Knihu jsem osobně přečetl 23. června 2013 a zrecenzoval jsem ji takto:

Tak tedy Národní třída od Rudiše. Těšil jsem se moc, zvláště poté, co jsem byl uhranut partičkou pankáčů z románu Konec punku v Helsinkách.

Trochu zklamání.

Co se musí nechat, Rudiš oplývá neskutečnou empatií, ta slova, co hlavní hrdina Vandam říká, a jak je říká, jak jsou jeho monology uvěřitelné, jsou důkazem buď skvělého naslouchání (má-li Vandam předobraz v někom konkrétním), anebo opravdu skvělé imaginace. Vzhledem k tomu, že Rudiš nějakou popisností neplýtvá, je třeba vcítit se do charakteru hrdiny skrze jeho vlastní slova, a jde to perfektně. Člověk prostě vidí před očima toho lidovýho filozofa ze sídliště, kterých jsou na každým sídlišti, ve velkoměstě, na maloměstě, v mnohé vesnici, jistě tuny. Možná je podobných týpků u nás v sídlištních a vesnických hospodách víc, než bychom chtěli. „Ukáčka mi nevadí, pokud nedělají bordel. A pokud dělají, tak je potřeba je poučit vo životě.“ Tedy trochu ho zmlátit. Jako koneckonců kohokoliv jinýho. Bývalá smažka, a jak se časem ukáže, bývalý policajt z Národní („ten, co to všechno začal, každej rok mě dávaj v televizi, jak dávám tu první ránu do tý kamery, vole“), který je nyní natěračem střech, otec mu skočil z okna a matka začala blouznit, s bráchou nemluví, a jeho světem je sídlištní hospoda s partou podobných zoufalců, staré véháesky s Van Damem a knihy o válkách a vojevůdcích. Fakt dobrá výchozí pozice pro skvělou knihu.

Ale. Vandam dá ránu jednomu Moravákovi, co zabloudí do sídlištní hospody, jednou ošuká barmanku z té hospody, vypráví synovi moudra o tom, že mír je jenom přestávka mezi válkami, cajk?, pak dá čelíčko nějaké býčí šíji, a nakonec ho k smrti umlátí dva policajti. To je sice moc hezký oblouk od začátku, kde on mlátí demonstranty, svého bratra mimo jiných též, ke konci, kde skončí zmlácen on, ale, sakra, dalo by se z toho určitě vytěžit víc. Vandam je příliš dobrá literární postava na to, aby o ní byla napsána útlá novela, co přečte člověk za odpoledne. Ten by si zasloužil román.

Pro mě, jako Rudišova fanouška, je tahle kniha lehkým zklamáním, čekal jsem košatější příběh, zvláště proto, poněvadž mediálně, ať už zařazením mezi knihy, které vyšly v rámci Velkého knižního čtvrtku, či další mediální podporou různými rozhovory a recenzemi, to vypadalo, že je na cestě velká knižní událost a on jen takový, byť milý, pšouk.

Za přečtení stojí, možná i proto, aby si člověk uvědomil, jak smýšlí ty tuny všech těch Vandamů po hospodách, kteří vlastně chtějí jen ten „pořádek“, a jediné, co za nimi zůstává, jsou vypité půllitry. Ale je to málo, pankáčům z baru Helsinki nesahá tahle kniha ani po kotníky.

	Národní třída Autor: Jaroslav Rudiš 225 Kč 173 Kč Ušetříte 52 Kč   Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulo…
	Přejít na e-shop

Už bych byl býval zapomněl, že jsem tuhle knihu četl. Tedy ne že by byla zapomenutelná, to absolutně ne, je skvělá. Napsal jsem si tehdy i takovou osobně laděnou recenzi a vložil ji na stránky eshopu. Dnes ovšem navštívil naše knihkupectví sám autor, tak jsem si na knihu i tu recenzi po nějaké době vzpomněl. Tak šup s ní sem do čtenářského deníčku.

