Někdy nevěřícně zírám už zrána. Dneska jsem zíral ušima. Pouštím si ráno Rádiožurnál a tam mívají takovou poradnu. Různí právníci a odborníci radí lidem v nouzi. Dnešní tazatelka sdělovala, že již léta nežije s manželem, je v invalidním důchodu, nemá práci ani peníze, a dotaz zněl, zda by si nějak finančně polepšila, kdyby se rozvedla.

Mě ten dotaz nešokoval. Lidi jsou různí. Někteří i vypočítaví.

Co mě až k tomu zírání ušima šokovalo, bylo to, že ten odborník z poradny zcela vážně začal rozvíjet teorie o životních minimech a vyživovacích povinnostech, objektivně dával příklady pro i proti. Moderátorka pak s veškerou účastí a soucitem pokládala doplňující otázky. Paní se tedy dozvěděla, že možná by na nějaké sociální dávky po rozvodu nárok měla, protože dávky se počítají z příjmu domácnosti, tedy kdyby o ně nyní žádala, tak by se musel připočítat příjem manžela a tím pádem by na dávku možná nedosáhla. Ale na druhou stranu by to nemuselo být nutné, protože je prý možné nějak úředně prohlásit, že s ním domácnost nesdílí, a pak by se při výpočtu dávky posuzoval jen její příjem. Taky bylo zdůrazněno, že co se vyživovací povinnosti týče, tak vyživovat by měl manžel jak současný, tak v některých případech i bývalý, takže jí bylo mezi řádky řečeno, ať ho o ty prachy zmáčkne. Na druhou stranu ale bylo vyřknuto varování, že v tom případně by případně žádost o rozvod mohl podat manžel. A pak by se mohlo s tou vyživovací povinností licitovat o tom, jestli vskutku pracovat nemůže, což by pro ni mohlo špatně dopadnout, protože jestli pobírá invalidní důchod skupiny A, tak se předpokládá, že pracovat může, a tedy by exmanžel vyživovací povinnost možná neměl. Poradna skončila, moderátorka zkonstatovala, že byl dotaz zodpovězen a že záleží na tom, jak si to paní pro sebe spočítá, pak pustili džingl a muziku.

Mě šokovalo, s jakou samozřejmostí poradce začal rozvíjet ty teorie a výpočty, že ani moderátorce nepřišel dotaz divný, že na ten dotaz bylo pět minut obšírně odpovídáno. Že se rozhlas sám vmanévroval do diskuse o tom, že by o lidských vztazích, notabene mezi manželi, mělo být rozhodováno na základě tabulek a výpočtů. Mně celá ta relace přišla jako případ cynismu nejhrubšího zrna. A přitom nepochybuju o tom, že poradce i moderátorka měli skvělý pocit, jak výborně na ten dotaz odpověděli. Bylo to takové… veřejnoprávní. Pěkně s veškerou objektivitou, veskrze seriózně, s příklady pro i proti fundovaně poradit, kterak pumpnout stát či manžela a při tom vůbec neřešit to, o co vlastně ve skutečnosti jde.

Měla zaznít jediná odpověď: „Paní Heleno, vy svého manžela milujete nebo nemilujete? Odpovězte si sama a pak se rozhodněte, jestli se chcete rozvést nebo ne.“ A pak pustit klidně místo těch U2 třeba i Michala Davida, to by bylo rozhodně méně trapné než ta… Veřejnoprávní odpověď.

Včera v Praze na hokeji Lev Praha – Medveščak Záhřeb. Vedle haly milión lidí na Matějský pouti, takže první třetina prošvihnuta kvůli zácpě na Veletržní ulici, kvůli hledání místa na zaparkování a kvůli dvacetiminutový chůzi z toho plácku někde u Tróje, kde bylo poslední volný místo. Druhá třetina nemastná neslaná, třetí už lepší. Pěkná atmosféra, i když víc než 4555 diváků by si ten zápas asi zasloužil. Za mě drobné zklamání, čekal jsem úroveň play off KHL trochu vyšší než jako průměrný zápas Extraligy. Posléze trochu legrační pocit. Vzpomněl jsem si totiž při štrachání v kabele při hledání klíčů od auta na vstupní prohlídku, kdy mi v té kabele štrachal mladík z ochranky a musel jsem dokonce zapnout tablet, páč mladík z ochranky se asi chtěl ujistit, jestli nemám v tabletu bombu. Při štrachání v kabele při hledání klíčů jsem v ní našel kudlu (nějak jsem zapomněl, že ji tam nosím od podzima, kdy jsem byl připraven zastavit u jakéhokoliv lesa kvůli sběru hub). A při dalším štrachání jsem nalezl druhou kudlu, asi pozůstatek z předloňské přípravy na houbařskou sezónu. Hustý. Minutový zapínání tabletu, nechtěl naskočit, další minuta hrabání se týpka z ochranky v mý tašce, v pořádku, propuštěn, a přitom jsem mohl uvnitř v hale teoreticky zapíchnout dva lidi anebo si obouruč nakrájet párek v rohlíku…

