DanKruml.cz

Knihkupcova grafománie II

Několik triviálních myšlenek

Dneska jen takové střípky z posledních dní. To se mi totiž stává. Nějaká myšlenka mi hlavou proletí, zaujme, ale na to, aby se na základě toho pouhého prolétnutí, dalo napsat něco světoborného, ta myšlenka tak podnětná není.

Třeba. Zase jsem nedávno zabrousil na nějaký web zabývající se sexuologickým poradenstvím. Téma: předčasná ejakulace. Čili pán zastrčí, dvakrát hrkne, a je po zábavě. V současné době, kdy ta zábava je pro lidstvo podstatnější než akt plození, jde o problém obřích rozměrů, páni, kteří tímto problémem trpí, trpí začasté i sníženým sebevědomím, zejména proto, protože je to problém i pro jejich dámy, z nichž některé ten problém ve slabých chvilkách partnerských hádek používají pro ještě větší snížení pánovy sebeúcty. Sexuologové problém zkoumají, farmaceutické firmy vyrábějí znecitlivující gely a v diskusích na webech zabývajících se sexuologickým poradenstvím nezůstává na vinících té krutě zkrácené zábavy nit suchá, mnohé diskutující dámy by si o ně kolo neopřely. A přitom, z evolučního hlediska jde o ohromnou genetickou výhodu. Z evolučního hlediska jde přece o to, co nejlépe poslat dál své geny. A takový jedinec, který stihne své geny poslat dřív, než si samice všimne, že je vůbec oplodňována, musí být přece mimořádně zdatným jedincem. Vlastně jsou tito pánové na špičce evolučního vývoje. Teoreticky. Prakticky zřejmě evoluce s tím, že se z aktu plození stane zábava pro masy, nepočítala. Ale co víme… Třeba tito genetičtí kingové kvůli jejich nepopularitě u samiček a tím pádem s omezenou možností rozsévat časem vymizí a za pár generací začnou sexuologové řešit problém opožděné ejakulace a farmaceutické firmy budou vyrábět zcitlivující prostředky. Poněvadž a protože, samičky budou i tak nespokojeny, protože je budou kvůli tomu nekonečnému čekání na sémě bolet kyčle a bůhví co dalšího ještě.

Další triviální myšlenky: prováděli jsme v našem knihkupectví inventuru a malování. Myšlenka první: jak jsem bral do ruky ta kvanta knih, které bylo potřeba odpípnout čtečkou čárových kódů, tak jsem si u stovek z nich říkal: „Tohle bych si chtěl přečíst.“ Bože, na trhu je tolik skvělé literatury. To, že drtivou většinu z těch knih nikdy nepřečtu, mě vážně mrzí. Myšlenka druhá: Oproti minulé inventuře významně ubylo ukradených knih. Chvíli jsem přemýšlel, zda je to tím, že by lidé přišli k sobě a tak nějak všeobecně začali méně krást. Ale důvod bude asi jiný. Jak známo, máme tady stále ekonomickou krizi, a tak knihkupectvím projde znatelně méně zákazníků než dříve. Nemyslím si, že by procentuelně ubylo těch, kteří by si chtěli na náš úkor přilepšit, ale jak je méně návalů, tak je o to více času se zákazníkům věnovat. Zkrátka už asi nedochází tak často k situacím, kdy by veškerá obsluha obchodu byla zaměstnána v jednom rohu obchodu, zatímco ten druhý by nebyl pod dohledem. Předpokládám, že to, že je na ně upřeno více pozornosti, cítí i ti, kteří nepřicházejí do obchodu s čestnými úmysly, a tak si své nečestné úmysly rozmyslí. Zato ale, když už nedostatek dohledu vycítí, tak se nežinýrují. Usuzuji tak proto, protože se ztratilo několik „sad“ souvisejících titulů. Celá řada cyklomap, každá mapa po jednom kuse. Celá štangle komiksů. Čtyři knihy od Simony Monyové. Dá se tedy předpokládat, že nekradlo sto lidí, kradli tři, ale když už kradli, tak už kradli. Příležitost dělá zloděje. Důkazem toho jest i to, že drtivá většina ztracených knih byla zmiznuta z koše se zlevněnými knihami, který stojí bez dohledu před obchodem. Překvapuje mě, že to těm lidem za to stojí, krást poškrábané knihy za pajsku. A uvažujeme o tom, že ten koš s výprodejovými knihami před obchodem zrušíme. Ne snad proto, že by šlo o nějakou zásadní ztracenou částku. Ale proto, že nás to štve. Asi se tady v Česku nikdy nedopracujeme toho koloritu z německých či rakouských podloubí a chodníků, kde může být košů s levným zbožím bez dohledu třeba deset. Myšlenka třetí: v obchodě máme vymalováno a zatím jsme na stěny nepověsili všechnu tu keramiku a obrázky a další zboží, které se dá na zeď pověsit. A ty čisté zdi vypadají lépe. Obchod je hned světlejší, vzdušnější, elegantnější. Ale co naplat, kšeft je kšeft, takže ty stěny opět obvěsíme. Na druhou stranu, můžeme ty hřebíky do zdi, na kterých ty věci visí, zatlouci souměrněji, takže obchod snad bude i tak vypadat lépe než předtím.

Triviální myšlenka týkající se hokeje: vždycky jsem byl toho názoru, že na kvalitní sport v televizi se dá dívat, ať už má člověk komu fandit či nikoliv. Ale tohle finále Kometa – Zlín mě vlastně moc nezajímá. Ano, telku mám puštěnou coby kulisu, ale vlastně na ni nekoukám. Ani jeden z těchto týmů ve mně nevzbuzuje ani trochu fanouškovského zaujetí. Ale na Moravě si to finále jistě užívají, tak jim to neberme, i když já bych preferoval, aby televize vysílala spíše finále KHL, tam bych věděl, komu fandit.

Triviální myšlenka z cesty s mými dvěma synovci do Hradce do kina: konečně jsem pochopil, proč mě tehdy, když mi bylo asi deset, vyhodil tatínek v Polsku z auta a nechal mě tam půl hodiny vychladnout ve škarpě, než se pro mě vrátil. Měl jsem chuť udělat to samé, a to kluci zdaleka tak nezlobili, jak jsem tehdy zlobil já. Druhá triviální myšlenka z cesty: animák Rio 2 vykrádá kde co, od Madagaskaru až po Avatara. Trochu jsem se nudil, ale dětem se to líbilo, a to je hlavní. A myšlenka číslo tři: přemýšlel jsem o tom, zda by děcka byla z toho mekáče tak poprděná, kdyby jeden takový byl u nás ve městě na hlavní třídě a děcka by kolem něj denně chodila. Takhle, když se kolem mekáče jde jednou za měsíc, je to pro ně svátek, a tak bych se té poprděnosti nedivil. Ale obávám se, že kdyby byl mekáč u nás na hlavní ulici, že by tam kluci utráceli kapesné den co den, svátek nesvátek.

Toť tedy hrst triviálních myšlenek. Mám i vážnou myšlenku, že bych mohl pokračovat v psaní novely Trutnov, ale přes všechny triviální myšlenky je trochu upozaděna. Budu si ji muset nějak ztrivializovat.

 

Může ponožka sežrat trubku?

Absurdní otázka? No, ano, koho by napadlo klást takové otázky.

