Nervozita na našich hokejkách

Poslední dobou ignoruju televizi. Pustím si maximálně hokej nebo biatlon a to mi stačí. Už ani moc nekoukám na Zoom, co si budeme povídat, ony všechny ty dokumenty o zvířátkách jsou dost na jedno brdo. Nicméně, zaznamenal jsem na facebocích, že se kdekdo, víceméně kladně, vyjadřuje k seriálu Český televize Svět pod hlavou, tak jsem si pustil několik úvodních dílů z archivu čété. A zaujalo mě to, ne že ne. Formát sice není původní, navíc hrátky s vracením se v čase můžou přinést i jisté problémy s logikou, ale pokud to člověk vezme jako jistou ilustraci osmdesátek, tak si myslím, že až na jistá klišé, někdy i trochu přehrávaná, je to docela fajn počin. Ten, kdo vybíral lokace a vybral všechny ty zaprášené industriální budovy s oprejskanejma fasádama, to vybral dobře, ty sbírky dobových předmětů po bytech a kancelářích jsou přesné, ale jedno mě irituje. Ti vyleštění veteráni od auťáků přes trolejbusy k náklaďákům, multikárám a motorkám. Já chápu, že majitelé těch aut, co je půjčují filmařům k jejich natáčení, nestojí o to, aby se jim zpátky vrátily vraky, ale trošku poprášit popílkem a prohnat bahnem by ta auta chtělo. Ačkoliv si pamatuju, že za totáče se o svoje auta lidi docela starali, tak zase ne tak, že by mohla ta auta zfleku na výstavku do showroomu. Zato si pamatuju na všechny ty flikované orezlé stopětky a stodvácy, co stály na parkovišti za barákem a jenom jedna z dvaceti se jakž takž leskla. Čili: když představovat život za sociku, tak se vším všudy, i s těmi ošuntělými stokrát převařovanými křápy s neuměle zabarvovanou rzí na blatnících. Předpokládám, že takových polovraků se v Česku ještě vyskytují spousty, takže příště by si je mohli filmaři vypůjčit spíš od prostých lidí z Vysočiny, kteří ještě ta auta do mrtě dojíždějí, než od veteránistů, kteří je více leští, než s nimi jezdí.

Včera jsem byl na hokeji a bylo to drámo. Začali jsme dobře a v první třetině jsme Kolín docela přehrávali. Druhá třetina přinesla, když použiju otřepané klišé, „nervozitu na naše hokejky“ a Kolín to obrátil. Ve třetí třetině, díky tomu, že Kolín prasil a nechal si nadělit víc než dvouminutový oslabení pět na tři, jsme vývoj zápasu otočili a slavně vyhráli 6:3. Přes 1600 diváků na stadiónu dalo vzpomenout na slavné časy v první lize (i když tehdy byly návštěvy ještě o pár stovek diváků lepší), a tak byla atmosféra ucházející a většina diváků se radovala z postupu.

Přéma, kterýho jsem tam potkal, říkal: „Člověče, já jsem z toho zápasu snad až dojatej.“ A já na to: „Vždyť ještě nic nevyhráli, teprve postoupili do druhýho kola.“ Dneska, když jsem nad tím přemejšlel, tak jsem si říkal, že přesně tohle je praktická ukázka toho mýho cynismu, skepticismu, možná místy negativismu. Taky bych se chtěl umět spontánně radovat i z malých vítězství, sakra!

Takže, abych nakonec projevil drobnou radost. V Bille mají teďka i královédvorskýho Tambora jedenáctku. Koupil jsem si tři tyhle lahváče po jedenácti korunách a říkám si: „Sakra, to je dobrej poměr cena/výkon“. Je to dobrý pivo, a za ty peníze ještě lepší.