Hospoda. Jedno, druhý, třetí. Frekvence mizení cigaret z krabičky se zvyšuje. Ta poslední byla zažehnuta v době, kdy půlka té předchozí v popelníku ještě vesele dýmala. Podvečerní hosté už odešli, ti noční ještě doma dokoukávají zprávy v televizi a uvažují, jestli má ještě cenu jít na pivko. V rádiu stále uondanější songy, dramaturgové rozhlasových stanic zřejmě došli k závěru, že je třeba posluchače po celodenní honičce hodit do klidu.

Kolikrát jsem to už takhle měl. Že jsem si vzal notebook do hospody s úmyslem napsat nějakou roztomilou povídku. S pointou. Anebo aspoň s happy endem. Ale ty songy z rádia mě uondávají tak, že po tříhodinovém hledění do blba nemám nic. Žádný sebepitomější nápad na povídku, třeba i bez pointy. S čím dál tím víc postupující uondaností snižuji nároky. Rádio mě hodilo do klidu.

Přitom těch drobných nápadíčků jsem pár měl. Vždy jsem ale dospěl k tomu, že už to tady bylo. Nebo že je nápadíček banální. Nebo bez happy endu.

Takže bajka o kosovi, který s radostným zpěvem šmejdí po hmyzících v trávě, a při té shánčlivosti nevidí kocoura, který s mlsnou jiskrou v oku zdolal už třetí větev a od kosova hnízda ho dělí už jen jedna větev a půl metru kmínku, nevznikla. Byla by smutná.

Ani vzpomínka na jeden z depešáckých srazů v devadesátých létech, která mě přepadla před dvěma hodinami, kdy v rádiu ještě nehráli uondané písně, takže mohl zaznít song Strange Love, nakonec nic kloudného v mé hlavě nevykřesala. Ono taky co vykřesat z výkřiku „Depeš, vole,“ kterým počastoval kámoš Standa jednu místní holku, která v domnění, že se v tom maloměstském kulturáku koná běžná diskotéka, zabloudila v disko outfitu do toho jediného místa, kde se v tu sobotu v tom maloměstě něco dělo. Ano, snad, pokud bych zapojil mnoho fantazie, mohl bych rozvíjet příběh o tom, jak dívka, potom, co si rukou otřela ty Standovy sliny, co na ní silou sprchy při tom Standově výkřiku z deseti centimetrů, ulpěly, potom, co se vzpamatovala z toho leknutí, jak ta dívka v průběhu dalších hodin odhazuje růžový svetřík, navléká Standův křivák a společně odchází za úsvitu vychutnávat ticho. Ale tak to tehdy nebylo. Prostě se otočila a odešla. Moc banální.

Nakonec jsem opět při tom hledění do blba přemýšlel, jako už mnohokrát, o tom, jak to ti spisovatelé dělají. Jak dosáhnou toho, že nebloumají do blba a jednoduše píšou. Možná jim z rádia nehrají uondané písně.

Kocour, co ještě před chvílí šplhal po kmínku ke kosově hnízdě, se hodil do klidu a líně se snesl na zem. Asi ho uondal už asi desátý uondaný song z rádia. No vida. Uondané songy. Pointu nepřinesou, ale happy end ano.

Hm, hm. Vymyšlené životy. Pobavil jsem se v minulých dnech u tvorby beletristické literatury. Teď, než vymyslím, jaké příběhy lásky a nenávisti vymyslím pro fiktivní postavy, než vymyslím, jaké nepravděpodobné náhody těm postavám postavím do cesty, jen aby byl jejich příběh ukončen nějakou pointou (protože, to si myslím, je už z mých pokusů o tvorbu beletristické literatury, a to už jsem těch pokusů absolvoval mnoho – pravda, všechny pokusy skončily ve fázi pokusu – je z těch pokusů zřejmé, že miluju literaturu s pointou), můžu napsat po dlouhé době něco z vlastního života. Což mě zas až tak bavit nebude, protože to bývají příběhy bez pointy.

