Dneska jen takové střípky z posledních dní. To se mi totiž stává. Nějaká myšlenka mi hlavou proletí, zaujme, ale na to, aby se na základě toho pouhého prolétnutí, dalo napsat něco světoborného, ta myšlenka tak podnětná není.

Třeba. Zase jsem nedávno zabrousil na nějaký web zabývající se sexuologickým poradenstvím. Téma: předčasná ejakulace. Čili pán zastrčí, dvakrát hrkne, a je po zábavě. V současné době, kdy ta zábava je pro lidstvo podstatnější než akt plození, jde o problém obřích rozměrů, páni, kteří tímto problémem trpí, trpí začasté i sníženým sebevědomím, zejména proto, protože je to problém i pro jejich dámy, z nichž některé ten problém ve slabých chvilkách partnerských hádek používají pro ještě větší snížení pánovy sebeúcty. Sexuologové problém zkoumají, farmaceutické firmy vyrábějí znecitlivující gely a v diskusích na webech zabývajících se sexuologickým poradenstvím nezůstává na vinících té krutě zkrácené zábavy nit suchá, mnohé diskutující dámy by si o ně kolo neopřely. A přitom, z evolučního hlediska jde o ohromnou genetickou výhodu. Z evolučního hlediska jde přece o to, co nejlépe poslat dál své geny. A takový jedinec, který stihne své geny poslat dřív, než si samice všimne, že je vůbec oplodňována, musí být přece mimořádně zdatným jedincem. Vlastně jsou tito pánové na špičce evolučního vývoje. Teoreticky. Prakticky zřejmě evoluce s tím, že se z aktu plození stane zábava pro masy, nepočítala. Ale co víme… Třeba tito genetičtí kingové kvůli jejich nepopularitě u samiček a tím pádem s omezenou možností rozsévat časem vymizí a za pár generací začnou sexuologové řešit problém opožděné ejakulace a farmaceutické firmy budou vyrábět zcitlivující prostředky. Poněvadž a protože, samičky budou i tak nespokojeny, protože je budou kvůli tomu nekonečnému čekání na sémě bolet kyčle a bůhví co dalšího ještě.

Další triviální myšlenky: prováděli jsme v našem knihkupectví inventuru a malování. Myšlenka první: jak jsem bral do ruky ta kvanta knih, které bylo potřeba odpípnout čtečkou čárových kódů, tak jsem si u stovek z nich říkal: „Tohle bych si chtěl přečíst.“ Bože, na trhu je tolik skvělé literatury. To, že drtivou většinu z těch knih nikdy nepřečtu, mě vážně mrzí. Myšlenka druhá: Oproti minulé inventuře významně ubylo ukradených knih. Chvíli jsem přemýšlel, zda je to tím, že by lidé přišli k sobě a tak nějak všeobecně začali méně krást. Ale důvod bude asi jiný. Jak známo, máme tady stále ekonomickou krizi, a tak knihkupectvím projde znatelně méně zákazníků než dříve. Nemyslím si, že by procentuelně ubylo těch, kteří by si chtěli na náš úkor přilepšit, ale jak je méně návalů, tak je o to více času se zákazníkům věnovat. Zkrátka už asi nedochází tak často k situacím, kdy by veškerá obsluha obchodu byla zaměstnána v jednom rohu obchodu, zatímco ten druhý by nebyl pod dohledem. Předpokládám, že to, že je na ně upřeno více pozornosti, cítí i ti, kteří nepřicházejí do obchodu s čestnými úmysly, a tak si své nečestné úmysly rozmyslí. Zato ale, když už nedostatek dohledu vycítí, tak se nežinýrují. Usuzuji tak proto, protože se ztratilo několik „sad“ souvisejících titulů. Celá řada cyklomap, každá mapa po jednom kuse. Celá štangle komiksů. Čtyři knihy od Simony Monyové. Dá se tedy předpokládat, že nekradlo sto lidí, kradli tři, ale když už kradli, tak už kradli. Příležitost dělá zloděje. Důkazem toho jest i to, že drtivá většina ztracených knih byla zmiznuta z koše se zlevněnými knihami, který stojí bez dohledu před obchodem. Překvapuje mě, že to těm lidem za to stojí, krást poškrábané knihy za pajsku. A uvažujeme o tom, že ten koš s výprodejovými knihami před obchodem zrušíme. Ne snad proto, že by šlo o nějakou zásadní ztracenou částku. Ale proto, že nás to štve. Asi se tady v Česku nikdy nedopracujeme toho koloritu z německých či rakouských podloubí a chodníků, kde může být košů s levným zbožím bez dohledu třeba deset. Myšlenka třetí: v obchodě máme vymalováno a zatím jsme na stěny nepověsili všechnu tu keramiku a obrázky a další zboží, které se dá na zeď pověsit. A ty čisté zdi vypadají lépe. Obchod je hned světlejší, vzdušnější, elegantnější. Ale co naplat, kšeft je kšeft, takže ty stěny opět obvěsíme. Na druhou stranu, můžeme ty hřebíky do zdi, na kterých ty věci visí, zatlouci souměrněji, takže obchod snad bude i tak vypadat lépe než předtím.

Triviální myšlenka týkající se hokeje: vždycky jsem byl toho názoru, že na kvalitní sport v televizi se dá dívat, ať už má člověk komu fandit či nikoliv. Ale tohle finále Kometa – Zlín mě vlastně moc nezajímá. Ano, telku mám puštěnou coby kulisu, ale vlastně na ni nekoukám. Ani jeden z těchto týmů ve mně nevzbuzuje ani trochu fanouškovského zaujetí. Ale na Moravě si to finále jistě užívají, tak jim to neberme, i když já bych preferoval, aby televize vysílala spíše finále KHL, tam bych věděl, komu fandit.

Triviální myšlenka z cesty s mými dvěma synovci do Hradce do kina: konečně jsem pochopil, proč mě tehdy, když mi bylo asi deset, vyhodil tatínek v Polsku z auta a nechal mě tam půl hodiny vychladnout ve škarpě, než se pro mě vrátil. Měl jsem chuť udělat to samé, a to kluci zdaleka tak nezlobili, jak jsem tehdy zlobil já. Druhá triviální myšlenka z cesty: animák Rio 2 vykrádá kde co, od Madagaskaru až po Avatara. Trochu jsem se nudil, ale dětem se to líbilo, a to je hlavní. A myšlenka číslo tři: přemýšlel jsem o tom, zda by děcka byla z toho mekáče tak poprděná, kdyby jeden takový byl u nás ve městě na hlavní třídě a děcka by kolem něj denně chodila. Takhle, když se kolem mekáče jde jednou za měsíc, je to pro ně svátek, a tak bych se té poprděnosti nedivil. Ale obávám se, že kdyby byl mekáč u nás na hlavní ulici, že by tam kluci utráceli kapesné den co den, svátek nesvátek.

