Říká se, že protiklady se přitahují. Kde je, proboha, původ tohoto přísloví? Když se člověk podívá do přírody, tak fyzika říká ne (magnetické póly plus a mínus přílišnou láskou neoplývají a protony s elektronama taky tak nějak postrádají přitažlivost), chemie taky nesouhlasí, páč kyselina se zásadou jsou schopny vztahu spíše bouřlivého, než harmonického, oheň s vodou na sebe taky tak maximálně syčí, o nějakých ladných zvucích nemůže být řeč, no a co se biologie týče, tak v dokumentech o zvířátkách na Zoomu taky  scházejí informace o tom, že by nějaká dobře vyvinutá lvice toužila po lvovi chcípákovi. Domnívám se, že tohle přísloví vymyslel nějakej neobdařenej samec, aby zapůsobil svou intelektuální výší na obdařenou samici, ale troufám si tvrdit, že ta samice jeho filozofickému mudrování beztak nepřišla na chuť, a spustila se s nějakým samcem obdařeným intelektuální níží, zato plným žlabem. Takže ani taková pseudověda, jako je sociologie, toto přísloví vědecky nepotvrzuje.

Já se spíše přikláním k tomu, že se přitahují spřízněné duše.

Ovšem obávám se, že některé duše to mají docela těžký. Tak třeba moje duše. Ta by vysloveně toužila po spřízněné duši, která pořád něco čte. Sedí doma a čumí střídavě do internetu, časáků, novin a knih. Když už vyleze ven, tak někam hodně daleko od civilizace, poněvadž lidi ji v zásadě otravují, zatímco kytky dojímají, potoky, stráně, louky a hory fascinují, a zpěv ptáků povznáší, zatímco ruch města obtěžuje. Vlastní nejistota ji zneklidňuje, takže navenek se tváří přezíravě a arogantně. Přímo žárlivě střeží svou osobní bublinu, takže jakýkoliv pokus někoho zvenčí to té bubliny nahlédnout považuje za útok na svou osobu, tudíž její odpovědi na narušení bubliny se po počáteční přezíravosti a aroganci mění v cynismus a všechny ty projevy spolehlivě kohokoliv odpuzují zase pěkně zpátky z bubliny ven. A když už z důvodu nějakýho rozmaru sama tu bublinu na okamžik vyfoukne, je neskutečně vztahovačná.

Obávám se, že spřízněné duše takovéhoto kalibru, ač by třeba i existovaly, mají absolutně vyloučenou možnost, že by se ty duše střetly.

Ale z jiného soudku.

Dneska jsem, po tom, co jsem si přečetl všechny noviny a internety, vyrazil mimo civilizaci. Po výletu mimo civilizaci jsem zašel do kavárny. Byl jsem rozmrzelej, že má obvyklá židle je obsazená, tak jsem si s nechutí sednul jinam. Nečekaná inovace v kavárně trochu odfoukla mou bublinu a tudíž jsem nebyl na chvíli cynickej, ale milej. Jedna z obsluhujících servírek si pořídila fakt krásný brejle.

„Máte krásné brýle,“ povídám. „Sluší vám to víc.“

Rozpačitý pohled. Aha, přechod z cynika na lichotníka se napoprvé úplně nezdařil. Tak dodávám: „Ehm, jako, ještě víc než obvykle.“ Uf.

„Děkuju.“ Pohled servírky se z rozpačitého změnil na ještě rozpačitější, mohu-li se domnívat. Dobrý. Výlet z bubliny ven se mi snad zadařil. Jupí.

Seděl jsem pak v kavárně nadále ve své polovyfouknuté bublině a měl jsem z toho mýho vykročení docela dobrej pocit. Ale že jsem vztahovačnej, tak mě následující hodinu iritovalo, že si ta holka, co jí to s těma brejlema slušelo víc než obvykle, ty brejle, krátce potom, co jsem se změnil z cynika v lichotníka, sundala a již nenandala. Fakt jsem po celou tu dobu přemejšlel, proč? Zlepšil se jí náhle zrak, a tak je už nepotřebuje? Spadly jí na zem, rozbily se, a tak nezbylo než chodit po lokále bez brýlí? Anebo si řekla: „Sakra, ty brejle pochválil ten otravnej chlapík bez špetky vkusu, tak musej jít dolů.“

