Tlachání o devadesátkách, když už mě nic jinýho nenapadá

Z původního knihkupcova blogu ze dne 15. 3. 2010 čili téměř na den přesně z před čtyř let.

Se znovunalezeným koníčkem je potíž… Už včera jsem seděl před prázdnou stránkou blogu, rozepsal cosi, smazal, rozepsal, a po hodině snahy vyplodit něco, co by nebylo jenom tlacháním o ničem se na to vysral a šel čumět na bednu. Dneska zase, něco rozepsáno, pak smazáno, následně přečten Respekt a Týden s nadějí, že mě něco z těch časáků trkne, že se od něčeho odpíchnu a předsevzetí ohledně věnování se tomu znovunalezenému koníčku bude naplněno. Nakonec odchod do Gearu, kde tedy sedím, piju pivo a doufám, že nebudu tlachat.

Ale teď už vím, že budu.

Víkend trávil jsem pěstováním víkendového vztahu, ovšem z tohoto víkendového pěstování jsem v rozpacích. Plody se mi jevily trochu přezrálé, možná i nahnilé, ovšem optimisticky věřím, že další víkend budou šťavnaté a k sežrání. V sobotu jsem si tedy od toho zahradničení odskočil do hospody, nenapadlo mě nic jiného. Lehce připitý jsem pak prezentoval své radikální názory, že vše, co od státu jest, od ďábla jest, a to státním zaměstnancům MUFovi a MUFové. Oba jsou velice taktní, tak byli shovívavost sama, když jsem prezentoval svůj názor na to, že by bylo záhodno jejich pracovní místa pro zbytečnost zrušit.

Ne, že bych nepřemejšlel, jak nezaplácat blog tlacháním o ničem, ale jediné téma, které mě od včerejška napadá, je takové jalové. Takové důchodcovské. Blízké tomu, kterak penzisté sedí na lavičce a jak tomu světu, kterej se sakra liší od toho světa, kterej znají, nerozumí a říkají: „Jó za nás, ve čtyřicátejch (padesátejch, šedesátejch) letech bylo fajn, teď to je na hovno.“ Jsem duševní důchodce, když si myslím, že v devadesátejch letech bylo fajn a teď je to na hovno?

Ačkoliv jsem si vědomej, že na to svoje mládí každej vzpomíná jako na tu nejlepší dobu a že člověk ty blbý věci z tý doby jeho mládí tak nějak zapomíná, tudíž je to vzpomínání na tu dobu toho mládí takový klišé, stejně si myslím, že ty devadestátky byly lepší, než to, co přišlo po nich. Přemejšlel jsem o tom včera cestou autem z víkendovýho pěstování vztahu, pak večer, a  nakonec i dneska.

Ty devadesátky, to byla taková exploze svobody… Těch klubů, kde se hrála dobrá muzika. Tý trávy všude kolem. A ta tráva se neprodávala, ale dávala. (Ne že bych toužil po tom, se jako tehdy zadarmo co víkend zkouřit, mezitím jsem zjistil, že tráva není droga pro mě, páč nesnáším to, že tu intoxikaci nelze příliš regulovat, proto dávám přednost alkoholu.) Spousta lidí zkoušela podnikat, slovo „podnikatel“ nebyla nadávka a podnikání nebylo příliš regulované. Všude bylo vidět, jak mají lidi chuť tu svobodu okusit, jak se s optimismem vrhají do všelijakého podnikání, jak jsou šťastní, že můžou jet na Bibione a ani jim nevadilo, že tam u moře žerou konzervy z domova, jak různí dobrodruzi otvírají všelijaké hudební kluby, jak ty kluby vznikají i v těch největším dírách a jak mají ty kluby podporu měst, které jim pronajímají prostory a jak ty kluby nemusejí o ty prostory bojovat ani s bankami, ani s déemkami a dalšími nadnárodními pronajímateli. Nějakej hudební festival pak v každým větším městě a všude natřískáno. Zájezdy vlakem na Mňágu do Endu (legendární klub v Trutnově na náměstí) a na Oceán do kina v Hostinným. Lid ve většině optimisticky naladěn, společenská shoda na tom, že od komunismu je třeba se odstřihnout rychle a radikálně. A přitom jsme se všichni měli desetkrát hůře než teď, marka byla za dvacku, slovo hypermarket neznámé, zato odhodlání vyhrnout si rukávy široce rozšířené a většina těch, co si ty rukávy vyhrnula, vážená. A, samozřejmě, všelijaké tunelování, vykradené banky, všelijakými estébáky zprivatizované podniky. Nicméně, musím říct, že s odstupem mi ty přehmaty při budování kapitalismu ve světle těch ostatních pozitiv přijdou ve srovnání s dneškem marginální.

Dnes. Stát v rukou lobbystů, nehorázně předražené státní zakázky, na ta správná místa plující kapříci z evropských dotací. Neméně odporné, jako to tunelování, nicméně narozdíl od devadesátek v atmosféře rozdělení společnosti, totální nevíry v politiku (pamatuju si, jak v devadestátých letech takřka všichni sledovali nedělní televizní debaty s Otou Černým, dnes totéž s Václavem Moravcem provozují snad jenom masochisti), závisti, pesimismu, rozkladu, totálně zregulovanýho všeho, miliónů zákonů, v kterejch se neorientují ani právníci. V devadesátejch letech jsme si účetnictví našeho knihkupectví vedli sami, teď bychom si to absolutně nelajstli, bez účetního se neobejde ani instalatér s dvaceti doklady ročně. Místo hudebních klubů banky, drogerie a realitní kanceláře.

Možná jsem důchodce, kterej vzpomíná na to svoje mládí a při vzpomínáni na ta pozitiva přehlíží temné stránky doby.

A možná taky ne. Možná ty devadesátky byly fakt lepší než dvoutisícovky.

Resumé po čtyřech letech. I nadále si myslím, že nad devadesátky není. A jinak je opravdu zajímavé se kupříkladu zrovna k tomuto příspěvku vrátit. Je to z doby, kdy jsem po nějaké trochu delší pauze začal opět psát blog (tak jako nyní). Bylo to asi proto, že ten víkendový vztah, o kterém tam píšu, se už pomalu hroutil, a potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Nynější situace je velmi podobná. Opět mám chuť se realizovat tím, o čem si myslím, že to umím (tedy psaním), tentokrát proto, protože jsem v posledních měsících trochu ztratil potěšení z práce. Stejně tak jako blížící se konec bezútěšnýho vztahu v roce 2010, tak i nynější útlum knižního obchodu, mi dopřávají více času na psací koníček. A v obou případech jsem měl (a mám) pocit, že jak tomu vztahu, tak tomu obchodu tak nějak nemám zrovna co víc dát a vrhnutí se na psaní je asi tak trochu únikem z těch pocitů stagnace a blížícího se krachu (ehm, doufám, že obchod nakonec ve skutečnosti nezkrachuje, tak jak zkrachoval ten vztah). Ovšem v tom případě roku 2010 je vidět, že začasté šlo o psaní pro psaní, bez nápadu, tlachavě, jak přiznávám v titulku článku. Nyní to doufám bude lepší, už proto, že se nenutím napsat něco nutně denně. A co se reálií týče? Víkendový vztah je dávno passé, Respekt ani Týden už nečtu, bar Gear zkrachoval. MUF a MUFová nadále dlí na pracovních pozicích, které bych zrušil, poněvadž si stále myslím, že co od státu jest, od ďábla jest.