Člověk potřebuje dělat něco, o čem si myslí, že je v tom dobrej. Ne snad, že by v tom nutně musel bejt dobrej, jde hlavně o ten pocit. Jako když lyžař sjede sjezdovku, ani jednou nespadne, dva – tři hraniční okamžiky, kdy už prdelí hladí sníh, ustojí, zbytek oblouků, co na tom kiláku pisty vykrojil, mu přišel ladný a elegantní a závěrečný zasmykování před turniketem ohodilo sněhem ten plůtek, co tam je, do výšky třiceti centimetrů. Takovýmu člověkovi jeho suprovej pocit z jízdy nikdo nevezme, ač kámoši si dole u baru stihli dát už dva svařáky a tři fórky na téma kapitán šnek.

Já teďka zjišťuju, že si myslím, že jsem dobrej v psaní, a je mi tak nějak jedno, že ze mě asi nikdy žádnej Hrabal nebude. I když, tak jako ten lyžař má možná někde vzadu v mozku tu myšlenku, že Hahnenkamm dá, taky si říkám, že Hrabala dám, zvlášť proto, že i já mám svýho strejce Pepina, kterýho, kdybych ho poslouchal tak jak Hrabal toho svýho, tak bych si na jeho historkách taky mohl postavit literární pomník. Ale já ho moc neposlouchám a pamatuju si jen jednu jeho historku. A taky, ačkoliv ten můj strýc Pepin řve podobně nahlas jako ten Hrabalův, nikdy nedělal v pivovaře, což je dle mého pro tu správnou literaturu správný prostředí, jak věděl i dramatik Havel.

