Takže Vánoce a Silvestr a pár dní volna v čudu. A ačkoliv já jinak pracuju rád a do úmoru, tak se mi zkraje ledna do knihkupectví vůbec nechtělo. Samé papírování, uzávěrky a vánoční davy zákazníků taky v čudu. A k tomu mám svátek a Vánoce a Silvestr a narozeniny naštosované do čtrnácti dnů, takže s vyhlídkou, že celej rok nebude co slavit. Tedy pakliže se Dynamo nezmátoří a něco nepředvede, jejich titul bych tedy oslavil.

I když… Posledních několik let Silvestra neslavím klasicky, tedy tak, že bych se zlil do bezvědomí, naopak, zavedl jsem si Silvestra jako den vysloveně pro sebe. Tak jsem vstal, skočil na chvilku do práce zaplatit všechny ty faktury, koupil si pár piv, usadil se do křesla a vrhl se na knihy, které jsem dostal k Vánocům a narozeninám. Venkovní rachot jsem nijak neobohatil, zato ten vnitřní, bytový, s vědomím, že 31. prosince se s rachotem tak nějak počítá a sousedé ho přežijí, ten ano. Měl jsem k rachotu skvělou příležitost. Otevřel jsem totiž knihu Depeche Mode Monument a abych k tomu čtení měl i patřičnou kulisu, tak jsem si rachotil všemi alby, které vlastním. Music For The Masses, 101, Violator, Songs Of Faith And Devotion, Ultra, Playing The Angel. Pěkně popořadě jsem si rachotil a k tomu pročítal tu obsáhlou knihu, která není ani tak životopisem kapely, jako spíš encyklopedií alb a všelijakých sběratelských archiválií. Ani jsem netušil, kolik existuje raritních singlů a dalších věcí. Vzhledem k tomu, že knihu dali dohromady němečtí autoři, tak se z ní člověk dozví, že v Německu byla a je kapela ještě populárnější než doma v Anglii (o mnoho více singlových no. 1) a vzhledem k tomu, že jeden z autorů je bývalý „dederon“, tak je vložena kapitola o tom, jak žili východoněmečtí depešáci za oponou. Prožil jsem při té kapitole takové trochu dejá-vu. Když tam autor popisoval, jak si depešáci z východu vyráběli všelijaké ty placky a spony a černé hadry, tak jsem si vzpomněl, kterak jsem si sám osobně někdy v roce 1988 vylepšoval koženkovou bundu po tatínkovi všelijakými vruty a cvočky, přičemž nejlepší byly takové ty svorky, které v autobusech Karosa držely koženku na sedačkách. Tehdy jsem hodně jezdil busem… A za mnou zůstávaly povlávající koženkové povlaky na sedadlech, zatímco v kapse mi cinkaly ty svorky, které se pak přicvakly na lem bundy a vypadalo to kůl. Taky jsem si vzpomněl, jak kámošovi Leošovi přivezl tatík kamioňák z cest kazetu MFTM a tahle jeho kazeta byla zdrojem všech vrchlabských kopií. A taky, jak jsem za stovku (a to tedy byly tehdy pořádný prachy) koupil od dalšího kámoše kazetu basfku s Black Celebration na jedné straně a s petšopákama na druhé. Petšopáci pak museli nedobrovolně uvolnit místo sto dvacáté páté kopii Music For The Masses z Leošovy originálky. Prostě Depeš, vole!

Při té příležitosti jsem si oprášil své osobní depešácké žebříčky:

Nejlepší album:

1) Violator – 1990 (zvukově bohatý vstup do devadesátek s několika skvělými hity)
2) Music For The Masses – 1987 (po předchozích deskách s pořád ještě jednoprstým primitivním zvukem první deska, kterou je třeba brát vážně, navíc se skvělým songem Never Let Me Down Again)
3) 101 – 1989 (živý nářez se spoustou hitů)

Nejlepší song:

1) Never Let Me Down Again (prostě to šlape)
2) Enjoy The Silence (na tu jsem se nejvíc natancoval na diskoškách na Střelnici)
3) Somebody (já vím, já vím, jednoduchý doják, ale díky němu jsem zasunul)

A pak tedy narozeniny a zase kniha, Encyklopedie Jamese Bonda. Vyčerpávající, se skvělými fotkami, bohužel dost zprzněné nakladatelstvím Mladá fronta. Neskutečné množství překlepů, gramatických chyb, místy dost krkolomný překlad, ale hlavně mnoho zprzněných jmen. Z Lazenbyho udělali Lazebnyho a tak podobně. U knihy za sedm stovek opravdu napováženou. Při té příležitosti jsem si ale aspoň prosvištěl své osobní bondovské žebříčky:

Nejlepší Bond:

1) Roger Moore (v jeho době byly bondovky prostě naprosto bláznivá bžunda)
2) Sean Connery (nejelegantnější a první)
3) Pierce Brosnan (za demolici Petrohradu)

Nejlepší Bondgirl:

1) Eva Green – Casino Royale (nádherná a osudová)
2) Carole Bouquet – Jen pro tvé oči (oduševnělá a tajemná)
3) Barbara Bach – Špion, který mě miloval (chladná a blonďatá)

Nejlepší Bondovka:

1) Zlaté oko (za demolici Petrohradu)
2) Muž se zlatou zbraní (Moore a Lee, skvělí protivníci)
3) Skyfall (skvělá podívaná, byť tedy s tím Craigem, kterej vypadá jak rusák)

Nejlepší Bondsong:

1) Adele – Skyfall (gradující a naléhavý a ačkoliv relativně nový, tak vskutku klasicky znějící)
2) Paul Mc Cartney – Žít a nechat zemřít (pěkný mix téměř romanticky znějící mezihry a úderného refrénu)
3) Tina Turner – Zlaté oko (pěkně odpodlahy)

No, a takhle se já na přelomu roku bavím. Oprašuju si žebříčky.

Uf, uf. Gatě rozepnutý, břuch vyklenutý ještě více než obvykle. Tohle vánoční obžerství… Vánoční večeře, všude okolo tácky se všemožnými pochutinami, den poté rodinný oběd s ještě více tácky s cukrovím všude okolo, a já si říkám, sakra, to, že jsem v poslední době žral především saláty, je nyní úplně zdevalvováno. A to na mě ještě v lednici čekají všechna ta skvělá unikátní pivka, která přinesl Ježíšek, protože Ježíšek ví, co mám rád. A někde tam vzadu se ozývá to mé svědomíčko, svědomí, které oprávněně upozorňuje na ten můj nedostatek disciplíny.

Na druhou stranu, asi to se mnou nebude tak špatný, protože při vší úctě k té rodinné pospolitosti, k tomu, jak opět po roce radostí zářila očka mých synovců, tak největším zážitkem Vánoc pro mě byla půlnoční bohoslužba v evangelickém kostelíku na Strážném. Už když tam člověk přijel a viděl rozzářený kostel, jehož záři ještě umocnil úplněk, měsíc nad kostelní věží vypadal jak velká lampa, a ano, při troše představivosti jako kometa nad Betlémem. V kostele bylo lidí tak akorát, ani mnoho, ani málo, atmosféra skoro rodinná a byť se někam ztratily pro účel této bohoslužby vyrobené speciální zpěvníky, což způsobilo nedostatek slov při zpěvu některých písní, tak přesto jsem si z plna hrdla zapěl, protože Tichá noc a Narodil se Kristus Pán z nespeciálního evangelického zpěvníku nezmizely. Snad jsem to ostatním pěvcům tolik nekazil, když jinak zpívám pouze v koupelně a v autě. Kázání faráře Petra bylo citlivé i přiměřeně vtipné a zvolené téma, totiž postava Ježíšova otčíma Josefa, dobře vybrané. Byl to charakterní pán, a slova o charakterním pánovi, když se v tom našem současném zpravodajství hovoří zejména o pánech kvalit všelijakých, ale charakterem zrovna neoplývajících, to současné zpravodajství alespoň trochu vyvážila.

