Člověk potřebuje dělat něco, o čem si myslí, že je v tom dobrej. Ne snad, že by v tom nutně musel bejt dobrej, jde hlavně o ten pocit. Jako když lyžař sjede sjezdovku, ani jednou nespadne, dva – tři hraniční okamžiky, kdy už prdelí hladí sníh, ustojí, zbytek oblouků, co na tom kiláku pisty vykrojil, mu přišel ladný a elegantní a závěrečný zasmykování před turniketem ohodilo sněhem ten plůtek, co tam je, do výšky třiceti centimetrů. Takovýmu člověkovi jeho suprovej pocit z jízdy nikdo nevezme, ač kámoši si dole u baru stihli dát už dva svařáky a tři fórky na téma kapitán šnek.

Já teďka zjišťuju, že si myslím, že jsem dobrej v psaní, a je mi tak nějak jedno, že ze mě asi nikdy žádnej Hrabal nebude. I když, tak jako ten lyžař má možná někde vzadu v mozku tu myšlenku, že Hahnenkamm dá, taky si říkám, že Hrabala dám, zvlášť proto, že i já mám svýho strejce Pepina, kterýho, kdybych ho poslouchal tak jak Hrabal toho svýho, tak bych si na jeho historkách taky mohl postavit literární pomník. Ale já ho moc neposlouchám a pamatuju si jen jednu jeho historku. A taky, ačkoliv ten můj strýc Pepin řve podobně nahlas jako ten Hrabalův, nikdy nedělal v pivovaře, což je dle mého pro tu správnou literaturu správný prostředí, jak věděl i dramatik Havel.

