Blair Witch – jeden den v horroru

Kvílivý zvuk. Jako kdyby za okny čekala smečka vlkodlaků, jako by na dveře škrábala nějaká ještě hroznější nestvůra, než Freddy z Elm Street. Moje snění o místě beze zla, o louce, nad kterou se neválí zlověstně bouřkové mraky, o pokoji, zalitým slunečním světlem, bere za své. Probouzím se do tmy, v posteli pod oknem se staženými roletami, všeobjímající temno barví předměty v té místnosti do šedočerna, kvílivý zvuk neustává. Jdu vypnout kvílení, které vyluzuje vynález vskutku ďábelský, budík. Plížím se tmou ke dveřím, chci najít vypínač, který by propuštěním elektrického toku do žárovky v komíhajícím se lustru, prořízl tu nesnesitelnou temnotu. „Uííí.“ Moje ruka, natahující se k vypínači, zkoprněla. Za těmi dveřmi musí někdo být! Jasně jsem slyšel zlověstné zavrzání parket. Snažím se nedýchat, poslouchám, zda se nebude vrzání opakovat. „Uííí.“ Freddy! Ustupuji pomalu zpět k posteli. Podlaha opět zavrzala. Zavrzala zrovna v ten moment, kdy jsem šlápnul na tu parketu, která byla mezi ostatními parketami v té prošlapané podlaze poněkud uvolněná…

…Nastupujeme na loď. Plavidlo nebudí příliš důvěry, jeho fousatý kapitán s podivnými odlesky v očích ještě tím méně. Startující motory otřásly celou lodí, ta se zhoupla ve vlnách a s lomozem se vydala na plavbu po řece Fulda. Na palubě vane ranní vítr, je studený a vytváří tím svým ledovým objetím kontrast ke slunci, které se klube k životu nad tmavě zelenými kopci, pokrytými hlubokými lesy. Představuji si, že bych mezi těmi listnatými velikány zabloudil. Z té představy jde na mně chlad. A vítr fouká…

Lodní motory ženou kocábku proti černočerným vratům. Plavidlo zpomaluje jen lehce. Řítíme se proti té mase železa, za neskutečného žáru ukutého a tak studeně nyní působícího. Někteří cestující jen těžko potlačují jekot, takový strach ty bytelné ocelové pláty vzbuzují. Vzadu za lodí se s rachotem zavírá další ocelová brána. Jsme uvězěni! Čerpadla vyluzují hukot, takový druh zvuku, který prochází celým tělem a rozechvívá bránici. Loď klesá do hlubin. Vedle lodi roste betonové koryto, které nás z obou stran svírá, z řas a chaluh, na beton přilepených, odkapávají kapky a sluneční světlo už více k lodi nedosáhne. Tam dole, na dně zdymadla, se houpe plavidlo na zelené vodě, bezmocné, vydané železnému chřtánu na pospas…

Prastaré domy v Hann. Münde už zažily mnoho utrpení. Středověký felčar Dr. Eisenbart, který proslul tím, že vykonával chirurgické zákroky přímo na náměstí, krev stříkala na zvědavý dav, uřezané končetiny končily na kamenné dlažbě, pokryté středověkou špínou, bakterie moru jásaly nad těmi obrazy zkázy, je zdejším nejvýznamnějším rodákem…

Diskotéka Musik Theater v Kasselu. Uvnitř lidé, kteří se pomalu transformují v zombie. Jak uhle černé vlasy, okolo očí temné černé linky, jejich rty úpí pod nánosem rtěnek tmavých odstínů. Scházejí se v Dark Zone, kde duní temná muzika, své kožené kabáty neodkládají ani v tom úmorném vedru. Ve vzduchu rozptýlený aerosol z potících se těl dělá vzduch uvnitř hutným, nedýchatelným, odér dráždí oči a střeva…

Skupina tím ovzduším přiotrávených a alkoholem zničených lidí právě vyšla z toho pekla, kolíbá se před tou budovou, která by snad vskutku mohla být příbytkem samotného ďábla. Thomas pod dojmem té atmosféry povídá: „Na, Leute, kommt mit, hier in der Nähe ist ein Wald, wo die Hexe von Blair Witch Project wohnt.“ Ostatní se otřásli a radši zmizeli v dutinách obludně velkého taxíku neurčitě tmavé barvy. Thomas povídá: „Die alle Blöde, die wollen kein Abenteuer erleben!“

Ležím opět ve svém temném pokoji, škvírami v roletách prosvítají do místnosti proužky mrtvolného měsíčního světla. Já jsem si své dobrodružství dnes už prožil. Žádnou čarodějnici dnes už k pocitu prožitého dramatu nepotřebuji. Vstávám, abych si šel dát na balkón cigaretu. Uvolněná parketa opět vrže. Dobrodružství nekončí. Uléhám opět zpět. V tu chvíli slyšitelné lupnutí, jakoby si Hexe za dveřmi právě luskla prsty. Moje tělo je znehybněné. V páteři jakoby se mi vylíhl ocelový prut. Už mě má. Neuteču.

„Doprdele, zas mě chytnul hexenšus,“ říká hlas, který tak dobře znám. Je totiž můj…