Sklípku budiž požehnáno

Inu, vzhledem k tomu, že něco píšu, tak je snad zřejmé, že mám natankováno.

Konkrétně štyry krákory ve Sklípku.

Řekli jsme si s Přémou, že je třeba zajít alespoň jednou do Sklípku, než bude od května zakázaný kouření i v těch nejzkouřenějších putykách. Protože v tom květnu, až budou zakázaný ty cíga, bude ten Sklípek úplně jiná hospoda, než jakou ji těch více než dvacet let pamatujeme. A to ještě pamatujeme málo. Tak kupříkladu můj tatík pamatuje časy, kdy se tahle vyhlášená nálevna nacházela ve vedlejším domě a do lokálu se scházelo po několika schodech pod úroveň vozovky. A vzhledem k těm přírodním zákonům, jak se ty těžší plyny drží při zemi, a cigaretovej kouř je rozhodně těžší plyn než směs vzduchu a smogu, která se tehdy v těch sedmdesátých letech nacházela tam venku, tak příchod do toho lehce podzemního Sklípku se podobal tomu rozhraní mezi mraky a nadmračným sluncem, jak to zmáme z hor, když je zrovna inverze. Přicházející pijan se zkrátka s každým schodem víc a víc ponořoval do cigaretovýho mraku a zcela zřeteně rozeznal, kdy opouští tu směs vzduchu a smogu a kdy vchází do té vrstvy pod inverzí.

My si tohle samozřejmě nepamatujeme, protože dávno předtím, než jsme poprvé vešli do Sklípku, byl tento přemístěn do vedlejšího domu, který je s vozovkou v jedné rovině. I tak jsme ale zcela zřetelně poznali to rozhraní, které začínalo hned za dveřmi. To byl vzduch, vzduch, dveře, mrak. A dnes jsme si řekli, že ještě předtím, než budou ty mraky zakázány, tak by to chtělo to rozhraní ještě jednou zažít. Mno, nebylo to ono. Dnešní ne zas až tak zaplněná hospoda v kombinaci s výkonným odsáváním mraků, které v hospodě v minulých letech zbudovali, způsobily to, že ten inverzní přechod nebyl zas až tak znatelný.

Nicméně, alespoň jsme zavzpomínali. Já jsem si připomněl dvě vzpomínky ze Sklípku. Jednou, když jsem byl na gymplu, chodili jsme se spolužákama hrát do Sklípku desetníkovej mariáš. A já jsem prohrál všechny prachy, a vzhledem k tomu, že jsem v desetníkovým mariáši prohrál dvacku, je zřejmý, že mi tehdy rozhodně nešly karty. Kibicoval nám tam náš tehdejší třídní, kterýmu se zželelo, že jsem prohrál celý kapesný a dal mi bůra. Respektive byla to půjčka na oplátku. Řek mi: „Hele, jestli nepropadneš v pololetí z matiky, tak mi těch pět korun nemusíš vracet.“ Za tři měsíce jsem klepal na dveře jeho kabinetu, převaloval v dlani tu pětikorunu, a když otevřel, tak jsem mu ji vracel. „Počkej, co to, jak to,“ říkal mi. A já, že mu vracím tu půjčku, jak mi ji za jistých podmínek před časem v tom Sklípku poskytnul. „No jo, no jo,“ říkal. „Tak na to už jsem zapomněl, ale jseš formát.“ Byl jsem formát ohledně pamatováka o konverzaci v podroušeném stavu tři měsíce zpět, ale nebyl jsem formát ohledně derivací. Každej je holt formát v něčem jiným.

A pak jsem zavzpomínal na to, jak jsem ve Sklípku seděl s Lukášem, hospoda tak nějak běžně hučela, najednou se rozhučela více, než je obvyklé, dvě partičky se dostaly do jakéhosi sporu, pak chvíli lítaly půllitry a židle a převrhovaly se stoly, členům partiček se tvořily monokly a jednomu se dokonce spustila krev z nosu. A mě fascinoval ten vrchní. Stoupl si k baru, tu bitku nezúčastněně pozoroval, jakmile partičkám došly síly, tak jejich členy zkasíroval, vypakoval z hospody, postavil stoly, narovnal židle, posbíral střepy, vytřel rozlité pivo a za pět minut jakoby se ve Sklípku nic nestalo. Mě fascinoval ten stoicismus vrchního, stejně jako to, že podobné situace zřejmě řeší denně a tudíž má již zažitý postup, jak to všechno vyřešit bez toho, aby k té bitce musel tahat policajty nebo tak něco.

A Přéma zavzpomínal, jak profesor Cupák (žije on vůbec ještě?) při zkoušení z chemie, když si nebyl jist, zda mu má za jeho výkon před tabulí přidělit dvojku nebo trojku, řekl: „Takže doplňující otázka. Kolik stojí pivo ve Sklípku?“ Přéma zadrmolil: „Já nevím, šest osmdesát, nebo snad sedm dvacet?“ Profesor Cupák: „Sedum korun, to je v toleranci, takže za dvě, příště to budeš vědět přesně, jasný?“ „Jasný.“

Když jsme šli domů, tak jsme si řekli, že změníme lokál. Sice to znamená zpáteční cestu přes celý město, narozdíl od tříminutového přesunu od Učíků, ale úspora je zřejmá. U Učíků mají plzeň za čtyři pětky nebo možná i víc.

A kolik že stojí dneska krákora ve Sklípku?

Kdyby Přéma dostal dneska od profesora Cupáka doplňující otázku, tak řekne bez zaváhání: „Osmnáct“ a měl by to za dvě.