Ovšem, sejdou-li se tyto příčiny a následky…

Vložíte ponožky, trenky, gatě a další hadry do pračky. Pračka kupodivu žádnou ponožku nesežere, ačkoliv i to se stává, ta hromada lichých ponožek, která se mi za pár měsíců shromáždila v šuplíku, by mohla vyprávět. Vyprané prádlo dáte sušit na přenosný sušák, který postavíte vedle topení. Za ty dva či tři dny to uschlé prádlo uklidíte, složíte sušák a ačkoliv je vám divné, že zase jedna ponožka zbyla, přičítáte to tomu, že jste je při vyndávání z pračky spočítali ledabyle, protože by přece bylo absurdní, že by ponožky kromě pračky žral i ten sušák. Za dalších několik dní luxujete a při zajíždění luxem pod topení zjistíte, že ta chybějící ponožka se nachází na té spodní trubce od topení. Spadla tam asi při drknutí do sušáku při tom minulém luxování, v době, kdy prádlo ještě nebylo suché, tak jste tím luxem ten sušák s drkáním hadicí od luxu obkružovali. Hurá, záhada vyřešena, ponožka se našla.

Leč. Radost ze znovunalezeného kusu prádla trvá jen do té doby, než ho vezmete do ruky a zjistíte, že ta ponožka je mokrá. Hodně mokrá. Úplně nacucaná. Člověku v té chvíli nezbývá, než spřádat hodně divoké teorie, jak se mohlo přihodit, že ponožka, která týden leží na teplé trubce od topení, je mokrá tak, jako kdybyste ji zrovna vytáhli odněkud z potoka. A ku spřádání ještě divočejších teorií pak přispěje koláč durch mokrého fleku třicet na třicet na koberci pod topením. Ponožka obživla a ze samého osamění tam dole na trubce od topení u podlahy pláče?

A pak kap. A znovu kap. Z trubky u země kap. Při bližším pohledu pak zjištěno, že jestliže ponožka plakala, tak asi slzy zelené a rezavé, protože přesně takových korozivních barev je ta trubka. Respektive takový ten spoj. Ta velká matka, která tu trubku spojuje s radiátorem. Ta ponožka tu trubku sežrala. Ta teorie sice taky zprvu působí divoce, to vysvětlení, které se nabízí, totiž že jak ta mokrá ponožka z toho sušáku po drknutí luxem na tu trubku spadla, tak spustila nějakou korozivní reakci toho kovu, a jak se spustila korozivní reakce, tak nejen že ten spoj mezi trubkou a matkou začal hýřit korozivními barvami, ale ze samé koroze začala ta teplá voda trubkou vedená vzlínat do té ponožky, a jak ta ponožka kvůli tomu vzlínání tu vodu nasávala, tak tu korozivní reakci trubky ještě umocňovala. Z toho všeho pak ta ponožka mokrá jak z potoka a ten mokrý flek pod topením durch. Nakonec to vysvětlení vypadá logicky, ne?

Stejně logickým se mi jevil další postup: obalím tu kapající trubku izolepou, tím igelitem přece nebude moci ta voda nadále protékat, a hotovo, problém vyřešen. Celá izolepa tedy na obalení trubky vyplácána, trubka obalena slušivým lesklým cool oblečkem, který by nejeden návštěvník divoké fetišistické párty fakt ocenil, ovšem přesto druhý den… Kap. Kap. Kap. Flek pod topením už ne třicet krát třicet, ale čtyřicet krát čtyřicet.

Nyní se mi ten logický postup už logickým nejeví, myslím, že jsem tím upnutým skoro latexovým oblečkem, který jsem trubce poskytnul, přispěl tak maximálně k přiživení koroze.

Takže ano. Ponožka může sežrat trubku. Bude vás to pak stát litr za novou matku a kus trubky a několik hodin práce instalatéra (kdo by to byl řekl, že je kvůli takové z mého laického hlediska blbosti, jako je rozmontování a výměna a utěsnění toho spoje trubky s radiátorem, potřeba po sklepích hledat jakési výpustě, kterými se vypustí voda z topení z celého paneláku). Tedy zatím. To je dohodnutá cena za zítřejší snad už konečné a efektivní vyřešení problému s kapajícím topením, co za něj může ta žravá ponožka. Ovšem instalatér ještě vyjádřil pochybnosti o kvalitě všech těch ventilů ve sklepě a nechal si zadní vrátka na navýšení ceny v případě, pokud mu nějaký ten ventil zůstane v ruce a bude třeba ho nahradit novým.

Takže pozor na ponožky! Nenechávejte je samotné nebo vám vypláčou do peněženky díru.

Depeche Mode vs. Pet Shop Boys a Tlačenka

Minimálně od dob Beatles a Rolling Stones se po nějaký čas dělili hudební fanoušci na losny nebo mažňáky. Sám to z vlastní zkušenosti nevím, tou dobou dlela jedna moje polovina v tatíkovým chámovodu na Vysočině, zatímco ta druhá dozrávala (a ještě mnoho měsíčních period poté dozrávala) ve vaječníku tehdy asi dost pubertální matky někde u Prahy, ale dočetl jsem se to v knize Antonína Matznera Beatles – příběh jedné generace, která byla svého času mou nejoblíbenější knihou. Matzner to tam (ve zjednodušující zkratce) popisoval tak, že drsňáci žrali stouny, zatímco slušňáci brouky. Díky té knize jsem se tedy dozvěděl, že jsem slušňák.

Já jsem si ty losnovsko-mažňákovské boje připomněl zrovna dneska, když jsem si na Google Play koupil desku od Oasis (What’s The Story) Morning Glory a vzpomněl jsem si, jak tehdy, v polovině devadesátých let, zuřily mediální boje mezi losny oejzisáky a mažňáky bléristy. Pamatuju si, že tehdy jsem byl střídavý dezertér, Oasis a Blur se mi líbili zhruba asi tak stejně hodně.

(Odbočka od tématu) Zjišťuju, že jsem v posledních dnech na Google Play utratil za muziku víc než za posledních několik let. Svého času jsem usoudil, že dávat za cédéčka pětikilo a víc nemám zapotřebí, stejně tak nemám zapotřebí si zadarmo z různých pololegálních úložišť stahovat s hudbou v pochybné kvalitě i mraky virů, takže jsem se spokojil se svou hudební knihovnou z doby, kdy jsem utrácel za cédéčka pětikilo a víc. Zažívám tedy takový deja-vu, kdy jsem u Tůmiče v musicshopu držel v ruce nejedno CD za pětikilo a víc a říkal jsem si: „Jako dobrý, ale ne tak, abych to musel mít hned, koupím si to někdy příště.“ Těch současných 150 kaček za desku v Google Play mi už přijde přiměřených, takže Oasis už mám a Blur přijde na řadu jakmile budu mít ten Wonderwall a Don t Look Back In Anger oposlouchané.

Takže zpátky k losnům a mažňákům. První losnomažňákovské boje, které si mi vybavují, byly boje příznivců Sandry a Samanthy Fox na pionýrském táboře v Božanově. Oba tábory měly své argumenty. Sandra měla líbeznější hlas, zatímco Samantha Fox bujnější poprsí, což byl pro …náctileté bojovníky docela pádný argument. Jenom Renda tehdy říkal: „Ts, Sandra, Samatha, nejlepší je Madonna.“ Čas mu dal zapravdu. Kdo dneska ví, kdo byla Sandra nebo Samantha (vůbec nikdo, ani na české wikipedii o ní není zmínky), zato skoro každý ví, kdo je Madonna.