Pepinova historka

„Poslouchej, co ti dneska řeknu, to jdu takhle jednou nakupovat do Makra, nejdřív mě tam prošacovali při vstupu, asi aby zjistili, jestli mám dost prachů, hledal jsem dlouho tu kartičku, ten jejich firemní policajt tam stál, koukal mi do portmonky, jak jsem tu kartičku hledal, a když viděl, jak tam mám naštosovaný ty zelený stovky, ty brčálový papírky, jak je na nich ten slavnej král Karel čtvrtej, ten co měl tu manželku, jak lámala to železo, jak vládnul v těch slavnejch časech, kdy království český bylo středem světa, z dalekýho okolí se do zlatý Prahy ti nejlepší lidé z celý Evropy sjížděli, a když viděl, že v tý portmonce mám i paklík pětitisícovek s prezidentem Masarykem, tak povídá „vašnosto, ty naše kartičky, to je jen takovej symbol, že je zákazník solventní, ale jak vidím, vy byste mohl těmi vašimi krásnými penězi vyložit celou podlahu u oddělení lahůdek, co říkám, u oddělení lahůdek, vy byste mohl vytapetovat celou naši zeď se zaměstnanci měsíce, a to se musí říct, my jsme solidní firma, takže ta tabule s těmi zaměstanci měsíce je veliká jako Václavské náměstí, ale vy byste mohl svými penězi vydláždit Karlovo náměstí, který je, a to ví málokdo, větší než náměstí Václavský, a to je spravedlivý, protože Karel, to byl rozhodně větší král než Václav, hlavně proto, protože Václav nebyl král, ale jen kníže, takže pane, vy jste vítaný zákazník, takže pojďte dál, a tu kartičku vem čert nebo spíš ďábel“, tak jsem prošel tou slavobránou, firemní policajt se usmíval, ta paní v té recepci se usmívala, usmívala se jako Mona Lisa, ano byla tajemná jako propast Macocha a jistě byla i tak hluboká, představoval jsem si, jak tam za tím pultíkem stojí jen zahalená pláštěm, tím pláštěm, o kterým si ostatní myslí, že je modrý, ale já věděl, že je průhledný, a kdyby tam svítilo slunce a ne svým poblikávajícím světlem zářivka, tak by byl neviditelný, tak neviditelný, jako bývá duha po dešti, kdy všechny barvy duhy mizí v tom svěžím vzduchu vonícím deštěm, v tom prchavým okamžiku, kdy ty barvy vidí jen ten, kdo neobsluhoval anglickýho krále, ale seděl před tím, než se podíval z okna, u počítače, a z mozaiky obrázků zářivých i zastřených vyráběl kalendář, tak jak to dělám já, všech výrobců kalendářů král, a jako král jsem si i vykračoval v tom obchodě v oddělení drogérie a parfumérie, vonělo to tam jako voní ty nejkrásnější slečny v Paříži, a šel jsem i okolo pultu s masíčkem, s masíčkem tak červeným, jak červený jsou líčka slečen v Moskvě, vzal jsem si tam kýtu a polaskal se s ní jako se laská kanibal s mozečkem misionáře, a pak jsem šel uličkou s pivkami, já jim říkám pivíčka, bylo tam pivo nymburský, ten Něžný barbar, ta polotmavá třináctka barvy jantaru a chuti na začátku sladké, sladké jako je ten nejsladší dortík z cukrárny u Sachra, na konci chuti hořké, ta chuť je jako klín slečny Rajské, zato slečna Svíčková, ta chutná sladce, a když slečna chutná sladce, tak to nevěstí nic dobrého, tak to věstí, že ta slečna je povětrná, a to sladké v ní je chuť sémě továrníka Waldese, který tak rád dortíky od Sachra, a bylo tam i pivo plzeňské, ta národní pýcha, ten poklad naší země, ovšem pokladem je jen u Tygra, ve flašce je jen pokládkem, a tak si ho kupuju jen když je v akci za šestnáct devadesát, protože když ho prodávají za dvacet tři korun, tak se cítím napálen, tak napálen jako když ochutnám slečnu Svíčkovou a namísto neposkvrněného lůna cítím sémě pana Waldese, bylo tam i pivo z Budějovic, jehož sláva po celým tom velkým světě je slávou falešnou, nejenom že už není to, co bývalo, ale ta sláva patří tomu pivu z Ameriky, který sice chutná jako slečna Svíčková, ale prachatý je jako pan Kolben a pan Daněk a pan Škoda dohromady, a jak to tam v tý Americe chodí, tak tam jsou hrdinové pracháči, a největším hrdinou je ten, kdo si zaplatí reklamu při Superbowlu, v tý uličce s těma pivíčkama měli i Staropramen, kterej se dodával na dvůr samotnýho císaře pána, ale teď se dodává jen do hospod, kde seděj divný lidi, který si sice hodně ťukaj, ale, jak říkal můj děda, kdo hodně ťuká, ten málo šuká, a jak koukám na ty lidi z tý reklamy od toho pivovaru, tak na tom asi něco bude, protože děda, ten měl vždycky pravdu, a ten pohled na ty kisny toho Staropramenu, toho symbolu té svatokrádeže, toho příkladu, že i slavný jméno v rukou reklamních mamlasů může klesnout na samý dno, že ta tradice sama, těch sto patnáct let slávy, bylo spláchnuto do kanálu, a to nejenom obrazně, ten pohled mě rozesmutnil, vyložil jsem z košíku všechny ty vůně a kýty a Něžný barbary, a pospíchal jsem k pokladně, věděl jsem, že odtamtud musím zmizet, tak jako mizí duha po dešti, a tak jsem byl smutnej, že jsem zatoužil celej ten obchod potrestat, tak mě to sžíralo, jako sžírá nešťastná láska švarnýho mládence, tak jsem si vzal jednu kolu, na který bylo napsáno 20% zdarma, a u tý pokladny jsem těch dvacet procent vypil, a říkám, ten zbytek vám vracím, já chci jenom to zdarma, a ta slečna u pokladny, to nebyla Mona Lisa, to byla tvář z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha, a jak se ten křik po celým tom obchodě rozléhal, tak přiběhl i ten firemní policajt, ale neusmíval se, nadával, nadával jako vrchní od Tygra, když tam přišel nějakej turista a chtěl kafe, ten vrchní křičel „my nejsme kavárna, my jsme pivnice“, a ten firemní policajt křičel „to zaplatíte, a jestli to nezaplatíte, tak zavolám skutečný policajty“, a už mi neříkal vašnosto, ale kreténe. Tím dneska končím.“

Konec Pepinovy historky.

Hrabalovi jsem to nenandal. Ale jsem tím lyžařem, kterej po tom, co ohodil tím sněhem ten plůtek a šel vyzvednout kámoše do bufetu a vyslechl si vtip o kapitánu šnekovi, povídá: „Pánové, jak já jsem si tu jízdu užil. Nahoře na svahu jsem zastavil a viděl ty světla v údolí. Uprostřed sjezdovky jsem potkal pěknou babu a prohodil s ní pár slov. Poslechl si děcko, který spadlo a už už natahovalo a jeho maminku, která ho něžně ze země zvedala. A tady dole čerstvě zamilovanej páreček tokal jak párek tetřevů.“ Poslechl si kromě vtipu o kapitánu šnekovi ještě vtip o rozněžnělý ženský, ale věděl, že i když to nepřiznají, tak mu trochu závidí.

