrojnásobí, ale přesto do toho půjdeme. V zájmu snížení pravděpodobnosti odvozu knihkupce do Bohnic tuhle inovaci ladíme už asi půl roku, ale snad ji doladíme. Tak nám popřejte štěstí!

DVD ČTYŘI DOHODY - Don Miguel Ruiz; Jaroslav Dušek; Alan Vitouš; Pjér La Šé´z

Tlachání o devadesátkách, když už mě nic jinýho nenapadá

Z původního knihkupcova blogu ze dne 15. 3. 2010 čili téměř na den přesně z před čtyř let.

Se znovunalezeným koníčkem je potíž… Už včera jsem seděl před prázdnou stránkou blogu, rozepsal cosi, smazal, rozepsal, a po hodině snahy vyplodit něco, co by nebylo jenom tlacháním o ničem se na to vysral a šel čumět na bednu. Dneska zase, něco rozepsáno, pak smazáno, následně přečten Respekt a Týden s nadějí, že mě něco z těch časáků trkne, že se od něčeho odpíchnu a předsevzetí ohledně věnování se tomu znovunalezenému koníčku bude naplněno. Nakonec odchod do Gearu, kde tedy sedím, piju pivo a doufám, že nebudu tlachat.

Ale teď už vím, že budu.

Víkend trávil jsem pěstováním víkendového vztahu, ovšem z tohoto víkendového pěstování jsem v rozpacích. Plody se mi jevily trochu přezrálé, možná i nahnilé, ovšem optimisticky věřím, že další víkend budou šťavnaté a k sežrání. V sobotu jsem si tedy od toho zahradničení odskočil do hospody, nenapadlo mě nic jiného. Lehce připitý jsem pak prezentoval své radikální názory, že vše, co od státu jest, od ďábla jest, a to státním zaměstnancům MUFovi a MUFové. Oba jsou velice taktní, tak byli shovívavost sama, když jsem prezentoval svůj názor na to, že by bylo záhodno jejich pracovní místa pro zbytečnost zrušit.

Ne, že bych nepřemejšlel, jak nezaplácat blog tlacháním o ničem, ale jediné téma, které mě od včerejška napadá, je takové jalové. Takové důchodcovské. Blízké tomu, kterak penzisté sedí na lavičce a jak tomu světu, kterej se sakra liší od toho světa, kterej znají, nerozumí a říkají: „Jó za nás, ve čtyřicátejch (padesátejch, šedesátejch) letech bylo fajn, teď to je na hovno.“ Jsem duševní důchodce, když si myslím, že v devadesátejch letech bylo fajn a teď je to na hovno?

Ačkoliv jsem si vědomej, že na to svoje mládí každej vzpomíná jako na tu nejlepší dobu a že člověk ty blbý věci z tý doby jeho mládí tak nějak zapomíná, tudíž je to vzpomínání na tu dobu toho mládí takový klišé, stejně si myslím, že ty devadestátky byly lepší, než to, co přišlo po nich. Přemejšlel jsem o tom včera cestou autem z víkendovýho pěstování vztahu, pak večer, a  nakonec i dneska.

Ty devadesátky, to byla taková exploze svobody… Těch klubů, kde se hrála dobrá muzika. Tý trávy všude kolem. A ta tráva se neprodávala, ale dávala. (Ne že bych toužil po tom, se jako tehdy zadarmo co víkend zkouřit, mezitím jsem zjistil, že tráva není droga pro mě, páč nesnáším to, že tu intoxikaci nelze příliš regulovat, proto dávám přednost alkoholu.) Spousta lidí zkoušela podnikat, slovo „podnikatel“ nebyla nadávka a podnikání nebylo příliš regulované. Všude bylo vidět, jak mají lidi chuť tu svobodu okusit, jak se s optimismem vrhají do všelijakého podnikání, jak jsou šťastní, že můžou jet na Bibione a ani jim nevadilo, že tam u moře žerou konzervy z domova, jak různí dobrodruzi otvírají všelijaké hudební kluby, jak ty kluby vznikají i v těch největším dírách a jak mají ty kluby podporu měst, které jim pronajímají prostory a jak ty kluby nemusejí o ty prostory bojovat ani s bankami, ani s déemkami a dalšími nadnárodními pronajímateli. Nějakej hudební festival pak v každým větším městě a všude natřískáno. Zájezdy vlakem na Mňágu do Endu (legendární klub v Trutnově na náměstí) a na Oceán do kina v Hostinným. Lid ve většině optimisticky naladěn, společenská shoda na tom, že od komunismu je třeba se odstřihnout rychle a radikálně. A přitom jsme se všichni měli desetkrát hůře než teď, marka byla za dvacku, slovo hypermarket neznámé, zato odhodlání vyhrnout si rukávy široce rozšířené a většina těch, co si ty rukávy vyhrnula, vážená. A, samozřejmě, všelijaké tunelování, vykradené banky, všelijakými estébáky zprivatizované podniky. Nicméně, musím říct, že s odstupem mi ty přehmaty při budování kapitalismu ve světle těch ostatních pozitiv přijdou ve srovnání s dneškem marginální.