(Upřesnění dvacetileté kolegyně Elišky: „A kdože je ta Madonna?“) Dobře tedy, opravuji, každý, komu je nad třicet, ví, kdo je Madonna.

Další losnovsko-mažňákovská potýkání proběhla na základce v osmé třídě. Osmá A na základce na Náměstí Míru byla tehdy rozdělena na depešáky a petšopbojáky. Depešáci omílali donekonečna desku Music For The Masses a byli celí vyplesklí hlavně z písně I Want You Now, ve které slyšeli zvuky připomínající pro ně tehdy mýtický pohlavní styk, zatímco petšopbojáci se spokojili s albem Please s hitem West End Girls. Což byla naprosto nemýtická skladba. V analogii s boji mezi tvrďáky stouny a měkkýši brouky dvacet let předtím byli petšopáci ti měkkýši. A já… Já jsem byl v těchto bojích tvrďákem. Ovšem jen teoreticky. V přestávkové hře zvané tlačenka… Znáte tlačenku? Ne? Tedy, tlačenka spočívala v tom, že se losnové a mažňáci seřadili v rohu třídy, každá grupa podél jedné zdi, a tlačili toho nešťastníka v rohu z obou stran. Tento člověk, zvaný Tlačenka, se snažil z rohu uniknout, a pakliže se mu to podařilo, byl do rohu natlačen další losna nebo mažňák v pořadí. Ono to vypadá jednoduše, uniknout z tlačenky, teoreticky stačí rychlý pohyb směrem z rohu ven a následně se zařadit na konec příslušné řady, ale ona to byla tvrdá hra. Vše bylo dovoleno. A tak, když se vedle Tlačenky (zhusta mě) objevil v týmu petšopáků Pepa Hofman a svou vahou a svým medvědím objetím zabojoval za svůj tým, nebylo úniku. Tlačenka pak sotva lapal po dechu a ani podpora Vency a Rendy z týmu depešáků nebývala moc platná. A vzhledem k tomu, že tým petšopáků postupoval takticky a nasazoval Pepu Hofmana na začátku mače na konec řady, tudíž na konci přestávky byl Pepa tím klíčovým hráčem tlačícím Tlačenku do rohu, tak jsme v okamžiku konce hry, který byl určován zvonkem oznamujícím konec přestávky, obvykle my depešáci prohráli. Tedy, jak řečeno, ve hře tlačenka jsem býval měkkýšem, což devalvovalo to mé depešácké tvrďáctví.

V pozdější době nastalo období nevyhraněné. Nebyli žádní stounisti versus broukaři nebo depešáci versus petšopáci. Byli nezávisláci versus popaři nebo metloši proti komerčákům, nebo, oproti světu okolo o dvacet let zpoždění, skinhýti versus pankáči. Žádné dvě hudební skupiny se svými až tak zaujatými fanoušky, kteří by šli tvrdě proti sobě. Snad jen… Ano, ti věční a nesmrtelní depešáci, proti nimž byli zaujatí všichni ostatní.

V polovině devadesátých let tady tedy byli oejzisáci proti bléristům, ale myslím, že u nás v Česku to byla spíše virtuální realita, zato Angličani si tehdy vzpomněli na prachem již zavátou rivalitu Stones versus Beatles a tu rivalitu mezi Oasis a Blur prožívali daleko náruživěji. Četl jsem tehdy časopis Rock a Pop, takže si na ty barvité popisy té anglické rivality trošku vzpomínám, padaly tam tehdy nehezké řeči, kdy bratři Gallagherové z Oasis přáli v jamémsi novinovém rozhovoru Damonu Albarnovi z Blur smrt či něco podobně nehezkého.

A potom… Potom už jsem hudbu nesledoval tak zaujatě, abych si nějaké podobné rivality všiml. Buďto jsem si nevšiml, anebo, což je asi věrohodnější vysvětlení, od doby let devadesátých se už neobjevily žádné dvě skupiny, které by byly pro tu dobu natolik určujícími, aby se kolem nich seřadily davy pořádně zfanatizovaných fanoušků. A pakliže se takové skupiny neobjevily, tak musím ty současné hudební fanoušky politovat. Přicházejí o hodně. O tlačenku třeba.

I když, možná se hra v tlačenku provozuje dál, nevím. Jenom holt asi v té jedné řadě nejsou žádní depešáci a v té druhé žádní petšopáci. Třeba se na Tlačenku z jedné řady tlačí tabletisti a z druhé noutbůkáři. Nebo twitteristi a fejsbůkáři. Nebo vegetariáni a stejkaři. Majnkraftisti a engrybirdisti. Fakt netuším.

Tuší někdo z vás, jací zapřísáhlí fanoušci toho či onoho se tlačí, řekněme v osmé B ve škole na Náměstí Míru, na nebohého Tlačenku v rohu?

Román (nebo novela, ještě nevím) Trutnov, kapitola 2

Z Robertova deníku, pokračování kapitoly 1.

On v tom ale občas byl nevinně. Jako. Ženský jsou soucitný, ale některý jsou krávy. Jako když jsme byli v Maxovi na koncertě Cirkusu Praha. Brad Stratton, zpěvák týhle kapely, byl z Ameriky a byl fakt lepidlo na ženský. Celý autobusy a taky vlaky a pár osobáků z Prahy, všechno plný ženskejch, který si doufaly, že na venkovským koncertě Cirkusu Praha bude menší konkurence uháněček Bradleyho Strattona, dorazily na tu akci. Jeden autobus těch ženskejch zaplnil první dvě pištící řady v kotli, druhej autobus se takticky shromáždil u východu ze šatny, vlak měl zpoždění, takže mu nezbylo než oplendovat po koncertě u baru, někde na druhým konci. Na prvním konci jsem seděl s Danem a Bradleym a s Danovou ségrou a s Beneškou a s jedním osobákem. O Bradleyho sváděly místy nečistej boj Danova ségra s Beneškou a osobákům tak nezbylo, než vzít zavděk naší společností. Autobusy, vlaky i osobáky se tak zjevně se svým předpokladem ohledně uháněček přepočítaly. Ten první osobák na to šel takticky. Dvě z těch bab se nalepily na Ponocnýho a dvě na nás. Cíl byl ale jasnej, jen Dan to netušil.

Na nádraží byl fakt nával. Stáli jsme ve frontě na jízdenky a já jsem se konečně vyklidnil, nemám rád, když nestíhám. A tak, potom, co jsem se od našeho zběsilýho placení těch píváků v Kufru konečně vyklidnil, povídám Robertovi: „Jakej kazišuk, vole? Jedem snad do Trauče na fesťák, ne? Tuhle babu z Kufru můžeš klidně vojet jindy, ne?“

„Jsem ti říkal, že mám v Irsku Šinéd, ne?“, povídal Robert.

„Vždyť jo, a já jsem to vzal zodpovědně a dávám na tebe pozor.“

„Jasně. Hele, pamatuješ, jak jsme byli v Maxoj na Cirkusu Praha?“

Jak by ne. Jen jsem v tý frontě na vlak nevěděl, proč si na to vzpomněl Robert. A co by to mělo mít společnýho s tím, že mě opakovaně nazval kazišukem. Jako uznávám, byl jsem ukázkovým kazišukem, když jsme byli tehdy u tý baby naproti Sklípku. Místo abych se zdekoval, tak jsem tam posedával na židli a chodil si do lednice pro píváky. Ale zase na druhou stranu, svědomitě jsem mu ji doručil do Rokáče, sice netuším, jak to s nima dopadlo, když jsem se tamodtud ihned po tom, co jsem mu ji přivedl na zlatým podnose, vytratil, ale svědomí mám čistý. Celou dobu, co jsme tam s tou holkou šli, jsem do ní hučel, že Robert je fakt dobrej týpek. Tipuju, že ji nakonec vošukal. Ale nevím, nikdy o tom nemluvil.