Takže téma číslo jedna: jak už je známo, miluju příběhy s pointou, proto stále a stále ujíždím na Jonasovi Jonassonovi. Před spaním si pouštím střídavě jeho audioknihy v naprosto skvělém podání Martina Stránského v pořadí Stoletý stařík, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Stoletý stařík. Stoletého staříka častěji, tam je těch point v každé kapitole několik, zatímco Analfabetka trochu kulhá. Trochu. Někde jsem si přečetl, že Jonasson prý zrovna tvoří třetího do party, tak doufám, že to bude spíš Stařík než Analfabetka. Nevím, do duše autora nevidím, ale jak tak poslouchám pošesté Staříka a potřetí Analfabetku, tak se domnívám, že druhou do party tvořil autor poněkud pod tlakem, potom, co bylo potřeba po fenomenálním úspěchu toho prvního nezmizet ze scény.

Téma číslo dvě: koupil jsem si nová sluchátka. Takže si dokola ohrávanou desku od Anety Langerové Na Radosti mohu pouštět do uší ještě radostněji, protože kromě výšek slyším konečně i basy. Na prvních dvacet poslechů byl mým top songem song Tragédie u nás na vsi. Vskutku šlapající příběh vraždy z nenávisti, ve kterou se přetavila prvotní láska. Strašidelné dechy a ještě strašidelnější kvílení. Dynamické bicí. Píseň připomínající Cavevovu a Kylieinu Where The Wild Roses Grow, a to nejen tématem, ale i atmosférou. Ovšem v poslední době stále více a více oceňuji na Anetině albu píseň Panna. Citlivou a zároveň melancholickou a údernou píseň o rozchodu. Vlaštovky odlétaj, tak čau. Další zajímavost toho alba: je to takový nenásilný průvodce po floře a fauně. Proběhnou divizny, chrpy, mech, tráva, ptáci a vlaštovky. A další býlí a zvěř. Jen ty bílé květy divizen (když vím, že jsou tyto květy ve slunečním světle barvy žluté) mě trochu dráždily. Ovšem když člověk ví, že song Tragédie u nás na vsi popisuje dobu noční až ranní, tak na druhou stranu může jen ocenit to, co tím básník chtěl říct. Ve světle měsíce jsou i žluté květy bílé. Dráždění se pak, když si člověk uvědomí kontext písně, změní se v klobouček, který může posluchač smeknout, když si uvědomí, jak pouhou změnou barvy jinak notoricky známé květiny, dosáhne autor textu sdělení, že na diviznu zrovna nesvítí slunce, ale měsíc. Velmi vychytaná deska.

Téma číslo tři: hledám a nacházím víru. Nejdřív jsem byl přesvěčen, že najít víru v Krista v dospělém věku je lepší, než k ní být veden od dětských let. Měl jsem za to, že dítě nemá v tomto punktu pod vlivem rodičů svobodnou volbu a je tím pádem manipulováno. Ale je to těžké. Milovat bližního svého. Odpustit. Pro dítě s jeho čistou duší předpokládám věc ne až tak těžká. Pro dospělého člověka, který si s sebou nese pytel předsudků, velmi těžké. Ne-li nemožné. Ba ne, nemožné to není. Kdybych to připustil, tak bych musel přestat hledat a nacházet. A to hledání a nacházení je tak… Jak to vůbec sdělit? Nadpozemské.

Téma číslo čtyři: dnes jsem si uvědomil, co mě na té zimě tak sere. Ta absence vůní. V zimě člověk může cítit tak maximálně brikety z petek, vyjetého oleje a pilin, kteréžto palivo používá ve svých kamnech a krbech nemálo bližních, které je opravdu kvůli tomu prasečení zatěžko milovat. Pokud se člověk vykope alespoň na lyže, tak k tomuto pachu nemilému přibudou ještě libé vůně rumu a klobás. Ale to je tak všechno. Všimli jste si, jak je zimní období pachově sterilní? Já jsem si to uvědomil zrovna dnes, kdy mě cestou z práce bombardovala omamná vůně rozkvetlých střemch a brzy k ní přibude i sladká vůně lipových květů.