Dnes. Stát v rukou lobbystů, nehorázně předražené státní zakázky, na ta správná místa plující kapříci z evropských dotací. Neméně odporné, jako to tunelování, nicméně narozdíl od devadesátek v atmosféře rozdělení společnosti, totální nevíry v politiku (pamatuju si, jak v devadestátých letech takřka všichni sledovali nedělní televizní debaty s Otou Černým, dnes totéž s Václavem Moravcem provozují snad jenom masochisti), závisti, pesimismu, rozkladu, totálně zregulovanýho všeho, miliónů zákonů, v kterejch se neorientují ani právníci. V devadesátejch letech jsme si účetnictví našeho knihkupectví vedli sami, teď bychom si to absolutně nelajstli, bez účetního se neobejde ani instalatér s dvaceti doklady ročně. Místo hudebních klubů banky, drogerie a realitní kanceláře.

Možná jsem důchodce, kterej vzpomíná na to svoje mládí a při vzpomínáni na ta pozitiva přehlíží temné stránky doby.

A možná taky ne. Možná ty devadesátky byly fakt lepší než dvoutisícovky.

Resumé po čtyřech letech. I nadále si myslím, že nad devadesátky není. A jinak je opravdu zajímavé se kupříkladu zrovna k tomuto příspěvku vrátit. Je to z doby, kdy jsem po nějaké trochu delší pauze začal opět psát blog (tak jako nyní). Bylo to asi proto, že ten víkendový vztah, o kterém tam píšu, se už pomalu hroutil, a potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Nynější situace je velmi podobná. Opět mám chuť se realizovat tím, o čem si myslím, že to umím (tedy psaním), tentokrát proto, protože jsem v posledních měsících trochu ztratil potěšení z práce. Stejně tak jako blížící se konec bezútěšnýho vztahu v roce 2010, tak i nynější útlum knižního obchodu, mi dopřávají více času na psací koníček. A v obou případech jsem měl (a mám) pocit, že jak tomu vztahu, tak tomu obchodu tak nějak nemám zrovna co víc dát a vrhnutí se na psaní je asi tak trochu únikem z těch pocitů stagnace a blížícího se krachu (ehm, doufám, že obchod nakonec ve skutečnosti nezkrachuje, tak jak zkrachoval ten vztah). Ovšem v tom případě roku 2010 je vidět, že začasté šlo o psaní pro psaní, bez nápadu, tlachavě, jak přiznávám v titulku článku. Nyní to doufám bude lepší, už proto, že se nenutím napsat něco nutně denně. A co se reálií týče? Víkendový vztah je dávno passé, Respekt ani Týden už nečtu, bar Gear zkrachoval. MUF a MUFová nadále dlí na pracovních pozicích, které bych zrušil, poněvadž si stále myslím, že co od státu jest, od ďábla jest.

Dnes ráno jsem nevěřícně zíral ušima

Někdy nevěřícně zírám už zrána. Dneska jsem zíral ušima. Pouštím si ráno Rádiožurnál a tam mívají takovou poradnu. Různí právníci a odborníci radí lidem v nouzi. Dnešní tazatelka sdělovala, že již léta nežije s manželem, je v invalidním důchodu, nemá práci ani peníze, a dotaz zněl, zda by si nějak finančně polepšila, kdyby se rozvedla.

Mě ten dotaz nešokoval. Lidi jsou různí. Někteří i vypočítaví.

Co mě až k tomu zírání ušima šokovalo, bylo to, že ten odborník z poradny zcela vážně začal rozvíjet teorie o životních minimech a vyživovacích povinnostech, objektivně dával příklady pro i proti. Moderátorka pak s veškerou účastí a soucitem pokládala doplňující otázky. Paní se tedy dozvěděla, že možná by na nějaké sociální dávky po rozvodu nárok měla, protože dávky se počítají z příjmu domácnosti, tedy kdyby o ně nyní žádala, tak by se musel připočítat příjem manžela a tím pádem by na dávku možná nedosáhla. Ale na druhou stranu by to nemuselo být nutné, protože je prý možné nějak úředně prohlásit, že s ním domácnost nesdílí, a pak by se při výpočtu dávky posuzoval jen její příjem. Taky bylo zdůrazněno, že co se vyživovací povinnosti týče, tak vyživovat by měl manžel jak současný, tak v některých případech i bývalý, takže jí bylo mezi řádky řečeno, ať ho o ty prachy zmáčkne. Na druhou stranu ale bylo vyřknuto varování, že v tom případně by případně žádost o rozvod mohl podat manžel. A pak by se mohlo s tou vyživovací povinností licitovat o tom, jestli vskutku pracovat nemůže, což by pro ni mohlo špatně dopadnout, protože jestli pobírá invalidní důchod skupiny A, tak se předpokládá, že pracovat může, a tedy by exmanžel vyživovací povinnost možná neměl. Poradna skončila, moderátorka zkonstatovala, že byl dotaz zodpovězen a že záleží na tom, jak si to paní pro sebe spočítá, pak pustili džingl a muziku.