Musím říct, že jsem z té dnešní situace měl nefalšovanou radost. Ne že by naše knihkupectví už za ta léta nenavštívila kdejaká celebrita, bylo jich mnoho a některé jsou dokonce našimi stálými zákazníky. (Jména nečekejte, však dobrý obchodník by měl být i diskrétní. A drby, kteráže z těch celebrit se chovala vysloveně trapně už vůbec ne.) Tentokrát jsem ovšem vyskočil ze svého kutlochu u kompu jak srnka, jen co jsem zjistil, že ten zákazník, který u kolegyně u pokladny formuluje přání ohledně nejmenované knihy a kolegyně trochu tápe, je sám Jaroslav Rudiš. Víte, já jsem ještě nikdy, v případě, kdy jsem v obchodě poznal nějakou známou tvář (s výjimkou jednoho bývalého velmi výrazného politika) nepřekonal takový ten můj pocit, že není vhodné se do přízně známé tváře nějak vlísávat. Že není vhodné se k tomu člověku chovat jinak, než k jakémukoliv jinému zákazníkovi. Tedy sice s úctou, ale rozhodně ne vlezle. Tudíž žádné žádosti o autogramy a společné fotky a žádný rozhovor nad rámec „prosím, děkuji, hezký den“. I tomu bývalému politikovi jsem jen tak decentně pochválil jeho politiku, ale že bych překonal ostych a chtěl se s ním fotit, tak to ne. Ani vypočítávat jeho zásluhy a oceňovat jeho dílo. Ale dnes jsem si opravdu nemohl pomoci, vyslovil přání ohledně společné fotky a s nadšením vyjmenovával knihy, které jsem od autora četl. Rozdíl oproti těm ostatním známým tvářím byl asi v tom, že mě Rudišovo dílo skutečně zajímá, že jsem jeho tři knihy (Nebe pod Berlínem, Konec punku v Helsinkách a Národní Třídu) skutečně četl a skutečně se mi ty knihy líbily a skutečně upřímně jsem mohl ty knihy pochválit. Přetvařování mi nejde, ale upřímnost by mi šla. Z téhle návštěvy jsem zkrátka měl opravdovou radost.

Zde je tedy ta moje letitá recenze knihy Konec punku v Helsinkách:

Konec punku v Helsinkách je kniha pro ty, co aspoň chvíli žili punk. Nebo něco podobnýho. Ten můj punk se sice neodehrával na sklonku trudnejch osmdesátejch, takže to bylo bez všech těch cajtů a tý beznaděje, jak je to v tý knize, ale i tak mi některý momenty připomněly ten můj punk na začátku požehnanejch let devadesátejch, který dodnes považuju za nyní již všemožnými regulacemi pohřbenej vrchol svobody v týhle zemi. Takže ten můj punk, no on to nebyl punk, spíš nejdřív depeš a pak indie, se odehrával nikoliv v beznadějně zaplivanejch chalupách, ale ve všech těch radostnejch musicclubech, jako třeba v Trauči v Endu a v Hunťáku a v Aionu v Lomnici a na všech těch fesťácích v Chrudimi a ve Svojšicích a v Trauči a ve Vysokým nad Jizerou, ovšem některé projevy toho mýho punku byly těm zaplivanejm chalupám podobný. A to se mazlíčkům líbí, když čtou nějakou literaturu a v ní zachytávají takový ty situace, o kterejch je možno říct, že je tak nějak taky zažili. Příběh je to smutnej. Bývalý punkáči z v knize nejmenovaného východoněmeckého města (podle indicií tipuju Eisenhüttenstadt) se tak nějak plandají, zatímco jejich vždy bezútěšné město je nyní i přes všechno to budování obchodních zón a tunelů a dálnic snad ještě bezútěšnější, než když bylo za časů NDR ocelovým srdcem prvního socialistického státu na německém území. Štěstí nenajdou, vlastně ho ani nehledají a na to, že kdysi hráli v lokálně slavné punkové kapele, jen vzpomínají, či spíše nevzpomínají, anebo je to vlastně ani moc nezajímá. Pěkným vtípkem, který je později ke konci knihy umocněn, je to, že jejich manažer se jmenoval Malcolm a nakonec se ukáže, že ačkoliv byl stejně schopný jako ten Malcolm McLaren od Sex Pistols, byl to taky stejnej hajzl, ačkoliv trochu jinak. S českým prostředím se děj knihy prolíná prostřednictvím fiktivního deníku punkerky z Jeseníku, který se nakonec ukáže jako ne tak zcela fiktivní (pěkné překvapení na konec knihy, stejně jako odhalení skutečného vypravěče příběhu na jedné z posledních stránek). A pasáže z toho deníku považuju za jedny z nejvydařenějších částí románu. Opravdu. To se opravdu musí uznat, jak se autor ve zralém věku něco přes třicet vžil do duše té sedmnáctileté punkerky z Jeseníku. Neméně podařená je citace z „manifestu“ dcery jednoho z hrdinů, čili poněkud více drsnější punkerky ze současnosti. No, a zde bych prozrazování děje knihy ukončil. Místo toho doporučím knihu přečíst všem, kteří aspoň pár měsíců v životě byli punk. Nebo depeš. Nebo indie. Nakonec snad… No, asi jsem sentimentální, ale opravdu bych těm lůzrům přál aspoň nějakej happy end. Když už několik z těch punkerů v tom příběhu zkapalo, tak aspoň ti zbylí by mohli býti nakonec šťastnými expunkery. Ale bohužel. Konec punku v Helsinkách není Hollywood, ale punk. Až do konce.

	Konec punku v Helsinkách Autor: Jaroslav Rudiš 285 Kč 231 Kč Ušetříte 54 Kč   Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zap…
	Přejít na e-shop