Román (nebo novela, ještě nevím) Trutnov, kapitola 1

Ještě dvě pivka v Kufru a jedeme!

Robert buď z opilosti, anebo s úmyslem, aby se ta servírka byla nucena s hadrem sehnout nad náš stůl a vyvalit ty její obří kozy do výšky našich očí, zvrhává pivo.

„Ty vole, to brzo,“ nemůžu skrejt mou rozjařenost. „To to bude na fesťáku lítat.“

„Nojono, tady maj ňáký křivý stoly.“

Servírka hledá hadr, při tom vrtí zadkem, překvapivě švitoří. Pro mě překvapivě, čekal bych spíš nějakou litanii o ožralejch debilech, který jsou vožralí už v pátek odpoledne. Robert překvapenej není. Je to prostě kanec.

Koneckonců právě proto jsem po létech řek, že s ním na ten fesťák do Trauče pojedu. X let předtím jsem na ty jeho výzvy reagoval tak, že už jsem starej na to, abych tam někde na Bojišti chrápal v bahně, páč by mi tam stejně ukradli spacák, jak se mi to stalo v roce 1996.

„No ty vole. Já si nechávám krást spacáky v Trauči úmyslně,“ řekl mi Robert při jeho loňský výzvě. „Ženský jsou soucitný. Když ti někdo ukradne spacák, tak se vždycky nějaká najde, která tě nechá přespat v tom jejím.“

„Tak proč tam teda nejedeš rovnou bez spacáku?“, ptal jsem se ho vloni, když líčil, jak sofistikovaně si ty spacáky nechává ukrást. Když říkal, že si vždycky najde nějakou partičku pankáčů a poblíž ní ten spacák ležérně pohodí, a spacák pak spolehlivě maximálně do dvou minut zmizí. „To jsou docela zbytečný výdaje za ty spacáky, ne? Přijedeš bez spacáku a roštěnce řekneš, že ti ho někdo ukrad, finito.“ „Ts, to je psychologie, vole. Ženský jsou soucitný, ale ne blbý. Musíš bejt přesvědčivej.“

Švitořící servírka z Kufru se shýbá a valí. Robert ke mně posílá takovej ten pohled, kterej říká: „Koukni na ty dudy.“

Když odešla, tak říkám: „Dobrý kozy. Žes vylil toho píváka schválně, žejo?“

Robert: „Sem vožralej.“

Tak asi jo. Ženský přece nejsou blbý. Musí bejt přesvědčivej. A to nemůže bejt, když je ožralej. Což, pravda, trochu nekoresponduje s naší následující debatou, kterou vyvolalo rádio Černá hora. Pouštěli tam Enjoy the Silence od Depešáků a já jsem prohodil, že Violator je stejně jejich nejlepší deska. Na to pak Robert dlouhé minuty vysvětloval, že je logický, že si myslím, že Violator je nejlepší deska od Depešáků, poněvadž nás oba zastihla v době devadesátek, kdy jsme se zbavili okovů, byli v pubertě či lehce za ní, město bylo plný stejně starejch depešaček a aspoň průměrná znalost textu písničky Personal Jesus, kterou pak mohl člověk prezentovat zpěvem, nebo spíš ječením „juráun, prsonal džízus, soman to hýr jor prejers, somon vů kers“ na diskotéce na Střelnici, přinášela obdivný pohledy těch depešaček, v lepším případě nějakou depešačku po boku, která podléhala dojmu, že ten personal jesus jseš ty. Celá ta Robertova promluva se mi jevila docela filozoficky a dá se říct logicky. Rozhodně ne ožrale. „Je přece logický, že za nejlepší desku od Depešáků považuješ Violatora a ne Black Celebration nebo Music for the Masses. Jako, jsou obě dobrý, ale vyšly, když s byl na základce. Žádný emoce s nima, maximálně handrkování s petšopákama v osmičce, jestli jsou lepší Pet Shop Boys nebo Depešáci. A ty desky potom, to už ti bylo dvacet, takže taky mimo. No, vzpomeneš si na nějakou z nich?“, ptal se filozoficky logicky Robert. „No, jenom na stojedničku,“ povídám. „A to se nepočítá, to byl jen výběr. A navíc vyšla ještě před Violatorem, takže seš úplně mimo.“ uzavřel debatu logicky filozoficky Robert.

Přiznávám, Robertovo kanectví bylo tím důvodem, proč jsem mu po těch létech řekl: „No tak jo, pojedu letos do Trauče s tebou.“ Proč by nakonec odlesk jeho loveckejch schopností nedopadl na mě.

Dali jsme v Kufru ještě jedno pivo a Robert pokračoval v proslovech, který jsem přičítal jeho ožralosti.

„Sem vožralej, ale musím se držet zkrátka. Mám v Irsku holku. Šinéd. Skvělá baba. Hele vole, dávej na mě pozor. Letos nesmím ztratit spacák. Fakt ji miluju. Přijel jsem na poslední fesťák. Abych pokalil s Honzou a s Jirkou. Tys byl vždycky takovej kazišuk, takže jsem rád, že jedeme spolu. Fakt. Ale nebyl bych nasranej, kdybys nejel, fakt ne. Když tady zůstaneš a dáš nějaký píváky za mě, tak to pochopím.“

Já, a kazišuk? Říkal jsem si. Nojo, možná tehdy, když jsme skončili u tý holky, co bydlela naproti Sklípku.

Přemejšlel jsem o tom, jak tam tehdy Robert s tou babou provozoval na gauči hru na dudy, zatímco já jsem seděl na židli, pozoroval tu symfonii, třímal v ruce zteplalýho píváka a říkal: „Noc je mladá, deme do Rokáče.“ A když na to nikdo z těch dvou nic neříkal, tak jsem si šel do kuchyně do lednice pro pivo. A když jsem se vrátil do toho pokoje, Robert tam nebyl, tak jsem se tý holky ptal, kde je Robert. Prej v Rokáči, říkala ta holka. A dodala: „Tak jsme si tu zůstali my dva. Co budeme dělat?“ „Jdeme do Rokáče,“ řek jsem a šli jsme.

„Hele vole,“ povídám Robertovi v Kufru. „Za chvíli jede vlak do Trauče.“

„Jak jsem říkal, kazišuk.“ Povídal Robert. A poslal té servírce s dudama útrpnej pohled.

„Hele, Robe. Máš v Irsku Šinéd,“ povídám.

„Kazišuk.“ Řekl Robert.

Z Robertova deníku:

Já se z toho Dana picnu. Letos z něj vylezlo, že se mnou teda do toho Trauče pojede, ale jen když mu seženu babu. Tak jsem to vzal zodpovědně a jako nějakej vožralej idiot rozlejvám hned v Kufru píváky. Přesně jak jsem čekal. Baba s hadrem přišla a valila na něj kozy. A von nic. Jako tehdy u tý baby naproti Sklípku. Rozdělal jsem mu tu babu, a když šel pro to pivo, tak jsem jí řek, že jsem „jako unavenej“ a „jako jdu do Rokáče“ a že Dan je fakt skvělej týpek a von se pak s ní za deset minut objeví v baru. No, co jsem měl dělat jinýho, než ji pak v Rokáči vošukat na hajzlu, když ji měl tak slušně rozdělanou a nedodělal ji. To jsem jí nemoh udělat!

Pokračování příště