Téma číslo pět: vivat letní zahrádky! Konečně zase po té zimě odcházím z pivka nenavoněn smradem z cigár a nevalné přesmažené kuchyně (joaha, na tyto pachy zimního období jsem v tématu číslo tři zapomněl).

Mám rád příběhy s pointou. Pointa toho dnešního? Jaro je lepší než zima.

Vzácná chvilka. Nakulenej jakože docela dost a přesto mě napadlo, že příběh Jany a Jirky, co ráno snídali vajíčka s rohlíkem, není kompletní. Chápu, psát příběh tak nějak zmateně nepřeskáčku nemusí být zrovna čtenářsky komfortní, ale, co si budeme povídat, těch autorů, kteří časové roviny mísí tak urputně, až při četbě jejich knih ztrácí čtenář pojem o místě a čase, je mnoho a zjevně tím přeskakováním (které má být dle nich v zájmu dramatičnosti příběhu či vykutálené pointy, kdy se čtenář musí nejdříve vrátit na stranu dvacet, aby pochopil, co tím chtěl básník říct) sledují nějaký zájem (nebo maskují vlastní bezradnost?), těch autorů, co jsou v první kapitole v roce 2010 a ve druhé v roce 1910 je dvanáct do tuctu (pozdrav Jonasovi Jonassonovi), takže proč nebýt tím třináctým. Jak už jsem uvedl, tak koncepční práce není mou silnou stránkou, takže je to vlastně logické. A možná i čtenář předchozího příběhu o prvním rande v kavárně si kladl otázku, jak se to všechno vlastně semlelo. Tak si to pojďme vyříkat.

Jana 4:45, neděle ráno:

Žmoulá papír, co našla na záchodě v Zakopaném psovi a myslí si, že je to sbírka banalit. Přesto si říká: „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý. Možná jsem jenom zbytečně upjatá. Však všechny ty holky, co pochcávají záchody, instalují kondomy včetně hořkoslaného obsahu na splachovací čudlíky a píší použitými tampóny na dveře sprosťárny, nakonec neodejdou z baru samy.“

Přijde domů, hodí hadry na křeslo a napadá ji, že by to mohlo být tím, že se chovají jako děvky. Ona se takhle nechová. Už dobrý měsíc nosí v peněžence vizitku od toho chlápka, co ho potkala na pánském záchodě, když bylo v půli noci v Zakopaném psovi třeba operativně odklidit jednu obzvláště hustou kačenu. Stál tam u mušle, nohy rozkročené skoro jako gymnastka na kladině, jak se chtěl vyhnout tomu, aby jeho nové semišové boty ztratily vůni kůže a namísto toho nasály smrad zvratek. „Ať mě nepodmetete,“ říkal. „Ne že bych se obával svatby, ale mohl bych se rokročit až tak, že bych si namočil v těch blitkách rozkrok.“ „To byste stejně nedal,“ řekla tehdy Jana. „To bych nedal,“ řekl. „Vizitku vám ale dát můžu.“

Janě přišel být fakt roztomilým. Tak si tu vizitku od něj vzala a strčila ji do kapsy. Neměla s ní žádné úmysly. Tehdy.

Ale v neděli, po měsíci, když se kolem desáté vzbudila a na stole našla vlhký papírek, který sebrala před pár hodinami na pánském záchodě, řekla si, že zkusí být děvkou, jako všechny ty holky ze záchodů a že by možná mohla projednou zkusit tu hlášku o tom růžovém masíčku. Vytočila Jirku. Tedy jeho telefonní číslo z vizitky, přesněji řečeno.