Dnes pak dvě drobné události, které mi stojí za zaznamenání, byť to mohou být banality.

Rozhodl jsem se, že na rodinný oběd přes kopec do Berlína půjdu pěšky, při vědomí, že švára má jistě ve sklepě skvěle vychlazené plzínky, a v tom případě by bylo auto zbytečnou přítěží. No, a nahoře na kopci, jak je podél lesa taková ta louka, po které se obvykle chodí, poněvadž jak je na sluníčku, tak to tam bývá méně rozbahněné než na cestě přes les, byla přepažena plůtkem, na kterém byly cedulky, že louka jest soukromým majetkem a průchod přes ni je zapovězen. Já, jako soukromého majetku ctitel, jsem plůtek nepřekračoval, tedy šel jsem cestou lesní, několikrát na cestě pokryté vlhkým zahnívajícím listím zavrávoral, polobotky si zabahnil a přes tu mou úctu k soukromému majetku jsem se sám pro sebe ptal, co majitele louky přimělo k tomu, aby tam ten plůtek postavil a cedulky namaloval. Kdyby mu tam rajtovali nějací tydýti na motorkách, to bych snad pochopil, ale jak může majitele rozčílit to, že mu tam chodí lidé, při tom vyšlapou cestičku sotva půlmetrovou a trávy asi moc neubude, když se vyšlapaná cesta tak jako tak vine pod větvemi stromů z kraje lesa, kde se asi ani moc sekat nedá. Přijde mi to jako naprosto zbytečnej šprajc, představuju si majitele louky, jak si říká: „Tak jsem jim to nandal, ať si chodí přes les a boty si zablátí a třeba i párkrát ústy zem poryjí.“ Majitel louky má jistě spoustu kvalit, ale empatie a velkorysost mezi nimi asi nebudou.

Druhá drobná událost.

Synovci dostali od Ježíška XBOX Kinect od Microsoftu, hrací konzoli, hrozně se z ní radovali a já jsem myslel, že než tam k obědu tou cestou necestou dojdu, tak už budou pařit hlava nehlava. Ale ne. To zařízení mluví řečmi všelijakými, česky ale nikoliv a jim se ani s pomocí rodičů nepodařilo ten bazmek za půl dne zprovoznit. I já jsem se s tím trápil snad půl hodiny (přitom si připomněl, že to s tou mou němčinou, kterou jsem kdysi mluvil docela obstojně, není až tak růžové) a až po tom, co jsem se nějak dovtípil, že v nastavení je třeba přenastavit jakési PAL 50 na PAL 60, se podařilo bazmek rozchodit. Jasně, čeština není žádný světový jazyk, ale člověk by předpokládal, že zařízení, které je určeno převážně pro děti, se zapne a funguje. A pakliže nefunguje, tak si i dítko prvního stupně základní školy někde přečte, v čem je pes zakopán. Nepřečte, pokud se už od mateřinky neučí anglicky nebo německy nebo francouzsky nebo čínsky. Jinak je to ovšem skvělej bazmek, to se musí nechat. Ovládání her pohybem těla považuju za technickej zázrak. A když člověk na místě běží čtyřstovku přes překážky, tak je pak docela slušně vyflusán, když není trénován, jako že já jsem rozhodně netrénován. Flus flus.

Uvažuju, že po tom výkonu, který snad přece jenom ty důsledky toho obžerství trochu zmírnil, budu moci svědomíčko, svědomí přemluvit k trošce toho nedostatku disciplíny. V lednici na mě čekají: Hendrych 16, pivo Striped Horse z Jižní Afriky, Starobrno Reserva 2015, Železnohorský vánoční speciál a plzínka ve speciální litrové lahvi i s bonusovým půllitrem.

Bylo to dávno, dávněji, než bych byl chtěl.

Malý chlapec, ještě menší dívka, jeho sestra a jejich babička kráčejí o Štědrém večeru městem. Sníh šustí pod nohami, vločky se snášejí k zemi a pouliční lampy poblikávají. V parku vládne důstojné ticho a přes cestu přeběhla veverka. Chlapec s dívkou jsou poněkud nervózní. Na jednu stranu jsou rádi, že padá sníh, že viděli veverku a že si s babičkou cestou prozpěvují koledy, ale na druhou stranu jsou nedočkaví. Přijde domů Ježíšek? Z loňska si pamatují to nekonečné čekání. Tatínek míval, a to o štědrovečerní večeři ještě více než obvykle, ve zvyku jíst tak pomalu, že pomaleji to už snad ani nešlo. Pamatovali si, jak vloni tatínek do nekonečna labužnicky olizoval každou kůstku z kapra a jak každé to oliznutí kůstky trvalo snad hodinu a že maminka pro změnu trvala na tom, že než zazvoní zvonec a otevřou se dveře do obýváku, kde stál stromeček a pod ním ležely dárky, musí být umyté nádobí od večeře a ze stolu smeteny všechny drobky.

A babička? „Tak, děti, obejdeme si ještě jednou celý dům, ať se pořádně vyvětráme.“ Holčička se už hnala ke vchodu a trochu vzpurně si dupla, a když babička nadále trvala na tom, že celý ten činžovní dům a další čtyři činžovní domy okolo, které lemovaly malý dvorek, ještě jednou obejdeme, tak začala tiše natahovat. Ale co jí zbývalo, klíče od vchodu neměla, a tak musela, provokativně loudavě, našlapovat čerstvým sněhem deset metrů za babičkou s chlapcem.

Když jsme obešli dům, který lemoval dvorek zleva a dostali se na dohled oknům od našeho bytu, tak dostal chlapeček strach. Většina oken zářila světlem, ale okno toho našeho obýváku, kde by měl být ten stromek a pod ním ty dárky, bylo temné.

„Babí, babí, a jak Ježíšek tlefí do toho našeho okna, když je tam taková tma?“

„Neboj, Danečku, on trefí.“

Pak se najednou za oknem rozsvítilo. A chlapečka by se krve nedořezal. Napříč oknem byla zřetelně vidět dlouhá čára, takový stín, který podle malého chlapce vypadal nejpravděpodobněji jako velká prasklina, jako když nedávno trefil okno sousedů v prvním patře kopačákem a tatínek pak musel zaplatit sousedům zasklení toho prasklého okna.

„Babí, babí, on netlefil. Nalazil do okna a lozbil ho,“ zahalekal s obavami chlapec a rozběhl se přes celý dvůr směrem pod to okno, myslel si, že dole, ve sněhu, najde polámeného Ježíška, se zlomenou rukou nebo aspoň s prstem pořezaným od skla, ale nenašel tam nic. Ani stopu.

„Neboj, Danečku, Ježíšek proletí každým oknem a každou zdí a nic se mu nemůže stát. Je nesmrtelný a nezranitelný,“ uklidňovala ho babička a upustila od záměru obejít ještě další činžák, který lemoval dvorek zprava. Přece jenom, je-li zneklidněno jedno dítě, tak se to dá ještě zvládnout, ale když jsou neklidné obě dvě, tak je lépe procházku ukončit.

V kuchyni už bylo vše připraveno, šunkové rolky na stole, usmažené řízky z kapra již odpočívající v kastrole s pokličkou aby nevychladly a bramborový salát v lednici, aby nezteplal. Tatínek tak jako vloni labužnicky olizoval kapří kůstky. Jen se mu trochu hůře držely, protože měl palec ofačovaný fáčem. A celá ta večeře trvala déle, jak mu to olizování trvalo. O to déle, jak tatínek musel všem vylíčit, jak se řízl při porcování kapra na ty řízky. A nádobí musel umýt chlapeček s holčičkou, protože tatínek si nemohl ten prst máčet a maminka mu musela přes prst ovázat nový fáč.

A pak zazvonil zvoneček, otevřely se dveře do obýváku a to, co zvenčí vypadalo jako prasklina, byl ve skutečnosti stín. Stín, který vrhaly fungl nové běžky, Artisky Crystalky, které se pod stromeček nevešly, a tak je Ježíšek opřel napříč oknem, přesně tak, až to, na mou věru, zvenčí, z pohledu vzhůru do čtvrtého patra, vypadalo jako prasklina, kterou nemohl způsobit nikdo jiný, než Ježíšek, který do toho temného okna narazil.

