Jak to bylo dřív – Vyprávění z Podkrkonoší II.

Vyprávěnky z Podkrkonoší

Paní Jarmila Bachmannová dělá fakt záslužnou práci. Chodí po horách, zpovídá pamětníky a zapisuje jejich vyprávění do knih. Zajímá ji především krkonošské a podkrkonošské pomezí, kde se střetával český a německý živel. Ta vyprávění jsou v mnohém podobná. S Němci to bylo docela fajn, pak se nechali zblbout Hitlerem a všechno šlo do kopru.

Osmdesátiletý muž z Benecka:

„Tady na Benecku bylo několik smíšených manželství, horši to bylo Vitkovice, ta byla ryze německá, tam Čecha nesnesli, všechny vypakovali už v roce třicet vosum. Takže voni vyháněli prni Čechy ze Sudet. Tady to soužiti s nima celkem šlo. Horši to bylo potom, jak vyštrachali na scénu Henleina, tak je dost zfanatizoval. Já sem měl takovou dost energickou máti a tady chodil obecni posel, ňákej pan Preisler, a najennou esi je fátr doma. Protože věděl, že muj otec umí německy, že von prej neumí česky. A před tim mluvil česky. Máti povidá: „Ty neumíš česky, ne?“ Uzala koště a přerazila vo něj koště – a už uměl česky! Už mu to šlo, už mu to naskočilo.“

Nicméně, i něco dobré se na Němce našlo.

„Otec dřevařil celej život, my sme tu válku vostali v týhle chalupě. Vono v třicátym osmym bylo takzvaný optování. Kdo se přihlásil k český náronnosti, tak to tedy respektovali Němci. Tady nás nechali, tady to s níma docela šlo, protože to byli místni sžitý s těma starousedlíkama. Jinak to byl okres Vrchlabí… (Vrchlabí, jak známo, bylo téměř čistě německé město, které bylo přičleněno s okolím k Říši, pozn. DK.)… Pošťák sem chodil z Vrchlabí, ňákej pan Krause a chodil pravidelně, to vite, Němci. Neska chtěj, aby čloujek měl na poště schránku a přitom maj auto!“ (Z Vrchlabí na Benecko je to šest kilometrů do kopce, tedy pan Krause se evidentně docela nachodil. Česká pošta doby současné i se všemi jejich auty evidentně nevychází z toho srovnání nejlépe, pozn. DK.)

Mně se ta knížka líbí. Najdeme v ní spoustu obyčejných lidských historek, navíc vyprávěných bohužel už zapomenutým (pod)krkonošským nářečím. Je to hezká kronika doby.

Líbí se mi docela půvabně vtipná historka pána z Jestřabí:

„No, leta utekla a Kober ale koralařil porád. A jennou jel s koralma domů v noci a v příchouskym háji kobyla najennou mu upadla a vostala natážená. Tak ji vodtáh do pankejtu a ustříh ni žíně z vocasu, uříz, prej: „Bude za to zlatnik, jo, a merchu ať si někdo zakope!“ No, a vozejček, že to bylo podolou, s koralma táh sám až do Mexika. No, tam byli jiní koraláři, tak si dali vočko a von se tam pozdržel do rána. Ráno, už bylo sjetlo, dyž přišel domů – kobyla se před vokny pásla! Vona byla asi hladová a unavená, tak sebou praštila a vostala ležeť, no a pak, dyž si vodpočala, tak se ch pankejtě nažrala trávy a sebrala se a domu. No a dyž přišel domů, žena se do něj pustila, milá Anka: „Ty jeden vochmelko, kobyla přišla domu a někdo ji uříz vocas! Jo, ty chlastáš a hraješ karty a vo koně se nestaráš!““

A to mi připomnělo, ve všem tom relativizování minulosti, té naší socialistické, že by se taková podobná kniha kupříkladu o osmdesátých létech docela hodila. Což o to, nostalgických knih o tom, jak jsme tehdy byli mladí a po chalupách kalili a pivo bylo za tři kačky a startky za čtyři, stejně jako srdceryvných tragických příběhů z padesátých let je mnoho. Ale o realitě všedního dne z roku 1985 toho moc není.

Kdyby se mě někdy za čtyřicet let nějaká paní Bachmannová z budoucnosti ptala, tak bych jedním příběhem všedního dne, na který si pamatuju dodnes, přispěl.

Vypadalo by to asi takto.

Osmdesátiletý muž z Vrchlabí vypráví:

„Bylo před Vánoci, mně bylo asi tak jedenáct, ségra byla o dva roky mladší. Byla zima a šli jsme s maminkou nakupovat banány. To si nemyslete, že by tehdy člověk přišel do krámu a koupil si banánů co hrdlo ráčí. Kdepak, prodávaly se jen dvě kila na osobu, a to ještě musely osoby vystát frontu. A prodavačky byly všechno možné, jen ne milé a úslužné. Zrovna nám začaly prázdniny, a my, namísto abychom někde stavěli sněhuláky anebo lyžovali, museli jsme do fronty. Postavili jsme se před obchod a maminka nám povídala: „Já se postavím tady, ty se postav tady o dva lidi za mě a Linda se postaví tady za tu paní. Neznáme se. Až přijdete na řadu, řeknete, že chcete dvě kila banánů.“ A tak jsme stáli, já jsem se cítil divně, protože jsem měl pocit, že dělám něco špatného, že podvádím. Linda to moc nechápala a pořád ob ty čtyři lidi, co stála za mámou, na mámu pokřikovala. Že je jí zima. Že ztratila rukavici. Že chce domů. Já jsem byl tichej jako pěna. Dělal jsem, že k ní nepatřím. Fronta postupovala pomalu, i proto, že zadním vchodem vcházeli do obchodu prominenti, kteří byli obsluhováni přednostně. Nakonec přišla na řadu maminka a koupila ty dvě kila banánů. Za chvíli po ní jsem na řadu přišel já. Další dvě kila byla doma. A za další dva lidi ve frontě přišla na řadu ségra. „Mamí,“ křičela směrem k nám, čekali jsme na ní u dveří, „já jsem asi ztratila ty peníze, já je nemůžu najít.“ Maminka zbledla. Ne že by šlo o ty peníze, ale o to, že ten náš spikleneckej podvod byl odhalen. Já jsem koukal do země a tvářil se, že tam jsem úplně náhodou. Prodavačka mé devítileté sestře řekla, že jí ty banány neprodá. Linda začala bulet a všichni lidi v té frontě na nás koukali jako na vyvrhele. A tak jsme se tamodtud s ukořistěnými čtyřmi kily banánů rychle dekovali, než někdo zavolá esenbáky. A při tom úprku nám praskly ty chatrný papírový pytlíky, do kterých se tehdy balily nákupy a ta cennost se nám rozsypala po prodejně. Celí červení od studu jsme ty banány po zemi sbírali a vyslechli si při tom mručení lidí z fronty.“

Ale jinak jsme samozřejmě byli mladí a ty Vánoce byly šťastné a veselé, i přes ten trapnej příběh všedního dne.

	JAK TO BYLO DŘÍV – VYPRÁVĚNKY Z PODKRKONOŠÍ II Autor: Bachmannová Jarmila 279 Kč 265 Kč Ušetříte 14 Kč   Knížka Jak to bylo dřív. Vyprávěnky z Podkrkonoší II je volným pokračováním publikace Co my toho prožili. Vyprávěnky z P…
	Přejít na e-shop