Dneska jsem po nějaký době vypadnul z práce dřív. Opravdu nemám rád dny, kdy se tam cejtím úplně zbytečnej. Tedy ne že by nebylo co dělat… Vždycky je co dělat. Pořád se můžu hrabat v databázi knih, neustále můžu tvořit nějaký kampaně v Google Adwords, donekonečna by bylo možný všelijak přepisovat začasté nadmíru zfušované anotace ke knihám, který nám poskytujou naši dodavatelé, a koneckonců, utírat prach v regálech by mohlo bejt naplněním každýho dne, poněvadž těch regálů je hodně. Taky nějakej newsletter bych mohl připravit a odeslat. Ale chuť k tomu všemu nějak není, když se ten den tak nějak táhne, když knihkupce nenakopne něco, co by se dalo označit za vzrušující událost. Dnešek byl vzrušujících událostí prost. Pokud tedy člověk nepovažuje za vzrušující událost, když do knihkupectví přijde ruská rodinka, která v čase, kdy by měla být hrdá na to, z jak momentálně imperiálně zdatného národa pochází, snaží se komunikovat velmi nezdatnou angličtinou, namísto aby se na cenu pohledů dotázala hrdě rusky. Ale třeba to byla ukrajinská rodinka, a to šeptání, kterým mezi sebou interně hovořila, nebyla ruština, jak jsem tipoval.

V těchto marnejch dnech jsem fakt rád, že jsem sám sobě knihkupcem, že stále ještě uživím jednoho zaměstnance a občasného brigádníka, tedy můžu sbalit saky paky a tradá.

Tak jsem se zdejchnul, jel natankovat káru, zcela automaticky zaparkoval u Lukoilu a chvíli váhal, zda bych neměl tuhle imperiální ruskou benzínku rebelsky bojkotovat, ale nic naplat, mají nejlevnější benzín, a navíc tamní obsluha je bezkonkurenčně nejmilejší ze všech vrchlabských benzínek. Takže jsem to pragmaticky zhodnotil, natankoval, a zachoval se tak stejně sráčsky, jako se zachovávají všichni ti mnichovani, co se jich u nás vyrojilo.

Po nějaký době jsem se vzepjal k tomu, že i po příchodu domů jsem pokračoval v práci a opravil pár zfušovanejch anotací.

Po nějaký době jsem si jako kulisu nezapnul bednu, ale gramec, takže jsem si poslechl desku Bioelektrovízia od Banketu a zkonstatoval, že na dobu vzniku to byla unikátní deska. Tou dobou vládnul stále Kája a Olympic, možná Miro Žbirka, na polský televizi bylo možný vidět nějaký klipy od Depešáků a Pet Shop Boys, maximálně koupit za kilo (v přepočtu na dnešní prachy počítám litr) kazetu z padesátý kopie Seržanta Peppera. Zpěv tehdy …cetiletýho Richarda Müllera byl vskutku zjevením a sound kapely na naše poměry opravdu inovátorským. Po nějaký době jsem si dal přídavek největších hitů od The Doors a vzpomněl si, jak mě ta jejich muzika kdysi děsila.

Po nějaký době jsem se podíval do mýho Pivního deníčku. Musel jsem snížit mé hodnocení Kláštera jedenáctky, od té doby jsem ochutnal spoustu lepších kousků. Konkrétně 291 dalších piv. Zjistil jsem, že jsem ještě neochutnal Krušovice desítku, hodnocení ostatních pivníků sice nic extra neslibuje, ale hra je hra, a když už jsem přežil Světlé výčepní pivo Lidl, tedy ten nejhorší patok, co snad lze u nás koupit, tak přežiju určitě i ty Krušovice. Ale to počká, mám v Pivní mozaice objednaný nějaký luxusní kousky (kupovat pivo za stovku, to už je fakt vášeň!) a netrpělivě čekám na jejich balíček.

Mám po nějaký době chuť udělat něco fakt ukrutnýho a rebelskýho. Prokalit noc a vzbudit se v bordelu. Sednout do auta a dojet do Berlína a zpátky. Zkouřit se. Jet vlakem do Paky a říct Romaně, že si ani nedokáže představit, jak mi zlomila srdce. Uklidit celej byt. Dát si frťana z tý Absolutky, kterou jsem před mnoha lety s Romanou otevřel a od tý doby ji mám v lednici. Poslat mailem ostrou prosbu na ruskou ambasádu. Večeřet v jedenáct večer…

Večeřet v jedenáct večer!

Ale jo. Jasně. Po nějaký době rozmrazit to hovězí z mrazáku a tři hodiny poskakovat kolem guláše, to bude ono! To bude rebélie, až se vysměju tý výživový tabulce, co mi visí na lednici. Budu na ni rebelsky pokřikovat: „912 kilodžaulů! A v jedenáct večer! To čumíš, co?“