Takže naše knihkupectví je už EET ready, zatím nás to stálo nějakou tu drobnou tržbu kvůli zavření obchodu na dvě hodiny, když nám naši ajťáci apgrejdovali kasy. Fakturu za to zatím očekáváme, takže další náklady jsou zatím v mlze, i když podle předběžnýho ceníku to odhaduju asi tak na tři tácy za apgrejd, roční poplatek patnáct stovek za to, aby mohli ti ajťáci zaangažovat člověka, kterej bude dnem a nocí na drátě, protože prostě není prdel zavřít krám, když se něco posere a čekat x dní na to, než člověk přijde na řadu, pak tady máme zřejmě novou pokladní tiskárnu, protože ta stávající dýchavičná tiskne účtenku půl minuty i bez těch dalších x řádků těch kódů, to bude tak pět litrů, k tomu zákaznický displej a samozřejmě taky nějaká ta práce na všem tom přenastavování. Převorání eshopu ještě přijde na řadu, ajťáci doufají, že to do čtrnácti dní dají a o ceně zatím nehovoří, ale zadarmo to zajisté nebude. Pak samozřejmě vytisknout tu cedulku:

„Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.“

A k cedulce ještě další cedulku:

„Překlad výše uvedené informace do lidštiny: Vážení zákazníci, kvůli státní libovůli Vám musíme tisknout cedulku, kterou jsme Vám tak jako tak doposud tiskli. Kvůli tomu, že má být dvojnásobně dlouhá, budou pokáceny další tři stromy. Vaše nákupy navíc bude šmírovat stát, zařízení k tomu, aby tomu tak bylo, nás stálo pár tisíc korun, proto se prosím nedivte, pokud zjistíte, že je Váš nákup o něco dražší, než dříve. Prosíme, vyčkejte u pokladny o minutu déle, ono to spojení se státním systémem nějaký čas trvá a i kdyby netrvalo, tak se Vaše účtenka bude tisknout dvakrát tak dlouho než dříve.“

Když ten náš ajťák dokončil ten apgrejd, tak se ptal: „A od jakýho data mám nastavit to odesílání účtenek?“

Odpověděl jsem: „Tak, platí to od prvního března, tak asi od prvního března.“

On: „No, kdybyste to třeba chtěli otestovat už dřív.“

Já: „Jakože to nemáte vychytaný, takže by bylo zapotřebí to testovat?“

On: „No, otestovaný to je, ale přece jenom, pro jistotu…“

Já: „Nevím, proč bych se měl nechat šmírovat dřív, než to bude nutný. Takže očekávám, že prvního budete od rána na drátě a kdyby to snad nemělo fungovat, tak to dáte vcukuletu do cajku.“

On: „No tak jo.“

Tak jo. Bude to možná drama, toho prvního března. Vzhledem k tomu, že ten náš pokladní systém je vyvinut speciálně pro knihkupce a žádný z knihkupců se nehodlá stát pokusným králíkem a nechat se šmírovat dřív, než to bude nutné, tak není nikdo, kdo by to prubnul před tím magickým datem. Při vší úctě k našim ajťákům… Může to bejt slušnej průser. Ten jejich systém využívá většina knihkupců, tak doufejme, že bude kde si prvního března koupit knihu.

Jak jsme tak u nás v knihkupectví promejšleli firemní směrnice ohledně EET, vymysleli jsme toto. Zaměstnancům bude do pracovní smlouvy vepsán bod, že nevydání účtenky rovná se hrubé porušení pracovní kázně. Poněvadž a protože zaměstnanec odpovídá za škodu vůči zaměstnavateli do výše dvou platů a pokuty za nevydání účtenky můžou být i vyšší, tak musí být jasné, že nevydání účtenky  je horší zločin, než kdyby v pracovní době chlastali. Dále jsme sjednali zaměstnancům pojištění odpovědnosti. To se sice vztahuje na nikoliv úmyslné akty, ale i neúmyslný akt se může stát. Jsme snad zbytečně paranoidní a opatrní, nebo jsou to rozumná opatření?