Mě šokovalo, s jakou samozřejmostí poradce začal rozvíjet ty teorie a výpočty, že ani moderátorce nepřišel dotaz divný, že na ten dotaz bylo pět minut obšírně odpovídáno. Že se rozhlas sám vmanévroval do diskuse o tom, že by o lidských vztazích, notabene mezi manželi, mělo být rozhodováno na základě tabulek a výpočtů. Mně celá ta relace přišla jako případ cynismu nejhrubšího zrna. A přitom nepochybuju o tom, že poradce i moderátorka měli skvělý pocit, jak výborně na ten dotaz odpověděli. Bylo to takové… veřejnoprávní. Pěkně s veškerou objektivitou, veskrze seriózně, s příklady pro i proti fundovaně poradit, kterak pumpnout stát či manžela a při tom vůbec neřešit to, o co vlastně ve skutečnosti jde.

Měla zaznít jediná odpověď: „Paní Heleno, vy svého manžela milujete nebo nemilujete? Odpovězte si sama a pak se rozhodněte, jestli se chcete rozvést nebo ne.“ A pak pustit klidně místo těch U2 třeba i Michala Davida, to by bylo rozhodně méně trapné než ta… Veřejnoprávní odpověď.

Blair Witch – jeden den v horroru

Z původního knihkupcova blogu ze dne 16. 9. 2005

Kvílivý zvuk. Jako kdyby za okny čekala smečka vlkodlaků, jako by na dveře škrábala nějaká ještě hroznější nestvůra, než Freddy z Elm Street. Moje snění o místě beze zla, o louce, nad kterou se neválí zlověstně bouřkové mraky, o pokoji, zalitým slunečním světlem, bere za své. Probouzím se do tmy, v posteli pod oknem se staženými roletami, všeobjímající temno barví předměty v té místnosti do šedočerna, kvílivý zvuk neustává. Jdu vypnout kvílení, které vyluzuje vynález vskutku ďábelský, budík. Plížím se tmou ke dveřím, chci najít vypínač, který by propuštěním elektrického toku do žárovky v komíhajícím se lustru, prořízl tu nesnesitelnou temnotu. „Uííí.“ Moje ruka, natahující se k vypínači, zkoprněla. Za těmi dveřmi musí někdo být! Jasně jsem slyšel zlověstné zavrzání parket. Snažím se nedýchat, poslouchám, zda se nebude vrzání opakovat. „Uííí.“ Freddy! Ustupuji pomalu zpět k posteli. Podlaha opět zavrzala. Zavrzala zrovna v ten moment, kdy jsem šlápnul na tu parketu, která byla mezi ostatními parketami v té prošlapané podlaze poněkud uvolněná…

…Nastupujeme na loď. Plavidlo nebudí příliš důvěry, jeho fousatý kapitán s podivnými odlesky v očích ještě tím méně. Startující motory otřásly celou lodí, ta se zhoupla ve vlnách a s lomozem se vydala na plavbu po řece Fulda. Na palubě vane ranní vítr, je studený a vytváří tím svým ledovým objetím kontrast ke slunci, které se klube k životu nad tmavě zelenými kopci, pokrytými hlubokými lesy. Představuji si, že bych mezi těmi listnatými velikány zabloudil. Z té představy jde na mně chlad. A vítr fouká…

Lodní motory ženou kocábku proti černočerným vratům. Plavidlo zpomaluje jen lehce. Řítíme se proti té mase železa, za neskutečného žáru ukutého a tak studeně nyní působícího. Někteří cestující jen těžko potlačují jekot, takový strach ty bytelné ocelové pláty vzbuzují. Vzadu za lodí se s rachotem zavírá další ocelová brána. Jsme uvězěni! Čerpadla vyluzují hukot, takový druh zvuku, který prochází celým tělem a rozechvívá bránici. Loď klesá do hlubin. Vedle lodi roste betonové koryto, které nás z obou stran svírá, z řas a chaluh, na beton přilepených, odkapávají kapky a sluneční světlo už více k lodi nedosáhne. Tam dole, na dně zdymadla, se houpe plavidlo na zelené vodě, bezmocné, vydané železnému chřtánu na pospas…