Toť tedy hrst triviálních myšlenek. Mám i vážnou myšlenku, že bych mohl pokračovat v psaní novely Trutnov, ale přes všechny triviální myšlenky je trochu upozaděna. Budu si ji muset nějak ztrivializovat.

Absurdní otázka? No, ano, koho by napadlo klást takové otázky.

Ovšem, sejdou-li se tyto příčiny a následky…

Vložíte ponožky, trenky, gatě a další hadry do pračky. Pračka kupodivu žádnou ponožku nesežere, ačkoliv i to se stává, ta hromada lichých ponožek, která se mi za pár měsíců shromáždila v šuplíku, by mohla vyprávět. Vyprané prádlo dáte sušit na přenosný sušák, který postavíte vedle topení. Za ty dva či tři dny to uschlé prádlo uklidíte, složíte sušák a ačkoliv je vám divné, že zase jedna ponožka zbyla, přičítáte to tomu, že jste je při vyndávání z pračky spočítali ledabyle, protože by přece bylo absurdní, že by ponožky kromě pračky žral i ten sušák. Za dalších několik dní luxujete a při zajíždění luxem pod topení zjistíte, že ta chybějící ponožka se nachází na té spodní trubce od topení. Spadla tam asi při drknutí do sušáku při tom minulém luxování, v době, kdy prádlo ještě nebylo suché, tak jste tím luxem ten sušák s drkáním hadicí od luxu obkružovali. Hurá, záhada vyřešena, ponožka se našla.

Leč. Radost ze znovunalezeného kusu prádla trvá jen do té doby, než ho vezmete do ruky a zjistíte, že ta ponožka je mokrá. Hodně mokrá. Úplně nacucaná. Člověku v té chvíli nezbývá, než spřádat hodně divoké teorie, jak se mohlo přihodit, že ponožka, která týden leží na teplé trubce od topení, je mokrá tak, jako kdybyste ji zrovna vytáhli odněkud z potoka. A ku spřádání ještě divočejších teorií pak přispěje koláč durch mokrého fleku třicet na třicet na koberci pod topením. Ponožka obživla a ze samého osamění tam dole na trubce od topení u podlahy pláče?

A pak kap. A znovu kap. Z trubky u země kap. Při bližším pohledu pak zjištěno, že jestliže ponožka plakala, tak asi slzy zelené a rezavé, protože přesně takových korozivních barev je ta trubka. Respektive takový ten spoj. Ta velká matka, která tu trubku spojuje s radiátorem. Ta ponožka tu trubku sežrala. Ta teorie sice taky zprvu působí divoce, to vysvětlení, které se nabízí, totiž že jak ta mokrá ponožka z toho sušáku po drknutí luxem na tu trubku spadla, tak spustila nějakou korozivní reakci toho kovu, a jak se spustila korozivní reakce, tak nejen že ten spoj mezi trubkou a matkou začal hýřit korozivními barvami, ale ze samé koroze začala ta teplá voda trubkou vedená vzlínat do té ponožky, a jak ta ponožka kvůli tomu vzlínání tu vodu nasávala, tak tu korozivní reakci trubky ještě umocňovala. Z toho všeho pak ta ponožka mokrá jak z potoka a ten mokrý flek pod topením durch. Nakonec to vysvětlení vypadá logicky, ne?

Stejně logickým se mi jevil další postup: obalím tu kapající trubku izolepou, tím igelitem přece nebude moci ta voda nadále protékat, a hotovo, problém vyřešen. Celá izolepa tedy na obalení trubky vyplácána, trubka obalena slušivým lesklým cool oblečkem, který by nejeden návštěvník divoké fetišistické párty fakt ocenil, ovšem přesto druhý den… Kap. Kap. Kap. Flek pod topením už ne třicet krát třicet, ale čtyřicet krát čtyřicet.

Nyní se mi ten logický postup už logickým nejeví, myslím, že jsem tím upnutým skoro latexovým oblečkem, který jsem trubce poskytnul, přispěl tak maximálně k přiživení koroze.

Takže ano. Ponožka může sežrat trubku. Bude vás to pak stát litr za novou matku a kus trubky a několik hodin práce instalatéra (kdo by to byl řekl, že je kvůli takové z mého laického hlediska blbosti, jako je rozmontování a výměna a utěsnění toho spoje trubky s radiátorem, potřeba po sklepích hledat jakési výpustě, kterými se vypustí voda z topení z celého paneláku). Tedy zatím. To je dohodnutá cena za zítřejší snad už konečné a efektivní vyřešení problému s kapajícím topením, co za něj může ta žravá ponožka. Ovšem instalatér ještě vyjádřil pochybnosti o kvalitě všech těch ventilů ve sklepě a nechal si zadní vrátka na navýšení ceny v případě, pokud mu nějaký ten ventil zůstane v ruce a bude třeba ho nahradit novým.

Takže pozor na ponožky! Nenechávejte je samotné nebo vám vypláčou do peněženky díru.

Minimálně od dob Beatles a Rolling Stones se po nějaký čas dělili hudební fanoušci na losny nebo mažňáky. Sám to z vlastní zkušenosti nevím, tou dobou dlela jedna moje polovina v tatíkovým chámovodu na Vysočině, zatímco ta druhá dozrávala (a ještě mnoho měsíčních period poté dozrávala) ve vaječníku tehdy asi dost pubertální matky někde u Prahy, ale dočetl jsem se to v knize Antonína Matznera Beatles – příběh jedné generace, která byla svého času mou nejoblíbenější knihou. Matzner to tam (ve zjednodušující zkratce) popisoval tak, že drsňáci žrali stouny, zatímco slušňáci brouky. Díky té knize jsem se tedy dozvěděl, že jsem slušňák.

Já jsem si ty losnovsko-mažňákovské boje připomněl zrovna dneska, když jsem si na Google Play koupil desku od Oasis (What’s The Story) Morning Glory a vzpomněl jsem si, jak tehdy, v polovině devadesátých let, zuřily mediální boje mezi losny oejzisáky a mažňáky bléristy. Pamatuju si, že tehdy jsem byl střídavý dezertér, Oasis a Blur se mi líbili zhruba asi tak stejně hodně.