Chlapec s dívkou pak, jak rok předtím a dva roky předtím a několik let předtím, otevřeli okno a kříčeli do dvora: „Děkujeme, Ježíšku!“. A chlapec křičel i: „Ještěže jsi nesmltelný a nezlanitelný.“

Bylo to dávno, dávněji, než bych byl chtěl. Bohužel už vím, že Ježíšek není nesmrtelný ani nezranitelný, že se může klidně i říznout do prstu při porcování kapra.

Tatínkovi bylo letos sedmdesát. Přál bych si, aby, když už není zjevně nezranitelný, byl alespoň nesmrtelný.

Vánoční povídka s pointou

Ocením, když někde v kavárně či restauraci mají veřejné noviny a časáky. Jinak bych už zapomněl, že tato média ještě existují. Zrovna včera jsem v Partyzánovi narazil na časopis Ego, zřejmě jde o přílohu nějakých novin. Obálka lákala na vánoční povídky renomovaných autorů, jak si tak vzpomínám, tak povídku do časáku zaslali kupříkladu můj oblíbenec Jaromír Rudiš, Iva Pekárková, Petra Soukupová, Miloš Čermák a několik dalších, které takto po paměti z paměti nevysypu.

Začetl jsem se. A byl jsem překvapen. Nikoliv kvalitou těch povídek. Spíše tím, že mi nelíbila ani jedna. Pravda, většinou jsem je spíš jen tak přejel očima, mám zlozvyk, že když mě text nechytne na začátku, tak nemám moc chuti ho číst důkladně. I tak jsem ty povídky, byť nedůkladně, všechny přečetl a byl jsem smutný.

Smutný z toho, že tři z nich byly o osamění. V jedné nějaký polobezdomovec chytal vedle své boudy ryby. V další dva herci měli z celých Vánoc tu jedinou radost, že jim přinesli z vedlejší hospody jídlo v ešusu. V povídce mého oblíbence Rudiše sice nedleli hosté restaurace v osamění, ale zato vzpomínali na zemřelého kumpána, kterého k smrti usouložila jeho náruživá žena. Smutné. V Čermákově povídce dostal hrdina pod stromeček vytoužené pero, ale nikdo se nehlásil k tomu, že by ho pod stromeček uložil, takže jediným vysvětlením byl Ježíšek. Chabá pointa. Ostatní povídky ve mně nezanechaly ani ten minimální zápis v paměti, abych si po dnu vzpomněl, o čem vlastně byly. A úplně všechny mi přišly odfláklé. Bez překvapení, bez pointy. To bych snad ještě přežil (i když si myslím, že zrovna žánr povídky, ten text na jednu či dvě stránky, by zrovna to překvapení a hlavně pointu obsahovat měl, akceptuju, že v románu ke katarzi dojít nemusí, ale od povídky, kde není na nic světoborného prostor, nečekám vlastně nic jiného). Ale že všechny ty texty byly vlastně smutné, to mi zrovna k tomu, že mělo jít o vánoční povídky, vůbec nesedlo. Však kde jinde byl mělo být psáno o naději či lásce, než v povídce, která má být vánoční?

To by bylo o smutném čtení.

Pak jsem přišel domů a pustil si Lásku nebeskou, kde všech těch asi deset minipovídek o Vánocích a lásce poslepovaných do toho skvělýho filmu, bylo o třídu lepších, než ty výtvory našich literárních hvězd v Egu.

Pro mě je vánoční sledování Lásky nebeské už takovou tradicí. Už minimálně pět let si vždycky kolem Vánoc ten film pustím (a občas i na jaře, v létě či na podzim, ale to nahodile, kdežto o Vánocích programově). Vysledoval jsem, že každé to vánoční shlédutí docela slušně ilustruje moje aktuální rozpoložení. Pakliže sahám pro kapesník, abych si otřel slzy samy od sebe vytryskující více než pětkrát, tak je to se mnou špatný. Letos jsem slzel čtyřikrát. Poprvé, když hrála píseň Bye Bye Baby od Bay City Rollers na pohřbu ženy Liama Neesona. Podruhé, když trubači spustili All You Need Is Love na svatbě Keiry Knightley. Potřetí, když se ukáže, že Keiru miluje kámoš jejího muže, který po její návštěvě za zvuku songu Here With Me od Dido prchá z bytu a naráží do lidí, počtvrté když Colin Firth žádá Aurelii o ruku. Takže letos dobrý. Zpívající Joni Mitchell a poplakávající Emma Thompson mě tentokrát nerozněžnily. Dokonce ani písnička All I Want For Christmas Is You od Mariah Carey v podání skvělé Olivie Olson. Takže jsem zjevně vyrovnanější než vloni. A stejně jako vloni jsem se znovu ujistil, že láska je všude a že příští rok už o ni opravdu budu usilovně usilovat.

V knihkupectví nátřesk. Tak snad všichni ti, co najdou ty mraky knih pod stromečky, nebudou z četby stejně frustrovaní jako já z těch vánočních povídek. Překvapuje mě, že ačkoliv už na eshopu prezentujeme, že negarantujeme dodání do Vánoc, tak každý druhý zákazník píše do vzkazu, že chce knihy do Vánoc. No, riskli jsme to. Balíčky jsme poslali a s vírou v poštu očekáváme věci příští. Pakliže se po Vánocích všechny ty balíčky vrátí, tak usoudíme, že víra v poštu je poněkud špatným náboženstvím. Mnozí zákazníci obchodu už vykazují známky stresu. Kolikrát si říkám, zda můj až extaticky pozitivní přístup s tím vším zdravením a děkováním a někdy i vtipkováním a občasnou vlezlostí, namísto toho, aby přispěl ku stresu zákazníků odbourání, přispívá k ještě větší frustraci. Ale nenechám toho. Ten můj exaltovanej optimismus si udržím až do Štědrého dne, a pak padnu.

Je to zvláštní, člověk by asi nejšťastněji z celého roku měl působit při štědrovečerní večeři, zvlášť já, který v posledních letech trávívám tu večeři u ségry a šváry a synovců a nálada je vždy skvělá. Ale na mě to prostě dopadá. V tu chvíli mě přepadá únava z toho předchozího exaltovaného optimismu a nastoupí melancholická nálada. Právě ta pohoda mi asi připomene, že jsem se zase za celej rok nikam moc neposunul. Ačkoliv jsem rok předtím sedmkrát slzel u Lásky nebeské, nabil se tím poselstvím, že láska je všude, že je skvělé o ni usilovat, tak po roce musím zkonstatovat, že jsem o ni neusiloval ani usilovně, ani neusilovně. A jsem tady, u toho stolu, s lidmi, které mám rád, a přitom tak sám. 

Chtěl jsem napsat vánoční povídku, ve které není osamění, ve které je naděje a láska. Úplně jinou, než ty naše literární hvězdy v Egu.

A skončil jsem takhle.

Ale narozdíl od těch smutných povídek těch našich literárních hvězd, má ta moje alespoň pointu.

Ano, popadesáté jsem si řekl, že ten svůj deníček oživím. Za nějakej čas, možná už zejtra, ho popadesáté první umrtvím.