Tehdy, na koncertě Cirkusu Praha v Maxovi, jsme seděli na baru, a měl jsem z toho docela dobrej pocit. Robert přitáhl nějaký dvě baby a docela dobře jsme se bavili o Pixies.

„Žeru Pixies,“ povídala jedna z nich.

„Tjo, nekecej, já taky. Nejlepší od nich je Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven.“

„Tss, to jsou největší sračky,“ řekla, odfrkla si a polila se džintonikem.

„Počkej,“ povídám. „Monkey Gone to Heaven, to je velká filozofie.“ A začal jsem si zpívat: „If Men is five, If Men is Five, If Men is Five, If Men is Five, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, Then the Devil is Six, and When the Devil is Six, Then God is Seven, Then God is Seven.“ Fakt jsem se do toho položil, až jsem křičel. „Vždyť to je fakt optimistický. Ďábel je jen šest a Bůh je sedm. Rozumíš?“

„Sračky,“ křičela skoro stejně nahlas jako já jsem předtím křičel o tom Bohovi sedm.

Můj následnej monolog o genialitě té zkratky od Blacka Francise, kterej tak pěkně v tom songu seřadil toho člověka, ďábla a Boha na stupnici od pěti do sedmi, už moc neposlouchala, protože spadla z barový židle a vstala někde vedle Brada, kterej na ni útrpně shlížel.

Já jsem nakonec z toho koncertu Cirkusu Praha neměl nějak špatnej pocit. Docela jsem se bavil. Tahleta holka z osobáku nakonec někam zmizela a my jsme seděli dál na baru. Pak někam zmizel i Robert a mně přišlo, že jsme se tam s Bradem a ségrou a Beneškou docela dobře bavili. Beneška zajistila Bradovi ubytování na Liščí farmě, a pořád mu to připomínala, že by prej bylo dobrý si už zavolat taxíka a Brad říkal, že je času dost a ségra neříkala tak nějak nic.

Z Robertova deníku:

Dan netušil, o čem jsme se na tom baru bavili, když byl na hajzlu. Brad povídal, že docela dobrá kapela od nich z Ameriky jsou Pixies. „Kromě songů Here Comes Your Men a Monkey Gone to Heaven, to jsou sračky.“ Povídal Brad. Pak se tam bavil s tou krávou z Prahy, ta potom odpadla a já jsem ji potkal před hajzlem. „Here Comes Your Men jsou sračky.“ Vykřiknul jsem jí do ksichtu. „To jo,“ řekla. „Kde je Brad?“ „Odešel s Beneškou,“ řek jsem jí. „Hm.“ „Jsem jeho kámoš.“ „Hm.“ Rozdali jsme si to v osobáku. Byla to kráva.

Já jsem měl z toho koncertu Cirkusu Praha fakt dobrej pocit. Příjemně jsem se ožral a pak jsem šel domů, ráno jsem se vzbudil a z pokoje od ségry vyšel Bradley Stratton. Dali jsme snídani a máti se ho ptala, jestli chce čaj. Řekl že yes. „A sypanej?“, máti předváděla pantomimu, která měla představovat sypání čaje, ale já jsem měl spíš pocit, jako by předváděla masáž mírně ztopořenýho penisu, „anebo pytlíkovej?“, a máti předváděla pantomimu, která měla představovat máčení čajovýho sáčku v horký vodě, ale mně přišlo, že předvádí pantomimu masáže plně ztopořenýho penisu.

„Jasně, že pamatuju na koncert Cirkusu Praha, ale co to má společnýho s čímkoliv, o čem jsme mluvili?,“ ptal jsem se Roberta v tý frontě na vlak do Trauče.

„S tím kazišukem,“ povídá Robert. „Jakože narozdíl od Benešky jseš v tomhle oboru fakt dobrej.“

Jak jsem poznal, že k vyhnání myšlenky z hlavy je třeba o ní napsat

To už se mi dlouho nestalo, aby byla má mysl po několik dní zaujata jedinou věcí, abych vstával a usínal, byť třeba i nechtěně, s myšlenkou na něco. Notabene na něco tak přízemního, jako je televizní seriál.

Jak jsem poznal vaši matku. Prvních pár sérií jsem skoro hltal. Neobyčejně komické situace, vynikající herci, svěží a originální. Smršť solidních hlášek a hlavně originální pojetí. Napínání diváka, kdo že vlastně je tou matkou, návraty zpět do minulosti i náhledy do budoucnosti. A domnívám se, že i nemálo fragmentů, které bezpochyby patří a budou patřit do zlatého fondu televizní tvorby včetně mého snad nejoblíbenějšího fragmentu – dvouminutového rande. Víte, kdykoliv čtu nějakou knihu, čtu článek v novinách, dívám se na film či seriál, tak mám okamžik, který je pro mně osobně potvrzením kvality díla. To jsou situace, kdy si říkám: „Takhle bych to chtěl napsat já, kdybych byl spisovatel/novinář/scénárista.“ A tenhle okamžik jsem při sledování Jak jsem poznal vaši matku cítil několikrát. Pak přesunuli seriál z Coolu na Love, navíc vtipu dle mého trochu ubývalo a telenovelistické vztahové konverzačky přibývalo, takže jsem ho trochu pustil ze zřetele. Nicméně, před pár týdny se na internetech začalo stupňovat šílenství ohledně blížícího se konce, tak jsem si celý seriál od první do deváté série pustil a taky jsem se zařadil mezi ty davy fanoušků, které vyhlížely, jak to nakonec všechno dopadne.

Celá poslední série se táhla a dotáhla až do šokujícího konce, na kterém je ovšem zajímavé, že jeho zásadní odhalení bylo natočeno již někdy před osmi lety v průběhu druhé série. A strhla se mela. Ať už na IMDB či na Twitteru se celosvětově vyrojila vlna negativních reakcí.

Co se vlastně stalo během závěrečného dvojdílu. Ve zkratce (pozor, spoiler!): Barney se rozvedl s Robin, matka umřela, Tedovo vyprávění dětem o tom, jak poznal jejich matku vlastně směřovalo k tomu, aby od nich dostal požehnání k tomu, aby to po létech dal „s tetičkou Robin“ dohromady a celý seriál končí tak jak končil ten úplně první díl, kdy Ted stojí pod okny bytu Robin s modrým lesním rohem.

Fanoušci tvůrcům vyčítali hlavně tyto skutečnosti: 1) Scénáristé zahodili do koše vývoj Barneyho od nenapravitelného děvkaře ku svým způsobem romantickému a milujícímu manželovi. 2) Šokující smrt velesympatické Matky byla vůči Tedovi, který po osm let přes různé útrapy neustále věřil, že najde tu pravou lásku, byla krutá. 3) Vyústění, které proběhlo během několika minut bylo neúměrné času, který byl věnován celé sérii. Spoustu fanoušků rozčílilo, že se Matka v seriálu sotva mihla a vše kolem její smrti se odehrálo během minuty.