(Odbočka od tématu) Zjišťuju, že jsem v posledních dnech na Google Play utratil za muziku víc než za posledních několik let. Svého času jsem usoudil, že dávat za cédéčka pětikilo a víc nemám zapotřebí, stejně tak nemám zapotřebí si zadarmo z různých pololegálních úložišť stahovat s hudbou v pochybné kvalitě i mraky virů, takže jsem se spokojil se svou hudební knihovnou z doby, kdy jsem utrácel za cédéčka pětikilo a víc. Zažívám tedy takový deja-vu, kdy jsem u Tůmiče v musicshopu držel v ruce nejedno CD za pětikilo a víc a říkal jsem si: „Jako dobrý, ale ne tak, abych to musel mít hned, koupím si to někdy příště.“ Těch současných 150 kaček za desku v Google Play mi už přijde přiměřených, takže Oasis už mám a Blur přijde na řadu jakmile budu mít ten Wonderwall a Don t Look Back In Anger oposlouchané.

Takže zpátky k losnům a mažňákům. První losnomažňákovské boje, které si mi vybavují, byly boje příznivců Sandry a Samanthy Fox na pionýrském táboře v Božanově. Oba tábory měly své argumenty. Sandra měla líbeznější hlas, zatímco Samantha Fox bujnější poprsí, což byl pro …náctileté bojovníky docela pádný argument. Jenom Renda tehdy říkal: „Ts, Sandra, Samatha, nejlepší je Madonna.“ Čas mu dal zapravdu. Kdo dneska ví, kdo byla Sandra nebo Samantha (vůbec nikdo, ani na české wikipedii o ní není zmínky), zato skoro každý ví, kdo je Madonna.

(Upřesnění dvacetileté kolegyně Elišky: „A kdože je ta Madonna?“) Dobře tedy, opravuji, každý, komu je nad třicet, ví, kdo je Madonna.

Další losnovsko-mažňákovská potýkání proběhla na základce v osmé třídě. Osmá A na základce na Náměstí Míru byla tehdy rozdělena na depešáky a petšopbojáky. Depešáci omílali donekonečna desku Music For The Masses a byli celí vyplesklí hlavně z písně I Want You Now, ve které slyšeli zvuky připomínající pro ně tehdy mýtický pohlavní styk, zatímco petšopbojáci se spokojili s albem Please s hitem West End Girls. Což byla naprosto nemýtická skladba. V analogii s boji mezi tvrďáky stouny a měkkýši brouky dvacet let předtím byli petšopáci ti měkkýši. A já… Já jsem byl v těchto bojích tvrďákem. Ovšem jen teoreticky. V přestávkové hře zvané tlačenka… Znáte tlačenku? Ne? Tedy, tlačenka spočívala v tom, že se losnové a mažňáci seřadili v rohu třídy, každá grupa podél jedné zdi, a tlačili toho nešťastníka v rohu z obou stran. Tento člověk, zvaný Tlačenka, se snažil z rohu uniknout, a pakliže se mu to podařilo, byl do rohu natlačen další losna nebo mažňák v pořadí. Ono to vypadá jednoduše, uniknout z tlačenky, teoreticky stačí rychlý pohyb směrem z rohu ven a následně se zařadit na konec příslušné řady, ale ona to byla tvrdá hra. Vše bylo dovoleno. A tak, když se vedle Tlačenky (zhusta mě) objevil v týmu petšopáků Pepa Hofman a svou vahou a svým medvědím objetím zabojoval za svůj tým, nebylo úniku. Tlačenka pak sotva lapal po dechu a ani podpora Vency a Rendy z týmu depešáků nebývala moc platná. A vzhledem k tomu, že tým petšopáků postupoval takticky a nasazoval Pepu Hofmana na začátku mače na konec řady, tudíž na konci přestávky byl Pepa tím klíčovým hráčem tlačícím Tlačenku do rohu, tak jsme v okamžiku konce hry, který byl určován zvonkem oznamujícím konec přestávky, obvykle my depešáci prohráli. Tedy, jak řečeno, ve hře tlačenka jsem býval měkkýšem, což devalvovalo to mé depešácké tvrďáctví.

V pozdější době nastalo období nevyhraněné. Nebyli žádní stounisti versus broukaři nebo depešáci versus petšopáci. Byli nezávisláci versus popaři nebo metloši proti komerčákům, nebo, oproti světu okolo o dvacet let zpoždění, skinhýti versus pankáči. Žádné dvě hudební skupiny se svými až tak zaujatými fanoušky, kteří by šli tvrdě proti sobě. Snad jen… Ano, ti věční a nesmrtelní depešáci, proti nimž byli zaujatí všichni ostatní.

V polovině devadesátých let tady tedy byli oejzisáci proti bléristům, ale myslím, že u nás v Česku to byla spíše virtuální realita, zato Angličani si tehdy vzpomněli na prachem již zavátou rivalitu Stones versus Beatles a tu rivalitu mezi Oasis a Blur prožívali daleko náruživěji. Četl jsem tehdy časopis Rock a Pop, takže si na ty barvité popisy té anglické rivality trošku vzpomínám, padaly tam tehdy nehezké řeči, kdy bratři Gallagherové z Oasis přáli v jamémsi novinovém rozhovoru Damonu Albarnovi z Blur smrt či něco podobně nehezkého.

A potom… Potom už jsem hudbu nesledoval tak zaujatě, abych si nějaké podobné rivality všiml. Buďto jsem si nevšiml, anebo, což je asi věrohodnější vysvětlení, od doby let devadesátých se už neobjevily žádné dvě skupiny, které by byly pro tu dobu natolik určujícími, aby se kolem nich seřadily davy pořádně zfanatizovaných fanoušků. A pakliže se takové skupiny neobjevily, tak musím ty současné hudební fanoušky politovat. Přicházejí o hodně. O tlačenku třeba.

I když, možná se hra v tlačenku provozuje dál, nevím. Jenom holt asi v té jedné řadě nejsou žádní depešáci a v té druhé žádní petšopáci. Třeba se na Tlačenku z jedné řady tlačí tabletisti a z druhé noutbůkáři. Nebo twitteristi a fejsbůkáři. Nebo vegetariáni a stejkaři. Majnkraftisti a engrybirdisti. Fakt netuším.

Tuší někdo z vás, jací zapřísáhlí fanoušci toho či onoho se tlačí, řekněme v osmé B ve škole na Náměstí Míru, na nebohého Tlačenku v rohu?

To už se mi dlouho nestalo, aby byla má mysl po několik dní zaujata jedinou věcí, abych vstával a usínal, byť třeba i nechtěně, s myšlenkou na něco. Notabene na něco tak přízemního, jako je televizní seriál.