Fakt je ten, že jsem si zase popadesáté připomenul, že ačkoliv svoji práci knihkupce fakt žeru, tak ta práce je rutinní, nepříliš tvůrčí a někdy i otravná. Ne že bych denně nenapsal nějaké ty maily a občas nějaké ty newslettery, ale ono to je fakt všechno na jedno kopyto. Takže se na jednu stranu cítím úplně přepsanej, na druhou stranu zoufale nedopsanej, když si uvědomím, že psaní byla vždycky moje vášeň. Když jsem před mnoha léty psal ten můj slavnej blogovej deníček, tak jsem se vláčel s noťasem kamkoliv kdekoliv a datloval jsem co to šlo. Samozřejmě, x krát jsem toho nechal, protože jsem měl pocit, že se to psaní stalo rutinním. Takže oproti stejně rutinní práci nakonec nic moc tvůrčího. Možná jsem místy měl příliš vysoké ambice a chtěl jsem, aby cokoliv, co napíšu, mělo příběh jak od Hemingwaye a pointu pokaždé tak vychytanou a překvapivou, že pakliže příběh či pointa nepřicházely, tak jsem byl sám na sebe nasranej. Neoprávněně, řekl bych nyní, oni asi ani ti největší grafomani nemají pokaždé svůj den.

V dobách, kdy jsem ten blog psal jako deníček, protože jsem byl přesvědčenej, že každej den se může stát něco zajímavýho, mi to šlo asi nejlíp. Pravda, byla to jedna banalita na druhou, ale nakonec: i ty banality můžou být nakonec zajímavé. A hlavě, jak jsem si dnes připomněl, mělo to něco do sebe, si večer sednout a sesumírovat ten svůj den. Míval jsem tehdy pocit, že můj banální život má díky tomu nějakej řád.

Takže dnes klasickej deníčkovej zápis a pakliže potřeba řádu v banálním životě mi zůstane, tak budu další banální deníčkové zápisy přidávat.

Dneska je Zlatá neděle a já už cítím vyčerpání. Jak napsal nedávno do Lidových novin Martin C. Putna: „Knihkupci si myslí, ba snad nejhoroucněji ze všech věří, že (Ježíš) přišel proto, aby je každoročně spasil.“ Má pravdu. Opravdu, v průběhu roku se to tak nějak plácá, dřívější vedlejší vrcholy knihkupeckého roku, jako třeba poprázdninový prodej učebnic, jsou nyní jen takovými neznatelnými kopečky. Zato před Vánoci to je dvouměsíční masakr. Dneska jsem si říkal, že pakliže podle totálně narvanýho krámu, soudí zákazníci, kteří si přijdou koupit knihu právě jednou za rok před Vánoci, že my knihkupci musíme být hrozní vataři, tak jsou opravdu daleko od pravdy. Nicméně ten současný nápor, kdy už tři neděle hákujeme včetně sobot a nedělí do pozdního večera, je rok od roku únavnější. A to nám zbývají ještě tři dny, které jako obvykle budou zřejmě ještě únavnější, než předchozích čtrnáct dní. Ovšem, když tak nad tím přemýšlím, ještě větší vopruz nastane po svátcích, kdy přijde absťák. Člověk si už navykl, že je od rána do večera v ajfru a najednou přijde klasická nuda v Brně. Dvakrát za hodinu přejde přes práh obchodu zákazník, a to především většinou proto, aby si vyměnil knihu, co dostal pod stromeček, za nějakou jinou. Za necelý den se lážo plážo podaří zpracovat všechny ty papíry a faktury, které se v předchozích dnech házely do šuplíku a pak přijde ten pravý absťák. Moc se na něj netěším.

Shrnu taky několik posledních novinek z maloměsta. Zrekonstruovali nám Botta Caffé, kavárnu s vynikajícím jídlem. Prostředí moc pěkné. Ale mě to zase tak nenadchlo. Dříve šel člověk okolo, mrknul krz tu ohromnou výlohu, viděl, kde je místo a vlezl tam či nevlezl. Pokud vlezl, tak aspoň věděl, že i když se kavárna zdá být plnou, tak na baru se obvykle nějaké to volné místo najde. Teď vidí, že je plno furt a vzhledem k tomu, že z asi deseti míst na baru tam zbyla dvě místa, tak dovnitř ani nejde. Interiér je opravdu krásný, ale pro mě ztratilo to místo své kouzlo. Už tam moc nechodím. U náměstí je vystaven betlém s obřími dřevěnými a roztomile vtipnými sochami od pana Tryzny, který ale není betlémem, protože místo Ježíška jsou v kolébce Jeníček s Mařenkou. Je to ale i tak krásné dílo. Fascinuje mě, když někdo vytvoří něco tak obdivuhodného, a ne na zakázku, ale z čiré radosti z práce. Měl jsem dojem, že našemu městu něco takového chybí, a tak jsem rád, že to tu je. Škoda jen, že na tom místě nebude ta dřevěná nádhera umístěna trvale. A, samozřejmě, konečně je dostavěn most přes Labe, však jsme se tu s tou stavbou v posledních měsících něco natrápili. Občas tu byl dopravní kolaps, jak někde v Praze a na to tu nějak nejsme zvyklí. A jinak… No, jinak tu máme stejně úhledné maloměsto se zánovním Kauflandem, vedle kterého se, zdá se, staví nějaké další obchody. Tak snad všichni ti, co tam nyní parkují a nakupují, zavítají také někdy do toho úhledného centra města. Měl jsem obavy, že ten obchoďák to centrum města už úplně domrtví, ale nezdá se tak. Respektive: hlavní obětí toho nového Kaufu je asi Billa na náměstí, v jejímž podzemním parkovišti bývalo narváno a nyní se tam tísní obvykle tak čtyři auta. A to, asi zřejmě pod vlivem toho nového obchoďáku, znovu zavedli u Billy parkování na hodinu zdarma. Buďto to zatím nikdo neví, anebo opravdu došlo k masivnímu přesunu zákazníků. Pro mě dobře. Já, nepřítel davů, nyní nakupuju výhradně v Bille a užívám si nakupování téměř soukromého. Tak uvidíme, jak to skončí. Buď to nakonec Billa zabalí, protože předpokládám, že já a asi dalších pět lidí, kteří se po obchodě obvykle pohybují, ji neuživí, nebo budou přibývat další fanoušci nákupů bez davů a z Bily se stane další obchod s davy.

Sedím v Partyzánoj a taktéž si takhle v neděli odpoledne užívám pivo a cígo bez davů. Ale jinak se tady docela vzmohli. Pivko dobrý, jídlo taky fajn, jen se obávám, co až zakážou v těch hospodách to kouření. Já to říkám otevřeně. Pakliže se nebude v hospodách hulit, tak tam asi nebudu chodit. Lahváče i s cígem si můžu dát doma, a abych chodil každou chvíli někam před hospodu na mráz a mezitím mi zteplalo pivo, na to se asi vyprdnu. Hospody asi čekají těžké časy, budiž jim přáno, aby je tak nějak přežily.

Říkám si, co mě ponouklo, zase popadesátý začít s tím psaním deníčku. Asi to, že jsem se včera, po té rutinní a vyčerpávající práci ještě donutil napsat novinku na náš firemní blog a docela mě ta hodina tvůrčího psaní bavila. Tahle hodina tvůrčího psaní mě taky bavila. Tak mě to třeba zase začne bavit a zápisky do deníčku budou přibývat. Řekl jsem si: „Přece si najdeš čas na svůj deníček“.  Tak jestli chcete, tak to čtěte.

A tady je ten můj včerejší blog pro blog.knihkupec.com:

Je třeba se jak pochválit, tak si i posypat hlavu popelem. Obě alternativy hodnocení našeho snažení sice už činí naši zákazníci při hodnocení na Heurece, ale proč k tomu nepřidat něco našeho osobního.

Sami se divíme, že ačkoliv z dlouholetých zkušeností víme, že předvánoční a vánoční prodeje se absolutně vymykají zkušenostem z průběhu zbytku roku, stejně děláme ty samé chyby. Některé padají na naši hlavu, ty další možná i také, ačkoliv za ně nemůžeme (ale vzhledem k těm dlouholetým zkušenostem jsme je mohli alespoň předvídat).

