Spřízněné duše

Říká se, že protiklady se přitahují. Kde je, proboha, původ tohoto přísloví? Když se člověk podívá do přírody, tak fyzika říká ne (magnetické póly plus a mínus přílišnou láskou neoplývají a protony s elektronama taky tak nějak postrádají přitažlivost), chemie taky nesouhlasí, páč kyselina se zásadou jsou schopny vztahu spíše bouřlivého, než harmonického, oheň s vodou na sebe taky tak maximálně syčí, o nějakých ladných zvucích nemůže být řeč, no a co se biologie týče, tak v dokumentech o zvířátkách na Zoomu taky  scházejí informace o tom, že by nějaká dobře vyvinutá lvice toužila po lvovi chcípákovi. Domnívám se, že tohle přísloví vymyslel nějakej neobdařenej samec, aby zapůsobil svou intelektuální výší na obdařenou samici, ale troufám si tvrdit, že ta samice jeho filozofickému mudrování beztak nepřišla na chuť, a spustila se s nějakým samcem obdařeným intelektuální níží, zato plným žlabem. Takže ani taková pseudověda, jako je sociologie, toto přísloví vědecky nepotvrzuje.

Já se spíše přikláním k tomu, že se přitahují spřízněné duše.

Ovšem obávám se, že některé duše to mají docela těžký. Tak třeba moje duše. Ta by vysloveně toužila po spřízněné duši, která pořád něco čte. Sedí doma a čumí střídavě do internetu, časáků, novin a knih. Když už vyleze ven, tak někam hodně daleko od civilizace, poněvadž lidi ji v zásadě otravují, zatímco kytky dojímají, potoky, stráně, louky a hory fascinují, a zpěv ptáků povznáší, zatímco ruch města obtěžuje. Vlastní nejistota ji zneklidňuje, takže navenek se tváří přezíravě a arogantně. Přímo žárlivě střeží svou osobní bublinu, takže jakýkoliv pokus někoho zvenčí to té bubliny nahlédnout považuje za útok na svou osobu, tudíž její odpovědi na narušení bubliny se po počáteční přezíravosti a aroganci mění v cynismus a všechny ty projevy spolehlivě kohokoliv odpuzují zase pěkně zpátky z bubliny ven. A když už z důvodu nějakýho rozmaru sama tu bublinu na okamžik vyfoukne, je neskutečně vztahovačná.

Obávám se, že spřízněné duše takovéhoto kalibru, ač by třeba i existovaly, mají absolutně vyloučenou možnost, že by se ty duše střetly.

Ale z jiného soudku.

Dneska jsem, po tom, co jsem si přečetl všechny noviny a internety, vyrazil mimo civilizaci. Po výletu mimo civilizaci jsem zašel do kavárny. Byl jsem rozmrzelej, že má obvyklá židle je obsazená, tak jsem si s nechutí sednul jinam. Nečekaná inovace v kavárně trochu odfoukla mou bublinu a tudíž jsem nebyl na chvíli cynickej, ale milej. Jedna z obsluhujících servírek si pořídila fakt krásný brejle.

„Máte krásné brýle,“ povídám. „Sluší vám to víc.“

Rozpačitý pohled. Aha, přechod z cynika na lichotníka se napoprvé úplně nezdařil. Tak dodávám: „Ehm, jako, ještě víc než obvykle.“ Uf.

„Děkuju.“ Pohled servírky se z rozpačitého změnil na ještě rozpačitější, mohu-li se domnívat. Dobrý. Výlet z bubliny ven se mi snad zadařil. Jupí.

Seděl jsem pak v kavárně nadále ve své polovyfouknuté bublině a měl jsem z toho mýho vykročení docela dobrej pocit. Ale že jsem vztahovačnej, tak mě následující hodinu iritovalo, že si ta holka, co jí to s těma brejlema slušelo víc než obvykle, ty brejle, krátce potom, co jsem se změnil z cynika v lichotníka, sundala a již nenandala. Fakt jsem po celou tu dobu přemejšlel, proč? Zlepšil se jí náhle zrak, a tak je už nepotřebuje? Spadly jí na zem, rozbily se, a tak nezbylo než chodit po lokále bez brýlí? Anebo si řekla: „Sakra, ty brejle pochválil ten otravnej chlapík bez špetky vkusu, tak musej jít dolů.“

Nonic. Dám dvě piva, již opět opatřen svou bublinou. Pošklebuju se cynicky nad tím, jak nějaká matka vyhrožuje svýmu rozjívenýmu asi tak tříletýmu synkovi, že: „Jestli budeš zlobit, nepojedeme zítra do bazénu.“ A za minutu: „Zlobíš, tak nepojedeme zítra do bazénu.“ A za další minutu: „Zlobil jsi, nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Jestli budeš ještě zlobit, tak nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Hele, já to myslím vážně, jestli budeš ještě zlobit, tak vážně nepojedeme do toho bazénu.“ A když odcházela, tak povídala nějaké kámošce, která tam byla s nima: „Tak v kolik pojedeme zítra do toho bazénu?“ Ts, to je mi výchova… Nedivím se, že je to děcko tak rozjívený, když mu je jasný, že do toho bazénu pojedou, i kdyby výskalo dvakrát tak hlasitě a při pobíhání po lokále porazilo pět židlí a ne jen dvě.

Platím. Kasíruje mě servírka, co měla ty krásný brejle, a co je sundala, když jsem vystoupil na chvíli z bubliny. Koukám přezíravě někam krz ní.

„Dvěstě čtyřicet osm.“
„Dvěstěpadesát.“
„Nashle.“
„Nashle.“