I já jsem byl tím posledním dvojdílem šokován a vůbec nemám chuť si ho pustit znovu. Je to prostě moc smutné a překotné. Nicméně, jak jsem nad tím těch několik posledních dní přemýšlel, musím zkonstatovat, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénárista.“ Ono to k tomu konci vpodstatě směřovalo, když se na to člověk podívá bez toho rozčílení z toho, že to velkolepé dílo bylo takhle brutálně utnuto, že neproběhl klasický happy end, tak ten konec má hlubokou vnitřní logiku. A díky tomu konci dostává díl Vesuvius, který byl třetí či čtvrtý od konce (především poslední dvě – tři minuty), nový smysl. Pustil jsem si ho znovu, už s vědomím konce, a stal se pro mně jedním z nejlepších a nejdojemnějších dílů celého seriálu. A nakonec i fakt, že bylo závěrečným dvojdílem nahlédnuto do velmi vzdálené budoucnosti, má něco do sebe. Seriál byl ukončen tak definitivně, že snad nikdy nikoho nenapadne rozřeďovat jeho už minimálně posledními dvěma sériemi dost naředěný vývoj nějakým pokračováním po x letech.

Inu, doufám, že tímto jsem si to nutkání neustále přemýšlet o tom, jak to skončilo, a jak to mělo skončit a že to mělo skončit dřív či jinak, utnul a nebudu se dále zabývat tím, že „takhle bych to chtěl napsat, kdybych byl scénáristou,“ ale budu se zabývat tím, napsat něco, co chci napsat.

Dodatek: Tak jsem se nakonec přece jenom na ten poslední díl podíval znovu a je třeba říct, že napodruhé, potom, co už člověk vstřebal ty šoky z prvního shlédnutí, je to fakt skvělé uzavření příběhu. Vlastně to všechno do sebe hezky zapadne a vše je ukončeno důstojně, dojemně, optimisticky, logicky. Zvláštní, jak rozdílný pohled může mít člověk na věc potom, co ji vstřebá a podívá se na ni z nového úhlu. Poučení tak nějak obecného rázu, myslím.

Trable s rovnováhou

Jojo, potkat nějakej nekyselej ksicht mezi všema těma kyselejma (jejich přehlídka začíná hned ráno v zrcadle) je velmi osvěžující.

Třeba takovej Jindra. Jednou nakoupil u nás v eshopu, balíček mu přišel pěkně zabalenej, jako bonus pajska na účet, poněvadž jsem při zpracování jeho objednávky zjistil, že dodavatel mezitím knihu zlevnil, a v těchto případech postupujeme tak, že přeplatek vracíme, ačkoliv bychom nemuseli, páč zákazník odkliknul nějakou cenu, tak co by jako měl chtít. Odkliknuls, zaplať.

To mu přišlo jako zákaznicky friendly postup, tak si objednal podruhý a potřetí a popátý a podvacátý. A dneska si pro dvacátou první objednávku přijel z Práglu do Vrchlabí osobně, poněvadž zatoužil po tom, aby poznal svého knihkupce, kterej mu vrací prachy.

Tak jsme šli dneska na oběd, pěkně pokecali, a já jsem do zrcadla pohlédl nejenom ráno, ale i v poledne.

Tenhle Jindra mi přivezl nějaké dárky, píváka a čaj z Anglie, kde jezdí po Londýně červeným autobusem a když jsem chtěl aspoň zaplatit ten oběd, tak důrazně protestoval.

Já jsem mu říkal: „Tyvole, neser. Já jsem příznivcem rovnováhy. Dostals, dej. Dostal jsem píváka a čaj, tak abych nezaplatil ten oběd.“ A von: „Já jsem taky příznivcem rovnováhy, takže to pošli dál. Zaplať zejtra ten oběd tvojí ségře a svět bude zase v rovnováze. Já rád dělám lidem radost. Udělal jsem radost, pošli to dál. Podívej, mám volno, sednul jsem do auta, přijel jsem si pro knihu, ušetřil jsem ti poštovné, dali jsme si oběd, pokecali, na ty prachy za benzín sere pes.“

Odpoledne jsem byl v takovým tom rozpoložení, že bych nemusel bejt tím líným cynikem, kterým jsem. Že bych taky mohl dělat tu radost. A vesmír mi hned přihrál příležitost. Synovec Adam si u nás v obchodě zapomněl čepici a jistě by byl rád, kdybych mu ji přinesl. Pak bychom si mohli třeba pohrát s legem nebo tak něco.

Ale. Táhnout se kilometr do Berlína s tou čepicí?

Nonic, synovec jistě bude mít radost, když se pro tu čepici bude moci zítra v obchodě stavit. Bezpochyby touží po tom, abych mu zítra cynicky sděloval, jakej že je to zapomnětlivej truhlík. To určitě ocení.

Anebo taky můžu zejtra ségru pozvat na ten oběd…

Román (nebo novela, ještě nevím) Trutnov, kapitola 1

Ještě dvě pivka v Kufru a jedeme!

Robert buď z opilosti, anebo s úmyslem, aby se ta servírka byla nucena s hadrem sehnout nad náš stůl a vyvalit ty její obří kozy do výšky našich očí, zvrhává pivo.

„Ty vole, to brzo,“ nemůžu skrejt mou rozjařenost. „To to bude na fesťáku lítat.“

„Nojono, tady maj ňáký křivý stoly.“

Servírka hledá hadr, při tom vrtí zadkem, překvapivě švitoří. Pro mě překvapivě, čekal bych spíš nějakou litanii o ožralejch debilech, který jsou vožralí už v pátek odpoledne. Robert překvapenej není. Je to prostě kanec.

Koneckonců právě proto jsem po létech řek, že s ním na ten fesťák do Trauče pojedu. X let předtím jsem na ty jeho výzvy reagoval tak, že už jsem starej na to, abych tam někde na Bojišti chrápal v bahně, páč by mi tam stejně ukradli spacák, jak se mi to stalo v roce 1996.

„No ty vole. Já si nechávám krást spacáky v Trauči úmyslně,“ řekl mi Robert při jeho loňský výzvě. „Ženský jsou soucitný. Když ti někdo ukradne spacák, tak se vždycky nějaká najde, která tě nechá přespat v tom jejím.“

„Tak proč tam teda nejedeš rovnou bez spacáku?“, ptal jsem se ho vloni, když líčil, jak sofistikovaně si ty spacáky nechává ukrást. Když říkal, že si vždycky najde nějakou partičku pankáčů a poblíž ní ten spacák ležérně pohodí, a spacák pak spolehlivě maximálně do dvou minut zmizí. „To jsou docela zbytečný výdaje za ty spacáky, ne? Přijedeš bez spacáku a roštěnce řekneš, že ti ho někdo ukrad, finito.“ „Ts, to je psychologie, vole. Ženský jsou soucitný, ale ne blbý. Musíš bejt přesvědčivej.“

Švitořící servírka z Kufru se shýbá a valí. Robert ke mně posílá takovej ten pohled, kterej říká: „Koukni na ty dudy.“