Jak jsem poznal vaši matku. Prvních pár sérií jsem skoro hltal. Neobyčejně komické situace, vynikající herci, svěží a originální. Smršť solidních hlášek a hlavně originální pojetí. Napínání diváka, kdo že vlastně je tou matkou, návraty zpět do minulosti i náhledy do budoucnosti. A domnívám se, že i nemálo fragmentů, které bezpochyby patří a budou patřit do zlatého fondu televizní tvorby včetně mého snad nejoblíbenějšího fragmentu – dvouminutového rande. Víte, kdykoliv čtu nějakou knihu, čtu článek v novinách, dívám se na film či seriál, tak mám okamžik, který je pro mně osobně potvrzením kvality díla. To jsou situace, kdy si říkám: „Takhle bych to chtěl napsat já, kdybych byl spisovatel/novinář/scénárista.“ A tenhle okamžik jsem při sledování Jak jsem poznal vaši matku cítil několikrát. Pak přesunuli seriál z Coolu na Love, navíc vtipu dle mého trochu ubývalo a telenovelistické vztahové konverzačky přibývalo, takže jsem ho trochu pustil ze zřetele. Nicméně, před pár týdny se na internetech začalo stupňovat šílenství ohledně blížícího se konce, tak jsem si celý seriál od první do deváté série pustil a taky jsem se zařadil mezi ty davy fanoušků, které vyhlížely, jak to nakonec všechno dopadne.

Celá poslední série se táhla a dotáhla až do šokujícího konce, na kterém je ovšem zajímavé, že jeho zásadní odhalení bylo natočeno již někdy před osmi lety v průběhu druhé série. A strhla se mela. Ať už na IMDB či na Twitteru se celosvětově vyrojila vlna negativních reakcí.

Co se vlastně stalo během závěrečného dvojdílu. Ve zkratce (pozor, spoiler!): Barney se rozvedl s Robin, matka umřela, Tedovo vyprávění dětem o tom, jak poznal jejich matku vlastně směřovalo k tomu, aby od nich dostal požehnání k tomu, aby to po létech dal „s tetičkou Robin“ dohromady a celý seriál končí tak jak končil ten úplně první díl, kdy Ted stojí pod okny bytu Robin s modrým lesním rohem.

Fanoušci tvůrcům vyčítali hlavně tyto skutečnosti: 1) Scénáristé zahodili do koše vývoj Barneyho od nenapravitelného děvkaře ku svým způsobem romantickému a milujícímu manželovi. 2) Šokující smrt velesympatické Matky byla vůči Tedovi, který po osm let přes různé útrapy neustále věřil, že najde tu pravou lásku, byla krutá. 3) Vyústění, které proběhlo během několika minut bylo neúměrné času, který byl věnován celé sérii. Spoustu fanoušků rozčílilo, že se Matka v seriálu sotva mihla a vše kolem její smrti se odehrálo během minuty.

I já jsem byl tím posledním dvojdílem šokován a vůbec nemám chuť si ho pustit znovu. Je to prostě moc smutné a překotné. Nicméně, jak jsem nad tím těch několik posledních dní přemýšlel, musím zkonstatovat, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénárista.“ Ono to k tomu konci vpodstatě směřovalo, když se na to člověk podívá bez toho rozčílení z toho, že to velkolepé dílo bylo takhle brutálně utnuto, že neproběhl klasický happy end, tak ten konec má hlubokou vnitřní logiku. A díky tomu konci dostává díl Vesuvius, který byl třetí či čtvrtý od konce (především poslední dvě – tři minuty), nový smysl. Pustil jsem si ho znovu, už s vědomím konce, a stal se pro mně jedním z nejlepších a nejdojemnějších dílů celého seriálu. A nakonec i fakt, že bylo závěrečným dvojdílem nahlédnuto do velmi vzdálené budoucnosti, má něco do sebe. Seriál byl ukončen tak definitivně, že snad nikdy nikoho nenapadne rozřeďovat jeho už minimálně posledními dvěma sériemi dost naředěný vývoj nějakým pokračováním po x letech.

Inu, doufám, že tímto jsem si to nutkání neustále přemýšlet o tom, jak to skončilo, a jak to mělo skončit a že to mělo skončit dřív či jinak, utnul a nebudu se dále zabývat tím, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénáristou,“ ale budu se zabývat tím, napsat něco, co chci napsat.

Dodatek: Tak jsem se nakonec přece jenom na ten poslední díl podíval znovu a je třeba říct, že napodruhé, potom, co už člověk vstřebal ty šoky z prvního shlédnutí, je to fakt skvělé uzavření příběhu. Vlastně to všechno do sebe hezky zapadne a vše je ukončeno důstojně, dojemně, optimisticky, logicky. Zvláštní, jak rozdílný pohled může mít člověk na věc potom, co ji vstřebá a podívá se na ni z nového úhlu. Poučení tak nějak obecného rázu, myslím.

Jojo, potkat nějakej nekyselej ksicht mezi všema těma kyselejma (jejich přehlídka začíná hned ráno v zrcadle) je velmi osvěžující.

Třeba takovej Jindra. Jednou nakoupil u nás v eshopu, balíček mu přišel pěkně zabalenej, jako bonus pajska na účet, poněvadž jsem při zpracování jeho objednávky zjistil, že dodavatel mezitím knihu zlevnil, a v těchto případech postupujeme tak, že přeplatek vracíme, ačkoliv bychom nemuseli, páč zákazník odkliknul nějakou cenu, tak co by jako měl chtít. Odkliknuls, zaplať.

To mu přišlo jako zákaznicky friendly postup, tak si objednal podruhý a potřetí a popátý a podvacátý. A dneska si pro dvacátou první objednávku přijel z Práglu do Vrchlabí osobně, poněvadž zatoužil po tom, aby poznal svého knihkupce, kterej mu vrací prachy.

Tak jsme šli dneska na oběd, pěkně pokecali, a já jsem do zrcadla pohlédl nejenom ráno, ale i v poledne.

Tenhle Jindra mi přivezl nějaké dárky, píváka a čaj z Anglie, kde jezdí po Londýně červeným autobusem a když jsem chtěl aspoň zaplatit ten oběd, tak důrazně protestoval.

Já jsem mu říkal: „Tyvole, neser. Já jsem příznivcem rovnováhy. Dostals, dej. Dostal jsem píváka a čaj, tak abych nezaplatil ten oběd.“ A von: „Já jsem taky příznivcem rovnováhy, takže to pošli dál. Zaplať zejtra ten oběd tvojí ségře a svět bude zase v rovnováze. Já rád dělám lidem radost. Udělal jsem radost, pošli to dál. Podívej, mám volno, sednul jsem do auta, přijel jsem si pro knihu, ušetřil jsem ti poštovné, dali jsme si oběd, pokecali, na ty prachy za benzín sere pes.“

Odpoledne jsem byl v takovým tom rozpoložení, že bych nemusel bejt tím líným cynikem, kterým jsem. Že bych taky mohl dělat tu radost. A vesmír mi hned přihrál příležitost. Synovec Adam si u nás v obchodě zapomněl čepici a jistě by byl rád, kdybych mu ji přinesl. Pak bychom si mohli třeba pohrát s legem nebo tak něco.