Přemejšlel jsem o tom, zda budou živnostníci alespoň trochu kolegiální. Když někde bude řádit EET kontrola, bude ji živnostník aspoň trochu zdržovat, aby nemohla škodit jinde? Dá třeba někam na facebook info, že kontrola řádí, aby byli kolegové v okolí informováni? Zavolá kolegům obchodníkům a hospodským v okolí a řekne: „Liška v kurníku, jestli mi rozumíš.“ Budou živnostníci alespoň takto pasivně rezistentní, když už jinak nejsou schopni se tomu státnímu šmíráctví vzepřít nějakou stávkou či demonstrací, která by stála za to? Nebo to bude o koze, která chcípla mě, tak ať chcípne i sousedovi ve vedlejším obchodě? Sám jsem zvědav, zda bude probíhat taková ta pasivní rezistence, kterou jako národ docela umíme či zda to bude jako s tou sousedovou kozou, kterou taky umíme. Dvě tváře národa mají nyní možnost se naplno projevit. Hořím zvědavostí, která vyhraje.

Musím si to sem napsat. Abych si to zapamatoval. A aby to všichni věděli a mohli mi to kdyžtak příští rok připomenout. Až budou příští rok, vlastně každý další rok, dávat výrobci kalendářů kalendáře do novoročního výprodeje, tak ať mě ani nenapadne to nějak promovat newsletterem či jakýmkoliv dalším marketingem na eshopu. Jako jó, vysmrkli jsme všechny ty kalendáře během dvou dnů. Ale balit deset různě velkejch nástěnnejch kalendářů do nějakejch úhlednejch balíčků, z kterejch je pak marže padesát korun, kterou schlamstnou dvě bedny po dvaceti korunách a celá role fólie, a to krát padesát… Se fakt nevyplatí.

Dneska jsem zaznamenal, že v říjnu bude mít v Outůaréně koncert Nick Cave. Bezva, vánoční dárky vyřídíme už v říjnu, meldoval jsem již rodině, že lístek na tuto akci bude dárkem nadmíru hodnotným. Protože, ač jsem na koncertě Nicka Cavea byl už dvakrát, ani jedna z akcí mě zcela neuspokojila, a tak si říkám, do třetice všeho dobrýho. Ne že by za to moje neuspokojení mohl Nick Cave. Poněvadž oba ty koncerty byly skvělý. Ale i tak jsem si je neužil. Jednou to bylo v Pakulu a já jsem se tam v tý luxusní sedačce, kde sedávali komoušský papaláši na svejch sjezdech necejtil komfortně. Podruhý to bylo v Lucerně, a ačkoliv byl ten koncert prej skvělej, tak to nemůžu potvrdit, protože jsem se tam tehdy zfernetoval takovým způsobem, že jsem byl rád, že jsem nehodil kačenu na tu dřevěnou podlahu. Ale jinak to bylo skvělý.

Posledních pět dní jsem strávil tak, že jakmile to bylo možné, mazal jsem do stopy na běžky. A bylo to boží. Takovej ten pocit, jak to každej den jde líp a líp, jak člověk míň padá a míň se ve stopě trápí, zato technika jízdy se stále zlepšuje a rovinka, která si ještě včera žádala tři přestávky na vydýchání, si dnes žádá přestávky jen dvě, a kopec, kterej člověk předevčírem natřikrát zvládal za půl hodiny, dnes vybruslí za deset minut, je k nezaplacení. Fakt, tenhle pocit, kdy člověk vidí, jak se každým dnem zlepšuje, je opojnej.

A proto asi bylo třeba, abych se dnes na sport vysral a šel na čtyři kousky do hospy. Aby mi to zlepšování nepřišlo samozřejmý, protože je mi jasný, že zejtra, po dni bez tréninku, se vrátím zase zpátky na začátek a budu do kopce supět. Aspoň se budu zase moci zlepšovat, protože včera jsem si už myslel, že se zlepšit už nepůjde. Takže nová motivace.