Nonic. Dám dvě piva, již opět opatřen svou bublinou. Pošklebuju se cynicky nad tím, jak nějaká matka vyhrožuje svýmu rozjívenýmu asi tak tříletýmu synkovi, že: „Jestli budeš zlobit, nepojedeme zítra do bazénu.“ A za minutu: „Zlobíš, tak nepojedeme zítra do bazénu.“ A za další minutu: „Zlobil jsi, nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Jestli budeš ještě zlobit, tak nepojedeme do bazénu.“ A za další minutu: „Hele, já to myslím vážně, jestli budeš ještě zlobit, tak vážně nepojedeme do toho bazénu.“ A když odcházela, tak povídala nějaké kámošce, která tam byla s nima: „Tak v kolik pojedeme zítra do toho bazénu?“ Ts, to je mi výchova… Nedivím se, že je to děcko tak rozjívený, když mu je jasný, že do toho bazénu pojedou, i kdyby výskalo dvakrát tak hlasitě a při pobíhání po lokále porazilo pět židlí a ne jen dvě.

Platím. Kasíruje mě servírka, co měla ty krásný brejle, a co je sundala, když jsem vystoupil na chvíli z bubliny. Koukám přezíravě někam krz ní.

„Dvěstě čtyřicet osm.“
„Dvěstěpadesát.“
„Nashle.“
„Nashle.“

Víte, já už jsem internetovej pamětník. Pamatuju vytáčený spojení, takový ty modemy zapojený do běžný telefonní linky, který tak příšerně skřípaly, když se člověk připojoval k internetu, pamatuju, jak jsem celej vystreslej čekal u kompu na sedmou hodinu večerní, od kteréžto hodiny si telecom za to skřípění účtoval jenom korunu za minutu, zatímco ve špičce si účtoval pět korun za minutu. V té době tak nějak před deseti lety k nám z Ameriky, kde tou dobou už měli ADSL v ceně nějakýho paušálu za pár doláčů, dorazil fenomén blogování. Původně to slovo „blog“ mělo něco společnýho se slovem „deník“, a tak se po té sedmé hodině dalo usednout ke kompu a číst třeskutě vtipnej deník Ostravaka Ostravskiho, anebo v pubertálních vztazích se motající deník Inky či dospělej deník Duny či změť extrémně smutnejch až vtipnejch výlevů Kretky. Člověk tak nějak žil (s) životy těch druhých, litoval, soucítil, podporoval. V tu dobu jsem začal psát můj první blog s mejma výlevama všedního dne. Až pak se pojmu „blog“ zmocnily různé zpravodajské weby typu iDnes či Aktuálně.cz, které tu původní ideu pojaly po svém, a tak od té doby je slovo „blog“ synonymem pro výlevy grafomanů jinýho levelu, takže zabrousení do menu „Blog“ na stránkách těch webů přineslo více či méně sofistikované frustrace většinou na politické téma, takže už nešlo o to litování, soucítění a podporování životů těch druhých, ale o nálož propagandy zleva zprava. Možná kvůli tomu, že ten pojem „blog“ ztratil ten svůj původní obsah, jsem ten můj první blog přestal psát. Bavilo mě bejt ve společnosti Kretky, Inky a Duny, nebavilo mě se poměřovat s propagandou Františka Matějky či výkony profesionálních publicistů Peheho a spol.

Takže dneska si dovolím ten původní význam slova „blog“ rehabilitovat a zapsat události mýho všedního dne.