Ale. Táhnout se kilometr do Berlína s tou čepicí?

Nonic, synovec jistě bude mít radost, když se pro tu čepici bude moci zítra v obchodě stavit. Bezpochyby touží po tom, abych mu zítra cynicky sděloval, jakej že je to zapomnětlivej truhlík. To určitě ocení.

Anebo taky můžu zejtra ségru pozvat na ten oběd…

Někdy nevěřícně zírám už zrána. Dneska jsem zíral ušima. Pouštím si ráno Rádiožurnál a tam mívají takovou poradnu. Různí právníci a odborníci radí lidem v nouzi. Dnešní tazatelka sdělovala, že již léta nežije s manželem, je v invalidním důchodu, nemá práci ani peníze, a dotaz zněl, zda by si nějak finančně polepšila, kdyby se rozvedla.

Mě ten dotaz nešokoval. Lidi jsou různí. Někteří i vypočítaví.

Co mě až k tomu zírání ušima šokovalo, bylo to, že ten odborník z poradny zcela vážně začal rozvíjet teorie o životních minimech a vyživovacích povinnostech, objektivně dával příklady pro i proti. Moderátorka pak s veškerou účastí a soucitem pokládala doplňující otázky. Paní se tedy dozvěděla, že možná by na nějaké sociální dávky po rozvodu nárok měla, protože dávky se počítají z příjmu domácnosti, tedy kdyby o ně nyní žádala, tak by se musel připočítat příjem manžela a tím pádem by na dávku možná nedosáhla. Ale na druhou stranu by to nemuselo být nutné, protože je prý možné nějak úředně prohlásit, že s ním domácnost nesdílí, a pak by se při výpočtu dávky posuzoval jen její příjem. Taky bylo zdůrazněno, že co se vyživovací povinnosti týče, tak vyživovat by měl manžel jak současný, tak v některých případech i bývalý, takže jí bylo mezi řádky řečeno, ať ho o ty prachy zmáčkne. Na druhou stranu ale bylo vyřknuto varování, že v tom případně by případně žádost o rozvod mohl podat manžel. A pak by se mohlo s tou vyživovací povinností licitovat o tom, jestli vskutku pracovat nemůže, což by pro ni mohlo špatně dopadnout, protože jestli pobírá invalidní důchod skupiny A, tak se předpokládá, že pracovat může, a tedy by exmanžel vyživovací povinnost možná neměl. Poradna skončila, moderátorka zkonstatovala, že byl dotaz zodpovězen a že záleží na tom, jak si to paní pro sebe spočítá, pak pustili džingl a muziku.

Mě šokovalo, s jakou samozřejmostí poradce začal rozvíjet ty teorie a výpočty, že ani moderátorce nepřišel dotaz divný, že na ten dotaz bylo pět minut obšírně odpovídáno. Že se rozhlas sám vmanévroval do diskuse o tom, že by o lidských vztazích, notabene mezi manželi, mělo být rozhodováno na základě tabulek a výpočtů. Mně celá ta relace přišla jako případ cynismu nejhrubšího zrna. A přitom nepochybuju o tom, že poradce i moderátorka měli skvělý pocit, jak výborně na ten dotaz odpověděli. Bylo to takové… veřejnoprávní. Pěkně s veškerou objektivitou, veskrze seriózně, s příklady pro i proti fundovaně poradit, kterak pumpnout stát či manžela a při tom vůbec neřešit to, o co vlastně ve skutečnosti jde.

Měla zaznít jediná odpověď: „Paní Heleno, vy svého manžela milujete nebo nemilujete? Odpovězte si sama a pak se rozhodněte, jestli se chcete rozvést nebo ne.“ A pak pustit klidně místo těch U2 třeba i Michala Davida, to by bylo rozhodně méně trapné než ta… Veřejnoprávní odpověď.

Včera v Praze na hokeji Lev Praha – Medveščak Záhřeb. Vedle haly milión lidí na Matějský pouti, takže první třetina prošvihnuta kvůli zácpě na Veletržní ulici, kvůli hledání místa na zaparkování a kvůli dvacetiminutový chůzi z toho plácku někde u Tróje, kde bylo poslední volný místo. Druhá třetina nemastná neslaná, třetí už lepší. Pěkná atmosféra, i když víc než 4555 diváků by si ten zápas asi zasloužil. Za mě drobné zklamání, čekal jsem úroveň play off KHL trochu vyšší než jako průměrný zápas Extraligy. Posléze trochu legrační pocit. Vzpomněl jsem si totiž při štrachání v kabele při hledání klíčů od auta na vstupní prohlídku, kdy mi v té kabele štrachal mladík z ochranky a musel jsem dokonce zapnout tablet, páč mladík z ochranky se asi chtěl ujistit, jestli nemám v tabletu bombu. Při štrachání v kabele při hledání klíčů jsem v ní našel kudlu (nějak jsem zapomněl, že ji tam nosím od podzima, kdy jsem byl připraven zastavit u jakéhokoliv lesa kvůli sběru hub). A při dalším štrachání jsem nalezl druhou kudlu, asi pozůstatek z předloňské přípravy na houbařskou sezónu. Hustý. Minutový zapínání tabletu, nechtěl naskočit, další minuta hrabání se týpka z ochranky v mý tašce, v pořádku, propuštěn, a přitom jsem mohl uvnitř v hale teoreticky zapíchnout dva lidi anebo si obouruč nakrájet párek v rohlíku…

Člověk potřebuje dělat něco, o čem si myslí, že je v tom dobrej. Ne snad, že by v tom nutně musel bejt dobrej, jde hlavně o ten pocit. Jako když lyžař sjede sjezdovku, ani jednou nespadne, dva – tři hraniční okamžiky, kdy už prdelí hladí sníh, ustojí, zbytek oblouků, co na tom kiláku pisty vykrojil, mu přišel ladný a elegantní a závěrečný zasmykování před turniketem ohodilo sněhem ten plůtek, co tam je, do výšky třiceti centimetrů. Takovýmu člověkovi jeho suprovej pocit z jízdy nikdo nevezme, ač kámoši si dole u baru stihli dát už dva svařáky a tři fórky na téma kapitán šnek.