Ano, jde o spousty knih, které jsme vám mohli prodat, ale neprodali. Neprodali, protože jsme je neměli. Neměli jsme je, protože jsme neodhadli, že před Vánoci nelze nakoupit na sklad x kusů, jak to děláme v průběhu roku, ani x krát 5 kusů, kolik jsme od distributorů nakoupili, ale x krát 100 kusů. A když už jsme potenciál knihy odhadli, měli jsme nakoupit x krát 100 kusů v listopadu a ne v polovině prosince, když už téměř všichni knižní distributoři kolabovali a jejich dodací lhůty nebyly několik dní, jak je v průběhu roku obvyklé, ale týden a déle. Tenhle náš neodhad potenciálu knihy se projevil zejména u titulů Kafe a cigárko, P.S., a Já, Jůtuber. Na druhou stranu, docela dobře jsme odhadli potenciál knih Emil běžec, Moje domácí kuchyně, Karolína domácí kuchařka a Poklady klasické české kuchyně, kterých jsme měli skladem dostatek i v dobách, kdy v jiných eshopech a knihkupectvích nebyly k mání. Takže nakonec vlastně náš odhad ohledně vánočních bestsellerů dopadl docela dobře. To ale nic nemění na tom, že nás mrzí, že jsme ty knihy, které jsme neodhadli, nemohli prodat vám, našim zákazníkům, ačkoliv jste o ně měli enormní zájem. Můžeme vás potěšit snad jen tím, že všechny tyto nedostatkové vánoční bestsellery budou dle zpráv nakladatelů dotištěny, takže si je budete moci koupit kupříkladu k Velikonocům.

No, a pak tu máme sice nebestsellery, zato knihy, které distribuuje jeden z našich dodavatelů, který zkolaboval ještě více, než ti ostatní a nebyly nám tak dodány ani po čtrnácti dnech od objednání. Pokud nebudou dodány do pondělka, tak se budeme muset několika z vás hluboce omluvit za to, že je nedodáme, ačkoliv jsme před těmi čtrnácti dny potvrdili jejich dodání. Ano, mohli jsme předpokládat týdenní prodlevu, s tím jsme za ta léta, co prodáváme knihy, mohli počítat, ale že by nebyly naše objednávky u distributora vyřízeny ani za čtrnáct dní, to se, pokud si pamatujeme, ještě nikdy nestalo. Ne že bychom se chtěli vymlouvat, ale je to bohužel tak.

Zbývají objednávky, kde jste zvolili platbu převodem a nezaplatili. Snažili jsme se vás kontaktovat, ale začasté neúspěšně. A když úspěšně, tak jste většinou sdělili, že jste vlastně chtěli platit dobírkou. Je možné, že jste úplně nerozuměli informacím při průchodu naším košíkem, ale opravdu jsme se letos při překopávání této části našeho eshopu snažili, aby bylo vše srozumitelné a stovky a tisíce bezproblémových objednávek dalších zákazníků nám snad dávají zapravdu. Proto prosíme, čtěte, co odklikáváte, čtěte potvrzující emaily, zajímejte se, co je s vaší objednávkou, když do tří dnů nedorazí. V tomto případě to vaše nečtení a nezajímání má za následek „jen“ to, že vám nepřijde váš balíček včas, v jiných případech, třeba u různých neseriózních obchodníků, finančních poradců a pojišťováků, může znamenat vaše nečtení toho, co jste odklikli či podepsali, problémy všelijaké, třeba i s exekucemi. Vážně, tady u nás u Knihkupce jsme se v poslední době úplně přestali podivovat nad tím, že je u nás v Česku tolik exekucí, pokut a poplatků z prodlení, když nám tolik z vás bezelstně sdělí, že jste si vlastně vůbec nepřečetli nic z toho, co jste automaticky a bez přemýšlení odklikli.

V pondělí se ještě vynasnažíme všechny tyto visící objednávky vyřešit, nicméně s těmi, u kterých se problém vykomunikovat nepodaří, už nebudeme moci nic udělat, aby dorazily do Vánoc.

Tak to by bylo sypání popela na naši (a částečně i vaši) hlavu. Teď se pochválíme. Chválíme se za to, že všechny objednávky, u kterých nebyl problém, tedy měli jsme k dispozici veškeré zboží a případně i vaši platbu, jsme odeslali ještě v den objednávky či maximálně následující den. Věřte, nevěřte, opravdu je to tak. Dokud jsme neměli vše připravené na odeslání, tak jsme z balící místnosti prostě neodešli, a bylo nám fuk, že je deset hodin večer. Jestli stejně bryskně doručili dopravci vaše zásilky k vám, to už bylo mimo náš vliv, ale věříme, že se také snažili, seč mohli.

V pondělí ještě vyřídíme vše, co bude možno, ale v dalších dnech se už soustředíme na zákazníky našeho kamenného knihkupectví ve Vrchlabí. Nemějte nám tedy za zlé, pakliže už vaše těsně předvánoční objednávky nevyřídíme. Jsme tady u nás u Knihkupce jenom čtyři lidé (před Vánoci včetně brigádníků šest) a více už objektivně nezvládneme.

Přejeme veselé Vánoce, věříme, že vaše balíčky dorazí ještě včas a těšíme se na skvělé obchodování s vámi všemi i v příštím roce.

Hospoda. Jedno, druhý, třetí. Frekvence mizení cigaret z krabičky se zvyšuje. Ta poslední byla zažehnuta v době, kdy půlka té předchozí v popelníku ještě vesele dýmala. Podvečerní hosté už odešli, ti noční ještě doma dokoukávají zprávy v televizi a uvažují, jestli má ještě cenu jít na pivko. V rádiu stále uondanější songy, dramaturgové rozhlasových stanic zřejmě došli k závěru, že je třeba posluchače po celodenní honičce hodit do klidu.

Kolikrát jsem to už takhle měl. Že jsem si vzal notebook do hospody s úmyslem napsat nějakou roztomilou povídku. S pointou. Anebo aspoň s happy endem. Ale ty songy z rádia mě uondávají tak, že po tříhodinovém hledění do blba nemám nic. Žádný sebepitomější nápad na povídku, třeba i bez pointy. S čím dál tím víc postupující uondaností snižuji nároky. Rádio mě hodilo do klidu.

Přitom těch drobných nápadíčků jsem pár měl. Vždy jsem ale dospěl k tomu, že už to tady bylo. Nebo že je nápadíček banální. Nebo bez happy endu.

Takže bajka o kosovi, který s radostným zpěvem šmejdí po hmyzících v trávě, a při té shánčlivosti nevidí kocoura, který s mlsnou jiskrou v oku zdolal už třetí větev a od kosova hnízda ho dělí už jen jedna větev a půl metru kmínku, nevznikla. Byla by smutná.

Ani vzpomínka na jeden z depešáckých srazů v devadesátých létech, která mě přepadla před dvěma hodinami, kdy v rádiu ještě nehráli uondané písně, takže mohl zaznít song Strange Love, nakonec nic kloudného v mé hlavě nevykřesala. Ono taky co vykřesat z výkřiku „Depeš, vole,“ kterým počastoval kámoš Standa jednu místní holku, která v domnění, že se v tom maloměstském kulturáku koná běžná diskotéka, zabloudila v disko outfitu do toho jediného místa, kde se v tu sobotu v tom maloměstě něco dělo. Ano, snad, pokud bych zapojil mnoho fantazie, mohl bych rozvíjet příběh o tom, jak dívka, potom, co si rukou otřela ty Standovy sliny, co na ní silou sprchy při tom Standově výkřiku z deseti centimetrů, ulpěly, potom, co se vzpamatovala z toho leknutí, jak ta dívka v průběhu dalších hodin odhazuje růžový svetřík, navléká Standův křivák a společně odchází za úsvitu vychutnávat ticho. Ale tak to tehdy nebylo. Prostě se otočila a odešla. Moc banální.

Nakonec jsem opět při tom hledění do blba přemýšlel, jako už mnohokrát, o tom, jak to ti spisovatelé dělají. Jak dosáhnou toho, že nebloumají do blba a jednoduše píšou. Možná jim z rádia nehrají uondané písně.

Kocour, co ještě před chvílí šplhal po kmínku ke kosově hnízdě, se hodil do klidu a líně se snesl na zem. Asi ho uondal už asi desátý uondaný song z rádia. No vida. Uondané songy. Pointu nepřinesou, ale happy end ano.