Jirka 10:05, neděle ráno

„No, doprdele, budík nebo co? Ne, telefon.“ Na displeji nějaké neznámé číslo. Přemýšlí o tom, kolik rozdal včera v noci vizitek a poněkud zamlženě vzpomíná, kde to vlastně byl. Ve Psoj nebo ve Viktorce? Nevzpomíná si.

A tuplem si nevzpomíná na to, že dával svoji vizitku nějaké uklízečce někdy před měsícem v Zakopaném psovi.

„Ve čtyři v kavárně? Tak jo,“ povídá do telefonu a jde si zase lehnout.

Jana 15:00, neděle odpoledne

Tjo, rande. To už tady dlouho nebylo. Co si má vzít na sebe? Memoruje si to o tom růžovém masíčku z vlhkého papírku. „Jako, je to dobrý, to jo. Ale je to i blbý. Takový prvoplánový. Ale i docela vtipný, není to takový to trapný: Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Neví proč, ale napadlo ji, že je to takové Hello Kitty. Růžové a měkké. Taky jako (sado) maso. Růžové a měkké. Dvojsmyslné a zároveň úderné. Není si jistá, že i když je pevně odhodlána být pro dnešek neupjatou děvkou, že by byla schopná zrovna toto vypustit z úst. Radši si vezme ten papírek s sebou do kabelky.

Jirka 16:15, neděle odpoledne

Vchází do kavárny, posledních patnáct minut ještě seděl na lavičce a hulil cígo, přece nebude jak nějaký hujer stepovat přesně ve čtyři u dveří, notabene když si i přes půlhodinovou snahu při cestě na místo toho rande nebyl schopen vybavit, co to může být za dívku, ta Jana. Nicméně byl přesvědčen o tom, že nějaká šereda to asi nebude, protože nějaké šeredě by přece svou vizitku nedal. „Aha,“ zamručí, když vidí tu Janu u druhého stolu, jak na něho mává. „Trochu tlustá.“ Nejradši by se otočil a tvářil se, že za dveře vzal omylem a že měl vlastně v úmyslu vejít vedle do pekárny. Ale pekárna je v neděli zavřená. Rozhodl se tedy pokračovat a nebýt v následujících několika minutách, než se vymluví na, co on ví, třeba na to, že musí vyvenčit psa, tak vtipný a výřečný, jak je obvykle a to jedno kafe si s tou Janou dát.

Jana a Jirka 16:30, neděle odpoledne

Spíš mlčení.

Jirka 16:35, neděle odpoledne

„Omluv mě, jdu na záchod.“ Jediné, co mu přijde být na tomhle podivném rande být zajímavým, je ten divný týpek u stolu číslo jedna, který lemtá pivo a střídavě otvírá a zavírá notebook. Cestou na záchod přemýšlí, co ten člověk v tom notebooku asi tak čte či sleduje. On sám by nyní nejradši sledoval nějaké péčko. To by asi byl jeho dnešní jediný sexuální zážitek, protože s tou Janou to vypadá divně. „Je nějaká upjatá,“ říká si. Nejistá. Tichá. Trochu tlustá. Je rozhodnutý, že jakmile domočí a dopije kafe, tak půjde venčit psa. „I když ho nemám?“, cituje si sám pro sebe Dobytí severního pólu od Cimrmanů. „I když ho nemám,“ dokončuje repliku.

Jana 16:36, neděle odpoledne

Tak jo. Je to trapný. Jako tadyten chlápek s tím notebookem vedle. Co si tam píše? Nějaký básničky nebo co? Vzpomínky na minulost? Asi jo. Protože kdyby měl psát o současnosti, tak může snad napsat jenom to, že z toho rande u vedlejšího stolu nic nebude. Hledá v kabelce vlhký papírek.