Já teďka zjišťuju, že si myslím, že jsem dobrej v psaní, a je mi tak nějak jedno, že ze mě asi nikdy žádnej Hrabal nebude. I když, tak jako ten lyžař má možná někde vzadu v mozku tu myšlenku, že Hahnenkamm dá, taky si říkám, že Hrabala dám, zvlášť proto, že i já mám svýho strejce Pepina, kterýho, kdybych ho poslouchal tak jak Hrabal toho svýho, tak bych si na jeho historkách taky mohl postavit literární pomník. Ale já ho moc neposlouchám a pamatuju si jen jednu jeho historku. A taky, ačkoliv ten můj strýc Pepin řve podobně nahlas jako ten Hrabalův, nikdy nedělal v pivovaře, což je dle mého pro tu správnou literaturu správný prostředí, jak věděl i dramatik Havel.

Pepinova historka

„Poslouchej, co ti dneska řeknu, to jdu takhle jednou nakupovat do Makra, nejdřív mě tam prošacovali při vstupu, asi aby zjistili, jestli mám dost prachů, hledal jsem dlouho tu kartičku, ten jejich firemní policajt tam stál, koukal mi do portmonky, jak jsem tu kartičku hledal, a když viděl, jak tam mám naštosovaný ty zelený stovky, ty brčálový papírky, jak je na nich ten slavnej král Karel čtvrtej, ten co měl tu manželku, jak lámala to železo, jak vládnul v těch slavnejch časech, kdy království český bylo středem světa, z dalekýho okolí se do zlatý Prahy ti nejlepší lidé z celý Evropy sjížděli, a když viděl, že v tý portmonce mám i paklík pětitisícovek s prezidentem Masarykem, tak povídá „vašnosto, ty naše kartičky, to je jen takovej symbol, že je zákazník solventní, ale jak vidím, vy byste mohl těmi vašimi krásnými penězi vyložit celou podlahu u oddělení lahůdek, co říkám, u oddělení lahůdek, vy byste mohl vytapetovat celou naši zeď se zaměstnanci měsíce, a to se musí říct, my jsme solidní firma, takže ta tabule s těmi zaměstanci měsíce je veliká jako Václavské náměstí, ale vy byste mohl svými penězi vydláždit Karlovo náměstí, který je, a to ví málokdo, větší než náměstí Václavský, a to je spravedlivý, protože Karel, to byl rozhodně větší král než Václav, hlavně proto, protože Václav nebyl král, ale jen kníže, takže pane, vy jste vítaný zákazník, takže pojďte dál, a tu kartičku vem čert nebo spíš ďábel“, tak jsem prošel tou slavobránou, firemní policajt se usmíval, ta paní v té recepci se usmívala, usmívala se jako Mona Lisa, ano byla tajemná jako propast Macocha a jistě byla i tak hluboká, představoval jsem si, jak tam za tím pultíkem stojí jen zahalená pláštěm, tím pláštěm, o kterým si ostatní myslí, že je modrý, ale já věděl, že je průhledný, a kdyby tam svítilo slunce a ne svým poblikávajícím světlem zářivka, tak by byl neviditelný, tak neviditelný, jako bývá duha po dešti, kdy všechny barvy duhy mizí v tom svěžím vzduchu vonícím deštěm, v tom prchavým okamžiku, kdy ty barvy vidí jen ten, kdo neobsluhoval anglickýho krále, ale seděl před tím, než se podíval z okna, u počítače, a z mozaiky obrázků zářivých i zastřených vyráběl kalendář, tak jak to dělám já, všech výrobců kalendářů král, a jako král jsem si i vykračoval v tom obchodě v oddělení drogérie a parfumérie, vonělo to tam jako voní ty nejkrásnější slečny v Paříži, a šel jsem i okolo pultu s masíčkem, s masíčkem tak červeným, jak červený jsou líčka slečen v Moskvě, vzal jsem si tam kýtu a polaskal se s ní jako se laská kanibal s mozečkem misionáře, a pak jsem šel uličkou s pivkami, já jim říkám pivíčka, bylo tam pivo nymburský, ten Něžný barbar, ta polotmavá třináctka barvy jantaru a chuti na začátku sladké, sladké jako je ten nejsladší dortík z cukrárny u Sachra, na konci chuti hořké, ta chuť je jako klín slečny Rajské, zato slečna Svíčková, ta chutná sladce, a když slečna chutná sladce, tak to nevěstí nic dobrého, tak to věstí, že ta slečna je povětrná, a to sladké v ní je chuť sémě továrníka Waldese, který tak rád dortíky od Sachra, a bylo tam i pivo plzeňské, ta národní pýcha, ten poklad naší země, ovšem pokladem je jen u Tygra, ve flašce je jen pokládkem, a tak si ho kupuju jen když je v akci za šestnáct devadesát, protože když ho prodávají za dvacet tři korun, tak se cítím napálen, tak napálen jako když ochutnám slečnu Svíčkovou a namísto neposkvrněného lůna cítím sémě pana Waldese, bylo tam i pivo z Budějovic, jehož sláva po celým tom velkým světě je slávou falešnou, nejenom že už není to, co bývalo, ale ta sláva patří tomu pivu z Ameriky, který sice chutná jako slečna Svíčková, ale prachatý je jako pan Kolben a pan Daněk a pan Škoda dohromady, a jak to tam v tý Americe chodí, tak tam jsou hrdinové pracháči, a největším hrdinou je ten, kdo si zaplatí reklamu při Superbowlu, v tý uličce s těma pivíčkama měli i Staropramen, kterej se dodával na dvůr samotnýho císaře pána, ale teď se dodává jen do hospod, kde seděj divný lidi, který si sice hodně ťukaj, ale, jak říkal můj děda, kdo hodně ťuká, ten málo šuká, a jak koukám na ty lidi z tý reklamy od toho pivovaru, tak na tom asi něco bude, protože děda, ten měl vždycky pravdu, a ten pohled na ty kisny toho Staropramenu, toho symbolu té svatokrádeže, toho příkladu, že i slavný jméno v rukou reklamních mamlasů může klesnout na samý dno, že ta tradice sama, těch sto patnáct let slávy, bylo spláchnuto do kanálu, a to nejenom obrazně, ten pohled mě rozesmutnil, vyložil jsem z košíku všechny ty vůně a kýty a Něžný barbary, a pospíchal jsem k pokladně, věděl jsem, že odtamtud musím zmizet, tak jako mizí duha po dešti, a tak jsem byl smutnej, že jsem zatoužil celej ten obchod potrestat, tak mě to sžíralo, jako sžírá nešťastná láska švarnýho mládence, tak jsem si vzal jednu kolu, na který bylo napsáno 20% zdarma, a u tý pokladny jsem těch dvacet procent vypil, a říkám, ten zbytek vám vracím, já chci jenom to zdarma, a ta slečna u pokladny, to nebyla Mona Lisa, to byla tvář z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha, a jak se ten křik po celým tom obchodě rozléhal, tak přiběhl i ten firemní policajt, ale neusmíval se, nadával, nadával jako vrchní od Tygra, když tam přišel nějakej turista a chtěl kafe, ten vrchní křičel „my nejsme kavárna, my jsme pivnice“, a ten firemní policajt křičel „to zaplatíte, a jestli to nezaplatíte, tak zavolám skutečný policajty“, a už mi neříkal vašnosto, ale kreténe. Tím dneska končím.“

Konec Pepinovy historky.