Moje odhodlání každej den ráno šlapat aspoň dvacet minut na chodícím pásu prošlo dneska zkouškou vůle. Fakt se mi nechtělo. Nicméně zkouška vůle dopadla dobře, ovšem za tu cenu, že už jsem byl v časovým presu, takže jsem nemohl jít do práce pěšky, tudíž jsem jel autem a dalších dvacet minut pěší chůze jsem nepřidal. Přemejšlel jsem zrána, co je pro to moje odhodlání strávit aspoň nějakej čas dne pohybem lepší, zda těch dvacet minut na chodícím pásu či těch dvacet minut chůze na čerstvým vzduchu. Pás to vyhrál, páč jsem si k tomu chození na pásu mohl pustit jednu epizodu Teorie velkého třesku, tu epizodu, kde si Howard sestrojí robotickou ruku ku sebeuspokojování, kterážto epizoda mi, nevím proč, přijde jako jedna z nejvtipnějších. Kdybych zvolil namísto těchto dvaceti minut na páse dvacet minut chůze, asi bych se tak nepobavil, ledaže bych snad cestou potkal ožralýho Márinku, kterej by mě pobavil tím, jak se v něm v těchto situacích míchá ta jeho pověstná elegance s tím jeho sakem a kloboukem s neelegancí zkárovanýho opilce, kterej vrávorajíc posílá lichotky každý ženský, která tou dobou pospíchá do práce. Posílání lichotek od opilců vůči chvátajícím ženám je koneckonců vždycky zábavné. Jak pro koho, dodávám, pro nezúčastněnýho pozorovatele určitě.

Den v práci nepřinesl nic, co by svádělo k litování či soucítění či podporování, tak ho pominu.

Kvečeru se na námku konalo přivítání vrchlabskejch sportovců, co šířili slávu města na olympiádě v Soči, a to už za zaznamenání stojí. Na námku víc lidí než na Pivních slavnostech, a to je co říct. Na námku stánek pivovaru Hendrych, a to se nedá pominout, páč po dvou šestnáctkách a jedné jedenáctce mi těch lidí přišlo ještě dvakrát tolik. Pokec s Láďou, kterej to organizoval. Smekání imaginárního klobouku, a to několikrát. Smeknul jsem Láďovi, protože to zorganizoval skvěle. Smeknul jsem olympijské vítězce Evě Samkové, s jakou grácií se fotila s kýmkoliv a jak vehementně se podepisovala až do ustrnutí ruky. A, ano, smeknul jsem i starostovi, kterej, ať si myslí kdo chce co chce, je politikem veskrze profesionálním, takže nabízenou příležitost k sebepropagaci využil do mrtě. Smeknul jsem pivovaru Hendrych, protože ta jeho šestnáctka je prostě mana nebeská.

Já jsem vtipkoval, takže jsem trousil hlášky typu: „Tyvole, před měsícem seděla Eva Samková na baru v Bottě a nikdo po ní žádnej podpis nechtěl a teď je na něj fronta.“ Anebo: „Jsem si myslel, že je Vrchlabí město alkoholiků. Ale asi ne, asi je tady víc sportovců, když je tady dneska víc lidí než na Pivních slavnostech. Anebo možná přece jenom je to město alkoholiků, když půlka lidí má v ruce kelímek s Hendrychem jedenáctkou.“  A taky: „Ts. Eva Samková dostala darem živýho koně. Tak snad se jí vejde do obýváku. Hehe, bude muset prodat telku, aby se jí do bytu vešel žlab.“ Myslel jsem si, že ty hlášky jsou vtipný, ale nikdo se nesmál.

No, a teď jsem doma a lituju, že nejsem jako Howard inženýr, že by se vlastnoručně sestrojená robotická ruka hodila.

Takže tohle je skutečnej blog. Můj deník. Třeskutě vtipnej, dospělej, smutnej, v pubertálních vztazích s imaginární robotickou rukou se motající. Můžete soucítit, litovat, podporovat.

Potkal jsem dneska ve Sklípku Ivoše. To bejval nějakej depešák. Seděl tam v rohu, čučel na bednu, v modrejch montérkách, na hlavě páčo barvy vyblitý, tedy jeho přírodní, s patláním na hlavě taky přírodním, evidentně vícedenním olejem z potu a zahulený atmosféry Sklípku.

„Čau, vole,“ říkám, „jaktože nejseš v černým?“
„Ále, uniforma jako uniforma, máš se?“