Jana a Jirka 16:38, neděle odpoledne

„A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká Jana vzhledem k delikátnosti řečeného docela nahlas a je v rozpacích a má ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Překonání její upjatosti a citace čmáranice z vlhkého papírku ji dost rozrušilo. Jirka je docela překvapen a v rozpacích a má též ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Ne že by se snad styděl, že byl takhle docela dost natvrdo vyzván k sexu, zažil už i jiné výzvy. Jako třeba: „Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Ale přece jenom ho trochu vykolejilo, že to řekla tak nahlas. Že to mohl někdo slyšet. Že ho uvidí ta pěkná servírka odcházet s tou poněkud tlustou holkou. Už ví, že s ní odejde, ať už si je třeba tlustá. Slušnej chlap přece výzvu k sexu neodmítá. A navíc musí uznat, že to o tom masíčku je docela dobrý. To si musí zapamatovat. To by se mu mohlo hodit. „Tak jo,“ říká Jirka.

Jana a Jirka 16:55, neděle odpoledne

Odcházejí z kavárny. Ten chlápek u stolu číslo jedna zase zapíná notebook.

Jana a Jirka 18:30 – 23:00, neděle večer

Jana nasazuje po dlouhé době jiný hygienický prostředek, než jsou gumové rukavice. Jirka zhodnocuje, že ta holka nasazuje kondomy zřejmě často, protože je evidentní, že se jí nedá upřít jistý grif, jako by to byl častým tréninkem zautomatizovaný pohyb. Jana konstatuje, že Jirka přece jenom nemá do gymnastky daleko. Dal to. Kondom se plní hořkoslaným obsahem. Několikrát. Usínají.

Jana 6:30, pondělí ráno

Říká si: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

Jirka 6:31, pondělí ráno

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně. Ne že by zrovna plánoval nějaké další schůzky s Janou, ale musí uznat, že ta gymnastika byla docela fajn. A navíc má hlad. A když má chlap hlad, je dobré být na ženu milý. To už si sám mnohokrát ověřil při mnohých z pondělních, úterních, středečních, pátečních, sobotních a nedělních rán. Ve středu chodí s kámošema do hospody, takže o čtvrtečních ránech milý nebývá. Ani nebývá na koho být o čtvrtečních ránech milý.

Jana 6:31, pondělí ráno

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“ Našla poklad. Je o tom přesvědčená. Na snídani si dává záležet. Dočetla se, že láska prochází žaludkem. Je přesvědčená, že tahle míchaná vajíčka budou v jejich zažívacích traktech dlouho. Dokud nás smrt nerozdělí? Usmála se, vzpomněla si na Dobyti severního pólu od Cimrmanů: „Budeš dlouho v nás.“

Jana a Jirka, 6:59, pondělí ráno

Pondělí. Musí se do práce. Nic nenaděláš. Jirka se obléká a říká: „Tak ahoj, hele, to s tím růžovým masíčkem bylo fakt dobrý. Tím jsi mě dostala. To si musím zapamatovat.“ Jana si říká, že si to taky zapamatuje. Může mu to říct znovu třeba dnes večer.

V pondělí večer sedím s notebookem zase u stolu číslo jedna. Dnes nečekám žádné příběhy z kavárny, které by vydaly na román anebo aspoň na povídku. I když… Nesedí támhle na baru ta holka ze včerejška? Ta trochu tlustá. Divné, ten chlápek, s kterým tady včera byla, sedí o kousek dál u stolu s nějakou jinou slečnou. Hm, to by možná na román anebo povídku mohlo vydat. Zvlášť když ta nová chlápkova kost je znatelně atraktivnější. Vědí o sobě? Zdá se, že holka na baru ho registruje. Nenápadně, tiše, upjatě. Poslouchá.

Poslouchá, jak chlápek říká atraktivní kosti: „A hele, nemohl bych se podívat na to tvoje růžové masíčko?“

Atraktivní kost má ksicht barvy více než růžového masíčka. Holka na baru má ksicht barvy… No, hodně fialového masíčka.

Vypadá, jako by ji Jirka vytočil. A její telefonní číslo to nebylo.