Prastaré domy v Hann. Münde už zažily mnoho utrpení. Středověký felčar Dr. Eisenbart, který proslul tím, že vykonával chirurgické zákroky přímo na náměstí, krev stříkala na zvědavý dav, uřezané končetiny končily na kamenné dlažbě, pokryté středověkou špínou, bakterie moru jásaly nad těmi obrazy zkázy, je zdejším nejvýznamnějším rodákem…

Diskotéka Musik Theater v Kasselu. Uvnitř lidé, kteří se pomalu transformují v zombie. Jak uhle černé vlasy, okolo očí temné černé linky, jejich rty úpí pod nánosem rtěnek tmavých odstínů. Scházejí se v Dark Zone, kde duní temná muzika, své kožené kabáty neodkládají ani v tom úmorném vedru. Ve vzduchu rozptýlený aerosol z potících se těl dělá vzduch uvnitř hutným, nedýchatelným, odér dráždí oči a střeva…

Skupina tím ovzduším přiotrávených a alkoholem zničených lidí právě vyšla z toho pekla, kolíbá se před tou budovou, která by snad vskutku mohla být příbytkem samotného ďábla. Thomas pod dojmem té atmosféry povídá: „Na, Leute, kommt mit, hier in der Nähe ist ein Wald, wo die Hexe von Blair Witch Project wohnt.“ Ostatní se otřásli a radši zmizeli v dutinách obludně velkého taxíku neurčitě tmavé barvy. Thomas povídá: „Die alle Blöde, die wollen kein Abenteuer erleben!“

Ležím opět ve svém temném pokoji, škvírami v roletách prosvítají do místnosti proužky mrtvolného měsíčního světla. Já jsem si své dobrodružství dnes už prožil. Žádnou čarodějnici dnes už k pocitu prožitého dramatu nepotřebuji. Vstávám, abych si šel dát na balkón cigaretu. Uvolněná parketa opět vrže. Dobrodružství nekončí. Uléhám opět zpět. V tu chvíli slyšitelné lupnutí, jakoby si Hexe za dveřmi právě luskla prsty. Moje tělo je znehybněné. V páteři jakoby se mi vylíhl ocelový prut. Už mě má. Neuteču.

„Doprdele, zas mě chytnul hexenšus,“ říká hlas, který tak dobře znám. Je totiž můj…

Komentář DK po létech: Tohle je jeden z dílů mý reportáže z cesty do Německa, kterej jsem každej napsal v jiným žánru. Za ty čtyři dny jsem vyplodil jeden western, jednu romantickou love story, jednu fantasy a jeden horror. Ten horror mi přijde docela vtipnej. Pointa s hexenšusem s pohráváním si se slovní hříčkou z německýho slova Hexe – čarodějnice, mě rozsekala. Hm, příklad z doby, kdy mi psaní blogu nadmíru šlo a byl jsem fakt v ajfru.

Jak to bylo dřív – Vyprávění z Podkrkonoší II.

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Paní Jarmila Bachmannová dělá fakt záslužnou práci. Chodí po horách, zpovídá pamětníky a zapisuje jejich vyprávění do knih. Zajímá ji především krkonošské a podkrkonošské pomezí, kde se střetával český a německý živel. Ta vyprávění jsou v mnohém podobná. S Němci to bylo docela fajn, pak se nechali zblbout Hitlerem a všechno šlo do kopru.

Osmdesátiletý muž z Benecka:

„Tady na Benecku bylo několik smíšených manželství, horši to bylo Vitkovice, ta byla ryze německá, tam Čecha nesnesli, všechny vypakovali už v roce třicet vosum. Takže voni vyháněli prni Čechy ze Sudet. Tady to soužiti s nima celkem šlo. Horši to bylo potom, jak vyštrachali na scénu Henleina, tak je dost zfanatizoval. Já sem měl takovou dost energickou máti a tady chodil obecni posel, ňákej pan Preisler, a najennou esi je fátr doma. Protože věděl, že muj otec umí německy, že von prej neumí česky. A před tim mluvil česky. Máti povidá: „Ty neumíš česky, ne?“ Uzala koště a přerazila vo něj koště – a už uměl česky! Už mu to šlo, už mu to naskočilo.“

Nicméně, i něco dobré se na Němce našlo.