Ale jo, dobře. Ale stejně, když si vzpomenu na Ivoše na začátku devadesátek, v těch černejch hadrech, s vlastnoručně na tričku namalovanou růží, skoro stejně vyhlížející jako ta růže z přebalu desky Violator, v koženkový bundě se cvočkama, kterejma byly původně secvaknutý koženkový sedáky v autobusech Karosa, kteréžto cvočky z autobusů v širokým dalekým okolí tehdy, jen co se užitečnost těch cvočků mezi místními depešáky rozkřikla, hromadně zmizely, a tím pádem ty koženkové sedáky v těch autobusech vlály asi tak, jak na mně tehdy vlál černej montgomerák po tátovi, kterej jsem s velkým nadšením zabavil z jeho skříně s hodně moc starým oblečením, jak mi tehdy táta říkal, tak ten montgomerák sice Montgomeryho nepamatoval, ale zase tolik se s jeho dobou neminul. O dvacet let. V roce 1968 ten montgomerák tátovi posloužil jako revoluční oděv, kterým děsil Rusáky, mně v roce 1989 posloužil jako revoluční oděv, kterým jsem děsil komouše a jeho kariéra vrcholila v těch svobodnejch a sladkejch devadesátkách jako dle mého mínění vhodnej outfit pro depešáka. Hm, kde vůbec skončil ten plášť, kterej, když jsem pogoval na Střelnici na Personálního Ježíše, zajistil mi tím svým vlátím osobní intimní zónu velikosti minimálně metru čtverečního?

„Tyvole, trochu úpadek, ne?“, říkám. „Když jsme tady seděli před těma dvaceti léty, tak se to tady černalo, to byla nějaká blekselebrejšn, když jsme se sem všichni nahrnuli.“

„Tojo, pak jsme dostali na držku od skínů a byla to redselebrejšn.“, povídal Ivoš tak nějak bez zájmu a odevzdaně.

Zvláštní. Ten Ivoš před těmi léty, když člověk vyřknul cokoliv, co jen vzdáleně evokovalo depešáky nebo kjůry, tak dokázal hodinu mluvit o tom, co si Dejv patlá na hlavu a že na páčo á-la Robert Smith je nejlepší použít pivo s cukrem. Tedy jeho nynější shrnutí té tehdejší zabíjačky depešáků, kdy nám z našich účesů zbyly jen zplihlý emani, byť skvěle fixovaný těma potokama krve, co nám tekly z nosů a držek, jedním slovem, mi na něj přišlo docela úsporný.

„No, a jak se jinak máš?“, snažím se vykřesat aspoň zlomek těch tehdejších hodinovejch debat ve Sklípku u piva.

„Ále, strenžlav.“ A nic víc.

Hm. S tím neměl Ivoš, pokud vím, nikdy problém. Vzpomněl jsem si, že mezi místníma depešačkama byl horkým zbožím. Když chtěl sbalit brunetku Janu, tak se ostříhal, napatlal si na hlavu to samý jako Dejv, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Dejv.“ Brunetka Jana tehdy Dejva ráda. A když chtěl sbalit blondýnu Lenku, tak si polil páčo peroxidem, použil pivo s cukrem, a na Střelnici při pogování křičel: „Já jsem Martin.“ A Lenka ráda Martina.

„No, tak povídej, která že to paní ti zlomila srdce?“

Ivoš vždycky rád vyprávěl o svejch eskapádách, ať už s Janou nebo Lenkou. Jen o málo míň rád než o tom, co si kdo patlá na hlavu. Nebyly to pro mě vždycky příjemný debaty, protože i já jsem míval fantazie o těch místních depešačkách, takže až příliš detailní líčení těch eskapád mě tehdy trošku frustrovalo, zvláště poté, co jsem potom, co Ivoš pustil Janu k vodě, přestal bejt Dejvem, a coby Martin začal působit na Lenku, zkusil sbalit opuštěnou Janu. Jana mi tehdy, když jsem chtěl nahradit Dejva, řekla: „Hele, nezlob se, ty jseš… Já nevím, nějakej buzík z vilidžpípl v tom tvým kabátě.“  Hm, v roce 1992 jsem tím montgomerákem děsil depešačky… Takže jsem se cítil oprávněn vyslechnout jakoukoliv eskapádu po těch létech.

„Hele, vole, enžoj d sajlenc, jo?“ Řekl Ivoš a čučel dál na bednu.

Dal jsem třináctku, po ní patnáctku, a nakonec osmmnáctku. Ta první byla lahodná, barvy bronzové, takovej mix cikánky s indiánkou, konzistence jemné. Ta druhá znatelně dospělejší, trochu nepoddajná a vzpouzející se. Ta třetí vysloveně drsná a zároveň omamná.