Dneska byl internet plnej vtípků na téma #sorryjako, a byť ty vtípky byly vtipný, tak to, že mimo tu fejsbůkovou bublinu je svět plnej koblihářů, který by pověsili Naďovou za nezdaněný kabelky na kandelábr, zato Bába s jeho nezdaněnými desítkami melounů jim nejen že nevadí a dokonce jim ani není putna, naopak, je stále hoden obdivu, vůbec vtipný není.

Ale jo, díky tomu, že mám tu pauzu v běžkování a naopak jsem otupil jsou mysl těma pívákama, takže můžu vesele kouřit, tak můžu i blogovat. Takže ta pauza je k něčemu dobrá. Můžu zahalen v dýmu blogovat a neomezovat se ve svým vyjádření, protože jsem trochu našrot.

V hospě jsem si vzpomněl na to, jak jsem už dvakrát téměř zhynul a obě ta téměř zhynutí měla téměř stejnej scénář. Poprvé: zhulil jsem se v zimě na koncertu kapely Klokoňo ve Štěpanicích a jako obvykle, když se náhodou zhulím, mám nutkavou potřebu být sám a tak nějak sám se sebou si to svoje zhulení probrat. Tehdy jsem si to svoje zhulení probíral v závěji v Hrabačově a jenom díky tomu, že šel za půl hoďky kolem kámoš Vašek a přemluvil mě, že lépe se to zhulení probírá v chůzi, jsem dost promrzlej z tý závěje vstal a nezmrz. Podruhý to bylo jako přes kopírák na Strážným, kde jsem se asi zhulil míň, protože jsem se ze závěje zvedl sám a zmrzlej na kost se dopotácel do hospody, kde jsem další dvě hodiny rozmrzal u kamen. Poučení: nehulit v zimě. To vám radím, fakt.

Posledních pár dní sjíždím sitkom Jak jsem poznal vaši matku, pěkně díl po díle, na nějakejch pirátskejch stránkách. Myslím, že každá generace má nějakej ten generační sitkom. Já, vzhledem k tomu, že jsem pamětník, jsem takhle generačně zvládnul jak Beverly Hills 90210, tak Přátele, přesto za ten svůj generační sitkom považuju právě Jak jsem poznal vaši matku. Tam se totiž slušně chlastá a kámen s cihlou šuká, oproti tomu je to Béháčko a Přátelé taková dost krotká zábava pro mládež. Pakliže sitkom pro tuhle aktuální generaci je Teorie velkého třesku, tak si myslím,  že  se obloukem vrací zpět do docela krotkých časů. Ne že bych nebyl fanoušek TBBT, je to fakt vtipný, ale ten návrat ke krotkosti devadesátých let je tam podle mě zřetelnej. Tímhle novým shlédnutím HIMYM o to víc oceňuju, jak je tenhle seriál skvělej tím, že vlastně od pilotního dílu ví, kam má směřovat. Ne že by sedmá či osmá řada už trošku nevařila z vody, ale i tak se jednoznačně ví, že příběh skončí ve chvíli, kdy Ted tu svou vysněnou manželku najde a tím to prostě skoro skončí. Ačkoliv si pamatuju, že z toho katarzního posledního dílu jsem byl tehdy, při prvním shlédnutí, šokovanej, dnes oceňuju, že celej seriál vlastně naprosto logicky k tomu katarznímu dílu směřoval a scénáristy naštěstí nenapadlo ten příběh prodlužovat a spekulovat, co by se asi mohlo dít pak.

Máte-li možnost, pusťe si desku Vana Morrisona Irish Heartbeat. Tuhle nahrávku pořídil ten irskej bard v roce 1988 ve spolupráci s kapelou The Chieftains a je to esence toho zádumčivě veselýho irskýho folklóru. Včechny ty housličky a flétničky a jakési cimbály a zvučné hlasy. Pěkně se to ve stopě poslouchá.