„Otec dřevařil celej život, my sme tu válku vostali v týhle chalupě. Vono v třicátym osmym bylo takzvaný optování. Kdo se přihlásil k český náronnosti, tak to tedy respektovali Němci. Tady nás nechali, tady to s níma docela šlo, protože to byli místni sžitý s těma starousedlíkama. Jinak to byl okres Vrchlabí… (Vrchlabí, jak známo, bylo téměř čistě německé město, které bylo přičleněno s okolím k Říši, pozn. DK.)… Pošťák sem chodil z Vrchlabí, ňákej pan Krause a chodil pravidelně, to vite, Němci. Neska chtěj, aby čloujek měl na poště schránku a přitom maj auto!“ (Z Vrchlabí na Benecko je to šest kilometrů do kopce, tedy pan Krause se evidentně docela nachodil. Česká pošta doby současné i se všemi jejich auty evidentně nevychází z toho srovnání nejlépe, pozn. DK.)

Mně se ta knížka líbí. Najdeme v ní spoustu obyčejných lidských historek, navíc vyprávěných bohužel už zapomenutým (pod)krkonošským nářečím. Je to hezká kronika doby.

Líbí se mi docela půvabně vtipná historka pána z Jestřabí:

„No, leta utekla a Kober ale koralařil porád. A jennou jel s koralma domů v noci a v příchouskym háji kobyla najennou mu upadla a vostala natážená. Tak ji vodtáh do pankejtu a ustříh ni žíně z vocasu, uříz, prej: „Bude za to zlatnik, jo, a merchu ať si někdo zakope!“ No, a vozejček, že to bylo podolou, s koralma táh sám až do Mexika. No, tam byli jiní koraláři, tak si dali vočko a von se tam pozdržel do rána. Ráno, už bylo sjetlo, dyž přišel domů – kobyla se před vokny pásla! Vona byla asi hladová a unavená, tak sebou praštila a vostala ležeť, no a pak, dyž si vodpočala, tak se ch pankejtě nažrala trávy a sebrala se a domu. No a dyž přišel domů, žena se do něj pustila, milá Anka: „Ty jeden vochmelko, kobyla přišla domu a někdo ji uříz vocas! Jo, ty chlastáš a hraješ karty a vo koně se nestaráš!““

A to mi připomnělo, ve všem tom relativizování minulosti, té naší socialistické, že by se taková podobná kniha kupříkladu o osmdesátých létech docela hodila. Což o to, nostalgických knih o tom, jak jsme tehdy byli mladí a po chalupách kalili a pivo bylo za tři kačky a startky za čtyři, stejně jako srdceryvných tragických příběhů z padesátých let je mnoho. Ale o realitě všedního dne z roku 1985 toho moc není.

Kdyby se mě někdy za čtyřicet let nějaká paní Bachmannová z budoucnosti ptala, tak bych jedním příběhem všedního dne, na který si pamatuju dodnes, přispěl.

Vypadalo by to asi takto.

Osmdesátiletý muž z Vrchlabí vypráví:

„Bylo před Vánoci, mně bylo asi tak jedenáct, ségra byla o dva roky mladší. Byla zima a šli jsme s maminkou nakupovat banány. To si nemyslete, že by tehdy člověk přišel do krámu a koupil si banánů co hrdlo ráčí. Kdepak, prodávaly se jen dvě kila na osobu, a to ještě musely osoby vystát frontu. A prodavačky byly všechno možné, jen ne milé a úslužné. Zrovna nám začaly prázdniny, a my, namísto abychom někde stavěli sněhuláky anebo lyžovali, museli jsme do fronty. Postavili jsme se před obchod a maminka nám povídala: „Já se postavím tady, ty se postav tady o dva lidi za mě a Linda se postaví tady za tu paní. Neznáme se. Až přijdete na řadu, řeknete, že chcete dvě kila banánů.“ A tak jsme stáli, já jsem se cítil divně, protože jsem měl pocit, že dělám něco špatného, že podvádím. Linda to moc nechápala a pořád ob ty čtyři lidi, co stála za mámou, na mámu pokřikovala. Že je jí zima. Že ztratila rukavici. Že chce domů. Já jsem byl tichej jako pěna. Dělal jsem, že k ní nepatřím. Fronta postupovala pomalu, i proto, že zadním vchodem vcházeli do obchodu prominenti, kteří byli obsluhováni přednostně. Nakonec přišla na řadu maminka a koupila ty dvě kila banánů. Za chvíli po ní jsem na řadu přišel já. Další dvě kila byla doma. A za další dva lidi ve frontě přišla na řadu ségra. „Mamí,“ křičela směrem k nám, čekali jsme na ní u dveří, „já jsem asi ztratila ty peníze, já je nemůžu najít.“ Maminka zbledla. Ne že by šlo o ty peníze, ale o to, že ten náš spikleneckej podvod byl odhalen. Já jsem koukal do země a tvářil se, že tam jsem úplně náhodou. Prodavačka mé devítileté sestře řekla, že jí ty banány neprodá. Linda začala bulet a všichni lidi v té frontě na nás koukali jako na vyvrhele. A tak jsme se tamodtud s ukořistěnými čtyřmi kily banánů rychle dekovali, než někdo zavolá esenbáky. A při tom úprku nám praskly ty chatrný papírový pytlíky, do kterých se tehdy balily nákupy a ta cennost se nám rozsypala po prodejně. Celí červení od studu jsme ty banány po zemi sbírali a vyslechli si při tom mručení lidí z fronty.“

Ale jinak jsme samozřejmě byli mladí a ty Vánoce byly šťastné a veselé, i přes ten trapnej příběh všedního dne.