Jo, tohle by asi byl dobrej začátek pedofilního porna, ale příznivce pedofilního porna musím zklamat, ač to hrdlo, do kterého ty ožralý děvky padaly, bylo hluboké, a chuti těch tekutin hořkosladké, o hříšných jménech nemluvě, jde o porno pivní. Polotmavej Démon z Vysokýho Chlumce třináctka, Rychtář speciál patnáctka a jihlavský Grand osmnáctka sice orgasmus svého druhu způsobily(i?), ale za hranu zákona mě nedostaly(nebo i?, fakt nevím, jak to skloňovat, když jde o subjekty neživotné rodu středního, ale nejen že jsem si k nim za tu krátkou dobu vytvořil vztah jako k něčemu živému, ale navíc jim nelze upřít, že v jejich útrobách se pohybují živé kvasnice), ledaže bych pod vlivem jejich vysokooktanového obsahu alkoholu a díky mírnému erotickému vzrušení, které mi vyvolala ta asociace s těmi …náctkami sedl do auta a jal se poddat dobrodružné jízdě za nějakým lůnem. Což by byl bláznivej nápad, protože neeviduju žádnou přítelkyni s výhodami, která by se vyskytovala v možném okruhu limitovaném obsahem nádrže mýho auta (upřímně řečeno, ani v okruhu několikrát dotankované nádrže mého auta) a taktéž je mi známo, že vlivem hospodářské krize došlo k úpadku maloměstskýho erotickýho byznysu, takže se domnívám, že všechny okolní bordely již zkrachovaly. A zřejmě i priváty zkrachovaly, poněvadž když jsem v jedné nedávné vzácné chvilce, kdy jsem pro změnu koketoval s několika dvanáctkami, které uvolnily mé zábrany až tak, že jsem po asi půlhodinovou dobu toho mého uvolnění gůgloval slovní spojení typu „privát vrchlabí“ a „escort vrchlabí“, tak mi vyskakovaly jenom stránky penziónů a autobazarů.

Dneska jsem přemejšlel o tom, že je docela dobrej přístup k životu, když jeden tak nějak nic neočekává. Od našich hokejistů jsem nic neočekával, takže jsem to jejich vyřazení z Olympiády bral naprosto v klidu, žádný emoce, žádná depka, pohoda. Škoda, že mám problém tenhle přístup aplikovat globálně, takže sám od sebe očekávám výkony superhrdinů, ovšem z každýho mýho pokusu batmanovat nějakou dobře mířenou pavučinu a zhoupnout se vysoko nad mrakodrapy, je výstřik chabýho vlákna do výše kolen, který neudrží ani tu mouchu.

A taky jsem přemejšlel o tom, jak i ty pavučiny, o kterejch jsem myslel, že jsou pevnými lany, jsou nitkami, který nevydrží ani den. Po několika letech jsem odzipoval zálohu mýho letitýho blogu, o němž jsem měl celá ta léta vysoké mínění, ano, ačkoliv jsem ty písánky nepovažoval za vysokou literaturu, přesto jsem se domníval, že jde o písánky když ne nějak extra hodnotné, tak aspoň zábavné. Nicméně Batmanovi lano ruplo a seznal, že s tím odstupem jde o změť sraček, z kterejch se jen těžko vybírají nějaké vzácné pavučinky, které si zaslouží odzipovat a publikovat. Naštěstí aspoň zůstal pocit, že ačkoliv s odstupem jeví se autorovi jeho dílo ambivalentním, tak i tak si vzpomíná, jak se tehdy při jeho tvorbě královsky bavil, a byť s tím odstupem je ta zábava dost dětinská, byla skutečná. A asi se to i líbilo. Lidi to tehdy četli. Takže Werichovo: „To je tak blbý, to se bude líbit“ je potvrzeno.

Tehdy mi na tom, že se to bude líbit, asi i záleželo. Důkazem toho, že jsem se snad té dětinskosti aspoň trochu zbavil, je to, že nyní, když jsem si řekl, že ten blog oživím, mi na tom, jestli se to líbí, nezáleží. Aspoň si to tedy myslím. Ale chtěl bych se zas královsky bavit.

Tak proto ty nejapné asociace s těma patnáctkama a výrazy typu „pedofilní porno“.

A taky proto, protože fůra pedofilů gůgluje. Takže si to snad někdo i přečte.