Hm, hm. Vymyšlené životy. Pobavil jsem se v minulých dnech u tvorby beletristické literatury. Teď, než vymyslím, jaké příběhy lásky a nenávisti vymyslím pro fiktivní postavy, než vymyslím, jaké nepravděpodobné náhody těm postavám postavím do cesty, jen aby byl jejich příběh ukončen nějakou pointou (protože, to si myslím, je už z mých pokusů o tvorbu beletristické literatury, a to už jsem těch pokusů absolvoval mnoho – pravda, všechny pokusy skončily ve fázi pokusu – je z těch pokusů zřejmé, že miluju literaturu s pointou), můžu napsat po dlouhé době něco z vlastního života. Což mě zas až tak bavit nebude, protože to bývají příběhy bez pointy.

Takže téma číslo jedna: jak už je známo, miluju příběhy s pointou, proto stále a stále ujíždím na Jonasovi Jonassonovi. Před spaním si pouštím střídavě jeho audioknihy v naprosto skvělém podání Martina Stránského v pořadí Stoletý stařík, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Analfabetka, Stoletý stařík, Stoletý stařík. Stoletého staříka častěji, tam je těch point v každé kapitole několik, zatímco Analfabetka trochu kulhá. Trochu. Někde jsem si přečetl, že Jonasson prý zrovna tvoří třetího do party, tak doufám, že to bude spíš Stařík než Analfabetka. Nevím, do duše autora nevidím, ale jak tak poslouchám pošesté Staříka a potřetí Analfabetku, tak se domnívám, že druhou do party tvořil autor poněkud pod tlakem, potom, co bylo potřeba po fenomenálním úspěchu toho prvního nezmizet ze scény.

Téma číslo dvě: koupil jsem si nová sluchátka. Takže si dokola ohrávanou desku od Anety Langerové Na Radosti mohu pouštět do uší ještě radostněji, protože kromě výšek slyším konečně i basy. Na prvních dvacet poslechů byl mým top songem song Tragédie u nás na vsi. Vskutku šlapající příběh vraždy z nenávisti, ve kterou se přetavila prvotní láska. Strašidelné dechy a ještě strašidelnější kvílení. Dynamické bicí. Píseň připomínající Cavevovu a Kylieinu Where The Wild Roses Grow, a to nejen tématem, ale i atmosférou. Ovšem v poslední době stále více a více oceňuji na Anetině albu píseň Panna. Citlivou a zároveň melancholickou a údernou píseň o rozchodu. Vlaštovky odlétaj, tak čau. Další zajímavost toho alba: je to takový nenásilný průvodce po floře a fauně. Proběhnou divizny, chrpy, mech, tráva, ptáci a vlaštovky. A další býlí a zvěř. Jen ty bílé květy divizen (když vím, že jsou tyto květy ve slunečním světle barvy žluté) mě trochu dráždily. Ovšem když člověk ví, že song Tragédie u nás na vsi popisuje dobu noční až ranní, tak na druhou stranu může jen ocenit to, co tím básník chtěl říct. Ve světle měsíce jsou i žluté květy bílé. Dráždění se pak, když si člověk uvědomí kontext písně, změní se v klobouček, který může posluchač smeknout, když si uvědomí, jak pouhou změnou barvy jinak notoricky známé květiny, dosáhne autor textu sdělení, že na diviznu zrovna nesvítí slunce, ale měsíc. Velmi vychytaná deska.

Téma číslo tři: hledám a nacházím víru. Nejdřív jsem byl přesvěčen, že najít víru v Krista v dospělém věku je lepší, než k ní být veden od dětských let. Měl jsem za to, že dítě nemá v tomto punktu pod vlivem rodičů svobodnou volbu a je tím pádem manipulováno. Ale je to těžké. Milovat bližního svého. Odpustit. Pro dítě s jeho čistou duší předpokládám věc ne až tak těžká. Pro dospělého člověka, který si s sebou nese pytel předsudků, velmi těžké. Ne-li nemožné. Ba ne, nemožné to není. Kdybych to připustil, tak bych musel přestat hledat a nacházet. A to hledání a nacházení je tak… Jak to vůbec sdělit? Nadpozemské.

Téma číslo čtyři: dnes jsem si uvědomil, co mě na té zimě tak sere. Ta absence vůní. V zimě člověk může cítit tak maximálně brikety z petek, vyjetého oleje a pilin, kteréžto palivo používá ve svých kamnech a krbech nemálo bližních, které je opravdu kvůli tomu prasečení zatěžko milovat. Pokud se člověk vykope alespoň na lyže, tak k tomuto pachu nemilému přibudou ještě libé vůně rumu a klobás. Ale to je tak všechno. Všimli jste si, jak je zimní období pachově sterilní? Já jsem si to uvědomil zrovna dnes, kdy mě cestou z práce bombardovala omamná vůně rozkvetlých střemch a brzy k ní přibude i sladká vůně lipových květů.

Téma číslo pět: vivat letní zahrádky! Konečně zase po té zimě odcházím z pivka nenavoněn smradem z cigár a nevalné přesmažené kuchyně (joaha, na tyto pachy zimního období jsem v tématu číslo tři zapomněl).

Mám rád příběhy s pointou. Pointa toho dnešního? Jaro je lepší než zima.

Vzácná chvilka. Nakulenej jakože docela dost a přesto mě napadlo, že příběh Jany a Jirky, co ráno snídali vajíčka s rohlíkem, není kompletní. Chápu, psát příběh tak nějak zmateně nepřeskáčku nemusí být zrovna čtenářsky komfortní, ale, co si budeme povídat, těch autorů, kteří časové roviny mísí tak urputně, až při četbě jejich knih ztrácí čtenář pojem o místě a čase, je mnoho a zjevně tím přeskakováním (které má být dle nich v zájmu dramatičnosti příběhu či vykutálené pointy, kdy se čtenář musí nejdříve vrátit na stranu dvacet, aby pochopil, co tím chtěl básník říct) sledují nějaký zájem (nebo maskují vlastní bezradnost?), těch autorů, co jsou v první kapitole v roce 2010 a ve druhé v roce 1910 je dvanáct do tuctu (pozdrav Jonasovi Jonassonovi), takže proč nebýt tím třináctým. Jak už jsem uvedl, tak koncepční práce není mou silnou stránkou, takže je to vlastně logické. A možná i čtenář předchozího příběhu o prvním rande v kavárně si kladl otázku, jak se to všechno vlastně semlelo. Tak si to pojďme vyříkat.

Jana 4:45, neděle ráno:

Žmoulá papír, co našla na záchodě v Zakopaném psovi a myslí si, že je to sbírka banalit. Přesto si říká: „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý. Možná jsem jenom zbytečně upjatá. Však všechny ty holky, co pochcávají záchody, instalují kondomy včetně hořkoslaného obsahu na splachovací čudlíky a píší použitými tampóny na dveře sprosťárny, nakonec neodejdou z baru samy.“

Přijde domů, hodí hadry na křeslo a napadá ji, že by to mohlo být tím, že se chovají jako děvky. Ona se takhle nechová. Už dobrý měsíc nosí v peněžence vizitku od toho chlápka, co ho potkala na pánském záchodě, když bylo v půli noci v Zakopaném psovi třeba operativně odklidit jednu obzvláště hustou kačenu. Stál tam u mušle, nohy rozkročené skoro jako gymnastka na kladině, jak se chtěl vyhnout tomu, aby jeho nové semišové boty ztratily vůni kůže a namísto toho nasály smrad zvratek. „Ať mě nepodmetete,“ říkal. „Ne že bych se obával svatby, ale mohl bych se rokročit až tak, že bych si namočil v těch blitkách rozkrok.“ „To byste stejně nedal,“ řekla tehdy Jana. „To bych nedal,“ řekl. „Vizitku vám ale dát můžu.“

Janě přišel být fakt roztomilým. Tak si tu vizitku od něj vzala a strčila ji do kapsy. Neměla s ní žádné úmysly. Tehdy.