JAK TO BYLO DŘÍV - VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II(Bachmannová Jarmila)


JAK TO BYLO DŘÍV – VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II

Autor: Bachmannová Jarmila

279 Kč

265 Kč

Ušetříte 14

 

Knížka Jak to bylo dřív. Vyprávěnky z Podkrkonoší II je volným pokračováním publikace Co my toho prožili. Vyprávěnky z P…


Přejít na e-shop

V Praze na hokeji

Včera v Praze na hokeji Lev Praha – Medveščak Záhřeb. Vedle haly milión lidí na Matějský pouti, takže první třetina prošvihnuta kvůli zácpě na Veletržní ulici, kvůli hledání místa na zaparkování a kvůli dvacetiminutový chůzi z toho plácku někde u Tróje, kde bylo poslední volný místo. Druhá třetina nemastná neslaná, třetí už lepší. Pěkná atmosféra, i když víc než 4555 diváků by si ten zápas asi zasloužil. Za mě drobné zklamání, čekal jsem úroveň play off KHL trochu vyšší než jako průměrný zápas Extraligy. Posléze trochu legrační pocit. Vzpomněl jsem si totiž při štrachání v kabele při hledání klíčů od auta na vstupní prohlídku, kdy mi v té kabele štrachal mladík z ochranky a musel jsem dokonce zapnout tablet, páč mladík z ochranky se asi chtěl ujistit, jestli nemám v tabletu bombu. Při štrachání v kabele při hledání klíčů jsem v ní našel kudlu (nějak jsem zapomněl, že ji tam nosím od podzima, kdy jsem byl připraven zastavit u jakéhokoliv lesa kvůli sběru hub). A při dalším štrachání jsem nalezl druhou kudlu, asi pozůstatek z předloňské přípravy na houbařskou sezónu. Hustý. Minutový zapínání tabletu, nechtěl naskočit, další minuta hrabání se týpka z ochranky v mý tašce, v pořádku, propuštěn, a přitom jsem mohl uvnitř v hale teoreticky zapíchnout dva lidi anebo si obouruč nakrájet párek v rohlíku…

To by mi šlo, v tom jsem dobrej

Člověk potřebuje dělat něco, o čem si myslí, že je v tom dobrej. Ne snad, že by v tom nutně musel bejt dobrej, jde hlavně o ten pocit. Jako když lyžař sjede sjezdovku, ani jednou nespadne, dva – tři hraniční okamžiky, kdy už prdelí hladí sníh, ustojí, zbytek oblouků, co na tom kiláku pisty vykrojil, mu přišel ladný a elegantní a závěrečný zasmykování před turniketem ohodilo sněhem ten plůtek, co tam je, do výšky třiceti centimetrů. Takovýmu člověkovi jeho suprovej pocit z jízdy nikdo nevezme, ač kámoši si dole u baru stihli dát už dva svařáky a tři fórky na téma kapitán šnek.

Já teďka zjišťuju, že si myslím, že jsem dobrej v psaní, a je mi tak nějak jedno, že ze mě asi nikdy žádnej Hrabal nebude. I když, tak jako ten lyžař má možná někde vzadu v mozku tu myšlenku, že Hahnenkamm dá, taky si říkám, že Hrabala dám, zvlášť proto, že i já mám svýho strejce Pepina, kterýho, kdybych ho poslouchal tak jak Hrabal toho svýho, tak bych si na jeho historkách taky mohl postavit literární pomník. Ale já ho moc neposlouchám a pamatuju si jen jednu jeho historku. A taky, ačkoliv ten můj strýc Pepin řve podobně nahlas jako ten Hrabalův, nikdy nedělal v pivovaře, což je dle mého pro tu správnou literaturu správný prostředí, jak věděl i dramatik Havel.