Hrabalovi jsem to nenandal. Ale jsem tím lyžařem, kterej po tom, co ohodil tím sněhem ten plůtek a šel vyzvednout kámoše do bufetu a vyslechl si vtip o kapitánu šnekovi, povídá: „Pánové, jak já jsem si tu jízdu užil. Nahoře na svahu jsem zastavil a viděl ty světla v údolí. Uprostřed sjezdovky jsem potkal pěknou babu a prohodil s ní pár slov. Poslechl si děcko, který spadlo a už už natahovalo a jeho maminku, která ho něžně ze země zvedala. A tady dole čerstvě zamilovanej páreček tokal jak párek tetřevů.“ Poslechl si kromě vtipu o kapitánu šnekovi ještě vtip o rozněžnělý ženský, ale věděl, že i když to nepřiznají, tak mu trochu závidí.

Dneska jsem po nějaký době vypadnul z práce dřív. Opravdu nemám rád dny, kdy se tam cejtím úplně zbytečnej. Tedy ne že by nebylo co dělat… Vždycky je co dělat. Pořád se můžu hrabat v databázi knih, neustále můžu tvořit nějaký kampaně v Google Adwords, donekonečna by bylo možný všelijak přepisovat začasté nadmíru zfušované anotace ke knihám, který nám poskytujou naši dodavatelé, a koneckonců, utírat prach v regálech by mohlo bejt naplněním každýho dne, poněvadž těch regálů je hodně. Taky nějakej newsletter bych mohl připravit a odeslat. Ale chuť k tomu všemu nějak není, když se ten den tak nějak táhne, když knihkupce nenakopne něco, co by se dalo označit za vzrušující událost. Dnešek byl vzrušujících událostí prost. Pokud tedy člověk nepovažuje za vzrušující událost, když do knihkupectví přijde ruská rodinka, která v čase, kdy by měla být hrdá na to, z jak momentálně imperiálně zdatného národa pochází, snaží se komunikovat velmi nezdatnou angličtinou, namísto aby se na cenu pohledů dotázala hrdě rusky. Ale třeba to byla ukrajinská rodinka, a to šeptání, kterým mezi sebou interně hovořila, nebyla ruština, jak jsem tipoval.

V těchto marnejch dnech jsem fakt rád, že jsem sám sobě knihkupcem, že stále ještě uživím jednoho zaměstnance a občasného brigádníka, tedy můžu sbalit saky paky a tradá.

Tak jsem se zdejchnul, jel natankovat káru, zcela automaticky zaparkoval u Lukoilu a chvíli váhal, zda bych neměl tuhle imperiální ruskou benzínku rebelsky bojkotovat, ale nic naplat, mají nejlevnější benzín, a navíc tamní obsluha je bezkonkurenčně nejmilejší ze všech vrchlabských benzínek. Takže jsem to pragmaticky zhodnotil, natankoval, a zachoval se tak stejně sráčsky, jako se zachovávají všichni ti mnichovani, co se jich u nás vyrojilo.

Po nějaký době jsem se vzepjal k tomu, že i po příchodu domů jsem pokračoval v práci a opravil pár zfušovanejch anotací.

Po nějaký době jsem si jako kulisu nezapnul bednu, ale gramec, takže jsem si poslechl desku Bioelektrovízia od Banketu a zkonstatoval, že na dobu vzniku to byla unikátní deska. Tou dobou vládnul stále Kája a Olympic, možná Miro Žbirka, na polský televizi bylo možný vidět nějaký klipy od Depešáků a Pet Shop Boys, maximálně koupit za kilo (v přepočtu na dnešní prachy počítám litr) kazetu z padesátý kopie Seržanta Peppera. Zpěv tehdy …cetiletýho Richarda Müllera byl vskutku zjevením a sound kapely na naše poměry opravdu inovátorským. Po nějaký době jsem si dal přídavek největších hitů od The Doors a vzpomněl si, jak mě ta jejich muzika kdysi děsila.

Po nějaký době jsem se podíval do mýho Pivního deníčku. Musel jsem snížit mé hodnocení Kláštera jedenáctky, od té doby jsem ochutnal spoustu lepších kousků. Konkrétně 291 dalších piv. Zjistil jsem, že jsem ještě neochutnal Krušovice desítku, hodnocení ostatních pivníků sice nic extra neslibuje, ale hra je hra, a když už jsem přežil Světlé výčepní pivo Lidl, tedy ten nejhorší patok, co snad lze u nás koupit, tak přežiju určitě i ty Krušovice. Ale to počká, mám v Pivní mozaice objednaný nějaký luxusní kousky (kupovat pivo za stovku, to už je fakt vášeň!) a netrpělivě čekám na jejich balíček.

Mám po nějaký době chuť udělat něco fakt ukrutnýho a rebelskýho. Prokalit noc a vzbudit se v bordelu. Sednout do auta a dojet do Berlína a zpátky. Zkouřit se. Jet vlakem do Paky a říct Romaně, že si ani nedokáže představit, jak mi zlomila srdce. Uklidit celej byt. Dát si frťana z tý Absolutky, kterou jsem před mnoha lety s Romanou otevřel a od tý doby ji mám v lednici. Poslat mailem ostrou prosbu na ruskou ambasádu. Večeřet v jedenáct večer…

Večeřet v jedenáct večer!

Ale jo. Jasně. Po nějaký době rozmrazit to hovězí z mrazáku a tři hodiny poskakovat kolem guláše, to bude ono! To bude rebélie, až se vysměju tý výživový tabulce, co mi visí na lednici. Budu na ni rebelsky pokřikovat: „912 kilodžaulů! A v jedenáct večer! To čumíš, co?“

Přemejšleli jste někdy o tom, kolik uděláte během jednoho průměrnýho dne různých činností? Mě to zrovna dneska napadlo.