Když odešla, tak říkám: „Dobrý kozy. Žes vylil toho píváka schválně, žejo?“

Robert: „Sem vožralej.“

Tak asi jo. Ženský přece nejsou blbý. Musí bejt přesvědčivej. A to nemůže bejt, když je ožralej. Což, pravda, trochu nekoresponduje s naší následující debatou, kterou vyvolalo rádio Černá hora. Pouštěli tam Enjoy the Silence od Depešáků a já jsem prohodil, že Violator je stejně jejich nejlepší deska. Na to pak Robert dlouhé minuty vysvětloval, že je logický, že si myslím, že Violator je nejlepší deska od Depešáků, poněvadž nás oba zastihla v době devadesátek, kdy jsme se zbavili okovů, byli v pubertě či lehce za ní, město bylo plný stejně starejch depešaček a aspoň průměrná znalost textu písničky Personal Jesus, kterou pak mohl člověk prezentovat zpěvem, nebo spíš ječením „juráun, prsonal džízus, soman to hýr jor prejers, somon vů kers“ na diskotéce na Střelnici, přinášela obdivný pohledy těch depešaček, v lepším případě nějakou depešačku po boku, která podléhala dojmu, že ten personal jesus jseš ty. Celá ta Robertova promluva se mi jevila docela filozoficky a dá se říct logicky. Rozhodně ne ožrale. „Je přece logický, že za nejlepší desku od Depešáků považuješ Violatora a ne Black Celebration nebo Music for the Masses. Jako, jsou obě dobrý, ale vyšly, když s byl na základce. Žádný emoce s nima, maximálně handrkování s petšopákama v osmičce, jestli jsou lepší Pet Shop Boys nebo Depešáci. A ty desky potom, to už ti bylo dvacet, takže taky mimo. No, vzpomeneš si na nějakou z nich?“, ptal se filozoficky logicky Robert. „No, jenom na stojedničku,“ povídám. „A to se nepočítá, to byl jen výběr. A navíc vyšla ještě před Violatorem, takže seš úplně mimo.“ uzavřel debatu logicky filozoficky Robert.

Přiznávám, Robertovo kanectví bylo tím důvodem, proč jsem mu po těch létech řekl: „No tak jo, pojedu letos do Trauče s tebou.“ Proč by nakonec odlesk jeho loveckejch schopností nedopadl na mě.

Dali jsme v Kufru ještě jedno pivo a Robert pokračoval v proslovech, který jsem přičítal jeho ožralosti.

„Sem vožralej, ale musím se držet zkrátka. Mám v Irsku holku. Šinéd. Skvělá baba. Hele vole, dávej na mě pozor. Letos nesmím ztratit spacák. Fakt ji miluju. Přijel jsem na poslední fesťák. Abych pokalil s Honzou a s Jirkou. Tys byl vždycky takovej kazišuk, takže jsem rád, že jedeme spolu. Fakt. Ale nebyl bych nasranej, kdybys nejel, fakt ne. Když tady zůstaneš a dáš nějaký píváky za mě, tak to pochopím.“

Já, a kazišuk? Říkal jsem si. Nojo, možná tehdy, když jsme skončili u tý holky, co bydlela naproti Sklípku.

Přemejšlel jsem o tom, jak tam tehdy Robert s tou babou provozoval na gauči hru na dudy, zatímco já jsem seděl na židli, pozoroval tu symfonii, třímal v ruce zteplalýho píváka a říkal: „Noc je mladá, deme do Rokáče.“ A když na to nikdo z těch dvou nic neříkal, tak jsem si šel do kuchyně do lednice pro pivo. A když jsem se vrátil do toho pokoje, Robert tam nebyl, tak jsem se tý holky ptal, kde je Robert. Prej v Rokáči, říkala ta holka. A dodala: „Tak jsme si tu zůstali my dva. Co budeme dělat?“ „Jdeme do Rokáče,“ řek jsem a šli jsme.

„Hele vole,“ povídám Robertovi v Kufru. „Za chvíli jede vlak do Trauče.“

„Jak jsem říkal, kazišuk.“ Povídal Robert. A poslal té servírce s dudama útrpnej pohled.

„Hele, Robe. Máš v Irsku Šinéd,“ povídám.

„Kazišuk.“ Řekl Robert.

Z Robertova deníku:

Já se z toho Dana picnu. Letos z něj vylezlo, že se mnou teda do toho Trauče pojede, ale jen když mu seženu babu. Tak jsem to vzal zodpovědně a jako nějakej vožralej idiot rozlejvám hned v Kufru píváky. Přesně jak jsem čekal. Baba s hadrem přišla a valila na něj kozy. A von nic. Jako tehdy u tý baby naproti Sklípku. Rozdělal jsem mu tu babu, a když šel pro to pivo, tak jsem jí řek, že jsem „jako unavenej“ a „jako jdu do Rokáče“ a že Dan je fakt skvělej týpek a von se pak s ní za deset minut objeví v baru. No, co jsem měl dělat jinýho, než ji pak v Rokáči vošukat na hajzlu, když ji měl tak slušně rozdělanou a nedodělal ji. To jsem jí nemoh udělat!

Pokračování příště

A ještě něco z maloměstskýho života

Z původního knihkupcova blogu ze dne 25.9.2008

Na maloměstě dějí se tyto věci:

Starosta Jan Sobotka kandiduje do Senátu, zde je jeho prezentace a zde anonymní antistránky. A já, ačkoliv se domnívám, že antistránky popisují realitu docela reálně, tak panu starostovi cestu do Senátu přeju. Protože… Možná to zní pateticky, ale myslím si, že v tomto případě je třeba nadřadit zájem města nad nějaké osobní antipatie. A v zájmu města podle mě je, aby jeho šéf v Senátu seděl. Protože: přece jenom se mu třeba případně může podařit tam nahoře něco pro město zařídit, a pokud nikoliv, i tak podle mě přece jenom pouhý fakt toho, že tam starosta byť jen statuje, přináší městu (a maloměstu zvláště) jistou prestiž. (No, a zlí jazykové a tvůrci antistránek zase mohou případně vzít s povděkem, že do Senátu zvolený starosta zavalený pletichařením ve vysoké politice toho třeba může ve městě z nedostatku času na místní pletichaření méně zkazit.)

Do krajského zastupitelstva kandiduje na solidním místě na kandidátce ODS i místní zastupitel Rudolf Fiala. O důvodu, proč ho volit, výše. Stejný případ jako starosta v Senátu, může nám být protivný, ale pro město toho asi učiní víc, než jakýkoliv jiný kandidát z Trutnova, Hradce či Jičína na libovolné jiné kandidátní listině.

Já budu volit oba dva.

Bývalá jatka či masokombinát či co to kdysi bylo, po dlouhá léta s vytlučenými okny a padající omítkou ostuda Labské ulice, je srovnán se zemí. Má se tam stavět zase jakési rezidenční bydlení pro Pražáky. Nicméně teď, na krátkou chvíli, je tam proluka, proto doporučuji se tam zajít podívat a užít si nový pohled přes Labe směrem ke kinu. Pohled je to unikátní a vzhledem k rychlosti stavebních prací asi nikterak dlouho možný.

Nová pasáž u Zvonu se má teď nějak slavnostně otevírat, ačkoliv už několik týdnů funguje. Já tam nepůjdu, vymetačem rautů nejsem, ovšem kdo chce vidět jakousi miss a nějakého vyšeptalého zpěváka, bude mít možnost (jen teď nevím přesně kdy, letáček jsem již vyhodil do koše).

Místní elitou nepříliš oblíbený bývalý opoziční zastupitel, PhDr. Petr Jüptner, PhD., jinak známý coby Bimbo čili Uzdička, se žení, protože musí. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

A to je vše, přátelé.   