Pepinova historka

„Poslouchej, co ti dneska řeknu, to jdu takhle jednou nakupovat do Makra, nejdřív mě tam prošacovali při vstupu, asi aby zjistili, jestli mám dost prachů, hledal jsem dlouho tu kartičku, ten jejich firemní policajt tam stál, koukal mi do portmonky, jak jsem tu kartičku hledal, a když viděl, jak tam mám naštosovaný ty zelený stovky, ty brčálový papírky, jak je na nich ten slavnej král Karel čtvrtej, ten co měl tu manželku, jak lámala to železo, jak vládnul v těch slavnejch časech, kdy království český bylo středem světa, z dalekýho okolí se do zlatý Prahy ti nejlepší lidé z celý Evropy sjížděli, a když viděl, že v tý portmonce mám i paklík pětitisícovek s prezidentem Masarykem, tak povídá „vašnosto, ty naše kartičky, to je jen takovej symbol, že je zákazník solventní, ale jak vidím, vy byste mohl těmi vašimi krásnými penězi vyložit celou podlahu u oddělení lahůdek, co říkám, u oddělení lahůdek, vy byste mohl vytapetovat celou naši zeď se zaměstnanci měsíce, a to se musí říct, my jsme solidní firma, takže ta tabule s těmi zaměstanci měsíce je veliká jako Václavské náměstí, ale vy byste mohl svými penězi vydláždit Karlovo náměstí, který je, a to ví málokdo, větší než náměstí Václavský, a to je spravedlivý, protože Karel, to byl rozhodně větší král než Václav, hlavně proto, protože Václav nebyl král, ale jen kníže, takže pane, vy jste vítaný zákazník, takže pojďte dál, a tu kartičku vem čert nebo spíš ďábel“, tak jsem prošel tou slavobránou, firemní policajt se usmíval, ta paní v té recepci se usmívala, usmívala se jako Mona Lisa, ano byla tajemná jako propast Macocha a jistě byla i tak hluboká, představoval jsem si, jak tam za tím pultíkem stojí jen zahalená pláštěm, tím pláštěm, o kterým si ostatní myslí, že je modrý, ale já věděl, že je průhledný, a kdyby tam svítilo slunce a ne svým poblikávajícím světlem zářivka, tak by byl neviditelný, tak neviditelný, jako bývá duha po dešti, kdy všechny barvy duhy mizí v tom svěžím vzduchu vonícím deštěm, v tom prchavým okamžiku, kdy ty barvy vidí jen ten, kdo neobsluhoval anglickýho krále, ale seděl před tím, než se podíval z okna, u počítače, a z mozaiky obrázků zářivých i zastřených vyráběl kalendář, tak jak to dělám já, všech výrobců kalendářů král, a jako král jsem si i vykračoval v tom obchodě v oddělení drogérie a parfumérie, vonělo to tam jako voní ty nejkrásnější slečny v Paříži, a šel jsem i okolo pultu s masíčkem, s masíčkem tak červeným, jak červený jsou líčka slečen v Moskvě, vzal jsem si tam kýtu a polaskal se s ní jako se laská kanibal s mozečkem misionáře, a pak jsem šel uličkou s pivkami, já jim říkám pivíčka, bylo tam pivo nymburský, ten Něžný barbar, ta polotmavá třináctka barvy jantaru a chuti na začátku sladké, sladké jako je ten nejsladší dortík z cukrárny u Sachra, na konci chuti hořké, ta chuť je jako klín slečny Rajské, zato slečna Svíčková, ta chutná sladce, a když slečna chutná sladce, tak to nevěstí nic dobrého, tak to věstí, že ta slečna je povětrná, a to sladké v ní je chuť sémě továrníka Waldese, který tak rád dortíky od Sachra, a bylo tam i pivo plzeňské, ta národní pýcha, ten poklad naší země, ovšem pokladem je jen u Tygra, ve flašce je jen pokládkem, a tak si ho kupuju jen když je v akci za šestnáct devadesát, protože když ho prodávají za dvacet tři korun, tak se cítím napálen, tak napálen jako když ochutnám slečnu Svíčkovou a namísto neposkvrněného lůna cítím sémě pana Waldese, bylo tam i pivo z Budějovic, jehož sláva po celým tom velkým světě je slávou falešnou, nejenom že už není to, co bývalo, ale ta sláva patří tomu pivu z Ameriky, který sice chutná jako slečna Svíčková, ale prachatý je jako pan Kolben a pan Daněk a pan Škoda dohromady, a jak to tam v tý Americe chodí, tak tam jsou hrdinové pracháči, a největším hrdinou je ten, kdo si zaplatí reklamu při Superbowlu, v tý uličce s těma pivíčkama měli i Staropramen, kterej se dodával na dvůr samotnýho císaře pána, ale teď se dodává jen do hospod, kde seděj divný lidi, který si sice hodně ťukaj, ale, jak říkal můj děda, kdo hodně ťuká, ten málo šuká, a jak koukám na ty lidi z tý reklamy od toho pivovaru, tak na tom asi něco bude, protože děda, ten měl vždycky pravdu, a ten pohled na ty kisny toho Staropramenu, toho symbolu té svatokrádeže, toho příkladu, že i slavný jméno v rukou reklamních mamlasů může klesnout na samý dno, že ta tradice sama, těch sto patnáct let slávy, bylo spláchnuto do kanálu, a to nejenom obrazně, ten pohled mě rozesmutnil, vyložil jsem z košíku všechny ty vůně a kýty a Něžný barbary, a pospíchal jsem k pokladně, věděl jsem, že odtamtud musím zmizet, tak jako mizí duha po dešti, a tak jsem byl smutnej, že jsem zatoužil celej ten obchod potrestat, tak mě to sžíralo, jako sžírá nešťastná láska švarnýho mládence, tak jsem si vzal jednu kolu, na který bylo napsáno 20% zdarma, a u tý pokladny jsem těch dvacet procent vypil, a říkám, ten zbytek vám vracím, já chci jenom to zdarma, a ta slečna u pokladny, to nebyla Mona Lisa, to byla tvář z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha, a jak se ten křik po celým tom obchodě rozléhal, tak přiběhl i ten firemní policajt, ale neusmíval se, nadával, nadával jako vrchní od Tygra, když tam přišel nějakej turista a chtěl kafe, ten vrchní křičel „my nejsme kavárna, my jsme pivnice“, a ten firemní policajt křičel „to zaplatíte, a jestli to nezaplatíte, tak zavolám skutečný policajty“, a už mi neříkal vašnosto, ale kreténe. Tím dneska končím.“