Pepinova historka

„Poslouchej, co ti dneska řeknu, to jdu takhle jednou nakupovat do Makra, nejdřív mě tam prošacovali při vstupu, asi aby zjistili, jestli mám dost prachů, hledal jsem dlouho tu kartičku, ten jejich firemní policajt tam stál, koukal mi do portmonky, jak jsem tu kartičku hledal, a když viděl, jak tam mám naštosovaný ty zelený stovky, ty brčálový papírky, jak je na nich ten slavnej král Karel čtvrtej, ten co měl tu manželku, jak lámala to železo, jak vládnul v těch slavnejch časech, kdy království český bylo středem světa, z dalekýho okolí se do zlatý Prahy ti nejlepší lidé z celý Evropy sjížděli, a když viděl, že v tý portmonce mám i paklík pětitisícovek s prezidentem Masarykem, tak povídá „vašnosto, ty naše kartičky, to je jen takovej symbol, že je zákazník solventní, ale jak vidím, vy byste mohl těmi vašimi krásnými penězi vyložit celou podlahu u oddělení lahůdek, co říkám, u oddělení lahůdek, vy byste mohl vytapetovat celou naši zeď se zaměstnanci měsíce, a to se musí říct, my jsme solidní firma, takže ta tabule s těmi zaměstanci měsíce je veliká jako Václavské náměstí, ale vy byste mohl svými penězi vydláždit Karlovo náměstí, který je, a to ví málokdo, větší než náměstí Václavský, a to je spravedlivý, protože Karel, to byl rozhodně větší král než Václav, hlavně proto, protože Václav nebyl král, ale jen kníže, takže pane, vy jste vítaný zákazník, takže pojďte dál, a tu kartičku vem čert nebo spíš ďábel“, tak jsem prošel tou slavobránou, firemní policajt se usmíval, ta paní v té recepci se usmívala, usmívala se jako Mona Lisa, ano byla tajemná jako propast Macocha a jistě byla i tak hluboká, představoval jsem si, jak tam za tím pultíkem stojí jen zahalená pláštěm, tím pláštěm, o kterým si ostatní myslí, že je modrý, ale já věděl, že je průhledný, a kdyby tam svítilo slunce a ne svým poblikávajícím světlem zářivka, tak by byl neviditelný, tak neviditelný, jako bývá duha po dešti, kdy všechny barvy duhy mizí v tom svěžím vzduchu vonícím deštěm, v tom prchavým okamžiku, kdy ty barvy vidí jen ten, kdo neobsluhoval anglickýho krále, ale seděl před tím, než se podíval z okna, u počítače, a z mozaiky obrázků zářivých i zastřených vyráběl kalendář, tak jak to dělám já, všech výrobců kalendářů král, a jako král jsem si i vykračoval v tom obchodě v oddělení drogérie a parfumérie, vonělo to tam jako voní ty nejkrásnější slečny v Paříži, a šel jsem i okolo pultu s masíčkem, s masíčkem tak červeným, jak červený jsou líčka slečen v Moskvě, vzal jsem si tam kýtu a polaskal se s ní jako se laská kanibal s mozečkem misionáře, a pak jsem šel uličkou s pivkami, já jim říkám pivíčka, bylo tam pivo nymburský, ten Něžný barbar, ta polotmavá třináctka barvy jantaru a chuti na začátku sladké, sladké jako je ten nejsladší dortík z cukrárny u Sachra, na konci chuti hořké, ta chuť je jako klín slečny Rajské, zato slečna Svíčková, ta chutná sladce, a když slečna chutná sladce, tak to nevěstí nic dobrého, tak to věstí, že ta slečna je povětrná, a to sladké v ní je chuť sémě továrníka Waldese, který tak rád dortíky od Sachra, a bylo tam i pivo plzeňské, ta národní pýcha, ten poklad naší země, ovšem pokladem je jen u Tygra, ve flašce je jen pokládkem, a tak si ho kupuju jen když je v akci za šestnáct devadesát, protože když ho prodávají za dvacet tři korun, tak se cítím napálen, tak napálen jako když ochutnám slečnu Svíčkovou a namísto neposkvrněného lůna cítím sémě pana Waldese, bylo tam i pivo z Budějovic, jehož sláva po celým tom velkým světě je slávou falešnou, nejenom že už není to, co bývalo, ale ta sláva patří tomu pivu z Ameriky, který sice chutná jako slečna Svíčková, ale prachatý je jako pan Kolben a pan Daněk a pan Škoda dohromady, a jak to tam v tý Americe chodí, tak tam jsou hrdinové pracháči, a největším hrdinou je ten, kdo si zaplatí reklamu při Superbowlu, v tý uličce s těma pivíčkama měli i Staropramen, kterej se dodával na dvůr samotnýho císaře pána, ale teď se dodává jen do hospod, kde seděj divný lidi, který si sice hodně ťukaj, ale, jak říkal můj děda, kdo hodně ťuká, ten málo šuká, a jak koukám na ty lidi z tý reklamy od toho pivovaru, tak na tom asi něco bude, protože děda, ten měl vždycky pravdu, a ten pohled na ty kisny toho Staropramenu, toho symbolu té svatokrádeže, toho příkladu, že i slavný jméno v rukou reklamních mamlasů může klesnout na samý dno, že ta tradice sama, těch sto patnáct let slávy, bylo spláchnuto do kanálu, a to nejenom obrazně, ten pohled mě rozesmutnil, vyložil jsem z košíku všechny ty vůně a kýty a Něžný barbary, a pospíchal jsem k pokladně, věděl jsem, že odtamtud musím zmizet, tak jako mizí duha po dešti, a tak jsem byl smutnej, že jsem zatoužil celej ten obchod potrestat, tak mě to sžíralo, jako sžírá nešťastná láska švarnýho mládence, tak jsem si vzal jednu kolu, na který bylo napsáno 20% zdarma, a u tý pokladny jsem těch dvacet procent vypil, a říkám, ten zbytek vám vracím, já chci jenom to zdarma, a ta slečna u pokladny, to nebyla Mona Lisa, to byla tvář z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha, a jak se ten křik po celým tom obchodě rozléhal, tak přiběhl i ten firemní policajt, ale neusmíval se, nadával, nadával jako vrchní od Tygra, když tam přišel nějakej turista a chtěl kafe, ten vrchní křičel „my nejsme kavárna, my jsme pivnice“, a ten firemní policajt křičel „to zaplatíte, a jestli to nezaplatíte, tak zavolám skutečný policajty“, a už mi neříkal vašnosto, ale kreténe. Tím dneska končím.“

Konec Pepinovy historky.

Hrabalovi jsem to nenandal. Ale jsem tím lyžařem, kterej po tom, co ohodil tím sněhem ten plůtek a šel vyzvednout kámoše do bufetu a vyslechl si vtip o kapitánu šnekovi, povídá: „Pánové, jak já jsem si tu jízdu užil. Nahoře na svahu jsem zastavil a viděl ty světla v údolí. Uprostřed sjezdovky jsem potkal pěknou babu a prohodil s ní pár slov. Poslechl si děcko, který spadlo a už už natahovalo a jeho maminku, která ho něžně ze země zvedala. A tady dole čerstvě zamilovanej páreček tokal jak párek tetřevů.“ Poslechl si kromě vtipu o kapitánu šnekovi ještě vtip o rozněžnělý ženský, ale věděl, že i když to nepřiznají, tak mu trochu závidí.