Doplnění po letech 25. března 2014: Tak, na prvních dvou odstavcích bych nic neměnil, stále si myslím, že jakýkoliv občan města, snad vyjma nějakého zavilého komouše, může pro občany města „tam nahoře“ v Praze v Parlamentě či na kraji v Hradci něco pozitivního udělat. Proto setrvávám v názoru, že kandiduje-li někdo takový někam výš, tak ač ho nemusí mít občan maloměsta vždycky rád, měl by svého spoluobčana volit, i když už třeba jen z nějakých prestižních důvodů. Nechce přece, aby v Parlamentě byli jen samí Pražáci a na kraji jen samí Hradečáci a už vůbec ne Trutnováci, žeáno.

Pokud si pamatuji, tak pan starosta tehdy zvolen nebyl, pan Fiala ano.

Další odstavec: legrační. Jatka (nebo masokombinát nebo co to vlastně bylo) byla tehdy před šesti lety zbourána, projekt bydlení pro Pražáky zřejmě odpískán, ale výhled na Labe už zase není… Leda přes ty náletové dřeviny, které můžou mít už takových 5 metrů do výšky.

V pasáži u Zvonu jsem snad nikdy nebyl… Má ostuda? Či nepraktičnost pasáže v místě, kudy se nikam nedá dojít? Či fakt, že v té pasáži jsou samé pro mě nepotřebné provozovny?

Uzdička je nadále šťastně ženat. Budiž mu to přáno, evidentně tehdy věděl, kam chce a bylo mu pomoženo.

Je to stejně legrace, pročítat po těch létech ty deníky. Větší, než jsem čekal.

Rozhozen z Dohod

Tenhle příspěvek není vtipný. Je informativní. Informativní hlavně pro zákazníky, kteří si u nás v eshopu už někdy v lednu objednali DVD Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem a od té doby čekají na Godota. Velmi rád bych byl, kdyby nebyl plačtivý, ale nevím, kam se to vyvine.

Zrovna dneska jsem s jedním takovým zákazníkem telefonoval. Vzhledem k situaci byl milý, za to díky, zvlášť proto, protože již dávno zaplatil a Dohody nikde.

Takže zeširoka. Ačkoliv jsme v průběhu času náš systém vyladili tak, že nedostupné položky nelze objednat, pouze si je vložit do Hlídacího psa, s tím, že zákazníkovi přijde zpráva ihned po naskladnění a teprve pak si může knihu objednat, čas od času se přece jenom stane, že systém selže. Stát se to může v podstatě ze dvou důvodů:

1) Dodavatel uvádí, že má knihu skladem, tato informace dorazí na náš eshop, kniha je pak označena „skladem u dodavatele“, a může nastat některá z následujících situací:

a) Dodavatel má sice skutečně knihu skladem, ale jde o nějaký poslední poškozený kus. Ten nám pak není dodán.
b) Dodavatel má sice knihu skladem, ale má ji k dispozici někde na nějakém svém knihkupectví a ne ve velkoobchodním skladu. V tomto případě máme možnost požádat ho o předisponování na velkoobchodní sklad, ale bývá to zdlouhavé a začasté neúspěšné.
c) Dodavatel má knihu skladem, ale nesmí nám ji dodat, protože má od výrobce dovoleno ji prodávat pouze ve svých knihkupectvích. Tuto situaci obvykle vyřešíme tak, že knihu koupíme za plnou cenu v jeho eshopu, sice na tom tratíme, ale uspokojit zákazníka je pro nás důležitější než těch dvacet korun, co proděláme.
d) Dodavatel sice uvádí, že je kniha dostupná u výrobce, ale není tomu tak, protože se mu nezadařilo informaci aktualizovat.
e) Dodavatel měl v osm ráno, kdy nám od něj chodí údaje o skladové dostupnosti, skladem, ale odpoledne, kdy si knihu objednal náš zákazník, už tomu tak nebylo.
f) Selže import stavu skladu dodavatele. To se zrovna stalo v případě DVD Čtyři dohody, kdy jsme až po několika dnech zjistili, že máme neaktuální data, a tak ačkoliv všichni konkurenti uváděli titul jako nedostupný, my jsme měli údaje, že je jich na skladě dodavatele dost. Pravda, divili jsme se, že tak najednou doslova prší objednávky na do té doby nepříliš prodávaný titul, ale přesto nám trvalo pár dní, než jsme zjistili, v čem je pes zakopán. Vtipné je, že byl zakopán v tom, že jsme na přelomu roku dělali systémové změny a nějaké zapomenuté písmenko v kódu způsobilo, že se nám aktuální data nenahrávala.

A druhý důvod:

2) My sami uvádíme, že máme titul „skladem v eshopu“. V tom případě může nastat toto:

a) Narozdíl od aktualizace stavu skladu u dodavatele, která probíhá jednou denně, aktualizace našich skladových stavů probíhá každou hodinu, čili knihu si u nás na prodejně někdo koupil před půl hodinou a údaje nesedí.
b) Knihu má rezervovanou zákazník obchodu, a ačkoliv tyto rezervace jsou taktéž v exportech na eshop zohledňovány, někdy na to zapomeneme.
c) Náš „nejoblíbenější“ důvod nesouladu ve stavu skladu: kniha je sice „papírově“ na prodejně, ale ve skutečnosti není nalezena, protože byla nějakým zákazníkem našeho knihkupectví ukradena.

V případě toho nešťastného DVD bohužel nastal další problém. Kdyby nenastal, tak objednávky vzápětí stornujeme, peníze vrátíme a rozlije se klid v duši jak nám, tak, věřme, zákazníkům. Nicméně, stalo se, že dodavatel poskytl informaci, že bude k dispozici opět za 14 dní. A za 14 dní posunul termín dodání o 14 dní. A za 14 dní… No, jsou to tři měsíce a datum dodání je posunováno jak nějaký starý vagón na zapadlém nádraží. V pondělí na druhé koleji, ve čtvrtek na třetí, v neděli v depu a za dva týdny už nikdo neví, kde vlastně je.

Za ty tři měsíce jsme zákazníkům rozeslali už mnoho upřesňujících e-mailů, někteří z nich už objednávky zrušili, těm ostatním jejich objednávku nadále evidujeme a chystáme se rozeslat mnoho +první mail, že se dodání posunuje na 4. dubna.

Inu, snad to zase tak plačtivé nebylo. Rozhození z toho, že ať už děláme, co můžeme, naše zákazníky (snad prozatím) uspokojit nemůžeme, ale zůstává. A my všichni alespoň víme, že co je psáno, nemusí být vždy dáno a že tak jako Jáchymovi s tím jeho strojem, se „jednou za deset let“ může stát, že si do blázince odvezou někoho jiného, než by měli.

Ačkoliv… Kdyby si odvezli mě, vůbec bych se nedivil.

PS: Zatím importujeme stavy skladu pouze jednoho dodavatele, ale pracujeme na tom, abychom do systému načítali data od dalších dvou. Předpokládáme, že tím značně rozšíříme naši nabídku, že přibude mnoho titulů, které nemáme zatím vůbec v databázi, a že u dalších titulů, u kterých máme uvedeno „neznámá dostupnost“, a tím pádem je nelze objednat, se objeví popisek „skladem u dodavatele“. Potenciál odvozu knihkupce Dana Krumla do Bohnic se tím sice ztrojnásobí, ale přesto do toho půjdeme. V zájmu snížení pravděpodobnosti odvozu knihkupce do Bohnic tuhle inovaci ladíme už asi půl roku, ale snad ji doladíme. Tak nám popřejte štěstí!