Konec Pepinovy historky.

Hrabalovi jsem to nenandal. Ale jsem tím lyžařem, kterej po tom, co ohodil tím sněhem ten plůtek a šel vyzvednout kámoše do bufetu a vyslechl si vtip o kapitánu šnekovi, povídá: „Pánové, jak já jsem si tu jízdu užil. Nahoře na svahu jsem zastavil a viděl ty světla v údolí. Uprostřed sjezdovky jsem potkal pěknou babu a prohodil s ní pár slov. Poslechl si děcko, který spadlo a už už natahovalo a jeho maminku, která ho něžně ze země zvedala. A tady dole čerstvě zamilovanej páreček tokal jak párek tetřevů.“ Poslechl si kromě vtipu o kapitánu šnekovi ještě vtip o rozněžnělý ženský, ale věděl, že i když to nepřiznají, tak mu trochu závidí.

Agáta ji má hladkou! Sami jsme ji osahali!

Z původního knihkupcova blogu ze dne 23. 3. 2010.

Při líčení aféry Topolgayte nešetří ani takzvaná seriózní média údernými titulky: třeba lidovky.cz nadepsaly svůj článek takto:

Topolánek: Premiér je Žid, který uhne kvůli svému charakteru

Ne že by titulek lhal. Jen docela zjednodušuje vyřčené: „Gustav Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr mám pocit, že uhne. A to ten Fischer prostě je Žid není to gay, a ten uhne ještě dřív. To přeci nesouvisí, s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem, to nesouvisí s tím, že je gay.“ A že by titulek nějak přesněji přibližoval kontext výroku, to tedy rozhodně ne. Ale ono je asi potřeba psát ty titulky tak, aby lidé na články klikali a o to, co je podstatou těch článků, ani moc nejde.

Řekl jsem si, že bych taky mohl zvýšit čtenost mé dnešní ústřední myšlenky.

„Agáta ji má hladkou! Sami jsme si ji osahali!“, nadepisuju pojednání o mé dnešní myšlence a rozhodně nijak nelžu. Co na tom, že chci světu sdělit pouze to, že jsem dnes při bloumání po knihkupectví vzal do ruky knihu Agathy Christie Karibské tajemství, a to, co mě na tom výtisku po zběžnějším prozkoumání hlavně zaujalo, bylo to, že obálka knihy je matná a hladká na omak.

Ani v nejmenším ve svém zavádějícím titulku nelžu, zato očekávám rekordní návštěvnost…

A jak se na věc dívám po čtyřech letech:

Z dnešního pohledu by se možná i aféra Topolgayte dala označit za počátek převrácení polistopadového režimu korunovaný spektakulárními kousky souvisejícími s aférou Nagygate vloni v létě. Však si vzpomeňte, Topol šel kvůli této (v porování s dalšími aférami jiných) blbosti od válu. K válu se dostal Nečas, který, jak se později ukázalo, na ten velký úkol bez pomoci nějaké dominy, která říká, jak to má dělat, nestačil, na scéně se objevila Nagyová. Ještě předtím zabodovala vévéčka a ukázala tak magnátům, že stačí nasypat prachy do reklamní kampaně a voliči to sežerou i s navijákem, a tak tu nyní máme Babiše, tradiční politické strany na práškách a náběh na policejně/prokurátorskej stát, kde se volení politici třesou před nikým nevolenými úředníky státu. A co se médií týče, tak dle mého na zavádějících titulcích ani dnes nešetří, to se nezměnilo, to je fakt…