Ale v neděli, po měsíci, když se kolem desáté vzbudila a na stole našla vlhký papírek, který sebrala před pár hodinami na pánském záchodě, řekla si, že zkusí být děvkou, jako všechny ty holky ze záchodů a že by možná mohla projednou zkusit tu hlášku o tom růžovém masíčku. Vytočila Jirku. Tedy jeho telefonní číslo z vizitky, přesněji řečeno.

Jirka 10:05, neděle ráno

„No, doprdele, budík nebo co? Ne, telefon.“ Na displeji nějaké neznámé číslo. Přemýšlí o tom, kolik rozdal včera v noci vizitek a poněkud zamlženě vzpomíná, kde to vlastně byl. Ve Psoj nebo ve Viktorce? Nevzpomíná si.

A tuplem si nevzpomíná na to, že dával svoji vizitku nějaké uklízečce někdy před měsícem v Zakopaném psovi.

„Ve čtyři v kavárně? Tak jo,“ povídá do telefonu a jde si zase lehnout.

Jana 15:00, neděle odpoledne

Tjo, rande. To už tady dlouho nebylo. Co si má vzít na sebe? Memoruje si to o tom růžovém masíčku z vlhkého papírku. „Jako, je to dobrý, to jo. Ale je to i blbý. Takový prvoplánový. Ale i docela vtipný, není to takový to trapný: Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Neví proč, ale napadlo ji, že je to takové Hello Kitty. Růžové a měkké. Taky jako (sado) maso. Růžové a měkké. Dvojsmyslné a zároveň úderné. Není si jistá, že i když je pevně odhodlána být pro dnešek neupjatou děvkou, že by byla schopná zrovna toto vypustit z úst. Radši si vezme ten papírek s sebou do kabelky.

Jirka 16:15, neděle odpoledne

Vchází do kavárny, posledních patnáct minut ještě seděl na lavičce a hulil cígo, přece nebude jak nějaký hujer stepovat přesně ve čtyři u dveří, notabene když si i přes půlhodinovou snahu při cestě na místo toho rande nebyl schopen vybavit, co to může být za dívku, ta Jana. Nicméně byl přesvědčen o tom, že nějaká šereda to asi nebude, protože nějaké šeredě by přece svou vizitku nedal. „Aha,“ zamručí, když vidí tu Janu u druhého stolu, jak na něho mává. „Trochu tlustá.“ Nejradši by se otočil a tvářil se, že za dveře vzal omylem a že měl vlastně v úmyslu vejít vedle do pekárny. Ale pekárna je v neděli zavřená. Rozhodl se tedy pokračovat a nebýt v následujících několika minutách, než se vymluví na, co on ví, třeba na to, že musí vyvenčit psa, tak vtipný a výřečný, jak je obvykle a to jedno kafe si s tou Janou dát.

Jana a Jirka 16:30, neděle odpoledne

Spíš mlčení.

Jirka 16:35, neděle odpoledne

„Omluv mě, jdu na záchod.“ Jediné, co mu přijde být na tomhle podivném rande být zajímavým, je ten divný týpek u stolu číslo jedna, který lemtá pivo a střídavě otvírá a zavírá notebook. Cestou na záchod přemýšlí, co ten člověk v tom notebooku asi tak čte či sleduje. On sám by nyní nejradši sledoval nějaké péčko. To by asi byl jeho dnešní jediný sexuální zážitek, protože s tou Janou to vypadá divně. „Je nějaká upjatá,“ říká si. Nejistá. Tichá. Trochu tlustá. Je rozhodnutý, že jakmile domočí a dopije kafe, tak půjde venčit psa. „I když ho nemám?“, cituje si sám pro sebe Dobytí severního pólu od Cimrmanů. „I když ho nemám,“ dokončuje repliku.

Jana 16:36, neděle odpoledne

Tak jo. Je to trapný. Jako tadyten chlápek s tím notebookem vedle. Co si tam píše? Nějaký básničky nebo co? Vzpomínky na minulost? Asi jo. Protože kdyby měl psát o současnosti, tak může snad napsat jenom to, že z toho rande u vedlejšího stolu nic nebude. Hledá v kabelce vlhký papírek.

Jana a Jirka 16:38, neděle odpoledne

„A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká Jana vzhledem k delikátnosti řečeného docela nahlas a je v rozpacích a má ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Překonání její upjatosti a citace čmáranice z vlhkého papírku ji dost rozrušilo. Jirka je docela překvapen a v rozpacích a má též ksicht barvy masíčka více než růžovýho. Ne že by se snad styděl, že byl takhle docela dost natvrdo vyzván k sexu, zažil už i jiné výzvy. Jako třeba: „Udělej mi to. Vošukej mě. Strč mi ho tam.“ Ale přece jenom ho trochu vykolejilo, že to řekla tak nahlas. Že to mohl někdo slyšet. Že ho uvidí ta pěkná servírka odcházet s tou poněkud tlustou holkou. Už ví, že s ní odejde, ať už si je třeba tlustá. Slušnej chlap přece výzvu k sexu neodmítá. A navíc musí uznat, že to o tom masíčku je docela dobrý. To si musí zapamatovat. To by se mu mohlo hodit. „Tak jo,“ říká Jirka.

Jana a Jirka 16:55, neděle odpoledne

Odcházejí z kavárny. Ten chlápek u stolu číslo jedna zase zapíná notebook.

Jana a Jirka 18:30 – 23:00, neděle večer

Jana nasazuje po dlouhé době jiný hygienický prostředek, než jsou gumové rukavice. Jirka zhodnocuje, že ta holka nasazuje kondomy zřejmě často, protože je evidentní, že se jí nedá upřít jistý grif, jako by to byl častým tréninkem zautomatizovaný pohyb. Jana konstatuje, že Jirka přece jenom nemá do gymnastky daleko. Dal to. Kondom se plní hořkoslaným obsahem. Několikrát. Usínají.

Jana 6:30, pondělí ráno

Říká si: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

Jirka 6:31, pondělí ráno

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně. Ne že by zrovna plánoval nějaké další schůzky s Janou, ale musí uznat, že ta gymnastika byla docela fajn. A navíc má hlad. A když má chlap hlad, je dobré být na ženu milý. To už si sám mnohokrát ověřil při mnohých z pondělních, úterních, středečních, pátečních, sobotních a nedělních rán. Ve středu chodí s kámošema do hospody, takže o čtvrtečních ránech milý nebývá. Ani nebývá na koho být o čtvrtečních ránech milý.

Jana 6:31, pondělí ráno

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“ Našla poklad. Je o tom přesvědčená. Na snídani si dává záležet. Dočetla se, že láska prochází žaludkem. Je přesvědčená, že tahle míchaná vajíčka budou v jejich zažívacích traktech dlouho. Dokud nás smrt nerozdělí? Usmála se, vzpomněla si na Dobyti severního pólu od Cimrmanů: „Budeš dlouho v nás.“

Jana a Jirka, 6:59, pondělí ráno

Pondělí. Musí se do práce. Nic nenaděláš. Jirka se obléká a říká: „Tak ahoj, hele, to s tím růžovým masíčkem bylo fakt dobrý. Tím jsi mě dostala. To si musím zapamatovat.“ Jana si říká, že si to taky zapamatuje. Může mu to říct znovu třeba dnes večer.

V pondělí večer sedím s notebookem zase u stolu číslo jedna. Dnes nečekám žádné příběhy z kavárny, které by vydaly na román anebo aspoň na povídku. I když… Nesedí támhle na baru ta holka ze včerejška? Ta trochu tlustá. Divné, ten chlápek, s kterým tady včera byla, sedí o kousek dál u stolu s nějakou jinou slečnou. Hm, to by možná na román anebo povídku mohlo vydat. Zvlášť když ta nová chlápkova kost je znatelně atraktivnější. Vědí o sobě? Zdá se, že holka na baru ho registruje. Nenápadně, tiše, upjatě. Poslouchá.