Zamáčknout budík. Zamáčknout opakovací tón budíku. Slézt z postele. Zapnout fejsbůk. Pustit rádio. Strávit příjemnejch deset minut na hajzlu. Zjistit, že zmizel hajzlpapír z dosahu. Odskákat se staženejma trenkama do komory. Strávit příjemnou minutu ve vaně. Hned zrána se rozčílit: „Kurva, to je tenhle tejden už podruhý, co teče v půl osmý ráno studená voda. To fakt celý sídliště vstává dřív než já a vyplácá všechnu vodu, co teplárna stihla za celou noc ohřát?“ Strávit dalších nepříjemnejch deset minut ve vaně a při tom se utěšovat, že otužování je hrozně zdravý. Rozčílit se znovu: „No, doprdele, došla pasta.“ Další cesta do komory pro novou pastu. Opičifukovat se. Částečně. Dojít pro novej pičifuk do komory. Dolovat zubní niť z toho otvůrku. Utěšit se: „Ještěže jsem si neostříhal nehty, s těma přerostlejma se ta niť doluje líp než s ostříhanejma.“ Zjistit, že při tom všem rozčilování člověk zapomněl na to, že vlastně každý ráno běhá dvacet minut na běžícím páse. Přemejšlet nad tím, že se dneska člověk na to pobíhání vysere. Prožít morální dilema. Potěšit se tím, že morálka zvítězila nad pohodlností, pustit si epizodu ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, která se svými dvaceti minutami délky je ideálním měřičem dvaceti minut na pobíhání. Pobíhat při epizodě S2E1 a závidět Tedovi, že se dal dohromady s Robin a politovat Maršla, že mu zdrhla Lily. Znovu se osprchovat ledovou vodou. Znovu se opičifukovat. Obléct se. Do těch lehce potrhanejch trenek a do ponožek s ďourou, protože to jsou poslední trenky a ponožky, který od posledního praní ve skříni zbyly. Posnídat. Poněkud nezvlhčené cereálie, protože těch posledních pár mililitrů mlíka, co v lednici zbylo, na řádné provlhčení cereálií nestačilo. Nastartovat káru. Hledat místo k zaparkování. Zaparkovat. Vrátit se do auta pro kabelu. Pustit se do práce. Odpovědět na maily zákazníků, jejichž počet je obchodním tajemstvím. Označit dvacet mailů jako spam. Vystavit faktury, jejichž počet je také obchodním tajemstvím. Zabalit balíčky, jejichž počet je… Jak jinak, obchodním tajemstvím. Říct si, že by bylo dobré pracovat na zpracování faktur dodavatelů. Zaseknout se u fejsbůku. Vysvětlovat ségře, která je mou společnicí v tom našem knižním byznysu, že do fejsbůku čumím pracovně, tedy její požadavek na zavedení toho balíku od Albi do skladu musí počkat. Olajkovat tu s prací nijak nesouvisející fotku od Roberta. Přečíst si na fejsbůku zprávu od ségry, která taky kouká do fejsbůku, a tím pádem vidí, že se věnuju lajkování s prací nijak nesouvisejících fotek, že by bylo dobré naskladnit ten balík od Albi. Naskladnit balík od Albi. Napsat recenzi na knihu MICHLiq na blog. Vysvětlit ségře, že tvorba originálního obsahu na můj blog a jeho prolinkování na eshop je podle všech příruček o internetovým marketingu, který jsem přečetl, „fakt užitečné.“ Kouknout do Google Analytics a zjistit, že počet přístupů na eshop přes blog je nula. Přemejšlet nad tím, zda má nějakej smysl číst příručky o internetovým marketingu. Jít na oběd. Zjistit, že v Bottě je plno. Jít do francouzský restaurace. Zjistit, že ve francouzský restauraci je plno. Jít do Mincovny. Dát si svíčkovou. Přihlásit se přes tablet na Foursquare a nahrát tam fotku novýho dětskýho koutku v Mincovně s ironickým komentářem, že „ten novy detsky koutek je hezkej, ale ten fakt, ze se v Mincovne kouri a ten smrad cigaret je tam fakt citit, ponekud snahu podniku byt baby friendly devalvuje.“ Konstatovat, že fakt, že zatímco v Bottě a v La Petit France je plno, zatímco v Mincovně není ani noha, asi o něčem hovoří. Vrátit se do práce. Dodělat konečně ty faktury. Vzpomenout si, že v poslední době je hlavní komp nějakej pomalej. Vymazat z hlavního kompu všechny ty zbytečný programy, co se tam za poslední rok nainstalovaly. Zjistit, že ten hlavní komp je pořád stejně pomalej. Znovu naistalovat Real Player, protože to video s kočičkama od Martiny nešlo přehrát. Od půl pátý co minutu čučet na hodiny. Od půl pátý do pěti prodat jedny omalovánky. Mudrovat nad tím, že vloni jsem ještě co se kšeftů v tom našem knižním byznysu týče, byl poměrně optimistickej, ale letos už začínám bejt skeptickej. Kouknout do Skliku a zjistit, že se na jednu zrealizovanou objednávku proklikala částka, která je obchodním tajemstvím, což ale nebrání tomu, abych zkonstatoval, že je příliš vysoká. Zjistit, že došel kredit ve Skliku. Chvíli přemejšlet, zda má smysl do Skliku dobíjet nějakej kredit. Dobít kredit do Skliku. Spočítat tržbu. Nostalgicky vzpomínat na to, že před pěti lety trvalo počítání tržby dvakrát déle. Mít radost, že je tržba rychle spočítaná, takže můžu vypadnout z práce cobydup. Najít auto na parkovišti. Nastartovat. Dojet domů. Přemejšlet o tom, že by bylo dobrý vyprat. Kouknout se do skříně a zjistit, že tam jsou ještě dvoje potrhaný trenky a troje ponožky s dírou. Na praní se vysrat. Dát si k večeři okoralej chleba a slíbit si, že zejtra už fakt dojdu do krámu pro nějaký jídlo. Zjistit, že v lednici jsou jen dvě piva a přemejšlet nad tím, že bych si mohl dojít na pivo k Učíkům a ty píváky z lednice si ušetřit. Otevřít si pivo. Nechat si vnuknout myšlenku, že by mě mohlo napadnout, kolik jsem během dnešního průměrnýho dne udělal různých činností. Napsat blog o tom, kolik jsem během průměrnýho dne udělal činností. U toho vypít dvě piva z lednice a vyhulit deset cíček. Znovu přemejšlet o tom, že bych mohl zajít k Učíkům.

Připomenout si, že od dob doby kamenné se člověk, či spíše jeho genetická výbava, nijak extra nezměnila. Mozek tehdejšího člověka během jednoho průměrnýho dne vstal, našel nějaký plody či semena, picnul králíka, přiložil polínko do ohně, aby mu nechcípnul, namaloval obrázek mamuta na stěnu jeskyně, ošukal pračlověkyni a šel spát.

Sakra, jakto, že jsme vůbec schopni ten náš současnej průměrnej den přežít?