DVD ČTYŘI DOHODY - Don Miguel Ruiz; Jaroslav Dušek; Alan Vitouš; Pjér La Šé´z

Tlachání o devadesátkách, když už mě nic jinýho nenapadá

Z původního knihkupcova blogu ze dne 15. 3. 2010 čili téměř na den přesně z před čtyř let.

Se znovunalezeným koníčkem je potíž… Už včera jsem seděl před prázdnou stránkou blogu, rozepsal cosi, smazal, rozepsal, a po hodině snahy vyplodit něco, co by nebylo jenom tlacháním o ničem se na to vysral a šel čumět na bednu. Dneska zase, něco rozepsáno, pak smazáno, následně přečten Respekt a Týden s nadějí, že mě něco z těch časáků trkne, že se od něčeho odpíchnu a předsevzetí ohledně věnování se tomu znovunalezenému koníčku bude naplněno. Nakonec odchod do Gearu, kde tedy sedím, piju pivo a doufám, že nebudu tlachat.

Ale teď už vím, že budu.

Víkend trávil jsem pěstováním víkendového vztahu, ovšem z tohoto víkendového pěstování jsem v rozpacích. Plody se mi jevily trochu přezrálé, možná i nahnilé, ovšem optimisticky věřím, že další víkend budou šťavnaté a k sežrání. V sobotu jsem si tedy od toho zahradničení odskočil do hospody, nenapadlo mě nic jiného. Lehce připitý jsem pak prezentoval své radikální názory, že vše, co od státu jest, od ďábla jest, a to státním zaměstnancům MUFovi a MUFové. Oba jsou velice taktní, tak byli shovívavost sama, když jsem prezentoval svůj názor na to, že by bylo záhodno jejich pracovní místa pro zbytečnost zrušit.

Ne, že bych nepřemejšlel, jak nezaplácat blog tlacháním o ničem, ale jediné téma, které mě od včerejška napadá, je takové jalové. Takové důchodcovské. Blízké tomu, kterak penzisté sedí na lavičce a jak tomu světu, kterej se sakra liší od toho světa, kterej znají, nerozumí a říkají: „Jó za nás, ve čtyřicátejch (padesátejch, šedesátejch) letech bylo fajn, teď to je na hovno.“ Jsem duševní důchodce, když si myslím, že v devadesátejch letech bylo fajn a teď je to na hovno?

Ačkoliv jsem si vědomej, že na to svoje mládí každej vzpomíná jako na tu nejlepší dobu a že člověk ty blbý věci z tý doby jeho mládí tak nějak zapomíná, tudíž je to vzpomínání na tu dobu toho mládí takový klišé, stejně si myslím, že ty devadestátky byly lepší, než to, co přišlo po nich. Přemejšlel jsem o tom včera cestou autem z víkendovýho pěstování vztahu, pak večer, a  nakonec i dneska.

Ty devadesátky, to byla taková exploze svobody… Těch klubů, kde se hrála dobrá muzika. Tý trávy všude kolem. A ta tráva se neprodávala, ale dávala. (Ne že bych toužil po tom, se jako tehdy zadarmo co víkend zkouřit, mezitím jsem zjistil, že tráva není droga pro mě, páč nesnáším to, že tu intoxikaci nelze příliš regulovat, proto dávám přednost alkoholu.) Spousta lidí zkoušela podnikat, slovo „podnikatel“ nebyla nadávka a podnikání nebylo příliš regulované. Všude bylo vidět, jak mají lidi chuť tu svobodu okusit, jak se s optimismem vrhají do všelijakého podnikání, jak jsou šťastní, že můžou jet na Bibione a ani jim nevadilo, že tam u moře žerou konzervy z domova, jak různí dobrodruzi otvírají všelijaké hudební kluby, jak ty kluby vznikají i v těch největším dírách a jak mají ty kluby podporu měst, které jim pronajímají prostory a jak ty kluby nemusejí o ty prostory bojovat ani s bankami, ani s déemkami a dalšími nadnárodními pronajímateli. Nějakej hudební festival pak v každým větším městě a všude natřískáno. Zájezdy vlakem na Mňágu do Endu (legendární klub v Trutnově na náměstí) a na Oceán do kina v Hostinným. Lid ve většině optimisticky naladěn, společenská shoda na tom, že od komunismu je třeba se odstřihnout rychle a radikálně. A přitom jsme se všichni měli desetkrát hůře než teď, marka byla za dvacku, slovo hypermarket neznámé, zato odhodlání vyhrnout si rukávy široce rozšířené a většina těch, co si ty rukávy vyhrnula, vážená. A, samozřejmě, všelijaké tunelování, vykradené banky, všelijakými estébáky zprivatizované podniky. Nicméně, musím říct, že s odstupem mi ty přehmaty při budování kapitalismu ve světle těch ostatních pozitiv přijdou ve srovnání s dneškem marginální.

Dnes. Stát v rukou lobbystů, nehorázně předražené státní zakázky, na ta správná místa plující kapříci z evropských dotací. Neméně odporné, jako to tunelování, nicméně narozdíl od devadesátek v atmosféře rozdělení společnosti, totální nevíry v politiku (pamatuju si, jak v devadestátých letech takřka všichni sledovali nedělní televizní debaty s Otou Černým, dnes totéž s Václavem Moravcem provozují snad jenom masochisti), závisti, pesimismu, rozkladu, totálně zregulovanýho všeho, miliónů zákonů, v kterejch se neorientují ani právníci. V devadesátejch letech jsme si účetnictví našeho knihkupectví vedli sami, teď bychom si to absolutně nelajstli, bez účetního se neobejde ani instalatér s dvaceti doklady ročně. Místo hudebních klubů banky, drogerie a realitní kanceláře.

Možná jsem důchodce, kterej vzpomíná na to svoje mládí a při vzpomínáni na ta pozitiva přehlíží temné stránky doby.

A možná taky ne. Možná ty devadesátky byly fakt lepší než dvoutisícovky.

Resumé po čtyřech letech. I nadále si myslím, že nad devadesátky není. A jinak je opravdu zajímavé se kupříkladu zrovna k tomuto příspěvku vrátit. Je to z doby, kdy jsem po nějaké trochu delší pauze začal opět psát blog (tak jako nyní). Bylo to asi proto, že ten víkendový vztah, o kterém tam píšu, se už pomalu hroutil, a potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Nynější situace je velmi podobná. Opět mám chuť se realizovat tím, o čem si myslím, že to umím (tedy psaním), tentokrát proto, protože jsem v posledních měsících trochu ztratil potěšení z práce. Stejně tak jako blížící se konec bezútěšnýho vztahu v roce 2010, tak i nynější útlum knižního obchodu, mi dopřávají více času na psací koníček. A v obou případech jsem měl (a mám) pocit, že jak tomu vztahu, tak tomu obchodu tak nějak nemám zrovna co víc dát a vrhnutí se na psaní je asi tak trochu únikem z těch pocitů stagnace a blížícího se krachu (ehm, doufám, že obchod nakonec ve skutečnosti nezkrachuje, tak jak zkrachoval ten vztah). Ovšem v tom případě roku 2010 je vidět, že začasté šlo o psaní pro psaní, bez nápadu, tlachavě, jak přiznávám v titulku článku. Nyní to doufám bude lepší, už proto, že se nenutím napsat něco nutně denně. A co se reálií týče? Víkendový vztah je dávno passé, Respekt ani Týden už nečtu, bar Gear zkrachoval. MUF a MUFová nadále dlí na pracovních pozicích, které bych zrušil, poněvadž si stále myslím, že co od státu jest, od ďábla jest.