Poslouchá, jak chlápek říká atraktivní kosti: „A hele, nemohl bych se podívat na to tvoje růžové masíčko?“

Atraktivní kost má ksicht barvy více než růžového masíčka. Holka na baru má ksicht barvy… No, hodně fialového masíčka.

Vypadá, jako by ji Jirka vytočil. A její telefonní číslo to nebylo.

Původně jsem myslel, že ze situace, kdy jsem ztratil v baru Zakopaný pes papírek s příběhy z kavárny, nic nevykřešu. Ale vykřesal jsem.

Noční bar Zakopaný pes. Pět ráno. Někde venku už svítá a začínají zpívat ptáci, tam, v podzemí, už dodunělo disko, chlast byl proměněn ve čtyři náhodné sexy, dvě partnerské hádky, pár rozflákaných ksichtů, sto kocovin a v neposlední řadě i v plnou kasu.

„Taky v pochcaný a poblitý hajzly,“ mručí si jako každou sobotu touhle dobou uklízečka Jana. Právě si napustila kýbl, navlékla gumové rukavice a pustila se do té neveselé práce.

Mlasknutí právě natahovaných rukavic Janě připomnělo, že toto je v posledních týdnech jediné mlasknutí, kterého se jí dostává, ze všech těch jinak obvykle příjemných mlasknutí, co jich mimo tohoto zvláště nepříjemného mlasknutí na světě existuje, je jí dopřáno jenom toto. A k tomu to uvědomění si, jak podobná je činnost navlékání hygienických rukavic činnosti navlékání jiných hygienických pomůcek. Těch, co jich zhruba tak čtyři kusy v následující půlhodině vymete z různých zákoutí hajzlů či je bude dolovat ze záchodových mís. Ta až provokativní nezničitelnost všech těch použitých kondomů jí znovu připomene, že co se natahování čehokoliv hygienického týče, tak v jejím případě v posledním půl roce vyhrávají rukavice na body. Nebo spíše K.O.

„Tak jo, jdeme na to,“ říká si a při už dávno mechanicky naučeném pravidelném pohybu mopem tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět, se lehce zadýchána může utěšit, že alespoň toho rytmického pohybu má dostatek. Na lopatce má nameteno už pár vajglů, krabičky od cíček, kondom zatím žádný. Těší ji, že ačkoliv tam venku už začínají zpívat ptáci, tak kačena zde žádná nepřistála. Ale co není, může být. Její dlouholetá zkušenost jí říká, že všelijaké jiné výsledky požívání chlastu, mimo těch náhodných sexů a rozflákaných ksichtů, ty všelijaké tělesné tekutiny, se vyskytují spíše na dámských záchodech. Těmi i obvykle začíná, je zvyklá postupovat od náročnějších úkolů k těm méně náročným, ale dnes se rozhodla jinak. S pocitem, že její život je ekl tak jako tak, jí koneckonců může být šumák, když si ty eklhaftní dámské záchody nechá protentokrát nakonec.

Koneckonců, dnes si dala předsevzetí, že si při vykonávání rytmických pohybů mopem tam a zpět a sem a tam, které bude vykonávat na dámských záchodech, nebude myslet vůbec nic. O mnoho minulých sobotách si totiž myslela už úplně všechno. Krev, pot a slzy, to je její práce. A chcanky a kačeny a použitý kondomy. Zrovna minulou sobotu myslela na to, kterej dobytek může navléknout použitý kondom, samozřejmě včetně obsahu, na takový ten splachovací čudlík. Zrovna tato konkrétní kabinka byla minulou sobotu zvláště eklhaftní. Mísa tam byla dost zesraná. Všechny ty citlivky, které dorazily do kabinky od doby navléknutí kondomu na čudlík, byly až takové citlivky, že tím okondomovaným čudlíkem nesplachovaly. Jedna z těch citlivek byla až tak citlivá, že zakrváceným tampónem napsala na dveře kabinky: „Fuj. Šprcka. Hnus.“ Dnes nemyslela ani na to, jak je ta realita nočního klubu pa-ra-dox-ní, že všechny ty holky, které se v těch kabinkách jako dámy nechovají, potom, co si před zrcadlem přepudrují nos, a vyjdou ze dveří, jsou z nich najednou dámy dámičky a až na nějaké nešťastné výjimky neodcházejí z baru samy. Dnes nemyslela na nic.

„Tak, ještě zhasnout, a jdu,“ říkala si, nakonec k jejímu vlastnímu překvapení docela povzneseně, když nasála do mopu všechny ty tekutiny a na lopatku nahrnula ty vajgly a krabičky od cíček a, hle, jaké to překvapení, jen jeden osamělý kondom. Nahlédla s uspokojením za dveře vycíděných a voňavých pánských záchodů, šmátrala po vypínači, a jak ho nenahmátla na první dobrou, tak ještě sklouzla pohledem na podlahu, a tam se válel nějaký papírek. „Sakra, ještě nějakej bordel,“ odfrkla si, a již zbavená hygienických rukavic, sebrala ten vlhký lístek z podlahy.

„Hm, nějaká škrábanice“, řekla si, když se do papíru začetla. „Sbírka banalit.“ Přesto papír strčila do kapsy a šla svítáním, za vřískotu ptáků domů. „Ale to, jak ta holka říká v tý kavárně tomu klukovi, že by bylo hezký, kdyby se jí podíval na to její růžový masíčko, to je dobrý.“

V neděli odpoledne sedím jako obvykle v kavárně. Vzal jsem si s sebou tentokrát notebook, však jsem stydlivý a musel bych vypít pět piv, abych si té slečně, co nosí pivo, řekl o tužku. Abych si mohl zapisovat ty banality od vedlejších stolů, které by mohly vydat na román. Zrovna vedle sedí zajímavý pár. Vypadá to na první rande. Slečna, Jana, jak jsem vyposlechl, je taková nějaká tichá. Nejistá. Dokonce, když chlápek odchází na záchod, hledá v kabelce nějaký papírek. Že by výpisky z nějaké příručky se jménem „Jak sbalit chlapa“ nebo tak nějak? „Holka, z toho žádný příběh na román nebo aspoň povídku nebude,“ říkám si a zaklapuju počítač. Zase žádné literární dílo, které jsem měl v úmyslu stvořit z příběhů z kavárny, nevznikne.

U vedlejšího stolu opět chlápek na scéně a situace nadále rozpačitá. Spíš mlčení. Jana se naklání k chlápkovi a vzhledem k delikátnosti vyřčeného mluví docela nahlas. „A hele, nechceš se mi podívat na moje růžový masíčko?“, říká. Nevím, kdo z těch dvou je více překvapen a více v rozpacích a kdo z nich má víc ksicht barvy masíčka více než růžovýho. „Tak jo,“ říká ten chlap a odcházejí.

Já mám nějaký neurčitý pocit dejá vu, jako bych podobnou konverzaci už někde slyšel. Ale jen neurčitý. „Tohle bych si určitě zapsal,“ říkám si. To je fakt dobrý. Ale nikde ve složce „Příběhy z kavárny, které by vydaly na román nebo aspoň povídku“, to v mém znovuotevřeném kompu nenacházím. Tak asi jen takový nějaký dojem…

V neděli v podvečer prožívá Jana všechny druhy příjemného mlasknutí. Po měsících natahuje jinou hygienickou pomůcku, než zrovna gumové rukavice.

Ráno si říká: „Našla jsem včera na tom záchodě poklad.“ Žmoulá v ruce ten vlhký papírek. Hledí na chlápkovo tělo pod peřinou, chystá se připravit mu snídani a vidí, jak se probouzí.

„Co to tam máš, zlato?“, povídá Jirka líbezně.

„Ale nic, už to nebudu potřebovat,“ říká neméně líbezně Jana a vyhazuje papír do koše. „Míchaná vajíčka s rohlíkem, poklade?“

Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.

Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.

Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.

Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.

Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul tři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, sem na web, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.

Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.

Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.