Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách

Už bych byl býval zapomněl, že jsem tuhle knihu četl. Tedy ne že by byla zapomenutelná, to absolutně ne, je skvělá. Napsal jsem si tehdy i takovou osobně laděnou recenzi a vložil ji na stránky eshopu. Dnes ovšem navštívil naše knihkupectví sám autor, tak jsem si na knihu i tu recenzi po nějaké době vzpomněl. Tak šup s ní sem do čtenářského deníčku.

Musím říct, že jsem z té dnešní situace měl nefalšovanou radost. Ne že by naše knihkupectví už za ta léta nenavštívila kdejaká celebrita, bylo jich mnoho a některé jsou dokonce našimi stálými zákazníky. (Jména nečekejte, však dobrý obchodník by měl být i diskrétní. A drby, kteráže z těch celebrit se chovala vysloveně trapně už vůbec ne.) Tentokrát jsem ovšem vyskočil ze svého kutlochu u kompu jak srnka, jen co jsem zjistil, že ten zákazník, který u kolegyně u pokladny formuluje přání ohledně nejmenované knihy a kolegyně trochu tápe, je sám Jaroslav Rudiš. Víte, já jsem ještě nikdy, v případě, kdy jsem v obchodě poznal nějakou známou tvář (s výjimkou jednoho bývalého velmi výrazného politika) nepřekonal takový ten můj pocit, že není vhodné se do přízně známé tváře nějak vlísávat. Že není vhodné se k tomu člověku chovat jinak, než k jakémukoliv jinému zákazníkovi. Tedy sice s úctou, ale rozhodně ne vlezle. Tudíž žádné žádosti o autogramy a společné fotky a žádný rozhovor nad rámec „prosím, děkuji, hezký den“. I tomu bývalému politikovi jsem jen tak decentně pochválil jeho politiku, ale že bych překonal ostych a chtěl se s ním fotit, tak to ne. Ani vypočítávat jeho zásluhy a oceňovat jeho dílo. Ale dnes jsem si opravdu nemohl pomoci, vyslovil přání ohledně společné fotky a s nadšením vyjmenovával knihy, které jsem od autora četl. Rozdíl oproti těm ostatním známým tvářím byl asi v tom, že mě Rudišovo dílo skutečně zajímá, že jsem jeho tři knihy (Nebe pod Berlínem, Konec punku v Helsinkách a Národní Třídu) skutečně četl a skutečně se mi ty knihy líbily a skutečně upřímně jsem mohl ty knihy pochválit. Přetvařování mi nejde, ale upřímnost by mi šla. Z téhle návštěvy jsem zkrátka měl opravdovou radost.

Zde je tedy ta moje letitá recenze knihy Konec punku v Helsinkách:

Konec punku v Helsinkách je kniha pro ty, co aspoň chvíli žili punk. Nebo něco podobnýho. Ten můj punk se sice neodehrával na sklonku trudnejch osmdesátejch, takže to bylo bez všech těch cajtů a tý beznaděje, jak je to v tý knize, ale i tak mi některý momenty připomněly ten můj punk na začátku požehnanejch let devadesátejch, který dodnes považuju za nyní již všemožnými regulacemi pohřbenej vrchol svobody v týhle zemi. Takže ten můj punk, no on to nebyl punk, spíš nejdřív depeš a pak indie, se odehrával nikoliv v beznadějně zaplivanejch chalupách, ale ve všech těch radostnejch musicclubech, jako třeba v Trauči v Endu a v Hunťáku a v Aionu v Lomnici a na všech těch fesťácích v Chrudimi a ve Svojšicích a v Trauči a ve Vysokým nad Jizerou, ovšem některé projevy toho mýho punku byly těm zaplivanejm chalupám podobný. A to se mazlíčkům líbí, když čtou nějakou literaturu a v ní zachytávají takový ty situace, o kterejch je možno říct, že je tak nějak taky zažili. Příběh je to smutnej. Bývalý punkáči z v knize nejmenovaného východoněmeckého města (podle indicií tipuju Eisenhüttenstadt) se tak nějak plandají, zatímco jejich vždy bezútěšné město je nyní i přes všechno to budování obchodních zón a tunelů a dálnic snad ještě bezútěšnější, než když bylo za časů NDR ocelovým srdcem prvního socialistického státu na německém území. Štěstí nenajdou, vlastně ho ani nehledají a na to, že kdysi hráli v lokálně slavné punkové kapele, jen vzpomínají, či spíše nevzpomínají, anebo je to vlastně ani moc nezajímá. Pěkným vtípkem, který je později ke konci knihy umocněn, je to, že jejich manažer se jmenoval Malcolm a nakonec se ukáže, že ačkoliv byl stejně schopný jako ten Malcolm McLaren od Sex Pistols, byl to taky stejnej hajzl, ačkoliv trochu jinak. S českým prostředím se děj knihy prolíná prostřednictvím fiktivního deníku punkerky z Jeseníku, který se nakonec ukáže jako ne tak zcela fiktivní (pěkné překvapení na konec knihy, stejně jako odhalení skutečného vypravěče příběhu na jedné z posledních stránek). A pasáže z toho deníku považuju za jedny z nejvydařenějších částí románu. Opravdu. To se opravdu musí uznat, jak se autor ve zralém věku něco přes třicet vžil do duše té sedmnáctileté punkerky z Jeseníku. Neméně podařená je citace z „manifestu“ dcery jednoho z hrdinů, čili poněkud více drsnější punkerky ze současnosti. No, a zde bych prozrazování děje knihy ukončil. Místo toho doporučím knihu přečíst všem, kteří aspoň pár měsíců v životě byli punk. Nebo depeš. Nebo indie. Nakonec snad… No, asi jsem sentimentální, ale opravdu bych těm lůzrům přál aspoň nějakej happy end. Když už několik z těch punkerů v tom příběhu zkapalo, tak aspoň ti zbylí by mohli býti nakonec šťastnými expunkery. Ale bohužel. Konec punku v Helsinkách není Hollywood, ale punk. Až do konce.

	Konec punku v Helsinkách Autor: Jaroslav Rudiš 285 Kč 231 Kč Ušetříte 54 Kč   Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zap…
	Přejít na e-shop